Čakal som humoristický komiks a dostal som depresívny pohľad do života “white trash”. Krátke scény zo života Buddyho Bradleyho a jeho blízkych a rodiny ukazujú život bez nádeje na zlepšenie. Typickým príkladom je 8 stranová poviedka o Buddyho sestre - jej náhodných vzťahoch, potratoch, manželstve z donútenia s násilným alkoholikom až po nie moc šťastné finále. Nenechajte sa oklamať kresbou, toto nie je žiadna selanka.
Druhý díl pokračuje v nastolené kvalitě první části. Čte se to opravdu pěkně, žádná vata a hluchá místa, Lemire prostě umí. Hlavní postavu Tima21 si asi každý musí oblíbit a držet mu na jeho cestě palce. Hodně mě bavil Vrták (Vrták je fakt kruťák). Univerzum a jednotlivé strany konfliktu jsou dobře vymyšlené, líbilo se mi, že není jednoznačné, kdo je ten dobrý a kdo špatný.
Kresba parádní, nemám jí co vytknout, velký formát si určitě zasloužila (palec nahoru pro Comics Centrum).
Konec naznačuje pokračování (nevím jestli nějaké vyšlo), tak pokud nějaké je/bude, tak bych byl rád, kdyby vyšlo v češtině taky.
Pro mně nejlepší komiks roku 2024 (z toho, co jsem četl).
Zcela neobjektivních 5 hvězd. Ano, poslední díl měl mouchy a nebyl rozhodně dokonalý, ale když sérii čtete v podstatě tak, jak u nás vycházela, nemůžete jinak. Navíc první Mýty vyšly v době, kdy jsem s komiksy začínal, takže mě v podstatě provází mým komiksovým životem, v mém hodnocení je tedy i kopa nostalgie.
I když Mýtům už trošku dochází dech, tak se komiks pořád velmi dobře čte a dokáže pobavit. Ani tento díl nenudil, uzavřely se nějaké linky, některé ještě zůstaly otevřené, ale vše se už nezadržitelně chýlí k závěru.
Skvostně nakreslená, inspirativní a unikátní "fantasy". První dva sešity jsou svou atmosférou tajemna a epičností dokonalé, zbývající tři už mě tak nedostaly. Plné hodnocení si tak asi nechám na pokračování, které je po překvapivém závěru nutnost. Doporučuju přečíst i eseje na konci, autor tu jde docela do hloubky světa, postav a motivace se do téhle látky pustit.
Těžko dělat konkrétní závěr nad sérií Lazarus, když první album pouze uvede do kulis, představí protagonisty a vytyčí žánr. Vše uvedené totiž zvládne anotace také a díky ní možná získáte i lepší představu, o co vlastně kráčí a neubírá přitom na zajímavosti zápletky, připomínající to nejlepší z tvorby Roberta Rodrigueze, kdyby mu dialogy psal právě Greg Rucka. Přitom jde o takřka komorní drama zákulisních intrik uvnitř jedné mafiánské rodiny, ovládající miliony lidských životů. Trochu navíc mi připadají psychologické hrátky v hlavách geneticky modifikovaných zabijáků, neboť mě jímá hrůza, že mají jediný účel – vyřešit všechny ty filozofické otázky ohledně vlastního místa v životě, vesmíru a vůbec. Tohle jsou ovšem jen mé vlastní dohady, protože první čtyři sešity v albu obsažené toho zas tolik rozehrát nedokážou. Až si říkám, že než to číst takhle po částech jednou za půl roku nebo za rok, možná by stálo spíš počkat si pár let a zmáknout celou komiksovou sérii hezky v klidu a najednou.
Každá antologie bude mít vždy slabší a silnější místa. Tady už z toho titulu, že se snaží pokrýt celou jednu, byť krátkou, epochu v co největší paletě. To ale nic nemění na záslužnosti celého počinu, který bych snesl klidně i mnohem obsáhlejší. Přeci jen jsem v hard core cílovce, kdy se mi členové Generace 89 trefili zrovna do doby, kdy mi přestával stačit Čtyřlístek či Asterix. Děkuji za pár raritek, hlavně za Sheilu 2 či miniatury od mých oblíbenců Krásného, Hlavsy či Zemana, jejichž kousky na rozdíl od kultovní, ale s odstupem přeci jen trochu ploché (hehe), Sheily, až tolik nezestárly. Stejně tak příliš nezestárl zejména Dračí let, který je asi pro všechny Komeťáky zaslouženě jedním z vrcholů tohoto magazínu. Z dané doby si pamatuji více komiksů, které by stály za připomenutí, třeba Malý pirát od Schönberga, Cesty Bafometa od Hanuše nebo lechtivé věci od Bofa. Tak snad někdy.
Jsem nadšen, jako milovník počítačových příběhu a možností jak ovlivnit děj jsem jsi nemohl přát nic lepšího. Ano je to přesládle, je to pro holky, je to detailně vysvětlované, ale nečetl jsem takových mang moc a přijde mě to originální.
Oproti původním výtiskům skvělá grafická úprava knihy, krásná. Vypadl příběh ze SSSR (pochopitelně, ten nejslabší) a přibylo neco navíc (kvalitou někde mezi). Celkem vzato důstojný výstup originálního autora.
Soubor tří malých sešitku od studenta Petra Poláka. Had, napůl, zázrak. Bylo pro mě velmi těžké a zdlouhavé se k močálů dostat, stalo mě to spoustu úsilí. Byl jsem nadšený pro nápad a název "Močál" spolu s jutjub ukázkou pro mě znamenal předzvěst převratného studentského počinu. Petr je slušný a milý člověk... Pro všechno výše uvedené pro mě nakonec byl Močál zklamáním. Ve své naivitě jsem čekal rozsáhlejší a poutavější dílo. Kresba je fajn, scénář je opravdu slabší, kostrbatý.. což sám Petr někde v rozhovoru přiznával.
Had - v oblasti močálu zalehne obrovský posvátný had oblast výstavby nových domů, což se se jeví zpočátku jako problém...
Napůl - zchátralá půlka domu v močálu vyjeví různorodou představivost u zdejších chlapců ...
Zázrak - domněle neplodný pár se v močálu vydá za zvláštní ještěři rasou s prosbou o pomoc...
--- když to teď po sobě čtu, tak námět zní poutavě, zajímavě, hned bych se po močálu zas vrhnul, nicméně provedení by zasloužilo lepší zpracování, škoda. (Btw. To upravené "i/y" u "děti nerozuměly" je úsměvné :))
Doporučím Petrovi, aby pro své náměty sehnal scénáristu, sám zůstal na místě kreslíře a stvořili spolu knihu povídek z Močálu.
Těžko říct, jak hodnotit... Protože se jedná o studentskou prvotinu. Nejlepší je určitě povídka zázrak, jejíž jutjub zpracování mě dostalo. Pak Had a poslední je příběh napůl. Určitě bych nešel pod 3* a ty asi i dám
Soubor tří malých sešitku od studenta Petra Poláka. Had, napůl, zázrak. Bylo pro mě velmi těžké a zdlouhavé se k močálů dostat, stalo mě to spoustu úsilí. Byl jsem nadšený pro nápad a název "Močál" spolu s jutjub ukázkou pro mě znamenal předzvěst převratného studentského počinu. Petr je slušný a milý člověk... Pro všechno výše uvedené pro mě nakonec byl Močál zklamáním. Ve své naivitě jsem čekal rozsáhlejší a poutavější dílo. Kresba je fajn, scénář je opravdu slabší, kostrbatý.. což sám Petr někde v rozhovoru přiznával.
Had - v oblasti močálu zalehne obrovský posvátný had oblast výstavby nových domů, což se se jeví zpočátku jako problém...
Napůl - zchátralá půlka domu v močálu vyjeví různorodou představivost u zdejších chlapců ...
Zázrak - domněle neplodný pár se v močálu vydá za zvláštní ještěři rasou s prosbou o pomoc...
--- když to teď po sobě čtu, tak námět zní poutavě, zajímavě, hned bych se po močálu zas vrhnul, nicméně provedení by zasloužilo lepší zpracování, škoda. (Btw. To upravené "i/y" u "děti nerozuměly" je úsměvné :))
Doporučím Petrovi, aby pro své náměty sehnal scénáristu, sám zůstal na místě kreslíře a stvořili spolu knihu povídek z Močálu.
Těžko říct, jak hodnotit... Protože se jedná o studentskou prvotinu. Nejlepší je určitě povídka zázrak, jejíž jutjub zpracování mě dostalo. Pak Had a poslední je příběh napůl. Určitě bych nešel pod 3* a ty asi i dám
Soubor tří malých sešitku od studenta Petra Poláka. Had, napůl, zázrak. Bylo pro mě velmi těžké a zdlouhavé se k močálů dostat, stalo mě to spoustu úsilí. Byl jsem nadšený pro nápad a název "Močál" spolu s jutjub ukázkou pro mě znamenal předzvěst převratného studentského počinu. Petr je slušný a milý člověk... Pro všechno výše uvedené pro mě nakonec byl Močál zklamáním. Ve své naivitě jsem čekal rozsáhlejší a poutavější dílo. Kresba je fajn, scénář je opravdu slabší, kostrbatý.. což sám Petr někde v rozhovoru přiznával.
Had - v oblasti močálu zalehne obrovský posvátný had oblast výstavby nových domů, což se se jeví zpočátku jako problém...
Napůl - zchátralá půlka domu v močálu vyjeví různorodou představivost u zdejších chlapců ...
Zázrak - domněle neplodný pár se v močálu vydá za zvláštní ještěři rasou s prosbou o pomoc...
--- když to teď po sobě čtu, tak námět zní poutavě, zajímavě, hned bych se po močálu zas vrhnul, nicméně provedení by zasloužilo lepší zpracování, škoda. (Btw. To upravené "i/y" u "děti nerozuměly" je úsměvné :))
Doporučím Petrovi, aby pro své náměty sehnal scénáristu, sám zůstal na místě kreslíře a stvořili spolu knihu povídek z Močálu.
Těžko říct, jak hodnotit... Protože se jedná o studentskou prvotinu. Nejlepší je určitě povídka zázrak, jejíž jutjub zpracování mě dostalo. Pak Had a poslední je příběh napůl. Určitě bych nešel pod 3* a ty asi i dám
Tu sa moja cesta s náučnými komiksami po dieloch Alžbeta I., Darwin, Tenzing a Perzeus a gorgóna Medúza končí. Neviem, či raz bude pokračovať, situáciu som totiž vyhodnotil ako slepú uličku. Ako keby všetky (alebo aspoň väčšina) komiksov od tohto vydavateľa bola rovnaká, ako dvojka Marca Pola: nakreslené pekne (námornícka dvojstrana), ale zároveň nijak výnimočne, no a scenár vyzerá ako pokus nalákať deti na históriu nie skrz "nudné" školské publikácie, ale skrz "rozpohybované" komiksové médium. Ako v jednotke s morskými pannami, i v dvojke je najlepší „rozprávkový“ úvod, z ktorého však bohužiaľ vo zvyšku knihy nie je nič a následne sa ide úplne iným smerom. To ma vedie k rúhavej myšlienke, že sa možno vôbec nemali držať reality/histórie, ale mali z toho radšej spraviť fiktívnu „fantasy“ náhodou so skutočnou historickou postavou v titulnej úlohe.
Výtvarná stránka je natolik ohromující, že ostatní jde stranou. A to i přes fakt, že má Žoldnéř už přes čtyřicet let. V podstatě nemine panel, po kterém by člověk netoužil jako po samostatném obrazu, přičemž máte-li rádi ještěry, pravděpodobně budete mít pocit, že jste se dostali do nebe. Doslova krása nesmírná.
Se scénářem už to bohužel tak slavné není. Pořád je v tom kus dobrodružky, kde se moc neřeší osobní problémy, ale primárně svízelné situace a jak z nich ven. Podobně jako Martin Lodewijk i Vicente Segrelles popouští uzdu fantazii a nechává se unášet nápady, které mu zrovna přijdou na mysl, přičemž fyzikální zákony nechává uhnít zamčené ve sklepě. Ale pozor, tady se projevuje autorova praxe letitého kreslíře zbraní a zbroje, takže i když možná nedává smysl svět v oblacích a pod nimi, technická udělátka jsou promyšlená do detailu. Milé na tom je, že oproti Stormovi to není ani zdaleka tak ukecané. Škoda jen, že příběh nemá větší rozsah, protože epický potenciál v něm rozhodně je.
Ten podnázev "komiksová biografie" je, řekněme si na rovinu, lehce nadsazený. Spíše se jedná o pár historek, pár fiktivních rozhovorů se slavnými osobnostmi, spíše takové to trivia, co nalezáte v hromadě informací na IMDB, když se jím blíže prohrabujete. Není to všechno bez zajímavosti, jen je to trochu ploché na to, jak se to snaží být chytré, je to lehce pubertálně odvyprávěno, a hlavně kvapně. Taková neoficiální, zvláštně pojatá a poměrně drobná pocta režisérovi.
Super sci-fi o řekněme nechtěném roadtripu hlavní postavy. Jasně že je tu klišé já tě zajmu a zabiju, ale zrovna když tě chci zabít tak mě někdo přepadne a tebe unese..... Jasně, že je kresba krásná. Ale co se mi líbí nejvíc je jakoby na první pocit natahování děje, které je ale vlastně rozvíjení příběhu. Nejen díky tomu jsem byl pořád v očekávání co bude. Dynamický děj, filmový střih, cliffhangery na konci sešitů rozplétající se až o 3 sešity dále. To všechno dohromady vytváří dost možná nejlepši komiks roku 2024.
Čekal jsem víc. Ne, že by Michał Figura nebyl člověk na pravém místě, pro něhož jsou vlci vším. Čtenář se dozví pár věcí, které záměrně bourají zaběhnutá dogmata a zároveň dávají nahlédnout za plentu funkčního programu na ochranu vlků v Polsku. Až máte chuť své práce zanechat a jít dělat něco podobného. Mám sice trochu výhrady ke kresbě, jež cílí spíš na mladší publikum a chvílemi působí, jako by tvůrci s komiksovým médiem neměli zkušenosti – především když se v popisku i na obrázku odehrávají ty samé věci. Ale dobrý, pro deseti až třináctileté určitě fajn.
Co mě však zklamalo, byla snaha vložit kromě informací o vlcích a jejich životě v moderním světě do obsahu i jakési skutečné příběhy. Tady totiž není prostor pro nějakou nápaditost, život občas bývá až děsivě jednoduchý. Vlk se chytí do pytláckého oka, ochránci jej zachrání, vrátí do přírody a o pár měsíců později ho někdo zastřelí. Konec příběhu, vzácná perlo. A to je ještě ta z nejživějších zápletek, ostatní mají všednější průběh.
Nejak ma to nebavilo. Vizuálne je to síce zas niečo trochu iné, než sme bežne zvyknutí vídať v komiksoch, čo je super, ale nemôžem povedať, že by ma kresba enormne strhla, hoc musím Erikovi uznať a priznať, že veľmi pekne kreslí psov. Viac, než samotná (miestami vcelku neortodoxná) kresba, sa mi paradoxne páčila zdanlivo nenápadná hra s farbami. Žiaľ, ani scenár ma nezaujal do takej miery, že by som sa triasol na to, ako sa to skončí, alebo že by som ktovieako sympatizoval s postavami (skôr naopak, jeden divný týpek vedľa druhého). Čo mi nesedelo, boli múdrosti a porekadlá, ktoré sa mi pravdupovediac na Island 10. storočia nehodili (perly typu „trpezlivosť ruže prináša“ alebo „veľkým mečom si chlap kompenzuje malé pohlavie“). Kvalitné vydanie od Arga poteší (veľké rozmery s hrubými listami a pevnou väzbou s lacetkou a dokonca aj pár bonusov, čo u tohto vydavateľstva fakt nie je žiadna samozrejmosť).
No, už se tam hází lopatou kromě hromady příšer a akce taky rodičovská láska, dojetí, pomsta, zlí lidé a odhalené výstřihy a kalhotky, aby to bylo všechno pěkně líbivé a napínavé, ale spád to skutečně má.
Při čtení jsem jak na trní, takže tomu odpouštím možná některé scénáristické berličky. Ale fakt jsem zvědavý, kam až to chce Ninomija zatáhnout, kolik twistů má ještě v rukávu a zdali to není trochu zbytečné - dyť už tam Agawa mohl dávno vlítnout a bylo by. Nějak.
Zde padla "podpora Ministerstva kultury" na úrodnou půdu. Tohle mohlo dopadnou hodně, hodně špatně. Předpokládám, že za rozmístění panelů a využití prvků komiksového média může primárně Štěpánka Jislová a dělá to výborně. To, co by jiní popsali v hranatém rámečku, ona vyřkne kresbou beze slov. Faktografické vlastnosti nemoci popisuje velice, velice střídmě a nepřehání to s textem. Bohužel, hlavní hrdinkou je právě ona nemoc, a ne protagonistka Tereza. Což je trochu škoda. Nicméně i tak vše funguje krásně a člověk se něco aspoň něco nového dozví.
Osobně se mi nelíbí ta růžová :) místy mě tahá za oči, úplně jsem nepochopil proč tam je zrovna růžová, proč je zrovna toto vybarvené a toto ne... ale to je maličkost.
Za mě super komiks, dojemný, poutavý, čtivý, neukecaný a s důležitou MESIDŽ. Doufám, že ho Paseka dostala do škol.
Myslel som si o sebe, že mám vcelku veľkú predstavivosť, ale priznám sa, že by mi ani vo sne nenapadlo zostaviť knihu disneyovských komiksov o autách. Kde to skončí? Pri samostatnej komiksovej antológii o Držgrošovom trezore? Na druhej strane: prečo nie, to by som si prečítal rád. A ostatne aj komiksové autá sú fajn. Ono sú to de facto klasické káčerie príbehy, akurát v nich tu viac, tu menej zásadnú rolu zohrávajú autá. Všetkého druhu. No a trezoru sa mimochodom na 99% nikdy nedočkáme, keďže po tejto knihe prišla ešte štvrtá a následne séria ukončila svoju pozemskú púť. Škoda, boli to pekné, reprezentatívne vydania (aj keď by som si ich v pohode vedel predstaviť s rozmermi A4). Obvykle si pri komiksoch sťažujem na absenciu bonusov. No tak tu to bolo presne naopak. Kniha má 200 strán a z toho viac ako 30 tvoria textovo-výtvarné bonusy. Miestami to bolo už až otravné a kontraproduktívne. Plno nezaujímavých zaujímavostí. Okrem toho sa v nich vyskytujú chyby. Nejeden raz sa v nich odkazuje na konkrétnu scénu. Vymyslím si: v bonusoch sa píše, že na s. 156 Donald navštívi autoservis. Keď si ale nalistujete dotyčnú stranu, nič také na nej nenájdete. Takýchto chýb obsahuje kniha v bonusoch veľmi veľa. Kým táto ľahostajnosť zo strany vydavateľa ma „len“ zarazila, to, že názvy jednotlivých príbehov neboli preložené (len v obsahu na začiatku knihy), považujem za vyložené lajdáctvo. Navyše, keď už zostavovatelia tejto knihy tak strašne túžili po vozidlách, potom nechápem, prečo sem umiestnili dlhý text pátrajúci po skutočnej zemepisnej polohe Káčerova. A prečo tesne po sebe nasledujú dva príbehy o závodení? Samotné komiksy sú fajn, je ich veľa a sú krátke, no keďže pochádzajú z dielne jedného z najslávnejších disneyovských komiksových mágov, Carla Barksa, môžete sa spoľahnúť na to, že sklamaní nebudete. Potešil ma rozkošný preklad („Donald právě bojoval s požárem v továrně na doutníky! A že to byl zatraceně silný tabák!“) a chunderlaté nápady (cestovinové písmenka zákerne nasypané do nádrže na benzín, horiaca parochňa). Naopak, zarazilo ma meno Husibrk, mal som zimomriavky z vlasatého káčera a z ponožkového tanca, premýšľal som, čo Daisy robí s kyticami (ako správna kačica by ich mala jesť), šokovalo ma (ne)charakter Daisy, ktorá sa hnevá na Donalda za to, že ako dobrovoľný hasič zachraňuje ľudské (ehm kačacie) životy a zarazil ma moment, v ktorom Donald vybehne von na ulicu rovno z kúpene, len s uterákom omotaným okolo pása. Čiže je de facto hore bez. Keď ho na to upozornia synovci, temer sa od hanby prepadne pod čiernu zem. Následne si uterák dá dole a oblečie si VRCHNÚ časť oblečenia a už je spokojný (čiže je de facto od pása nadol nahý). Miestami je to príliš krátke; disneyovským komiksom podľa mňa pristanú dlhšie a dobrodružne, ba až exoticky ladené príbehy. Inak, vyskytuje sa tu i nápad s mestom pod gigantickou kopulou, ktorý možno o pár desaťročí neskôr vykradli tvorcovia celovečeráku Simpsonovci a aj Stephen King vo svojom románe nazvaným, ehm, Pod kupolou. Výsledné dojmy sú napokon skôr priemerné, na 4* to nevidím. Kniha obsahuje veľa príbehov, no minimum peciek. Je to proste „len“ fajn čítanie s drobnou kritikou spoločnosti (znečisťovanie priestoru popri vozovkách, radosti zbavená prehliadka architektonických pamiatok v extra zrýchlenom režime).
VYNIKAJÚCI koniec série. Úplne si ma to získalo, všetkých 5 dielov a tá non-stop akcia, dobrodružstvo, rodinné prepojenia, dráma a samozrejme humor a horor, toho som si aj tu užil dostatok. A to nevravím o družine Robina Hooda, ktorá bola fakt super a zvlášť Malý John. To som sa rehlil jak šialený. Babča, Duncan, Mary a Rose tu dostávajú každý svoju úlohu a idú do nekompromisného finále, kde sa môže stať fakt všeličo. A aj sa stane. Na konci mi bolo smutno, že je už koniec, ale ako Kieron Gillen v doslive napísal, nemusí to byť úplne definitívny koniec. Ja si myslím, že babča a jej rodina toho môžu zažiť ešte veľmi veľa. Tlieskam a odporúčam plnými desiatimi :-)
Takováto romantická životní dramata moc nečtu, o to jsou pro mě kvalitně zpracované kousky o tolik vzácnější. Bohové lžou má jemnou a líbivou kresbu, příjemný příběh s hořkosladkým koncem a dojemnou myšlenkou. Hlavní postavy jsou hodně mladé, takže žádná podrobná analýza charakteru. A možná to je na tom sympatické, protože jsou přirozené, v myšlení přímé a bezelstné. Temnou zápletku jsou vytušila, ale v napětí vyprávění to nijak neubralo, navíc jsem od retrospektivy měla slzy v očích. Moc pěkná jednorázovka, za kterou jsem moc ráda.
První dojem po dočtení druhého omnibusu je, že z toho nejsem tak rozsekanej jako po první knize. Možná proto, že mě z děje trochu vytrhávaly samostatné příběhy (v některých případech originy) vedlejších postav (až na Casse samozřejmě, toho bych si nedovolil nazvat cedlejší postavou). Abych nebyl špatně pochopen, i tyhle intermezza jsou skvělé a baví. Až na Hochy z jihu, tahle kapitolka byla za mě nejslabší. Vypíchl bych úvodní Zabijákův surový western (peklo v téhle části si píšu na seznam pekel kde bych nechtěl skončit vedle pekla Moora (Bažináč) a Gaimana (Sandman). A dále Prdelmanův origin, který je krásně tragikomický. Zároveň mě ale nenapadá jak uspořádání knihy vymyslet líp, a nakonec jsem rád že tyhle příběhy přišly ve druhém díle a ne v tom závěrečném.
K hlavnímu příběhu, po prvním přečtení mám dojem, že se tu více "žvaní" ale tohle mi nevadilo, protože dialogy jsou jednoduše parádně napsané a milostný trojúhelník ustřední trojice je prostě zábava sledovat a číst. K tomu jistě dopomáhá kvalitní překlad který si musel poradit s množstvím slangů a lahůdek jako Prdelmanova mluva.
Když už dojde k akci, je to zase nekompromisní násilí a kresba tu neuhne před utrhanými končetinami, hlavami atd. atd.
K ději, podíváme se do New Orleans a Arizonské pouště. U obou prostředí se na stránkách podařilo vystihnout zajímavou atmosféru, ať už jsou to cool ulice plné zábavy v New Orleansu, tísnivá bažina v jeho okolí, nebo obrovská pustina s pár skalami v Arizoně. V první časti knihy poznáme zase trochu víc Cassidyho - zřejmě to není vyloženě klaďas, ale trochu hajzlík a potom zase trochu Jesseho. Garth Ennis samozřejmě představí další nové perverzáky, military úchyly, nebo jen podivíny.
Shrnuto, opět za 5*, kniha krásná (na konci opět Fabryho úžasné obálky), už aby tu byl třetí díl a trilogie se hezky vyjímala v knihovně :).
„Svet je plný skutočných divov, netreba si vymýšľať nepravdivé zážitky.“ Nakreslené je to pekne. Nechýba nahota, ani trocha drsnosti. A exotika. Plno exotiky. Moria, lode, púšte, mrazivé ľadové pláne, konské ako i ťavie karavány, posvätná miesta a mestá, prístavy zaplnené davmi ľudí, ale i starobylé opevnenia. Podobne ako Darwin, aj Marco Polo vychádza v Ligeii v dvoch knihách. A ako jemu, i Marcovi Polovi to prospelo. Je viac času. Na všetko. Ako Darwina, i Marca Pola kreslili Taliani Fabio Bono a Dimitri Fogolin. Enormný zázrak to nie je. "Len" fajn náučný komiks. K tomu plno bonusov. Ale stále sa neviem zbaviť náruživo-naliehavého pocitu, že vcelku špecifické komiksy, ktoré toto vydavateľstvo vydáva, sú určené pre žiakov základných škôl, aby ich učitelia nemuseli nútiť čítať „suchú“ historickú literatúru faktu, ale sa v nich vyvolať záujem o látku prostredníctvom „živelného“, interaktívneho komiksu. Čo je na jednej strane super, ale ako pre komiksového fanúšika dané komiksy pre mňa žiaľ nepredstavujú extra kvalitný zážitok. Miestami to totiž (okrem skratkovitého deja atď.) naráža na smiešnosť ohľadom polopatistického, nevierohodného vysvetľovania. Takže Marcovi kňaz povie, že matka je mŕtva, otec nezvestný a stará sa oňho len babička, čo samozrejme Marco musí vedieť sám najlepšie. No nevie to čitateľ a tak mu to takýmto nešťastným, ťažkopádnym spôsobom treba vysvetliť. Nechcene smiešne skratkovité je to v inak pochopiteľne nesmierne tragickom momente, kedy sa hrdina na jednej strane ožení a na tretej už mu milovanú ženu brutálnym spôsobom zavraždia, čo síce komentuje slovami, že mu zlomilo srdce, ale tak čo, život ide ďalej, takže v deji rýchlo a zbesilo upaľujeme dopredu. Kresba je miestami krásna. Žiaľ, naozaj len miestami. Na pár výjavov, scenérií a dvojstrán som sa nevedel vynadívať, ale takých prípadov je tu relatívne málo a zvyšok je za mňa priemerne, štandardne, neprekvapivo nakreslený. Takže 4* neviem dať ani za kresbu. A za scenár je to skôr rovno len 2*.
Autoři si dali za cíl zmapovat vývoj domácí komiksové tvorby, a rozhodně uspěli. Obsahově zajímavé, nicméně v některých případech se čtenář může ztrácet, v množství poznámkách pod čarou. Celkově jsem měl stejní problém jako Darth Raelchi. Nejsem si zcela jist, ale na straně 97 je špatně popsána karikatura A opět Darwin, v textu je popsána jako proměna pštrosice měnící se na vyšňořenou paničku, ale vzhledem k době se spíše jedná o husu měnící se na sufražetku.
Příběh jedné ulice ... nebo čtvrti v New Yorku. Neuvěřitelná a přitom docela obyčejná směs osudů a příběhů obyvatel Dropsie Avenue, jejíž postupný úpadek, zmrtvýchvstání a ... mi nakonec vehnaly slzy do očí. Kresba při zběžném
pohledu zdánlivě nepřitažlivá, ovšem vtáhne čtenáře rychle a nepřetržitě udivuje fantastickou přesností popisu, výrazu. Naprostý klenot a masterpiece, díky Argu a R. Podanému.
Absolutni comics. Absolutni naser. Jen s tim rozdilem, ze rozmer samoz. neodpovida US originalu. Ostatne, to plati u absolutek, obecne. Nase verze je mensi. Vyska by i sla, ale sirka ma u nas ztratu az 3cm.
Nápad dobrý, třebaže až příliš omezen tématem. Homura Kawamoto je fanoušek hazardních her a umí skvěle vyprávět o různých stylech gamblerství, popřípadě podvádění na té nejvyšší úrovni, ovšem co se zápletky týče, neumí rozehrát nic víc, než epizodní duely. Poprvé je to zajímavé, podruhé méně a potřetí už se to točí v kruhu. Postupná gradace je založená ani ne tak na hráčských schopnostech, jako na opakovaném odhalování rafinovaných způsobů podvádění, kdy kolikrát ani nemusí jít o skrytá esa v rukávu, zajišťující vítězství. Zároveň je to na můj vkus až příliš vyhrocené do extrému, kdy se tvůrce tolik nesoustředí na atraktivitu děje, jako spíš na excentriku jednotlivých postav, přičemž neustálé koukání holkám pod sukně je fajn pouze v případě, že máte potřebu se v průběhu čtení cítit jako pedofil.
Ve finále musím Bláznům do hazardu přiznat jistou atraktivitu nápadu, přesto mě právě absence důmyslnějšího vývoje příběhu utvrdila v tom, že vlastně ani nemám důvod čekat na další pokračování.
Nepatřím mezi velké suprého fanoušky. Vážím si Donnera a i pro někoho překvapivě Geoffa Johnse. Mám rád Kuberty. Ale tohle šlo dokonale mimo ve všech myslitelných ohledech. Držkopád začíná už příběhem. Na zemi se objeví chlapec, který je patrně z Kryptonu (zase). Armáda ho chce pro sebe jako zbraň (zase). Clark se ho ujme (zase). Objeví se z dimensionálního vězení uprchlý Zod (zase). Do toho se přimotá Lex Luthor (zase). Začne epická bitka (zase). Supermana skoro vůbec nečtu, ale všechno tohle se už v Donerových filmech objevilo stejně jako určitě v různých variacích v komiksu. A už to prostě zoufale nebaví. Kresba Adama Kuberta je sice kvalitní. Ale nelíbí se mi. Celková dramaturgie knihy, kde převládá epická fackovačka je jakoby krásně nakreslená, ale když já přesně tenhle typ karikatury nemám rád. Ne. Tohle zkrátka nefunguje a ani s nadhledem tenhle esenciální archetyp superhrdinského komiksu nekousnu. A to mám ten žánr docela rád i v jeho retro inkarnacích. Jedinou světlou chvilku, vidím v opravdu povedeném dialogu Lexe s Clarkem na téma mimozemských migrantů. Jinak neuspokojivé.
Začínáme se propracovávat k čím více grotesknějším padouchům, ať už je řeč o Faraonovi (ze kterého se časem vyklube Kang Dobyvatel), Molecule Manovi, nebo dokonce o samotném Hitlerovi, pokoušejícím se znovuobnovit Třetí říši, tentokrát rovnou na americké půdě. Nejvíc mě však dojal návrat starého dobrého Mole Mana, protože jeho plán, jak ovládnout světovou ekonomiku je dechberoucí. Je znát, že Stan Lee ignoruje hranice, což je na jeho tvorbě stejně bláznivé, jako fascinující; i s tím časovým rozdílem sedmdesáti let. To se prostě nedá jinak, než obdivovat.
Ačkoli se začíná častěji opakovat motiv, kdy zloduch Fantastickou čtyřku nejdříve složí na kolena, posléze se však hrdinové osvobodí a zloducha sejmou vybroušeným protiúderem. Příběhy v tomto albu pak projdou ještě jednou zajímavou změnou, a to když od čísla 21 začne kresbu vytahovat tuší George Roussos a najednou posune práci Jacka Kirbyho o několik levelů výše, byť si tím podle dobových ohlasů u fanoušků spíše pohoršil, než polepšil.
Dílo konečně dokončeno a nemůžu říct ani popel ohledně jeho promyšlenosti. Paradoxně mě však bavilo, namísto hlavní dějové linie, spíš uzavření vedlejších nitek, tvořících celkový gobelín. Ona by totiž šla ústřední zápletka shrnout do jednoho alba, ale člověk by pak přišel o tu úžasnou rozevlátost příběhu, kdy zdánlivě nesmyslné epizody, rozehrané v první knize, nabyly na významu až s postupným vývojem v dalších dílech.
Když ale opomenu nadšení z detailů, vyšetřování samotné vraždy novinářky Vesper Fairchildové malinko zklamalo. Ani ne tak co se odhalení padoucha týče, jako spíš že v tom vůbec nehráli roli mí oblíbení detektivové z GCPD, kteří jsou v celém tom epickém vyprávění vlastně jen do počtu. Stejně tak úplně nechápu (ne)jednání Bruce Wainea vůči Sashe Bordeauxové, které nemá logiku a přijde mi ze scenáristického hlediska naprosto nezvládnuté. Co ale překvapivě dobře funguje, je Batmanova psychoanalýza, kdy sám sobě musí přiznat, že bez Bruce Wayna by nebyl Batman a obráceně.
Don Heck pro mě osobně nadále vychází jako jednoznačná hvězda na poli komiksu 60. let, přičemž obzvláště Pepper Pottsová je čím dál krásnější. Už jen pro ni stojí za to Iron Mana číst, byť kvalita příběhů je jednoznačně poplatná době. Dokud se tvůrci drží jedenácti stran, nemá s tím člověk zas až tak velký problém, protože děj příjemně ubíhá vpřed. Čísla 56 až 58 však Tony Stark uzurpuje převážně pro sebe a tady už je znát, že víc prostoru znamená pouze víc výplně, ať už jde o opakující se flashbacky, vysvětlující, kdo se skrývá v Iron Manově brnění, nebo zdlouhavé bitky, připomínající počátky wrestlingových zápasů. Jinak se ale úroveň vyprávění příjemně zlepšuje a nebýt bizarních padouchů a především jejich kostýmů, mohla z toho být náramně zábavná Esmeralda. Ty zvraty musel Stan Lee vymýšlet večer u piva, protože jinak nemám vysvětlení. Ono by tomu odpovídalo i množství interpunkčních znamének na konci věty, kdy obyčejná tečka je v celém albu použitá možná tak jednou nebo dvakrát.
Anotace, stejně jako název, se ohání literáty, ovšem co se prvního dílu týče, můžete držet svá očekávání na uzdě. Na nějaké sofistikované literární odkazy vážně nedojde. Ostatně, kdyby mi někdo dodatečně nevysvětlil, jak se to vlastně s tím Bungó Stray Dogs má, asi bych doteď tápal, proč se to jmenuje, jak se to jmenuje.
A co že nám to vlastně Kafka Asagiri a Sango Harukawa nabízejí? Když opomenu úvodní seznamovačku s hrdiny, jde o standardní dobrodružství skupiny paranormálních vyšetřovatelů, co mají na starosti bezpečí nic netušících civilistů. Nábor nováčka pak rozehraje smrtonosnou partii o jeho život, protože talent, kterým disponuje, se na ulici objevuje jednou, maximálně dvakrát za deset let. A pak už se charismatičtí klaďasové perou s neméně charismatickými padouchy, pročež kdykoliv to už vypadá nadějně nebo naopak mizerně, ta či ona strana vytáhne superchopnost, s jejíž pomocí průběh souboje zvrátí. A tak dál, až do dalšího svazku, který v mém případě zůstane asi neotevřen.
Tohle už má hodně k tomu Spider-Manovi, kterého mám tolik rád. Samozřejmě prim tu hrají souboje s různě spektakulárními padouchy (svou premiéru si odbydou Mysterio, Lovec Kraven a Green Goblin), ale čím dál víc prostoru dostává osobní život Petra Parkera, který se ze školního šprta stává pro dívky tou nejzajímavější partií. A to tak, že se o něj dokonce perou hned dvě, Betty Brantová a Liz Allanová. Naneštěstí když se dvě perou, tomu třetímu zbydou oči jen pro pláč, aneb Parkerovské štěstí v praxi. Mimo jiné vztah mezi Petrem a Betty prochází zajímavým vývojem, kdy už to v jednu chvíli vypadá na lásku nebeskou, aby se jim do toho v pravý moment vložil přízrak jménem Spider-Man. Stan Lee si s těmihle detaily uměl dokonale pohrát, ostatně to zcela nezpochybnitelně završil smrtí Gwen Stacyové o pár desítek čísel dál. Ale není to jen Lee, jehož talent kráčí strmě vzhůru, opomenout nemůžeme ani Steva Ditka, na jehož postavách je znát, jak velkým vzorem se v budoucnu stal pro Tima Salea.
BRSRKR #01
Kresba je mainstream, vypadající špinavě, nevidím na tom nic extra, místy v boji nepřehledná lehce.
Bonusy jsou na konci ve formě alternativních obálek, z nichž tak 4 jsou luxusní.
Příběh... Z počátku jsem čekal, kdy se místo "PIF, PIF" jakožto znamení střelby objeví "PIF PAF" :) totální bezduchá řezba, která se nachází v prvním sešitě přejde do originu v sešitech následujících. První sešit a zabíjení mi přišlo nudné, než se rozjel origin představující U alias berserkra (B.?) od jeho zrození, kde se objeví zajímavé otázky do dalších sešitů z výborným cliffhangerem na konci. :)
Zabití vytrhnutým žebrem je fajn, ale koňskou hlavou/čelisti? To jsem ještě neviděl :D
Nějak si nejsem jistý schopnostmi a regeneraci hlavního hrdiny. Skočí z vrtulníku (viz ukázky zde) a je v pohodě, zatímco všechno běžné ho běžné poškodí, neměl by se tedy logicky rozplácnout pri střetu se zemí? :)
Vracíme se tam, kde jsme skončili a zajímavý cliffhanger z první knihy se rozplyne, což je poměrně zklamání, aby se ovšem rozjel za mě výborný špionážní příběh ohledně tajné organizace, která zkoumá "B"éčko na pozadí hlavní storky knihy, kde B putuje s kámošem, co mu říká "synku" po celkem vydařené akci. :) aby se přešlo do závěru, kde se jedná o těžkej přepal ve stylu superhrdinů, co po sobě hází planety a melou spoustu nesmyslů, apod., což mi úplně zkazilo dojem (jak jako s ním chtějí komunikovat? jak na to přišli? a kde, že má být????) a opět je zde na konci navznazení na poslední knihu, na níž jsem tedy zvědav.... bonusy na konci: hodně různých alternativních obálek, což rapidně zvýší šířku knihy. Osobně si myslím, že BRSRKR je velmi vhodný na paperback nebo všechny tři knihy do jedny...
Teď jsem dočetl trojku... Celý komiks jsem v rychlosti proletěl. Nepamatuju si, že bych četl něco takhle rychle, jen jsem kulil oči a kroutil hlavou. Kresba je odflaklý hnus (btw. B už nevypadá jako Keenu), příběh totální bizar plný metafyzických scenérií a šíleností. Místy mi přišlo, že se jede i heslovitě, co panel/to slovo, což mi v určitý části přišlo i Odd H. Jako od B nabodnutého na obrovský ptačí bodec/penis jsem jel na autopilota. Lehce to zachraňuje závěr, co nahodí zas pár otázek, co mě nezajímají. Dokola se vracející se Keener je směšný, stejně jako všechny ty sekty, rodící kokon, hyperpočítač, mutující objevující se superschopnosti nebo poslání, co nikdo nezná... to je moc, totální bizar. Jo a Matt Kindt zde opět nahodil DOKONALOU paměť jako v Odd H.
nejlepší na knize je obálka, to jako jo.... a FrankenB.
Mighty Boys sahá bezesporu po zajímavých a originálních námětech. Ale také po komiksech, které už od anotace, ba snad i obálky (ale nesuď knihu podle obalu), napovídají, že to nebude asi úplná hitparáda, která vás duševně povznese. Přičemž bod 1 a 2 se nikterak nevylučují. Takový je příklad i Kletby, a to i přesto, že Soulův Dopis 44 byl celkem čitelnou záležitostí. Je to ten druh komiksu, který se mi nechce dočítat, když vidím tu tloušťku a neubíhající barevné stránky plné rozšafné zábavy a akčních fantasy bitek podle superhrdinských mustrů, jenže když už jste jednou začali... navíc je to ten druh komiksu, který se do vás umí zatnout drápečkem a viset vám na rukávu ruky, kterým obracíte listy, přičemž slibuje, pokud to dočtete, odpověď na to, jak to celé dopadne... a vás to zajímá, protože leccos je tam čtivě rozpracováno, i když je to celé trochu ptákovina, svět se zachraňuje z Manhattanu, Soule si asi plete Norsko s Islandem (viz dálnice a Elfové) a Browne kreslí nejvíc neroztomilou koalu, co jsem kdy viděl. No a pak to nějak dopadne, je to absurdní, pohádkově laděně ulítlé a vy si říkáte, že vás trochu zbytečně bolí za krkem. Vyzdvihuji občasný humorný humor, art obálek a dojáčkovitost celého příběhu s Margaret, zatracuji trochu zbytečnou délku. Má to oblouk, ale je tam vata. Představuju si to nějak tak (a jistě mylně), že buď po Soulovi chtěli prostě 25 sešitů, nebo mu naopak násilně vzali pero, jinak by ty zvraty psal doteď.
„Tato mise, stejně jako celé inženýrství, je zřejmě založena na přesvědčení, že žádné rozhodnutí není tak špatné a žádná chyba tak trvalá, aby se nedala obejít.“
Cesta na Mars není hard science fiction po vzoru Arthura C. Clarka. Byť se Mark Russell tváří jako fundovaný odborník, v klíčových bodech jeho vize závodu o prvenství na Rudé planetě postrádá logiku. Tohle je spíš sci-fi střižená po vzoru Raye Bradburyho, kdy se tolik nehledí na technická fakta, jako spíš na lidskou psychologii a především emoce, které ve vás vyprávění zanechá. Chytré tragédii přitom nelze upřít citlivě zvolená komika. Koncepce příběhu je nádherně jednoduchá – umírající ztroskotanec míří na Mars stát se po Neilu Armstrongovi nejvýznamnějším člověkem v historii, aniž by přitom tušil, že s budoucností planety Země a dalšího života ve Sluneční soustavě se to má úplně jinak, než si všichni naplánovali. A než Roy Livingston zemře, dá světu ten nejkrásnější komiks o umírání. Myslím, že jako nekrolog docela dobrý.
Přesně do strany dvě stě osmnáct se jedná o strhující postapokalyptický horor, směle konkurující kultovním Rybám japonského umělce Džunži Itó. Monstrózní stvůry, bezvýchodné situace a neustále stupňující se napětí, přičemž hrdinové mají k dispozici čím dál méně prostředků k přežití. Naneštěstí, přesně v okamžiku, kdy už je to hop, nebo trop (přičemž oboje končí smrtí v zubech nestvůr), objeví se bojechtivá svlečna, která vedle profesionálního odhalování – tedy že nic neodhalí, ale člověk by si to moc přál – monumentálně vykostí všechny ty zmutované podmořské bestie a ještě se u toho zapotí míň, než v autobuse plném východoněmeckých turistů na E55. Celá ta pečlivě budovaná atmosféra najednou vezme rychle za své a z potenciálně zajímavého hororu je jen další rádoby stylová akčňárna s cool dívkou vašich vlhkých snů. Přesto ty čtyři hvězdy nechám, neboť bez těch posledních cca třiceti stran to stálo rozhodně za to. A budu tajně doufat, že v dalším svazku se děj vrátí do původních kolejí.
Kresba Jacka Kirbyho jde výrazně nahoru, až musím přiznat, že při srovnání s prací Dona Hecka (jehož jsem výraznější fanoušek), který kreslil číslo 100, je rozdíl v kvalitě nezpochybnitelný. Detaily, se kterými si Kirby hraje, to všechno Heck odbývá jedním dvěma tahy, jako by na práci ani pořádně neměl čas. Zvláštní přitom je, že jeho práce na Iron Manovi těmito nedostatky netrpí. Jack Kirby navíc pro jednou exceluje i na poli ženských obličejů, se kterými má jinak podle mě často problém – ale líbezné tváři Enchantress není tentokrát co vytknout.
K příběhům samotným není co nového dodat, snad jen, že poprvé dojde na epickou bitvu bohů a obrů přímo v ulicích New Yorku, přičemž všichni lidští obyvatelé jsou pro tu chvíli kouzlem přemístěni do Limbu, aby byli v bezpečí. V kontrastu úžasných dobrodružství pak komicky vyznívá Thorův a Odinův spor o lásku k Jane, kterážto samozřejmě nic netuší o dvojí identitě svého milého, takže ta se zas rozhoduje, jestli milovat Thora nebo doktora Blakea.
Silnou stránkou Zpěvu Neznáma je jeho komplexnost. Robert Kirkman vás sice zpočátku vyhodí uprostřed jezera, ale postupně se nad vámi smiluje a představí vám nejen jezero jako takové, ale i krásy okolí. Navíc nemá tendence odbíhat od tématu, komplikovat děj neuzavřenými odbočkami, případně nechat čtenářovu fantazii doplnit si nevyřčené. Tohle je přímočaré vyprávění, držící se zápletky a každých pár stovek stran logicky eskalujícími dalšími zvraty. A po celých osm set stran si tvůrci dokáží vystačit s necelou desítkou postav, takže vám hlavu nemotají procházející se davy.
Ovšem čekáte-li ohromující sci-fi román s nadstavbou, první třetina příběhu vás patrně vrátí nohama na zem. Byť ústřední premisa i rozehrané drama nabízí úžasné množství možností, skončí to u hádky dvou bratrů o to, kdo chce pro lidi větší dobro. Až druhá a především pak třetí část knihy naplní čtenářův apetit po řádné dávce epiky, přičemž nemohu než potěšeně konstatovat, že se podařilo všechno i důstojně zakončit.
Člověk musí obdivovat mysl Stana Leeho, když vezme v potaz, v jaké kadenci zpočátku chrlil všechny scénáře k novým superhrdinům. Ne, že by si nějak zásadně hrál s jednotlivými scénáři, to spíše s detaily osobních životů konkrétních protagonistů. Překvapivě ale právě tyhle drobnosti jsou podle všeho důvodem, proč sledujete s očekáváním každé další dobrodružství hrdinů, kteří vám jinak jako „rodinka“ vůbec ničím neimponují.
Pravdou je, že rozsah dvaadvaceti stran je moc, což je poznat i na očividném protahování scénáře obligátními bitkami mezi Thingem a Human Torchem, popřípadě vzpomínkovými flashbacky, které se musí v tomto případě zákonitě prezentovat po čtyřech. Kompenzuje to míra nebezpečí, jakou Fantastická čtyřka musí podstupovat, přičemž konkrétně v tomto albu dojde už na obligátní padouchy jako Doctor Doom, Skrullové a Sub-Mariner. Zkrátka standard, pouze s jedinou výjimkou a tou je závěrečný Annual – je paráda narážet na klíčové momenty komiksu Zázraky v jejich originální podobě.
Zápletka se konečně plnohodnotně rozjíždí a já začínám chápat, proč je tahle epizoda ze života Bruce Wayna tak důležitá. Zároveň mě čím dál víc mrzí, jak všechno co budovali scenáristé Ed Brubaker, Greg Rucka, Chuck Dixon, Devin Graysonová a Kelly Puckett vzalo s příchodem New 52 za své. Batman, lidé kolem něj a celý Gotham vůbec prošli v jejich rukách neskutečnou a především přirozenou proměnou; vývojem, kdy se z něčeho původně dětského a později pubertálního stalo dospělé čtení. Klíčové postavy těží z prožité minulosti a staví na ní svůj charakter, který se zákonitě ohýbá dle tlaku moderní doby. A samotný Temný rytíř stojí před zajímavou otázkou, která je čistě logická – je identita Bruce Wayna pro nikdy nekončící boj se zločinem vlastně důležitá? Jedinou slabinu příběhu vidím v jeho rozsáhlosti, táhnoucí se napříč několika sériemi, kdy se kromě toho podstatného – kdo zabil Vesper Fairchildovou – řeší i spousta vedlejších linií, míň nebo víc významných, záleží, čemu dáváte přednost.
Pohybovat se víc v prostředí redakčních a tvůrčích procesů japonského komiksu, určitě bych Nozakiho hodnotil lépe. Tentokrát totiž nejde o celistvý příběh, ale spíše o něco na způsob klasických evropských stripů. Čtyři okénka na stránce pod sebou, vypointované do humorného skeče. Něco je slabší, něco naopak odzbrojující, ovšem v kombinaci s množstvím nezapamatovatelných jmen a splývajících obličejů se nemůžu ubránit dojmu, že mi dobrá polovina komiky naprosto unikla. To, co začíná dvěmi postavami, končí celou plejádou a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby další tucet či dva stál na značkách, čekaje na znamení, kdy lze vstoupit na scénu. Mistr romantiky ovšem není pouze o zábavě, ale i o výrobním procesu mangy – od základního nápadu po finální vytažení tuší. Byť nejde o žádnou objevnou informační reportáž, minimálně základy toho, jak vznikají komerčně úspěšné japonské komiksy, dostanete. A navrch špetku zamilované potřeštěnosti, která většinu zúčastněných hrdinů umí sympaticky polidštit.
Zpočátku jsem měl problém přizpůsobit se chaotickému ději, který balancoval na hraně parodie a válečné satiry, to vše v hávu science fiction 60. let. Přibližně v polovině však děj konečně získal jasnější kontury a Rick Remender, přes nahláškovaný balast kolem, začal vyprávět skutečně dojemný příběh plný dobrých skutků a jejich následných potrestání. Naneštěstí to pro všechnu tu brutální fatálnost nešlo brát moc vážně – ono dokážete litovat člověka, který vyvraždí ne jen vesnici civilistů, ale rovnou celou planetu? Stejně tak se mizerně odpouští zrada vedlejší postavy, když měla za následek zkázu planety Země. Přesto promyšlenost děje – třebaže některé detaily bohužel naprosto zbytečně zanikly – a neustávající tempo udržují čtenáře v napětí až do samotného konce, který se alespoň pokouší o nějakou plnohodnotnou uzavřenost.
Druhá kniha bonusových příběhů pak už jen přináší obligátní epizody s opilým kosmonautem, který toho víc prochlastá, než zachrání. U Loba mě to baví, u Hustona moc ne.
