Souhlas s Lennym. Komiks to není, jen ilustrovaný průvodce Spielbergovou filmografií, přičemž celostrany sestávající jen ze Spielbergovy hlavy (nebo její půlky) a řady bublin s textem, mě až rozčilovaly tou líností a nenápaditostí ilustrátora. Věc na jedno přečtení.
VAU!!! Víte jak se to říká, nesuďte knihu podle obalu. Na nejnovější díl Hvězdné CREW jsem se moc netěšil. Ta úvodní obálka, plus ten popisek o čem to bude mi přišel takový zvláštní. Nicméně stačilo si přečíst dvě tři stránky a byl jsem totálně zaháčkovaný, a po prvním sešitě jsem byl nadšený. A mé nadšení vydrželo až do konce. Neměl jsem velké očekávání a o to větší je spokojenost, jelikož tohle je sakra VÝBORNÝ komiks. Od Warrena Ellise toho nemá moc načteného, ale rád bych tento velký rest dohnal. Ellis se tady prezentuje jako vynikající scénárista a vypravěč, který si umí čtenáře povodit jako loutku. Představí nám zajímavě fungující svět, perfektní postavy, co mají spoustu vrstev a navrch přihodí parádní zápletku, která v každém sešitě graduje. Moc mě bavilo jak Ellis svůj komiks vystavěl. Naprosto koresponduje s rozmrdanou myslí hlavního hrdiny. Číst tento komiks je čtenářský zážitek, protože si Ellis hraje s každou stránkou, s každým úderným a cynickým dialogem, s rozmístění panelů, i stylem vyprávění. Navíc s každým sešitem se mění stylizaci. K tomu přidá do každé kapitoly minimálně jednu zajímavou a sympatickou vedlejší postavu. Naprostá lahůdka. Dalším velkým výrazným atributem komiksu je fenomenální kresba J. H. Williamse III. a barvy José Villarrubia. Oba pánové mi předvedli, že jsou umělci s velkým U. To, co v komiksu uvidíte to je čirá umělecká radost. Díky scénáři mohou měnit stylizaci a skoro každý panel dělat jinak a zkoušet různé styly. Někdy to vypadá jako "typický" mainstreamový panel, ale hned na další stránce dostanete něco, co úplně nečekáte. Celý komiks je mix různých stylů, metod a výborně to sedí k příběhu i atmosféře celého komiksu. Zpustošený Jones je komiksová lahůdka, kterou moc doporučuji. Není to pro každého, ale komu to sedne, tak bude neskutečně moc nadšený.
Mindy pokračující v brutálním masakrování mafiánů i adaptující se na běžnou školní docházku zůstává samozřejmě neodolatelná, samotné jí nicméně k předchozím nářezům něco schází (četl jsem podle data vydání jako 3. knihu v sérii). Možná to, že tady nad stránkou dospívající dívenky převažuje její vyložená superhrdinskost, díky svému tréninku zvládne zmasit a přežít cokoliv ještě se sprostou hláškou na rtech. Chybí ona typická civilnost a vyšinutost obyčejných nýmandů v podomáckých kostýmech, naopak se drobně vkrádá pocit z vložené, nepříliš podstatné kapitoly. Jinak kreslířský tým (ink, barvy) opět předvádí skvělou práci, sem tam však obličeje či proporce Romitovi nehezky ujedou.
Totální komiksová houbičková psychedelie na hraně příčetnosti (plus výsměšná politická satira) – je s podivem, co si mohli autoři u Marvelu (Epicu) dovolit. Dějová linka se jen pomalu skládá z toků a útržků událostí, myšlenek, halucinací, mámení; postupně dostává jasnější obrysy, přestože v šílenostech či fyzikálních zákonech si meze neklade a Elektra jako nadlidský (a nadpozemsky krásný) nindža pořádnou akci předvede až v závěru. Na četbu je třeba se soustředit, Frank Miller textem nešetří a rozháraností, úsečností, těkavostí bublin čtenáře schválně zahlcuje. A z toho, co ve své kresbě/malbě/karikatuře plné koláží předvádí jedinečný Bill Sienkiewicz, oči přecházejí. Za osm dlouhých sešitů se již jejich experimentální umělecká avantgarda mírně vyčerpává, ovšem nadšení (u mě) zůstává.
Rónin Okko se svou družinou dostane úkol spočívající v ochraně důležité svatby, která by spojením dvou rodů zahýbala mocenským rozložením celé říše. Než se do věci vloží rázným sekem meče, pozoruje zpovzdálí politické (a milostné či místní) rozložení nálad a zájmů – až mi to skoro připomínalo dlouhé úvody detektivek A. Christie, kdy zeširoka poznáváme postavy a předivo jejich vztahů, než se něco (tedy vražda) stane. Následně se s tím pak (hledaní a pronásledovaní) hrdinové musejí vypořádat a odhalit pachatele. Jak mě bavil průběh (případu), tak mě rozuzlení zanechalo víceméně chladným – a hlavně s několika nesvázanými konci. Nezklamala však vysoce detailní kresba, ač ve zmenšeném formátu MC hodná zvětšovacího skla.
Po komplikovanějším případu, který se táhne přes tři kapitoly, následuje drobný náhled do soukromí té milejší z ústřední dvojice a další ukázky běžné pracovní náplně forenzního analytika, v níž nejde jen o zločiny (např. ohledání zemřelého seniora). I bez akce, rozmíšek či efektních odhalení dokáže netradiční manga vtáhnout.
Úvodní svazek představuje hlavní dvojici postav často formou rozverné grotesky, záměrně kontrastující se seriózní prací ve forenzní laboratoři. Tu autor dobře zná, takže čtenáře i poučí. Na druhou stranu, seznamovací případy neoplývají zrovna překvapeními či sofistikovanými zvraty, spíše takovou věrohodnou "rutinou". Neokoukané prostředí však maximálně zaujalo a skýtá do budoucna velký potenciál.
Na tento komiks jsem si ze začátku musel chvíli zvykat. Miguel Vila je zde mimořádně explicitní co se týče zobrazování skutečnosti a nemá v tomto ohledu naprosto žádné hranice. Ukazuje detaily, co byste nejspíš v komiksu nečekali.
Je to příběh o nezvládnutých touhách a jejich neblahých důsledcích, není nijak spletitý, ale Vila ho dokáže podat promyšleně, nechat vás v napětí, hrát si s vaším očekáváním a následně vás překvapit. Vypráví srozumitelně a svižně. To vše díky originální a velmi dobře zvládnuté práci s panely kombinované s Vilovou svéráznou kresbou a tlumenou paletou barev. V jeho způsobu vyprávění, práci s tempem či detailem bychom sice mohli hledat Chrise Warea, ale Vila se od tohoto vlivu odráží a ubírá se dál svou vlastní cestou. Však taky Ware sám prohlásil, že Vila je progresivní tvůrce, kterého rád čte.
Vila nám prostě naservíroval inovativní a po všech stránkách profesionálně zvládnutý komiks, což je pro mě hlavní plus. Mohl by klidně dostat 5 hvězd, mě si však plně nezískal hlavně volbou charakterů a ústředního tématu, které mě neoslovilo.
Tvorbu Chechuly máme doma tuze rádi, takže její čerstvý počin nesměl dlouho ležet ladem. Je to taková kratičká, příjemná člověčinka s prvkem sci-fi. Nic zásadního nebo žánrově objevného, ale i to málo potěší, bo prim tu hraje zejména kresba, barvy a atmosféra. A ty má Chechula v malíku. Hezký to bylo.
Koukal jsem, že to vyšlo v češtině a uvažoval o pořízení. A pak jsem při třídění sešitovek zjistil, že už to mám dávno doma a dokonce jsem to před pár lety četl. Tak jsem si to dal znova. A není to nic, co by nějak výrazně utkvělo v hlavě, takže na to nejspíš zase za pár let zapomenu… a budu překvapenej, že to mám doma.
Je to frajer ten Dan, smekám klobouček a zdravím do Chebu. Jediná potíž je v tom, že mě ty kachní gagy po čtyřicítce už tolik neberou. Což je v pořádku, cílovka je úplně jinde. Ovšem ta Vousatá soutěž byla vskutku epesní taškařice, co pobavila i mě. Vícestránkové epizody jsou vesměs fajn, slabší je to pak u těch kraťasů. Každopádně z toho na mě dýchá neskutečná nostalgie. Časopisy Mickey Mouse (1990) a Kačer Donald (1996) jsem coby špunt hltal pravidelně a mám na ně ty nejlepší vzpomínky. A ráno o víkendu pak Kačerov jak hurikán, auta laser aeroplán… moje dětství v kostce.
Potápěč od Lemira, z repráků hraje Bob Dylan a já mám zase slzy v očích jako tenkrát, když jsem to kdysi dávno četl poprvé. Neskutečná síla lidského příběhu stlačená do stránek černobílého komiksu. Pod takovým tlakem, že vám ty oči nakonec stejně zvlhnou, protože máte srdce. A pochopení. Poslední čtivo, které jsem pořídil v Levných knihách těsně předtím než šly ke dnu a definitivně zavřely krám. Asi osud… Každopádně jsem to tam za ty prachy nemohl nechat ležet, tak máme teď toho podvodního svářeče doma dvakrát. A je jim u nás dobře.
Když jsem se letos dočetl o nečekaně brzkém skonu Marjane Satrapiové, píchlo mě u srdce, protože jsem stále donekonečna odkládal čtenářský rest z dávné minulosti. A tak tedy konečně, po dvaceti letech od prvního vydání v českém překladu, své bezduché ignoranství napravuji a po dočtení poslední stránky jejího výtečného autobiografického počinu uznale pokyvuji hlavou. Persepolis je krásná kniha. Často krutá a pochmurná, ale v záblescích optimismu i vtipná a velice dojemná. Nejsilnější mi přišla zejména ve své první polovině, která popisuje Marjanino dětství v Teheránu v kulisách probíhající islámské revoluce. Po odletu do Vídně se vyprávění trochu začne plácat na místě, což ale k tomu neodbytnému a otravnému dospívání už tak nějak patří. V poslední třetině knihy se však kola osudu opět roztočí více vtahujícím tempem a příběh pak završí definitivní loučení s milovanou domovinou. A taky babičkou.
Nějak se mi ten Lemire začíná zajídat. Ne, že by tohle upírské postapo bylo vyloženě špatné, to ne… jen je takové mělké a nepříliš záživné. Nepřidává tomu ani o dost slabší kresba Dustina Nguyena, který tu jede v jakési odlehčenější zkratkovité stylizaci než obvykle. Možná je to i tou absencí barev, působí to najednou vyprázdněně, bez emocí. Na jedno sfouknutí to bylo fajn, na opakované čtení to ale už moc nevidím.
Finále série Detective Comics z éry NEW52 představilo dva poměrně zajímavé antagonisty - sériového vraha, co je tak trochu magor do historie a vůdce sekty, který se zavinuje do lidských kůží s touhou po moci staroegyptského božstva. Pasarinovo výtvarno mě úplně nenadchlo a musel jsem si na něj chvíli zvykat. Ve druhém příběhu z Afghánistánu si to už ale sedlo a zároveň překvapilo užitou mírou extrémní brutality, za kterou by se nestyděl ani Ennisův Punisher. Za mě dobrý.
V osmém svazku série už Batmana supluje Jim Gordon v tom plechovém brnění, které mě moc nebralo ani u Snydera. Takže tady žádné mocné čarování s dějovou linkou a nepomáhá tomu ani nepříliš poutavá kresba Fernanda Blanca. Ale ten druhej kousek s hostující JLA byl celkem fajn.
Tak jo, sedmička je top! Nejdřív to rozstřelí naprosto festovní Terminál Benjamina Percyho s famózní kresbou mého velkého oblíbence Johna Paula Leona. Pokaždé, když objevím jeho další práci, jde mi z toho hlava kolem. Na tu havárii letadla jsem koukal dobrých pět minut! Je strašlivá škoda, že nás opustil tak brzy, ten chlápek měl neskutečnej talent. Anarky pak představuje zajímavou variaci známého záporáka s maskou, tentokrát s pořádnou pifkou na Mad Hattera. Opět bezva vizuál v podání dua Manapul/Buccellato.
Další nálož bat historek z Gothamu a znovu je to pecka čtení, vážení! Na Jasona Faboka jsem trousil chválu už posledně a tady znovu jede první ligu. Škoda jen, že mu do té rozjeté Gothtopie pak skočil Lopresti, který čmárá spíš za okresní přebor. Velká paráda se potom ale koná v šestém booku, kde otěže nad sérií přebírají Buccellato s Manapulem. Naprosto famózní souhra panelů, kompozičních fines a taky úžasných barev. Listovat touhle knihou je čirá radost. Líbí se mi, jak autoři pracují s postavou Harveyho Bullocka, který tu kvůli absenci komisaře Gordona získává více prostoru. Rovnou jdu okoštovat další svazek, tahle série je čím dál tím chutnější!
Další nálož bat historek z Gothamu a znovu je to pecka čtení, vážení! Na Jasona Faboka jsem trousil chválu už posledně a tady znovu jede první ligu. Škoda jen, že mu do té rozjeté Gothtopie pak skočil Lopresti, který čmárá spíš za okresní přebor. Velká paráda se potom ale koná v šestém booku, kde otěže nad sérií přebírají Buccellato s Manapulem. Naprosto famózní souhra panelů, kompozičních fines a taky úžasných barev. Listovat touhle knihou je čirá radost. Líbí se mi, jak autoři pracují s postavou Harveyho Bullocka, který tu kvůli absenci komisaře Gordona získává více prostoru. Rovnou jdu okoštovat další svazek, tahle série je čím dál tím chutnější!
Tak tohle bylo jinačí batkafíčko! Po slabším rozjezdu Tonyho Daniela přebrala sérii dvojice Layman/Fabok a hned je to čtení mnohem zábavnější. Výborně napsané postavy, super záporáci - vychcaný Emperor Penguin i záludný Wrath, do toho laškování s Poison Ivy (Clayface a zlomené srdíčko) nebo Man-Batem (krvavá krize v manželství) a navrch epes ráres kresba Jasona Faboka. To je ten cápek, co dělal třeba Tři Jokery a ti jsou teda top strop. U mě velká spokojenost a koukám, že další book opět nese stejná jména na přebalu, takže radost a těšení!
Tak tohle bylo jinačí batkafíčko! Po slabším rozjezdu Tonyho Daniela přebrala sérii dvojice Layman/Fabok a hned je to čtení mnohem zábavnější. Výborně napsané postavy, super záporáci - vychcaný Emperor Penguin i záludný Wrath, do toho laškování s Poison Ivy (Clayface a zlomené srdíčko) nebo Man-Batem (krvavá krize v manželství) a navrch epes ráres kresba Jasona Faboka. To je ten cápek, co dělal třeba Tři Jokery a ti jsou teda top strop. U mě velká spokojenost a koukám, že další book opět nese stejná jména na přebalu, takže radost a těšení!
Tony Daniel je naprosto skvělej výtvarník odkojenej stylem Jima Lee. Ale zároveň je to naprosto nudnej scenárista bez jakékoliv vize nebo alespoň špetky příběhové invence. Místy bylo dost utrpení to vůbec číst. Doufám, že obměna autorského týmu u dalších svazků sérii prospěje.
Tony Daniel je naprosto skvělej výtvarník odkojenej stylem Jima Lee. Ale zároveň je to naprosto nudnej scenárista bez jakékoliv vize nebo alespoň špetky příběhové invence. Místy bylo dost utrpení to vůbec číst. Doufám, že obměna autorského týmu u dalších svazků sérii prospěje.
Druhá Jelinkova kniha Můj největší sen byl neskutečný banger, emocionální jízda rodinným peklem tam a zpět, teror jak ze žurnálu, takže jsem byl poměrně natěšen i na jeho chválený debut, který tu po letech vyšel v sebraném svazku. A nic moc, teda. Taková slabší epizoda X-Files, trochu zmatená, narativně nepříliš ukotvená a ta závěrečná pointa tam vlastně trochu smrděla už od úvodní kapitoly. Chápu, že se nadaný autor musel od něčeho odpíchnout, jenom mě krapet zarazilo, jak moc diametrálně je to oproti čerstvějšímu Oskarovi liché. Surreálné výjevy má ovšem Jelinek v ruce už tady - třeba opětovné shledání otce se synem po letech odloučení se mi do hlavy zarylo poměrně výrazně. Výtvarně ucházející s občasnými záblesky talentu budoucího génia. Nejvyšší čas pustit se do té novinky s podtitulem Můj nejlepší přítel.
Tak jsem si to konečně dal. Deset let tahle pecka seděla na polici v knihovně a tiše vyčkávala. A co si budem, pecka to je hlavně díky tomu historickému konceptu - prolítnout padesátá léta (mccarthismus, rasová segregace, korejská a studená válka), vytáhnout dávno zaprášené hrdiny, představit JLA, nakopat prdel emzákovi a celé to pak završit Kennedyho dobovým proslovem. Navíc je to úplně fantasticky nakreslené a vybarvené MISTRY z oboru. Ale popravdě, úplně mě to za srdíčko nechytlo. Je to celé takové měkké, patetické a navzdory všem hrůzám, co se dějí na pozadí, extrémně žoviální. Chápu, že to byl autorský záměr a toho nadhledu si vlastně cením, ale několikrát jsem si při čtení (zejména ve scénách s plukovníkem Flaggem) vzpomněl na Ennisovu sérii Fury: My War Gone By, kde se taky podobně nápaditě pracuje s retrospektivou. Jenomže Ennis tam čtenářům naservíroval takový nářez, že New Frontier vedle toho vypadá jak tatarák z tofu. Před tou dekádou bych tomu nejspíš s nadšením narval plný počet… dneska ale budu přísnej.
Tak jsem si to konečně dal. Deset let tahle pecka seděla na polici v knihovně a tiše vyčkávala. A co si budem, pecka to je hlavně díky tomu historickému konceptu - prolítnout padesátá léta (mccarthismus, rasová segregace, korejská a studená válka), vytáhnout dávno zaprášené hrdiny, představit JLA, nakopat prdel emzákovi a celé to pak završit Kennedyho dobovým proslovem. Navíc je to úplně fantasticky nakreslené a vybarvené MISTRY z oboru. Ale popravdě, úplně mě to za srdíčko nechytlo. Je to celé takové měkké, patetické a navzdory všem hrůzám, co se dějí na pozadí, extrémně žoviální. Chápu, že to byl autorský záměr a toho nadhledu si vlastně cením, ale několikrát jsem si při čtení (zejména ve scénách s plukovníkem Flaggem) vzpomněl na Ennisovu sérii Fury: My War Gone By, kde se taky podobně nápaditě pracuje s retrospektivou. Jenomže Ennis tam čtenářům naservíroval takový nářez, že New Frontier vedle toho vypadá jak tatarák z tofu. Před tou dekádou bych tomu nejspíš s nadšením narval plný počet… dneska ale budu přísnej.
"I'm not really a private eye. I just do stuff sometimes, that other people can't..."
Brubaker s Phillipsem do mě tyhle knížky před pár lety v době postcovidové průběžně ládovali ve zhruba půlročních cyklech a já jim to pokaždé žral i s navijákem. Neskutečně mě bavilo je číst a říkal jsem si, jaké to bude je teď po pár letech zhltnout komplet znovu jednu po druhé. Furt je to vysoce čtivá série plná živých postav a uvěřitelných dialogů. Furt je to zábavná a výtvarně naprosto kouzelná krasojízda, téměř dokonalá symbióza textu a obrazu v dobových sekvencích mapujících jednu dekádu zakouřených osmdesátek. A Destroy All Monsters je furt ten nejlepší svazek z celé pětice. Protože tam je úplně všechno, co mám na příbězích Brubakera a Phillipse nejraději - plnotučný neo-noir drsný jak šmirgl posetý střepama bez zbytečných keců okolo. Ethan Reckless je láska a vím, že až ho ty devadesátky přijdou nakopat do koulí, budu trpět spolu s ním. A tuze rád.
Čekal jsem výživný a hlavně zábavný crossover netopejra a tlučhuby, dostal jsem dvě vodnatý omáčky a talířek oschlých jednohubek k tomu. The Cosmic Kiss Caper je přesně taková psychopatická meta jízda, jakou byste od Morrisona čekali. Nic extra, ale Dan Mora to kresbou táhne hodně nahoru. The Dead of Knight od Wellse není zajímavý vůbec ničím a kdyby to nekreslil Capullo, neopřu si o to ani kolo. Zbytek sešitů vyplňují zcela bezpohlavní a ve dvou případech i skrz naskrz odpudivé (Frank Miller, Mariko Tamaki) minicrossovery Marvel/DC hrdinů, ze kterých je mi spíše smutno. Což asi úplně nebyl záměr editorů těchto tiskovin, ale co naplat. Časy starých dobrých crossoverů typu Batman/Judge Dredd nebo Batman/Lobo jsou fuč a na ty aktuální nějak nezbývá tvůrčí prostor, či co. I když ten Kingův Batman/Elmer Fudd byl vlastně docela fajn. Největší radost mi tak dělá ta variant cover homáž od Sienkiewicze, to je pecička.
Semjon Něvzorov, nejprve účetní z Petrohradu, posléze šéf herny v Moskvě, pak hrabě a majitel pozemků u Charkova, agent kontrarozvědky v Oděse a nakonec pasák v Istanbulu. A taky především ryzí oportunista, podvodník, zloděj a vrah. Zkrátka zmrd každým coulem, kterému přejete jen to nejhorší, jenomže tenhle šváb se z té oprátky vždycky nějak vyvlíkne. To vše v dobách po Říjnové revoluci, kdy se otěží v Rusku plíživě ujímá bolševik. Je to poutavá, mrazivá a výborně odvyprávěná satira, zejména díky té fantasticky ladné malbě akvarelem. Šel bych i na pět, jen kdyby ten slizký prospěchář na konci třeba utonul, uhořel nebo ho alespoň nabodli na kůl a polili vařící vodou.
Po čtrnácti letech, kdy mi tahle kniha smrděla na polici, jsem byl okolnostmi donucen k jejímu přečtení. Nelákala mě ani trochu, tenkrát jsem ji vyhrál v jedné soutěži tady na ComicsDB, uložil do knihovny a od té doby na ni nesáhl. Ta kniha má téměř sedm set stran a je to nuda k posrání. Doslova. Thompsonovo Pod dekou jsem četl už vícekrát, dobrodružní Kosmo knedlíci byli taky fajn, ale u tohodle jsem si každou chvilku říkal, že to asi nedám. Je to krásně nakreslené, ale obsahově mě to míjelo natolik, až jsem často ztrácel pozornost a prokousával se tím jen na autopilota. Nezajímaly mě osudy poměrně plytkých postav a zajídala se mi ta náboženstvím a blízkovýchodní kulturou protkaná fúze mezi pohádkou a syrovým realismem. Riad Sattouf to v sérii s Arabem sfouknul nesrovnatelně lépe a poutavěji. Přijde mi to dělané jen tak na efekt - výtvarně excelentní, ale jinak bez života, bez srdíčka. Čekal jsem od toho mnohem víc.
Stará bréca a její nemrtvý ninja milenec chtějí zničit svět tím, že vymejou mozky všem suprákům na zemi. Začnou Wolverinem a dál už to jde ráz naráz… Elektra, Northstar a stovky dalších. Samozřejmě, že jim do toho jejich zhovadilýho evil plánu nakonec Logan hodí vidle a zmasakruje všechno, co se mu postaví do cesty. Je fuk, že jsou všechny ty pikle Hydry a Ruky retardovaný až za roh, důležitý je, že je furt zábava to číst. Millar se stejně jako ten mrňavej chlupatej Kanaďan neštítí řádné porce ultra násilí hraničícího se zločiny proti lidskosti. Je to záměrně přepálený akční brutalnářez s ucházející kresbou. Nic vysoce existenciálního, žádná hluboká filozofie ani komplexní studie jsoucna. Jen pár vysouvacích čepelí zabořených do stovek hrudníků a čelistí. Tak to mám rád. SNIKT! A ta bonusová jednohubka, kde Logan vysírá velitele vyhlazovacího táboru Sobibor, je naprosto GENIÁLNÍ!
Na základě pozitivních ohlasů jsem od toho čekal asi mnohem víc, než jsem nakonec dostal. Ale i tak je to velmi pěkně nakreslená a odvyprávěná óda na život, smrt a pár momentů mezi tím. Problém je možná v tom, že ty momenty jsou příliš prchavé na to, aby se z nich dal vybudovat silnější nebo poutavější příběh. Závěrečné poselství je jasné a mladší čtenáři z něj pravděpodobně budou nadšenější než já. V mém srdci tak Daytripper i nadále zůstává tím nejkrásnějším obrázkovým čtením z ranku existenciálního komiksu.
Asi mi něco uniká, proč je na konci třetí kapitoly na první úrovni a v další kapitole, kde se posunul děj o cca rok už je v páté? Když dokážou vtěsnat jeden závod do 3/4 svazku, proč nedokážou dát do zbylé čtvrtiny její postup z první do páté úrovně. Místo toho tu máme kapitolu o rozmazleném klukovi olympionika se kterým bude nejspíš v budoucnu trénovat tanec.
Kdybych měl třetí knize z téhle série něco vyčíst, byla by to stejně jako u předchozích dílů určitá nepřehlednost. Během leteckých i pozemních bitev (zabírají většinu stránek) člověk leckdy fakt neví, která z válčících stran nebo vedlejších postav je zrovna na scéně. Upřesní vám to až dialogy apod., protože jsou si tu všichni hrozně podobní.
Škoda, že Naušika nevyšla v barvě, to by v tomto směru mnohé usnadnilo. Stejně tak by pomohl větší formát, protože Mijazakiho kresby jsou neskutečně detailní a někdy se v malých panelech těžko luští, na co přesně se právě koukáte. Tím spíš, když na obrázku zrovna vše vybuchuje a do toho se mezi sebou kosí několik armád, včetně různých druhů jejich bojových/pojízdných zvířat.
Ale to jsou zbytečné stesky, takhle prostě Naušika v 80. letech vycházela a já jsem rád, že se dostala i k nám. Po vizuální i vypravěčské stránce je to pořád naprostá extratřída. Příběh se valí vpřed jak stádo monarchónů, není tu ani chvíle oddechu. Hlavní hrdinka se dostává do obrovských problémů, jejichž předzvěstí byl už dříve příchod fanatických kněží, kteří v ní vidí ohrožení své vlastní moci.
Naušika je totiž výjimečná, vládne neobyčejnými a nevysvětlitelnými schopnostmi. Začíná o tom vědět čím dál víc obyvatel zpustošené krajiny, bez ohledu na jejich příslušnost k tomu či onomu království. Mladá válečnice si je získává nesobeckými činy a odvahou pomoci každému, kdo to zrovna potřebuje. Její stoupající obliba může narušit plány těch, kterým válečný stav vyhovuje. Je tedy jisté, že udělají vše pro to, aby ji zastavili... Těším se na další díly!
Na závěrečný díl Whedonova runu jsem byl dost zvědav, jelikož třetí díl měl moc povedený zakončení. Na jednu stranu mě mrzelo, že zmizela jistá komornost, ale na tu druhou stranu k tomuhle to celé směřovalo, takže stěžovat si, že záchrana světů je řádně epická by bylo na hlavu. Whedon do příběhu přidá nové postavy, nové linky a začne vysvětlovat, proč se věcí dějí. A já jsem se při čtení nemohl zbavit pocit, že Whedon musí vytvořit nějaké podhoubí. Aby se dva tři sešity "něco" dělo, než se začne dít to skutečně důležité a rozhodující. U desítek scén jsem si říkal, že jsou fajn, ale kdyby tam nebyly, tak se nic nestane. Naštěstí pak přijdou poslední dva sešity, kdy Whedon sešlápne plyn na podlahu a frčí do emocionálně silné a parádně vygradovaného finále. A to finále je opravdu hodně povedené, silné a dokáže dojmout. Dojmout tím jakou váhu měla záchrana dvou světů, že to nebylo zadarmo, a chtělo to hodně moc odvahy. Odvahu, kterou mají superhrdinové, jelikož vědí, že za správné věci se vyplatí obětovat. Nezastavitelní je hlavně v závěru dost působivý a silný komiks.
Jestli jsem jsi minule stěžoval na natahovaní příběhu, tak tentokrát to vzala autorka sprintem, evidentně vzala v potaz zpětnou vazbu.
Zcela odlišný postoj ve vyprávění příběhu oproti dřívějším svazkům směrem k povídkovému pojetí.
Další Rok jedna. Tentokrát s noirovou atmosférou ovlivněnou děním v Evropě na sklonku druhé světové války. Je super, že zde Batman čelí něčemu, co jsem ještě nečetl. Nevím, jestli se něco podobného někde už objevilo, ale pro mě to byl kompletně nový příběh. Je to docela drsné, místy morbidní a jsou tam nečekané, šokující momenty. Já jsem si ten příběh užil.
Kupoval jsem to ale hlavně kvůli kresbě Mika Perkinse. Jednak se mi jeho kresba líbila už v předchozích komiksech, a taky se mi nechce kvůli podpisu táhnout na komiksový festival do Polska taková bichle, jakou je Svědectví. Mikova kresba není dokonalá a hlavně na začátku jsem v ní viděl spoustu nedostatků. Potom jsem se ale začetl a všechno si sedlo. Pro ten příběh je Mikova kresba naprosto dokonalá.
Pochválit musím celkové zpracování knihy. Když jsem ji vybalil z igelitu a sundal přebal, byl jsem vážně ohromený. Desky knihy jsou parádní. Super jsou i předsádky s novinovými výstřižky, z nichž jeden se odkazuje na Batmanův úplně první příběh.
Fajn dobrodružné příběhy s příjemným tempem vyprávění. Nesnaží se to být prudce vtipné, ani se to nesnaží o ďábelskou pointu na konci. Prostě ty příběhy příjemně plynou, a já jsem si užíval čtení každého panelu. Kresba je parádní. Jak jsem psal už u předchozí knihy Pasti plné zlata - tohle je milé komiksové pohlazení.
Príbeh o teplom emzákovi, ktorý sa rozhodne spáliť všetkých hetero ľudí na svete. :)
Do toho nejaké bazénové smalltalky o hovňe popretkávané amnéziou. Ako faaaaakt. Prečo má najviac testosterónu účtovníčka?
Nápad je to však skvelý, a bol by z toho parádny celovečerný thriller. Postavy sú však natoľko prijebané, že by si zaslúžili pretiahnuť lopatou po hube. V kresbe sa ľahko stráca, človek nevie kto je kto... Cliffhanger jaksviňa
U druhého dílu mi nesedl záporák a tón jakým se příběh stočil. U třetí dílů se jménem Rozervaní jsem zpočátku měl ten samý problém. Jenže pak to po prvním sešitu přijde a Whedon rozehraje hodně hnusnou psychologickou hru, ve které ničí jednoho X-Mena za druhým. A tady se ukazuje, jak hezky má Whedon svůj run promyšlený, co si může dovolit, jak moc chce zlomit oblíbené postavy. Nikdo nebude ušetřený. Čte se to hodně dobře. Děj má spád, přichází jeden zvrat za druhým, a průběžně dostáváme i nějaké odpovědi na otázky z předchozích dílů. Čistě z mého pohledu se povedl závěrečný sešit, kde se vše důležité uzavře a doslova se rozkopnou dveře pro epické finále v podání posledního dílu. Rozervaní je dobrý a silný komiks, kde X-Meni zažijí krušné a těžké chvilky.
Další díl z runu od Joss Whedona. V prvním díle mi Whedon ukázal, že moc dobře ví, co dělá, že dokáže s lehkostí odvyprávět svůj příběh a nebojí se tnout do živého. A více, než na nějaký originální příběh sazí na postavy a jejich vlastní dynamiku. Whedon na všechno ve druhém díle hezky navazuje a přidává nového originálního záporáka a jisté morální otázky. Co se týče morálních otázek, tak super. Co se týče záporáka, tak je rozhodně zajímavý, ale vůbec mi nesedl, jelikož je zas až moc mocný a prakticky neporazitelný - proto nesnáším Ultrona. Komiks má opět dobré a silné momenty, parádní dialogové výměny a povedený zvrat na konci. Boj je trochu slabší díl, ale pořád je to dobré čtení.
Fantomas se zlobí je výborný komiks. Veľmi dobre nakreslený a napísaný, hoci scenár je veľmi komplikovaný a keď ho budete čítať, tak si dávajte pozor v ktorom roku sa nachádzate, lebo sa budete strácať. Každopádne, ja som sa snažil dávať pozor, hoci to bolo ťažšie. Ale celkovo je príbeh skvelý, nepredvídateľný a šokujúci. Plus sú tu skvelé krvavé detaily, ktoré ma potešili. Na 5 hviezdičiek to nemá, ale skvelé, silné 4 určite. Odporúčam.
První kniha se mi líbila a bavila mě. Doufal jsem, že to Jérémy na konci nepokazí. Skoro se mu to povedlo…
První kniha měla poměrně jednoduchý přímočarý děj. Byla tam nonstop akce, nebyl čas zvolnit. Ale druhá kniha je trošku jiná. Po úvodní akci na chvíli zpomalí, aby se připravily a rozmístily figurky na velký epický závěr. Taky se tam dost skáče v čase.
Jérémy si nepřipravil jednoduchý přímočarý závěr. To teda rozhodně ne. Bylo potřeba napřed odvyprávět historii inkvizitorského řádu, bylo potřeba odvyprávět celou mytologii a dávnou historii tohoto fantasy světa, aby se z toho mohla uplést zápletka, která je příšerně komplikovaná. Čtenářům se pak obšírně vysvětluje, kdo je vlastně kdo a jak z toho ven. No prostě guláš, chaos a bordel. V jednu chvíli už jsem si říkal „Jérémy, ty vole, tys to nakonec přece jenom posral.“ Ale on z toho nakonec se ctí vybruslil. Nakonec si to celé tak nějak sedlo a já můžu říct, že to má docela dobrý konec.
Byl jsem na Vesper zvědavý, ale velké očekávání jsem neměl. Jérémyho kresbu jsem měl zařazenou ve škatulce “pěkná kresba s oboupohlavními ksichty”. Nemůžete se tomu divit, protože v Rytířích z Heliopole i v Barakudě vycházela ta oboupohlavnost ze scénáře. Tady se ale oboupohlavnost nekoná a kresba je pořád skvělá. A taky je to úžasně barevné. To se jen tak nevidí. Opravdu, tohle je 100% fantasy. Příběhem i vizuálem. Žádné snahy o zasazení děje do alternativní historie, nebo o nějaké žánrové přesahy. Jen čistá esence fantasy. Náramně se mi to líbilo. Četl jsem to jedním dechem. Záporáci jsou příkladně zlí, klaďasů moc není a hlavní hrdinka Vesper je někde mezi, což z ní dělá zábavnou postavu. Jsem zvědavý na závěr v druhé knize. Doufám, že to nepokazí.
No, nedalo mi to, samozřejmě, a přečetl jsem si knižní předlohu a inspiraci v podobě pikareskního románu ze 17. století. Ono je to ke konci už trochu únavné, ale většinu času jsem se poměrně bavil – jedná se totiž o satirickou taškařici, poměrně divokou a rošťáckou do obsahu, a pro mě zajímavou sondou do vrcholného "Zlatého století" španělských dějin, kdy se humorně laškuje na účet měšťanské společnosti, šlechty, církve (ba i inkvizice), literátů i vychytralých žebráků... však sám Francisco de Quevedo byl vzdělancem a důležitou postavou habsburské politiky, ale i nezbedným kvítkem. O tom si však můžete přečíst sami v doslovu knižního vydání od Eduarda Hodouška.
Obával jsem se tedy, co z toho vykřeše komiks, avšak nezklamal a stvořil vyvedenou poctu Pablovi, tomuto fiktivnímu lumpovi, který si prostě nemůže dát oraz. Osud ho předurčil a naučil, on zkrátka nemůže jinak, než vyvádět nejrůznější brikule, které ho namnohdy mohly stát krk. Ačkoli jsem ke konci druhé kapitoly moc dobře věděl, kam ta třetí povede, i tak jsem si do konce užil takřka mistrně vystavěný scénář. Pablos ze Segovie je konečně pojat jako nedůvěryhodný vypravěč, přesto nachytává jiné postavy i čtenáře na švestkách. Vizuální stránka pak se svou až karikaturní rovinou skvěle zapadá do žánru (krom toho, že Guarnido je zkušený výtvarný borec).
Komiks je sám o sobě zdařilým počinem, ale nejvíce jsem rád, že mě přivedl k madridskému rodákovi Franciscovi Gomézovi Quevedovi y Villegas.
Téhle solidní sbírce 12 hororů v mých očích ubírá na hodnocení slabší start, ze kterého se dlouho nemůže vyhrabat. Z prvních 7 povídek se mi na plnou palbu líbila jediná – Dlouhé vlasy v podkroví. Po vizuální stránce šlo o ukázkovou noční můru, příběh se zajímavě vyvíjel a byla tam i pěkná inspirace klasickými japonskými démony, které fakt potkat nechcete:))
Zbylých úvodních 6 hororů má velmi jednoduchou a nepříliš děsivou zápletku/pointu, připomínající spíše historky ze školních slohovek. Ale možná autorovi Džundži Itóovi křivdím a jedná se o něco z jeho rané tvorby, protože ani kresba v nich není moc promakaná.
Dnes už je Itó v pozici, že může mít jméno na jakékoliv knize a bude se vždy prodávat. Ale u začínajícího tvůrce bych se bál, že takhle poskládanou sbírku čtenáři rychle odloží a už se k ní nevrátí. Což by byla škoda, protože většina zbylých povídek je úplně jiná liga.
Jsou výrazně delší a jdou víc do hloubky. Někdy jsou to alegorie na reálné traumatické události, které se bohužel v životě stávají. Anebo v nich „jen“ rezonují běžné pocity typu výčitky svědomí mladých dospělých po odchodu z domova či obavy z pohledů druhých lidí.
Vrchol knihy pro mě představuje trojice po sobě jdoucích povídek Otcova duše, Trýznivé bludiště a Siréna na vesnici. Každá sama o sobě by mohla být námětem na skvělý filmový horor. Mají tu správnou hmatatelnou atmosféru něčeho zlověstného, kterou cítíte i z panelů, kde se vůbec nic zlého neděje. Vnímáte, že je něco špatně a jen čekáte, co to bude a kdy se to projeví.
Nerad budu vzpomínat snad jen na Šikanátorku, kde celý děs spočívá v krutosti hlavní postavy vůči malému klukovi. To se nečte vůbec dobře:/ A titulní Dezertér v domě je ok, ale není to zas taková bomba, aby se podle ní musela jmenovat celá sbírka. Uznejte, že Trýznivé bludiště zní o dost lépe;))
Čistě po výrobní stránce je to další krásně udělaná manga od Crwe, kterou si fandové hororu jistě rádi přidají do sbírky.
