Vypadá to jako Storm a přitom to není Storm... Na tuto knihu jsem poprvé narazila na Crweconu a po prolistování si řekla - nádhera, to chci! A tak se také stalo. Jenže, jak se říká, dojmy a pojmy mnohdy nejsou totéž. Nejprve tedy k dojmům - velký formát (větší než MDEK), plnobarevná malba (ano, malba) a bonusy dělají z útlé knihy "must have" záležitost. Jenže ony pojmy (tedy když se do knihy začtete) bohužel přináší do dojmů tu a tam povážlivé stíny. Prvním stínem jsou pro mě bubliny, které svojí ostrou geometrickou konturou působí v malbě hodně násilně. Představtre si, jak by asi vypadala Mona Lisa, k jejímž ústům bychom přilepili takový ten lepicí papírek s textem... Situace je o to horší, že na velkém formátu jsou bubliny - velké. O těch děsivých citoslovcích (zejména jak vypadají) se raději zmiňovat nebudu... Druhým stínem je pro mě absence děje. No, sice tu něco jako děj je, ale to jen proto, že bez bublin by to nebyl komiks, ale něco ve stylu artbooku. Což by bylo možná lepší, protože by a) bubliny nerušily malbu a b) to bylo stejně jedno, neboť kresba je natolik detailní a scény natolik podrobné a rozfázované, že děj jasně vyplývá z kompozice. A třetím stínem pro mě je to, že postavy (ono jich tu vlastně moc není, takže především hlavní hrdina) nemají žádný vývoj. Je to prostě ve stylu přišel jsem-záchránil jsem (krásku v nesnázích). Proč? Proto. Mohl jsem ji nezachránit? Ne. Mohl jsem udělat něco jiného? Ne. Chápu, že autor drží určitý fantasy kánon, ale v tomto případě je onen kánon až moc jednoduchý a příliš striktní.
Když tedy shrnu výsledné hodnocení: Malba je opravdu pastvou pro oči, o tom není pochyb. Jenže bubliny a zejména ta citoslovce působí ve srovnání s malbou tragicky. Scénář - tedy pokud bych odmyslela text a hodnotila jen sled panelů - je prostý, jednoduchý, bez odboček a zápletek. Pokud k tomu přidám text, bohužel se vůbec nic nezmění. Na druhou stranu, album má pouhých 48 stran, takže to až tak moc nevadí, protože malba významně převyšuje příběh. Bonusy, které jsou součátí knihy, jsou fajn a čtenář se z nich dozví spoustu zajímavých věcí.
Úúúú... To tedy byla hrůza. 9 sešitů a z pohledu příběhu Mýtů se v nich vlastně vůbec nic nestane. Kdyby to bylo alespoň vtipné - jenže ono není. Postavy mají spoustu řečí, ale vlastně vůbec nic podstatného neřeknou. Jack je neskutečně otravný, vlezlý jako podomní prodejce teplé vody a vtipný zhruba stejně tak. Nápady a překvapení (kterých je jinak v Mýtech spousta) - skoro žádné. Akce ve stylu Přišel jsem - Viděl jsem - Deus ex machina. WTF?? Pokud má být tento crossover jakousi vějičkou na sérii JoF, tak v mém případě naopak funguje jako jednoznačné varování "Ruce pryč!" Tento díl není mytickou srážkou, jak nám sděluje zadní strana obálky, ale spíše něčím úplně jiným, ovšem též mytickým...
Jedním slovem - paráda! Kniha má úctyhodných 244 stran, ale všech pět alb jsem doslova slupla jako malinu. A když jsem dospěla na stranu 245, jen jsem si povzdychla - já chci další!
Teď trochu vážněji. Ke Kronikám Pandarve je dle mého názoru vhodné přistoupit takříkajíc s "prázdnou myslí", protože svět Pandarve je doslova "mimózní". Zapomeňte, že znáte nějaké fyzikální zákony, logiku a podobně. Tady je všechno jinak. Nepřemýšlejte co, proč a jak, protože jinak si budete klepat na čelo, co že to ten scénarista vymyslel. Bohužel, tu a tam se v bublinách vyskytují "vysvětlení", resp. zdůraznění že je to či ono opravdu jinak - to mi v celé knize přišlo opravdu otravné a zbytečné. Scénárista prostě měl bouchnout do stolu: Tohle je můj svět, podle mých pravidel a ty, čtenáři, se snaž! Žádné berličky nebudou! No, bohužel, nestalo se. Ale dá se to přežít, já to od druhého alba prostě ignorovala. Jednotlivá alba jsou příběhově uzavřená, za což dávám plus, a navázání je nenásilné a logické (i když mezi čtvrtým a pátým albem mi to moc smyslu tedy nedává). Příběh je opravdu jednoduchý a průhledný jako čiré sklo, a v zásadě o něj ani moc nejde. Při jeho čtení se mi vybavily příběhy Conana nebo Kroniky Protizemě, které jsou v mnoha ohledech k Pandarve ekvivalentní. Stejně jako Conan a Tarl Cabot, i Storm se drží kánonu, což na jednu stranu činí příběhy extrémně předvídatelnými, na stranu druhou umožňuje scénáristovi klást Stormovi a jeho druhům do cesty kdejaké bizarnosti (protože Storm je vždy překoná). Stinnou stránkou takovéhoto způsobu vedení děje je ovšem značné množství textu a sem tam i opakování nebo zdůrazňování zjevných skutečností.
Vizuální stránka všech pěti alb je opravdu nádherná a k tomuto typu příběhu pasuje naprosto dokonale.
Za sebe proto mohu říct - naprostá spokojenost, neboť jsem dostala přesně to, co jsem očekávala. Pravdou ovšem je, že mám v tomto kánonu načteno opravdu hodně a tak některé jeho nedokonalosti a chyby (které prostě z principu má) rovnou ignoruji.
Těšila jsem se na pokračování Superhrdinek - a jsem z něho tak trochu rozpačitá. A nevím, jestli je to tím, že už mám z DC univerza tolik načteno a tudíž mám zažité určité pořádky. A nebo tím, že se na tento příběh určený dětem dívám dospělou metrikou. Ale popořádku... POZOR! Budu spoilovat, takže pokud nechcete přijít o překvapení, čtěte dále s rozvahou (a nebo raději přeskočte na závěr).
Problém č. 1. V předchozím díle (Zkouškové peklo) bylo jen pár hrdinek (a hrdinů) a pár padouchů. Ostatně představení akademie (str. 4 a 5) čítá 10 osob, vč. vedení. Jenže v tomto dílu nám počet hrdinů a padouchů dramaticky narostl - představení již čítá 18 (!!) osob. A další nezanedbatelný počet je poté "představen" v příběhu. Autoři naštěstí drží charakteristické barvy/propriety/atributy postav, takže se neztratíte, ale je to náročné...
Problém č. 2. Pokud již máte něco načteno z DC, tak to při čtení tohoto příběhu rychle zapomeňte. Ivy jeko hrdinka? OK, proč ne, když jsme ji měli v Gotham City Sirens. Cheetah? No dobrá... Enchantress jako profesorka? Budiž. Ale Birds of Prey jako padouši? To jsem nesla opravdu těžce.
Problém č. 3. V prvním díle byl příběh jednoduchý a přímočarý (v podstatě co kapitola, to příběh jedné hrdinky). Ve druhém díle už máme komplexní příběh v několika rovinách. A tady jsem narazila. Na pozadí běží Odyssea, ale její odrazy v realitě příběhu jsou občas těžko postřehnutelné a nebo je třeba znalosti z reálného DC (a to docela dost - viz Sirény a Bad Banshees a Birds of Prey). A to nepočítám postavy, které se jen mihnou, a o nichž soudím, že nějaký ten význam v příběhu také mají (např. Lobo, Star Sapphire).
Když to shrnu - oproti prvnímu dílu je tento mnohem komplexnější a náročnější - nejen na udržení pozornosti (spousta postav), ale i na pochopení. Na jednu stranu je dobré, že postavy příliš nevybočují ze svých rolí a drží si své atributy, na druhou stranu nejednoznačná definice hrdina/padouch a odlišná příslušnost (ve srovnání s "dospělým" DC) může vést k pozdějšímu zmatení (a to hodně velkému).
Ke kresbě nemám výtky a k tomuto typou komiksu dobře pasuje. Plus dávám za odlišnou Odysseu, která se mi kresbou líbí mnohem více.
Co říct závěrem? Nejsme si jistá, jestli je tento komiks vhodný pro děti od sedmi let. Příliš mnoho postav, komplexní příběh...
Famózní. Naprosto. Famózní. Kůstek v BW mě prakticky vůbec neoslovil, nějak mám v BW zafixované vážnější věci a ke Kůstkovi mi to prostě nesedlo. Ale Kůstek v barvě, to je něco úplně jiného. Úplně jiná liga. Coloring je nenásilný, často se spoustou pastelových odstínů a nevýrazných barevných přechodů, který je v perfektním souladu s čistě černou linkou postav – prostě dokonalá pastva pro oči, do níž se ponoříte – a za chvíli vám průvodčí klepe na rameno, že konečná a vystupovat :) I provedení knížky je výborné - pevná vazba (pořádné tvrdé desky), šitá, s dostatečně širokými okraji (i ve vazbě!) a především - metalický nápis Kůstek! A to vše za bez koruny 250 wočí! No nekupte to!
Hodně povedený díl NHM. Jedná se sice o pořádný tlustospis (celkem 10 sešitů), ale vzhledem k tomu, že se celý děj odehrává v poměrně krátkém čase, tak svižně postupuje k závěru. Ano, místy je trochu ukecaný (zejména ten konec mi přišel ukecaný až moc), ale nakonec mám z celého příběhu dobrý pocit. Superhrdina, který má i svouji temnou stránku, to se moc často nevidí. Kresba k příběhu pasuje výborně, i když některé sešity mi zrovna nesedly (zejména Hulk a X-Men). Ve výsledku spokojenost.
Zklamání. A to přímo obrovské. Jessica se v příbězích vyskytuje opravdu sporadicky a kdyby nebylo stručné historie, považovala bych ji za obyčejnou Marvelovskou statistku (hodně daleko v pozadí). Kresba je místy opravdu děsivá (zejména v prvních pěti sešitech), v New Avengers to tak hrozné není, tam je ale pro změnu děsivý scénář. Jen doufám, že vydavatel tímto výběrem nezamýšlel od Jessicy čtenáře nadobro odradit.
Starší příběh docela v pohodě, ale ten moderní, to byl tedy děs a hrůza. V té změti všho možného jsem se ztratila už po několika stranách, i díky nepřehlednosti panelů a přemíře všelijakých detailů.
Na první seznámení s komiksovými superhrdiny (v tomto případě superhrdinkami) pro děti fajn. Jednoduché a přímočaré. Na druhou stranu, pokud už máte něco načteno, narazíte při čtení na řadu zajímavých souvislostí s "dospěláckými" komiksy. Pro mě příjemné oddychové čtení, k němuž se ráda vracím.
Přiznám se - koupila jsem si tento komiks kvůli kresbě, kvůli ničemu jinému. Prostě se na to dobře kouká :) A byla jsem celkem zklamaná, když se styl ve druhém albu trochu změnil. Sice ne moc, ale dost na to, aby byla změna poznat. Příběh ani nebudu komentovat, protože ten je tam jen proto, aby se něco dělo. Takové "děj? jaký děj?", se všemy nešvary, které k tomu patří. Když to shrnu - kresba za 4* a to je tak vše, protože záporné hodnocení tu není zavedeno :)
Po prvním příběhu, kdy Spider-man v podstatě na světlo přivedl neznámé postavy, jsem si říkala - budou to pro něj jen statisti, kteří jeho stín nepřekročí, a nebo to budou osobité postavy, které se budou vyvíjet úplně jinak? On ten první příběh je totiž příběhem protikladů - hláškující Spidey proti odměřeným C&D, bojovník za spravedlnost (podle zákona) proti nekompromisním bojovníkům jdoucím za svým cílem (potrestat padouchy). Ač by to mohlo být klišovité, není tomu tak a jedná se o povedený příběh plný emocí a atmosféry. Bohužel, kresba nenaplňuje očekávání a místy k atmosféře nepasuje. Hlavní příběh již se Spideym nemá nic společného - je to taková mysteriózní detektivka z městského prostředí. Mysteriózní proto, že se v ní řeší, co jsou C&D vlastně zač a jaký je mezi nimi vztah. V příběhu sledujeme jejich tápaní nad hranicemi vlastních sil, nad tím, zda je morální je užívat tak, jak je užívají a vlastně i nad jejich budoucností. Jejich origin na konci příběhu je tečkou, pomyslným rozhřešením. Čtyři sešity jsou tak akorát, i když jsem měla místy pocit, že některé části jsou v příběhu prostě jen na zaplnění místa. Kresba je o poznání lepší, než v prvním příběhu, ale místy to také není žádně sláva. Shrnuto a podtrženo - na seznámení s postavami výborné, i když je to celé osmdesátkové retro.
Když si to vezmu zpětně, tak všechny holky, co zatím vyšly v NHM jsou parádní výběr :) O téhle Cpt. Marvel jsem neměla ani páru (pro mě prostě zůstává Cpt. Marvel Billy Batson), o to více jsem potěšená, co nám NHM č. 53 nadělilo. Retro je sice místy trochu zmatečné a nelogické (to si jako nikdy nikdo nevšiml, že se Carol transformuje?) a některé věci také nejsou zrovna dobře vysvětlené (třeba ten sedmý smysl), ale na seznámení stačí. Kresba je fajn a nad pár dialogy jsem se i zasmála (i když v době vydání asi neměly tak vyznít, jak vyznívají dnes). Hlavní náplní knihy je příběh (v podstatě opět origin) z roku 2012, který obsahuje celkem zajímavou zápletku - je fakt, že tento způsob, jímž sledujeme, jak Carol ke svým schopnostem přišla, je originální. A taky je to pěkná akční podívaná. A to opravdu podívaná s velkým P, protože kresba (no, spíše malba) ve sv. 1-4 je parádní a k příběhu dokonale pasuje. Bohužel, sv. 5 a 6 již mají kresbu jinou, která mi k příběhu moc nesedla. Ano, je tam pár povedených scén, ale v předchozích sv. 1-4 je jich prostě mnohem víc (třeba ta na poslední straně sv. 1). Na seznámení s Carol je komiks výběrem obou příběhů výborný. Už se těším na film...
Čekala jsem tedy něco jiného, něco ve stylu Snění. Místo toho je v knize soubor mikropovídek, které často "jen tak" něco naznačí. A některé z nich se mi ani nelíbily po grafické stránce. Je to taková ochutnávka, která mě ale nechává naprosto chladnou. Přečteno, založeno do knihovny a nejspíše brzy zapomenuto.
Retro celkem v pohodě, ale hlavní příběh (FF) je tedy naprosto tragický. Úplně jsem se v něm ztratila a vůbec netuším, o čem to vlastně má být. Jediné, co mě zaulo, bylo rande She-Hulk, jinak vůbec nic. No a ten konec, ten je taky - ve stylu NHM... Takže sorry, Scotte.
Nádhera! Origin je sice hodně průměrný a také ztrochu zmatečný, ale hlavní příběh je parádní temná a drsná detektivka. Jeden by řekl - detektivka na 7 čísel? Proč? No přeci proto, aby se měla kam vejít ta spousta stránek, kde se moc nemluví, zato je na co koukat! Kresba je sice hodně temná a syrová (spíše jde v celku o malbu než o kresbu), ale k takovémuto příběhu sedne naprosto dokonale. A to že se tam moc nemluví? Jedině dobře! Bendis říká vše, co čtenář potřebuje vědět a to, co neřekne, to dopoví kresba. Vřele doporučuji!
Přiznám se, že jsem k 51. svazku NHM přistupovala trochu s rezernou. Předmluvy až radši ani nečtu a tak jsem se rovnou pustila do vlastního komiksu. První číslo představující naši hrdinku jsem vzala jako letmé seznámení (tak trochu varovné). Kresba celkem povedená, ale příběho - no, jak říkám, lehké varování... No a pak přijde 8 čísel hlavního příběhu, u něhož jsem se královsky bavila. Kresba super, příběhově sice žádná extra třída, ale těch různých narážek na kde co, hříček a vtípků! Po přečtení jsem dokonce sedla ke googlu, abych si ověřila, zda to či ono bylo dříve či později, než tento komiks (jako třeba v tom třetím předposledním panelu v čísle 3!). Dokonce jsem začala uvažovat, že si něco dalšího z devadesátkové She-Hulk opatřím.
Oproti první knize je kniha druhá jiná - a to v mnoha ohledech. Příběh je uzavřený, s jasnou dějovou linkou, jejíž zápletka je zajímavá a dobře zapadající do prostředí a doby příběhu (pro někoho je ale bohužel odhalena příliš brzy). Na druhou stranu má příběh i několik nevýznamných, leč o to zajímavějších vedlejších linií. Celkem šest sešitů je možná až příliš, na druhou stranu, není to Lara Croft, kde by nám na něco takového stačil sešit jeden, maximálně dva. Velký formát a vazba knize sluší, to je ostatně stejné, jako v případě prvního svazku. Co ovšem první dojem kazí, je obrázek na obálce, konkrétně pozadí za Mechanikou (a konkrétně růže), které má výrazné pixelování. Při čtení knihy jsem navíc narazila na problémy v překlad a nepřesnosti původního originálu, které jinak dobrý dojem z příběhu také trochu kazí. Dovolím si tedy uvést k nim několik poznámek:
Překlad "The Tablet of Destinies" jako Tabule osudů mi vzhledem k příběhu (a době a odkazech v příběhu) nepřijde vhodný. V kontextu příběhu by bylo lepší přeložit "tablet" jako tabulka či destička. A nebo rovnou jako deska (když už máme tu Smaragdovou desku).
Na str. 1 druhého sešitu (CZ) je uveden výklad k teorii tria prima. Překlad je v pořádku, problematický je již originál, který je pravděpodobně upraven pro potřeby příběhu. Podle Teoria tria prima je totiž merkurius duch, sulfur je duše a sůl je tělo (našla jsem i jiné aspekty, nikoliv však ty popsané v příběhu).
Na str. 5 druhého sešitu (CZ) je zmínka o křížové růži jakožto znaku rosekruciánů - v originále je uveden "rose cross", tedy růžový kříž, což je onen symbol rosekruciánů, jimž se také říkalo Růžoví křižáci.
Na str. 1 třetího sešitu (CZ) je zmínka o rozpouštění smolince v lučavce. V originále je uvedena "aqa fortis", což je kyselina dusičná. Lučavka (královská) je aqua regia.
Na str. 4 třetího sešitu (CZ) se je zmínka o hořlavosti hélia - v originále je uveden termín "lifting gas", tedy nosný plyn (balonů a vzducholodí), jímž v počátcích tohoto způsobu létání byl vodík, případně svítiplyn (a oba jsou prudce hořlavé a výbušné).
V úvodu čtvrtého sešitu je úryvek z Tabula Smaragdina, jež je v češtině známa jako Smaragdová deska nebo Hermova Smaragdová deska. Jedná se o poměrně dlouhý text velmi významný pro alchymii, který je součástí textů hermetica (pravděpodobně řecko-egyptských z období přelomu letopočtů). Původ označení "smaragdová" není jistý.
I přes výše uvedené problematické části hodnotím druhou knihu Lady Mechaniky jako zdařilou, i když první kniha se mi líbila více (nebyla tak přímočará a jasná). Abych byla upřímná, při čtení se mi neustále vybavovala Lara Croft, k níž takovýto příběh pasuje mnohem více, než k Mechanice. Shrnuto podtrženo - 65 %.
Tak tohle se opravdu povedlo - kdo v originále sestavoval výběr sešitů?? Ten konec fakt stojí za to... A to zrovna v okamžiku, kdy mě příběh z Mighty Avengers celkem chytl a díky kresbě v posledních dvou sešitech hodně zaujal. Jako jestli si někdo z vydavatelství myslí, že zrovna tenhle způsob (ukončení příběhu v rámci knihy NHM) mě přiměje nějakým způsobem k pokračování (v sérii, zájmu o postavu), šeredně se plete.
Mno... Těšila jsem se na slušnou space-operu, ale výsledek je bohužel úplně jiný. Málokdy se mi stane, abych knihu odložila s tím, že se k ní už nehodlám vracet. A přesně to se mi stalo po přečtení prvních dvou sešitů. Nápad dobrý, realizace nic moc a výsledek tragický. Proti-Země? Man-Beast? Ale no tak! Tohle jako někdo myslel vážně?? Nedalo mi to, a po nějaké době jsem si řekla, že přeci jen zkusím i tu Stráž nekonečna. Zpočátku (první sešit) to vypadalo zajímavě, ale nakonec to zase sklouzlo do splácaniny všeho možného. A kdo si myslíte, že se tam zase objevil? No, kdo asi!
A korunu tomu všemu nasadily bonusy - doufala jsem, že se z nich dozvím, jak to tedy s tím Warlockem je (a bylo), ale Stručná historie Warlocka je teda mazec... P.S. Ta jedna hvězda je za devadesátkovou kresbu a za první sešit Stráže...
Výborná akční jednoaktovka na pozdní odpoledne. Příběh pěkně odsýpá, padouch prudí a občas překvapí, hlavní hrdinové si tu a tam vjedou do vlasů (a nebo i dají po ústech) a postupně se rodí budoucí parta S+B+WW. Jedinou výtku mám k závěru, který je na můj vkus hodně uspěchaný a tu a tam skřípe logika (v pár případech opravdu hodně). Na kresbu jsem si musela chvíli zvykat, ale nakonec jsem se s ní sžila. Líbí se mi, jak je v některých panelech strohá a v jiných naopak detailní. Retro příběh o spolupráci S+B je nápadem docela zajímavý, ale i tady logika skřípe a to neustálé vysvětlování všeho mi opravdu šlo na nervy.
Pro mě zatím nejlepší z doposud vydaných svazků kompletu. Teď vážně, hodnotit takovouto knihu je hodně obtížné, protože je v ní vše, co mám na komiksu tak ráda - postavy, akční scény, barvy; a to vše v podání M. Turnera! Co více si přát? Dobrý děj... Máme tu nový origin SG, akčně se řítící vpřed, který se ale tu a tam neobejde bez berliček a zkratek. A to je vlastně to jediné, co mi na celém díle vadí asi ze všeho nejvíce. Chápu, že kdyby jich nebylo, měl by origin o dost více sešitů a asi by nebyl tak akční a čtivý. Retro příběh představující původní origin SG je místy opravdu naivní a hloupoučký, ale to už tak u těchto starých příběhů občas bývá (někdy více, někdy méně).
Kresba se mi zpočátku hodně líbila, ale s přibývajícími stránkami zevšedněla a ke konci mi už přišla vyloženě otravná. A děj vzhledem k té délce také nebyl nijak extra záživný. A retro tentokrát také za moc nestojí.
Klik je jedna z mála knih, kterou jsem přečetla postupně po částech – a to především kvůli kresbě. V knize, jejíž provedení (pevná vazba, obálka) je na výbornou, jsou celkem čtyři příběhy, které spojuje jedna jediná věc – implantát (v hlavě! Claudie) a ovladač (v rukou! někoho jiného…). Děj všech příběhů je prostý a jednoduchý, ale to není to hlavní, oč v tomto komiksu jde – tím hlavním je kresba. Jenže ta se mi zdá značně nevyvážená, co se týká jednotlivých příběhů. Nejlepší mi přišla v prvním, ve druhém již měla některé panely horší, stejně tak ve třetím a subjektivně nejhorší mi přišla ve čtvrtém, který mi přijde nejhorší i po stránce příběhové. Přestože se jedná o erotický komiks, najdou se i momenty, u nichž jsem se zasmála (zejména ve třetím příběhu). Co se týká hodnocení – příběhy jsou do značné míry jen doprovod kresby (to aby se alespoň něco dělo) a Manara si v řadě případů s logikou hlavu neláme. Kresba je bohužel v některých panelech strohá ve srovnání s ostatními, případně má příliš silné linie, které působí rušivě. A některé postavy jsou navíc nakreslené opravdu odpudivě.
Třiadvacátý svazek NHM a opět tenký, obsahující jedno starší číslo na seznámení (z roku 1980) a čtyři čísla novější (z roku 2009). Starší příběh má jednoduchý příběh, celkem obstojnou kresbu a líbí se mi na něm dvojznačnost Mockingbird pro čtenáře neznající tuto postavu (je padouch nebo hrdina?). Novější příběh je po grafické stránce povedený (líbí se mi střídání stylu kresby mezi realitou/flashbacky), ale po příběhové stránce mi přijde naprosto nepochopitelný. Spousta odkazů na jiné postavy a události, o nichž je třeba mít alespoň povědomí, aby čtenář pochopil, o co jde. Já se ztratila už na páté stránce. Kdo je to Ronin? A nový Cap?? A kde je Hawkeye, když je o něm zmínka v předmluvě? Pravda, něco se čtenář dozví ve stručné historii a v zákulisí na konci knihy, ale i tak mám z celé knihy po přečtení neodbytný pocit, že vůbec netuším, co je vlastně Mockingbird zač a co má za schopnosti. Opět jeden z dílů NHM, který je na seznámení se s postavou pro čtenáře výstřelem do tmy.
Sebrané soudní spisy soudce Dredda nám v druhém svazku přináší další sérií příběhů z přelomu 70. a 80. let ve stejné grafické podobě, jako svazek č. 1. V této knize jsou již kratší příběhy a více „jednoaktovek“, což mi vzhledem k tehdejšímu způsobu vydávání přijde lepší, než delší příběhy. Nosnou linií knihy se tak stává „život a kariéra“ soudce Dredda a dalo by se říct, že je to vlastně takový graficky podaný seriál z profesního prostředí (jako se o mnoho let později v TV objevily všelijaké policejní stanice, nemocnice a podobně). Takže tu máme akční příběhy s hlavním hrdinou, obraz hlavního hrdiny v podání jeho robota, sympatické kolegy(ně) a další klasické propriety tohoto žánru. K tomu samozřejmě nesmí chybět všichni ti zločinci, padouši a další vhodné cíle pro odsouzení. Ve srovnání s příběhy v prvním svazku se zde také více hraje na city, objevují se emoce a občas se také z Dredda stane superhrdina. Kresba je opět výborná (zejména detailní Brian Bolland) a příběhy mají opět patřičnou dystopickou atmosféru (mně se nejvíce líbily pasáže, v nichž zobrazenou/popsanou utopii tříští nemilosrdné konfrontační komentáře či následující panely; jako je tomu třeba v příběhu Městský blok). Ve srovnání s prvním svazkem také přibylo hlášek, ať už v podaní Dredda, či dalších postav. Celkově mám dojem, že Dredd příběhově více vyspěl. Proto dávám vyšší hodnocení, než u prvního svazku.
A nezapomeňte: Před zákonem člověka nezachrání ani smrt!
Sebrané soudní spisy soudce Dredda servírují v první knize dva velké příběhy – Prokletou zemi a Den, kdy zemřel zákon a tři krátké (Vláda grázlů, Exo-meni a Monstrum DNA) z přelomu 70. a 80. let. Nečekejte však žádný barevný komiks – v tomto svazku dostanete akční černobílou pérovku z dystopické budoucnosti, jejíž hlavním hrdinou je nekompromisní soudce Dredd, pro něhož je zákon nade vše. Kresba je výborná a k tématu naprosto dokonale sedne a dotváří temnou a pochmurnou atmosféru budoucnosti. Co je o trochu horší, je vlastní příběhová linie, která je v Prokleté zemi absolutně zredukována na cestu z A do B s jedním jediným cílem, doplněná o epizodní vložky v každém čísle (tedy progu). Což se víceméně opakuje i v příběhu Den, kdy zemřel zákon, i když zde je již dějová linie rozprostřena do několika vrstev a není tak triviálně jednoduchá, jako v Prokleté zemi. Ona triviální jednoduchost se ovšem vrací v posledních třech příbězích, což je ovšem pochopitelné vzhledem k jejich délce. Příběhy soudce Dredda totiž ani nemohou být jiné, neboť vycházely „na pokračování“, čemuž je uzpůsoben příběh i gradace děje v jednotlivých sešitech. Vše se tak víceméně nese v duchu: Přišel jsem – odhalil jsem – odsoudil jsem pachatele. Přesto není nouze o zajímavé momenty (dinosauři), postavy (Spikes, Tweak, Fergee) a výtvory techniky (Walter, vohuldozer!), které mi utkvěly v paměti; spolu s řadou hlášek soudce Dredda. Shrnuto podtrženo – výborná kresba, super atmosféra, dobré postavy a dostatek hlášek pro pobavení. Prostě příjemné oddechové čtení. Jen se musíte smířit s tím, že příběhy jsou prostě přizpůsobené pro periodikum (takže tu a tam něco zopakují, přeskočí, vynechají...).
Ocitli jsme se v polovině Mýtů a válka vrcholí. Když jsem jedenáctou knihu dočetla (a když válka skončila), uvědomila jsem si dvě věci. Za prvé – Willingham je autor, který v Mýtech dokáže z minima možností vytěžit absolutní maximum příběhu (to když si spojíte, co všechno by dokázaly mýtické postavy (na obou stranách), kdyby se jim nechalo úplně volné pole působnosti). Navíc první polovina příběhů naznačila tolik možností, kam pokračovat, až to není hezké. A za druhé – Buckingham je svým podáním postav (a vlastně nejen jich) v Mýtech prostě nezastupitelný.
Nejprve dva sešity retro – první s Iron Manem a druhý se Spider-Manem. V tom prvním se s Black Widow seznámíme (tedy jako že existuje) a teprve v tom druhém se dostane do pořádné akce. Její úmysly jsou však podivné a tak i závěr příběhu je opravdu k pousmání. Kresbou je však druhý příběh o mnoho lepší, než první (u něhož mně vadily především ty různobarevné bubliny). Zbytek knihy tvoří příběh Návrat domů, kdy se vydáváme na pátrání po původu Black Widow. Dalo by se říct celkem povedený špionážní thriller, který má spád, i když jsem se občas ztrácela ve všech těch tajných agenturách, agentech a nepřátelích. A korunu všemu nasazuje kresba, která je … strašná. Na Sienkiewicze jsem poprvé narazila v krátkém extra příběhu Shazam a říkala si – jako artovka zajímavé, ale nic pro mě. A v téhle knize je jeho kresby rovnou 6 sešitů.
První příběh je origin v novém kabátě s dobrým příběhem, spíše více zaměřený na jednotlivé postavy, než na týmovou akci. Nenávist k mutantům v pozadí příběhu mu dává na vážnosti a kompenzuje teenage vzhled (zejména kresba mi k příběhu moc nesedla). Naproti tomu druhý příběh si na nic milého ani vzdáleně nehraje. God loves, Man kills přináší temnotu nenávisti vůči mutantům a náboženského fanatismu podanou nejen slovně, ale i graficky. Výborné nadčasové dílo, při jehož čtení jsem si uvědomila, jak málo občas stačí, aby se věci daly do pohybu.
Jaké to může být, když se potkají takoví dva velikáni a jsou okolnostmi přinuceni spolupracovat takříkajíc na jednom případu? Občas překvapivě velmi vtipné. Kontrast obou hrdinů částečně stírají jejich monology a částečně i ta spousta superpadouchů a superhrdinů, které na jeviště posílá Lex, a kteří duo S/B nenechají vydechnout. Díky tomu všemu má příběh pěkný spád, na druhou stranu se v něm vyskytují místa, která připomínají hodně divoký střih. Občas jsem si díky tomu připadala ztracená a mám pocit, že některé scény odkazují na něco, co se stalo někde jinde a někdy jindy a tak nějak se předpokládá, že čtenáři vše znají. Např. rošáda. Nebo Toyman. Ostatně ona zkratka k vyřešení problému letícího šutru je jako králík vytažený z klobouku. To, že ho vytáhli, to jsem jakž takž skousla, ale kde, sakra, toho králíka vzali? A vlastně, kde vzali i ten klobouk? Před koncem pátého sešitu jsem nabyla dojmu, že v příběhu pár stránek chybí. Co pár stránek! Pár sešitů! Za toto „řešení“ zápletky dávám body dolů. Za co naopak přidávám, je řada povedených a vtipných scén a narážek. Kresba se mi líbí a k takovémuto příběhu celkem dobře pasuje.
Retro číslo z roku 1952 je příjemným zpestřením knihy, a to i přes svoji jednoduchost.
To se takhle ráno vyslechne přednáška na téma Black Panther, obratem se koupí nové NHM a ... Číst Black Panthera a umřít nudou.... Číslo 22 NHM je podezřele tenké, ale i kdyby bylo poloviční, výsledek bude stejný. První dva retrosešity (origin z roku 1966) jsou strašné. Scénář tragický, postavy neuvěřitelné (snad ve všech významech tohoto slova; chudák Sue, za co si to zasloužila?) a kresba, u níž místy nevěříte vlastním očím (to černé něco absolutně bez detailů má být jako Black Panther?). Po retru (u něhož jsem si nebyla jistá, jestli náhodou není o pár desetiletí starší) přijdou 3 (sic!) sešity Vidět Wakandu a zemřít (z roku 2008). A co je v nich? Spousta zelené, černé a modré barvy (no dobře, sem tam i oranžová), v nichž moc detailů nevidno (takže netušíte, kdo je kdo) - ale ono je to stejně jedno, protože Skrullové jsou všichni stejní a Wakanďané mají všichni panteří oblečky a masky. A na pozadí vám běží "komentář" Skrullského komandéra doplněný srdceryvnými povzdechy. Hotový uspávač hadů. Už někde na začátku třetího sešitu jsem umírala nudou a alespoň doufala v nějaký zásadní zvrat. Který ... nepřišel. Black Panther předvedl vpravdě mistrovský trik a přišel happy end. Příběh, který by se dříve vešel do jednoho sešitu (možná ani to ne) na více jak 60 stranách...
Shrnuto podtrženo: z mého pohledu jeden z doposud nejhorších dílů NHM.
Po Nikdykde jsem sáhla především kvůli kresbě a také kvůli Miku Careymu (Lucifer). A nějak mi uniklo, že se jedná o adaptaci Gaimanova stejnojmenného románu. Jelikož jsem jej nečetla, budu hodnotit pouze tuto adaptaci. Začátek příběhu je celkem přímočarý a naznačuje spoustu zajímavých možností, kam by se mohl dál ubírat. Jenže pak přijde druhý sešit a na jeho začátku jsem jen zamrkala překvapením. Další Midnight Nation? No, proč ne… Jenže – z příběhu se postupem času stane jednoaktová RPG s hlavním úkolem vpravdě triviálním a vedlejšími úkoly průhlednými jako sklo. Aby toho nebylo málo, oba hlavní hrdinové jsou vykresleni ne moc uvěřitelně. A padouši? No, ti jsou spíše úsměvní. Včetně toho hlavního (pravda, je tam ještě jeden „skorohlavní“, aby to nebylo tak jednoduché). To vše prosím na 9 sešitů. Občas skřípe logika, občas přijdou scény, které nedávají smysl. A závěr? Ten raději ani nekomentuji. Kresba Glenna Fabryho, která mě ke knize přivedla, je z mého pohledu o mnoho lepší, než vlastní příběh, ale nedokáže jej zachránit. V některých panelech jsem se ztrácela (díky přemíře detailů). Také mi občas přišlo, že perspektiva některých scén je – přinejmenším zvláštní.
Lady Mechanika je mnohem více umělecké dílo, než klasický komiks. Což podtrhuje i formát českého vydání – pevná vazba s dvěma variantami obálek. Když jsem knihou listovala, uchvátila mě Benitezova kresba a Steigerwaldovy barvy, kdy obojí k steampunkové atmosféře naprosto dokonale padne. Příběh sám plyne pozvolna a čtenáři jsou postupně odhalovány střípky událostí, souvislostí a minulosti zahalené v mlze, které skládají živý obraz skutečnosti, který čas od času přinese nečekané odhalení. Benitez dávkuje jednotlivé střípky s mistrnou grácií – tu ukáže to, tu nastíní ono a nutí čtenáře neustále věnovat pozornost jak kresbě, tak textu. A hlídá si, aby vše sedělo. Jak příběhu, tak kresbě nemám prakticky co vytknout. Tedy až na jednu věc – scénu v cirkusu s revolverem (která tak, jak je podána, je prostě zvláštní a podezřelá). Na celkovém výborném hodnocení knihy to však nic nemění. Pevně věřím, že Argo vydá obdobným způsobem i pokračování.
Kresba mě tedy nijak zvláště neuchvátila, i když je v knize pár scén, které mi v paměti zůstaly (mj. např. dvojstránka, na níž Superman diskutuje s Lexem). Příběh samotný je jednoduchý, přesto mi občas nedává vůbec smysl. Phantom zone - OK, hmotná pevnost Rozz - no dobrá, interdimenzionální lodě - WTF? Proč to defilé superhrdinů? A jak je možné, že jsou na jednom místě obě Kary? A co tam dělá Alan Scott? Kde to sakra jsme? Tohle je ostatně jedna z věcí, která mi na DC universu často vadí - máme spoustu zajímavých superhrdinů všude možně (E0, E1, E2,...), tak proč je nepoužít - eventy neeventy, tady přiohneme čas, tady realitu, tady to či ono. Prostě aby byli vidět. Jako zde, kde hrají jen roli statistů (s ohledem na Lexovy hračky). Takové: víc hrdinů-víc super. Co se týká bonusového retro čísla - proč je evidentně nekompletní?
Když to shrnu - jedna ze slabších knih kompletu. Hlavní příběh vlastně nic moc neřekne (po "odhalení" syna je pokračování již jasné a celkem průhledné) a bonusové retro číslo "končí" opravdu neslavně.
Origin Furyho tedy nic moc a to jak kresbou, tak příběhem. Kresba v některých panelech opravdu hrozná a logika jde místy také stranou. Sestřelit stíhačku ručním granátem? To jako fakt?? Secret Warriors jsou již o poznání lepší, ale dost dlouho mi trvalo, než jsem se v ději alespoň trochu zorientovala. Skákání mezi tady a teď, dříve a jinde nebo teď ale jinde mi tedy opravdu nesedlo, protože jsem místy neměla zdání, kdo proti komu vlastně stojí (nemám moc přehled o vztazích mezi Hydrou, S.H.I.E.L.D.em a H.A.M.M.E.R.em v Marvelversu). A těch několik stránek s "počítačovým výpisem" mi v tom udělalo ještě větší zmatek. A překvapivě mi nepomohla ani závěrečná stručná historie a zákulisí. A aby toho nebylo málo, tak příběh je useknutý zrovna v okamžiku, kdy se začne dít něco opravdu zajímavého. Předpokládám, že pokračování zde nevyjde, a do těch zhruba devíti set stránek v originále se pouštět asi nemá moc smysl bez hlubší znalosti souvislostí. Takže jako "návnada" pro fanoušky Marvelu určitě dobré, ale jinak výstřel do ztracena.
Tahle kniha se hodnotí obzvláště obtížně. Grafika, zpracování a vlastní realizace v podobě kolosální knihy - tady není co vytknout a zejména ve srovnání posledního sešitu (Krajní meze) se zbývajícími sešity je patrná výborná kresba Andyho Parka (klasický devadesátkový image styl), která se se k Laře hodí mnohem více, než Manapulovo podání, které mi přijde mnohem více "superhrdinské" než "akční". V knize je spousta stran (či rovnou dvoustran), na něž je opravdu radost pohledět (namátkou třeba dvoustrana 2-3 ve druhém sešitu Medusiny masky nebo třeba dvoustrana 2-3 ve čtvrtém sešitu Zásah). Strávila jsem s Archívy dlouhou víkendovou noc prostě jen proto, že jsem si knihou dlouho listovala stránku po stránce, aniž bych se pořádně věnovala textu. Pravda, kniha je slušná bichle, pěkně těžká a při čtení v křesle se řádně "pronese". Což je z pohledu provedení asi jediné mínus, které jsem odhalila. Takže tady 98 %.
Ovšem pokud se podívám na obsah (a teď myslím především ta písmenka v pozadí, ale nejen ta), tak tady už je to o poznání horší. Hlavní problém vidím v tom, že každý příběh je "fast and furious", někdy mnohem více fast, jindy furious a tomu je podřízeno vše - včetně logiky. A že v této knize najdete logických lapsů opravdu požehnaně! Našla jsem i stránky, kde je nelogické téměř vše. A to je v případě akčního komiksu prostě problém. U superhrdinů s tím nemám problém, protože prostě superschopnosti, ale Lara přeci není žádná "super" (i když místy předvádí - i díky scénáři a absenci logiky - kousky jako třeba P.G. nebo W.W.). Dalším problémem je zkratkovitost a vynechávání zdánlivě nepodstatného, což je občas v kombinaci s pochybnou logikou naprosto smrtící (zde bych jako příklad uvedla dvojčíslo Šangri-La, které jsem si musela přečíst třikrát a stejně jsem nepřišla na to, kde se v příběhové linii najednou vzala paní Bakerová). Občas jsem si v dějové linii celé knihy připadala naprosto ztracená. Tady bych citovala Laru: Mně uniká spousta dílků téhle skládanky... Zde tedy bohužel nemohu dát více jak 10 % (protože alespoň něco nového jsem se dozvěděla).
Suma sumárum: Pokud si chcete jen tak listovat za dlouhých zimních večerů, kochat se vnadami Lary a snít o dalekých krajích a divokých kouscích, je tato kniha pro vás přesně to pravé. Protože nemá moc textu, nemusíte se držet v dějové linii a nemusíte si pamatovat kdo kde kdy a co řekl - není to důležité. Jen by vás to rušilo a nutilo přemýšlet ve stylu "jak je to sakra možné?".
Pokud se však chcete především ponořit do příběhu, do hlavní dějové linie a pátrat po pozadí proč kdo kde kdy a co řekl, není tato kniha pro vás. Protože těch lapsů v příbězích je opravdu ... moc.
Další dvě jednohubky, tentokrát o poznání slabší, než předchozí dvě. Kresba je stále výborná, jen ten scénář a nápady jsou stále horší. Zejména Barcelona je po příběhové stránce opravdu tragická. Chápu, že svět Ekhö je jiný, zvláštní; ale to, co Arleston předvedl v Barceloně, to mi tedy rozum zůstává stát. Kdyby to bylo alespoň vtipné, když už to úplně postrádá logiku... Jen doufám, že v nějakém budoucím příběhu neposedne Mravenu duch stromu nebo kytky...
Dvě jednohubky, které se příběhově nedají brát moc vážně. Skvělá kresba - a to je v podstatě jediné, co je opravdu skvělé. Protože obě zápletky jsou jako přes kopírák, docela dost přitažené za vlasy a místy postrádají logiku. Sem tam nějaká vtipná narážka - a to je vše. Po scénáristické stránce s bídou za 1*, po grafické tak 4,5* (má to i své mouchy v občasné nepřehlednosti a přemíry drobných detailů).
Vzhledem k tomu, že do této knihy jsme ani netušila, že nějací Bratři ve zbrani existují, hodnotím seznámení se s nimi kladně. První příběh je sice možná o něco delší, než by musel být, ale díky výborné kresbě mi celkem rychle uplynul. Zápletka se mi zdá trochu kostrbatá, ale rozuzlení je docela povedené. Druhá část (retro) mě zaujala více, především díky rozvržení do úkolů pro jednotlivé hrdiny a poté společného finále. Kresba je místy trochu zvláštní (zejména obličeje postav), ale jinak fajn. Co mi ale na obou příbězích hodně vadilo, byl font letteringu hrdinů a jeho špatná čitelnost. Bonusy výborné - alespoň jsem se o Bratrech dozvěděla pár zajímavých informací.
Klasika nic extra, přišlo mi to až moc natahované. A kresba také nic moc. Druhá část je o poznání horší - příběh, ve kterém se toho vlastně moc neřekne a nestane (na 3 sešity!) s kresbou, která mi tedy opravdu nesedí.
Tak tady mi to už docela dost skřípe a zdá se mi, jako by scénárista tvořil děj ve stylu: už mi dochází nápady, je na čase odvést pozornost, on si toho nikdo nevšimne. Protože závěr je tedy opravdu "prazvláštní". Kresba si sice stále drží vysokou kvalitu, ale místy bohužel přispívá k chaotičnosti děje. Co se týká bonusového čísla, tentokráte DC #33, tak opět barevně nevýrazné, což mě tedy opravdu netěší.
Batman není zrovna můj oblíbenec, ale v tomto komiksu mi jeho přítomnost ani moc nevadila. Kresba je výborná a k příběhu celkem sedne. Co už tak moc fajn není, je scénář. Děj je značně strohý a přímočarý, takřka bez ničeho, co by čtenáře přimělo zpomalit a zapřemýšlet. Pravda, já se zarazila hned u objevení se Heleny a dlouho přemýšlela, jak se tam sakra vzala! Na druhou stranu, pátrání bylo celkem příjemná odbočka, takže pro mě plus. Další odbočka přišla vzápětí i u Pamely a Seliny. I díky tomu mám teď alespoň nějakou spojku mezi příběhy z preCoIE a New52.
Koncept DCKK mi nepřijde špatný, je sice bonusově o něco chudší než NHM, ale to pro mě nepředstavuje problém. Těšila jsem se na "bonusové" 1. číslo s Batmanem, ale výsledek mě doslova šokoval. To jim v tiskárně došly barvičky? Vždyť tyto první komiksy přímo hýří barvami! Nedalo mi to a prošla si přetisky různých prvních čísel a prohlédla i nějaké ty scany - a zjistila, že "vyblité barvičky" nejsou jediný problém, některé barvy (např. fialová, oranžová) nejsou evidentně přetisknuté korektně. Za toto tedy v hodnocení nula bodů. Druhá věc, která mě moc netěší, je provedení knihy - kdyby nebyla šitá (což naštěstí je), tak z ní mám po prvním přečtení salátové vydání.
Zklamání. Kdyby nebylo onoho originu (který již vyšel v 1. řadě UKK), dala bych jen 1*. Origin je odrazem doby a s ohledem na to proti němu nic nemám. Zbytek knihy je uzavřený příběh z roku 2000. Žádný prostřih z mezidobí (origin je z roku 1963) - no budiž, ale vzhledem k tomu, že NHM by mělo představovat hrdiny Marvelu, tak bych čekala, že se o IM dozvím něco víc než jen to, že je to průmyslník, co zachraňuje svět v plechové zbroji. Uzavřený příběh prostě jen říká něco málo z dlouhé historie IM, a naprosto bez souvislostí. Navíc v roce 2000 dát jako nosnou zápletku příběhu oživnutí AI v podobě Frankensteinova monstra, to chce tedy opravdu dost odvahy. Zpracování není jakkoliv originální, postrádá jakoukoliv zajímavou myšlenku, oba hlavní hrdinové se v příběhu chovají jako kdyby přišli o rozum (a nebo jej vůbec neměli) a vše navíc korunuje kresba, která mi k takové zápletce vůbec nesedne. No a závěr příběhu, to radši nekomentuji. Tady nejen logika skřípe tak, až z toho bolí uši.
Tak takto jsem si tedy své první komiksové seznámení s Capem nepředstavovala. Mám pocit, že od dílu této série s Hawkeyem to jde někam úplně jinam, než se zdálo z prvních tří knih NHM. Chápu, že očekávat ekvivalent Celebrations je bláhové, přesto jsem si říkala, že série NHM by mohla být alespoň něo na ten způsob, hodně zjednodušený - jeden sešit originu, pak pár prostřihových příběhů z různých období nebo nějaký krátký uzavřený příběh na pár sešitů, kde se čtenář dozví o hrdinovi něco zajímavého, klíčového a tak. Jenže v této knize není nic z toho. Kdybych neměla Capa nakoukaného z filmů, vůbec bych z této knihy netušila co je vlastně Cap zač.
Origin, navíc překreslený/převyprávěný (nedokáži posoudit, jak moc dobře) je až na konci knihy (!!), takže když začnete číst, vůbec netušíte, proč se Cap chová tak jak chová a proč smýšlí tak, jak smýšlí a děla to, co dělá. Příběhy pojí jen to, že v sešitech následují po sobě, jinak se prostě jedná o výřez z dlouhé časové osy historie Capa, která začala v roce 1941 (!), přičemž to, co čtenář nyní čte, je z roku 1980.
Přestože se jedná o "osmdesátkový" komiks, kresbou mi připadá tak o dvacet let starší, příběhově mnohdy ještě starší. Příběhy samy o sobě jsou plné monologů a dialogů, které mnohdy působí tak, že čtenář přeci "nemá páru" a proto se mu musí vše náležitě vysvětlit. A díky tomu pak narazíme na takové perly, jako že v jednom příběhu nám Cap vysvětluje, že svým starým štítem neházel a v jiném příběhu jím vesele hází! A když dostane nový, kulatý, dokonce popisuje, jak dál s ním dohodí... A to není jediná nelogičnost, na kterou jsem při čtení narazila. Další problém je z mého pohledu rozdvojenost příběhových linií, a to jak v prvních třech sešitech (Cap pátrá po své minulosti a bojuje s Machinesmithem), tak v příběhu s Baronem Bloodem (Cap bojuje s Bloodem a představují se Invaders). Ani jedna z linií není udělaná pořádně, aby byla smysluplná v rámci příběhu, což je pochopitelné, protože v té době měli všichni čtenáři Capa načteno a věděli - jenže neznalý čtenář absolutně netuší. Sešit s návrhem Capa na prezidenta je nápadem sice fajn, ale provedením trochu mimo (a doslov na konci to úplně zabíjí). No a příběh s Batrocem a Hydem je prostě akční výplň, kterou neznalý čtenář musí skousnout a přetrpět.
Shrnuto podtrženo: Toto představení Capa je opravdu, ale opravdu tragické. Souvislostí neznalý čtenář se nedozví prakticky nic, co by jej podnítilo k dalšímu zájmu o tuto postavu. Spíše získá představu, že příběhy s Capem jsou plné jeho monologů o morálce, o hrdinství, případně o ničem a sem tam Cap rozdá pár ran, při nichž se stále bude hlídat, že jedná podle svých zásad. Jakých? Kdo ví... A proč? Prostě proto...
Přiznám se, že zrovna na představení Capa jsem se opravdu těšila, protže z filmů mám tohoto superhrdinu ráda právě proto, jaký je. A jsem z této knihy strašně zklamaná. Bohužel, v případě série NHM to není poprvé. Jen doufám, že další představení NHM se neponesou v podobném duchu...
Miluji komiksová sedmdesátá a osmdesátá léta, ale zdá se, že jsem asi hodně zmlsaná, protože Hawkeye (především jeho první vlastní minisérie) mě tedy rozhodně nechytla a přišla mi, jako kdyby byla minimálně o dekádu, možná dvě starší. A to jak příběhem, tak kresbou. Ony i ty první dva sešity v knize (ze šedesátých let) také za moc nestojí. Když si to porovnám s některými obdobně starými příběhy GA, tak sorry, Hawkeye... Nejvíce mě mrzí, že mi z této knihy neutkvělo v paměti prakticky nic (ve srovnání s předchozími třemi knihami červené série). A nemohu se zbavit dojmu, že Hawkeye je v Marvelversu prostě tak nějak "do počtu".
Famózní. Prostě famózní. Je to sice dlouhé, ale kontinuální a napínavé až do konce. Pravda, jen jedinou vadu na kráse to má - a to Narozeninové tajemství. Což o to, příběh pěkný, ale ta kresba. Ach ta kresba! Naštěstí není příběh dlouhý, tak jsem to přetrpěla. I přes to dávám 100 %, protože zbytek knihy je prostě úžasný. Co mě naprosto uchvátilo, jsou ty podélné pruhy na okraji stránek - když jsem zjistila, že některé z nich jsou součástí panelů, strávila jsem spoustu času jen prohlížením knihy a užívala si kresbu.
Origin strašně zmatečný a kresba také nic moc. Hon na Mystique mnohem zajímavější (minulost, přítomnost, flashbacky), ale zase až moc přímočarý (na to, kolik má sešitů). Kresba mi moc nesedí, ale dá se. Tedy až na některé scény a obličeje postav, u kterých jsem si říkala - WTF?
Po předchozím díle, který mě celkem zklamal, opět povedený díl. První příběh naznačuje, co by, kdyby... Uvidíme, jak se plány časem vyvinou - každopádně naznačený směr vypadá zajímavě. Krátké epizody sloužící jako prostřihy jsou z mého pohledu trochu nevyvážené, upoutal mě jen ten s Locikou. Vánoční příběh je výborný, zejména jeho závěr. A to samé se dá říct i o posledním příběhu. Otázky a odpovědi na konci knihy mi přišly už jako zbytečné natahování - graficky se jedená o zajímavý nápad, takovéto mikropříběhy by mohly sloužit jako prostříhy mezi hlavními příběhy, ale takto na konci to opravdu působí jako vycpávka. Co se týká grafické stránky, tak kompozice panelů doplněná podélnými pruhy na okraji stránek k "pohádkovému" komiksu sedí mnohem více, než klasický styl (bez pruhů nebo dokonce bez panelů, jak tomu bylo v některých předchozích knihách). Buckinghamova kresba je fantastická, příběhy od jiných kreslířů jsou fajn a v celkovém podání knihy nepůsobí nijak rušivě.
