„Upírský ninja náckové. Co se týče tvých padouchů, Manny, dostáváš bod za originalitu.“
Ačkoli jsem si vypůjčil citaci odjinud (Doctor Strange 4: Mr. Misery), naprosto dokonale charakterizuje Mignolův návrat do série Ú.P.V.O. tímto samostatným albem. Na postu spolupracujícího scénáristy vystřídal Johna Arcudiho Joshua Dysart a ten rozdíl je sakra znát. Přituhlo na hororové atmosféře, zlo je mnohem temnější a nepřátelé nejednoznačnější. Navíc Dysart hraje na notu tajných nacistických experimentů a to já vždycky vrním blahem. Slabinou vyprávění je pouze množství postav, které tu jsou jen do počtu. Přesto se v nich člověk snaží zorientovat, byť je to ve finále zbytečné, protože jinou roli, než umírat, nemají. A i když téma zase jednou sklouzává k obehraným upírům, autorům se podařilo přijít s nápaditým zpodobněním, které tyhle potvůrky posunulo zase někam dál. Perfektní je pak ruský konkurenční tým, tvořený malou holčičkou posedlou démonem a já doufám, že jsme se s ní neviděli naposled.
Zklamání a to především pro utahaný scénář, který tápe odnikud nikam. Všechny postavy se snaží čtenáře přesvědčit o nějakém názoru a přitom se chovají jak retardovaní ufoni. Neustále se tu opakuje motiv viny, až se všichni shodnou na tom, že za všechno vlastně můžou oni sami, pročež se nikam nedospěje a jako vrchol všeho je jedna z postav naprosto zbytečně oživená, aby jiná jakoby mimochodem zemřela. V čem scénář Allana Heinberga naopak funguje skvěle, jsou humorné dialogy mimo akční scény. Co se však týče zápletky, vyhořel stejně jako sirka v jaderné elektrárně. On totiž celý příběh vyznívá, jako by namísto boje s padouchy hrdinové raději bojovali sami mezi sebou, a když už dojde na vývoj v ději, každý z nich udělá nějakou prvoplánovou chybu, kvůli které se všechno rozsype, aby se nakonec ukázalo, jak všechno to pinožení bylo v jádru zbytečné. Moc tomu neprospívá ani putování v čase, které je podobně progresivní jako v albu Na věky věků, snad jen ještě hůře do příběhu zakomponované.
Catesov run Venoma sa mi páčil a dúfal som, že zakončenie bude dobré.
Žiaľ, run končí eventom Král v černém a ako vieme, eventy sú na to, aby predali veľa veľa komiksov. Tento mal 64 zošitov, z ktorých sme dostali desať, päť zošitov vo Venom 7 a päť zošitov v Kráľovi v černém. Chýba nám okolo 85% eventu, takže obe knihy čo vyšli prezentujú len náhodné úlomky deja. Nie je to chyba Crwe ale aj tak škoda, je to stratený potenciál ukazujúci ako blbo je nastavený moderný mainstream Marvelu.
Catesov run Venoma sa mi páčil a dúfal som, že zakončenie bude dobré.
Žiaľ, run končí eventom Král v černém a ako vieme, eventy sú na to, aby predali veľa veľa komiksov. Tento mal 64 zošitov, z ktorých sme dostali desať, päť zošitov vo Venom 7 a päť zošitov v Kráľovi v černém. Chýba nám okolo 85% eventu, takže obe knihy čo vyšli prezentujú len náhodné úlomky deja. Nie je to chyba Crwe ale aj tak škoda, je to stratený potenciál ukazujúci ako blbo je nastavený moderný mainstream Marvelu.
Ve své době dlouho očekávaná první velká samostatná kniha Fables, která nakonec nenaplnila očekávání nabuzené v základní řadě a extrémně výtečného speciálu The Last Castle jež byl prvním velkým Willinghamovým skorobookem. Sbírka povídek propojená textovým vyprávěním zní hodně fajn. Výsledek je ale bohužel docela tristní. Jednotlivé příběhy jsou nevyrovnané a působí spíš dojmem nevyřčených konceptů, které se autorovi nepodařilo zakomponovat do hlavní řady Fables. A co hůř, hodně z těchto příběhů vysloveně vyžaduje znalost kontextu díla, které sbírka vlastně jen doplňuje. Což je u faktického prequelu vlastně docela zvláštní. Snaha o různé grafické zpracování jde taky trochu šejdrem, protože navzdory krásné obálce většina knihy nevypadá nic moc. Pro fanoušky série určitě dobrý, ale jako vstupní bod pro širokou veřejnost to bohužel moc nefunguje. Očekávání jsem měl o hodně větší už tenkrát a ani po sedmnácti letch kniha nefunguje o moc lépe. V základní sérii najdete mnohem víc kvality než tady.
Nemohu si pomoct, ačkoli něco mou brvou nepohne, většinou mě Sarah strašně baví. Tentokrát dává nahlédnout skrze to, čemu Američané trochu nadneseně říkají "eseje", i do svého nitra a tvorby.
Hrozná ptákovina, těžící především z výtvarného umu Skottieho Younga a kulantní pohádkové mluvy. Oproti prvnímu albu se autor tentokrát snaží i o nějaké epizodní zápletky, přestože ústřední téma je stále stejné – po takřka třiceti letech, strávených v Pohádkově, by už malá Gertruda vážně chtěla domů. Moc a moc. Jenže z ní udělali královnu, což znamená povinnosti, což znamená odpovědnost, což znamená... spoustu, ale skutečně velkou spoustu ošklivých důsledků.
Ano, máte pravdu, stále tomu chybí jakýkoliv přesah či nedej bože poselství. Tohle je spíš jeden dlouhý kreslený skeč s mnoha drobnými přestávkami, aby se protagonisté mohli v klidu sesbírat, složit dohromady a znovu vrátit na scénu. Občas tahle taktika trochu zamíchá se čtenářovou pozorností, protože přechody jsou doslova nevypočitatelné a častokrát budí dojem roztroušené sklerózy. Takhle nádherně dětinskou, makabrózní a bezprostřední řež jsem při vší té existenciální, ekonomické a společenské krizi ve světě kolem vážně potřeboval.
Stejně dobré jako úvodní svazek série. Třebaže forma vyprávění je na pomezí kýčovitého animáku pro děti, celkově si to udržuje podmanivou atmosféru, kdy doslova cítíte, že vám autorka neříká všechno, ale přesto se necháváte strhnout jejím příběhem. A ano, je to pro děti, navíc pro děti, které příliš neholdují textu. Ale to neznamená, že by měl být uražen čtenářův intelekt či vkus. Malin Falchová se dovedně vyhýbá násilným scénám, přesto komiksu nelze upřít nelítostnost, když dojde na střety lidí a magických bytostí. Nešvarem je pouze klasická obsese představovat s každou další knihou nové postavy, pročež se šíře protagonistů úspěšně rozrůstá, aniž by se zcela vyjasnilo, jakým že směrem se zápletka vlastně bude ubírat. Jisté je jedno – Sonja nemá v magické říši co dělat a čím déle v ní bude setrvávat, tím více zmaru do ní přinese. Lépe řečeno, jde po ní monstrózní trol Trym, který neustane v bezohledném běsnění, dokud Sonja neskončí v jeho žaludku. A to je jen počátek všech trablů…
Hm, je to pořád dokola, africký dobrodružství je spíš jen výplň o ničem. Čína klasický Ekhö jak v předchozích dílech, jako oddechovka na zkrácení času dobrý.
Sympatický historický triler so znamenitou dobovo mystickou atmosférou a mdlým scenárom. Krásne nafarbený, aj nakreslený. Alex Alice si to neskutočne dáva. Najmä na rôzne architektonické skvosty je radosť hľadieť. Žiaľ, scenár ma nezaujal, striedavo ma nudil, striedavo som mu nerozumel a potom som sa kvôli tomu prepadol do priepasti letargie. Druhé čítanie to nevylepšilo, len som sa utvrdil v tom, že to fakt pekne vyzerá, ale čítať sa to nedá. S postavami to bolo snáď ešte horšie. Ťažko pochopiteľný scenár vyzerá ako spin-off 5-dielnej ságy, ktorú som nečítal. Scenár 2*, kresba 4*, spriemerované: 3*.
Je fascinující, že na základně několika málo kreseb dokázali autoři vymyslet atraktivní scénář, jehož jedinou slabinou je drobná rozvleklost. Ve finále by příběhu stačil třetinový rozsah a fungoval by parádně. Nic to však neubírá na kouzlu nápadů, s jakými tvůrci přicházejí, obzvláště v kontrastu s konkrétními malbami, z nichž pochází zdroj jejich inspirace. Nečekejte však nějakou sofistikovanou jízdu – tady jsou strany konfliktu poměrně záhy představeny a pak už je to jen o získávání spojenců a finálním střetu. Co vyprávění rozhodně táhne, je nedobrovolná spolupráce barbara Kara a démona uvnitř rohaté helmy, ti se však v druhé půli dostanou na druhou kolej, neboť epických figur je najednou na scéně víc. Občas to komplikují nějaké ty sexuální scény, jež naneštěstí působí dost neuměle, a pak už je to o násilí ve všech podobách, přičemž jednotliví rekové a rekyně se jen předhánějí, kdo je větší borec či borkyně. Přesto nemohu komiksu upřít podmanivý patos fantasy žánru sedmdesátých let.
Druhému dílu jsem vytýkal bezobsažnost, kdy se pro množství zvratů Aleš Kot nedostal k ústředním motivům rozehraných v prvním albu. Tady je to hodně podobné, i když se příběh víc soustředí na akci. Ovšem kromě jediné vsuvky, nějak související s tajemnou metamorfózou lidí v houby, se tu opět řeší pouze hrdinovy problémy s agenturou. A aby se v tom udělal ještě větší maglajz, objevuje se zničehonic záporák, rozhodnutý centrálu srovnat se zemí.
V důsledku tedy posun v základním ději minimální a vzhledem k tomu, že do finále zbývá už jen jedno album, obávám se že veškerá ta mystika prvního dílu půjde do kopru. Kde však ve druhé knize došlo alespoň na klíčové zvraty, tady jsem se nedočkal ani jich, jen úbytku postav a objevení se jedné nové. A byť je mi sympatické, že se autor s postavami nepáře a postupně je likviduje jak na běžícím pásu, nějak mě ten masokombinát přestává bavit, protože ignoruje čtenářovu touhu po odpovědích, aby si mohl udělat trochu pořádek v tom, co s čím a jak souvisí.
Jean Dufaux mi prostě sedí, Conquistador je příjemná oddechovka u které člověk nemusí přemýšlet. Příjemný poměr dobrodružství násilí a lásky, není to nic co by člověka odrovnalo, ale je to solidní béčko za pět hvězdiček.
Hubert (čítaj Übér) je krátky, poetický (t.j. nie je tam veľa textu) náhľad do života osamelého milovníka umenia, samotára a mimoriadne “creepy” staršieho pána Huberta. Rád chodí do múzea a hodiny stojï pri jednom obraze, rád stojí pri okne a pozoruje slečnu oproti ako polieva kvety. Nádherne nakreslený komiks ukazujúci ako funguje človek neschopný normálnej ľudskej interakcie.
„Jaké to je mít sex, tati?“ – „Ehm... jdi se radši zeptat mámy.“ – „Už se stalo. Prý si nevzpomíná.“ – „Heh. Heh. Maminka je vtipálek.“ Dlho som premýšľal, prečo tomu nefláknuť 5*. Neprišiel som na žiadny rozumný dôvod. Vravel som si, že maximálne hodnotenie by som tomu dať nemal. Veď je to len morbídny strip. No... nech je! Marcipánovej torte tiež nevyčítam, že je z marcipánu. Pri tomto ojedinelom počine kontroverzného Maxa Cannona (ktorý za toto všetko na 100% pôjde do pekla, o tom nesmie nikto za nás ani len na sekundu pochybovať) som sa cítil ako doma. Jednak ma k Red Meat viažu nostalgické spomienky (čítal som to v deväťdesiatkach v časopise Crew) a jednak zbožňujem WTF humor. Chvíľu som sa pýtal sám seba, či to nie je priveľa, 172 strán o tom istom. Potom som si jednak povedal, že je to ako keby som nadával, že ma niekto núti jesť marcipánovú tortu (prepáčte, dnes mám slabší deň) a jednak to paradoxne do stereotypu prekvapivo neskĺzava, pretože sa nonstop striedajú výrazné postavy a každá je iná. Hoc majú stripy desiatky rokov, dodnes udivujú drzou odvahou. Ale pozor, nie je to nič trápne, ani úbohé. Nečakajte lacnú kontroverziu pre kontroverziu. Toto proste JE vtipné, hoc samozrejme uznávam (a priznávam... a doznávam), že nie pre každého. Tak ale ani Občan Kane sa nepáči každému a to bol nominovaný skoro na desiatich Oscarov. Mne osobne niektorí antagonisti nesadli (bradaté dieťa, mŕtvy klaun, našťastie majú minimálny priestor). No akonáhle na scénu nastúpil chcípák Clyde, (ex?)policajt Stacy, odporný hnusák Mliekár Dan, o úžasnom fotrovi a milovníkovi nudizmu (a úbohých urážok a sirupu proti kašľu obsahujúcim minimálne 78% alkoholu) Tedovi Johnsonovi nehovoriac, nadšene som valil oči. A čo potom crossover chlipne-fekálno-opitého taťku Teda Johnsona a chorého magora Mliekára Dana! Nevraviac o ultra brutálnom poštárovi Mattovi, ktorý bol taký drsný, že to bolo moc i na Cannona a tak mu radšej dal len cameo. Vyzdvihujem za celoživotnú statočnosť, trpezlivosť a ochotu k sexuálnym praktikám jej zvráteného manžela, odmenil Tedovu ženu. Zabúdal som dýchať a mysľou som sa vrátil nazad do 90. rokov. Všetko bolo fajn a bezstarostné, len sme si to neuvedomovali. A ešte niečo. Moja milá, drahá, úbohá malá Karen. Dúfam, že z teba vyrástla zdravá, netraumatizovaná žena. Naplno by som tomu vytkol snáď len drobnosť súvisiacu práve s Karen: raz si Mliekár Dan robí mimoriadne nemiestnu a úbohú srandu z toho, že jej mama je mŕtva, ale neskôr s ňou ide na rande (logicky to tým pádom nemôže byť nová manželka Kareninho otca).
Chytrá science fiction, věrně ilustrující, jak se to vlastně má s pomocí méně vyspělým národům. Akorát, že v tomto případě jsme tím méně vyspělým národem my, lidé.
Fred Duval rozehrává podmanivou premisu blízkého setkání třetího druhu za časů planetárního kolapsu, přičemž těch mimozemských druhů je tentokrát víc než dost. Každému jde přitom o něco jiného, podobně jako to chodí při jakékoliv humanitární pomoci. Ostatně, cynismus už nás od pravěku učí, že nic není zadarmo. V kosmickém měřítku to však může nabrat grády, byť je to v důsledku jen paralela s tím, co se v našich dějinách odehrálo již několikrát. A to ze mě nemluví mé konspirační já.
Renesance není akční střílečkou, třebaže neuplyne stránka, která by postrádala napětí. Drama se rozehrává velmi záhy a už ke konci alba v nitru duše víte, že všechny dobré skutky protagonistů budou po zásluze potrestány. Až si člověk říká, že je vlastně fajn být ve vesmíru sami. Požrat se navzájem, bez galaktického dohledu, má taky něco do sebe.
Hezký milostný příběh o seznamování dvou dospívajících, a kdyby se to drželo heterosexuální roviny, asi bych se dokázal do citových problémů vžít. Ale i přes skutečnost, že jsem sexuální konzerva, musím přiznat, že se mi komiks Kevina Panetta a Savanny Ganucheau četl moc příjemně. Naneštěstí milým vyprávěním nevytvoříte skvělé dílo, obzvláště když opomíjíte základní stavební kameny příběhu. Zvrat, který je vyřešen omluvou, pro mě není zvrat. A postavy, na které je nějakým způsobem stahována čtenářova pozornost, by pak měly mít v zápletce nějaký význam. V tomhle ohledu působí Blízko krapet povrchně, veškeré dějové zvraty a komplikace jsou pouze naznačeny a následně přehlíženy, dokud nepřijde ten jeden jediný, jež sbližování dvou zamilovaných nerozetne radikálním způsobem. Co tomu hodně pomáhá, je kresba skvěle navozující pohodovou atmosféru východního pobřeží USA. Až by jeden řekl, že homosexuální vztahy jsou tam takovou přirozeností, až hraničí s blahobytem v zemi krále Miroslava.
No já mám nějaké děti po ruce, jak uvádí kolega Kucera, nicméně jsem si tedy nevšiml, že by Transformers byly v posledních dekádách jakkoliv atraktivní hračka i přes divácký úspěch Bayových filmů a o G.I.Joe už dnes žádné dítě či mládežník neví vůbec nic. Hračky jsou vyhledávaným sběratelským artefaktem lidí 40+, takže vážnost jim spíše dodalo plynutí času a touha po dětské nostalgii lidí ve středním a vyšším věku. Určitě ne tento plochý spotřební produkt, který v sobě nezapře svou komerční prapodstatu pouhého tištěného doprovodu k figurkám a propagandistický prostředek končící studené války. Kdyby to aspoň bylo dospělejší a někoho tam občas tou přemírou arzenálu zastřelili... Maximálně průměr i v rámci žánru dobového spotřebního zboží pro mládež. Jedničku a dvojku jsem měl už jako dítě, a to dítě hltající všechny obdobné produkty nově nabyté svobody a nijak odvařen jsme z toho nebyl už tenkrát.
Semic Slovart je srdcovka největšího kalibru, takže jsem si rád za poměrně rozumnou cenu doplnil dvě chybějící čísla G.I.Joe. Tahle série mě moc nebrala už v době, kdy jsem byl cílovka a zpětně se mi nezdá, že by to bylo jen přísnou konkurencí Conana či Spider-mana. Nemá to nápad, nemá to provedení, chybí v podstatě jakékoliv postavy, resp. jejich psychologie, vývoj atd. Navíc v dané době již byl poměrně slušně sycen videotrh spotřebními akčními filmy všeho druhu, takže ani téma samotné nebylo nijak zásadně atraktivní a v lepší formě i kvalitě dostupné jinde. Jako oddechovka pro cílovou skupinu ale vlastně proč ne, šestákový průměr. V první story o leteckém souboji potěší doslovná obrazová citace Lichtensteinova obrazu WHAAM! https://en.wikipedia.org/wiki/Whaam!
WTF did I just read?
Otrasná kresba, absolútne sureálny komiks. Odložte logiku a vytiahnite pocity.
Buď si knihu zamilujete a bude to za ***** alebo ste ako ja a je to * - Iná možnosť nie je.
Na tuhle specialitku jsem čekal od roku 1992!
Dokonalá komiksová groteska, které těch pětapadesát let od prvního vydání nijak neubralo na zábavnosti. Jistě, jestli hledáte inteligentní humor založený na sofistikovaných narážkách a odkazech, Clever & Smart pravděpodobně nebudou vaší krevní skupinou. V čem ovšem Francisco Ibáñez jednoznačně kraluje, jsou karamboly všech druhů a to s kadencí rotačního kulometu. A tak dřív nebo později musíte skončit se slzami od smíchu, protože vám hrdinové ani autor jednoduše nedají na výběr. Ostatně, jestli se něco tvůrci nedá upřít, je to nápaditost každé další srážky se zemí, stejně jako následků s tím spjatých. Když se k tomu přidá parádní stylová němčina obyvatel míruchtivé Tyránie, nemůžete přestat číst, dokud se nedostanete až na samotný konec příběhu.
Protože tohle album vyšlo v originále u příležitosti kulatého výročí, je rozšířeno ještě o prvotní eskapády popletených agentů, které vycházely v dětských časopisech od roku 1958. Zkrátka dokonalost.
Kouzelné pro autorské nadšení a dobovou nostalgii, ale jinak poměrně peklo na čtení. Bráno samozřejmě s odstupem doby. Jinak je to vlastně legrace, především pak Thorovo poučování hipíků jak se správně chovat vůči společnosti. Spolupráce Stana Leeho a Jacka Kirbiho už naštěstí dospěla do fáze, kdy je třeba spíš plnit termíny, než poctivě naplnit stránku devíti obrázkovými okénky plných zbytečných bublin. Už to není tak rozvláčné čtení, jako v počátcích a opticky se panely zvětšily a na stránce jich je méně, což přispívá k dynamice vyprávění. Přes oproštění se od kultu klasiky však nemohu ignorovat hurá scenáristiku, kdy je znatelné, že autor měl promyšlený začátek i konec a vše mezitím často vytvářel za pochodu, aby se mezikus nějak zaplnil, byť to občas postrádalo tvůrčí logiku.
A základní příběh? Standard. Blíží se nebezpečí, kterému není rovno a Thor to ustojí. Konec. Možná proto mě tak nejvíc bavil neohrožený Volstagg a jeho brilantní slovní výmluvy, jak se vyhnout skutečnému boji.
Nikdy jsem D&D a podobné věci nehrál, ale kladné recenze jsou kladné recenze takže… První sešit je super, ale dál vlastně nevím co se to tam děje. Druhé knize dám šanci, ale velké naděje do toho nevkládám.
Už som čítal lepších Punisherov. Asi som príliš rozmaznaný inou Ennisovou sériou o Frankovi Castleovi a to MAX-ovskou (napr. diely Irská kuchyně, Matička Rus, či Otrokáři). Toto mi nielenže nesadlo, ale to dokonca považujem za vyložený podpriemer (linka s trojicou samozvaných kvázi ochrancov poriadku je úplne mimo). Bolo to patrične brutálne, nechutné a hrôzostrašné, ale zároveň mi to paradoxne trochu pripadalo ako keby to robili pre mládež (Punishera?????), takže tu nájdete detinskosti na hrane trápnej grotesky (Rusák, pizza, udusenie obrovského chlapa telom ešte obrovskejšieho, neskutočne zlá scéna likvidácie komanda v dome) a potom im povedali, že to bude pre drsných dospelých chlapov, im sa to už ale nechcelo prerábať a tak je výsledkom polodivný polohybrid. V podstate je to akčná komédia, čo sami uznáte, je v kombinácii s Punisherom zločin. Nápad s polomŕtvym Punisherom je na prvý pohľad osviežujúci (keďže väčšinou ho zvyknú poňať ako nezastaviteľne neporaziteľného Robocopoterminátora), no ku koncu som si uvedomil, že ma to nebaví, že z toho nič extra nevyplýva. Z rovnakého súdka je puberťácka kresba Stevea Dillona. Frank pod kresličskou taktovkou tohto pána vyzerá ako Elvis Presley, čo je v kontraste s fotorealistickou obálkou. Mrazivá, ťažkotonážna kresba v edícii MAX mi k Punisherovi sedela viac. Matka Gnucciová mi pripadala prehnaná a jednak, čo je horšie, nedôstojná a ako neúcta voči podobne postihnutým ľuďom. Prekvapilo ma, že Punisher (ktorý je známy tým, že nenosí žiadnu masku, v podstate ani kostým) je prekvapený, keď ho ľudia spoznávajú. Čo musím pochváliť, a to fakt nerobím často (prakticky nikdy), je geniálny obsah na vnútornej strane obálky.
Spojnice mezi knihami Batman a syn a R.I.P., která je důležitá k pochopení budoucích potíží, které na Temného rytíře číhají. První detektivní příběh vám představí skupinu superhrdinů, jež mají víc problémů sami se sebou, než se zachraňováním ostatních, přesto někomu stojí za to, udělat mezi nimi čistku. Další epizoda už pak přímo dohrává Dickensovskou baladu o třech přízracích (minulém, současném a budoucím) z čísla 665 a zároveň je předehrou k číslu 676.
Grant Morrison není jednoduchým autorem a už vůbec ne tvůrcem jediného hitu. Člověk si jej oblíbí postupně a přesně v okamžiku, kdy pochopí, že všechny postavy, narážky a neurčité vize jsou důkladně promyšlené, odkazující se jak na starý kánon, tak zároveň tvořící zcela nový. A jestli mám vybrat jediné album, které bych z jeho působení v Batmanově sérii vypíchl jako nejlepší a zároveň doporučil všem, kteří nad jeho prací teprve váhají, je to právě tohle. Problém je, že pak už musíte přečíst všechno, abyste docenili komplexnost záměru.
Překvapení roku 2015. Pod ošklivou kresbou (alespoň za mě) se skrývá nápaditá a inteligentní komedie o moderní společnosti, trendech a hodnotách. Je v tom trochu existencionalismu, poetiky i cynické reality – zkrátka taková kombinace Woodyho Allena a seriálu Ženatý se závazky. Především oceňuji, že se Daniel Majling nezacyklil do jednoho motivu, který by dokola opakoval. Jeho vtipy se neustále vyvíjejí a mění, až v závěru krystalizují v ochromující bengál, s koulemi velikosti Texasu. I přes určitou obhroublost humoru si dokáže autor zachovat důstojnost a nesklouzává pouze k fekální komice a sexuálním podpásovkám. Přitom se nedá říct, že by šlo o korektní zábavu, spíše naopak – schytává to Ježíš, Emil Hakl, John Lennon, Martin Luther i Salman Rushdie, o pobožných Polácích snad ani nemluvě, jinak Rudo skončí na hranici. Vlastně jediné, co mě mrzí (kromě kresby) je skutečnost, že jsem komiks četl poprvé až v češtině, namísto originálu. Časem budu muset tohle vydání vyměnit za slovenské.
Jak si tak zjišťuju, jestli Jindřiška je opravdu Jindřiška (trochu mi mě připomíná - pořád čte a občas si povídá se svým kocourkem) a jestli její kocour se jmenuje Fellini, a jsem teprve na str. 50-51, zdá se, že mě asi už brzo čeká narážka na Miloše Zemana a Michala Davida! Tak to se těším. Mám na ně asi podobný názor, jako Markéta Pilátová, tak mě to nejspíš nepohorší... :D
Jindřiška: DOUFÁM, ŽE MIMOZEMŠŤANI NEEXISTUJOU...
Jindřiška: STYDĚLA BYCH SE, KDYBY VIDĚLI TELEVIZNÍ ZPRÁVY TÉHLE PLANETY.
Fellini: MOŽNÁ SE DÍVAJÍ, A PROTO NEPŘILETÍ.
Excelentní Daredevil v podání dua Bendis a Maleev pokračuje v plné síle. Tato kniha má v podstatě jeden dlouhý příběh, který vypráví epickou ságu. Všechny dějové linky se nápaditě vyvíjí a člověk nikdy neví, co ho čeká na další straně. I po několikátém přečtení jsem se od knihy nemohl odtrhnout. Dialogy jsou prvotřídní a hlavní hrdina je zajímavější než kdy dřív. Bendis dává Daredevilovi zabrat znovu a znovu, ale pokaždé jinak. To je doprovázeno temnou a silně texturovanou kresbou Alexe Maleeva. Tato série prostě nemá chybu. Každá kapitola mě utvrzuje v tom, že je to jedna z nejlepších věcí, kterou jsem kdy četl.
Příběh je rozdělen na tři části a všechny stojí za to. Ve Vader sestřelen poznáváme skutečnou sílu Vadera, který si hravě dokáže poradit s desítkami povstalců. Celá první část ve mě vzbudila dojmy z Rogue One, kde byl taktéž Vader nedotknutelný a takřka nezničitelný. Druhý příběh s podnázvem V utajení je sice takovou rychlovkou, zato velice údernou. Palpatine zde dokazuje, že je vždycky o krok napřed a nikdo na něj (co se týče intrik) nemá. A ovoce z tohoto svazku sklízíme v části Věznice povstalců. Ta je možná nejslabším článkem, přesto ne špatným. Doktorka Aphra je asi nejlepší (původní) komiksovou postavou, která tento svět významně obohacuje. Nápad s věznicí byl fajn a vlastně celá tato kniha je skvělým prohloubením Epizody IV a V. Ještě bych vyzdvihl kresbu, která působí až filmovým dojmem a jsem hrozně rád, že se zachovávají mimiky herců z filmové ságy.
Víc by tomu slušel název Sexuální výchova pro dívky na 120 %, byť uznávám, že by to bylo až příliš doslovné a ztratilo tak na atraktivitě. Informačně je to však jednoznačně cílené pouze a jenom na holky, a když už náhodou padne slovo o klucích, jde o homosexuální problém. Neříkám, že by se o sexuálních menšinách nemělo mluvit, jen je smutné, že komiks, který se tváří, jak se zaměřuje na sexuální výchovu, je překvapivě úzce vyhraněný. V tomhle ohledu u mě vede spíš manga Ach, vy dívky mládím zmítané.
K obsahu vlastně nemám co říci, protože jde krapet mimo mě. Jen mi technicky přišlo vyprávění zbytečně chaotické, jako by snaha o vtip byla důležitější než přehlednost toho, kdo s kým a jak souvisí. Rozhodně ale chvalyhodný počin, byť trochu nešťastně soustředěný (logicky) na japonskou kulturu. Pravdou je, že dojde-li na sex, neliší se od sebe národy v ničem, jde spíš o tu komedii kolem společenských tabu, která jsou v zemi vycházejícího slunce poněkud jiná, než v zemích kde slunce zapadá.
Dle mého slabší kousek z celé řady Ultimate. Asi nejvíce mi vadilo, že přes poměrně solidní nápady Brian Michael Bendis se zápletkou příliš nepřekvapí a opět to skončí u „parkerovského“ fňukání hrdiny nad nevděčným osudem. Navíc pubertálním fňukáním. Což byl ostatně vždycky můj největší boj s touhle sérií. I když se mi líbily změny, které autor do kánonu zanesl, problémy teenagerů mi celou tu konzistenci narušovaly, jak jen mohly. Především proto, že mě iritovala představa čtrnáctiletého kluka, hrajícího si na Supermana a zároveň mudrujícího s nonšalancí Sokrata. A nijak to nevylepšují ani problémy na střední škole, či v domácnosti hipísácké tetičky May. Guru Nick Fury taky žádný extra šlágr.
Přesto si mě Bendis průběžně znovu a znovu získává svými dialogy, které i z té nejstupidnější bitky dělají povedenou zábavu. Jen jsem stále nepřišel na chuť kresbě Marka Bagleyho. Což o to, jeho Venom je parádní, ale zbytek se moc stylizuje do líbivé cool podoby, která mi jednoduše nejde pod nos.
Už je tady řečeno vše. Jen bych dodal, jak kresba tuší Góseki Kodžimy nádherně navozuje atmosféru a jak perfektně (přestože je poměrně minimalistická) vystihuje různá roční období nebo počasí v jednotlivých povídkách. To si tak otáčíte stránky a jen se kocháte. Jeden z nejlepších čtenářských zážitků za poslední dobu. Zvlášť kredit dávám za překlad a hromadu poznámek.
Příběh Čtyřlístku, Zahrada vynálezů, je nevtipný, schématický a nudný. Během jeho čtení jsem přemýšlel nad tím, zda je dobře, že se design robotů a technických udělátek ve Čtyřlístku za posledních 50 let vůbec nezměnil. Zbytek příběhů také za moc nestál. Až na jednu výjimku a tou je nečekaně Sedmikráskov. Mňauronovo oko je docela vtipnou parodií na Pána prstenů. Celkové hodnocení to ale nezachrání.
1. Kniha
Začátek mě moc nechytl, vadili mi sexistické myšlenky hlavního hrdiny a taky moc nemusím vnitřní monology ve stylu "Mazaného Filipa". Kdybych si to kupoval po sešitech, tak bych v nákupu nepokračoval, ale to by byla chyba. Po pár číslech jsem se naladil na knižní vlnu, i toho mužského šovinismu tam pak už nebylo tolik. Děj má spád a zvraty udržují čtenáře v napětí a očekávání jak se to vyvine dál. Kresba v první knize je pěkná a k příběhu sedí.
2. Kniha
Kdyby nebyla první tak dobrá, tak to ani nedočtu. Kresba různé kvality, někdy má Huston krátký 3/4 ruce, jindy vypadá jak Mexičan a nebo neandrtálský Wolverine. Jako příloha jednotlivých sešitů to asi fungovalo, jako samostatná kniha ne.
Celkové zpracování knih v boxu je parádní, skvělá práce od Mighty boys.
Sečteno, podtrženo - první kniha 5* druhá 2*, vzhledem k tomu, že je první o dost delší, tak dávám 4*.
Donquijotská odysea kouzelným vesmírem anebo vlastní fantazií, záleží na tom, jak moc se chcete držet při zemi. Scenárista J. M. DeMatteis hned na začátku definuje příběh jako cestu za osvícením a jako takový je třeba jej brát – a nehledat v něm něco jiného. Třeba zápletku, akční rovinu či smysluplnou dějovou osu. Třebaže tohle všechno Měsíční stín obsahuje, primárně je to o střetu naivity s realitou a vice versa. Žádné putování za záchranou světa, eventuálně epický boj s nepřátelským zlořádem. A buď v tom najdete svůj maličký kousek dospívání, nebo vás jednotlivé obrazy budou míjet pro poetismus, jenž však v sobě skrývá víc, než text a obrázky. Velkou výhodou je autorův jazykový projev, kdy i přes složitost myšlenky neškobrtá v přívalu květnatých pojmů. Text plyne s poklidností vodní říčky a bere vás na výlet skrze bojiště zvané život. Občas je to komedie, jindy zas tragédie, pokaždé však zvítězí snivá nostalgie nad tím, o co jsme přišli a vzrušené očekávání toho, co osud přinese.
Tohle mohlo být vážně skvělé čtení, nebýt jediné věci – absence průvodního slova. Já chápu, že kluci za velkou louží se nepotřebují zaobírat úvody, protože tam si fanoušci mohou vše dohledat ve svém oblíbeném komiksovém obchodě. Jenže u nás, i když člověk kupuje vše, co je v češtině k dostání, nemá šanci pochopit, jakým směrem se hnul děj na pozadí Marvelovského univerza a nezbývá mu, než opětovně anulovat mysl a začít od začátku. Jenže tady přichází na řadu kámen úrazu a to v podobě spousty odkazů na předchozí události. Takže někde od poloviny jsem četl komiks o další neznámé hrozbě, která se však tváří známě, a absolutně se nechytal ve všech těch hrátkách s minulostí, přítomností a budoucností. A to jsem přitom z první půlky byl paf. Jason Aaron skvěle pracuje s humorem i akcí, přičemž Nebešťané padající z nebes jednoho zkrátka zaskočí. Jenže jakmile se začaly spřádat teorie o tom, co s čím jak souvisí a koho co nakazilo, aby to pomohlo proti jiné infekci, nějak mě to přestalo bavit.
Trochu mi vadí občasné roztažení panelů na dvojstranu, což není vždy patrné na první dobrou, nicméně je to svižný a napínavý nářez, kterému je očividně úplně jedno, kolik lidí umře a že jde většinou... o děti. Zanechává to jistou pachuť, ale je to drsnost zcela přiznaná.
Nechal jsem se nalákat na lehký hype kolem Aaronova komiksu s kačerama. Ve výsledku mě ale jiné příběhy v knize bavily více než Aaronův ‘Pětník nekonečna’, teda vlastně ‘Nekonečno pětníků č. 1’. Ten příběh je totiž vzhledem k námětu nepatřičně krátký a děsně uspěchaný. Celkově si myslím, že celá kniha je pro děcka Super. Jako dospělý jsem se u těch příběhů docela bavil, jako děcko, zvláště v časech mého dětství, bych byl nadšený.
Knihu bohům žel sráží vydání od Egmontu. Příšerné grafické úpravy, jako jsou například názvy povídek, které v Egmontu klidně dali jenom tak přes obrázek. Evidentně jim bylo jedno, že černý text bez ohraničení nepůjde kvůli pozadí přečíst. A to už vůbec nemluvím o přeložených textech mimo bubliny, jako jsou například nápisy na dveřích, nebo na zemi. Egmontu evidentně stačí, že ten nápis v obraze nějak je, a už vůbec neřeší, jak to vypadá. Samostatnou kapitolou je redakce a překlad. Ale proč si vlastně stěžovat. Varování jsme dostali už v překladu názvu knihy.
Začínáme Cobrou a Mr. Hydem a končíme zase Cobrou a Mr. Hydem. Tohle je ostatně album plné starých nepřátel (kromě jediné výjimky, kterou je Grey Gargoyle), dokola rotujících kolem Thora, jako můry kolem žárovky. A kupodivu na tom nic nemění ani fakt, že příběhy dostaly plnohodnotný rozsah, podobně jako další klíčové ikony Marvelu. Tentokrát se to ale neodráží na kvalitě – Stan Lee se už naučil, že více stran automaticky neznamená rozvlekle vyprávět o věcech, které jsou nepodstatné. A tak vlastně tím jediným, co začíná být na komiksech s Thorem únavné, je jistý stereotyp. Koncepce zápletek je víceméně stejná, občas se mění pouze padouši, jejichž osobní příběhy jsou čím dál bizarnější. Stejně tak se nemění zaběhnutá status quo, jako je Thorova láska k Jane Fosterové, Ódinova nepřejícnost tomuto vztahu a nerozhodnost Jane, zdali milovat spíš Donalda nebo Thora. Alespoň že čtyřstránkové Příběhy z Asgardu tímhle neduhem netrpí, protože nemají ani špetku prostoru zabývat se malichernostmi.
„Zítra v naší zemi proběhne velká událost! Budou prezidentské volby! To znamená, že musíte všichni říct ‚ano‘ našemu prezidentovi Háfízi al-Asadovi!“
Aneb svobodné volby na arabský způsob. Já teda autorovi jeho dětství nezávidím. Ten život mezi dvěma světy, kdy v jednu chvíli jste v kouzelné zemi splněných přání, a v druhé vás vítají v pekle plném ukřivděnosti, musel být pro dítě těžce stravitelný. A otcovské rady do života tomu moc nepřidávaly. Vzhledem k tomu všemu obdivuji, nakolik dokáže být Riad Sattouf při psaní vzpomínek, jakkoliv zkreslených, nestranný a pořád nacházet to dobré i špatné na obou kontinentech. Pravdou je, že tentokrát jsou vzpomínky více rozdrobené, chybí jakákoliv výraznější dějová linka v pozadí; v podstatě jen sledujeme, jak Riad chodí do školy v Sýrii a seznamuje se s životem tam. Někdy je to humorné, častěji však depresivní a v jednom, či dvou případech vysloveně děsivé, tedy z pohledu zhýčkaného Evropana, co se už od narození může ohánět občanskými právy.
Musíte mít smysl pro francouzský styl humoru, který často staví na situačních banalitách, které se mohou zdát vytříbeným duším prachsprostě trapné. Ale ono to nějak záhadně funguje. A právě takový je i Radiant, kdy hloupoučké vtípky nabývají s každou další stranou na kvalitě, přičemž bez povšimnutí nezůstanou ani aktuální problémy současného světa. Můžete přitom s autorem nesouhlasit v názorech, avšak syrovou pravdu o principech slepého uvažování davu popřít nemůžete. Přitom se to ale pořád nese v duchu japonských komiksů, ať už jde o stylizované postavy či rozšafné souboje. Ostatně, celé prostředí a zápletka hodně vypovídá o jasném zdroji inspirace, přesto si Tony Valente umí zachovat vlastní tvář a nadále přichází s původními nápady. Tady je navíc fajn, že se operuje v dimenzích, kterým rozumím mnohem víc, než těm východním. Zároveň oceňuji, že děj se posouvá vpřed, nestagnuje na místě ať už z důvodu vypíchnutí dramatické situace, nebo nutnosti vyjádřit obrazem vnitřní konflikt.
Belgičanom Olivierom Grensonom veľmi pekne nakreslený exoticko-mysteriózny podpriemer s divným vlasatým "európskym Constantineom" v ústrednej úlohe. Príjemne mystickú atmosféru úspešne ničí zlý scenár a nesympatický Koda s imidžom vyslúženého, ulepeného gigola, ktorého to už nebaví. Nuž, drahý Niklos... ani mňa.