Další z romantických dramat, které nejsou mojí nejoblíbenější tématikou, ale musím uznat, že jsem se podruhé za sebou nezklamala. Vysokoškolák Cuneo vydělává na vysněnou cestu do Mexika, a jednou z jeho brigád se stane pečování o Kumiko, která si říká Josée, a může se pohybovat pouze s pomocí vozíčku. Ona díky němu konečně začne poznávat svět a snít o budoucnosti, ale několik závažných událostí způsobí, že se splnění svých snů chtějí oba vzdát. Manga je opravdu nádherně nakreslená, obě hlavní postavy milují moře, a kresby vody a tvorů všech možných tvarů a velikostí jsou prostě úžasné. Příběh je plynulý, odbývá se jemně a přirozeně, má dokonce dva dramatické zvraty a vyústí v moc milé finále. Postavy jsou sympatické, i když ženská postava je tvrdohlavá jako mezek, a hlavní muž je natolik zaslepený budoucností, že vůbec nepozoruje osoby okolo sebe, které jsou do něho zamilované. Nejsympatičtější jsou pro mě každopádně kocour, kterému říkají Penízek, a taky nejlepší kamarád Cunea, Hajato. Z profesního hlediska musím říct, že se mi moc nelíbilo zobrazení sociální péče města o holku na vozíku, z pracovní zkušenosti vím, že se to u nás dělá jinak, takže by mě zajímalo, jestli to v Japonsku probíhá popsaným způsobem, nebo jestli to byla krize pro vyústění příběhu (jako v našich českých filmech). Jednorázovku mohu každopádně moc doporučit, a už teď se těším, že po ni v budoucnu sáhnu znovu.
Kostky jsou velmi dobře technicky zpracovaný komiks s profi moderní digitální kresbou a barevností. Snad jen občas mi kresba vzhledem k tématu (hra na hrdiny) přijde trochu bezduchá, jakoby se nehodila do fantasy světa (například futuristicky laděná hospoda ve skleněném městě a v ní pije “středověký” trpaslík?).
Scénář oproti očekávání vyniká značnou originalitou a nepředvídatelností. Je zajímavé, jak autor vložil do komiksu časový posun a srovnává přístup ke hře u náctiletých hráčů vs. hráčů ve středním věku, jakoby reflektoval změnu vlastních postojů ke hrám na hrdiny a k fantasy tematice celkově. Myslím, že se určitě nevyčerpal a v dalších sešitech bude mít ještě co nabídnout. Celkově super.
Není to špatné, nicméně sklouzlo to k průměrnosti.
Příběh je vsazený do Japonska, aby to bylo cool. Přitom by bylo lepší kdyby se drželi v původních kulisách. Zápletka jako taková začne celkem zajímavě, ale postupně se objeví jedno nepravděpodobné setkání za druhým a konec jako takový trochu vyšumí do prázdná.
Kniha dokázala zabavit a nenudila. Ale doufám, zda-li vyjde někdy pokračování, že se vrátí kvalita a zábavnost prvních dvou knih.
William a Meriwether sa vracajú so svojim nálezom domov… ale Mesto už nie je tým, čím bývalo. Mytológia sveta sa prehlbuje a kniha je rovnako vrúcna ako prvý diel.
Táto kniha je vlastne taká blbinka. Príbeh o dvoch naivných robotoch, ktorí sa vydajú do sveta hľadať pôvod svojho ľudu vladtne ani nie je komiks ale len preveľmi bohato ilustrovaná knižka. Ale je to blbinka, ktorá má dušu a aj keď ju prečítate za hodinku dá sa k nej vracať často a len obdivovať ilustrácie.
Tak to přišlo. Nejspíš to jednou přijít muselo, první velké zklamání z Hellboy universa.
Celá zápletka na mě působila tuctovostí a to samé kresba. Atmosférou a svojí náladou to ani nezapadá do Hellboy univerza. Malý Hellboy je sice fajn, ale pro běžné fanoušky to moc není.
Mignola nejspíš chtěl vytvořit lehce nevinnou a naivní četbu pro děti.
Do svätej granule. V CC veľmi dobre, čo vedia. Takže nie je žiadnym prekvapením, že keď som si u nich urobil veľkú objednávku a pribalili mi k nej zadarmo Bestie burdenské 4: Okupované území (čo bol de facto prequel odohrávajúci sa v r. 1947), namotali ma nimi do takej miery, že som si následne kúpil aj prvé tri diely. Prvé, čo ma pri čítaní jednotky zarazilo, bola výtvarná zmena štýlu. Neponášalo sa to na štvorku (ehm, nulku). Neilustroval ju totiž Ben Dewey (ktorého práca na prequele ma fakt bavila),ale sériu štartovala Jill Thompsonová. Jej práca je tiež veľmi fajn, ale na Deweyho sa nechytá. Miestami mi pripadala až trochu odfláknutá, akoby dokonca až detská (napr. na jednej z prvých strán z dvora od strachu utekajúca silueta psa vyzerá ako keby utekal človek s dvoma rukami a nohami). Samy osebe sú scenáre priemerné, ale jedinečnými ich robia samozrejme práve netradiční zvierací psí hrdinovia (netreba zabúdať ani na mačku). Takže napr. jeden príbeh je poňatý teoreticky ako klišé ghost house, čo ale v realite vyzerá tak, že prekliaty nie je dom, ale psia búda. Je to istým spôsobom hovadinka, ale funguje. Na druhej strane to z toho ešte automaticky nerobí výnimočné čítanie. Naopak, scenáre sú, ak dáme bokom to, že to vyzerá ako psie Ú.P.V.O., úplne tradičné, plné klišé a krajnej neoriginality. Čiže je pekné, že nie je prekliaty dom ľudí, ale psia búda, ale vyrieši sa to behom chvíľky a to tak, že na pozemok príde psí exorcista, povie, že sa tu zrejme stalo niečo hrozné a že sa tu pravdepodobne pohybuje duch, ostatné psy skutočne vykopú staré psie kosti, na čo sa im zjaví duch, vysvetlí im situáciu, vyhlásil, že už našiel pokoj, rozplynie sa, koniec. No, to naozaj nie je na Nobelovu cenu za literatúru. Keďže je to v podstate zbierka komiksových poviedok, tak niektoré dosahujú predsa len vyššiu úroveň, ale ani u tých to nie je nič, kvôli čomu by som telefonoval domov. Niekomu možno nesadne ani divný mix detského čítania so scénami vcelku hororovými resp. krvavými. Naplno ma dostal len smutný a silný príbeh nazvaní Ztraceni. Marveláci Pet Avengers ma bavili viac. Uvidíme, s čím prídu ďalšie diely.
Jak Kakaši k Šaringanu přišel. V anime se mi tahle kapitola hodně líbila. V manze na mě tak nezapůsobila, ale tak roky se na mě podepisují. Pořád mě ale baví tyhlety prequelové díly, ve kterých se o postavách dozvíme něco navíc.
Po dočtení, řekněme první části Naruta, se nemůžu ubránit pocitu, že by prozatím série působila lépe kdyby se mírně smrskla na dejme tomu 23-24 knih.
V jednotlivých momentech je to moc dobré, ale jako celek to nefunguje a místy to dost nudí. U epizody Klaun o půlnoci jsem se znovu přesvědčil o to, že Morrison přemýšlí a uvažuje úplně jinak, a já se na něho nedokážu napojit a užít si to. Jak říkám, jsou tu dobré a zábavné věci, ale pak tu jsou momenty, které obyčejným čtenářům nedávají moc smysl.
Pokračování příběhu ,načrtnutého v knize 1946, o začátcích Ú.P.V.O si drží podobnou laťku jak minule. Pořád se jedna o dobrý počin, který není úplně dokonalý.
Nové postavy zaujmou, prostředí též a hlavně upírská atmosféra. Nicméně tu trochu chybí pořádný záporák nebo pořádné rozuzlení.
Kresba zaujme hlavně v přechodu mezi dvěma kreslíři, kteří jdou mezi sebou rozpoznat, ale přechod je neuvěřitelně přirozený. Jediné co mě osobně vadilo na kresbě, byla kresba samotného profesora Bruttenholma, jeho stylizace mi z nějakého důvodu v této knize děsně vadila.
Klasické Texovo čierno-biele dobrodružstvo plné pištoľníkov, Indiánov, sombrer, koní, koltov, štipky mysticizmu a príjemne naivného retro dobrodružstva, na ktorom je najobdivuhodnejšie to, že pôsobí dojmom, že vzniklo v 60. rokoch a pritom vzniklo v r. 2003. Povedal by som, že tomu ubližuje absencia farieb, ale to už by som sa vážne opakoval. Napriek hromady akcie, atrakcií, udalostí, postáv, ako i kulís, to na mňa pôsobilo monotónne, stagnujúco a nudne, na čom mal podiel aj neviditeľný hlavný hrdina, oproti ktorému je Mister No (tiež od tohto vydavateľa) charizmatickejší.
Byla uhnětena z hlíny ostrova Themysciru rukama královny Hippolyty, obdařena životem bohyněmi a nadána mnoha dary - Diana, princezna Amazonek. Originální román pro mladé od spisovatelky Leigh Bardugové adoptovala do komiksové podoby Louise Simonsonová, grafickou podobu mu pak vtiskla další Američanka Kit Seatonová. Od první stránky, prvního panelu a první bubliny je jasné, že Válkonoška je young adult čtení. Diana ještě ve skutečnosti není pravá Wonder Woman, jejími spojenci jsou post-pubertálních chlapci a děvčata (pro jistotu genderově vyvážení) a protivníci si s ní spíš hrají (přestože používají rychlopalné zbraně), než že by jí šli tvrdě do těla. Příběh má potenciál i docela zajímavý původní nápad, ale nějak se mu nedaří vzbudit ty pravé emoce. Je to spíše taková malá kopaná s hadrovým míčem vzadu za domem, než nějaký opravdový zápas pro Eurosport. Z kresby jsem si na zadek určitě nesedl, navíc mi vadilo ono téměř monochromatické, studené barvení Sary Woolleyové. Válkonošce se prostě nepodařilo rozehřát mě, a to ani na provozní teplotu.
„Poslyšte o králi Alvaru přesmutný zpěv…
jenž dobro od zla nepoznal, co živ byl…
a jemuž prokletím ztrpknula královská krev.“
Byť je Pomsta a vykoupení především o královských dětech Vaalovi, Maře a Aramovi, Alvar v jejich příběhu má pořád nepřehlédnutelnou roli. Scénárista Alejandro Jodorowsky si sem z první knihy přinesl celou tu hrubou a drsnou slupku, plnou násilí a krve, úkladů a bezpáteřní zrady, přihodil pár krvelačných bestií, špetku mysticismu a protože se blíží závěr i pár velkých rozhodnutí. Dějovou linku napřímil a srovnal, aniž by současně očesal hrany, takže je to pořád pěkně brutální jízda bez úhybných manévrů. Když je potřeba zabíjet a pokropit zemi krví, nějaký meč se vždycky najde (a když není meč, jsou tu zuby a drápy). Stejně tak se můžeme spolehnout na přítomnost nikdy nekončícího šílenství a nenávisti, které Královskou krví procházejí jako červená nit. Dongzi Liu z nastavené laťky nic neslevil a jeho kresba je stále na takové úrovni, že jsem občas zapomínal i číst doprovodné texty. Kolik emocí dokáže vtisknout do tváří schých postav je až neskutečné. Připočteme-li k tomu jeho práci s barvami, patří mu můj obdiv a úklona až k zemi.
„Nic nevím, nic nejsem, nic nemohu. Bože, jenž jsi mým životem, ukaž mi cestu!“ Temné, drsné, krvavé, nelítostné… Příběh krále Alvara, který se vzepřel všemu a všem, dokonce i Bohu. Scénárista Alejandro Jodorowsky si rozhodně nebere žádné servítky a žádná tabu pro něho nic neznamenají (snad jen pobídku je porušit, demýtizovat, vysmát se jim). Některé scény jsou natolik kruté a syrové, že si je určitě do památníčku nezapíšete. Na druhou stranu má tahle středověká výpověď sílu těžkotonážního bucharu, před jehož kladivem neobstojí žádná výmluva. Trochu mi vadily ony dějové veletoče, díky nimž vyprávění skákalo nahoru a dolů jako umanutá koza. Jako by žádná z postav nebyla tak docela normální. Kresba Dongzi Liu mě oproti tomu uchvátila na první podívání. Je jednoduše nezapomenutelná. Precizní v detailech i mohutných davových scénách. Tak propracovaná a nádherná dynamika obrazu se hned tak nevidí a například v zachycení pohybu se mu opravdu málokdo vyrovná. Každopádně klobouk dolů před oběma umělci.
V každém z pekelných království vládne osm pekelníků, kteří touží probudit Bohyni a navrátit se k velké nicotě. Jediné, co jim stojí v cestě je jedno dítě a jeden bojovník, jehož tvář skrývá rohatá přilba. Obraz Franka Frazetty z roku 1973 se stal o padesát let později předlohou 15dílné komiksové série, nad níž ochrannou ruku vztáhl scénárista Mitch Iverson a ke spolupráci si přizval celou řadu tvůrců v čele s výtvarníkem Stefanem Martinem, Axelem Medellinem a bratry Escorzovými. Se scénářem pomáhali Michael Morecki, Torunn Grønbekk, Rob Bou-Saab a Mark McCann, kolorování se ujal Luis Antonio Delgado, a kromě už zmíněných výtvarníků se na obrazové podobě Smrtonošových dobrodružství podíleli ještě Leonardo Manco, Diego Yapur a Diego Galindo. Kniha vyšla u Comics Centra v edici kolosálních knih a očekávání byla vysoká. Možná až příliš, protože wow efekt se nedostavil. Příběh je poměrně spletitý a nabízí spoustu námětů k přemýšlení. Už proto, že postava dvojjediného Smrtonoše není zase až tak jasně definovaná a v některých kapitolách zůstává dokonce v ústraní. Snaha vtisknout opusu kromě přímočarého akčního dobrodružství i intelektuální nadstavbu nefunguje a působí kontraproduktivně. Výtvarná stránka i přes plejádu výtvarníků je homogenní (snad s výjimkou Diega Galinda), úchvatná, působivá a přesně odpovídá naturelu vyprávění. Výsledným dojmem jsou lehké rozpaky: na jednu stranu silné poselství, jehož intenzita se však postupně vytrácí, momenty, za něž by dal člověk život a jiné, které dojí kozu na samou hranici vyčerpání, kapitoly, které vtáhnou, ale i takové, které neví do kterého rohu se postavit… jedno s druhým, na hvězdné absolutorium to prostě není.
v době kdy to u nás vycházelo z toho asi líp vybruslit nešlo jak tiskařsky, tak překladově, jinak velký špatný, ze začátku člověk netuší kdo ke komu patří a proč se kde co děje, malý kredit dávám za prostřední dvoustranu která jde vyškubnout jako plakát a nepřerušíte si příběh
v době kdy to u nás vycházelo z toho asi líp vybruslit nešlo jak tiskařsky, tak překladově, jinak velký špatný, ze začátku člověk netuší kdo ke komu patří a proč se kde co děje, malý kredit dávám za prostřední dvoustranu která jde vyškubnout jako plakát a nepřerušíte si příběh
Dobre rozohraná prvá štvrtina príbehu o ľudských vzťahoch, ktorá zrejme nikdy nebude dovydaná v našich končinách. Hodne divný lettering ale sťažuje čítanie.
Dobre rozohraná prvá polovica príbehu o ľudských vzťahoch, ktorá zrejme nikdy nebude dovydaná v našich končinách. Hodne divný lettering ale sťažuje čítanie.
Neskutečné! Phoebe Gloecknerová je důkazem že pořád existuje underground comix, kam se na ni hrabe Burns, Daniel Clowes a všichni ostatní. Deník pubertacky je brilantní roman, který boří hranice mezi obětí a predátorem. Hlavni postava patnáctiletá Minnie Goetze je v jednu chvíli představena jako sexu chtivá lolita která udržuje poměr s přítelem své matky, jen aby o pár stran Gloecknerová ukázala Minnieninu dětinskost a celkovou zranitelnost. Minnie je prostě, jen malá holka ztracená ve světě dospělých. Další zajímavostí je pak fyzická podoba autorky s postavou takže je vlastně na čtenáři jak si to všechno vyloží, buď jako fikcí nebo upřímnou zpověď autorčina traumatu z dětství. Rozhodně je to úžasná knížka, bohužel nevím jestli za to může časová a kulturní bariéra, ale i přes velmi složité téma to ve mně vyvolalo jen pramálo emocí. To ale není vada knihy ale mé osoby, celkem jistě to ve spoustě čtenářů vzbudí mnoho emocí. Další problém je kam tohle zařadit, jestli do komiksů nebo literatury, jestli je to komiks tak se jedná o velmi kvalitní dílo. Jestli knížka bez obrázků, tak se jedná o sakra dobrou knihu která patří k těm lepším dílům. Každopádně se jedná o dobré a zábavné čtení které rozhodně nebude nudit.
Nejde o oddechové čtení, jde o znepokojivou cestu do srdce temnoty. Zvědavost, hnací motor invence a lidské civilizace se zde ukazuje jako zrádná vlastnost, která při odhalení pravdy mění myšlení v krupicovou kaši. Hory šílenství je nutné vstřebat. Nasát pachy rozkládajících se těl dávno zaniklé rasy. Tanabeho hold mistrovi.
V jádru objevitelský příběh prodchnutý vědeckými teoriemi začíná jako zkouška lidského ducha tváří v tvář neprozkoumanému kontinentu. Inteligentní lidé, kteří se připravili na všechno a krom speciálně zkonstruovaných vrtáků na sběr vzorků, zrekonstruovaných jedním z profesorů a jsou vybaveni i rozložitelnými letadly určenými k letům v těch nejhorších možných podmínkách. Při zkoumání zemské vrstvy nalezne vědecká výprava rýhovanou břidlici, která obsahuje stopy po vyvinutém a zatím nezařaditelném neznámém organizmu.
Uběhlo více než deset let a děj příběhu se přesunul z Hollywoodu do Las Vegas. Konsorcium firem dokončuje Hooverovu přehradu a něco začíná zabíjet majitele zúčastněných firem. Mladý a neústupný šerif se pouští do vyšetřování, které nebude pěkné a už vůbec se mu nebude líbit, kam to všechno povede. Tento příběh s názvem Ďábel v písku tvoří hlavní část knihy. Jednou z hlavních postav je opět ten největší parchant, Skinner Sweet. O kresbu se postaral, stejně jako v první knize, Rafael Albuquerque.
Druhá a kratší část se jmenuje Úniková cesta a tvoří ji dvě paralelní dějové linky, přičemž každá z nich patří jedné z hereček z první knihy. O kresbu tohoto příběhu se postaral Mateus Santolouco, a pro mě je jeho kresba lepší než kresba Rafaela Albuquerqua. Také dějově mě příběh bavil více, možná i díky trošku vyššímu tempu.
Celkově jsem se opět bavil, možná dokonce více než v první knize. Skupina postav, která pravděpodobně bude hrát roli i v budoucnu, se příjemně rozšiřuje. Jsem zvědavý, co bude dál. Pořád ale nevím, jestli to bylo dost na to, abych si pořídil celý omnibus.
Kritický zvrat děje v závěru poslední knihy ústí v definitivní ostrou válku mezi rody, což umisťuje hlavní postavu Forever do přední linie. Rucka si stále ponechává dost politikaření a nějaké intriky v druhém sledu, ale tím hlavním je tu bojová linie, kdy se Forever snaží zatlačit nepřátelské rody do defenzivních pozic. Autor si k tomu zručně vykouzlí několik nových postav s nimiž čtenář okamžitě splyne a udržuje už tradičně tempo brutálního turn pageru, který vám nedá vydechnout až do poslední stránky. Epizoda je téměř dokonavě uzavřená, nebýt zvratu na poslední stránce, kdy Bobby vystoupí ze sprchy a my zjistíme, že věci jsou možná opravdu trochu více jinak. Každopádně super série a opět a znova...chtělo by to buď častěji, nebo po větších kusech.
Tohle byla skutečně cesta, a že zrovna na Mars bylo ve finále jedno (byť je rozjímání ve vesmíru nad smyslem existence jedině příhodné). Kniha je protkaná mnohými myšlenkami a úvahami, které dokážou značně zatížit nepříjemně nihilistickým pojetím. Vtip je v tom, že ač Russell nezavírá oči před pravou podstatou věcí a říká "takhle to holt je", tak vše dokáže brát s humorem a především hledá systematicky cestu ven. Ve finále je z toho věc o nihilismu, která však nihilismus odmítá – a celková myšlenka příběhu na mě rozhodně zapůsobila. Upřímné, nemazající med kolem huby, avšak dojemné a smysluplné, i hezky zachycující, co dělá lidi lidmi, v dobrém i špatném. Pokud mi někdy bude na h*vno, tak si paradoxně přečtu znovu právě tohle. Příběh o chlápkovi s rakovinou, který letí vstříc jisté smrti na cizí planetu. Tohle je něco, co svého perfektního smyslu nabývá postupně (třeba i ohledně rozhodnutí dát robotům emoce) a nad čím člověk čím víc přemýšlí, tím víc se mu to líbí.
Nepřijde mi, že by si v porovnání s The Walking Dead nebo Invincible získal Zpěv Neznáma takovou pozornost, přitom si to (velice příhodně) z obou světů bere to nejlepší. Zejména ze začátku má Neznámo ten správný, TWD post-apokalyptický feel a samozřejmě jde hlavně o postavy, s nimi to Kirkman prostě umí. S postupujícím dějem i průzkumem mimozemského prostředí se však přidává na sci-fi hrátkách a epice, tedy prvky podobné právě Invincible. A celkově v tom tkví jedna z hlavních předností knihy – jak dokáže překvapit a čím vším od začátku do konce s hlavními hrdiny projdete. Z premisy i obálky jsem měl dojem, že to bude prostě post-apo, ale "pouze" tím to rozhodně není.
Celkově se mi trefil Kirkman do v kusu se spousty prvky a všechno tu za mě fungovalo, jak mělo. Z přemisťovacího zařízení byl vytřískaný plný potenciál a v ději je využíváno s důvtipem. Postavy mi nebyly ukradené a přestože měly různorodé motivace, vždy byly pochopitelné. Stejně tak byl smysluplný také vývoj skutečně mnoha událostí. Ničím jsem se ale necítil zahlcen a cítil jsem, že všeho – postav, lore i délky – je tak akorát a správný balanc udržují také akce s dialogy. A v neposlední řadě samotné Neznámo, to mě fascinovalo podobně jako Edwarda a bavilo mě ho prozkoumávat od první stránky. Velký podíl má na tom hlavně výtvarné zpracování a coloring, které jsou obojí prostě úchvatné.
Je tam toho rozhodně víc, ale jak jsem psal, síla Neznáma tkví hlavně v jeho průzkumu. Ten si musí zažít každý sám a i po něm se do tohohle světa budete chtít vracet. Hodně velká spokojenost a další MB špalek, se kterým nelituju ani jednu pročtenou stránku.
Grant Snider je naprostý génius, málokdo umí pracovat tak dobře s komiksovou zkratkou, symboly, detaily každodennosti. Zároveň je jeho styl často poeticky filosofický, hledající si krásu v niternostech života. Nechybí mu jakási smířlivost, nekonečná hravost, imaginace a vtip. Sleduji ho déle na internetu a pročetl pár jeho děl v angličtině a vždy jsem byl nadšený. Problém s touto knihou a názvem mám takový, že bohužel působí jako taková ezo-seberozvojová motivační příručka, čemuž odpovídá výběr jednotlivých komiksů. Za sebe mám mnohem raději jeho věci ohledně literatury a kreativity. Možná i překlad do češtiny působí trochu sterilněji než originál, ale jinak vše odpouštím, na autora a jeho milá kreslená pohlazení plná důvtipu, lehkosti a promyšlených i spontánních malůvek nedám dopustit.
Kostky sú Jumanji pre citlivú tiktokovú generáciu. Síce ako zdroj uvádzajú DnD ale ako ukazuje aj RPG hra Die vytvorená na základe komiksu, nejde o dlhý hlboký, pomalý a postupný ponor na stovky až tisíce hodín v skupine prateľov, ale krátky a intenzívny prežitok, kde hráči hrajú ľudí s problémami, ktorí hrajú (velice meta!) jednu zo šiestich predvolených archetypov. Samotný komiks používa tie najzákladnejšie metódy na dojenie emócií (či už dávno otrepaný príbeh zábudlivého čarodeja, alebo smutného paladina, ktorý silu čerpá zo žiaľu (“Mysli na utopené šteniatka. Mysli na bábätká narodené bez ručičiek.”)).
Celá konzistencia sveta je obetovaná na úkor emocionálneho ždímania. Prvá kniha zo štyroch končí cliffhangerom, ale ja už pokračovať nebudem.
PS: chápem prečo to tak je, ale aj tak mi vadilo miesto zaužívaného termínu dX používať kX.
Vynikající! Hellboyův skon a propad do dávno opuštěné domoviny v sobě nese příslib něčeho velkého. A něčeho velkého se nám vskutku dostane. Obrovské nestvůry jsou však jen patinkou nad obnažováním kostí pekelníkova osudu. Satan je mrtvý mimochodem. Kdo ho zabil?
Nejslabší Jodo co jsem četl, uspěchané a víceméně už řečené, všechno už Jodo napsal ve svých dřívějších a podstatně lepších dílech. Ani kresba není moc úchvatná, dobrá ale nic víc. Holt doby Incalu a Kasty jsou pryč. Ale alespoň se to svižně čte a příběh rychle jde dopředu i když mě moc nezajímal. Osobně moc nechápu proč se tohle dílo objevilo v MDEKu.
Nakonec sice Supermanovi dojde, okřídlené úsloví "Dej člověku rybu a nasytíš ho na jeden den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život". Problém je, že ten člověk si navykne a pak už nechce makat anebo nemá kde a jak rybařit. Bohužel mě to neoslovilo, jak jsem doufal, jenže nad lidstvem jsem už dávno zlomil hůl a i Rossova kresba je pouze průměrná.
Mno, asi jsem měl velká očekávání. První příběh je zpětně vzato asi nejlepší, jen je nutné něco vědět o Sovím tribunálu. Druhý příběh má úžasnou premisu a začátek, ale jakmile je odhalena identita hlavního padoucha, tak to sklouzne do obyčejné béčkové mlátičky. Na třetí část jsem se těšil nejvíc...kresba Todd McFarlane a dočkal jsem se aspoň solidního průměru a akce. Nakonec jen dodatek, ne, že bych neměl rád bonusy u komiksové knížky, ale tady by udělali líp, kdyby přidal další příběh...skoro půl knížky jsou jen čb bonusy.
„Znáš takový ty filmy, kde sériovej vrah zamkne lidi do pasti, která je rozemele na paštiku? Tak tohle je to samý, akorát v Narnii.“
Nemůžu říct, že ústřední motiv není atraktivní. Děti, co zmizí v RPG hře a po dvou letech se vrátí, aby o svém dobrodružství dalších dvacet pět let mlčely, než je minulost konečně dožene? Takovej efekt zaujme. Obzvláště, jste-li milovníkem Dračího doupěte a na pár herních večerů z mládí nostalgicky vzpomínáte teď, když máte svůj dospělý svět a ten se vám hroutí.
Jen se přiznám, že jsem čekal maličko víc. Postavy jsou v rychlosti nahozené, podobně jako fantasy svět, do kterého se propadly. Navíc, a to je moje chyba, přiznávám, že nejsem fanoušek příběhů, ve kterých se hrdinové bez jakéhokoliv vysvětlení najednou ocitnou ve fantaskním světe, přičemž tenhle konkrétně je hodně ovlivněn láskou k fantasy a hraní D&D. Takže jestli neznáte Tolkiena, možná vám celá jedna kapitola úplně unikne. A znalost filmů se tentokrát nepočítá. Což je za mě samozřejmě plus.
Tohle byla čirá nostalgie, Clever a spol. na základce v osmdesátých letech kolovaly pod lavicí, a nevadilo, že to bylo v němčině. Čas jim pranic neubral, bavil jsem se stejně, jako kdysi...
Tady mě pobavil nejvíc ten poslední bonusový příběh. Stejně se mi líbilo jako ten hlavní příběh "Atomového postřiku". Plno dynamiky, větší než u všech jiných komiksů, co jsem četl. Což ale jsou všichni Cleverové a Smartové. U takových příběhů si při čtení představuji zvuky tak jako z Flintstonových, Médi Bédi, trochu kombinované se zvuky ze starých Looney Tunes.
Kdyz někdy vznikl nějaký komiks s Looney Tunes, tak jsou dva typy. První je buď sice věrný televizním dílům, ale má velmi umělou, strojovou kresbu, jako kdyby to kreslil robot (myšleno z doby před AI), a nebo je kresba přirozená, lidská, ale zase má příběhy jen víc podle hlavního děje a o zápletkách a ne věrný televizním dílům, jako ty první časopisy Králík a spol., atd. Tato kniha je první případ. Což se mi do toho moc nechtělo, ale když už mě lákaly ty ukázky a příběhy jako z televizních dílů, tak jsem dal šanci. Ano, je to, jak jsem čekal. Za tu věrnost starým dílům a promyšlenost zápletek a nové příběhy, a ne adaptace, bych dal čtyři hvězdy. Ale za tu umělou kresbu a barvy, které díky lesklému papíru ještě víc vynikají, srazím jednu hvězdu.
No rozhodně je to dobrá knížka a Bryan umí psát, hlavně dialogy postav, které jsou přímé a bez zbytečně vaty. Dobrodružství Luthera Arkwrighta je po grafické stránce nádherné, hezký je to vidět na celostránkových ilustracích, bohužel pokud jde o scénář tak ten je krapet kostrbaté neohrabaný. Hlavně části obsahující meta fyzické psycho kecy, kterým Talbot prostě neumí dát takový ten hlubokomyslný nádech, jako Jodorowsky. Na druhou stranu vnitřní rozpoložení jeho postav, mi přišlo uvěřitelné hezký je do vidět u Cromwella. Srdce Impéria je rozhodně svět barev, který může působit lacině až ošklivě a přitom hezký. Scénář je mnohem přímočařejší a zábavnější. Čtení jsem si užil a rád si to zase přečtu, jenom jsem od toho měl až moc velké očekávání tak nějak jsem doufal že to bude můj Everest. Což o to počtem stran a velikosti to odpovídá jen to prostě není nejlepší komiks co jsem přečetl.
No, tak nič. Zázrak sa nekoná a dvojka/dokončenie pokračuje v duchu jednotky. Vlastne ešte o čosi horšom. Kým v nej sme sa dočkali vcelku tradičného zombies fláku so všetkým, čo k tomu patrí, ale aspoň nejakej istoty, dvojka sa sústredí viac na dianie v „dóme“ s bežným obyvateľstvom a vyvolenou časťou žijúcou mimo nich, čo samozrejme nie je nič iné, než zmangovaná Romerova (dodnes akosi nedocenená) klasika Krajina mŕtvych. Pozitívnou správou je, že sa obe knihy čítajú vďaka početnej akcii a krátkym, úsečným dialógom, rýchlo a zbesilo, ale ono je to v skutočnosti skôr asi také víťazstvo, ako keď sa šmyknete na ľade, padnete a nič si nezlomíte, iba vás to dva dni bolí. Za mňa asi najslabšia hororová manga, akú som kedy čítal.
Neurazí, nenadchne, dobře se to čte, ale dějově mi to přijde plytké a přímočaré. Na poli téměř dvou set stran je pouze jeden zapamatovatelný cliffhanger, a to mi teda u čtení na pár desítek minut přijde poněkud málo. O kresbě už toho padlo mnoho, tak to stačí jen podtrhnout.
Trochu mi tu chybí ten navozený pocit (který neumím popsat) na konci sešitu a skákání dějově i časově random mezi sešitama. Nicméně druhá půlka příběhu zvládnuta dobře, dokonce se Lemirovi nesesypal konec. Dekel mi to ale neodjebalo. Takže honem na pokračování - letos.
Shodou náhod se ve čtvrtém super komiksu objevily hned 2 příběhy, které vychází z Rosových Life & Times. Aaron si tu střihnul průměrnou fanfikci, kdy se na plochu jednoho sešitu snaží narvat všechno, co dělá Skrblíka Skrblíkem... a moc to nefunguje. Oproti tomu Gervasio... Král Klondiku je výborné vzpomínání Skrblíka a Zlatky, místy fanservice jak sviň, ale strašně jsem si to užil. Navíc tu je na poměry Kačerů docela moderní komiksové vyprávění. Tohle je bez pochyby nejlepší kousek, co za 4 čísla vyšel.
Co zbytek? DVD za milion dolarů mi připomnělo komediální kousky z 90´s Superkomiksů a Mickey Mouse má fajn námět i novou postavu, ale autoři z toho neumí moc nic vytřískat. Zbytek příběhů těžkej průměr s hromadou nelogičností. Vůbec nechápu příběh se synovci, kde si autor vymyslí 4 nové postavy a ani jedna nemá charakter. Kdyby tam bylo 6 Bubíků, vyjde to nastejno. Ale celkově fajn číslo, nic není vyložená pitomost jako ve dvojce.
