Příběh s Bufkinem mě nebavil, ale část se Sněhurkou byla naopak parádní. Kvůli Bufkinovi jsem zvažoval 4*, ale dojem z hlavního příběhu byl tak dobrý, že musím dát plný počet.
Po předchozím slabém díle pecka přímo mezi oči. Silný, chytrý a po všech stránkách dobře udělaný příběh, určitě nejsilnější v druhé polovině mýtů a mezi nejsilnějšími napříč sérií.
Skupina teenagerů hraje hru na hrdiny, vytvoří postavy a s prvním hodem už od pohledu zvláštních kostek záhadně zmizí. Cool říkám si. Teď se určitě objeví ve světě D&Dčka. NE. Objeví se o dva roky později, je jich jen pět, jeden nemá ruku. Aha, cool. Tak teď se určitě bude vyšetřovat co se stalo. NE. Uteče dalších dvacet let. Nikdo nevyšetří ani ťuk, matka zmizelého dál oplakává syna a nikdo neví vůbec nic. Když tu se objeví kostka ztraceného. V tu dobu už hrdinové středního věku se sejdou, kostka je přenese zpátky do hry. A teď určitě půjdu heroicky zachránit svého kamaráda. NE!... V tomhle bodě po cca 20ti stranách mě Gillen dostal, dál jsem přestal odhadovat co bude nechal se unášet na jeho geniálním posunu žánrových klišé a netradičně konstruované zápletce, která je tak povědomá a přesto v konečných důsledcích tak jiná. A přitom to dokonale zapadá a dává smysl. Když se vám postava ve čtyřiceti objeví ve fantasy hře, tak její první myšlenka prostě musí být, "Pane bože! Ale já musim vyzvednout děti." Když k tomu všemu ještě připočtu hodně netradiční přiznaně digitální zpracování, pro tohle téma unikátně měkkou ženskou kresbu a dokonavost příběhu v pouhých čtyřech knihách (cca 20 sešitů). Vychází mi ze sympaticky vícevýznamového titulu Die jeden z nejvýznamnějších komiksových počinů posledních let. Totálka.
Základní premisa není vůbec špatná a nemít komiks tak kýčovitě romantický design, mohlo z toho být i zvráceně atraktivní drama. Musíte samozřejmě přistoupit na pravidla zápletky, ve které se hrdinka znenadání probudí uprostřed počítačové hry a namísto sofistikovaných charakterů vedlejších a hlavních postav tu máme jen zachmuřené muže, kteří rádi zabíjejí, dokud na ně někdo neudělá psí oči. Ono to v důsledku funguje na obracené bázi soutěže Bachelor, kdy namísto získávání srdce jednoho pana Dokonalého, musí neoblíbená protagonistka získat srdce všech pánů Dokonalých – jinak zemře. A byť se hrdinka tváří jako životem ostřílená harcovnice, která ví, kam se točí svět, jakmile dojde na lámání chleba, její nejlepší zbraní je pokleknout a polknout.
Pravděpodobně to v dalších dílech nabere grády, protože od vývoje zápletky se vlastně nejde odtrhnout, podobně jako u většiny LitRPG, ovšem tématika i zpracování zákonitě cílí na dívčí publikum a já tak ztrácím zájem už po konci prvního svazku.
On to nemusel být špatný horor. Stačilo dát zápletkám punc profesionálního řemesla, lépe pracovat s psychologií postav a možná je víc ztotožnit se čtenářem. Protože ve finále právě tyhle tři věci Mortalisu chybí. Hrdinové vás nezajímají a jejich jednání je dílem autorovy vůle, což je samozřejmě logické, jen by to nemuselo být tak okaté. Děj první povídky pak škobrtne na závěrečné pointě, a co se druhé povídky týče, tam koncepce zápletky selhala úplně, jelikož úvod příliš nesouvisí se zbytkem vyprávění. O třetí fekální mikropovídce ani mluvit nebudu, to je bonus pro milovníky koček.
V čem Dominik Jell vyniká, je zobrazování násilí, kdy se neštítí do detailu rozkreslit rozmašírovanou lebku, ale bez té správné omáčky kolem je to vlastně jen sekera zaseknutá v hlavě, ze které jde tolik strachu a hrůzy, jako ze semaforu na křižovatce. Přitom výtvarně na to autor bezesporu má, nevadí-li vám tedy z principu digitální kresba. Jen mi přijde, že úplně nepochopil, o čem hororový žánr vlastně je.
„Proč?“
„Protože moc zlobili.“
Nemám vánoční speciály rád, protože jde ve většině případů o komerční výplň, nijak nerozšiřující univerzum a zároveň neuměle balancující na pomezí zábavy, akce a přáním hezkých svátků. Punisher MAX však zvolil úplně jinou cestu a Santa Clausovská mašinérie tak ve Franku Castlovi probouzí ještě větší chladnokrevnost. Jistě, pořád si dává pozor na životy civilistů, ale jakmile dojde na zločinecké rodiny, nedělá rozdíl mezi mužem, ženou či dítětem a rozdává devítimilimetrové dárky s rozšafností Mikuláše na speedu. Všechny tři příběhy v albu obsažené mají tuhle temnou stránku společnou, jen každý k postavě Punishera přistupuje maličko jinak – Jimmy Palmiotti společně s Justinem Grayem odlehčeně, Stuart Moore zas dbá na noirovou atmosféru a Jason Aaron je famózně cynický, jak jsme si jej oblíbili už v jeho opus magnum Skalpy.
Vánoce na odstřel tak nabízí pohodovou řezničinu, která především zarputilé odpůrce svítících stromků a uřvaných šakalů potěší na duši.
V r. 1951 autorská scenáristicko-ilustrátorská francúzska úderka René Goscinny/Albert Uderzo vytvorila Indiána Umpa-Pu, vtedy ale mal podobu „iba“ stripov, samotný hrdina vyzeral úplne inak než ako ho poznáme dnes + dej bol umiestnený do súčasnosti, aby vynikol kontrast medzi modernou dobou a indiánskym kmeňom i naďalej žijúcim v súlade s prastarým štýlom života. Nefungovalo to. Nikto to nechcel. K obratu k lepšiemu došlo v r. 1958 prostredníctvom kultového komiksového belgického časopisu Tintin, ktorý sa Umpa-Pu síce chopil, no až po tom, čo ho dvojica prepracovala a spravila z toho dlhšie príbehy, zmenila hrdinov vzhľad, pridala skvelé vedľajšie postavy a v neposlednom rade umiestnila dej do 18. storočia. Vyšlo spolu 5 čísel, žiaľ (alebo našťastie, ako pre koho) následne sa Renému a Albertovi podarilo stvoriť oveľa úspešnejší projekt, samozrejme Asterixa a Obelixa. Keďže boli kvôli nedostatku času postavení pred nutnosť výberu, i kvôli predsa len väčšiemu záujmu medzi čitateli si napokon vybrali práve Asterixa, z ktorého vzniklo toľko pokračovaní a českých reedícií, že ak by ste ich všetky chceli zrátať, museli by ste v piatok odísť z roboty o dve hodiny skôr (pochopiteľne plus kreslené filmy, hrané filmy, oblečenie...). Chudák člen kmeňa Čoječojeov menom Umpa-Pa (nemýliť s národom Umpa-lumpov z Wonkovej čokoládovne!) v takejto drsnej konkurencii nemal šancu a navždy ho uložili k ľadu. Ale zároveň sa naňho nikdy úplne nezabudlo. A to je super, lebo je to vážne vydarené, veľmi zábavné a rozkošné čítanie, ktoré mi báječnou hrou so slovami a kurióznymi nápadmi pravdupovediac viac, než Asterixa, pripomenulo Luckyho Lukea. Objavuje sa tu asi tona malebných hlášok a ešte malebnejších momentiek (koluje legenda, že niektorí belosi by pred konzumáciou pemmikanu dobrovoľne uprednostnili drastické indiánske mučenie), pomilovaniahodných mien (lovec Mizerná sezóna, lord Franz Ktanzenblummerswishundkranzenblummerswishundwagenplaftembum, snáď len náčelník Pokazený žlčník znie príliš detinsky), rozkošných slovných hračiek („Dělo? Kam se podělo?“), neskutočných prezývok (Má-jen-jeden-zub-ale-vypadl-mu-tak-už-žádný-nemá), rozkokošených dialógov a chundelatých nápadov (tanec na privolanie dažďa, nezvestná sliepka Elvíra priebežne sa zjavujúca v najnečakanejších okamihoch, kôň žiaľbohu veľmi dobre rozumejúci ľudskej reči, čo ho nejeden raz absolútne šokuje a raz dokonca odpadne, pardon dvakrát). Fantastické je i samotné omnibusácke vydanie: rozmery A4, tvrdá väzba, množstvo kvalitných textovo-výtvarných bonusov (vrátane oných stripov!) a samozrejme komplet celá séria uverejnená v jednej temer 200-stranovej a skoro jedno kilo vážiacej knihe. Ešte by som pre poriadok duše dodal, že kto má toto ukážkové, reprezentatívne súhrnné vydanie, v podstate ďalej nemusí pátrať po (de facto beztak všade dávno vypredaných) troch albumoch zo série Umpa-Pa, ktoré vydal Egmont v r. 2008. Pretože hoc len tri, v skutočnosti obsahujú všetkých päť Umpa-Paových príbehov. Keďže vieme, že dobrodružstvá Umpa-Py, silného ako puma (jeho totem) a francúzskeho rytiera Huberta Z Lístkového Cesta (!!!) alias Dvojitý skalp, nepokračovali, má posledný obrázok smutný nádych. Ale ktovie. Možno ich dobrodružstvá pokračovali mimo stránok komiksov. V komiksoch je ostatne možné všetko. To vie predsa aj malé dieťa.
Nezameniteľného Corbena zbožňujem od detstva, keď sa ku mne v 90. rokoch dostal poľský časopis KOMIKS s jeho legendárnym Svetom mutantov. Niektoré naturalistické výjavy ma dodnes hlboko traumatizujú (a fakt by to konečne mal niekto vydať v češtine). Následne sa Richardove značne špecifického výtvarného štýlu našťastie chopili bratia Česi a vydali mu toho relatívne dosť. Niečo bolo výborné, dačo slabšie, ale v zásade každý nový Corben sa stáva udalosťou, pri ktorej treba buchnúť šampáňo a obetovať ježibabám počas sabatu dvojhlavé teľa. No a teraz ku nám prichádza Šerosvět. Žiaľ, nemôžem povedať, že by to bola najlepšia corbenovčina, akú som kedy čítal. Pôvodne to vyšlo časopisecky v r. 2011 ako krátka čierno-biela komiksová „poviedka“. V nasledujúcich rokoch sa Corben do svojho zvláštneho (aké prekvapenie), snového, naturalistické (šero)sveta vrátil, rozpracoval ho do „románovej“ podoby a výsledkom je temer 170-stranový Šerosvět, ktorý v r. 2024 vydalo Comics Centrum v pevnej väzbe, lacetkou, parádnymi rozmermi A4 a množstvom bonusov. Medzi nimi dokonca nechýba inkriminovaná poviedka! Nanešťastie, toto naozaj nie je najvýdatnejšia corbenovka na trhu. Nijako enormne ma nebavila zápletka, scenár, dialógy, ani postavy (ako-tak ma chytil len začiatok, kedy som ešte netušil, aký chaos sa z toho neskôr stane a potom ma pobavila bizarne nezvládnutá gladiátorská scéna v aréne). Bol to skôr len taký nejaký, ja neviem, zlepenec? Pripadalo mi to ako „len“ zbierka navzájom iba zľahka prepojených poviedok, nie ako ucelený román. Po vizuálnej stránke je to samozrejme nenapodobiteľné. Corben a Tony Sandoval sú asi jediní dvaja komiksoví ilustrátori na svete, ktorých prácu poznám po prvom pohľade na postavy, ich neprehliadnuteľné tváre, či špecifickú stavbu tela. Lež ako to už pri tomto majstrovi štetca chodilo, občas to nevyzerá úplne uspokojivo (niekedy dokonca jedna postava na dvoch stranách v tvári s výnimkou účesu vyzerá úplne inak). Nechcem povedať odfláknuto, to by som si asi nedovolil. Len to proste občas pôsobí divne, ako keby Corben niektoré strany do najmenších detailov rozpracovával 4 mesiace v kuse a ďalšie tam naje*al za dve hodiny. Samotný hlavný príbeh je vcelku krátky, má necelých 130 strán (vrátane úvodného slova Mikea Mignolu, ktorý s Corbenom chvíľu robil Hellboya), zvyšok tvoria bonusy. Na obálku to chcelo atraktívnejší obrázok.
Taková moderní fantasy všehochuť, která neurazí ale ani ňák extra nepotěší, jestli mi na tom ještě něco víc vadilo než nablblý a místy sexistický humor. Tak font písma který mi přijde neskutečně iritující. Celkově hezký nakreslená oddechovka.
Nejlepší autorský komiks Jeffa Lemirea od Trillia. Jeff (který se tu úplnou náhodou jmenuje Matt) se tentokrát z vesmíru přeorientoval na podmořskou stanici, na níž přichází hlavní hrdinka vypátrat pravdu o smrti svého otce. Hrstka obyvatel stanice je propletená jak s minulostí hrdinky, tak i navzájem. Motivace pro předpokládanou vraždu se různí. Do toho na zemi běží invaze podivného viru a pod mořem se dějí zvláštní mysteriózní věci. Lemire (který se tu úplnou náhodou jmenuje Kindt) se od Trillia mírně zlepšil v kresbě a i když to stále není a nebude John Buscema, zvládá perfektně jak barvy, tak i komiksové médium jímž excelentně vypráví svůj detektivní příběh. Ten je protknutý mnoha tradičně Lemirovskými flashbacky plnými jeho erobovního lidského rozměru. Podvodnímu dramatu tak sekunduje drama vztahové i rodinné. Kniha není i přes svůj rozsah ucancaná a v půlce je předěl, při němž jen blahořečíte CC, že vydali oba díly najednou. Ten chlap je zkrátka extra třída. Ale to jistě všichni víme, protože jsme v Srpnu četli tyranosaura v krutém vesmíru (mimochodem co cécéčko? zvedne écé kapesníček, nebo to nechá embéčku?), kde nás Jeffa Lemire, který se jmenuje Matt Kindt v patnácti stránkách komiksu o chlapovi, co bojuje ve vesmírné aréně s tyranosaurem, rozsekal svým emociálním rodinným dramatem na totální sráč. Ten chlap je vážně génius. A na téhle knize je to dost vidět. Že jo, Jeffe? Doufám, že po dočtení této knihy čumíš na dveře tvý stodoly a připadáš si jak úplnej debil.
Velmi solidní start pro nového čtenáře, který na začátku stručně shrne příběh Bruce Bannera. Následně se rozvíjí tajemný a drsný příběh s výborným tempem a zajímavými myšlenkami kolem Hulka. Vedlejší postavy nezapadnou, mají své příběhy a vlastnosti. Kresba se hodí k temnému příběhu a baví. Povedený začátek.
Nápad se mi moc líbil, bohužel je dost nevyužit. Moc bych ocenil, kdyby se nejednalo o oneshot, ale o nekolikadilny event. Chtěl bych vidět, jak Scroogeaboveall navštěvuje alternativní Skrblíky a bojuje s nimi. A ještě víc, kdybychom mohli nahlédnout do života těch Skrblíků...tady sice máme verzi, která nezažila Vánoce na medvědí hoře, ale třeba místo Skrblíka, co má trezor pod mořem, bych ocenil Skrblika, který zůstal se Zlatkou na Klondiku.
Na tenhle komiks jsem se těšil od doby, kdy jsem zjistil, že má vyjít. Jako teenager jsem hrál často Dračí doupě a námět mě proto hodně zaujal. Ze začátku mě to úplně nechytlo, děj na mě občas působil zkratkovitě a zmateně, ale postupně jsem na vlnu příběhu naskočil. Jsem zvědavý, jak se příběh posune dál v dalších dílech. Kresba je pěkná, ale můj styl to není.
Ke komiksu vznikla i samostatná hra, která měla úspěšnou kampaň na Kickstarteru.
Je to pěkná kniha, romantická, ale asi jsem od ní čekal něco víc. Celý příběh je rozdělen do dvaceti kapitol, které zachycují momenty ze života dvou lidí, kterým nebylo souzeno, aby byli spolu. Jen málo z těchto kapitol zachycuje jejich skutečné vzájemné setkání. Často jde jen o krátké nahlédnutí do jejich oddělených životů, doplněné jejich vzájemnou korespondencí. Nebo jde o jejich občasné telefonáty z druhé strany zeměkoule. Je pravda, že jednotlivé kapitoly fungují výborně samy o sobě. Scénář spolu s pěknou kresbou vždy dokážou vyvolat ty správné emoce. Ale já jsem čekal víc. Čekal jsem, že na konci poslední kapitoly dojde k něčemu, co dá jejich celoživotní lásce novou naději. Vždyť ten týpek čtyřicet let pracoval na disertaci o cestování časem…
Z obrázku Alexe Rosse se mi nikdy nepodlamovala kolena, ale velký formát jim sluší. Scénáři někdo může vyčítat jalovost, ale to je celkem nefér, když se jedná o superhrdinský Mainstrem. Navíc to putování se Spectrem který si střihl roli Vergilia, a k tomu biblické citáty z toho dělaj fajn čtení. Velká nevýhoda je, že tohle ocení především fanoušek který zná tu nepřehlednou plejádu všech postav.
Scenáristicky i výtvarně suverénní prácička. Příběh vás pravidelně zásobí zvraty, byť po jednom či dvou už začnete být ostražití, ale i tak mě ještě pár věcí příjemně překvapilo a potvrdilo, že Joe Hill si s příběhem pěkně vyhrál. Za nejzajímavější moment jsem považoval, když hlavy začaly naznačovat, že hrdince hrabe, protože seká na potkání hlavy a pak s nimi rozmlouvá - to, že hrdina hororu neví, jestli se vše neděje jen v jeho pomatené mysli, je samozřejmě jeden z nejtradičnější hororových motivů, ale tady to na mě pěkně zafungovalo. Naopak snahy o humor v podobě hlav handrkujících se v košíku, mě nebraly. Hrdince jsem samozřejmě držel palce, ale že by mi přišla zajímavá nebo mi přirostla k srdci, to zase ne. Nejvíc jsem si na tom celém užil ten setting upršené noci na vylidněném ostrově bouřkou odříznutém od civilizace. Škoda, že do něj zasazený příběh nebyl temnější, ale celkově to bylo solidní a příjemné počtení a určitě se k tomu ještě vrátím.
Nějak už v tom moc nevidím komiks, spousta historických dat, obohacených obrázkem (obrázek vlastně nevypráví děj, jen znázorňuje co bylo řečeno). Tato část dějin mě nebaví, takže bych šel na 2 hvězdy, ale zpracování si tak nízké hodnocení nezaslouží.
Cesta na Mars je ďalšie skvelé sci-fi od Mighty Boys! V tomto roku vydali samé pecky, ktoré by mohli ísť všetky do TOP najlepších komiksov za rok 2024. Kým však sci-fi Agent strachu a Zpěv Neznáma boli dosť veľkolepé a výrazne nereálne, tak Cesta na Mars je komorné a celkom realistické sci-fi. Hlavným hrdinom je obyčajný chlapík, ktorému to v živote veľmi nevyšlo a umiera na rakovinu. Je poslaný na samovražednú misiu na Mars, aby pre spoločnosť Eazy Beef obsadil Mars ako prvý človek na planéte a hlavne zásoby plynu. Príbeh je naozaj veľmi komorný, emotívny a bez akcie. Je to však tak dobre napísané, že som tým preletel na jeden záťah a ešte mi pri tom vyšli aj slzy a to sa mi už pri komikse dávno nestalo. Veľmi vydarené. =►Celá recenzia◄=
Těžké album. Těžké ho nekoupit. Těžké ho přečíst. Corben je pochopitelná legenda jejíž svojský grafický styl je bezpochyby nadčasový. Což přináší u dekád staré práce očekávání, které normálně obdrží jen moderní komiksy. A to fakt není naplněno. Jednoduché epizodické putování jednoduchého hrdiny, který není ani tak bez bázně a hany, jako spíš bez mozku. Ten potkává různé lidi, ti ho různě zotročují a zneužívají a on jim různým způsobem uprchne, zmlátí je a pak nechá žít, aby na další stránce zhynuli smrtí mnohem bídnější. Eh. Navíc teda kresba...jako barevná paleta a styl super. Ale autorovy představy o zejména genderové fyziognomii člověka nejspíš vedou na zásah specialisty. Pokud tedy já nejsem ten tupec co nic nepochopil a Corben i v tomhle ohledu předběhl dobu o několik desetiletí. Nakreslené je to pěkně, ale pěkný pohled to to dost často není. Srovnání s perfektní Arzachem v úvodu mi přijde naprosto liché. Asi nejvíc mě na knize zaujaly zajímavě pogumované desky přebalu.
Zajímavé album, seknuté přesně na půl, kde mí dva hrdinové Černý s Pavláskem zklamali na plné čáře a nounejmoví řemeslníci Krajčovič a Růžková překvapili příjemně uchopenými příběhy. První zpracovává téma Třeskoprského superhrdiny Myšmena, druhé pak námořní výpravu na Blaťáku trochu připomínající Štíplovskou poetiku. Pavlásek úplná nula s nijakým tábornickým příběhem. Dan nic moc parafrází na pohádku. Umí o dost líp.
Jak jsem u předchozí knihy prskal, tak tohle mi přišlo vážně skvělý. Dva kvalitativně vyrovnané příběhy z nichž ten Robinsonův mě dost dějově uhranul. Skvělý příchod (i odchod) nového hrdiny a záporáka. Dobře vymyšlené motivace s parádně noirově vygradovaným dějem. Z počátku mi rvala bulvy Saleova kresba, která na první pohled vypadá prostě jen nedotaženě jednoduchá a postrádá ten mistrný feeling nenuceného minimalismu z Halloweenu a Dark Victory. Na druhou stranu jí kromě řemeslného deficitu až tak moc nechybí a některé kompozice jsou sice kostrbaté, ale docela zajímavě vystavěné. Potenciál tam byl vidět už na počátku devadesátek. Brian Talbot je jiná liga a vidět z jeho pera Arkwrightovsky vypadajícího Batmana je fakt zajímavé a velmi osvěžující. Stejně jako příběh, který dělá z Bruce zkrachovalého opilce. Škoda, že to nakonec vysvětlil a nenechal tomu trochu víc otevřený konec. Tohle by byla vážně skvělá what if jednorázovka. Líbilo moc.
Tretí diel stále za 5/5, pribúdajú nové postavy, no štvorka na konci trošku spomalí a záver nie je až taký perfektný ako doterajší dej. Zaujímavý je otvorený koniec, ktorý nevylučuje jedného dňa aj ďalší cyklus. Hlavnou hviezdou celej série je pre mňa Dimitri Armand, ktorý ukazuje, že sci-fi mu veľmi sedí a dúfam, že do budúcna ešte predvedie svoje umenie s kvalitnými scenáristami. Celkové hodnotenie 90 %.
Ve třetí knize dostáváme více stále stejného. Hlavní postava opět prochází akčními scénami (které jsou někdy mírně nepřehledné, ale dynamické a pořád perfektní), ze kterých si odnáší nové schopnosti a předměty. Důležité však je, že je to pořád zábavné. Autorovi se daří ždímat emoce a přichází se zajímavou linkou i mimo dungeony. Činu zjišťuje, že neustálé levelování má svou cenu a příběh tím potemňuje a získává vážnější motiv. Začíná se taky klást větší důraz na "classy" jednotlivých postav, čím jde příběh ještě do většího důrazu na rpg prvky které známe z deskovek nebo pc her. Za mě moc dobrá série, která působí dobře i jen tak na prolistování minulých dílů, kde je už krásně vidět jak se hlavní hrdina změnil. Na tom má samozřejmě podíl kresba, která třeba nevykresluje do detailu okolní prostředí, ale co se týče postav je precizní.
Stejně jako posledně jsem neměl v plánu číst znova předchozí díl, abych si osvěžil paměť, a stejně jako posledně jsem se nakonec znova pustil do všech předchozích knih. Jednotlivé knihy (pokaždé dvě alba) jsou sice dějově uzavřené, ale od druhé knihy na sebe všechny následující knihy těsně navazují a pokud se nechcete cítit ztracení, tak musíte vědět, co se stalo předtím.
Orbital je takový docela dost ukecaný mix politické, akční a technologické sci-fi. Mám tu sérii hodně rád, stylem mi sedí. Po dočtení mi ale tato čtvrtá kniha připadala nevyvážená. Příliš dlouhý úvod do hlavního problému, příliš krátká závěrečná akce a rychlý konec. Jenže když jsem to znovu prolistoval, tak závěrečná akce tvoří celé druhé album v knize, tj. celou polovinu knihy. A to jsou velké akce i v prvním albu. Zkrátka mě to pohltilo a diktovalo mi to svůj vlastní čas.
Suma sumárum, pořád je to parádní sci-fi. Už to není taková pecka, jako první dvě knihy, pomalu se to stylově mění, ale pořád mě to hodně baví. Těším se na pokračování.
I když je tu snaha pořádně zatřást Batmanovým světem podpořená tím, že autor si mohl dělat, co chtěl, nějak mě to nestrhlo a párkrát jsem chtěl dočtení i vzdát. Záporák ani celý komplot mi nepřišli zajímaví a místy už na mě bylo těch filozofujících a psychologizujících keců až moc. Ale spárování Batmana s rozumně se chovající Harley Quinn bylo fajn a kresebně tomu taky není co vytknout.
Storm to má u nás ťažké. Hoc európska legenda, do slovenských a českých zemepisných končín sa dostal neskoro a v divnej podobe. To mu pravdepodobne zlomilo väz. Plus zrejme tiež fakt, že máme dočinenia s výrazným pulpovým čítaním. Muži vyzerajú ako profesionálni kulturisti, ženy ako sexbomby zo sedemdesiatkového porna a postavy lietajú v kozme (pochopiteľne bez skafandru a vesmírnej lode). To pre mnohých ľudí proste nie je akceptovateľné. Ak sa však naladíte na správnu vlnovú (naivnú resp. detskú) dĺžku, tak si to dokážete užiť ako oddychové čítanie (na viac fakt radšej ani nemyslite) s krásnou kresbou Angličana Dona Lawrencea a jeho pestrofarebnými farbami (ehm) a scenárom plným roztodivných nápadov, svojráznymi pravidlami, kurióznymi zákonitosťami ZA hranicou reálnosti (oproti ktorým je Malý princ novou 2001: Vesmírnou odyseou), pračudesných výmyslov, charizmatických strojov a rozkošne rozkokošených bytostí pochádzajúcich z fantázie scenáristu Lodewijka. Berte alebo nechajte tak. Ja som niekde uprostred. Problém vidím osobne v drsnom vydávaní, ktoré situáciu zbytočne komplikuje. Najskôr sme sa so Stormom stretli v r. 1993 v časopise Comics arena, ktorý vydal Stormove v poradí až trináste (!) dobrodružstvo (nazval ho Chlapec z Eribanu, hoc výstižnejšie je Zabiják z Eribanu). Tu sa dokonca prebojoval na obálku. Možno s ním mal magazín veľké plány, žiaľ skrachoval a druhého čísla sme sa nedočkali. Následne vo vydavateľstve Cooboo dostali super nápad vydať v samostatnom albume desiatu časť (!) nazvanú Piráti z Pandarve. To by mohlo zrejme znieť divne a pravdepodobne to aj divné je, ale logiku to má, pretože práve do desiateho Storma sa po prestávke do univerza vrátil jeho duchovný strojca holandského pôvodu Lodewijk, takže Pirátov z Pandarve môžeme istým spôsobom vnímať ako pokus o ľahký reštart. No a o 7 rokov neskôr sa v CREW rozhodli risknúť to a v samostatnej súhrnnej knihe vydali prvých päť zošitov. Aby bolo chaosu dostatok, nájdete v nej aj práve Pirátov z Pandarve, keďže práve nimi odštartoval onen ľahký reštart. A samozrejme v omnibuse nájdete aj spomínaný trinásty diel z Comics areny, ktorý CREW konečne premenovala na Zabijáka z Eribanu. Nuž a žiaľ Stormovo utrpenie pokračuje: ďalšie diely už v českej mutácii vydané neboli. Nejaká veľká, ehm, literatúra to nie je (božemôj, to ozaj nie), skôr hlavne sa vizuálne kochať. Komiks je pravdaže médium, ktoré by sa v prvom rade malo vyjadrovať skrz obraz, nie zvuk, ale ono je samozrejme fajn ak je scenár pútavý, čo v tomto prípade si pravdupovediac nie som istý. Je síce zaprataný hravými nápadmi a vynaliezavými postavami, ale čítať 250 strán toho istého... no, poviem na rovinu, v strede som mal dosť. Vizuálne obžerstvo a priemerné scenáre som schopný tolerovať v sérii Žoldnéř, ale tu už toho na mňa bolo priveľa. Na to, aké je to s prepáčením jednoduché, je to nejeden raz až otravne ukecané. Kresba 4*, scenáre 2*, finálny resumé kompromis 3*.
Velkolepé zakončení které by se dalo shrnout člověk proti člověku, i když v tomhle případě spíš proti robotů. Kvalitní Space opera která se zabývá úzkým spojení člověka s technologií, stejné tak problémy s tím spojené. Ale Lemire v tomhle případě nato jde z opačného úhlu pohledu než je běžné, neříkám že je to nějaké převratné veledílo, ale rozhodně je to zábavnější a nápaditější nez Jodorowskeho universum. Všem doporučuji rozhodně to stojí za přečtení!
DC svět v podstatě neznám (okrajově Supermana, Batmana, viděl jsem film Shazam a Wonder woman) což asi dost ovlivnilo můj zážitek při čtení. Občas jsem díky tomu poměrně tápal v ději a některé dialogy, s pro mně neznámými postavami, mi přišli zbytečné. Kresba je precizní, ale můj šálek kávy to není.
mirec88úpravydnes 5 z 5
mirec88
Tak toto bola úplne, že bomba. Jeden z najemotívnejších príbehov vo svete marvelovského komiksu a prekvapilo ma, že práve pri príbehu o rodinke syntetizoidov sa dokážem rozrevať ako malé decko, až sa manželka teraz ráno zobudila ako som plakal a objala. Veľmi silný a emotívny záver. Inak celým komiks je zmes žánrov krimi, dráma, thriller, romantický. Kresba je taktiku úžasná, citlivá. Úplne odporúčam každému aj takým, čo bežne komiksy nečítajú. Zažijete emócie ako hrom.
Název grafického románu "Winton nebyl sám" jej opravdu vystihuje. Fakt to není jen o něm a sám Winton v příběhu vystupuje de facto na začátku a na konci, pak sem tam v průběhu děje, ale už v Londýně, a to buď přímo, nebo jako zmínka. Tuto kauzu znám jaksi zběžně a že nějaký Winton existoval, mi do nedávna stačilo. Pak jsem na něco víc narazil v Kronikách od Jiřího Padevěta, a pak až teď v době vydání komiksu. Proto mě v dobrém zarazilo, jak je příběh postavený na jiných postavách a ustavení čtenáře do kontextu doby. Po celou dobu čtení jsem se dokázal vžít do té doby, jako bych tam byl a prožíval to. Beznaděj, zoufalství a absurdita doby z toho vyloženě čišely, stejně jako pomalu dávkovaná naděje, která jako by po troškách kapala každým otočením na další stranu. Obzvlášť obdivuji ten až vědecký (badatelský) přístup k celému vystavení příběhu Terezou Vereckou a jeho následné grafické ztvárnění Mikulášem Podprockým, obojí v těsné autorské symbióze. Nemohu si pomoct, ale já jsem opravdu nadšený a líbila se mi každá stránka. Co mě docela dostalo, byl černý podklad pod panely, kde šlo občas vidět nacistické helmy, letadla aj. Podprocký je nám znám svou Divočinou, ale tady je někdo úplně jiný. Je to on, je rozpoznatelný, ale nekopíruje se. Přijde mi zde daleko realističtější než v Divočině, ano, látka k tomu vybízí, nicméně to není zvykem, že autor musí být za každých okolností realistický jedná-li se o příběh podle skutečných událostí. Vážně jsem nečekal, o jak velký projekt se jedná a že to celé bude tak velkolepé. Opravdu jsem po prvním ohlášení čekal něco na způsob historických adaptací ve stylu dua Ležák / Kocián, jenže opak je pravdou. Tady se hlavně vypráví příběh, příběh plný tragédie, lidských osudů a životních zvratů. Možná už se komiksem zaplácne dnes ledasco, ale této kauze rozhodně nedělá medvědí službu. S takovou péčí, s jakou Argo přistupovalo k obsahu a příběhu tohoto grafického románu, je pro mě něco, co zde už nějakou dobu chybělo. Já jsem poslední dobou velmi vybíravý a jen pár komiksů projde sítem, že je chci mít ve své knihovně. Česká vydavatelská činnost v komiksu je mi čím dal vzdálenější, ale hůl jsem nad ní ještě nezlomil. Tohle je další příklad toho, co do mé knihovny rozhodně patří.
PS: Děkuji za krásný křest v Havlově knihovně.
První příběh (Lockjaw a Pet Avengers) byl skvělý, druhý příběh (Avengers vs. Pet Avengers) byl už o něco slabší, ale jako celek příjemné čtení s svižným tempem a nádhernout kresbou.
Lemire nám představí svou vlastní verzi filmu A.I. Umělá inteligence, zasaženou do daleké budoucnosti s Timem 21 což je vlastně Astro Boy. Nechci tvrdit že se jedná o neoriginální dílo, oni se už v dnešní době všechny nápady recyklují. Děj naprosto nenuceně plyne, a art Dustina Nguyena v kolosálním formátu z toho dělá Artbook, který by se neměl jen tak prolétnout. Rozhodně si to zaslouží pět hvězdiček.
Ja tomuto hovorím cvičenie v žánri. Noir je značne špecifický žáner, ale osobne som rád, ak to nie je otročina á la Parker: Lovec, ale keď sa tvorcovia od noiru len odrazia a idú si svojou vlastnou cestou (Gotham Central). Je to trocha ako keď Hitchcock kedysi vravel, že je lepšie s klišé začať a neskončiť pri ňom, než naopak. Mnohým akiste nesadne ani výrazne štylizovaná kresba. Je samozrejme unikátna, ale to pravdaže neznamená, že sa musí páčiť každému; skôr naopak. No patrí k tomuto typu príbehu ako Harley Davidson k Terminátorovi. Štýlové je aj samotné vydanie: charizmatický obrázok na prebale (ktorého výtvarný štýl však dovolím si tvrdiť nie je ktovieako podobný tomu vnútri), hrubé (takže v skutočnosti vcelku skromných 144 strán má na dotyk a prvý pohlaď tendenciu pôsobiť hrubšie, než v skutočnosti je) a naschvál patinou zažltnuté listy a príjemne hrboľatý povrch obalu (možno by ešte potešili úvodné slovo a lacetka). Film s Gibsonom (hoc dejovo bol relatívne o dosť iný, neodohrával sa v šesťdesiatkach, ale v deväťdesiatkach) ma bavil viac. Za štýl 5*, za nezáživný scenár 2* (nudil ma resp. nebavil ma) a za kresbu 3* (objektívne je naozaj unikátna, ale proste to nie je môj štýl). Obávam sa, že musím siahnuť po sarkazme: najlepšie na tomto komikse sú dlhé scény bez slov, keďže ich máme rýchlo za sebou.
Žánrově velmi podobné jako Záporáci smrti neutečou, možná o jednu hvězdu slabší, jelikož mi hlavní protagonistka přijde ještě méně autentická než Penelopa ze ZSN. Obecně nejsem asi cílovka, takže prozatím v tom pokračovat nebudu, ale věřím, že si to své příznivce určitě najde...
Ty stripy z první půlky devadesátých let mě bavily stylem méně než ty z osmdesátých let, natož ty z pozdních devadesátkách či nultých let. Kresba byla taková moc hutná. Ale z této knihy byly stripy přesně to, ze kterých se směju.
Třeba to "Pane sníme deset krabic na jedno posezení. Nebo pane Nacpěte to do mě než prasknu"
"Hlavně mi neříkej Pane Špekoune".
Či ten strip "Následující záběry jsou nevhodné pro kočky"
V televizi "Haf!"
Garfield přepne: "Kam se ten svět řítí?!"
Takové typy stripů mi připomínají tím stylem debat a reakcí můj osobní život v dětství.
Ono ty stripy už nejsou ono od doby, co už ta jedna dvoustrana, neboli jeden kalendářní týden s Garfieldem už nemá sled gagů na jedno téma, či jeden příběh na pokračování. Pro mě osobně nejvíce vtipné byly ty z pozdních devadesátých a celých nultých let. Buď jednoduché vtipy, u kterých puknu smíchy z reakcí Jona či Garfielda, nebo ty velmi promyšlené.
Garfield jsem vždy četl, až na pár let. Pravidelně sháním je v knihovně, v některých letech i kupuji. Toto číslo konečně po mnoha číslech už mělo spoustu vtipů, ze kterých jsem puknul smíchy. A to nejsou ty s údernými vtipy, ale ty s emočními reakcemi či kschtěními postav. Třeba výraz Jona u prozření včely, či Garfieldovo pohoršení se nad zaujatými postoji psů v TV.
Kresbou to připomínalo disneyovskou kresbu, dějově to sice bylo groteska, ale podaná jako hodný seriál pro mladší děti. Děj mě tolik nebavil, ale jeden strip se schovaním se před nepřítelem a následným výlezem oklikou a přepadnutím zezadu byl gag stejný jako v seriálech typu Datel Woody či Bugs Bunny. Jediný dějově pro mě zajímavým byl jen Bugr Bill.
Jedno z mála Šmoulích časopisů, co vlastním. Sice ty příběhy jsou roztomilé, dobrodružné a bez pointy, ale dlouho jsem je preferoval víc než ty dlouhé z Albatrosu. Já prostě jsem dlouhé komiksy, poslední roky i dlouhé hrané pomalé filmy, neměl rád kvůli délce. Natož klasické textové knihy. Dlouhé Šmouly jsem četl naplno, nejen prohlížel, teprve před pěti lety. Dneska ale ani tyto krátké Šmouly nemusím. Šmoulové jako starší televizní seriál jsem měl mezi nejoblíbenější, hned po komiksových Kačerech. Péťu a lampu bych ale chtěl přečíst víc.
„Hlavná“ trilógia bola trhák, keďže Keanu Reeves, neskutočné gore orgie a na jednej strane neoriginálny, na druhej celkom chytľavý nápad o prastarom nesmrteľnom bojovníkovi. Po relatívne uzavretom finále (aj keď osobne si myslím, že sa v sérii po čase bude normálne pokračovať) však bolo „nutné“ pokračovať (= univerzum si našlo veľmi veľa samozrejme platiacich čitateľov) a keďže tvorcovia chceli aspoň na pár rokov vo fanúšikoch zanechať zdanie uspokojivej koncovky, zvolili, och aké prekvapenie, formu prequelu. Čiže jeden z najpohodlnejších, zároveň ale spravidla nezlyhávajúci spôsob. Komiks obsahuje dva kratšie príbehy situované do takej hlbokej minulosti, až som sa pravdupovediac cítil ako vo svete Barbara Conana. Predchádzajúci scenárista Matt Kindt na to šiel oveľa lepšie, vtedy mi to síce ako zázračné scenáre nepripadalo, ale oproti tejto knihe odviedol dobrú fušku. Po vizuálnej stránke je prequel krokom späť, aspoň v mojich očiach určite, aj keď sa pravdaže nájde plno čitateľov, ktorým sa bude páčiť. Za mňa to ale na Rona Garneyho (ktorý robil trilógiu) nemá. Najmä prvý príbeh nakreslený (a zároveň napísaný) Kanaďanom Steveom Skroceom (Gambit) mi pravdupovediac miestami pripadal až odfláknutý. Niečo mu určite vyšlo, miestami to vizuálne bolo dobré (farbami Davea Stewarta nikdy nič nepokazíte), ale vo všeobecnosti mi to pripadalo ako priemer, ako niečo, čo sa muselo čo najrýchlejšie nakresliť, aby komiks mohol ísť čím skôr do tlače. Ilustrátor možno protestoval, možno neprotestoval, netuším, ale ak áno, šéfovia mu povedali, aby to láskavo neriešil a upokojovali ho zvrátenou frázou, že ľuďom to bude stačiť. Rebekah Isaacsová v druhej „poviedke“ odviedla o čosi lepší výkon. Ilustrovala scenár Mattsona Tomlina, ktorého poznáme najmä ako scenáristu Batman: Dvojník. Keanu Reeves samozrejme ani tentoraz nerobil „nič“, proste iba hlavný antagonista vyzerá ako on + údajne sa podieľal na námetoch, aj keď ja osobne si myslím, že skrátka len na samom začiatku pred rokmi vymyslel príbeh X storočí starého zabijaka a viac sa do série nestaral (azda mu občas niekto poslal na ukážku pár stránok, na čo uznanlivo pokýval hlavou a šiel natáčať filmy). Škoda, že tvorcovia v prequele nešli viac do detailov pri sexe. Z toho jedného (zato celostranového) nedokážete spustiť zrak. Znova sa tak dostáva na pretras smiešnosť celej záležitosti: v komiksoch je násilie najhrubšieho zrna v pohodičke, veď nech si deti pozerajú, ako to vyzerá, ak človeku vybuchne hlava alebo mu vytiahnete črevá von z brucha na čerstvý vzduch, ale sex je prísne zakázané tabu pre úchylákov. Je to proste zvrhlý, chorý prístup, treba to povedať konečne otvorene a na rovinu. Čo sa násilia týka, hlavne prvý príbehu ide zase raz za doraz a ponúka ľudské telá v natoľko zdeformovanom, znetvorenom štádiu, až som chvíľu premýšľal, kde na to tvorcovia chodia.
Tak toto bola úplne že bomba. Potešil ma návrat starých dobrých postáv aj niektorých nových a mnohých starých síce len v retrospektíve, lebo toto je hlavne o nostalgii, o spomínaní a ako ukazuje posledný panel aj o budúcnosti. A ako názov napovedá je to o poslednom z posledných, čo nešťastne Comics Centrum vyspoilerovalo v anotácii. Takže keď si chcete tento príbeh prečítať, určite nečítajte anotáciu. Inak príbeh a kresba ma veľmi potešili a úvodné aj záverečné slovo boli proste peckové bonusy ako aj krásna a rozsiahla galéria obálok. Na tom veľkom formáte sa to krásne vynímalo. Ninja korytnačky si iný ako veľký formát ani nezaslúžia po tom ako po treťom diely pôvodných Nonja korytnačiek skončilo vydávanie u nás, za čo Comics Centrum nemôže a robili všetko preto, aby mohli vydať všetkých 40 dielov, ale bolo to veľmi ťažké a nevyšlo to. Tak veľké ďakujem za tento úžasný, veľkoformátový a kvalitne spracovaný komiks. Odporúčam. Záver smutný.
Líbilo se mi to stejně jak film, a stejně jak ve filmu tak i v půlce komiksu se něco stane a celé to začne ztrácet atmosféru a tempo. Vlastně mě překvapilo že je to stejně vyumělkované. Myslím si že coloring tomu dost uškodil.
Není to špatné, ale čekal jsem trochu více. Komiksu sluší, že má epizodní zápletky, které zabírají cca dva sešity. Ty zápletky sami osobě nejsou nejhorší. Problém je ten, že jim něco chybí. Jsou takové nijak a nezáživné. A při tom stačilo opravdu málo a mohlo to být o dost lepší a zábavnější. Zastrašovací taktiky není špatný komiks, jen je lehce nadprůměrný a za pár týdnů si na něj bohužel nevzpomenu.
Kresba přesně padne k poutavě napsané, ovšem po dlouhou dobu až nesnesitelně neurčité návštěvě bezprizorního Constantina u známé/známých na americkém zapadákově. O co jemu/jim jde, s čím si zahrávají, kdo komu představuje hrozbu? Pointa mi tedy přišla celkem divná (a době počátků perverzního internetu poplatná), nakonec však ve svém bezvýchodném zmaru působivá a (nejen) pro Johna vyloženě nešťastná.
