5

Já nemohu hodnotit z pozic psychologických, neb v tomto ohledu vzdělán nejsem. Co se týče samotného stylu vyprávění a vystavění kapitol, zde odvedla Forney podle mě dobrou práci, čte se to celkem hezky, kresba je přiměřeně příjemná. Sem tam jsem se něco dověděl. Poklona zároveň pro redakci a sazeče, neb museli překládat a přemalovávat strašně moc stránek, a udělali to skvěle.

Co mi však dosti vadilo, je osoba samotné autorky neboli hlavní hrdinky. Dejme tomu, člověk může být nemocný, a to nechci nikterak znevažovat. Jenže. Třeba jsem až moc útlocitný, ale tak egocentrický komiks jsem dlouho nečetl. Jasně, je to žánr autobiografický, ale ze všech stran jsem cítil, jak Ellen Forney touží po uznání; naprosto vše, co se v komiksu vyskytuje je vztahováno výhradně k ní a její subjektivitě; její nenápadné naznačování o tom, jak je v normálním stavu děsně free (sexuálně, drogově, konverzačně, intelektuálně), bylo unavující. Její neustálé přemýšlení nad kreativitou není bez zajímavosti, ale neustále opakování, kterak slavní umělci byli též bipolární, byli blázni a páchali sebevraždy, bylo zase takovým přemýšlením nad tím, že Ellen mezi ně chce patřit a snad si i dokonce myslí, že mezi ně patří. Veškeré byť sebeupřímnější odhalování vlastní slabosti a pláč na mě působil opět jen jako snaha o pozornost, snaha o to říct, jak moc je ilustrátorka zajímavá, ale celkově rozervaná, což je vlastně též děsně zajímavé, žejo. Také vzlykajíc (neumím přechodníky) objímala strom v arboretu a vlezla si v šatech do studeného moře - so crazy!

Shrnuto, kniha mi celkem sympatická byla, hlavní protagonistka moc ne.

Celkový dojem: 60%

Jelikož hodnotím mnohem hůře, než moji dva kolegové, musím krátce zdůvodnit, proč se mi kniha nelíbila. První problém tkví v tom, že se snaží být zároveň odbornou přednáškou o bipolární poruše, zároveň individuální osobní zpovědí a zároveň esejí na téma psychická nemoc a její vliv na umělce. Když se tyhle tři aspekty smíchají, žádný z nich není tak silný, aby měl z toho čtenář nějaký hlubší přínos. Dalším problémem je jistá zmatenost, kdy nevíte, kde nějaká část vyprávění končí a kde už začíná autorka vyprávět zase o něčem jiném. Ke zmatku přispívá také používání symbolu "+" namísto spojky "a" (které navíc není důsledné, někde je "a", někde je dokonce "+a"), na které jsem si při čtení nedokázal zvyknout. Zklamání z knihy je u mě o to větší, že jsem si myslel, že jsem cílový čtenář - z psychologie mám státnice a každodenně ji aplikuji ve své práci, psychopatologie (nauka o duševních poruchách) je můj oblíbený obor, bipolární porucha mé oblíbené téma. Za mě s bídou dvě hvězdy... :-(

Kniha "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já", respektive její autorka Ellen Forney, skvěle využívá komiksové médium, především pak kresbu k tomu, aby vyjádřila svoje pocity, aby vyjádřila svoje stavy, které by šlo jen těžko popsat slovy. Kresba je v tomhle směru mnohem expresivnější, dokáže lépe vyjádřit pocity, už jen proto, že v ní každý může vidět něco trochu jiného. Tohle je na komiksu skvělé a Ellen ví, že to může využívat. Její fotografie ze skicáku jsou prostě parádní, stejně jako to, jak se přímo pro komiks snažila vykreslit nějaké svoje představy. A je to úchvatný náhled. Kniha "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" představuje osobní zpověď, ale zároveň je skvělou ukázkou toho, jak je komiks bohaté médium co všechno dovede vstřebat a předat čtenáři. Knihu "Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já" by si měl rozhodně přečíst kdokoli, koho téma zajímá, ale především bych to doporučoval lidem, kteří slepě nedovedou pochopit, jak duševní nemoci ovlivňují jedince, kteří jimi trpí.