Před 22 lety bylo Ticho prvním „velkým“ komiksem, který jsem četl. Po Želvách ninja, Kačeru Donaldovi, Pifovi, Asterixovi a spol. jsem poprvé držel v rukách dospělý komiks, který byl temný, sexy a zábavný úplně stejně jako ty nejlepší filmy.
Ticho je perfektní vstupní branou nejen do světa superhrdinských komiksů, ale i do DC universa. Kniha obsahuje řadu užitečných vysvětlivek typu „kdo je kdo“ a „co je co“, protože s některými postavami a pojmy se tehdy čeští čtenáři setkávali poprvé.
Pokud jste nikdy nečetli žádný DC komiks, tady najdete solidní základ. Komplikovanou lovestory mezi Batmanem a Catwoman. Děsivé zabijácké monstrum Killer Croca. Stručné, ale jasné a působivé převyprávění tragédie, která navždy změnila malého Bruce Waynea. Podmanivou záporačku Poison Ivy. Sílu přátelství mezi Batmanem a Jimem Gordonem.
Velkou roli zde má i kontrast mezi Gothamem a Metropolis, kde se výrazná část děje odehrává. Město stínů vs. Město světel, což nevyhnutelně znamená i střetnutí Batman vs. Superman. Křehkost tohoto spojenectví je tu taky mistrně načrtnutá, stejně jako rozdílnost povah obou mužů.
Scenárista Jeph Loeb a ilustrátor Jim Lee stvořili vypravěčsky i výtvarně brilantní komiks. V Leeho kresbě chvílemi vidíte Todda McFarlanea, jinde zas připomene Alexe Rosse, Franka Millera nebo dokonce Mila Manaru. Jako by byl fúzí toho nejlepšího z nich.
Hodně mě tu baví flashbacky do dětství Bruce Waynea. Mají odlišný styl kresby, působí skoro až snově. Moment, kdy budoucí Batman poprvé v životě spatřil nějakého superhrdinu (v Metropolis, a nebyl to Superman!) mám v hlavě úplně živě celých těch 22 let.
No a aby toho nebylo málo, tak se zde chvílemi objevuje tajemná postava, která z povzdálí pozoruje dění. Nevidíme jí do tváře, protože má obličej zakrytý obvazy. Ale je jasné, že právě ona uvedla do chodu události, které vypráví jeden z nejslavnějších Batmanových příběhů...
Kdybych měl třetí knize z téhle série něco vyčíst, byla by to stejně jako u předchozích dílů určitá nepřehlednost. Během leteckých i pozemních bitev (zabírají většinu stránek) člověk leckdy fakt neví, která z válčících stran nebo vedlejších postav je zrovna na scéně. Upřesní vám to až dialogy apod., protože jsou si tu všichni hrozně podobní.
Škoda, že Naušika nevyšla v barvě, to by v tomto směru mnohé usnadnilo. Stejně tak by pomohl větší formát, protože Mijazakiho kresby jsou neskutečně detailní a někdy se v malých panelech těžko luští, na co přesně se právě koukáte. Tím spíš, když na obrázku zrovna vše vybuchuje a do toho se mezi sebou kosí několik armád, včetně různých druhů jejich bojových/pojízdných zvířat.
Ale to jsou zbytečné stesky, takhle prostě Naušika v 80. letech vycházela a já jsem rád, že se dostala i k nám. Po vizuální i vypravěčské stránce je to pořád naprostá extratřída. Příběh se valí vpřed jak stádo monarchónů, není tu ani chvíle oddechu. Hlavní hrdinka se dostává do obrovských problémů, jejichž předzvěstí byl už dříve příchod fanatických kněží, kteří v ní vidí ohrožení své vlastní moci.
Naušika je totiž výjimečná, vládne neobyčejnými a nevysvětlitelnými schopnostmi. Začíná o tom vědět čím dál víc obyvatel zpustošené krajiny, bez ohledu na jejich příslušnost k tomu či onomu království. Mladá válečnice si je získává nesobeckými činy a odvahou pomoci každému, kdo to zrovna potřebuje. Její stoupající obliba může narušit plány těch, kterým válečný stav vyhovuje. Je tedy jisté, že udělají vše pro to, aby ji zastavili... Těším se na další díly!
Téhle solidní sbírce 12 hororů v mých očích ubírá na hodnocení slabší start, ze kterého se dlouho nemůže vyhrabat. Z prvních 7 povídek se mi na plnou palbu líbila jediná – Dlouhé vlasy v podkroví. Po vizuální stránce šlo o ukázkovou noční můru, příběh se zajímavě vyvíjel a byla tam i pěkná inspirace klasickými japonskými démony, které fakt potkat nechcete:))
Zbylých úvodních 6 hororů má velmi jednoduchou a nepříliš děsivou zápletku/pointu, připomínající spíše historky ze školních slohovek. Ale možná autorovi Džundži Itóovi křivdím a jedná se o něco z jeho rané tvorby, protože ani kresba v nich není moc promakaná.
Dnes už je Itó v pozici, že může mít jméno na jakékoliv knize a bude se vždy prodávat. Ale u začínajícího tvůrce bych se bál, že takhle poskládanou sbírku čtenáři rychle odloží a už se k ní nevrátí. Což by byla škoda, protože většina zbylých povídek je úplně jiná liga.
Jsou výrazně delší a jdou víc do hloubky. Někdy jsou to alegorie na reálné traumatické události, které se bohužel v životě stávají. Anebo v nich „jen“ rezonují běžné pocity typu výčitky svědomí mladých dospělých po odchodu z domova či obavy z pohledů druhých lidí.
Vrchol knihy pro mě představuje trojice po sobě jdoucích povídek Otcova duše, Trýznivé bludiště a Siréna na vesnici. Každá sama o sobě by mohla být námětem na skvělý filmový horor. Mají tu správnou hmatatelnou atmosféru něčeho zlověstného, kterou cítíte i z panelů, kde se vůbec nic zlého neděje. Vnímáte, že je něco špatně a jen čekáte, co to bude a kdy se to projeví.
Nerad budu vzpomínat snad jen na Šikanátorku, kde celý děs spočívá v krutosti hlavní postavy vůči malému klukovi. To se nečte vůbec dobře:/ A titulní Dezertér v domě je ok, ale není to zas taková bomba, aby se podle ní musela jmenovat celá sbírka. Uznejte, že Trýznivé bludiště zní o dost lépe;))
Čistě po výrobní stránce je to další krásně udělaná manga od Crwe, kterou si fandové hororu jistě rádi přidají do sbírky.
Dodnes se slzou v oku vzpomínám na první Assassin’s Creed:)) Bylo to tehdy na PS3 úplné zjevení, s úžasnou atmosférou dávné historie na Blízkém východě. Pak jsem pokračoval klasickou trilogií s Ezziem... a o moc dál už jsem se nedostal.
Jedinou výjimku tvoří Assassin’s Creed: Origins, kvůli kterému jsem si před lety od bráchy půjčil PS4, abych na vlastní gamerskou kůži zažil ten nádherný svět starověkého Egypta. A na to samé jsem se těšil i v komiksu... jenže jsem netušil, že většina jeho děje se odehrává v Římě!:)) Tak to byl maličko „bummer“ hned na začátek.
Hlavní hrdinkou je Aya, manželka Bayeka (hráči ACO ho dobře znají:)) ), která se připojí ke spiknutí, jehož cílem není nic menšího než odstranění samotného Caesara! Prvně ji potkáváme v akční scéně při útěku na střechách, kde se s ní snaží držet krok Brutus.
Solidní prostor tu dostává i Kleopatra či Marcus Antonius, takže pokud jste měli rádi dějepis, bude vás výskyt těchto slavných osobností bavit. Nechci nic spoilerovat, z top scén zmíním ještě podvodní souboj Ayi se zabijáckým hrochem, protože to se tak často nevidí.
Škoda, že podobně výrazných momentů není v knize o moc víc. Až na pár výjimek je to dějově i výtvarně neurážející průměr, místy docela brutální, který může být zajímavý i pro lidi, kteří Assassin’s Creed nikdy nehráli. Vše se odehrává pouze v historické časové lince, není tedy potřeba znát větší souvislosti.
Musím hned úvodem přiznat, že Lobo není moje krevní skupina. Přesto jednou za čas dostanu chuť to s ním znovu zkusit... a vždycky skončím zase u toho stejného verdiktu:)) Důvody, proč tomu tak je, nejlépe shrnují 2 ze 4 oficiálních přívlastků, kterými Crew „Velkýho šéfa“ označuje: nezabitelný, nesnesitelný (zbývající 2 jsou nebezpečný a nezvladatelný).
Lobo skutečně je nezastavitelná síla. Můžete ho rozstřílet doslova na kaši a nabírat lžící, ale on se stejně zregeneruje zpátky do plné formy. Štve mě, že kvůli tomu žádná situace není napínavá, protože je vždycky jen otázka času, než Lobo nevyhnutelně všechny své nepřátele totálně zmasakruje. A že při tom zařve i kdokoliv, kde jde náhodou zrovna kolem, je mu srdečně ukradený. Což je další věc, která mě coby zapřísáhlého videoherního klaďase na Lobovi irituje:))
Jasně, patří to k celé „poetice“ Loba a k humoru této série, takže pokud ho zbožňujete, budete z nejnovější knihy určitě nadšení. A objektivně to leckdy je fakt vtipný, i díky spoustě bizarních vedlejších postav. Třeba Neštístko Veseláč, který všem kolem sebe nosí smůlu, mě baví hodně.
Cekem tu najdete 4 příběhy (1 z nich má 3 části). Nejvíc se mi líbila titulní Jehněčí jatka, kde Lobo kosí ovce ve speciálním Ovcolandu, se spoustou narážek typu Meryl Sheep apod. Super byla i povídka, v níž Lobo skončí u oltáře a vyhlídka na vášnivé noci s hot (ale velice zásadovou) manželkou ho nutí sekat latinu, což nenese úplně lehce.
Moc pěkné jsou černobílé jednostrany na začátku každého sešitu. Děj komiksů také pravidelně zpestřují tříokénkové stripy, řekl bych až trochu ve stylu Red Meat:)) Kresba i scénář jsou lobovská klasika, a jsou to vlastně plusové body, protože je to vše velmi osobité, žádný mainstream.
I tak nemůžu jít v hodnocení nad 3/5, ale věřím, že fandové Loba si 1-2 hvězdy přidají. Tohle je nabušený díl, neustále se řítící ve zběsilém tempu vpřed.
Dlouhou dobu mě lákal Usagi v barvě a konečně jsem se k němu dostal. A jelikož jsem ho naposledy četl už hodně dávno, měl jsem obavy, jestli se budu chytat, nebo zůstanu ztracen v ději. Tyhle strachy byly úplně zbytečné, o čemž mě ujistila už předmluva Chrise Schweizera (v komiksové podobě), takže jsem s klidem na duši mohl začít:))
Pokud se k Usagimu na jeho cestě samuraje přidáváte poprvé, budou vám všechny souvislosti a charaktery rychle a nenuceně představeny. Usagi putuje se svým mladým bratrancem Yukichim, když narazí na skupinku mužů, která se v přesile snaží zabít osamoceného poutníka. Odvážná dvojice hrdinů zasáhne a tím se dávají do pohybu nebezpečné události plné nečekaných zvratů.
Barevná kresba nezklamala, je moc pěkná a více díky ní vyniká atmosféra Japonska 17. století, příroda, lesy, vesničky v horách. Zároveň se nenechte zmást roztomilou stylizací protagonistů, protože tady se i dost brutálně umírá. Postavy pro zradu a zákeřnost nechodí daleko a není divu, Usagi se pohybuje v prostředí plném nájemných zabijáků a lupičů. Sám se snaží za každé situace jednat čestně, k čemuž vede i zatím poněkud zbrklého Yukichiho. Ale taky dobře ví, že svět není černobílý a spolupráci s pochybnějšími živly se v něm nedá vyhnout.
Fakt mě překvapilo, do jaké hloubky tu Usagiho tvůrce Stan Sakai dokáže jít, a že i když takřka náhodně sáhnete po 40. knize z této slavné série, setkáte se s nezapomenutelnými postavami a osudy, které vás překvapí i dojmou.
Jako bonus zde najdete velmi zajímavou sbírku obálek (i alternativních) k jednotlivých sešitům. Nemám co vytknout.
Po letech jsem si zopakoval další památný kousek ze Spideyho best of knihovny. A je prostě paráda, když předem víte, že čtete zásadní dílo a pak to z toho komiksu na každé stránce i cítíte. Že tam jde o něco víc. Že je to příběh, ze kterého si hlavní hrdina odnese jizvy, které nebudou vidět navenek, ale uvnitř něj zůstanou.
Ústřední roli zde hrají 3 postavy – Spider-Man, lovec Kraven a lidožravý krysí humanoid Vermin. Kravena žene posedlost tou jedinou kořistí, která mu stále uniká. Je ochoten zajít kamkoliv, klidně až za hranice běžného vnímání, jen aby ukázal, že se Spider-Manovi ve všem nejen vyrovná, ale dokonce ho i překoná.
Kraven chce především sám sobě dokázat, že na vrcholu potravního řetězce stojí on, a nad ním už nikdo není. Akorát je otázkou, co se stane, pokud se mu to podaří? Jak naloží se svým životem, když dosáhne na absolutní vrchol, skolí mocného pavouka a nebude jaké zvíře dál lovit?
Vermina potkáváme v situaci, kdy k sobě do kanálu stáhne ženu, ze které pak zůstane pouze ohlodaný hrudní koš... Počet jeho obětí stoupá, má pořád neukojitelný hlad. Zároveň je z části tragickou postavou, které se kdysi stalo něco velmi nepěkného. Nedobrovolně se zaplete do osudové bitvy mezi Spider-Manem a Kravenem a ani on z tohoto střetnutí nevyjde nepoznamenán.
Strašná souměrnost v názvu komiksu se váže k básni Williama Blakea The Tyger, v angloamerickém světě nesmírně populární, která se objevila v řadě jiných literárních, hudebních i filmových děl. Je leitmotivem celé knihy, odkazujícím na hrůznou symetrii mezi životem a smrtí...
PS: Kresba Mikea Zecka je špičková, scénář J. M. DeMatteise taky. Zároveň jde nepřímo o prequel k Utrpení - následky událostí v Kravenově posledním lovu se projeví i tam.
Po 20 letech jsem si znovu přečetl tohle osobité dílo Todda McFarlanea, slavného tvůrce Spawna. Tehdy se mi první brožované vydání při četbě celé rozlepilo a rozsypalo, takže jsem ho vzhledem k vizuálně dosti divokému obsahu bez číslovaných stránek už nebyl schopen znovu poskládat dohromady:))
Vždycky mě to štvalo, proto jsem si Utrpení před časem pořídil znovu, když ho ještě Crew měla v prodeji. Tentokrát jsem byl při čtení nesmírně opatrný, takže to kniha přečkala v kompletním neporušeném stavu a já si dopřál opět skvělý (a nyní méně traumatizující:)) ) zážitek.
Když vidím zdejší komentáře, tak mě překvapuje, kolika lidem vadí McFarlaneova kresba. Pro mě je jedním z nejoblíbenějších kreslířů, s nikým si ho nespletete. Je to opravdový originál a v tomhle Spideym poznávám motivy, ke kterým se vracel i později ve Spawnovi. Špinavé zapadlé uličky, hrdina válící se v odpadcích, neustále zrasovaný v potrhaném kostýmu, jakoby schválně nehezký.
McFarlane je zde i scenáristou a je fakt, že patosu se nebojí:)) Ale já si nemůžu pomoct, mám to rád. Stručné a třeba i přehnaně „osudové“ věty mě baví mnohem víc než zdlouhavé vyumělkované totálně nesmyslné/zbytečné úvahy, s jakými scenáristé leckdy exhibují v novodobějších superhrdinských komiksech.
Hlavní záporák Lizard tu není žádná srandovní přerostlá ještěrka v laboratorním plášti, ale monstrum kalibru těch nejděsivějších verzí Killer Croca, které chce prostě jen žrát a zabíjet lidi. Spideyho zraní, čímž mu do těla dostane jed, kvůli kterému náš hrdina postupně propadá šílenství. Nechápe, co se to děje – a hlavně PROČ se to děje. Ta otázka ho pálí ještě víc než krvavé sekance od Lizardových drápů...
Všem pavoučím fanouškům tenhle příběh vřele doporučuju, jen asi radši zkuste najít tu pevnou vazbu:)) A nepřestávám doufat, že Crew jednou vydá McFarlaenova Spider-Mana komplet, v mnohem luxusnější podobě.
Svět pohltila Spider-Mania. Nejnovější film s Tomem Hollandem překonal historický rekord, když zaznamenal nejvyšší otvírák v historii amerických kin, kde trumfnul i Avengers: Endgame. Pokud jste už tenhle biják viděli, chcete pavoučí nášup, ale necítíte chuť začínat některou z dlouhodobějších Spideyho sérií (nebo komplet), moc komiksů na výběr nemáte.
Jednu z nejzajímavějších možností představuje Rodinný podnik, uzavřený příběh, který vydalo nakladatelství Crew v roce 2017. Je to ukázková jednohubka, kterou zvládnete přečíst do hodiny. Povídka nabízí poměrně šokující zápletku, kde se hlavním hybatelem děje stává... sestra Petera Parkera! On pochopitelně o její existenci neměl tušení a nechce se mu tak úplně věřit, že nejde jen o další trik některého z jeho mnoha nepřátel.
Komiks od oceňovaného scenáristy Marka Waida má atmosféru špionážních filmů. Peter s Teresou se podobně jako James Bond ocitají v různých atraktivních destinacích, odhalují tajemství svých rodičů a po krku jim nejde nikdo menší než samotný Kingpin, jak napovídá už stylová obálka.
Z ní vyplývá, co je největším tahákem celého komiksu – Gabrielle Dell’Otto a jeho úžasná kresba! Chvílemi připomíná Alexe Rosse, ale možná ještě víc Dana Breretona, takže v sobě parádně spojuje heroickou realističnost s určitou nostalgickou brakovostí (myšleno v nejlepším slova smyslu, koukněte na obálky starých amerických „pulp“ magazínů nebo na plakáty k noirovkám:) ). Dell’Otto také krásně pracuje s barvami a mám pocit, že jsem snad neviděl hezčí červenou, než jakou najdeme zde.
Kniha má pevnou vazbu, což potěší. Obsahuje i atraktivní, byť nijak rozsáhlé bonusy s procesem tvorby – vidíme ukázky ze scénáře, náčrty těchto stran a jejich finální provedení.
Závěrem: Nečekejte od Rodinného podniku nic přelomového a užijete si ho na max. Je to zábavná povídka s fantastickou kresbou.
Už první dojmy jsou parádní - velký formát, krásné barvy i samotná obálka. Je to nádherné vydání a mít doma ucelenou kolekci v téhle luxusní podobě, čehož se díky Crwi zřejmě postupně dočkáme, to je splněný sen všech komiksových fandů, kteří jako malí zbožňovali klasické Kačeří příběhy a v trafikách netrpělivě vyhlíželi každé nové číslo Kačera Donalda:))
Jen chudý stařík obsahuje příhody Strýčka Skrblíka původně vycházející v 50. letech, ale věřte mi, že jejich témata jsou stále natolik aktuální a provedení tak zábavné a kvalitní, že by klidně mohly vyjít i dnes. Koneckonců, Skrblík řeší jedinou věc – prachy. Jak jich získat co nejvíc a utratit co nejmíň:)) Tenhle zilionář je tak neskutečný držgrešle, že by ho chvílemi člověk začal skoro až nesnášet.
To ale autor Carl Barks naštěstí nikdy nedopustí a neustále dodává Skrblíkovi i kvalitní vlastnosti, jako je pracovitost či odvaha. Případně nepěknou chamtivost lstivého strýčka otupuje humorem a komickými situacemi, do nichž se kvůli honu za penězi dostává.
Barks má všechny příběhy perfektně vypointované a ani žádná z jednostránkových povídek nepůsobí jako výplň nebo něco, čemu by věnoval méně péče. Najdeme tu taky velkolepější dobrodružství plynoucí přes pár desítek stran, kde se Skrblík společně s Donaldem, Bubíkem, Dulíkem a Kulíkem ocitá v exotických prostředích.
Závěrem musím zdůraznit, že místy je to opravdu dost vtipné, nejedná se tedy o žádné nostalgické ohlédnutí pro pamětníky. Barksova poctivá tvorba má i po 70 letech pořád energie na rozdávání a strčí do kapsy spoustu novodobých komiksů.
Finiš knihy tvoří docela rozsáhlý rozbor zde obsažených příběhů a je skvělé se dozvědět něco o jejich vzniku apod. Není co dodat, tohle dílo je čirá radost zformovaná do knižní podoby:)
Na základě obálky jsem si napřed myslel, že půjde o mangu z hasičského prostředí, což mi přišlo jako super nápad. Pak jsem nepozorně prolétl anotaci a znovu jsem byl mimo, protože jsem očekával horor, kde se z cenzorů jdoucích po krku hlavnímu hrdinovi (Mikio Hibino) budou stávat monstra doslovná, nikoliv jen obrazná:))
Pořád jsem čekal, kdy to přijde a při výbuchu vzteku jednoho redaktora se zdálo, že to je ono, teď se všichni začnou chovat divněji, znepokojivěji... a vlastně to tak i bylo, akorát vše proběhlo v čistě realistické rovině. Cenzoři tu jsou zrůdami, ale těmi běžnými, lidskými, které pohání touha omezovat druhé, zneužívat svého postavení a bavit se jejich bezmocí.
Hibino tu zažívá autorská muka, známá drtivé většině lidí, kteří se někdy zkoušeli prosadit v tvůrčích oborech. Pod dohledem v systému již zavedených postav je nucen víc a víc upravovat své původní dílo, až už ho sám ani nepoznává. Práce mu nepřináší žádnou radost, nevidí v ní smysl. Potácí se, vláčen okolnostmi a nemůže uvěřit, že se to všechno opravdu děje. Že se jeho splněný sen o vydání vlastní mangy mění v kafkovskou noční můru.
Poison City je drama, z velké míry konverzačka, místy i lehce detektivní. Vypráví o duchovním boji skupinky jednotlivců, která se snaží o pekelně těžký úkol – definovat hranici zdravého rozumu ve světě, který víc a víc propadá šílenství. Jde o knihu, která může bavit i nečtenáře mangy/komiksů, protože by to klidně mohla být divadelní hra.
Klasický horor v podobě děsu a monster je tu zastoupen na stránkách, skrze něž nahlížíme do Hibinovy tvorby. Nakonec mi nevadilo, že je ho zde tak málo, kniha se čte i tak jedním dechem a pořád jsem byl napjatý, co bude dál. Má skvělý překlad Anny Křivánkové a v úplném závěru i její velmi zajímavý doslov k celé problematice.
Měl jsem obavu, že to celé bude spíš pro děti, protože obálka mi přijde jak z edice Můj první komiks. Nejtemnější hrdina DC vs. Největší neřízená střela Marvelu, to by si zasloužilo mnohem víc badass cover. Ale ne nadarmo se říká „Nesuď knihu podle obalu“:))
Na zde obsažených 12 povídkách, v nichž se proplétají dvě nejslavnější komiksová universa, dělali tvůrci jako Greg Capullo, Adam Kubert, Frank Miller, Grant Morrison, Al Ewing, James Tynion IV, Scott Snyder či Tom Taylor. Batman s Deadpoolem dostávají ve svých 2 příbězích nejvíc prostoru, ale dojde i na jiná zajímavá setkání. Ke každému z nich mám jedno NEJ.
Batman a Deadpool 1: Nejklasičtější
Úvodní story má kresbu i zápletku na úrovni, které by slušela klidně samostatná kniha. Kartami tu zamíchá Joker, skvěle fungující jako most mezi ponurostí Batmana a Deadpoolovým klaunovstvím.
Wonder Women a Captain America: Nejserióznější
Co taky jiného čekat od dvou superslušňáků? Dávka patosu se ale dá unést a děj navíc solidně rozsvítí přítomnost samotného Führera!:))
Krypto a Jeff: Nejroztomilejší
Příběh, po kterém si vaše děti budou přát domů žraloka, tak se na to připravte a sežeňte si kontakt na Karlose Vemolu, ať víte, co dělat:)) Aneb jak se pejsek Krypto skamarádí s roztomilým malým žralůčkem Jeffem. Jestli u nás Jeff někdy dostane sólo komiks, potřebuju ho získat na překlad!:))
Green Arrow a Daredevil: Nejhezčí
Setkání v Hell’s Kitchen, kde titulní hrdinové neplánovaně spojí síly v bitce proti spoustě ninjů. Scénář napsal známý filmař Kevin Smith, kresbu obstaral Adam Kubert a je to nádhera. Tu řežbu zachytil na omezeném prostoru mistrně, vměstnal tam i jednu epickou dvoustranu.
Green Lantern a Rocket Raccoon: Nejvtipnější
V rámci výměnného pobytu mezi Strážci vesmíru (neplést s Power Rangers, proto bych tyhle malé modré mudrce překládal spíše jako Vesmírné strážce) a Strážci Galaxie si mýval Rocket a Hal Jordan prohodí pozice. Inu, ukáže se, že to nebyl úplně nejlepší nápad... Hlavně Rocket je tu skvělý a v DC universe chce pro sebe urvat, co se dá:))
Navrátivší se Temný rytíř a Starej dobrej Logan: Nejosobitější
Frank Miller si může dělat, co chce a taky tak činí:)) Jeho ztvárnění rvačky Batman vs. Wolverine by se dalo označit i slovem „Nejošklivější“ a dovedl bych si představit, že ho mistr nakreslil někde při pauze na oběd:)) Ale to by samozřejmě bylo neuctivé, takže zůstaňme u té osobitosti. Miller každopádně umí vždy vybočit z řady a je to fajn.
Logo (napůl Lobo, napůl Logan): Nejlobovštější
Jaký by byl Wolverine v kůži Loba? To se tu na 3 stránkách příliš nedozvíme, ale i tak je to minimálně vizuálně hodně zajímavý pohled. Teď by to chtělo crossover s tímhle Wolverinem a skutečným Lobem.
Batman a Deadpool 2: Nejbizarnější
Tady si to dva superhrdinské vesmíry rozdají doslovněji, než by asi kdokoliv čekal:)) Bizár, ale zábavný, navíc se dočkáme několika cool marvelovských variant Batmana.
Constantine a Doctor Strange: Nejmagičtější
Aneb setkání dvou mocných čarodějů. Objeví se i další DC/Marvel postavy a chudák Constantine zažije trip, po kterým ho bude bolet hlava víc než z kalby v jeho rodném Liverpoolu!
Nightwing a X-23: Nejemotivnější
Syn Batmana a dcera Wolverinea se při společné akci zamýšlejí nad odkazem svých otců. Poslední panel je až trochu dojemný!:)
Harley Quinn a Hulk: Nejbláznivější
Správně bych měl napsat Harley Quinn, Hulk a hot dogy. Spoustu hot dogů. Agresivních hot dogů. Hodně, hodně agresivních hot dogů:))
Ms. Marvel a Static: Nejteenagerovitější
Řeší se tu nepochopení od rodičů, přátelství, chatování, souboj s obřím monstrem, zkrátka béžné teen trable:))
V rámci bonusů je kniha nadupaná alternativními obálkami, které jsou nesmírně povedené. Což platí pro celý tenhle komiks. Je to pestré, zároveň to dohromady ladí a vůbec by mi nevadilo dát si crossover DC a Marvelu i ve vážnějším podání.
Hodnocení vidím někde mezi 4–5 hvězdami. Pokud jsou samotné příběhy za 4, tak mimořádná nálož extra obálek a výjimečnost tohoto eventu mi stačí i na tu 5.
Před kresbou Juanja Guarnida se skutečně nedá než smeknout. Každý panel sám o sobě je něčím zajímavý, živý, všude najdete něco, díky čemu je jisté, že to Guarnida ohromně bavilo. Ať už jde o minipanel, nebo obří malbu přes 2 strany.
Kniha se skládá ze 3 alb, přičemž prvním dvěma nemám co vytknout. Příběh pádí vpřed, zápletka se víc a víc rozplétá, pořád se něco děje. Ústřední protagonista Pablos je lotr, ale sympatický, a to navzdory skutečnosti, že události, které dává do pohybu, jsou někdy komické, jindy tragické. Zkrátka ho žene upřímná touha po bohatství, po vymanění se z osudu hladového chudáka.
Je docela vtipné, že tahle charakterová vada je v jeho případě natolik ryzí, až se dá považovat za ctnost:)) Ostatně ty pokřivené hodnoty mu byly vštěpovány od dětství, vyznávala je celá jeho rodina, takže o to víc mu ty špatné vlastnosti dokáže člověk odpouštět, nebo ho chvílemi i litovat.
Finále příběhu, odehrávající se ve 3. albu, je za mě malinko slabší. Tady se totiž dozvídáme ledacos z toho, co je nám v prvních 2 albech zatajeno, a jedno takové vysvětlení mi přijde jaksi úplně vycucané z prstu, nereálné a nemožné:)) Ale nejsem vzdělán v oboru, kterého se to týká, takže uznávám, že se můžu plést:)) V téhle části děje mé sympatie vůči hlavnímu hrdinovi trochu opadly a obávám se, že s tím i celkové hodnocení – z maxima kleslo na „skoromaximum“. Což taky není málo:))
Každopádně je to zase knížka, která by sběratelům doma neměla chybět. Výrazná od začátku do konce, včetně vnitřní části desek a předsádky, kde je krásná stará mapa Ameriky. Už v tu chvíli je všem dobrodružným duším jasné, že výpravu do Zrádných tropů si nemůžou nechat ujít:)
Série Legendy Temného rytíře se vyznačuje pestrostí jednotlivých povídek. A tak rovnou přejdu k mému největšímu problému s tímto výběrem – oba zde obsažené příběhy jsou si hrozně podobné. V obou se ústřední zápletka motá kolem psychotropní látky a hlavním záporákem je sjetý šílenec s nadlidskými schopnostmi.
Alespoň, že za nimi stojí skvělí autoři. Scenárista Garth Ennis je v Šílenství tradičně drsný a jeho dvojice poldů nehrajících podle pravidel mě bavila. I díky tomu, že v kresbě Willa Simpsona jeden z nich připomíná Dannyho Glovera z Predátora 2:)) Méně zajímavý byl záporák, Doktor Magor (v originále Doctor Freak), který jistě ne náhodou vypadá chvílemi jak John Lennon. Ale tohle mínus v mých očích bohatě vynahrazuje žraločí Leviatan!:)
Nákazu napsal Warren Ellis a nakreslil ji John McCrea. Vizuálně i celkově se mi líbila o něco víc. Na své si tu přijdou příznivci filmů od Tromy, protože ve srovnání se zdejším záporákem je i Toxic Avenger úplný krasavec. Tahle story má příjemně tajemný začátek, cool halucinogenní scény, ale asi určitě by ani ji do svého „best of“ výběru nezařadil žádný fanoušek Batmana.
V celkovém hodnocení jsem někde mezi 3–4 hvězdami z 5, takže to rozsekne obálka, která... se mi moc nezamlouvá:)) Chápu, že šlo o pokus o něco nového, ale raději bych na ní viděl Batmana/Bruce Waynea ve výraznější pozici, a ne zcela zapomenutelného Doktora Magora v krvavé lázni. I tak jde ale o knihu, kterou ve své batmanovské sbírce chcete mít.
Druhý díl Naušiky je po většinu času bitevní vřavou, kde akci oddělují jen chvíle oddechu. Trochu mi to připomíná Pána prstenů: Dvě věže, což zpětně vnímám zjednodušeně jako takový akční most mezi 1. a 3. filmem slavné trilogie.
To ale ději nijak neubírá na kvalitě a zajímavosti. Jestli jsem u první knihy o Naušice myslel na letecké bitvy z válečných filmů, tady už je to CELÉ jak válečný film, i s náznaky všech hrůz a lidských zrůdností, které válka přináší. Mám tendenci vidět Naušiku spíše jako fantasy pohádku, o to víc pak člověka zamrazí při zmínkách o umučení k smrti apod.
Obdivuju Mijazakiho práci s monarchóny, obřími hmyzími monstry, která se tu valí krajinou a pustoší vše, co jim přijde do cesty. Fakt to nejsou žádná roztomilá zvířátka, přesto s nimi budete soucítit a možná vás až dojmou.
Když už jsem zmínil roztomilost – chybí mi Teto!:)) Tohoto drobného křížence mezi liškou, kočkou a pokémonem (vypadá trochu jak Vulpix), kterého nosí Naušika na rameni, jsem si zde skoro nevšiml, což je škoda:) Jinak problémem zůstává špatná rozlišitelnost postav a svým způsobem i formát knihy. Ačkoliv je větší než u běžných mang, stejně je to na Mijazakiho kresbu málo a bylo by fajn k ní přikládat lupu, aby čtenář zvládal vše, co se na jednotlivých panelech děje, rozklíčovat.
Ve finále ale opět nemůžu jít pod pětihvězdičkové hodnocení. Hlavní hrdinka je odvážná a dobrosrdečná, takže se jí nedá nefandit. Příběh je epický, myšlenky mají hloubku. Baví mě to a jsem velmi zvědavý, co bude dál.
Je docela šílené, že to brzy bude už 20 let od vydání prvního Simpsonovského komiksu u nás (Komiksové extrabuřty, 2007). A pro mě tyhle knihy mají pořád to stejné kouzlo. Pořád je beru jako tak trochu koukání za oponu seriálu, příležitost vidět známé postavy v úplně jiných, nových situacích.
Tyhle sbírky sešitů vydává Crew celou dobu ve stejné podobě, na stejném papíře. Už je to zkrátka i nostalgická záležitost, jak na dotyk, tak co se týče vůně:)) V komiksové podobě mají navíc Simpsonovi oproti seriálu jednu obrovskou výhodu – Homera, Flanderse i všechny ostatní můžete v duchu slyšet pořád s hlasy svých oblíbených dabérů, navždycky se tak nacházet ve zlaté éře springfieldských dobrodružství.
Četba komiksů se Simpsonovými je pro mě jak cesta strojem času zpět do období základní školy, do té krásné bezstarostnosti, neměnnosti všeho kolem. Pokud to máte stejně, nebo jste žádný simpsonovský komiks dlouho nečetli, tak věřím, že si Komiksové safari příjemně užijete.
Kniha obsahuje 6 delších příběhů, které vyšly v originále roku 2008. Najdete tu Flanderse stavějícího archu, Homera a jeho pštrosí farmu, Bartovo destruktivní závody na sekačkách, pana Burnse jako nového dědu Simpsona, přiznání námořního kapitána Horatia McAllistera (úplně jsem zapomněl, že se tak jmenuje!) k hanebnému činu a nakonec Homera bojujícího za záchranu pravé chuti piva Duff!:)
Několik vtipů je fakt dobrých, ovšem jsou tu i docela morbidní momenty, takže asi si každý přijde na své:)) Já coby fanoušek Simpsonových hodnotím 4/5, nefanoušek by možná o jeden bod ubral. Fajn strávený čas:)
Nikdy jsem neviděl zfilmovanou verzi, ale po přečtení prvního dílu se nemůžu dočkat, až na to jednou dojde. Nevěděl jsem, že mistr Mijazaki tvořil i mangu, navíc takhle dechberoucí. Budoucího režiséra v sobě nezapře, akční „záběry“ zde člověka neskutečně vtáhnou.
Což se dá říct o celém světě, ve kterém se Naušika z Větrného údolí odehrává. Víme o něm jen něco málo z tajemných náznaků. Děj začíná mnoho let poté, co blíže neurčená průmyslová společnost zničila sama sebe. Z většiny nehostinná planeta je plná jedovatých sporů a nebezpečných monster. Ale nepředstavujte si nějaké postapo mutanty a všudypřítomnou ponurost. Jsme pořád v lesích, chtělo by se dodat kouzelných, a zmíněné nestvůry připomínají často obří hmyz.
Nejvíc strhující scény se dějí na obloze, kde je Naušika se svým kluzákem jako doma. Úžasně se tu pracuje se SFX neboli zvukovými efekty. Připadal jsem si, jako kdybych sledoval (i slyšel) velkofilm o letcích z 2. světové války, tak moc je nebeská akce nadupaná.
Hlavní hrdinka Naušika je nesmírně čestná, odvážná a dobrosrdečná dívka. Ale skrývá se v ní i něco temného, čeho se sama chvílemi děsí. Jenže na projevení slabosti nemá nárok. Nejen proto, že se coby žena ocitá ve vůdčí vojenské úloze, zde tradičně patřící mužům. Ztělesňuje možná poslední šanci jak pro své království, tak veškerý zbytek lidstva, který dosud přežívá (a jak už to tak bývá, v zaslepené touze po moci usiluje o sebezničení...).
Co dodat. Tohle je manga s krásnou detailní kresbou, které by slušel klidně ještě o dost větší formát. Čtenář by se tak možná snáz orientoval ve vedlejších postavách, některé z nich jsou totiž téměř k nerozeznání. Ale to je jen malá výtka ztracená v moři pozitiv.
Cena za tuhle knihu mi přijde parádní, součástí vydání je i barevná rozkládací mapa (z druhé strany je artwork) a vyjímatelný plakát, rovněž barevný.
Kačeři Dana Černého jsou v první řadě dost obsáhlá kniha, kterou na jeden zátah spíše nedáte. Chválím také větší formát vydání i jeho pěkné barevné provedení. Celé to působí fakt příjemně a z komiksu na mě dýchá skoro až vánoční atmosféra.
Je to způsobené jak pohodovou povahou samotných příběhů, tak nostalgií, protože Kačer Donald byl několik let nejoblíbenějším časopisem mého dětství (takových nás bude spoustu:)) ).
Do Kačerova se vracím cca po čtvrt století a Dan Černý je mi skvělým průvodcem. Už jeho předmluva je hodně zajímavá. Žasnul jsem, kolik trpělivosti a pokory bylo z jeho strany potřeba, než se z pozice u nás zavedeného profesionála dopracoval k byť jen malinkaté šanci na kreslení Donalda a spol., přičemž už to se rovnalo zázraku.
V této knize najdete desítky komiksových povídek, řada z nich je jednostránkových. Vše kreslil Černý, ale překvapilo mě, že scenáristicky je podepsán pouze pod dvěma z nich. Škoda, že nepíše víc, protože „Vousatá soutěž“ i „Poklad z půdy“ jsou podle mě tím nejlepším z celé sbírky.
Neočekávejte čistě show Kačera Donalda s Bubíkem, Dulíkem a Kulíkem. Stejně prostoru zde dostává Daisy s Ájou, Májou a Jájou (ty jsem z minulosti vůbec neznal), tu a tam se objeví Skrblík nebo Gusta (pro dané komiksy to jsou hned jasně plusové body) a potkáme i další obyvatele Kačerova.
Ve výsledku jde o nenáročnou úsměvnou zábavu, která člověku zvedne náladu.
Vetřelec, Terminátor, Predátor. Tyhle 3 kultovní sci-fi ságy spojuje krom neskutečně charismatických záporáků ještě jedna věc – roli hlavních hrdinů, zabijáků těch nejděsivějších monster, zde často plní odvážné a silné ženy.
K nim se nově přidává i Theta, která osamoceně křižuje vesmír léta páně 2056. Když byla malá, Predátor jí před očima zavraždil rodiče (a zmasakroval k dobru i další lidi v okolí). Nikdy si neodpustila, že to nepřímo zavinila ona.
Už v dospělosti se Theta dostane k predátorským technologiím, díky kterým odhalí mapu jejich loveckých výprav. Pevně věří, že se jí jednou povede narazit na zmíněného zabijáka, který má jasné poznávací znamení. A i kdyby to nakonec neklaplo, bude žít s dobrým pocitem z toho, kolik jiných Predátorů sprovodila ze světa...
Ano, Theta je schopná bojovnice. Do bitev nosí predátorskou zbroj, takže cool efekt při jejích řežbách s dredatými hnusáky je maximální. Zároveň ale není neomylná a párkrát sama sobě zbytečně zavaří, což je ve výsledku sympatické.
Theta vzhledem a drsností trochu připomíná Vasquezovou z Vetřelců, takže věřím, že u leckoho má od začátku automaticky plusové body. Kresba je tu celkově dobrá, ale víc mainstreamová než osobitá, což je z mého pohledu vždy škoda. Příběh mě bavil, párkrát i překvapil a jednotlivé sešity většinou končí ukázkovým cliffhangerem.
Hodně se mi líbila přítomnost jiných mimozemských ras a tvorů. Chválím taky překlad Pavla Švandy, člověk se u ničeho nezadrhne, skvělá práce. Až se stydím, že jsem jeho jméno neznal, i když přeložil spoustu uznávaných komiksů.
Tahle kniha je důstojným příspěvkem do ne zas tak obsáhlé sbírky příběhů s Predátory. A pokud jste dosud žádný z nich nečetli ani neviděli, můžete s klidem začít právě zde. Den lovce si totiž bez problému užijí veteráni i úplní nováčci.
Komiksová kuriozita pro fotbalové/sportovní fanoušky. Některé kapitoly jsou dost vtipné, jiné méně. Pár fórků podle mě zůstalo ztracených v překladu, přesto se jedná o zajímavý průlet historií fotbalu.
Celkově bych vytknul doplňující informace od překladatele - v takovém rozsahu do knihy nepatří, a už vůbec ne zařazené přímo do původního textu (se závorkou na konci oznamující, že jde o pozn. překl.). Mohl využít klasicky symbol hvězdičky a něco poznamenat dole na stránce, byť by to zde i tak bylo spíše zbytečné.
Naopak chválím kresbu, která mi v karikaturistickém stylu přijde pěkná, zábavná. České fandy potěší kapitola o slavném Vršovickém dloubáku Antonína Panenky:) Dobrá raritka, zatím nechávám ve sbírce a hodnotím někde mezi 3-4 hvězdami.
PS: Každá kapitola je koncipovaná tak, že máte 1 stránku klasického textu a k ní 1 stránku komiksu.
Druhá kniha nabízí brutální završení prvního souboje. Je opravdu epické a hodně mě bavilo ve své originalitě.
Potom jsem si říkal, jestli to s novou dvojicí bojovníků nezačne být hned lehce repetetivní. Navíc reprezentant lidstva, Adam, působí na pohled jako znuděný metrosexuál, takže jsem měl velké pochybnosti...
...které okamžitě rozptýlila věta doprovázejícící Adamův nástup do arény: "Nikdo nenávidí bohy tolik jako on!" Wow!:)) To je prostě badass a moje vnímání Adama se okamžitě změnilo. Navíc je to skvělý fighter, rychlý jako blesk, možná dokonce i rychlejší!:)
Rozuzlení bitky bude zase až v další knize a jsem na to fakt zvědavý. Jo a ještě zmíním, že v tomhle dílu se víc kouká i mezi diváky v aréně, kde vedle sebe sedí např. Mozart a Bach:)) Takže předpokládám, že se v budoucnu dočkáme více podobných zábavných "cameí".
Neurazilo, nenadchlo. Mám slabost pro New York i westerny, takže Green Blood pro mě představoval velmi lákavé kombo. Ale nevím, nějak mi žádná z postav nepřirostla k srdci, a ačkoliv tuhle sérii tvoří jen 5 knih, nemám potřebu se zajímat, jak to bylo dál.
Vizuální stránka je pěkná, děj připomene filmové Nesmiřitelné od Clinta Eastwooda. Hlavní antihrdina je patřičně temný i drsný, záporák odporný, zlý a zákeřný. Přesto mi něco chybělo. Asi větší vykreslení světa, kde se příběh odehrává. Hmatatelnější westernová atmosféra.
Hodně jsme v interiérech, „záběry“ se drží většinou v těsné blízkosti postav, takže to na mě celé působilo tak trochu kulisově. Líbila by se mi větší rozmáchlost i víc dobových momentek, díky kterým by vyprávění ožilo. Jsme v saloonu, nevěstinci, na ulici a to je celé. Čekal bych větší nápaditost.
Třeba to přijde v dalších knihách, ale ty už se mě spíš týkat nebudou.
Za mě naprosto splněná očekávání. Hodně mě baví už základní zápletka, kdy se na jednom místě setkávají zástupci všech možných božstev. A často jsou úplně jiní, než jak je známe z bájí, mýtů a legend - povětšinou bizarnější, úchylnější a ještě zákeřnější:))
Velmi sympatická je postava valkýry Brunhildy, která se jako jediná postaví proti rozhodnutí bohů zničit lidstvo. Zákulisního dění je tak akorát, aby příliš nezdržovalo, protože hlavním lákadlem je zde pochopitelně akce a boj.
Šampion bohů Thor vs. šampion lidstva Lü Pu, to je parádní řežba s řadou překvapivých momentů. Líbí se mi, že starověký čínský generál působí děsivěji než severský bůh hromu, což přispívá k dojmu, že tahle bitva skutečně může být vyrovnaná.
Čili když to shrnu: kresba super, příběh rychle odsýpá, akce je skvělá, celkové hodnocení zde nespravedlivě nízké (2,7 v době psaní recenze) :)) Tak snad půjde časem nahoru a další díly udrží nastavenou kvalitativní laťku.
Mám rád mangu, vůbec mi nevadí erotika v komiksech, ani drsná, ale tak nějak potřebuju aspoň tušit, do čeho jdu. A nikdy bych nečekal, co se děje v Gunsmith Cats.
Text níže může být pro někoho trochu spoiler, ale ty konkrétní zmínky se týkají situací, které se odehrávají v rozmezí 1 stránky, tzn. nic o celkovém ději ani jeho vyústění. Je to spíše varování, že Gunsmith Cats rozhodně nejsou něčím, co by bylo vhodné pro čtenáře každého věku.
Oficiální popis i mnoho komentářů tady zní, jako že to je taková ztřeštěná akční srandička. Ale já nevím, jestli v tomhle typu příběhů běžně narazíte na unesenou, nahou, spoutanou, nezletilou, podle krve na prostěradle kolem určitých partií i evidentně znásilněnou dívku, který pak prostřelí hlavu.
Nebo na scénu, kde chce jedna z dvojice hlavních hrdinek infiltrovat stripclub s extra službami. Při přijímacím pohovoru si před novým šéfem klekne a pak začne dělat něco, o čem jsem si ve své naivitě myslel, že je to jen pantomima, že mu jako předvádí, jak by to všechno prováděla... než mi došlo, že jde o důkladnou cenzuru:)) Prostě ho tam skutečně vy-víte-co.
A jsou tam i další divný věci, který se zmiňujou jakoby nic. Např. to, že všechny hrozně vzrušuje, že postava, který je 17, vypadá na 13 apod. Dohromady tam takových zarážejících momentů není moc, ale vzhledem k jinak normálnímu ději působí vždy extrémně úchylně.
Těšil jsem se na atmosféru 90. let, manga verzi Chicaga, kresbu super aut, akci, ideálně i "hot" hrdinky. Do jisté míry jsem tohle i dostal, ale nebudu s Gunsmith Cats pokračovat. Rally Vincent a Minnie May mi byly ve finále spíš nesympatické, jejich chování se zdálo leckdy nelogické a vlastně mě to ničím neoslovilo, ani tou kresbou.
Chtěl jsem dát 2 hvězdy, protože nějaká objektivní kvalita tam určitě je a jde o pěkný vydání. Jenže si nevybavím komiks (nebo mangu), který by mě víc znechutil, častěji nudil a přišel by mi otravnější. Takže za jedna...
Čekal jsem spíše akční jednohubku, kde po prvním dílu nebudu mít nutkání v sérii pokračovat, ale místo toho mě smetlo tsunami emocí, akce a děsu!:)
K Leviatanovi mě nejvíc přilákalo zasazení do postapo "Vodního světa" a barevná kresba, takže pohledy na mořskou hladinu jsem si užíval. Horší to bylo s pohledy na to, co zpod ní vylézá...:))
Monstrum na obálce vypadá jak cosi přiměřeně strašidelného z animáku pro děti. Přitom je to snad jediný panel z knihy, kde takhle působí! Jinak je setkání s těmito netvory pokaždé čistokrevný horor, úplná noční můra.
O to víc fandíte odvážným hrdinům, otci a jeho dvěma dětem, snažícím se přežít na širém oceánu. A obdivujete jejich statečnost tváří v tvář tomuhle peklu, kde je místo ohně obklopuje voda.
Akce je epická a brutální. Postavy sympatické. Zbytečně se zde nekecá, což je také plus. Navíc příběh zvládá i dojmout a na konci překvapit, čili jsem maximálně zvědavý, kudy se bude děj dál ubírat.
Hlavním lákadlem pro mě byla kresba Bena Templesmithe, který mě uhranul už před lety v komiksu Fell. On dodá každé knize fakt úplně jedinečnou ponurou atmosféru, což k městečku na mrazivé Aljašce čelícímu 30 dní dlouhé noci a koordinovanému útoku upírů sedí perfektně.
Škoda, že je to celé trochu moc stručné. Filmovou verzi jsem si kdysi dávno v kině hodně užil, tady se člověk musí smířit s tím, že příběh bude mít dočtený klidně za 30–40 minut. Ale základní pozitiva zůstávají – šerif Eben je sympatická postava, upíří jsou děsiví a finále nekompromisní.
S touhle knihou mám jediný problém – v anotaci i úvodníku se tváří jako sbírka povídek od různých australských tvůrců, jenže ve skutečnosti tu 7 z 9 příběhů napsal stejný autor (Darren Koziol). Aspoň, že kresba je různorodější, takže se při čtení setkáte s více styly.
Samotné komiksy jsou fajn, neurážející sci-fi jednohubky. Paradoxně mi v paměti nejvíc utkvěla trojice příběhů, které řadí kolega Norri mezi ty nejméně povedené:))
„Temná mračna“ jsou hororem z tajemného prostředí neprobádané planety, kde se mi dost líbila práce s barvami. „Příměří ztracené v čase“ spojuje 2. světovou válku a dinosaury, no a „Kouzlo Vánoc“… má prostě kouzlo Vánoc, to na mě funguje vždy:)) Tím spíš, když dorazí i mimozemšťané:)
Z mého pohledu zklamala snad pouze třídílná Penny Powersová. Zde jsem měl velká očekávání, ale kresba ani scénář mě nijak nenadchly.
Co mě naopak nadchlo hodně, jsou retro obálky na úvod každého komiksu. Ty jsou parádní a označil bych je za hlavní důvod, proč si chtít australský sci-fi speciál ponechat ve sbírce.
Ekhö by na přelomu milénia klidně mohla být zfilmovaná disneyovka v duchu Atlantidy či Planety pokladů. I vizuálně je dost přípomíná a ačkoliv mě jinak v komiksech ta příliš uhlazená mainstreamová kresba nebaví, tady je fajn.
Poznávání nového světa, jeho fungování i bytostí je zde podáno skvěle. Čtenáře věřím bude zajímat, co se stane/objeví příště, jaké podivné pravidlo bude představeno atd. Je to fakt jako pohádka, člověk se jí nechá rád vtáhnout a okouzlit.
Postavy jsou z většiny sympatické, jen mě u hlavní hrdinky štvala její sexuální naivita, jednoduchost, nebo jak to nazvat. To si od autora nezaslouží, jinak je ve všech směrech velmi schopná, sebevědomá, ale bohužel s ní Arleston zachází leckdy jak s erotickým objektem pro druhé, málem hračkou. A tím vůbec nenarážím na "strip club", spíš na její interakce v soukromí. Snad se tohle v dalších dílech změní.
Kdyby byla kariéra Jaromíra Jágra televizním seriálem, běžela by na obrazovkách v době psaní tohoto komentáře nepřetržitě už 37 let! Je tedy jasné, že 160stránkový komiks může klouzat jen po jejím povrchu, absolutně nemá šanci to celé pojmout.
Já se nepodíval na anotaci, takže jsem netušil, že se kniha věnuje Jágrovu životu pouze do konce v Pittsburghu. Což by byla hned taková malá výtka - tuto skutečnost bych nějak promítnul do názvu, který působí, jako že jde o celistvý portrét naší hokejové legendy.
Je evidentní, že komiks je určený i lidem, kteří o NHL vůbec nic nevědí. Vlastně by mohlo jít o skvělé čtení pro malé začínající hokejisty, nebýt podivně dramatického závěru, kde Jágr nachází pravoslavného boha... Čímž se tak trochu vracím k mému komentáři u Královen impéria - že v jednoduchosti je mnohdy větší krása.
Jágrův příběh je zábavný a strhující sám o sobě. Co všechno na ledě zažil, dokázal, jaká slavná vítězství dobyl, jak krásné a důležité góly dal, k tomu je i osobnostně naprostý originál, vtipný, s mnoha bizarními zážitky, reklamami atd. atd. :)) Tvůrci se tady ale snaží přidat ještě něco navíc, jakousi mystiku. Chtějí slovu "legenda" v názvu dodat jeho původní význam, tzn. vyprávět o životě div ne světce, někoho spojeného s vyšší silou, v tomto případě bohem.
Většinu času je tenhle aspekt v komiksu jen naznačován, o to bizarnější ale je ten závěrečný křest. Stejně jako poměrně dlouhá pasáž krátce předtím, věnovaná nějakému ruskému šarlatánovi, kterému #68 zřejmě kdysi naletělo. Asi se tím mělo ukázat, že byl Jágr ztracený a pak se našel... ale mně to ke zbytku knihy nepasovalo.
Když se děj věnuje hokeji, je to skvělé. Hodně se mi líbila kresba, je krásně prostoupená nostalgií, ať už jsme na starém Kladně, nebo později v americkém velkoměstě. Nápad zobrazovat New Jersey Devils doslova jako Ďábly, Floridu Panthers jako Pantery apod. je taky fajn, i když Dominika Haška bych si raději užil v jeho klasické podobě, a ne jako bizona:))
Vstupy dvojice komentátorů byly funkčním mostem k překlenutí nutných časových skoků. Protože celá tahle kniha by se klidně mohla věnovat jen Jágrově 1. sezóně v NHL, a i tak by potřebovala větší rozsah. Navíc komentátoři vysvětlovali základní informace typu „co je to Hart Trophy“ apod. Jednou jsem si všiml faktické nepřesnosti – Scotty Bowman, trenérský rekordman v počtu zisků Stanley Cupu, jich má 9, a ne 8.
Celkový dojem - vizuálně super, scenáristicky mohlo být i lépe, ale fanouškům Jaromíra Jágra to doporučuji. Obzvlášť těm, kteří o jeho první dekádě mezi profesionály moc podrobností nevědí.
PS: Přijde mi, že by si v knize zasloužil speciální poděkování Jan Šmíd, zpravodaj ČT z Francie, z jehož dvoudílné autobiografie, která vznikla ve spolupráci s Jágrem během 90. let, tenhle komiks opravdu hodně čerpá, leckdy snad i slovo od slova.
Po dlouhé době jsem si přečetl nějaký komiks hned, jak jsem ho pořídil. Pro mě šlo o parádní start nové série, dá se zvládnout i na jeden zátah.
Stylem vyprávění bych Královny impéria přirovnal k Dlouhému pochodu od Stephena Kinga, kde se také postupně snižuje počet účastníků speciálního "závodu", často po brutálním konci. Tahle přímočarost mě baví a fakt bych byl maximálně spokojený, i kdyby se celý příběh završil prostě jen vyhlášením vítězky, která přežila všechny nástrahy a soupeřky.
Ale jak si stěžují i další komentátoři, je zde ještě jedna dějová linka, nijak objevná, která tu celkově velmi zábavnou akční jízdu zbytečně a hlavně totálně neoriginálně rozmělňuje. Asi to má být v posledním sešitě pocta jisté slavné sci-fi sáze (a ne, není to Star Wars:)) ), ale působilo to na mě spíš rušivě. Jako kdyby se tam najednou objevil Darth Vader, jen třeba v o trochu světlejším kostýmu.
Kresbě nemám co vytknout a hlavně sešit odehrávající se na moři se mi líbil moc. Co mě překvapilo - ačkoliv mají všechny hrdinky postavy jako bohyně a jsou neustále jen de facto ve spodním prádle nebo v plavkách, tak to na mě nepůsobilo nijak eroticky. Přijde mi, že kdyby na sobě měly nějaké bojové uniformy, vizuální dojem by byl hodně podobný. Což samozřejmě může být pro leckoho mínus:)) Ale jen to tak zmiňuji, ať víte, že tento komiks případně není nutné schovávat před partnerkami:))
Suma sumárum - škoda, že tvůrce nezůstal jen u krvavé vybíjené, po níž by se ultimátní šampionka stala královnou. Zároveň ale ta nic moc dějová linka navíc není zas tak hrozná a byla by škoda kvůli ní téhle knize nedat šanci.
Knížka je krásně udělaná. Obálka i barevné bonusy jsou plné jasných barev, takže moc pěkně se na to kouká. Samotný (černobílý) komiks s páprdou už je ale o poznání méně oku lahodící podívanou:))
Až díky doslovu jsem pochopil, že se páprda vždycky smíchy pomočí. Jinak jsem ty kapky, které na konci scének téměř vždy stříkají zpod jeho kabátu, považoval za cosi jiného a moc mi nedávalo smysl, jestli ho skutečně ty různé naschvály až tak moc berou, nebo o co jako jde:))
Nejvíc mě zarazil příběh, ve kterém páprda navede malou holčičku, ať mu sáhne do kalhot (skrz rozepnutý poklopec) a pak ještě jeden, kde je pointou, že dá pěstí miminu. Obojí je za mě prostě jen debilní, nevkusné.
Naopak se mi líbila parodie na Vetřelce, Supermana a Neviditelného muže. Kdyby kniha obsahovala více podobných komiksů, byla by mnohem zábavnější. Takhle zůstává zvenčí nablýskaným artefaktem do sbírky, do kterého je ale pohříchu lepší se raději příliš nezačítat:)
Tenhle komentář platí i pro ostatní sešitové SpongeBoby, které jsem četl, protože úroveň je u všech čísel stejná. Přijde mi to jako výborná, byť jednodušší obdoba 90's Kačera Donalda pro současné menší děti (akorát bez příloh a rubriky Vtipy, tipy, triky:)) ). Krátké zábavné příběhy s oblíbenými hrdiny z kresleného seriálu, k tomu různé bonusové srandičky. Ideální startovní bod pro budoucí nadšence do komiksů:)
Velice zajímavý komentář má Pafnuc. Na Red Meat jsem kdysi tu a tam narazil a většinou mi to přišlo ohromně vtipné. Teď jsem přečetl celou knihu a smíchy jsem se fakt neválel, takže jestli je vysvětlením revidovaný překlad, tak je to škoda.
František Fuka v předmluvě zmiňuje, že ledacos oproti minulosti nově pochopil, vyladil. Připomíná mi to situaci s některými starými a novými překlady knih Charlese Bukowskiho – možná je nová česká verze v něčem přesnější vůči originálu, doslovnější, ale určitě není zábavnější ani čtivější (srovnejte si Poštovní úřad a Na poště).
Každopádně i v téhle verzi zůstává mou nejoblíbenější postavou mlékař Dan. Jen jsem si myslel, že věta „Nenávidím tě, mlékaři Dane,“ nebo „Jsi zlý člověk, mlékaři Dane,“ zazní z úst malé Karen mnohem častěji:)) Hodně výrazné je také monstrum s vizáží „dobráckého taťky“ Ted Johnson, od kterého můžete vždycky čekat jedině ty největší ujetosti a úchylárny:))
Nikdy mě moc nebavil „vykulený“ Earl, dá se říct maskot Red Meatu, a na tom se nic nezměnilo. Celkově jde ale o temně-humorné zákoutí komiksu, do kterého stojí za to nahlédnout, i díky té určité přidané retro hodnotě (což samozřejmě platí hlavně pro pamětníky a nostalgiky:)) ).
Váhám mezi 3 a 4 hvězdami, a za osobitost díla Maxe Cannona nakonec zaokrouhluju nahoru. Red Meat si totiž fakt s ničím jiným nespletete. Tak jen nečekejte salvy smíchu a tuhle zvrhlou jízdu si užijete:)
Kniha obsahuje sešity č. 4–7. V prvním z nich se dočkáme další parádní bitky na střeše budovy (želví specialita), dále se řeší záhada Třískova zmizení i původu mutace našich hrdinů. Napínavé, zajímavé… jenže následuje totální přehození výhybky. Najednou se ocitáme ve vesmíru a řešíme jakéhosi profesora Honeycutta, jehož mysl se přenesla do robotího těla.
Moc nechápu, co to autory popadlo. Skvěle rozdané pozemské karty zahodili a místo toho začali rozvíjet úplně jiný příběh. Mnohem radši bych sledoval další bitky s klanem Foot a odhaloval tajemství mutagenu v ulicích New Yorku, než se zabýval „zběhoidem“ Honeycuttem…
Coby milovník dinosaurů ale nemůžu zas tolik nadávat, protože mimozemská rasa válčících Triceratonů je fajn. Tihle šílenci provozují něco jako vlastní Koloseum, kde probíhá vesmírná obdoba gladiátorských zápasů. Každý z želváků tu dostane svoji sólo stránku, kde beze slov vidíme průběh jeho souboje s protivníkem. To se mi líbilo moc.
Jinak mě ale galaktické politikaření a konflikty mezi Triceratony, roboty a kdo ví, kým ještě, tolik nebraly. Netrpělivě jsem vyhlížel návrat na Zemi, kde mi veškeré dění přijde zábavnější. Nemyslím si, že bylo nutné tak rychle udělat tenhle razantní dějový skok. Takže ačkoliv mám sci-fi rád, tady bych dal před pobytem na jiných planetách přednost čvachtání v kalužích newyorských stok…
Trochu bych čekal, že úplně první a původní Želvy ninja budou takové neohrabané, nehezké, možná až poloamatérské. Ale za mě se teda nic z toho nekoná a je to totální nářez:)
V prvním příběhu se dozvídáme origin želv i Třísky. Jde o verzi, kde byl mistr původně obyčejnou krysou, nikoliv člověkem. Osobně mám radši variantu z klasického 80’s/90‘s seriálu, čili že byl Hamato Joši on sám a nikoliv jeho majitel.
Poznáváme také Trhače a obávaný klan Noha… což je překlad, na který si nikdy nezvyknu, protože pro mě je to prostě klan Foot, a jeho příslušníci „fuťáci“ (ale existoval vůbec tenhle výraz, nebo si ho jen z dětství blbě pamatuju?:)) )
Sešit vrcholí brutální bitkou s Trhačem na střeše budovy, při které jako kdybych každý sekanec do některého z želváků pociťoval i na sobě. Je to o hodně krvavější verze té samé scény z prvního hraného filmu (česky Želví nindžové, 1990).
Druhý příběh představuje April O’Neilovou... programátorku pracující pro Baxtera Stockmana?!:) Velká změna oproti populární neohrožené reportérce, jak ji známe z pozdějších let. A má zde fialový overal místo žlutého:)
Stockman vypadá jako Samuel L. Jackson v Jurském parku a celkově působí o dost nebezpečněji než ukňouraný postarší profesůrek z kresleného seriálu. Každopádně kde je Stockman, tam jsou i Myšáci, zde Myšilovové, malí roboti s pekelně ostrými cvakajícími čelistmi, stvořeni k hubení krys všech velikostí…
Peripetie s Myšáky (mám dilema, jestli zní lépe tenhle překlad z dětství, nebo upgrade od CC) pokračují ve třetím příběhu, kde dojde mimo jiné na parádní automobilovou honičku. Hlavním protagonistou je mistr Tříska, který narazí na záhadu, po jejíž stopě se vydá.
Sice želví lore znám, takže by mě nemělo nic extra překvapit, ale i tak mi tady z posledního panelu spadla brada! Děsivé, úžasné a zároveň i trochu vtipné odhalení tehdy pro širší komiksovou veřejnost muselo potvrdit, že Eastman a Laird jsou neskutečně talentovaní borci.
Knihu završuje one shot příběh, kde poznáváme Caseyho Jonese. Sportovní mstitel bezpráví je při boji se zločinem tak nekompromisní, že by se brzy sám mohl stát vrahem. Při čištění města narazí na jinou horkou hlavu, Raphaela, a uvidíme tak počátek jednoho krásného přátelství… Dost drsný počátek, protože se vůbec nešetří:)
Tenhle komiks byl pro mě coby celoživotního fanouška Želv ninja fascinující zážitek. S kresbou nemám od úvodního panelu sebemenší problém a moc se mi líbí. Děj mě bavil a celkově mi připadal napínavý, neustále se zajímavě rozvíjející.
Takže se mě dotýkají některé komenty kritizující jeho jednoduchost, dětinskost apod. To si vždycky říkám, co takový čtenář vlastně očekával?:)) Věděl, po jaké knížce sahá? Ale jasně, možná jsem i já sám jednoduchý a dětinský, proto mi to nepřijde:))
Za sebe Menu č. 1 všem fanouškům Želv doporučuji a věčná škoda, že komplet muselo vydavatelství utnout tak brzy.
Jedním slovem? Strhující. Více slovy? Brutální, emotivní, akční, vzrušující, překvapivé, originální.
Mangu Crying Freeman jsem před lety pravidelně vídal v knihovně a nikdy jsem ji ani nevzal do ruky, ačkoliv tamější komiksový výběr tvořila jediná menší skříň. Přebal na mě působil lacině, béčkově, navíc jsem si kvůli názvu a titulnímu uslzenému hezounovi myslel, že jde o nějakou romantiku:))
Proto mě dost šokovalo, když jsem celkem nedávno poprvé uviděl ukázku z této knihy. Těch pár nočních scén mi atmosférou připomínala div ne zfilmovanou Vránu (z 90. let), zkrátka jsem okamžitě poznal nadčasovou kvalitu, kterou jsem celé roky hloupě přehlížel.
Crying Freeman vypadá úchvatně v noční i denní scenérii, interiéru i exteriéru, ve městě i v přírodě, při akci i klidných dialozích (ačkoliv těch tu mnoho nenajdete, protože emotivní náboj a tíživost čehosi neodvratného drží čtenáře v neustálém napětí).
Akce je dynamická a krvavá, děj dramatický, ženy dechberoucí. Erotické momenty místy přecházejí až v porno, jen škoda cenzury, která se u mangy z kategorie 18+ těžko chápe. Kvůli ní jsem nad koupí váhal, ale naštěstí je udělaná tak, že si jí člověk při troše fantazie skoro nevšimne:))
Mám radost, že jsem Crying Freemana zkusil. Tenhle neobvyklý nájemný vrah mi připravil nečekaně silný čtenářský zážitek.
Dle komentářů ostatních koukám, že budu se svým názorem v menšině. Gulliveriana mi totiž přišla perfektní. Chtěl jsem erotický komiks se sexy hrdinkou a spoustou nemravných momentů, čehož se mi dostalo měrou vrchovatou:)) Ať už je hlavní diva zrovna obryně nebo naopak miniaturní stvoření, je na co se dívat.
Komplexnější příběh jsem nepostrádal, nejspíš bych se na něj ani nedokázal soustředit:)) A hlavně bych tu o něj ani nestál. Přijde mi to, jako kdyby si někdo stěžoval na plytkost děje u těch soft erotických filmů, které běžely kdysi dávno třeba na Nově v pátek pozdě večer, kdy ještě člověk neznal možnosti internetu:)) Když se mi poštěstilo na nějaký takový narazit, tak jsem fakt nedoufal v strhující koncert mistrných dialogů. Naopak, v duchu jsem se modlil za co nejvíc scén s co nejspořeji oděnou bohyní:))
V tomto směru Gulliveriana nezklame. Kresba je nádherná, titulní dívka též. Ale moc se mi líbilo i vyobrazení moře a krajiny, včetně použitých barev; plusem je též humor. Za mě tedy jasných 5/5 a takhle bych si představoval každý erotický komiks – málo zdržování, hodně pikantních momentů.
A přesně proto se mi druhý příběh v knize, Zlatý osel, líbil méně. Všechno je tam temné, ošklivé. Hravost Gulliveriany vystřídá ponurost osudu hlavního hrdiny Lucia, proměněného v osla kvůli pletkám s náboženskou sektou. Jo, je to příběhovější, takže pokud vám u erotického komiksu skutečně jde i o kvalitu vyprávění, budete nejspíš šťastni. Ale já se chvílemi nudil a nervózně nahlížel do dalších stránek, jestli už se tedy bude konečně zase něco dít:))
A jelikož Lucius stráví dost času v podobě osla, tak ani ta „akce“, např. s jistou velice zvrhlou paničkou, není něčím, z čeho by člověk mohl být kdovíjak nadšený:)) Čili za mě 3/5 max. Ke Gulliverianě se rád vrátím, Zlatý osel je ok, ale ničím mě nenadchnul.
Po prvních dílech sérií Jujutsu Kaisen, Tokyo Revengers, Chainsaw Man a Sakamoto Days se mi do rukou dostal i slavný One-Punch Man. Začnu pochvalou obálky, která je parádní. A vlastně nedokážu říct, jestli je hezčí přebal, nebo to, co se skrývá pod ním. Oba designy jsou špičkové.
Hlavní hrdina Saitama je sympaťák, a stejně jako protagonisté výše zmíněných mang totální outsider, který však vládne výjimečnou schopností. Je fajn, že ji „získá“ nikoliv nějakou náhodou či vyšší mocí, ale vlastní zarputilostí, tréninkem a pílí. Respektive, tak to aspoň po přečtení úvodní části ságy vypadá - určitě se může ukázat, že za tím bude i něco jiného:))
Příběh měl z mého pohledu pomalejší rozjezd, pořádně mě to vtáhlo zhruba od poloviny knihy, kdy se objeví hejno komárů vedené nečekaně sexy komářicí:)) Hodně mě bavila taky extra kapitola na konci, kde je monstrum jménem Prasečí pokladník. Jeho větu „Navalte drobásky“ trefil překladatel skvěle:))
Kresba mi připadala jako takový manga standard, tzn. super, ale v rámci žánru nic, co by mě vyloženě vystřelilo z gauče. Ovšem i tady se najde pár akčních dvojstran a jiných epičtějších momentů, kde se člověk vizuálem pokochá víc. Při čtení jsem se párkrát zasmál, byť jsem si myslel, že celý děj bude ještě humornější a parodičtější. Že tomu tak nebylo, není chyba autora, jako spíš mých očekávání.
One-Punch Man 01 je slibným rozjezdem, kvalitativně jde ve všech směrech o nadprůměr a pro fandy mangy se jedná o další výraznou sérii do sbírky.
Jo, tak tohle už by šlo!:) Už krásná obálka napovídá, že nás čeká kvalitativní posun vpřed, a to ve všech směrech. Poprvé není Tintin jen sledem šílených eskapád, detektivní zápletka je výrazná a hlavně zajímavá. Opravdu jsem byl zvědavý, kdo nebo co že se skrývá za tím tajemným symbolem, na který belgický reportér všude naráží. Akorát se tedy moc netěšte na prostředí Egypta a jeho památek, v tom obálka klame. Většina děje se totiž odehrává v Arábii.
Představují se tajní policisté Kadlec a Tkadlec, u nichž nepřekvapí, že se proměnili ve stálice tintinovského světa. Povedené komediální duo! A já bych dodal: povedené komediální duo!;)) Taky je fajn, že na rozdíl od Konga zde Tintin zvířata nemasakruje, nýbrž se s nimi přátelí. Nepřímo potrápí jen chudáka pejska Filutu, kterému jednou ujede neznámo kam po kolejích a jindy se před jeho zraky nechá popravit i pohřbít! Aneb v tomhle směru je to pořád dost drsné, Tintina chce neustále někdo zabít a dotyční se o to fakt hodně snaží.
Opět je tu spoustu akce a honiček, které jsou díky silnější příběhové lince o to napínavější. Kresbě není co vytknout, její čistý styl i celková barevná paleta jsou moc příjemné na pohled.
Závěrem jedna zajímavost. Když Tintin narazí na bohatého šejka, dotyčný mu oznamuje, že je jeho velkým fanouškem a v ruce drží album, na němž vidíme obálku mnohem pozdějšího Tintinova dobrodružství "Míříme na Měsíc". Nejedná se o časový paradox, ale o aktualizaci pro dobová vydání Tintina. Původně zde totiž byl "Tintin v Kongu" i "Tintin v Americe"! Tuhle změnu moc nechápu, myslím, že jako reklama pro zvýšení prodejnosti to fungovat nemohlo a čtenáře to akorát zarazí. Přitom starší příběhy zde dávaly perfektní smysl. Tak to jen taková malá bizarnost:)
V první řadě bych předpokládal, že když už se jedná o 3. vydání stejného alba, mohlo by být bez chybějících nebo naopak přebývajících slov v bublinách. Stane se to sice jen výjimečně (konkrétně 2x, co si tak vybavuju), ale i tak mi to přijde hloupé.
Jinak je Tintinovo americké dobrodružství moc pěkně nakreslené (zbožňuju panel, kde Tintin leze v obrovské výšce po římse mrakodrapu) a potěší, že belgický reportér si tentokrát nepředsevzal vyvraždění veškeré zvěře daného kontinentu. Akorát Filuta se nám vyprofiluje v poněkud rasistického psíka:)) „Přece nechceš jet k rudokožcům,“ říká Tintinovi před odjezdem k indiánům, a na místě pak pohrdavě ignoruje zdejší psy se slovy „Snad si nemyslí, že se budu bavit s nějakými psími rudochy.“ Yikes! Celkově to tu ale s rasismem není ani zdaleka tak zlé, jak jsem se po Kongu obával. Jen u jednoho „fórku“ člověka zamrazí – když se hovoří o vraždě, vyhlášení poplachu, a jak potom „okamžitě pověsili 7 černochů...“ Jakože preventivně... Tak to je postřeh, bez kterého bych se klidně obešel, milý Hergé.
Jinak tenhle díl hodně připomíná první album ze Sovětského svazu. Tintina chce neustále někdo zabít, vězní ho, pronásledují, zatímco on díky shodám všelijakých šílených náhod a štěstí uniká. A tak to jede pořád dokola. Oficiálně jde Tintin v Americe po stopě zločinného syndikátu chicagských banditů, ale veškeré zběsilosti to natolik překrývají, že bych si na hlavní dějovou linku už málem nevzpomněl. Průměr a příště snad konečně nějaká Tintinova hvězdnější chvíle!:)
Snad ještě nikdy se mi u čtení žádného komiksu nestalo, abych v jednom okamžiku vytřeštil oči a zůstal zírat s doširoka otevřenou pusou jako nějaká kreslená postavička:)) Zde se mi to přihodilo na stránce, kde Tintinovi při jeho africkém dobrodružství šimpanz unese psa Filutu. Naštěstí má belgický reportér pohotové řešení – zastřelí jiného šimpanze, stáhne ho z kůže a tu si potom navleče, aby tak infiltroval opičí tlupu... WTFF??!:)) Inu, skutečně jsem sbíral čelist z podlahy:)) Ale to byl teprve začátek...
Také 2. Tintinův příběh vznikal kolem roku 1930 a je znát, že zvířata tehdy byla považována spíše za takové srandovní kreatury, jako stvořené na zabití!:)) Jinak si nedovedu vysvětlit, co se to tu proboha děje. Tintin v Kongu je vražedným běsněním, kde tenhle Belgičan bez milosti masakruje jednu němou tvář za druhou a neustále mluví o tom, co uloví příště.
Mimo jiné postřílí celé stádo antilop; odpráskne a stáhne z kůže již zmíněnou opici; obzvlášť trýznivým způsobem přiměje hada sežrat sebe sama; chudáka leoparda nechá spolknout houbu nasáklou vodou, aby mu z ní bylo blbě, a ještě ho nakopne; bez skrupulí vyrazí na lov slona a později si už jen vykračuje s jeho uřezanými kly, jako by se nechumelilo; a třešničkou na dortu je vyvrtání díry do tvrdé kůže nosorožce, do které pak nacpe dynamit a vzácného lichokopytníka rozmetá na tisíc kousků. A všechno to mají být veselé pointy různých situací!:)) Neskutečné...
A to ani nezmiňuji, že všichni Afričané jdou zde nakreslení tak, že připomínají opice snad víc než samotní šimpanzi. Navrch jsou zásadně hloupí, pověrčiví, primitivní... Já bych doporučil každému sběrateli, ať si tenhle komiks pořídí, protože nevěřím, že zůstane volně prodejný navždy. Je to chvílemi fakt až zlé, dobré jen jako historická raritka. Dítěti bych něco takového do rukou nedával.
Pokud odhlédnu od těch hrůz a řekněme dobového kontextu, tak tohle album nezachraňuje ani detektivní zápletka, která je zde pouze okrajově a není moc zajímavá. Mizérie, už abych byl u pozdějších Tintinů!:))
U prvního a dodnes jediného černobílého Tintina vás okamžitě zaujme kresba, která mi silně připomínala slavné „švejkovské“ ilustrace Josefa Lady. Zároveň jsem obdivoval, jak Hergé dokáže i v tak jednoduchém stylu vytvářet nadupané dynamické panely, na nichž celé dění vidíte úplně jako filmovou akční scénu.
Nudit se nebudete, Tintin každou chvíli před někým utíká, ujíždí v autě či na drezíně, případně se někam řítí v letadle, pokaždé v doprovodu roztomilého, vtipného a chytrého pejska Filuty. Ten dění často komentuje, ale přispívá nejen slovy – pro svého páníčka je rovnocenným parťákem a leckdy mu zachrání krk!
Sovětští agenti totiž chtějí toho novinářského „buržousta“ z Belgie bez milosti odpravit. Všude po něm jdou a mám pocit, že ho jednou i viditelně postřelí. Na to však Tintin nijak nereaguje, tady je to totiž docela brutální drsňák!:)) V obleku ruského kozáka je mu fuk, jestli spráská člověka nebo medvěda (kterého složí dobře trefeným highkickem na bradu:)) ).
Tintin si vždy poradí – buďto MacGyverovsky něco sestrojí, nebo si pomůže důvtipem, případně se na něj usměje štěstěna. Jako když při pobytu ve vězení a čekání na popravu zjistí, že se v jeho cele válí na zemi skafandr... který se přesně hodí, když tenhle belgický rek s čupřinou uvolní cihlu ve zdi tak, aby se dovnitř začala hrnout voda a on mohl odplavat pryč:))
Je to sakra bláznivé čtení a taky vzácný kus komiksové historie, takže doporučuji:)
3. díl simpsonovského Kolosálního komiksového kompendia bude pro fanoušky rodinky ze Springfieldu opět parádní náloží čtiva. Knížka je nabušená spoustou příběhů – a někdy narazíte i na ještě další komiksy uvnitř jednotlivých komiksů:)) Co tu tedy najdete?
- Nuzák Bob, story o novém masterplanu Leváka Boba na zabití Barta. Tentokrát zahrnuje bezdomovectví a výraznou roli sehraje i tvůrce Itchyho a Scratchyho Chester J. Lampwick!:)
- Malý Monty Burns se s pomocí svého majordoma Smithersburyho snaží získat přátele.
- Sérum „hustosti“ profesora Frinka se dostane do zásobníku pitné vody, takže jsou pak všichni Springfielďané cool a šik!
- Malý Homer najde v garáži kouzelnou lampu, jenže džin v ní je zlý a vypadá jako pan „Ááá-áánooo-ooooo?“:))
- Taky chudák Ralf Wiggum narazí na nadpřirozeného mizeru – tentokrát se jedná o leprikóna!:))
- Milhouse má trápení, neustále se totiž nechává unášet vlastní fantazií, tudíž nedává nikdy pozor ve škole ani jinde. Ocitne se např. ve starověkém Římě, divoké džungli či pod mořem.
- Děda Simpson si vezme za ženu starou paní Burnsovou, takže se z Homera a Montyho stávají bratři!:))
- Minipříběhy: Táta pruďas, Willy u doktora Dlahy, rýmované přání dobré noci pro celý Springfield.
- Vystřihovánka: Kwik-E-Mart.
Zvlášť zmíním trojdílný příběh Nejlepší Radioaktivní Hugo všech dob! Ten zabírá největší část obsahu a jedná se o skvělou parodii komiksového dění. Každý z komiksů v téhle knize je minimálně 10 let starý, ale přesně se strefuje i do současnosti, kdy se tvůrcům filmů a seriálů po vzoru jejich „sešitových“ předchůdců už úplně vymkla situace. Nesmyslné propojování dějových linek, kdy musíte vidět x seriálů, abyste pochopili, co se stane v některém z filmů, už většině z nás leze na nervy. Takže vtipná povídka a skutečně napínavé čekání na to, co tedy bude v tom novém MEGA hypeovaném Radioaktivním Hugovi!:)
Muž, který se směje
Tohle už bylo součástí knihy Kameňák a další příběhy, kterou u nás Crew vydala před 10 lety. Mistr noirovek Ed Brubacker tu navazuje na kultovku Batman: Rok jedna od Franka Millera. To je sám o sobě nesmírně těžký úkol, Brubacker ho ale zvládl a kvalitativní laťku drží ve stejné výši. Je to výborný příběh z Batmanových počátků, kdy ještě není tím nepřemožitelným vševědoucím borcem. Vše je pro něj stále nové – a tak se poprvé setkává s neznámým psychopatem, který má mrtvolně bílou tvář a na ní doslova smrtící škleb...
Kresba Douga Mahnkeho přispívá k syrovějšímu, hrubějšímu feelingu. Žádná nablýskanost, vidíme starý dobrý špinavý Gotham (samé louže, odpadky) a v něm řádící pouliční grázly. Hororové momenty zvládá Mahnke perfektně, vytřeštěné tváře mrtvol si budete pamatovat. Asi je škoda, že tenhle komiks není delší, protože by si zasloužil být zmiňovaný jedním dechem spolu s těmi nejlegendárnějšími příběhy Temného rytíře.
Arkham
Ten recenzuji jinde, tady jen zmíním, že jsou součástí knihy překvapivě i některé bonusy.
Batman č. 327: Zlověstný ústav!
Krásné retro z roku 1980, kde se Batman ocitá mezi chovanci Arkhamova ústavu. Čeká ho tu boj jak s nimi, tak s vlastní příčetností. („Ale já jsem Batman!“ „Ovšem, že jsi, příteli. A tenhle pán je Napoleon... a tamta milá dáma je Johanka z Arku!“) Super příběh s dost temným koncem.
V poslední době jsem přečetl víc mangy, než kdykoliv předtím. Ale i kdybych jí byl dosud nedotčený, 1. díl Sakamoto Days by mě zaujal natolik, že bych do něj musel jít:)) Už samotná obálka mi připadá neskutečně vtipná. Na pana Sakamota se nemůžu vynadívat, autor Júto Suzuki nám na první pohled předvádí svůj komediální talent.
Čili tuhle mangu bych chtěl zkusit, i kdyby měl pan Sakamoto být třeba jen obyčejný zahradník. Jenže on je ve skutečnosti bývalým legendárním zabijákem kalibru Johna Wicka! Je tudíž jasné, že o akční scény nebude nouze. A taky, že jo – Suzuki je kreslí s úžasnou dynamikou, je to nadupaná smršť, z níž pan Sakamoto vždy vychází jako naprosto nedotknutelný badass! A jelikož u toho díky svému stoickému výrazu a obézní postavě vypadá i super vtipně, budete se, věřím, skvěle bavit.
Hodně oceňuji celkovou přehlednost. U některých mang se mi pletly postavy, byly si mnohdy strašně podobné. Tady máte všechny jasně odlišené a snadno zapamatovatelné. Trochu jsem se obával, jestli mě nebude štvát druhý hrdina z obálky, ten mladý blonďák, ale kdepak – telepat Šin, rovněž zabiják, je taky výborný a s jeho idolem panem Sakamotem zažívá různé komické situace.
Většinu času je Sakamoto Days akční komedií, ale ke konci tón vyprávění zvážní. Poznáváme několik nových postav, přičemž některých nám bude líto, a jiné budou působit dost děsivě. Zároveň dochází po celou dobu k odhalování dalších netušených skutečností, schopností a pravidel tohoto světa, takže jsem velmi zvědavý, co bude dál a proč se děje to, co se děje:))
Zas jednou nemám, co vytknout. Baví mě příběh, postavy, kresba a chválím i překlad, u něhož se mi zdá, že z vtipnosti originálu nic neubírá.
Oficiální komiks k filmu Flash je částečným prequelem, byť tahle skutečnost je hlavně marketingovým tahákem:)) Kniha se skládá ze tří příběhů, přičemž každý si vzal na starost jiný kreslíř. Scénář ke všem napsal Kenny Porter, od kterého jsme u nás ještě nic nečetli.
Pevnější než ocel
Za mě nejpovedenější a „nejprequelovější“ epizoda. Vyskytuje se zde Batman (verze Affleck), který se zapojí jak do akce, tak do mentorování Barryho Allena. Ten totiž některé aspekty svých superschopností zatím neovládá, proto ho gothamský netopýr vezme pod svá křídla a pomáhá mu s tréninkem. Zábavná kapitola, rychle odsýpá, líbila se mi i zběsilá kresba chvílemi připomínající anime. Zajímavý je záporák, kovový Girder, o něhož si Flash např. zláme prsty. Tenhle tvrďák má navíc docela emotivní backstory. Hodnocení: 5/5
Nová fáze
Nejrealističtěji kreslený příběh. Záporák v podobě roztaveného asfaltového Tarpita je fajn, připomíná Venoma. Ale vidím tu promarněnou příležitost na propojení s filmem Flash, protože v bijáku se objeví vizuálně podobná postava. Takže se to mohlo zaonačit tak, aby Tarpitova identita byla neznámá, a v kině bychom zjistili, o koho že to jde. Jo a pojítkem s filmem jsou tu vlastně Barryho kolegové z práce, byť jejich role je zcela marginální, nic neovlivní, jsou spíš jen živými kulisami. Hodnocení: 4/5
Třetí příběh nemá název a přišel mi nejslabší i nejhůře nakreslený. Opět se mihnou Flashovi kolegové, ale to je všechno. Záporák Top s ozbrojenými „káčami“ mě za srdce taky nechytnul. Škoda, tahle kniha si zasloužila lepší konec. Hodnocení: 2,5/5
V bonusech najdete galerii obálek a pár návrhů. Ve finále tenhle komiks možná mírně nadhodnocuji, ale musím, protože si na chudáka Flashe celý svět zasedl:)) Celkové hodnocení: 7/10
Tuhle knihu bych dal do rukou každému, kdo se ještě s komiksovým médiem nesetkal. Krásně demonstruje nekonečné vizuální i vypravěčské možnosti, které zde tvůrci mají. Číst Arkham je z části stejné, jako koukat na film, zároveň jde o procházku dechberoucí výtvarnou galerií, a pochopitelně také o literární dílo.
Ačkoliv nepatřím mezi fanoušky Morrisona a ani McKeanovo jiná práce mě příliš neoslovuje, tady je „žeru“ od začátku až do konce. Arkham je čistokrevná hororová povídka. Brutální, nemilosrdná, a z některých momentů vás bude mrazit ještě dlouho (domeček pro panenky...). Joker je tu regulérní monstrum, odraz svého vnitřního já. V téhle podobě by se mohl zařadit klidně po bok Freddyho Kruegera a spol. a děsit lidi i v kinech.
Těch nestvůr se tu objeví víc. Batman na ně postupně naráží v labyrintu chodeb starého sanatoria, zas jednou donucen hrát nějakou Jokerovu zvrácenou hru. Ponurý dům s temnou minulostí je prostoupený šílenstvím, mezi jeho stěnami přežívají (a ožívají) hrůzy současné i ty z dávné minulosti.
Nemusíte chápat každý význam, aby vás Arkham pohltil. Je to ideální čtení na jeden zátah, nejlépe v noci, když venku prší. Fandové videoher si navíc do atmosféry promítnou scény z Arkham Asylum, možná i uslyší soundtrack, který by se sem také perfektně hodil.
Ve finále nemám, co vytknout. Scénář i neobvyklá kresba tu nejsou samoúčelnou překombinovanou exhibicí. Umocňují působivost mimořádně pochmurného příběhu, který se dle mého právem řadí k nejlegendárnějším komiksům všech dob.
PS: Říkám si, že Arkham by v alternativní dimenzi mohl napsat Franz Kafka, kdyby se narodil v pozdější době a pracoval pro DC:))
PPS: Bonusová část možná bude pro leckoho zklamáním, v podstatě jde jen o pár kreseb navíc. Ale pokud jste nadšenec do storyboardů, přijdete si na své. Každopádně bych od výroční edice čekal v tomto směru víc.
Celý sešit se opět skládá ze 2 „epizod“ a obě jsou super. Tyhle starší simpsonovské příběhy mají své kouzlo a já měl při čtení pocit, jako kdybych se přenesl zpět do dětství a držel v rukách nové číslo Kačera Donalda:)) Bláznivé zápletky, zároveň jsou takové nevinné, srandovní.
Rokenrolíza
Začínáme parádní divadelním představením na školní besídce, kde se zase jednou ukáže, že je Skinner plešatý a nosí tupé!:) (Bylo tohle někdy i v seriálu? Stále mám pocit, že nikoliv). Následně jde na pódium Líza, ale protože své saxofonové sólo pojme poněkud rebelsky, musí být z prken znamenajících svět odvlečena:) Tím se rozpoutá řetězec událostí, během nichž se Líza přidá do Ottovy kapely, a společně zažijí velkou hudební slávu.
Paráda, akorát mě teda zaskočil Murphy Krvavá Dáseň, který tu má do oné bytosti plné posmutnělé moudrosti a Lízina morálního vzoru (jak ho známe ze seriálu) hodně daleko:) Jinak tenhle příběh zabírá většinu sešitu a dojde v něm i na pro komiksové Simpsonovi nezvyklý panel přes celou dvoustranu, který bych si klidně pověsil jako plakát:)
„Konec El Barta“
Pětistránkový kraťas, v němž šerif Wiggum po vzoru noirových drsňáků vypráví o úspěšném zátahu na El Barta, což má být podle něj skrytá identita známého zločince... Haďáka!:) Tak trochu komedie omylů, kde je dost vtipných momentů. Jen škoda, že Haďák tu zůstává jako Snake, přitom podle mě je pro něj vžitý seriálový překlad.
Celkově je tohle číslo skvělým čtením pro děti i dětinské dospělé;))
U novodobějších sérií od Marvelu čekám vždy hodnocení mezi 3–4 hvězdičkami. Jinými slovy, že mě to neurazí, ani nenadchne (podobně jako většina filmových marvelovek). Že nebude scházet řemeslná kvalita, ale ani nepůjde o nějakou extra zábavu. Tak mám dilema, co teď udělat s třetím Strangem, protože asi nevidím důvod, proč těch hvězd nedat rovnou 5:)
Není to komiks, který vám změní život, ale zároveň na sto procent plní to, co sliboval. Jako béčkový film, u něhož o Oscarech nemůže být řeč, jenže nudit se nebudete ani na vteřinu. Přesně tak je to s novým Strangem. Ten je totiž každou chvíli někde v kosmu, potkává spoustu ras z různých dimenzí mnohovesmíru a neustále řeší trable vznikající ze střetů magie a vědy.
Rád si představuju, že by takovýhle komiks mohl vycházet klidně na úplných počátcích Marvelu, kde by byl představován jako „senzační dobrodružství vesmírného čaroděje“, nebo tak něco:)) A co já vím, nejspíš to tak při jeho premiéře v 60. letech i bylo. Strange celkově moc neznám a ani ve filmech mi k srdci nepřirostl. Ale musím přiznat, že mě díky sérii Nejvyšší čaroděj zajímá (a baví!) víc a víc.
Tentokrát mu pomáhají i další čarodějové a čarodějky, protože starý dobrý Galactus dělá zase potíže a Strange ho sám zvládnout nedokáže. „Doktor“ navíc přijímá přetěžký úkol – musí pro nenasytného požírače planet najít živý svět, kde však nebudou žádní obyvatelé. A do toho všeho spolupracovat s tak nevyzpytatelnými bytostmi, jako je třeba Mefisto, s nímž se uzavírání dohod moc nevyplácí...
Chválím kresbu, některé panely jsou fakt parádní, stejně tak Galactusův pozdější „vytuněný“ vzhled. Zároveň je pravda, že méně důležitým panelům se dala věnovat větší péče. A celé to mohlo být vizuálně mnohem ujetější, divočejší. Proto nakonec zůstávám u 4 hvězd, byť 5 bylo blízko:)
Upřímně jsem nad tímhle Zaklínačem pochyboval a říkal si, proč vlastně něco takového číst, když ho mám v klasických příbězích od Sapkowskiho, a že to bude spíš „rehaš“ pro manga fanatiky. Naštěstí jsem se ale zase jednou rozhodl opustit pohodlí té omezené krabice v mé mysli a za jejími hranicemi se seznámil s parádní novou sérií!:)
V první řadě pochvala pro Crew za krásnou knihu. A tím myslím i fyzicky. Je to stejný formát jako např. Lazarus nebo Kingdom Come, tzn. brož s chlopněmi (u KC byl ještě přebal). Strašně příjemný materiál, nejradši bych ji nedal z ruky:)) Obálka od Jen Bartel je nádherná. Možná z ní na leckoho Geralt může působit trochu zženštile, ale to je jen umělecká stylizace. Uvnitř vypadá jinak, a je to ten samý tvrďák a řezník jako v Sapkowskiho originálu.
Co mi na první pohled vůbec nesedělo je Hatayova kresba. Po krátké chvíli jsem si zvyknul a dál jsem se jeho tvorbou vyloženě kochal. Ať už šlo o práci s krajinou a fantastickými tvory, nebo momenty, které by se neztratily ani v čistokrevném hororu. Geralt je stále tím zdánlivě sobeckým hrdinou, jenž však dokáže rozlišovat mezi dobrým a špatným a prokouknout, že skutečnými monstry jsou často lidé, kteří si ho najali na špinavou práci.
Propojení Geralta s japonskou mytologií funguje na jedničku. Potkáváme řadu úžasných či děsivých démonů a magických stvoření, která coby Evropané mnohdy nemusíme vůbec znát. Na mě nejvíc zapůsobil okřídlený „nebeský pes“ Tengu – během čtení povídky, kde vystupuje, už jsem najisto věděl, že jsem ztracen a v téhle sérii chci pokračovat:)) Vítaným bonusem je závěrečný detailní bestiář, kde se každé z „bestií“ věnuje stránka textu vysvětlující její původ i roli, jíž sehrála v Róninovi.
Nemám co vytknout a vřele doporučuji také těm fanouškům Zaklínače, kteří se jinak manze vyhýbají.
