A tady to šlo do kytek. Dvojku jsem rozečetl kolem půlnoci, takže jsem na ty různé časové skoky možná neměl čistou hlavu, ale přišlo mi to jako strašná blbost. Chobotnice je ránu, stejně tak jednotlivý postavy.
Prvním dílem mě autor dostal. Mimozemská chobotnice potká brutálně šikanovanou holčičku, chce ji rozveselit, ale vůbec ničemu nerozumí a celou situaci chápe značně zkresleně. Taizan5 se s tím nemaže, dětské násilí je hodně nepříjemné a i když se tu hraje na city, ty scény fungují a první kapitola je geniální.
Bohužel je toho až moc a třetí rodinné trápeníčko tu být nemuselo.
Shodou náhod se ve čtvrtém super komiksu objevily hned 2 příběhy, které vychází z Rosových Life & Times. Aaron si tu střihnul průměrnou fanfikci, kdy se na plochu jednoho sešitu snaží narvat všechno, co dělá Skrblíka Skrblíkem... a moc to nefunguje. Oproti tomu Gervasio... Král Klondiku je výborné vzpomínání Skrblíka a Zlatky, místy fanservice jak sviň, ale strašně jsem si to užil. Navíc tu je na poměry Kačerů docela moderní komiksové vyprávění. Tohle je bez pochyby nejlepší kousek, co za 4 čísla vyšel.
Co zbytek? DVD za milion dolarů mi připomnělo komediální kousky z 90´s Superkomiksů a Mickey Mouse má fajn námět i novou postavu, ale autoři z toho neumí moc nic vytřískat. Zbytek příběhů těžkej průměr s hromadou nelogičností. Vůbec nechápu příběh se synovci, kde si autor vymyslí 4 nové postavy a ani jedna nemá charakter. Kdyby tam bylo 6 Bubíků, vyjde to nastejno. Ale celkově fajn číslo, nic není vyložená pitomost jako ve dvojce.
I když byl Batman: Svět hlavně reklama na jednotlivé země, na Jokera jsem se těšil. Je to přeci jen tvárnější postava, co dokáže i na malém prostoru rozpoutat solidní chaos. A tak je to i v první povídce, kde klaun vejde do dinneru... pointa je sice předvídatelná, ale atmosféra funguje a v podobném duchu jsem čekal většinu knihy.
No... to se úplně nestalo a takových příběhů je dost málo (vlastně jen Mexiko). Za mě u sborníku selhal hlavně editor, protože pár příběhů cílí čistě na domácí publikum (např. Německo, kde zahraniční čtenář nemá šanci docenit pointu) a nebo levicoví autoři využívají Jokera jako prostředek ke kritice vnitřní politické situace (Itálie, Španělsko, Turecko, Brazílie). Tvl, ta postava fakt nemá být aktivista. Tvůrci se aspoň snaží o +- přesah, Španělé do toho jdou na první dobrou.
Nejlepší příběh máme překvapivě my. Štěpán Kopřiva se krásně utrhnul ze řetězu, nabídnul jiný pohled a po strašně dlouhé době jsem u komiksu vyprsknul smíchy (všelidové hlasování). O to víc mě mrzí, že se jiné země nepouští do zajímavějších experimentů. Možná tak Korea, ale tam je to celé strašně uspěchané a zkratkovité.
Ještě docela cením Poláky, protože jsem od začátku knížky čekal na analogii se středověkým šaškem a aspoň někdo se jí docela pěkně chopil. Snaha narvat tam co nejvíc místních hrdinů je docela směšná (opět zamračeně koukám na spícího editora), ale celek funguje.
Tenhle díl se moc nepovedl. České vydání má opět naprosto katastrofální lettering, kde je pár vyložených prasáren - Rafani třeba mají na hrudi jen 3 čísla, protože se tam víc sazečovi nevejde a Mickey píše černým písmem na černou tabuli. Achjo. A docela mě překvapilo, že se tu Mickey Mouse překládá jako Myšák Mickey - to se používalo jen někdy v devadesátkách, ne?
Samotné komiksy pracují se strašně prostinkými zápletkami a většina se nečte moc dobře. Vrcholem je skoro 100stránkovej Mickey Mouse - sci-fi blábol, kterej je sice hezky nakreslenej, ale nedává vůbec smysl a nefunguje ani po stránce příběhu. Scénáristi by potřebovali školení dramatičnosti, protože i zápletka Superkačera je např. zhruba taková, že mu Jan Ámoš řekne, že tu máme zrno, které může zničit Zemi. A že tam musí vletět a zlikvidovat ho. No a tak tam Superkačer vletí a zlikviduje ho... so much drama.
Nejvíc se mi líbil Miliardář číslo jedna - problémy boháčů a zjednodušování ekonomiky do komiksů pro děcka mě vždycky bavilo, i když jsou postavy out of character. Groteska s Donaldem a Ferdyšem o parkování taky díky krátkému rozsahu hezky funguje.
Šedesátky. Noir. Současnost. A není to vlastně jedno?
Batmanovské rekvizity jsou tak univerzální (zkorumpovaná policie i politici, bary plné padouchů, správňák Gordon), že jsem v zasazení do roku 1961 neviděl žádnou přidanou hodnotu. Je tu ženská jakože Joker a aktivnější Batgirl, ale tím odlišnosti končí. Hlavní příběh sice odsejpá, ale nikdy se neodváží zkusit něco víc.
V druhé části měl Chaykin velký voči, začíná si tu budovat X verzí různých DC postav a rozjíždí až moc ambiciózní hru. Kvůli tomu působí některé příběhové věci hodně na sílu (Harley) a je tu zbytečně moc vyprávěcích rámečků. Škoda.
KC jsem nehrál a komiks bez toho vůbec nefunguje. Postavy se objevují a mizí, takřka nikdo tu nemá příběhový oblouk a Hugo není pořádně prokreslený, aby jeho "dilema" věrnosti zarezonovalo. Autoři se snaží zaujmout zbytečnou brutalitou, a to je dost málo. Tohle čtení byla ztráta času.
Takový promarněný potenciál. :( Zub sáhl k jednomu z největších fantasy klišé, kdy musí skupina bojovníků projít labyrintem plným smrtících pastí. A já přiznávám, že mám tenhle námět rád a těšil jsem se.
Bohužel, Zub nenabídne zajímavé vedlejší postavy ani originální pasti/hádanky. Jak píše GWB, působí to dojmem laciného DnD, kde se objevují různé potvory a skupina je časem utluče. Tady holce padla jednička, blbě skočila a umřela. No nic, další místnosti... Tahle dějová linka navíc skončí cca v půlce knížky, a pak se jede v nudném módu Conan-Terminátor.
Líbí se mi premisa, ale autor dost bojuje se scénáři. Některé zápletky jsou divné (hrdinu nahání konkurence, aby skončili přehrabováním ve výprodeji?) a bohužel vůbec nefungují zakončení příběhů/pointy. Věřím, že se to v dalších dílech může výrazně zlepšit, ale už si počkám na knihovnu.
Pokud čekáte příběhy o roztodivných japonských bubácích, tady je (kromě jednoho příběhu) nenajdete - jde spíš o duchařské příběhy a pověsti. Rád jsem si je přečetl, ale komiksové zpracování děsně drhne, autor nadužívá rámečky a vypráví se spíš textem než obrazem.
U prvního dílu jsem se radoval, že máme válečný komiks bez koncentráku... a už je to tady. Dvojka stále výborně plní svoji úlohu seznámit děti s nacistickým svinstvem, ale vyprávění mi tu přišlo už dost generické. První část navíc jen opakuje události z jedničky.
Další z řady komiksů, které seznamují děti s holokaustem - a je moc fajn. Na první pohled zaujme barevná frankofonní kresba a dost oceňuju, že se tu poXté nejede koncentrák, ale příběh sledujeme z pohledu nežidovské rodiny. Vedlejší postavy jsou docela jednorozměrné válečné archetypy (kolaborant, odbojář, zfanatizovaný kluk) a v alespoň pár scénách by zasloužily víc prokreslit, ale jako celek dobrý.
Páni... tohle bylo strašný. Azzarello píše jak 15letej edgelord, co si myslí, že když se bude mluvit sprostě a zabíjet, bude to velkej drsnej dospělej komiks. Zvrat na konci prvního sešitu, na kterým to celý stojí, je úplnej nonsens.
Murphy v Bílém rytíři prohodil role Batmana/Jokera, ale v závěru stejně najel na klasickou supráckou linku. Bylo to skvěle nakreslený, ale tak vydřenej jako ostatní jsem z toho nebyl. Představa sequelu mi přišla zbytečná, moc žádnej internetovej buzz jsem kolem něj neslyšel a navíc za to chce Crew skoro litr. Pfff. Nakonec jsem to přeci jen zkusil a... wau, tohle bylo super.
Prokletí je výbornej akční Elseworld, kterej připomíná nejlepší Snyderovky. Murphy hezky dotahuje témata kolem gentrifikace (závěrečné odhalení je bohužel poněkud naivní) a přináší moderní verzi Knightfallu, kde dojde i na Banea. :) Každej sešit děsně šlape, je tu skvěle napsaná Harley (zázrak), emoce fungují, Batmanův výoj dává smysl... Dlouho jsem si pláštěnky takhle neužil.
Lemirovy autorský věci miluju. Tohle je pocitovka a pořádnej špalek - zlomený otec se nedokáže přenést přes smrt dcery, která ráda luštila bludiště. Znělo to skvěle.
Jenže... na ten rozsah je to děsně plytké a předvídatelné. Hlavní hrdina si neprochází žádným vývojem ani katarzí. Prostě jen čekáte, co najde na konci bludiště, a to je na 256stránkový komiks málo. Nápad s členěním panelů je moc pěkný, ale emoční ždímačka se nedostavila.
Země je neobyvatelná, lidstvo přežívá na vesmírné stanici pod nadvládou korporace Tianzhu. Dystopická společnost stojí na konzumu, kde demonstrace spolehlivě uklidní slevy nebo ohlášení nového mobilu.
Hlavní postavou je Scott, kterej dělá pro korporaci podivnou práci, ale drží hubu a v systému je spokojen. Jenže brzo se zaplete s revolucionáři a musí si vybrat, na čí straně stojí. Je lepší funkční nedemokratický režim nebo idealistická víra v lepší zítřky? Do toho se tu řeší bratrský vztah nebo vývoj umělého člověka, ale gró celého komiksu je (za mě) v téhle společenské rovině.
Šangri-Lu napsal a nakreslil Francouz Mathieu Bablet a… páni. Ta výtvarná stránka je neskutečná. Centrale patří velký dík, že tu nechala velký formát. Bablet exceluje hlavně v naprosto detailních pozadích a lodních interiérech a i v přeplněné stanici mistrovsky zobrauje pocity vzájemného odcizení nebo samoty. Na 224 stránkách se nikam nespěchá, a tak autor často zpomaluje jen proto, aby pohledem “do prázdna” navodil správnou náladu či atmosféru. A já mu tohle naprosto žeru.
Tempo vyprávění je pomalé, smršť akce úplně nečekejte (když ale přijde, stojí za to). Mínusem pro někoho může být lehce matoucí a mysteriózní konec.
Všechny postavy tu mají svoje motivace i cíle a líbí se mi, že rozjímání nad společností není černobílé. I když se autor nimrá v docela provařeném formátu dystopie, dělá to strašně dobře a ve své společnosti má celou řadu skvělých nápadů i postřehů. Hrozně se mi líbí třeba důvod, proč na stanici existují humanoidní psi, ale nechci spoilerovat.
V prvních kapitolách jsem narazil na pár zbytečných překlepů (zdvojené slabiky), ale naštěstí brzo zmizely. Překlad je jinak fajn a velký formát jsem už chválil.
Takže Šangri-La. Přemýšlivá, nádherně kreslená, atmosférická a místy cynická. Za mě adept do komiksové TOPky letošního roku.
A tohle je ten problém s mainstreamem. Od čtvrtého dílu jasně vím, že mě série nebaví, ale jsou to Avengers (tedy hlavní Marvel řada), takže to stejně musím číst. Na díl s Moon Knightem jsem se i těšil, ale bohužel mi to přišlo jako naprostá slátanina bez hlavy a paty. Vůbec nechápu, o čem to bylo - postavy pobíhají po světě, Moon Knight je najednou děsně přesílený a všichni křičí Mephisto.
Ne, Slott u Iron Mana mi prostě nesedl. První polovina s robotím revolucí byla poměrně zábavná, ale jakmile se začne řešit velké finále a návrat Tonyho, jde to úplně do kopru.
Sci-fi mám rád, pár klasiků jsem četl, ale o vývoji žánru moc přehled nemám. Mezery mi měly doplnit Dějiny science fiction v komiksu, ale nestalo se.
Nezdá se to, ale populárně-naučné komiksy jsou sakra těžký. Můžete si vyhrát s formou, a pak vznikne super dílo jako Ekonomiks či Záhady kvantového světa. Nebo na ni rezignujete a vyřešíte to hromadou textových rámečků. Stačí se kouknout na ukázky a máte dojem, že kresba tu Xavieru Dollovi občas překáží. Často nejde ani o komiks, jen řadu nesouvisejících ilustrací k textům.
První kapitoly docela fungují - představují se autoři jako Verne nebo Poe, tady má čtenář nějaké základy a chytá se. Jenže jak dojde na éru amerických časopisů, je zle. "Autor X napsal povídku Y, a ta do sci-fi přinesla Z". Tohle čtete prakticky pořád, občas se do toho hodí nudná fakta z autorova života nebo výjev z díla, který nepochopíte, pokud jste ho nečetli.
Dollo jde čistě po faktech a často jsem se musel nutit, abych ve čtení pokračovat. Komiks navíc vznikal primárně pro domácí, takže tu je kapitola o vývoji francouzského sci-fi (nuda) a seznam doporučených s-f komiksů obsahuje jen francouzské tituly.
V druhé polovině se forma trochu mění - od vyprávěcích rámečků přecházíme k rozhovoru různých sci-fi autorů. Bohužel, kulometná kadence informací zůstává stejná a záživnost má pořád blízko k nule. Sem tam se vyskytne hezky udělané schéma, ale komiks to nezachrání.
Ani kresba neoslní - drží realistický styl, ale nikdy nejde do detailu. Výjevy často zobrazuje z dálky, aby mohla zjednodušovat.
Jak mi Kriek u Lovecrafta vyloženě sedl, na vikingy mi tolik nepasuje a na panelování jsem si musel nějakou dobu zvykat. Od příběhu nečekejte severské drancování, jde o ukecané drama dvou rodin a nekonečný kruh pomsty. Rozjezd je pomalý, ale jakmile si člověk zvykne na tu haldu jmen, tak to funguje a líbí se mi osamělá atmosféra severu, kterou umocňuje modrý coloring. Přesto jsem asi čekal víc - na podobné téma jsem si víc užil Vybíralovy westernovky.
3,5*
Těžká conanovská spotřebka. Barbar míří na quest do Číny - to zní slibně. Dočkáme se střetu kultur? Dojde tu k wolverinovskému zápolení mezi tradicí, ctí a zvířeckostí? Využijí se nějak místní reálie?
Nic takového (až na cca stránku, kde barbar trénuje na audienci). Na začátku se mydlíme s banditama, pak máme najednou (spoiler) problémy u dvora. Bože... to jsou tak obrovská conanovská klišé, že se to mohlo odehrát prakticky kdekoliv.
Zub navíc používá otravné vyprávěcí rámečky a rozjíždí spoustu motivů, které nezvládne uspokojivě uzavřít.
Usagi v barvě a větším formátu mi pořád nějak nesedí, ale příběh je tentokrát super. Trošku jsem od návratu domů čekal větší dějový posun, ale Sakai na to nejspíš už úplně rezignoval.
Strange ve vesmíru... meh. Ta premisa mi prostě přijde blbá. Ale dobrý, třeba s ní budou autoři pracovat nějak zajímavě a prozkoumáme roli magie u jiných ras nebo navštívíme zajímavé světy atp.
No, bohužel ne. Je to úplně stejný, jako když autoři využívají mystické dimenze - někam se přiletí, je tam záporák, co chce dobýt Zemi, a Strange ho vyškolí. Akorát má padouch raketu/bombu místo mystického artefaktu. Používání a fungování magie má zrovna taková pravidla, jak se autorovi hodí a sidekička je děsně generická.
Ať jen nehejtím, Waid je zkušenej vypravěč, čte se to dobře, není tam moc textu a kresba je fajn. Vyloženě spotřební mainstream, kterej mě vlastně bavilo číst, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc je to meh.
Maaike si matně vybavuju ze Singapurského speciálu, kde se mi její deníková forma líbila. Meander nám teď přináší sbírku všedních komiksů ze života... a bohužel se úplně míjíme. Minimalistické výtvarno je fajn, ale ty pointy jsou neuvěřitelně banální a nepřišlo mi to vůbec vtipné.
W40k vůbec neznám. Komiks funguje i pro úplné nováčky, jen tam pak chybí přidaná hodnota, PROČ to vůbec číst. Marneus Calgar je generický origin drsňáka s naprosto očekávaným twistem (má to být vůbec twist?). Čtení odesjpalo, ale za pár dní z něho nic nezůstane.
Strašně nevděčná věc na hodnocení. Lee Weeks vytvořil příběh, jak se Petr vyrovnává se smrtí kapitána Staceyho. V rámci charakteru je to zcela uvěřitelný a lehce depresivní, přeci jen je to první větší smrt po strejdovi Benovi. Blbý je, že to už není tolik zábavný z pohledu čtenáře a vlastně nevidím důvod, proč bych se měl k tomudle období vracet - rozhodně to není další Blue. Oceňuju ale drobnosti, jako když Ock při souboji znovu shodí kus baráku, aby v Pavoukovi vyvolal trauma.
3,5*
Podobně je na tom i druhej příběh z Tangled´s Web, kterej rozpracovává zajímavý morální dilema, ale škodí mu fakt, že to je pláštěnka a musí tam být nějaká akce.
Sarah's Scribbles otevřela Pandořinu skříňku stripů o introvertech/knihomolech. Cílovka pak automaticky pětihvězdičkuje a nadšeně výská "To jsem já." Blbý je, že to je furt to samý...
Já se s tímhle bohužel úplně míjím. Ano, jsem introvert a nerad chodím na párty. Nerad telefonuju a rád trávím víkend s knížkou. Nepotřebuju si o tom číst a nevidím na tom nic vtipného. Možná by mi to pomohlo v 15 jako nějaké sebepřijetí (nejsi sám), ale teď jen krčím rameny.
Cením, že má IvHS nějaký dějový progres, ale proboha... to se odehrává v duhovém světě plném obláčků a jednorožců? Hlavní hrdinka má přítele, který je pan dokonalý, protože jí kupuje knížky a kafe. Jiné kvality se tu neřeší a vůbec nechápu, čím do vztahu přispívá ona. Podobně naivní je i závěrečné dilema kolem kariéry. Chápu, že stripy zjednodušují, ale hlavní postava tak působí dojmem nány, které všechno padá do klína.
Z hlediska DC skvělý marketingový tah a sourcing talentů. Tvůrci ze 14 zemí dostali za úkol vytvořit krátkej příběh, kde k nim Batman zamíří na návštěvu. Na výsledek jsem byl dost zvědavej a bohužel jde o sborník, kterej stojí primárně na kresbě.
Vytvořit funkční kraťas není žádná sranda, ale zrovna u Batmana už mnozí borci ukázali, že to jde (viz kultovní Black & White). Je tu hezký mix výtvarných stylů, ale scénáristi se drží sakra při zemi a víceméně pořád točí tu stejnou formulku. Body za odvahu jdou akorát do Ruska a +- i k Japoncům, kde to ozvláštňuje pohled civila.
Dostáváme tak mix dvou přístupů:
a) Batman po něčem/někom pátrá, město je kulisa
b) rveme do komiksu co nejvíc našeho města a památek, do toho tam něco dělá Batman
Hrdiny ve sračkách mám rád, a tady dostávám hned dvojitou porci. Líbí se mi, že Krul ukazuje, jak na stejnou událost reaguje víc postav (zainteresovaní hrdinové Star City i "vzdálenější" Liga) a emoce tu fungují skvěle. U prvních sešitů mě štvala kresba, v Rise of the Arsenal je naštěstí už dobrá.
Titání byli nečitelná slátanina, tohle je aspoň nudnej průměr. I když to vyšlo v roce 1983, připomíná to týmovku někdy ze šedesátek. Členové Outsiderů jsou sakra nezajímaví a všechny aspoň trochu slibný nápady jdou okamžitě ke dnu. Např. hrdina nemůže používat své schopnosti kvůli psychickému bloku. To je docela originální. Jenže je to komiks pro děti, takže se to vyřeší na jedné stránce stylem "A zkoušel jsi nemít depresi?"
Batman je tu místy šíleně out of character, nemá problém spolupracovat s vrahem a hlavního záporáka nechá zlynčovat. DAFUQ?
Klasickej trope "hrdina s vymytým mozkem" obalenej tunou kosmickýho bulštiu. Donnu Troyovou moc neznám, podle všeho má X retconovaných originů, s kterýma Jiminez nějak pracuje, a já se absolutně nechytal. Jsou tu vesmírní Titáni (aka narcističtí blbci), kteří mají cíl A, ale přitom dělají B. Je tu hromada Mladých Titánů, která dělá křoví . Je tu spousta nudných keců a jakože velký finále, který bylo totálně o ničem. Ať už to DCKK skončí, výběr je poslední dobou fakt peklíčko.
Takové hodně zředěné God Loves, Man Kills. Legendy sjednocují DC vesmír po první Krizi, zamýšlí se nad podstatou hrdinství a představují nové postavy. Proti hrdinům stojí Darkseidův populista, naštvaní lidé vyráží do ulic a bohužel to opět musí sklouznout do té roviny, že ve finále potřebujeme protivníka, do kterého jde praštit.
Je to přesně čtení "neurazí/nenadchne", zpracování vážnějších myšlenek tu skřípe (resp. je podáno hodně jednoduše).
EDIT: Ne, musím jít na 2*. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc to nefunguje.
Velmi průměrný kousek, který se zoufale snaží být něčím větším.
Záporák-telepat chce se svým mimozemským světem zničit zemi, a tak Superman šikuje hrdiny do protiútoku. Část se mlátí v ulicích Metropolis (aka výplňové scény), část letí bojovat přímo s padouchem a jeho telepaticky ovládanými pohůnky. Prostě průměrná žánrová zápletka, která může fungovat jako fajn odpočinkové čtivo. Jenže nefunguje.
Nejvíc drhne asi panelování. Kresebný styl je seklý v osmdesátých letech a zoufale postrádá moderní vyprávěcí postupy. Epické rubačky tu tak působí dost nudně a nesourodě, potřebu cpát bubliny do každého panelu snižuje jinak dynamické tempo.
Druhý problém jsou charaktery, které tu vlastně skoro nejsou. Kdyby tu místo Captaina Marvela, Kovových lidí nebo Big Bardy byl kdokoliv jiný, vyjde to na stejno. Jediná role většiny postav je v tom, že mlátí emzáky a pronáší zaměnitelné fráze. Větší prostor dostávají pouze "antihrdinové", ale jsou sakra nezajímaví. Meh.
Klasickej Hellboy "bum bum příšera", ale mexický zasazení tomu strašně sekne. Jak píše karl, táhnou to hlavně Corbenovy delší povídky, kde si Mignola pohrává s luchadory a celé to má tu správnou atmosféru. Přímočarý Rakvář zaujme hostujícími kreslíři, zbylé dva kraťasy slabota.
Od komba Lemire + "Conan" v současnosti jsem čekal víc. Je to příjemná jednohubka, ale nic moc se v ní vlastně nestane a velkoměsto je zoufale nevyužitý. Deodata mám moc rád, dvojstránky jsou parádní, ale rozkouskování panelů je místy zbytečný. 3,5*
EDIT: Pořád musím nad Berserkrem přemýšlet, jestli mu těma 3* nekřivdím. Rozhodně to vyčnívá při srovnání s jinými "průměrnými" komiksy - postavy fungují, vývoj vztahu je přirozený a kresba parádní. V tom co Lemire udělal není nic špatně (dobře, barbara nijak nerozhodí Manhattan, ale to je tak jediný), mně tu ale chybí děj.
"Kéž bych takhle uměl psát komiksy." - Alan Moore
"Pro jeho fantazii bych vraždil." - Neil Gaiman
Jirka Král, nenápadný komiksový časopis, který vychází už 3 roky a vypráví příběhy na první pohled obyčejného chlapce. Dětský čtenář však nemá šanci pochopit všechny nuance a skryté významy Jirkova světa a jeho propracovaných (až lemireovských) postavy. Vždyť kolik lidské tragédie v sobě nese postava opilce, který se v McDonaldu dožaduje svíčkové! Tento muž si prožil těžký den a chce se prostě najíst...Jeho srdceryvná replika "Máte svíčkovou?" dojme i toho největšího drsňáka. Jirka (bohatý Youtuber) pak enšpíglovsky pokrm koupí ve vedlejším podniku a na opilci vydělá 200 Kč. Mistrná kritika kapitalistické společnosti zabalená do komiksu pro děti! Bravo!
V knize je 35 příběhů a bohužel se nemohu rozepsat o každém z nich. Jirka je však přelomový v mnoha ohledech. Znáte japonský žánr "slice of life"? Tyhle příběhy jsou mnohem dál a často postrádají jakoukoliv pointu nebo katarzi! Jirka hraje Pokémon GO!; Jirka má drona; Jirka venčí psa. Dokonalá reflexe všednosti a prázdnoty našich životů.
Autor dále boří klasické schéma vyprávění. Po expozici a kolizi totiž nepřichází krize, nýbrž příběh zničehonic končí. Jaký to výsměch všem literárním snobům! Jirka se třeba dozví, že jede do Mexika. Ano, on tam nejede! Celý 5stránkový příběh je pouze o tom, že se DOZVÍ, že jede do Mexika a nejdřív tomu nevěří, a pak věří. Těšíte se na exotické dobodružství? V letadle je konec! V Londýně na youtuberské akci se Jirka touží setkat s Drogbou a je z rozhovoru strašně nervozní. Jakmile fotbalista přichází, příběh opět končí. Tolik prostoru pro rozvoj dětské fantazie, krása.
Knihu ILUSTROVALA Pavla Navrátilová, velmi skromná paní, protože její jméno je schované až úplně vzadu.
Tohle Snyder přepískl. Naivně jsem čekal, že když se 2 knížky něco pomalu buduje a připravuje, čeká mě velkolepé finále... Místo toho se tu pomalu co 2 stránky objevují nová pravidla, postavy, artefakty a nedává to smysl. Kryptonitový infinity gauntlet nebo Lady Blackhawk? Proč ne, prostě to tam dáme, ať je to epičtější. Jo a a Morrison psal vlastně Multiversity, tak to v závěru musíme nějak propojit a dáme tam ještě Ultimu Thule... Od půlky jsem rezignoval na snahu hledat v tom logiku.
Pečlivě zmapovaná historie Čtyřlístku a tvorby pana Němečka. Analytické texty nečekejte, Pavel Kořínek je čistě popisný (což je občas na škodu).
Více na: http://www.youtube.com/watch?v=dtBn1c8ipPE
YA mě příliš nebaví, díky popálení Batmanem: Náměsíčnicí jsem naštěstí věděl, co +- čekat. Něco funguje, něco strašně drhne. Celá xebelská kultura je souš přes kopírák, autoři asi byli vymyslet něco vlastního (nebo vykrást jiný aquamanovský komiksy). Moc se mi líbí barvy, kresba je vzhledem k cílovce příjemná. Je to vlastně DC disneyovka (po dvou dnech máme velkou světovou lásku) a já disneyovky rád, takže s přivřenýma očima tomu dám 3*.
Pěkné prolnutí obou světů, které ani jedné sérii nedělá ostudu a velmi mírně rozvíjí příběhové myšlenky Mezi řádků. Pokud Mýty neznáte, spíš doporučuju přeskočit - autoři se nějakým představováním postav vůbec nezatěžují a mnohem víc prostoru dostávají Willinghamovi hrdinové.
Příběh moc ničím nezaujal (totožnou zápletku božského turnaje má Brubaker v Iron Fistovi), kresba se mi nelíbila - na drsnej sever je to moc barevný a mangoidní. Všechny postavy vypadaj jako ženský, ledoví obři potom jako navijáci z Avatara.
2,5*
