Hodně povedená záležitost, která mi sedla a její čtení jsem si užil. Nepřečetl jsem si obsah, takže jsem reálně nevěděl, o čem příběh je, a jaké je hlavní téma. A o to více jsem byl překvapený s čím scénárista Scott Snyder přišel. Snyder umí psát Batmana velmi kvalitně. O to jsem se několikrát krásně přesvědčil. Jeho sborník Černé zrcadlo je nejlepší v tom, že zpočátku působí jako klasické batmanovské příběhy. Ale pod povrchem se nám táhne temná linka, která se pak spojí. To spojení působí trochu na sílu, aby konec byl ještě údernější. Ale i tak mohu s klidným srdcem říci, že finále komiksu je fakt nadupané a já si ho užil. Velmi se mi líbila vedlejší linka Gordona s jeho synem. Ta je perfektně napsaná, nakreslená, má dost temných tónů a výbornou znepokojivou atmosféru. Líbí se mi jak Snyder umí být temný a vážný, a pak si umí udělat i legraci - Rodrunner (kukačka kohoutí) je výborné pomrknutí, zajímavý fakt a vynikající odkaz. Na komiksu dělali dva výrazní osobitý umělci a oba odvedli špičkovou práci. Jock a Francesco Francavilla dali komiksu výbornou vizuální stránku. Jejich práce dává příběhům tu správnou atmosféru a znepokojivost, díky které se vám komiks dostane mnohem více pod kůži. Dost tomu také pomáhá přesný výběr barev. Barvy zde hrají velkou roli - nejvíce u linky s Gordonem. Z mého pohledu se Černé zrcadlo hodně moc povedlo a je to silný a povedený komiks. Takže ho můžu jen a jen doporučit.
Jonathan Hickman je zkušený scénárista, který má velmi bohatou kariéru. Pro Marvel psal skoro všechny hrdiny. Od X-Menů, přes Avengers až ke Spider-Manovi. Takže zkušeností se superhrdinským žánrem má požehnaně.
Přiznám se, že jsem si nečetl zápletku komiksu, než jsem začal číst komiks. Takže jsem reálně vůbec nevěděl o čem to bude. Prostě jsem viděl název, jméno scénáristy a šel jsem do toho, protože jsem věřil, že to bude pecka. A pecka to je.
Než se pustíte do čtení, tak by bylo dobré vědět, že tohle není příběh z hlavní reality Marvelu – 616. Tento příběh se odehrává v alternativní realitě, kde se může stát cokoliv. A toho Hickman využívá na maximum. Při čtení jsem si často vzpomněl na komiks Starej dobrej Logan od Marka Millara – tohle přirovnání berte jako obrovskou pochvalu, který se též odehrává v alternativní realitě a ukazuje úplně jiného Logana, než jakého běžně poznáme.
Hickman svůj příběh pojal jako western, nebo spíše neo-western. Osaměly hrdina vyráží na cestu pomsty, která přinese spoustu krve a násilí, a bude mít i následky v budoucnosti. Scénárista sází na přímočařejší vyprávění a dobrodružství. A v tomto případě to není vůbec na škodu, protože se tento přístup k příběhu hodí a výborně k němu pasuje. Hickman není žádný hlupák, takže komiks má další vrstvy, které nabízí mnohem více, než se na první pohled zda. Samotný příběh není jen o akci a pomstě, ale i o tom, co člověkem takový život udělá, a co všechno ztratí.
O kresbu komiksu se postaral zkušený Greg Capullo, který pracoval na největších věcech pro Marvel a DC. Nejvíce ho proslavila práce na Batmanovi se scénáristou Scottem Snyderem. Jejích pojetí Batmana v New 52 je výborné.
Capullova kresba se mi hodně líbí a osobně jí považují za výborný mainstream. Je krásně přehledná, detailní a moc hezky se na ní kouká, a parádně se čte. Capulla si parádně vyhrál s akcí, která je zuřivá, animální a nekompromisní. Skvěle v ní vystihnul Wolverinovu zuřivost a to, že v tom, co dělá je nejlepší.
Komiks má syté a pestré barvy, díky kterým vynikne úplně všechno. Hlavně kostým hlavního hrdiny, co je poničený a celý od krve a vnitřností nepřátel. Z mého pohledu je vizuální stránka komiksu moc povedená a pěkná.
Komiks je akční přímočará jízda, která se čte luxusně. Pokud chcete akční jednohubku, tak budete z tohoto komiksu nadšený. Samotný komiks toho nabízí mnohem více, ale to vám prozrazovat nebudu, jelikož bych vás připravil o výborné momenty, a dobré a funkční zvraty. Jediné, co potřebujete vědět je to, že je to povedený a hodně zábavný komiks s naštvaným Wolverinem. Takže pokud máte rádi Wolverina, tak neváhejte ani vteřinu a běžte si komiks koupit. Nebudete zklamaný.
Přiznám se, že jsem po příběhové stránce čekal něco úplně jiného. Čekal jsem něco, co bude podobné filmovému Dreddovi s Karlem Urbanem. Místo toho jsem dostal velmi silnou, složitou a dost komplexní sbírku příběhů o tom, jak funguje společnost v Mega-City 1. A přiznám se, že se to místy nečetlo hezky.
Na příbězích v komiksu se podílelo mnoho tvůrců, přesto krásně fungují jako jeden celek. Celek, který ukazuje nehezkou budoucnost. Velmi mě překvapilo, jak scénáristé pojali samotnou postavu Dredda. Jak už jsem psal, znám Dredda z filmů a z toho jednoho komiksu, co jsem četl. Tohle je Dredd jak ho neznám. Dredd, jenž se nebojí ohýbat si zákony ve svůj prospěch. Dredd, co mučí lidi, straší malé děti a nebojí ubližovat nevinným, protože tím chrání spravedlnost a budoucnost.
Samotné příběhy jsou zajímavé, a ve většině z nich je Dredd vedlejší postavou, která se snaží něco vyřešit, zastavit nebo odhalit. Více, než právo a pořádek, působí Dredd jako někdo, komu nevadí, že se situace vyhrotí, a pak přijdou kruté následky. Scénáristé do příběhů dávají velkou kritiku, přesah, a nebojí se klást těžké a morálně složité otázky.
Nicméně, s každým dalším příběhem se dostáváme Dreddovi více pod kůži a začínáme chápat jeho pohled na svět a i jeho skutečné vnímaní. Je to odhodlaný muž, který pro bezpečí města, občanů a spravedlnost udělá vše, co bude třeba. I kdyby si měl ušpinit ruce. Protože z jeho pohledu je spravedlnost důležitější, než svoboda.
Komiks je pestrý na kresbu, barvy a vizuální styl. Každý umělec svou část pojal jinak. Někdo sazí na klasickou kresbu, někdo šel cestou digitálu. Tak jako tak, každá kresba a barvy k příběhů přesně pasují a dávají mu přesně to, co mu dávat mají.
Kresba od Colina MacNeila je z celého komiksu nejvýraznější a díky jeho stylu vynikne tíživá atmosféra a nálada Mega-City 1. Navíc samotný segment Amerika má údernou pointu.
Sedla mi kresba od Jeffa Andersona, která působí old schoolově, ale má to správné pulpové kouzlo a Anderson umí Dredda nakreslit jako toho největší drsňáka ze všech.
Dostal jsem jiný komiks, než jsem čekal. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykl na tón příběhů, a i to, že je to celé o něčem jiném, než jsem čekal. Tohle není oddychové čtení. Tohle není hloupý akční výplach. Tohle je komiks, který má určitou hloubku a nabízí toho mnohem více, než se na první pohled zda. Nečte se to vůbec hezky a snadně, a ta krutá pointa bolí jako kopanec do rozkroku. Na první seznámení se Soudcem Dreddem to není úplně ideální volba, ale jako kvalitní příběh s přesahem to funguje více, než dobře.
Z mého pohledu asi nejzajímavější díl. Přeci jenom sázky zde jsou největší a hlavně Tynion zde přichází s něčím trochu zajímavějším, než jen že Batman a Želvy musí spojit síly, aby někoho porazili. Tady se jde trochu více do hloubky, a to co se hlavním hrdinům děje je o trochu osobnější a intimnější. Třetí díl má spoustu nápadů, je hodně hravý, a hlavně parádně využívá vizuální stránku. Zapojení původních Želváků a jejich stylizace byl geniální nápad. Znovu a opět zamrzí, že Tynion nemá tolik prostoru na nějaké vypravovaní a jako zběsilý musí uhánět do velkolepého finále, kde se sejdou všechny důležité postavy z obou sérii a vypukne obří bitka. Ty uspěchané konce kazí zážitek z celkového dojmu. Povedený a zábavný třetí díl.
Scénárista Stefano Ambrosio odvedl velmi dobrou práci. Scénárista krásně pochopil pro koho příběh píše, ale zároveň si byl dost dobře vědom, že komiks budou číst i starší čtenáři a proto tam pro něj dal spoustu narážek.
Ze scénáře mám pocit, že Ambrosio si udělal poctivou rešerši. Od fantasy knížek a filmů, přes hraní Dračího doupěte až k samotnému kánonu postav od Disneyho. Z celého komiksu cítím radost k fantasy příběhům a dobrodružstvím.
Je trochu škoda, že se scénárista nemůže úplně utrhnou ze řetězu a neustále musí informace opakovat, ale to je opravdu drobná výtka. Důležité je, že po příběhové stránce to dobře šlape. Parádně se pracuje s ústřední trojicí, a má to dobrý spád a tempo. Za mě tedy komiks je přesně takový jaký má být.
Přiznám se, že jsem výrazně nezaznamenal, že každou kapitolu kreslil někdo jiný. Všichni umělci mají jednotný styl, takže krom jednotlivých detailů výrazně nepoznáte, že na každé kapitole dělal někdo jiný. Prakticky celý komiks má jednotnou stylizaci a kresbu.
U jiného typu komiksu a příběhu by to možná bylo na škodu, ale zde to vůbec ničemu nevadí, a prakticky to k příběhu sedí. Důležité je, že všichni autoři jsou s tím v pohodě a nemají problém tvořit jako jeden organický celek.
Jsem dost spokojený, jelikož jsem nečekal mnoho, a dostal jsem o dost více, než jsem čekal. Komiks má dobré tempo, spád, a parádně pracuje s ústřední trojicí. Občas je místy zkratkovitý a zjednodušený, ale pak to zas vynahradí zajímavými nápady. Jako fantasy oddechovka pro děti to funguje velmi dobře, a já si za pár měsíců velmi rád přečtu další příběhy s těmito čaroději.
Je to přesně takové, jaké to má být. Zábavná jednohubka, která je moc hezky napsaná, má skvělou hlavní hrdinku, dobrou atmosféru s neokoukaným prostředím, a parádně funguje od začátku až do konce. Místy to působí lehce pulpově, ale to byl účel. Scénáristka Christa Faustová to naschvál napsala, tak jak chtěla. Je si dost dobře vědoma, že příběh obsahuje spoustu klišé, předvídatelných zvratů a patetických dialogů. Ale v tom je to kouzlo. Navíc je dost znát, že Faustová do příběhu dala něco ze sebe. Komiks má nádhernou kresbu a barvy, a je radost si prohlížet jednotlivé stránky nebo panely. Vraž mi je fajn jednohubka, která se čte moc dobře, ale nečekejte extra propracované dílo, co půjde do hloubky.
Tohle by mě mělo sedět ve všech ohledech, ale pořád tam vidím dost velké rezervy. Všechno je správně udělané. Má to spád, má to atmosféru, je to hodně cool. Přesto mi přijde, že to klouže po povrchu, nejde to do hloubky a něco zásadního tomu chybí. A mě to hodně mrzí, protože Batmana a Želvy mám moc rád, a tohle by pro měla být záležitost, ze které budu slintat blahem. Neříkám, že je to špatné, nebo zbytečné. Právě naopak, tohle má potenciál, aby to bylo boží, ale nějak se to nedaří. Uvidíme, jak na tom bude třetí díl.
Povedená komiksová jednohubka, kde se vytvoří ultimátní týmovka. Vše je přesně takové jaké si myslíte, že to bude. A buď to pro vás bude problém, a nebo se bude královsky bavit. Já mám Batmana a Želvy Nindža velmi rád a na toto spojení jsem se dost těšil. Na jedné straně je to cool a přesně takové jak jsem si představoval. Na té druhé je to taková sázka na jistotu, kdy Tynion vlastně nepředvede nic nového a nečekaného. Osobně jsem čekal malinko více. Tím samozřejmě neříká, že je to špatné, jen že jsem čekal víc. Snad mi další díly sednou o dost lépe.
Povedený spin-off. Oblíbil jsem si tuhle komiksovou sérii a baví mě, jak je správným způsobem přepálená, lehce "béčková", má vlastní pravidla a vyprávěčskou strukturu. Můj největší problém byl v tom, že jsem čekal, že dostanu trochu jiný příběh. Čekal jsem, že dostanu výplň mezi prvním a druhým dílem hlavní série, plus nějaké dodatky, historii atd. Tohle nám komiks nedá, ale dá nám jiný úhel pohledu na to jak to chodí mezi jednotlivými kolejemi. Zatímco hlavní série je více hororovější, tak zde se řeší více to, jak to jednotlivé lovce poznamená, jaký je to život a odhalují se kruté pravdy. Velkým motivem tohoto příběhu je láska, obětování se a pomsta. A to tady funguje moc dobře. Scénárista Tate Brombal krásně navázal na Tynionův styl a moc hezky pracuje se svými charaktery, vyprávěním a přidává nový rozměr do celkového příběhu. Grafická stránka je moc povedená. Opět se vychází z hlavní série, ale umělci zbytečně nekopírují původní styl, a dávají do příběhů dost ze sebe a krásně prodali prostředí New Orleans. Trochu jsem měl problém s tempem příběhu a s některými linky, ale to je menší výtka. Pokud máte rádi sérii To, co zabíjí děti, tak budete s Příběhy z Popravčí koleje spokojený.
Toto byl můj první komiks od scénáristy Dona Rosy, a už teď vím že určitě nebyl poslední, protože jsem si Rosu hodně moc oblíbil. Rosa v předmluvě a v bonusech vysvětlí, jak se k této práci dostal a jakmile si tyto informace přečtete, tak čtení komiksu je úplně jiný zážitek.
Rosa miluje komiksy, a nejvíce ty, které vytvořil Carl Barks. A teď dostal možnost mu svou tvorbou složit poctu. A Rosa to děla na každém panelu. Ta naprostá oddanost a láska srší z každé stránky, a z každého dialogu. Je to hravé, zábavné, a krásně to odkazuje na příběhy, co vytvořil Barks a další scénáristé. Rosa hrdě přiznává, že svým způsobem „vykrádá“ a kopíruje to, co vytvořili umělci před ním a staví na jejich základech. Ale jeho „vykrádání“ a „kopírování“ je ve skutečnosti obrovská pocta, kterou Rosa těmto tvůrcům skládá.
Hodně moc jsem si užil tři velké dobrodružství (Syn slunce, Tok peněz a Poslední saně do Dawsonu), jenž nabídnou parádní akci, hlášky, napětí a zábavné čtení. Ale tím to nekončí. Sbírka obsahuje i další menší příběhy a jednohubky. A všechny jsou moc dobré a krásně jsem se u nich bavil, protože jsou napsané od srdce.
O výtvarnou stránku se postaral sám Rosa. On sám tvrdí, že teď zpětně není s výsledkem tolik spokojený. Ale čistě z mého pohledu je to krásně nakreslený komiks. Rosa se naučil kreslit Kačeří příběhy tím, že se snažil zkopírovat styl jakým kreslil Carl Barks. Prostě se snažil se naučit Barksův styl do nejmenšího detailu, aby mohl tvořit komiksy, které miloval jako dítě. Samozřejmě, že Rosa do své kresby přidal něco ze sebe a přizpůsobil kresbu svým scénářům. Přesto, cokoliv co Rosa nakreslil pro Kačeří dobrodružství má základy v kresbě, kterou dělal Barks. Ale jak už jsem psal, tohle je z Rosovy strany pocta. O samotné kresbě mohu říci, že je hravá, zábavná, plná detailů a místy jsem si vzpomněl na animovaný seriál.
Barvy jsou přesně takové jaké mají být a parádně pasují ke kresbě. Moc hezky jsem zavzpomínal na dětství s prvními komiksy s kačerem Donaldem, případně na klasický animovaný seriál.
Příběhy v komiksu jsou hodně povedené a udělaly mi velkou radost. Další věc, co mi udělalo obrovskou radost jsou bonusy, kterých je tu hodně. Bonusy v podobě předmluvy, obálek, vysvětlivek ke každému příběhu, a pak vyprávění o životě Dona Rosy. Je to opravdu moc zajímavé čtení, díky kterému si uvědomíte jak velkou a náročnou práci Rosa na komiksu odvedl, jak moc miluje komiksy, a že se mu splnil životní sen, když dostal možnost psát strýčka Skrblíka a kačera Donalda. Celý text je upřímný a hezky od srdce. Chci další část, co nejdříve!!!
Parádní komiks, který mi udělal velkou radost a vykouzlil mi obří úsměv na tváři. Je jedno jestli jste dítě nebo dospělý, protože tenhle komiks vás bude skvěle bavit. Tak mu zkuste dát prosím šanci, jelikož opravdu stojí za to. A kdo ví, třeba ve vás probudí stejnou lásku ke Kačeřím příběhům jako se to stalo malému Donovi před lety.
Prakticky bych mohl zkopírovat komentář k předchozímu dílu a přesně by vystihl mé pocity z tohoto dílu. Tahle série se prostě nedá číst po kouskách nebo s velkými časovými pauzami. Tohle je potřeba mít v hlavě a pamatovat si všechny detaily, narážky, odkazy, a myšlenky. Věřím, že až si jednou celou tuhle sérii přečtu v kuse, tak jí budu vnímat jinak, než jak jí teď čtu po částech. Myslím si, že scénárista Al Ewing to má dobře promyšlené, jen je potřeba vidět příběh komplexněji, a ne jen část. Takže teď jsem mírně zklamaný, protože jsem opět dostal část menšího příběhu ve velkém příběhu, který mi v tento moment tolik nedává, ale časem jako celek bude možná fungovat o dost lépe.
Tahle komiksová série má velké kvalitativní výkyvy. Jednou nám dá scénárista Al Ewing filozofický příběh o vnitřním boji několika osobností, kde cítím bolest a rozpolcenost. A pak zas přepne do mainstreamové rubačky. Ewing je opravdu šikovný scénárista, jenž má postavy Bruce Bannera/Hulka nastudované a kouká na ně jinou optikou. Navíc je znát, že se Ewing inspiroval v minulosti. A to u jiných scénáristů, co psali Hulka, tak u světových autorů a psychologů. Je to zajímavý kontrast, díky kterému je příběh zajímavější, než se na první pohled zdá. Problém je v tom, že to místy Ewing píše složitě, je potřeba znát detailněji předchozí díly, a také historii Hulka. A tady mě to ztrácelo, jelikož jsem cítil, že spoustu věcí je jen na oko. Že se Ewing lehce vyžívá, když může trápit Hulk, přídává další a další osobností, rozšiřuje mýtus o gama hrdinech atd. Na druhou stranu má to hodně dobrý konec, který láká na věcí příští. Hulk je Hulk je část příběhu, která sama osobě tolik nefunguje, ale v rámci celého příběhu bude fungovat o dost lépe.
Konec šílenství - Příběh Konec šílenství zabírá většinu v prostoru v tomto komiksu. Jedná se příběh se zajímavou myšlenkou. Tou myšlenkou je to, jak by Joker žil, kdyby se mu podařilo zabít Batmana. Jaký by byl smysl jeho života. Našel by si nový cíl, oddal se chaosu nebo zkusil najít lásku. Scénárista J. M. De Matteis má zajímavý nápad a celkem se mu podařilo jít do hloubky ohledně psychického rozpoložení Jokera. Samotný nápad a myšlenka jsou dobré. Bohužel provedení trochu kulhá, a to mě dost mrzelo, protože z této zápletky se dalo z mého pohledu vytěžit o dost více. Scénárista je místy zbytečně ukecaný a mnohokrát dokola opakuje tu samou myšlenku. A takhle pracuje nejen s Jokerem, ale i s Batmanem. Příběh nabízí dobré a napínavé momenty, které umí být působivé. Nicméně pak přijdou části, kde jsem se nudil a prakticky jsem čekal jen na to, až se vše vrátí do starých kolejí. Škoda. 6/10
Nejcennější věc - Jednosešitová jednohubka od začínajícího scénáristy Marka Millar – scénárista se pak proslavil a napsal spoustu luxusních komiksů jako Kick-Ass, Starý dobrý Logan nebo Wolverine: Nepřítel státu. Millar s přehledem odvyprávěl svůj příběh o jedné cenné věci, která byla ukradena, a Bruce Waynea to hodně naštvalo. Příběh má spád, tempo a pointu, kterou asi tak nějak čekáte. Není to špatné, ale taky to není žádná velká pecka. Prostě fajn jednohubka. Nic víc, nic míň. 5/10
Scénář tohoto komiksu si vzal na starost scénárista Lewis Trondheim a od první stránky je znát, že ho tahle práce dost bavila. Trondheim je evidentně ve svém živlu a srší nápady. Ať už jde o hlášky, vtipy nebo práci se slavnými charaktery. Je to hodně svěží a zábavné. Byl jsem příjemně překvapený s kolika nápady Trondheim přijde, a několikrát jsem od srdce zasmál. Navíc pointa příběhu je nečekaná a dost úsměvná.
Po příběhové stránce je to opravdu krátká jednohubka, ale to scénáristovi nebrání v tom, aby byl příběh našlapaný od začátku až do konce. Každou chvilku se mění lokace, které jsou zajímavé a plné vizuálních nápadů, tempo je zběsilé a úderné, a když si myslíte, že vás nemá, co překvapit, tak přijde něco nepředvídatelného a úsměvného. Za sebe mohu říci, že se scénář povedl a Trondheim odvedl hodně dobrou práci.
Vizuální stránka mě na první pohled překvapila. Popravdě byla na mě „až moc“ digitální. Naštěstí jsem si na ní během pár stránek zvykl a pak k mi k příběhu hezky pasovala. Výtvarník Alexis Nesme si s kresbou a s detaily dost vyhrál a podařilo se mu zachytit a přenést estetiku a atmosféru filmů Tima Burtona na jednotlivé stránky.
Scénárista ukotvil příběh v minulosti, a proto dal Nesme hlavním hrdinům jejich starší podobu, která se používala dříve. Díky tomu má samotná kresba krásný retro nádech, který mi k atmosféře příběhu seděl. Nesme si moc pěkně vyhrál se stíny, barvy a přidal do panelů jisté nedokonalosti, aby jednotlivé panely působily starším dojmem. Komiks je krásně nakreslený a Nesme na komiksu odvedl velký kus parádní práce.
Povedená a dobrá jednohubka, kterou jsem si užil. Komiks je primárně určený pro děti, nicméně svou kvalitou dokáže zaujmout i starší čtenáře. Hrůzopark se čte moc hezky. Příběh má spád, parádní tempo, na každé stránce se něco děje a je tu i nečekaná pointa. Z mého pohledu se komiks povedl a mladším čtenářům udělá radost.
Komiks má skvělou zápletku, která si hned získala mou pozornost a já si chtěl komiks hned přečíst, jelikož jsem věřil, že to bude velká pecka. A pak přišlo zklamaní. Bohužel. Měl jsem moc velké očekávání, které se nepovedlo naplnit. A do velké míry za to může scénárista Phillip Kennedy Johnson. Johnson není špatný scénárista, přesto mi přišlo, že zde dělá jednu školáckou chybu za druhou. Má zde zajímavou zápletku a nedokáže jí naplno využít. Špatně pracuje s charaktery, moc se mu nedaří budovat napětí, a ke všemu nedokáže využít přítomnost samotného vetřelce. Postavy se chovají hloupě, nejsou propracované, jsou tu logické chyby a takhle bych mohl pokračovat. Naštěstí má komiks solidní tempo a napětí. Čte se dobře a pokud znáte filmy, tak si užijete jednotlivé odkazy a skryté detaily. Závěrečný sešit krásně tahá příběh nahoru a ukazuje potenciál do budoucna.
Za život jsem přečetl několik komiksů. Viděl jsem stovky stylů. A troufám si říci, že poznám kvalitní kresbu od té méně zdařilé. Tady jsem byl hodně zklamaný. Četl jsem několik komiksů, kde se o kresbu postaral Salvador Larroca. Ta kresba mi přišla víceméně ok, ale nadšený jsem z ní moc nebyl. U tohoto komiksu mi velmi nesedla a čistě z mého pohledu Larroca neodvedl moc hezkou práci. Vetřelec, všechny nechutárny atd. vypadají skvěle, ale ten zbytek je opravdu ošklivý. Postavy vypadají divně, mění se jim tvary obličejů, mimika je zvláštní, a celé to vypadá hnusně digitálně. Někdy si Larroca vyhraje s detaily, a pak na jiných panelech je vidět jaká si prázdnota.
Barvy si vzal na starost umělec Guru-eFx. Opět platí to samé jako u kresby. Vetřelec a další potvory jsou perfektně udělané, ale ten zbytek je takový nijaký. Standartní práce, která neurazí, ale na zadek jsem si z ní nesedl.
Hodně jsem se těšil a bohužel jsem zklamaný. Scénárista nedokázal vytěžit zápletku na maximum, a k mé smůle se mi nelíbila ani kresba. Nicméně, stále tady vidím velký potenciál, že by se to mohlo v druhém díle zlepšit. Konec komiksu dává velkou naději do budoucna, takže já druhému dílu šanci dám a budu doufat, že mi sedne lépe, než první.
Sedm zlatých měst - Moc příjemný návrat do dětských let. Hned z počátku na mě dýchla atmosféra šestákových dobrodružství, které miluji. Příběh byl zábavný a hezky ubíhal. Několikrát jsem se přistihl, jak mám úsměv od ucha k uchu, a užívám si dialogy a dané situace. Místy jsem si všiml, že se scénárista Carl Barks nezdržuje s detaily a prostě vypraví svůj příběh, tak jak je třeba. Na druhou stranu to skoro vůbec nerušilo a navíc jde o příběh, který je primárně věnovaný mladším čtenářům. Takže z mé strany spokojenost a dostal jsem víceméně to, co jsem chtěl dostat. 7/10
Země pod zemí - Spokojenost. Cítil jsem, že v tomto příběhu je scénárista Carl Barks vypsanější a zkušenější. Tento příběh působí mnohem vtipněji a také o dost více vynikne povaha samotného strýčka Skrblíka. Samotná zápletka je správně přepálená a zábavná. Líbilo se mi, jaký to má spád a mnohem více prostoru dostane jak Donald, tak i Kulík, Dulík a Bubík. Velmi mi sedla pointa, která mě rozesmála. Hodně dobrá práce. 7,5/10
Pizzarovo zlato - Tohle byla lahůdka. Třetí příběh mi moc sedl a já si opravdu hodně užil. Parádní příběh, výborné dialogy a hlášky, skvěle vypointované situace, a ke všemu to má perfektní dobrodružnou atmosféru. Je to vtipné, je to zábavné, a čte se to jedním dechem. Carl Barks si to s naprostou elegancí odvyprávěl, a největší nedostatek tohoto příběhu je ten, že je krátký. Tady bych si přál, aby to bylo o dost delší. Krásný příběh. 8,5/10
Povedená a hodně ulítla jednohubka, která má zběsilé tempo a nebere se tak úplně vážně. Scénárista Mark Millar umí psát, což nám už několikrát ukázal. A zde se rozhodl, že si odvypráví příběh o cestování čase, kde hlavní hrdinové dělají bordel a užívají si všechno, co je napadne. Je to akční jízda, která spolehlivě zabaví, ale nesmí se u ní moc přemýšlet. Postavy mají být opravdu moc chytří, a místo toho se chovají jako kluci v cukrárně s bezednou peněženkou. Ke konci jim alespoň Millar dá nějaký dramatický oblouk, charakteristické rysy, a samozřejmě morální ponaučení. Chrononauti jsou zábavná akční jízda, která dobře pobaví, ale nic hlubšího od ní nečekejte.
Mám rád komiksy od Jasona Aarona. Mám rád styl jakým Aaron tvoří komiksy, a je jedno jestli jde o jeho originální tvorbu nebo tvorbu pro velké hráče. Aaron prostě umí psát a vyprávět. Takže mé očekávání od nových Želv Ninja byly velké.
Mám obrovskou radost, že mohu napsat, že se Návrat do New Yorku povedl a Aaron si pro nás připravil hodně zajímavý příběh, který bude dospělejší a temnější, než jsem čekal. Želvy Ninja začínaly jako drsnější komiksy. Pak přišel velmi populární animovaný seriál s filmy, a více méně se pak tvůrci snažili cílit na mladší diváky a čtenáře. Jason Aaron se vrací k drsnějším kořenům Želv, a nebojí se přitvrdit a dělat naším hrdinům ošklivé věci.
Aaron zde vypraví příběh dospělých Želv Ninja. Takže tady nenajdete žádné pubertální vtípky a odlehčenou zábavu. V tomto případě máme čtyři zlomené želvy, kteří si procházejí svými problémy a snaží se najít rovnováhu a smysl života. Scénárista se s titulní čtveřicí nepáře a dává jim solidně zabrat. A místy to není hezké čtení – Donnieho linka.
Moc se mi líbilo, jakým způsobem Aaron hlavní hrdiny pojal po scénáristické a vypravěčské stránce. V úvodní čtyřech sešitech Aaron krásně mění styl vyprávění, tempo a myšlenkové pochody. Pro mě jako pro fanouška to bylo velmi zajímavé a užíval jsem si Aaronův tvůrčí rozsah a parádní práci s charaktery. Po scénáristické stránce jsem dost spokojený.
Tento komiks je specifický v tom, že každý sešit dělal někdo jiný. Takže tu máme šest různých umělců a dalších šest různých umělců, co se postarali o barvy. Pro někoho to bude problém, protože komiks nemá jednotný styl. Já se toho trochu bál, ale nakonec mi to hodně sedlo. A zvláště u prvních čtyřech sešitů to bylo skvělé, jelikož každý želvák dostal svoji jedinečnou vizuální stránku, která svým způsobem vycházela i z mentálního rozpoložení daného želváka.
Kresba a barvy jsou v topu a já si užil všechny styly, a bavilo mě to, jak je to kreativní a do velké míry autorské. Některá kresba mi sedla více, jiná méně, ale žádná není špatná a vždy je tam vidět velké umění a prvotřídní řemeslo.
Velkou radost mi udělala velká galerie alternativních obálek. Tady uvidíte spoustu luxusních obálek a desítky různých stylů. Je to pastva pro oči a každému fandovi Želv Ninja to udělá obrovskou radost a zahřeje ho to na srdíčku.
Želvy Ninja jsou tu s námi spoustu let. A za tu dobu vzniklo několik stovek příběhů s nimi. Já se popravdě v historii Želv moc nevyznám. Znám hlavní základ příběhu a různé vedlejší postavy. Aaron rozhodně má načteno a nebál se v komiksu odkazovat na spoustu věcí, co se stalo v minulosti. A tady by se pro nové čtenáře hodil nějaký delší úvodní text, který by příběh uvedl do nějaké kontextu, aby čtenář pochopil, co se stalo a jak se daný svět změnil a trochu mu ulehčil ten návrat do světa Želv Ninja. Protože takhle, jak je to po scénáristické stránce napsané je to super, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že mi chybí dost informací – třeba mi je Aaron v dalším svazku dá, ale v tento moment mi ty informace chyběli.
Návrat Želv Ninja se hodně povedl a udělal mi velkou radost. Jason Aaron napsal moc dobrý a zajímavý příběh, který jsem slupl jako malinu a teď budu dlouhé měsíce čekat na další svazek, který snad bude stejně dobrý jako tento první. Pokud máte rádi Želvy Ninja a dospělejší přístup, tak budete moc spokojený. Takže z mé strany velké doporučení a já osobně doufám, že se vám to bude líbit stejně jako mě.
Nic jsem od scénáristy Kylea Starksa nečetl, takže tohle bylo mé první setkání s tímto scénáristou. Musím se přiznat, že to setkaní se mi velmi líbilo a rád si někdy v budoucnu přečtu další komiksy od tohoto scénáristy. Starks přesně pochopil jaký příběh píše a jak ho chce pojmout. Výborně vybalancoval komediální a dramatickou rovinu a skvěle pracuje se samotnou postavou Peacemakera.
Fakt mě velmi příjemně překvapilo, že je komiks chytřejší, než na první pohled vypadá. Někdo by si mohl říci, že to bude jen další akční výplach, ale to by byla chyba. Starks tady krásně ukazuje, že zvládá komediální rovinu, zábavnou a napínavou akci, a pak i něco hlubšího a osobnějšího. A já jsem si to užíval, protože je to opravdu hodně dobře napsané.
Komiks má skvělé hlášky, vtipy a co se týče komediální roviny, tak jsem se královsky bavil, protože Starks má talent na úderný a přesný dialogy. Akce je správně přepálená jako samotná postava Peacemakera a mnohdy jsem si vzpomněl na to nejzábavnější s Deadpoolem. A když je potřeba, tak nám Starks otevře Peacemakerovu duši a srdce, a my si ho zamilujeme a budeme mu fandit, aby zachránil svět, svého psa a měl hezkou oslavu na závěr. A ještě se něco dozvíme o včelách. Parádní práce.
Kresbu si vzal na starost umělec Steve Pugh a čistě z mého pohledu odvedl velmi dobrou práci. Samotný příběh se nese v komediálním duchu a podle toho taky vypadá kresba. Je hravá, zábavná a působí jako z animovaných seriálů. Pugh nakreslil Peacemakera jako Johna Cenu a některé scény z komiksu vypadají hodně filmově. Kreslíř si s komiksem hezky vyhrál a na některých panelech jsou moc hezké detaily.
O barvy se postarala Jordie Bellaireová a je radost sledovat její práci. Komiks má krásné syté barvy, ve kterých vše hezky vynikne. Samotné panely lahodí oku a krásně se čtou a já jsem si některé konkrétní stránky neskutečně vychutnal.
Velkou radost mi udělala galérie obálek, která se tady velmi povedla a krásně ukazuje hravost a zábavnost tohoto komiksu. Další pozitivní bod.
Tento komiks mi udělal obrovskou radost. Nečekal jsem mnoho a dostal jsem vtipnou a zábavnou akční jízdu, která dokázala být i krásně dojemná. Pár chyb komiks samozřejmě má, ale pokud se na příběh naladíte, tak je velká šance, že budete nadšený jako já. Takže za mě velké doporučení a těším se na další komiks s touto postavou.
Parádní a velmi kvalitní zakončení komiksové série Preacher/ Kazatel. Měl jsem obrovské očekávání a moc jsem si přál, aby to scénárista Garth Ennis nepokazil. A Ennis to nepokazil a dal nám opravdu velmi povedené zakončení, které je silné a hodně kvalitní. Třetí svazek se čte skvěle a sám jsem byl velmi příjemně překvapený, že skoro nemá slabší momenty. Krom asi jednoho nebo dvou sešitů je to prvotřídní čtení, u které ho se otáčí jedna stránka za druhou. Fakt je to moc dobré a parádně to funguje. Hodně se mi líbila úvodní čtvrtina, kde se Ennis soustředí jen na Jesseho, který si musí v hlavě urovnat některé věci, než se vydá na svou cestu. Tahle odbočka mi hodně sedla a bavila mě, protože jsou tady zajímavé situace a také postavy - Odin, slečna Oatlashová a další. Po této "odbočce" se Ennis může soustředit na Jesseho výpravu a následné setkání se svou láskou Tulip a svým BBF Cassidym. Do příběhu se zapojuje i většina vedlejších postav z minulosti a třeba takový Herr Starr dostane, co si zasloužil. Ennis se s tím nepáře a znovu ukazuje svou nekompromisnost, absurditu a nejčernější humor. Ale nikdy to není dělané na sílu. Vždy to má nějaké opodstatnění a posouvá to děj dopředu, případně to slouží jako výpověď o společnosti a lidech. V tomto ohledu skvěle funguje vyprávění z války ve Vietnamu nebo spolujízda. A pak Ennis sešlápne pedál na podlahu a řítí se do velkého finále. Odvypráví nám příběh o Cassidyho minulosti, který není vůbec příjemný. Na scénu také dorazí Svatý zabiják, který dostane nabídku, která se neodmítá. Poslední čtyři sešity jsou úžasně napsané. Jsou tam všechny emoce a samotné vyvrcholení se čistě z mého pohledu opravdu moc povedlo. Až jsem byl sám překvapený, že nám Ennis daroval takovýto dojemný a povedený konec. Po výtvarné stránce jde opět o luxusní provedení. Steve Dillon to nádherně nakreslil, Glen Fabry udělal luxusní obálky a Pamela Rambo s Patricii Mulvihill se postaraly o topovou barevnou paletu. Díky těmto umělcům je komiks takový je jaký je - parádní. Preacher ve svém třetím svazku je hodně moc kvalitní a dobré čtení, které mi opravdu hodně sedlo a užil jsem si ho, a ke konci mě i silně dojalo. Výborná práce Garthe a spol.
Velká spokojenost a ke všemu je to o trochu lepší, než první omnibus. Když, jsem začínal tento druhý svazek číst, tak jsem byl překvapený, že nenavazuje na konec prvního omnibusu, ale vydává se ze začátku jinou cestou. A teď zpětně vidím, že to bylo to nejlepší možné řešení, jak odvyprávět příběhy z tohoto omnibusu. Prakticky všechny speciály krásně doplňují informace a dávají nám odpovědi na některé z otázek. Navíc scénárista Garth Ennis dostane čas a prostor vrátit se k některým postavám a odvyprávět jejich příběh a ukázat nám kým skutečně jsou. Speciál o Svatém zabijákovi a Herr Starrovi je topová záležitost. Oba speciály jsou skvěle napsané, vygradované a ukáží nám tyto postavy z trochu jiného úhlu. Ennis zde rozjede výbornou scénáristickou práci, kdy mi luxusně odvypráví dva příběh, které jsou naprosto zásadní pro celého Preachera. Speciál o Cassidym mi hodně sedl a Cass je tady hodně vtipný, zábavný a také si uvědomuje, co způsobuje. Navíc, to co se dozvíme v tomto speciálu pak ovlivní další vývoj děje. Zajímavý je speciál, který se týká Prdelmana, protože je vtipný a zároveň hodně tragický s velkým cynismem typickým pro Ennise. Hoši z Jihu je dost povedený speciál, který nám ukáže, že Jody a T.C. jsou fakt ti nejhorší z nejhorších, a zasloužili si co se jim pak stane. Co se týče samotného příběhu, tak jsem měl pocit, že Ennis dva tři sešity přešlapuje na místě a připravuje si půdu na jisté věci. Jakmile se postavy přesunou do New Orleans a pak pokračují dál ve své cestě, tak je to nekompromisní jízda plná hlášek, zvratů a dalších věcí. Rozhodně jsem nečekal, co se stane. Ať už Jessemu či Starrovi. Moc se mi líbilo jak je v skoro v celém omnibusu Ennis suverénní a dávám nám skvělé nekompromisní čtení plné hnusné a bolestivé pravdy. Ennis čtenáře nakopává do koulí s rozběhem. Po výtvarné stránce se na omnibusu podíleno několik umělců a všichni odvedli topovou práci. Ať už jde o hlavního kreslíře Stevea Dillona přes Petera Snejbjerga až k Carlosi Ezqueerrovi. Samozřejmě, že panely mají přesné barvy a lettering. V tomto ohledu je radost sledovat panely a všechno, co se na nich odehrává. Preacher/Kazatel omnibus svazek druhý je parádní záležitost a já doufám, že se v co nejbližší době dostanu ke třetímu a zároveň poslednímu svazku, který mi snad dá uspokojivý a prvotřídní konec tohoto příběhu.
Moc krásný komiks, který mi teď velmi silně rezonuje v hlavě. Scénárista Jeff Lemire vytvořil silný příběh, jenž si mnohem více užijete pokud máte něco odžitého, případně se připravujete na roli otce. Strašně moc se mi líbilo, jakým způsobem zde Lemire pracuje s příběhem, tempem, vyprávěním a i se samotnou myšlenkou a pointou příběhu. Ta pointa je rozpoznatelná už hezky dopředu, a i v samotném úvodu jí Damon Lindelof naznačí. A i přesto, že jsem jí čekal a odhadl jí, tak mě emocionálně dostala a zasáhla mě. A tady vidím největší sílu v Lemirově vyprávění a tvorbě. Moc dobře víte kam to asi bude směřovat, dojde vám pointa a i smysl celého příběhu, a i tak vás to sejme a dojme. Lemire je ve svých originálních projektech neskutečně skvělý vypravěč. Práce s vyprávěním je výborná a působivá. Nepotřebuje dialogy. Všechno dokáže říci minimalistickými panely, kde skoro nic není a my moc dobře víme, jak se postavy cítí, co se jim honí hlavou a celé to dokáže být silné a opravdové. Lemire má specifickou kresbu a tady u tohoto příběhu mi skvěle sedla. Ty výjevy z potápění jsou nádherné, ta osamělost sála z panelů, a metaforická rovina je skvěle prodaná. Lemire zde odvedl luxusní práci a pokud při čtení komiksu necháte proudit své emoce a myšlenky, tak budete hodně moc spokojený. Potápěč je luxusní autorský komiks s krásným a silným příběhem.
Scénárista a kreslíř Jeff Lemire je hodně osobitý a autorský tvůrce. Jasně občas dělá věci na zakázku pro největší komiksové hráče, ale jakmile čtete jeho osobní věci, tak pochopíte jak moc je Lemire zajímavý scénárista. Zatoulaní psi jsou jeho prvotina, a jak sám Lemire přiznává, nejsou úplně dokonalý, a kdyby je dělal dnes, tak by je udělal jinak. Zatoulaní psi ještě nejsou vybroušení k dokonalosti, ale naplno ukazují, jakým způsobem Lemire píše a bude i psát. Jaké příběhy bude chtít vyprávět, jak bude cynický, nekompromisní, citlivý a něžný. Zatoulaní psi nemají na první pohled krásnou kresbu. Lemirova kresba je dost specifická a čtenář se na ní musí naladit, ale k Lemirovým příběhům přesně pasuje a dodává jim něco opravdového. Jeho kresba je nedokonale dokonalá a vystihuje těžký úděl bytí, ale i lásku. Já jsem si komiks užil a zvláště ten nekompromisní konec, který je hodně silný. Pokud si chcete přečíst silný komiks od originálního tvůrce, tak rozhodně zkuste tento komiks.
Toto je můj první velký komiks s Lobem. A byl jsem dost zvědav jak mi to sedne. O scénář se postaral Alan Grant, který Loba píše velmi dlouho a má tuto postavu v ruce. Pro mě, jako nováčka to bylo, jako naskakovat do rozjetého vlaku. Naštěstí, tohle je povídková sbírka, takže byla velká možnost, že si jí užiji i bez větší znalosti Lobovy historie. A to se výsledku také stalo, a já byl spokojený.
Popravdě jsem čekal trochu více a něco trochu jiné. Chvilku jsem si musel zvykat na to jak to v tomto komiksu chodí. K mému velkému štěstí to Grant píše zábavně a na pohodu, takže jsem se během chvilky zorientoval a začal se bavit. Některé příběhy mi tolik nesedly – Silniční běsnění. Ale jiné byly TOP – Bistro Dona Alfonza a T-T-T-Tučňák! U těch nejzábavnějších příběhů jsem naplno ocenil smysl pro humor, který Grant má a užíval jsem si s čím scénárista přichází, a jak moc se on sám baví. Neříkám, že vše bylo dokonalé, ale dobrá zábava to rozhodně byla.
O barvy se postarala Gloria Vasquezová a její barevná paleta se mi dost líbila. Komiks má výrazné barvy, které dodávají kresbě hezkou atmosféru alá grotesky. Což, ve výsledku Lobovy příběhy jsou – vtipné a drsné grotesky plné černého humoru.
Kresbu většiny povídek si vzal na starost Carl Critchlow a jeho kresba mi k příběhu sedla a líbila se mi. Zvláště v různých detailech, kde vynikne spoustu vtipných momentů. Osobně jsem si užil kresbu Rafeala Garrese u příběhu T-T-T-Tučňák!, která sice není na první pohled líbivá, ale k danému příběhu přesně sedne.
Je to fajn komiks, který neurazí a dokáže dobře pobavit. Nevím jak bych ho vnímal, kdybych měl Loba více načteného, ale tohle první větší setkání dopadlo celkem dobře. Nenudil jsem se, užil jsem si to, a u některých příběhů jsem byl fakt nadšený. Takže z mé strany palec nahoru a někdy zkusím klidně další komiks Lobem.
Mám rád tvorbu Neila Gaimana. Považuji Gaimana za extrémně talentované spisovatele a tvůrce, který má obrovskou fantazii, tisíce nápadu a dar od Boha na psaní. Gaiman je opravdu skvělý spisovatel a scénárista, a já si tento komiks dost užil, protože je nádhernou ukázkou Gaimanova talentu.
Největší problém, které povídkové soubory mají je ten, že málokdy jsou všechny povídky stejně dobré a kvalitní. Vždy se najdou výborné, průměrné a pak špatné. A to se stalo i zde. Naštěstí těch špatných příběhů zde není moc. A vyloženě špatné nejsou. Jen jsou jiné a třeba trochu divné. Na druhou stranu, i u nich můžete naplno rozpoznat geniální myšlenky, které se Gaimanovi honí hlavou, a je zajímavé sledovat jak dokáže netypicky rozpracovat nějaký konkrétní příběh – Metamorf, Elementál.
Osobně jsem si většinu příběhů užil a mnohdy jsem byl opravdu velmi příjemně překvapený tím, jaký příběh Gaiman vypraví. Jeho příběhy umí být silné a dojemné. Je dost poznat, že Gaiman komiksové postavy miluje, chápe je, a každý příběh s nimi tvoří s jistou úctou k nim. Nejvíce je to vidět na dvou stěžených příbězích, kdy se v jednom potkává Green Lantern a Superman, a v tom druhém se řeší Batmanův pohřeb, a celé je to pojaté jako labutí píseň za Temného rytíře. Oba příběhy jsou velmi kvalitní a silné.
Na tomto komiksu pracovalo spoustu talentovaných výtvarníků, kteří se snažili oživit vizi, kterou Gaiman napsal na papír. A čistě z mého pohledu většina z nich odvedla luxusní práci. Nebudu vypisovat všechny kreslíře a koloristy, protože by to byl extrémně dlouhý seznam jmen. Každý z výtvarníků danému příběhů dal něco ze sebe. Je důležité si uvědomit, že každá kresba je v symbióze s příběhem, a vzájemně se doplňuji. Některé příběhy nemají na první pohled líbivou kresbu, ale ta kresba přesně pasuje k tónu příběhu. To, že se mi vizuálně nelíbí je věc druhá, ale tím samozřejmě nepopírám, že tvůrci se pro danou kresbu a stylizaci rozhodli záměrně.
V komiksu je dost příběhů a každý má svou vlastní vizuální stránku. Osobně se mi nelíbila asi jen jedna. Jinak všechny považuji za velmi zdařilé a kvalitní. Hodně mě bavilo pozorovat různé umělecké styly, práce s kresbou, s barvy, případně i samotnou hravostí vyprávění. Někdy je kresba více statická, někdy dokáže být nepříjemná, jindy je elegantní a v případě Andy Kuberta dotažená k perfektním detailům a skrytým odkazům. Pokud máte rádi kresbu, tak tady dostane spoustu zajímavých obrazů a panelů.
Komiks DC světy Neila Gaimana mi udělali velkou radost. Jedná se o kvalitní sbírku zajímavých příběhu, které mají co nabídnout a jsou zajímavé. Jasně, u některý se nejde do hloubky, a prakticky jsou to jen malé příběhy nebo epizodky. Nicméně i na takhle omezeném prostoru je vidět, že Gaiman je skvělý spisovatel, výtvarník a scénárista. Takže pokud máte Gaimana rádi, pokud máte rádi DC světy, tak je tento komiks pro vás jasná volba.
Četl jsem s Batmanem celkem hodně komiksů. A jeho origin, či jeho první kroky v boji se zločinem nejsou pro mě ničím novým – Batman: Rok jedna. Takže jsem byl trochu skeptický, když jsem začínal číst tento komiks. A to více jsem byl překvapený, jak si s ním scénárista Dan Jurgens vyhrál a přizpůsobil si ho pro sebe. Jurgens se rozhodl, že složí poctu původnímu a klasickému Batmanovi, ale zároveň tam dá moderní vypravěčské prvky a jisté odkazy na současnost. Ke všemu si Jurgens byl vědom, že o Batmanových počátcích vzniklo celkem dost příběhů, takže pokud chce i on něčím zaujmout, tak bude muset k příběhu přistoupit jinak.
Scénárista parádně využívá období, kdy se příběh odehrává. Hospodářská krize skončila, ale zanechala dost šrámů. Blíží se druhá světová válka, Židé se bojí, rovnoprávnost je v plenkách. A do tohoto prostředí zasadil Jurgens svého realistického Bat-Mana, který je chytrý, umí se prát, ale rozhodně to není ten Batman, kterého poznáme z novějších komiksů. Bat-Man je tady zranitelný muž, co dělá spoustu chyb, hodně často situaci nezvládne, a aby vyhrál musí být chytřejší a odvážnější. Navíc je rok 1939, takže se nemůže schovat za různé vědecké udělátka a velký arzenál. V tomto je Bat-Man nadmíru realistický, a to se mi na komiksu hodně moc líbilo.
Po příběhové stránce je to dobré. Příběh má správné tempo, zápletka funguje a jsem dost rád, že Jurgens do příběhu nezapojil žádného známého záporáka. Prostě se soustředil na svůj detektivní příběh, který má lehce brakovou podzápletku, která vychází z doby, kdy se příběh odehrává. Lehce hororová zápletka podzápletka je jasným odkazem na hororové filmy studia Universal, které v této době slavili velký úspěch.
Kresbu si vzal na starost Mike Perkins a odvedl výbornou práci. Jeho kresba má přesně tu správnou atmosféru, která se k příběhu skvěle hodí. Perkinsova kresba se mi opravdu moc líbila a užíval jsem si jak je plná různých detailů a výborně se v ní pracuje s kompozicí, dynamikou, měřítkem a také stíny. To je pro Batmanovi příběhy typické, že Batman pracuje ve stínech a v temnotě, a Perkins to moc hezky zobrazil.
O barvy se postaral Mike Spicer, a i on odvedl skvělou práci. Spicer svými barvy výborně podpořil Perkinsovu kresbu a dodal panelům půvab, tajemno a krásný nádech šestákového dobrodružství. Jeho paleta barev mi moc sedla a byla radost sledovat jednotlivé panely. Z mého pohledu má komiks nádhernou kresbu a perfektně padnoucí barvy.
Musím se přiznat, že mě komiks velmi příjemně překvapil. Nečekal jsem, že mi až takhle moc sedne a já si ho užiji. Velkou zásluhu na tom má jednoznačně scénář Dana Jurgense, který správně pochopil, kde je největší síla jeho příběhu. Komiks má nádhernou kresbu a ještě krásnější barevnou paletu, takže se komiks čte moc příjemně. Komiks Bat-Man: První rytíř mi udělal velkou radost a já ho mohu jen a jen doporučit.
Hodně jsem se těšil, jelikož mi zápletka přišla perfektní. Měl jsme moc velké očekávání, které komiks bohužel nemohl naplnit. A to je asi nejzásadnější problém - očekávání. Komiks se mi líbil, četl se moc hezky, je dobře napsaný, nádherně nakreslený a ke všemu má parádní barvy. Scénárista Patrick Horvath přišel s dobrým nápadem a krásnou stylizací. A o to více mě mrzí, že se Horvath nikdy pořádně nerozjede. Všechno funguje tak jak má. Jsou tu sympatické postavy, brutálně provedené vraždy, hutná a nepříjemná atmosféra a pěkné momenty. Jen mi pořád přišlo, že Horvath se drží zkrátka. Že se pořád krotí a ve spoustě ohledech nechce tnout do živého a jít do hloubky. A je to obrovská škoda, protože tento příběh by to unesl. Pod korunami stromů, kam nikdo nevidí je dobrý a působivý komiks, který rozhodně stojí za přečtení, ale osobně bych trochu krotil očekávání.
Žár lásky -První příběh a hned hodně fajn záležitost, ve které nám je odvyprávěn origin Poison Ivy. O scénář k příběhu se postaral John Francis Moore a odvedl parádní práci. Hodně se mi líbilo jakým způsobem přistoupil ke scénáři a jaké zvolil vypravěčské postupy. Moore se rozhodl vyprávět krátkými epizodky. Tohle vyprávění činí příběh dynamický a dává Mooreovi prostor přeskakovat z místa na místo, a věnovat se všemu, co chce říci a ukázat. Bavilo mě jakým způsobem Moore převypráví origin o Poison Ivy a jak jí polidštil. Batman zde pěkně funguje a je fajn, že z něho Moore nedělá dokonalou postavu, ale chybujícího hrdinu. Za tohle palec nahoru. Kresbu si vzal na starost P. Craig Russell a jeho kresba ladí k příběhu. Z dnešního pohledu působí lehce retro, ale osobně jsem s ní neměl problém. Jen mohla být místy propracovanější a detailnější. Ale jak říkám, kresba se k příběhu hodí a je fajn. 7,5/10
Úsměv smrti - Tento příběh přináší novou verzi prvního setkání Batmana a Jokera. Příběh si vzala na starost scénáristická legenda Dennis O’Neil, a jedná se o dobře odvyprávěný příběh. O’Neil se zbytečně nezdržuje nějakým vysvětlováním a napsal napínavý thriller, který parádně funguje. Celý příběh se v rámci možností drží v realistické rovině a z mého pohledu moc hezky šlape. Velký palec nahoru, za to že to není zbytečně překombinované, dlouhé a obě hlavní postavy nepůsobí přehnaně. Tady se dost sazí na atmosféru a úderné vyprávění. Úsměv smrti má pěkně propracovanou kresbu, ve které nejvíce vynikne Joker, který je nakreslený opravdu moc pěkně. Bret Blevins si s kresbou vyhrál a jsou tu moc hezké detaily, co se mi velmi líbily. Jeho kresba je správně agresivní a dodává příběhu tu správnou hutnou atmosféru. 7/10
Pekelné soustrojí - Hodně nepříjemný příběh. Scénárista a kreslíř v jedné osobě Ted McKeever napsal depresivní příběh, který se nečte vůbec lehce. McKeever napsal dost temný a znepokojivý příběh, jenž se umí dostat pod kůži tím, co zobrazuje. Další věc, co je na příběhu zajímavá, je ta, že Batman je zde upozaděný a nemá zde ani jeden dialog. Prakticky v celém tomto příběhu je minimum dialogů. Většina textu jsou jen myšlenkové pochody hlavního hrdiny, který to nemá v hlavě úplně srovnané a proto se rozhodne dělat to co dělá. A McKeever se čtenáři vůbec nemazlí a nedá jim nic zadarmo. Hlavně v druhém sešitu, u kterého stále přemýšlím, jestli se to stalo, nebo to byl výplod hlavního hrdiny. Tak jako tak, Pekelné soustrojí je hodně působivý a zajímavý příběh. Co se týče kresby, tak ta je dost nepříjemná a podtrhuje celkovou atmosféru příběhu. Znovu musím napsat, že McKeever nedá čtenářům nic zadarmo a četba tohoto příběhu není nic příjemného a zábavného. A to je na tomto příběhu to nejzajímavější. To jak se naprosto vymyká běžnému mainstreamovému příběhu o Batmanovi. 6/10
Mark Millar vtrhl do mainstreamového komiksu jako uragán a spolu s dalšími autory na přelomu století přinesli hodně svěží vítr do mainstreamových komiksových vod a prakticky ho nakopli do světlejších zítřků. Millar je hodně šikovný a talentovaný autor, který se nebojí utrhnout ze řetězu, být nekompromisní, vulgární a dělat ošklivé věci všem. Od hrdinů, přes obyčejné lidi až po padouchy. V jeho komiksech se umírá hnusně a bolestivě. Mám hodně rád Millerovi autorské věci, při kterých se nemusel držet zpátky a jel doslova na dřeň cenzury. Tento přístup si u Marvelu dovolit nemohl, ale naštěstí mu Marvel nechával vždy hodně volnou ruku a Millar to dokázal vytěžit na maximum.
U Nepřítele státu nám Millar dál parádní zběsilou jízdu, která je napínavá a zábavná od začátku až do konce. Millar si dovolí malilinko pomalejší rozjezd, ale po pár stránkách sešlápne plyn až na podlahu, a žene příběh nekompromisně dopředu a přibržďuje jen v zatáčkách. Je to nadupaná adrenalinová jízda, která nutí čtenáře číst komiks v kuse – osobně vyzkoušeno. Scénárista moc dobře pochopil, že pokud by výrazně zpomalil, tak by čtenář začal o příběhu přemýšlet více než je zdrávo, a některé věci by se začaly rozpadat. Proto to do nás Millar žene pod tlakem a nenechá nás vydechnout. A já si to hodně užil a dobře se bavil, protože jsem moc dobře pochopil o Millarovi celou dobu šlo.
Jasně, zápletka má spoustu chyb. Jsou tu momenty, u kterých jsem říkal, že už je to trochu moc. Některé věci působily, že se opakují. Hlavní záporák je až moc přehnaně silný a geniální. Jenže pak přijdou momenty, které jsou nehorázně cool, a já hodil všechny chyby za hlavu, a královsky se bavil, tím co mi Millar naservíroval. Úderné hlášky, velkolepé momenty, stovky soubojů, desítky superhrdinů, co si dávají po tlamě a jeden hodně nasraný Kanaďan, který chce všechny zabít. Mohlo to jít více do hloubky? Mohlo. Mohlo to zvolit trochu jiný přístup? Mohlo. Mohl Mark Millar odvést lepší práci? Mohl. Nicméně si myslím, že to co nám Millar dal je parádní nekompromisní komiksový akční náhul, který sice není dokonalý, ale je hodně moc zábavný. PS: Velkou radost mi udělalo, kolik prostoru v příběhu má Electra.
Millar moc rád spolupracuje s Johnem Romitou Jr. Spolu vytvořili komiksovou sérii Kick-Ass, ve které vynikla specifická Romitova kresba. A zde mi ta kresba dost sedla a hodila se k příběhu. Romita udělal dynamickou kresbu, ve které vynikne akce, brutalita a je ve všech ohledech krásně přehledná. Já mám Romitovu kresbu a styl hodně rád, ale na druhou stranu pochopím pokud někomu tento styl kresby nesedí a nemá ho rád.
O kresbu sešitu číslo 32. se postaral Kaare Andrews odvedl velmi dobrou práci. Jeho kresba je dost jiná, ale pro tento sešit a příběh se hodí. Zde by kresba od Romity působila nepatřičně, ale Andrewsa kresba naplno vystihuje depresivní atmosféru příběhu.
Komiks má nádherné barvy, díky kterým vyniknou jednotlivé stránky a panely v komiksu. Až komiks budete číst, tak pochopíte o čem mluvím. Na některých stránkách se zaseknete a bude si je prohlížet desítky minut.
Wolverine: Nepřítel státu je to parádní akční jízda, kterou jsem si hodně moc užil. Sice to není dokonalé, ale to v tomto případě vůbec nevadí, protože nám Millar dal povedený a hodně zábavný komiks, co se čte jedním dechem. Takže pokud chcete nekompromisní akční jízdu s marvelovskými hrdiny, tak tohle je jasná volba. Pro všechny fanoušky tohoto hrdiny povinnost.
Kultovní komiks s velkým K. Preachera (Kazatele) jsem si chtěl přečíst hodně dlouho. Je to legendární komiks, který inspiroval mnohé scénáristy, aby psali drsnější a nekompromisnější příběhy, ve kterých se nebudou bát kritizovat společnost a ukazovat ošklivosti světa. Scénárista Garth Ennis napsal dílo, co se nebojí ukazovat ošklivou pravdu všem, kdo jsou ochotný otevřít oči a poslouchat. Ennis je zde utržený ze řetězu a na svou dobu (přeci jenom je to 30 let starý komiks) se nebál být progresivní, nekompromisní, a rozdával kritiku všem, kdo si jí zasloužili. A je to hodně dobré čtení, kde si čtenář užije jak přepálený příběh, tak i sociální kritiku společnosti a skryté odkazy. Ennis mi zde ukázal, že je to velmi talentovaný a chytrý člověk, který do svého příběhu dokázal začlenit důležité téma a myšlenky, a také složit poctu své zemi, a lidem, kteří za ní položili životy. Místy je příběh hodně moc krutý a nepříjemný, místy je to krásně romantické a zamilované, a místy to je také krásně vtipné a má to parádní pointy. Jako celek je to hodně moc dobré. Pár sešitů je slabší a některé linky mi tolik nesedli, ale pak přijde jiná dějová linka, která mě totálně rozsekala. O kresbu se postaral Steve Dillon se svým specifickým stylem a ta kresba ke komiksu skvěle pasuje, a vystihuje přesně to čím komiks ve výsledku je. Pozdější Dillonova kresba mi sedla více, ale i tak mohu říci, že tady odvedl parádní práci a výborně si vyhrál s tím, co mu Ennis napsal. Preacher je komiks, který v sobě má mnoho. Nabízí spoustu černého humoru, perfektní hlášky, sociální kritiku, zajímavé myšlenky a témata, a také nabízí fakt dobrý příběh o lásce a přátelství. Za mě zasloužený kult, a těším se na další díly.
Hned na úvod se přiznám, že scénáristu Granta Morrisona nemám rád. Četl jsem od něho dost věcí, abych poznal, že mi nesedí způsob jakým tvoří příběhy. Nicméně, na tento komiks jsem slyšel jen samou chválu, a prý je to nejlepší příběh, který Morrison napsal. Tohle mě hodně zaujalo, a rozhodl jsem se komiksu dát šanci. A jelikož jste už sjeli na hodnocení, tak víte, že jsem s jeho prací dost spokojený.
Morrison je specifický scénárista. Libuje si v komplexních příbězích, kdy zná celý kánon o postavě od A do Z, a i pozpátku. Morrison ve svých příbězích velmi rád vytahuje postavy a zápletky, které zapadly v čase, a čtenáři si je nepamatují – tedy až na ty hardcore fandy jako je Morrison. A z těchto detailů Morrison staví své příběhy a vytváří zápletky. Vše s obrovským respektem k příběhům, co vznikly v minulosti. Je to nádherná ukázka fanouškovství, ale zároveň je to velká zkouška pro čtenáře. Protože tyhle příběhy se nečtou snadno, a vyžadují velkou dávku otevřenosti. Někomu to sedne a spatří v tom genialitu, někomu to zase nesedne a bude se hodně trápit.
U tohoto komiksu si Morrison hned na začátku řekl, co je jeho hlavní myšlenkou, a co svým příběhem chce říci. A kolem toho vystavěl podzápletky, které mají vyzdvihnout pointu a hlavní myšlenku celého příběhu – co Superman představuje a jak moc je důležité mít naději, být dobrý člověk, a být symbolem pro lepší zítřky. A tohle se Morrisonovi povedlo prodat na výbornou.
Jeho Superman je tím nesobeckým Supermanem, jenž se nebojí obětovat, chrání všechny, dává lidem naději a představuje to, po čem většina lidí v srdci touží – být správným člověkem. Morrisonovi se to povedlo napsat, tak dobře, že i největší cynikové tomu propadnou a budou Supermanovi fandit, aby to zvládl. Některé z podzápletek mi vůbec nesedly, některé dialogy jsou divné a ujeté – klasický Morrison, ale jako celek je to krásná labutí píseň za Supermana, a za to co představuje.
O kresbu se postaral Frank Quitely a odvedl moc dobrou práci. Na kresbu se krásně kouká a správně dotváří atmosféru celého příběhu a je vidět jak si s ní Quitely hodně moc vyhrál. Od různých detailů, přes spoustu odkazů až po samotné vyprávění obrazem. Morrison napsal příběh a zápletky, ale Quitely jim vzdechl život a emoce. Tahle kresba krásně vystihuje tón celého vyprávění a příběhu.
Barvy a barevnou paletu si vzal na starost Jamie Grant, a mě se jeho práce hodně moc líbila. Na stránky a jednotlivé panely se nádherně kouká. Samotné barvy jsou výrazné a dokáží přesně vystihnout atmosféru dané scény. Navíc mají takový retro nádech, jenž je umocněný samotnou stylizací kresby.
Komiks All-Star Superman není jednoduchý komiks pro všechny. Je to komiks, který od čtenářů vyžaduje trpělivost, potlačení cynismu, a ochotu jít mu naproti. Pakliže se vám to povede a přistoupíte na hru, kterou s vámi Morrison rozehraje, tak dostanete krásný komiks, co je plný ideálů, lidských hodnot a naděje. Morrison zde vytvořil toho idealistického Supermana, co se nikdy nevzdává a bojuje do posledních sil. Supermana, kterého svět potřebuje v těžkých časech. Supermana, který je nadějí, že všechno dobře dopadne.
Superman patří mezi nejstarší komiksové hrdiny. Nicméně se k němu přistupuje mnohdy až moc s velkou úctou a respektem. Což pro mnohé tvůrce může být výhodné, protože odvypráví, to co odvyprávět chtějí/mohou. Nebo se stane to, že s tím budou mít velké problémy, a nezvládnou pocit „svázaných rukou“. Tvořit příběhy se Supermanem je velká pocta, ale zároveň je to svým způsobem lehce nevděčná práce, protože Superman je Superman.
Scénáristé u tohoto komiksu měli naštěstí o dost snadnější práci, protože vytvářeli krátké příběhy a povídky se Supermanem, ve kterých nemuseli řešit kontinuitu, velkolepé příběhy, či zápletky, které by změnily status quo. Prostě se odvyprávěli příběhy, které se snažili ukázat, co Superman představuje, a jak moc je důležité mít v životě naději.
Při čtení povídek jsem měl pocit, že většina scénáristů chápe, co Superman představuje, ale málokterý scénárista dokázal přijít s něčím novým a obohacujícím. To, co scénáristé napsali ve většině případů funguje , tak jak má (pár výjimek se najde, koukám na tebe Japonsko), ale bohužel to nepřináší nic nového, nic nečekaného a hlavně je to skoro všechno na stejné brdo. Objeví se problém, Superman se ho snaží vyřešit, udělá chybu kvůli kulturní neznalosti, naslouchá, napraví chybu, poučí se, a stává se lepším hrdinou. Neříkám, že je to nutně špatné, protože ty příběh jsou dobře napsané a dělají ve výsledku všechno správně. Jen nám dají přesně to, co mají a nic navíc. Jestli je to chyba nebo ne, tak to musí říci každý sám.
Na komiksu se podíleli tvůrci z celého světa a je radost sledovat tolik různých stylů a uchopení. Každý umělec přistupoval ke svému partu po svém a daroval mu jistou osobitost, svěžest a kulturní rozmanitost.
Někteří tvůrci přistoupili k příběhů více mainstreamově a líbivě. Jiný se rozhodli pro netradičnější a originálnější pojetí. Z mého pohledu to skvěle funguje a měl jsem radost, jak si někteří tvůrci vyhráli s kresbou a barvy.
Části z Německa a Mexika působí jako groteska, Indie a Brazílie sazí na originalitu a práci s barvy, Itálie je hodně povedená po vizuální stránce. A třeba USA, Španělsko či Francie jedou mainstreamově krásnou kresbu. Každá stylizace má něco do sebe a dává příběhu jistý půvab.
Superman: Svět dobrý a povedený komiks. Bavilo mě ho číst, bavilo mě sledovat jak tvůrci a umělci pracují s komiksovou ikonou. Někdy mi to sedlo více, jindy mi to nesedlo vůbec, ale jako celek hodnotím komiks pozitivně a tento projekt „SVĚT“ se mi líbí. A doufám, že po Batmanovi, Jokerovi a Supermanovi přijde další postava.
Scott Snyder je šikovný a talentovaný scénárista. Pokud jste od něho četli Batmana z New 52, tak víte o čem mluvím. Snyder, tady rozjede velkolepý příběh, se kterým mu na začátku pomůže sám mistr hororových příběhů Stephen King. První třetinu omnibusu si oba scénáristé neskutečně užívají a je to skvěle napsané, má to parádní atmosféru, dobré zvraty a čte se to krásně. Snyder a King výborně spolupracují a vytváří nepříjemný epos o psanci Sweetovi a jeho ošklivých činech.
Druhá třetina omnibusu se pak nese trochu v jiném duchu a vůbec to nevadí. Snyder zkouší nové věci. Hraje si vyprávění, buduje mytologii kolem upírů, odhaluje detaily z minulosti některých postav a představuje nové postavy, které jsou výborné. Občas se stane to, že Snyder některé zápletky zbytečně překombinuje, ale naštěstí se nikdy nedostaví pocit nudy či obyčejnosti. Hodně se mi líbilo jak Snyder prolíná dějové linky. Tu se věnuje Sweetovi, tady zas Pearl a Henrymu, a do toho tam přidává náznaky dějových linek, které dostanou prostor v závěrečné třetině. Linka z Las Vegas je povedená, příběh z japonského ostrova je moc dobrý a osobně si mi líbil krátký příběh Zvláštní hranice.
Závěrečná třetina komiksu je hodně akční a nabídne spoustu zvratů, které pomáhají vygradovat příběh k hodně povedenému finále, které je dojemné. Zároveň se, ale ukáže že Snyder má až moc nápadů, a ne vždy je dotáhne do konce. Spousta příběhů skončí otevřeně nebo se v nich pak nepokračuje – poslední sešit. A je to obrovská škoda. V tomto ohledu jsem měl několikrát pocit, že je méně je někdy více. Navíc se ukáže, že když je potřeba, tak si Snyder vytvoří nějakou novou hrozbu, nepřítele nebo absurdní zápletku, jen aby mohl na něco poukázat, složit poctu nebo tak. Oproti první uzavřené třetině je závěrečná třetina hodně velkolepá a trochu překombinovaná. Opět mohu říci, že se to čte hezky, přesto kolikrát jsem si říkal, že by mohl Snyder napsat něco komornějšího.
O většinu kresby se postaral Rafael Albuquerque a odvedl sakra dobrou práci. Jeho kresba není na první pohled úplně líbivá, ale jakmile se začte, tak pochopíte, že naprosto přesně vystihuje atmosféru a tón příběhu. S každou další stránkou se mi kresba líbila čím dál více, a užíval jsem si, to jak je přesná v tom, co chce zobrazovat. Albuquerque umí nakreslit působivé scény, nádherné panely a stránky, ze kterých na vás dýchne Divoký západ, klasický Hollywood nebo hrůza války. Z mého pohledu moc dobrá práce.
Některé vedlejší příběhy nakreslili talentovaný umělci Jordi Bernet, Mateus Santolouco, Danijel Zezelj, Roger Cruz a Riccardo Burchielli. Každý z umělců se nechal inspirovat Albuquequeho kresbou, ale zároveň se pokusil jít vlastní cestou, aby danou vedlejší linku odlišil. Všichni pánové odvedli dobrou práci, a někteří i výbornou.
Barvy si vzali na starost Dave McCaig a Dave Stewart. Oba pánové odvedli fantastickou práci. Kresba je sama osobě nádherná, ale díky barvám je ještě krásnější, působivější, znepokojivější a naplno vynikne velkolepost příběhu. Barvy dodávají příběhu hutnost a krásně dokresluji atmosféru a celkovou poetiku příběhu.
Na komiks jsem se hodně moc těšil a popravdě jsem měl obrovské očekávání. Od příběhu jsem čekal něco trochu jiného, takže ve výsledku přišlo mírné zklamaní. Tím však neříkám, že komiks je špatný, ba naopak. Jedná se o kvalitní čtení, které umí strhnout, má parádně napsaný příběh a postavy, a samotná kresba a barvy jsou kapitola sama pro sebe. Moje jediná větší výtka pro tento omnibus spočívá v tom, že některé části příběhu jsou trochu slabší, a některé linky nejsou uzavřené. Tak jako tak, Americký upír je velmi zajímavý komiks, který stojí za pozornost. 7/10
S těžkým srdcem přiznávám, že se v evropském komiksovém rybníčku tolik nevyznám. A o to více si užívá, když si mohu něco nového přečíst, protože mi to rozšiřuje obzory a ukazuje mi to všestrannost komiksového média. O scénář komiksu Saria se postaral Jean Dufaux a rozhodně stvořil působivé a zajímavé dílo. Samotná zápletka komiksu si mě hned získala a já si ho musel přečíst. A tady nastává menší problém. Dufaux totiž vypraví komiks jinak, než jsem čekal.
Po každé, když čtu něco nového, kde jsou vytvořené „nové světy“, tak čekám na moment, kdy nějaká postava vysvětlí jak to v tom světě funguje a chodí. Jaké jsou pravidla a hranice. A tady na tohle Dufaux rezignuje, nebo mu je to naprosto jedno, protože v jeho mysli příběh dává naprostý smysl. Vytvořil svět, který kombinuje fantasy, sci-fi, náboženství a má základy v renesanci. Je to hodně zajímavý a působivý mix, který čtenáře umí silně zaháčkovat. Jen v něm nesmí hledat logiku, protože pak by se mu celý rozpadl.
Dufaux má úžasnou představivost a jeho scénář je po vizuální stránce nádherný. Tolik nápadů se jen tak nevidí. A o to více zamrzí, že se Dufaux nedokáže krotit a na každý nový nápad přidá další dva nápady. Díky tomu Saria není komiks pro začátečníky, ale pro čtenáře, kteří už něco mají načteno a dokáží ocenit netradiční vyprávění.
O kresbu a barvy se postarali dva umělci – Paolo Eleuteri Serpieri a Riccardo Federici. Oba pánové odvedli luxusní práci a dali komiksu velmi specifickou stylizaci a vizuální estetiku. Navíc, každý ke kresbě přistoupil jinak, takže komiks má dva velmi výrazné styly, co se od sebe hodně liší, ale zároveň se výborně doplňuji a přináší čtenáři fantastický zážitek ze čtení.
Serpieri se postaral o první část a jeho kresba mi připomínala starší obrazy. Je to nádherná kresba, která se k příběhu moc hodí. Zvláště v kontextu té náboženské a historické rovině. Krásně mi prodala atmosféru komiksu.
Zbylé dvě části příběhu si vzal na starost Federici a dal příběhu trochu jinou dynamiku. Federici má digitální a uhlazenější kresbu, která mi zpočátku tolik nesedla, ale postupně mi připadala čím dál lepší a lepší, až jsem jí na konci hodně propadl. U Federiciho kresby skvělou vyniknou ty steampunkové prvky.
Saria je velmi specifický komiks, který není pro každého. Nabízí zajímavý příběh, působivou a hodně zajímavou vizuální stránku, a velkou dávku originality. Bohužel to není jednoduché čtení a od čtenáře se očekává, že příběhu půjde dost na proti a bude si to užívat, a nebude klást zbytečné a logické otázky. Jak říkal Christopher Nolan u svého filmu Tenet – Nesnažte se to pochopit, vnímejte to! A těmi to slovy bych zakončil recenzi.
Na tento komiks jsem se hodně moc těšil, protože kombinace Deadpoola a Wolverinea mi vždy udělá velkou radost. A bohužel jsem zde narazil. Z velké části za to může mé očekávaní. Nicméně pravdou je, že scénář od Joea Kellyho je překombinovaný a místy dost ujetý. Kelly není žádný začátečník. Napsal stovky komiksů a rozhodně umí psát. Bohužel z mého pohledu si zde vybral slabší chvilku.
Kelly má zajímavé nápady, samotný koncept příběhu je velmi lákavý, a rozhodně mohu říci, že Kelly ví, co chce příběhem říci a jaká je jeho pointa. Problém je, že mě nebavila cesta k té pointě. Přišlo mi to překombinované, chaotické a svým způsobem nijaké. Oceňuji, že Kelly zkouší nové věci, psychicky a fyzicky mučí naše hrdiny, a ta psychologická hra má zajímavé základy, které odkazují na minulost našich hrdinů. Ale to je tak asi vše. Akce mi přišla nevýrazná, dialogy nemají takovou hloubku, jakou by mohli a ta bro romance Deadpoola s Wolverinem je využitá o dost depresivnějším způsobem, než jste připravený.
O kresbu se postaral Adam Kubert a barvy si vzal na starost Frank Martin. Komiks po vizuální stránce vypadá dobře. Je to klasicky udělaný mainstremový komiks, který v žádném případě nezklame, ale nemohu říci, že by se dostavil pocit, že koukám na mistrovské dílo. Kubert si hezky vyhrál s jednotlivými detaily. Krásně je vidět, jak se hrdinové po čase mění a jak se na nich rozpadají kostýmy, rostou jim vousy či scény s regeneračními schopnostmi. Martin dal příběhu velmi jasné barvy, kde dominují červená, žlutá, modrá ve všech odstínech a fialová.
Nemůžu říci, že jde o špatný komiks. Jen mi prostě nesedl, protože jsem od něho čekal něco jiného, než jsem ve výsledku dostal. Takže, pokud se správně naladíte na ten tón příběhu, tak je velká příležitost, že si komiks užijete mnohem více, než já. Tak mu zkuste dát šanci.
Dost povedená jednohubka, kterou jsem si užil. Frank Cho si napsal a nakreslil příběh, který sice není nejoriginálnější, ale je dostatečně zábavný a moc hezky na kreslený, aby úplně na pohodu udržel naši pozornost a bavil. Největší problém je kupodivu to, že se nejde do hloubky. Tohle je ten typ příběhu, který se nezdržuje, že by cokoliv vysvětlil. Prostě takhle to je a více vědět nepotřebujete. A je to obrovská škoda. Já bych rád poznal daný svět, jeho pravidla, jeho historii a jeho nějaký sociální fungovaní. A to nedostanu. Cho se mnohem více soustředí na akci, sexy ženy a zase na akci. A ono to funguje více, než dobře, pokud přistoupíte na hru, kterou Cho rozehraje. Královny impéria jsou povedenou a zábavnou jednohubkou.
Když, jsem poprvé objevil scénáristu Jeffa Lemirea, tak jsem během pár stránek poznal, že tohle je má krevní skupina, a hned jsem si ho oblíbil. Lemire je hodně osobitý, originální a specifický scénárista, který je zaručeně svůj a umí tvořit nádherné a silné příběhy plné emocí.
A to je případ i této komiksové řady Sweeth Tooth - Mlsoun. Lemire zde sice nevytvořil nic nového a originální, ale to nic nemění na tom, že jsou to luxusní příběhy, co umí chytnout za srdce. Největší síla této komiksové sérii je v tom, že je velmi lidská. Je to příběh o rodičovství, lásce, přátelství, odpuštění a lidskosti, i tam kde lidskost není. Hodně to připomíná The Last of Us - jenže komiks vznikl ještě před prvním dílem, takže o nějakém opisovaní nejde ani z jedné strany, protože jak jsem řekl ten základní příběh není nijak originální.
Lemire si parádně vyhrál se všemi hlavními hrdiny a ten jejich vývoj je skvěle napsaný, prodaný, uvěřitelný a na konci neskutečně dojemný. Věřím, že pro spoustu z nás bude nejlepší postava Jepperd, jelikož na jeho příběhu je nejvíce znát ta bolest, láska, utrpení, vykoupení a nakonec i odpuštění. Gus je hlavní hrdina, ale Jepperd pro mě byl srdcem celého příběhu. A tady je znovu podobnost s The Last of Us, kde je taky Joel srdcem příběhu. Moc se mi líbilo jakým způsobem Lemire napsal celý vztah Jepperda a Guse. Od začátku až po poslední stránku, která to hezky uzavře.
Komiks má krásnou kresbu od Lemira a Matta Kindta s Natem Powellem. Ta kresba se k příběhu moc hodí a dodává mu tu správnou atmosféru a umocňuje celkový zážitek ze čtení. Velkou pochvalu si zaslouží José Villarrubia za krásnou barevnou paletu, díky které jsou obrazy v komiksu ještě hezčí.
Sweeth Tooth je opravdu moc hezká a povedená komiksová série, co umí chytnout za srdce a má velmi pěkný lidský příběh. I přestože nejsem úplně nadšený, tak s klidným a čistým srdcem tento komiks doporučuji, jelikož stojí za to.
Když, jsem poprvé objevil scénáristu Jeffa Lemirea, tak jsem během pár stránek poznal, že tohle je má krevní skupina, a hned jsem si ho oblíbil. Lemire je hodně osobitý, originální a specifický scénárista, který je zaručeně svůj a umí tvořit nádherné a silné příběhy plné emocí.
A to je případ i této komiksové řady Sweeth Tooth - Mlsoun. Lemire zde sice nevytvořil nic nového a originální, ale to nic nemění na tom, že jsou to luxusní příběhy, co umí chytnout za srdce. Největší síla této komiksové sérii je v tom, že je velmi lidská. Je to příběh o rodičovství, lásce, přátelství, odpuštění a lidskosti, i tam kde lidskost není. Hodně to připomíná The Last of Us - jenže komiks vznikl ještě před prvním dílem, takže o nějakém opisovaní nejde ani z jedné strany, protože jak jsem řekl ten základní příběh není nijak originální.
Lemire si parádně vyhrál se všemi hlavními hrdiny a ten jejich vývoj je skvěle napsaný, prodaný, uvěřitelný a na konci neskutečně dojemný. Věřím, že pro spoustu z nás bude nejlepší postava Jepperd, jelikož na jeho příběhu je nejvíce znát ta bolest, láska, utrpení, vykoupení a nakonec i odpuštění. Gus je hlavní hrdina, ale Jepperd pro mě byl srdcem celého příběhu. A tady je znovu podobnost s The Last of Us, kde je taky Joel srdcem příběhu. Moc se mi líbilo jakým způsobem Lemire napsal celý vztah Jepperda a Guse. Od začátku až po poslední stránku, která to hezky uzavře.
Komiks má krásnou kresbu od Lemira a Matta Kindta s Natem Powellem. Ta kresba se k příběhu moc hodí a dodává mu tu správnou atmosféru a umocňuje celkový zážitek ze čtení. Velkou pochvalu si zaslouží José Villarrubia za krásnou barevnou paletu, díky které jsou obrazy v komiksu ještě hezčí.
Sweeth Tooth je opravdu moc hezká a povedená komiksová série, co umí chytnout za srdce a má velmi pěkný lidský příběh. I přestože nejsem úplně nadšený, tak s klidným a čistým srdcem tento komiks doporučuji, jelikož stojí za to.
Když, jsem poprvé objevil scénáristu Jeffa Lemirea, tak jsem během pár stránek poznal, že tohle je má krevní skupina, a hned jsem si ho oblíbil. Lemire je hodně osobitý, originální a specifický scénárista, který je zaručeně svůj a umí tvořit nádherné a silné příběhy plné emocí.
A to je případ i této komiksové řady Sweeth Tooth - Mlsoun. Lemire zde sice nevytvořil nic nového a originální, ale to nic nemění na tom, že jsou to luxusní příběhy, co umí chytnout za srdce. Největší síla této komiksové sérii je v tom, že je velmi lidská. Je to příběh o rodičovství, lásce, přátelství, odpuštění a lidskosti, i tam kde lidskost není. Hodně to připomíná The Last of Us - jenže komiks vznikl ještě před prvním dílem, takže o nějakém opisovaní nejde ani z jedné strany, protože jak jsem řekl ten základní příběh není nijak originální.
Lemire si parádně vyhrál se všemi hlavními hrdiny a ten jejich vývoj je skvěle napsaný, prodaný, uvěřitelný a na konci neskutečně dojemný. Věřím, že pro spoustu z nás bude nejlepší postava Jepperd, jelikož na jeho příběhu je nejvíce znát ta bolest, láska, utrpení, vykoupení a nakonec i odpuštění. Gus je hlavní hrdina, ale Jepperd pro mě byl srdcem celého příběhu. A tady je znovu podobnost s The Last of Us, kde je taky Joel srdcem příběhu. Moc se mi líbilo jakým způsobem Lemire napsal celý vztah Jepperda a Guse. Od začátku až po poslední stránku, která to hezky uzavře.
Komiks má krásnou kresbu od Lemira a Matta Kindta s Natem Powellem. Ta kresba se k příběhu moc hodí a dodává mu tu správnou atmosféru a umocňuje celkový zážitek ze čtení. Velkou pochvalu si zaslouží José Villarrubia za krásnou barevnou paletu, díky které jsou obrazy v komiksu ještě hezčí.
Sweeth Tooth je opravdu moc hezká a povedená komiksová série, co umí chytnout za srdce a má velmi pěkný lidský příběh. I přestože nejsem úplně nadšený, tak s klidným a čistým srdcem tento komiks doporučuji, jelikož stojí za to.
Mám rád, když mě něco překvapí a zaujme. Čím více mám načteno a nakoukáno, tak tím více je to těžší a těžší. A v dnešní době přijít s něčím novým a originálním není úplně jednoduché. Scénárista James Tynion IV. si toho je dost vědom a je natolik chytrý, aby to dokázal využít ve svůj prospěch. Tynion ví, že jeho příběh a zápletka není nejoriginálnější, takže musí vsadit na něco jiného. Tím jiným je zde jak a proč. A tohle se scénáristovi povedlo na výbornou.
Tynion se velmi chytře rozhodl, že některé zásadní zvraty prozradí hned na začátku a během celého vyprávění bude se čtenáři hrát jistou hru. Hru, ve kterém nám bude říkat pravdu a zároveň nám bude v jistých ohledech lhát, bude nám ukazovat celkový obraz a zároveň nám něco zásadního skryje. Líbilo se mi, že Tynion během celého vyprávění několikrát změní status quo, a převrátí dosavadní děj na ruby.
Tahle hra s očekáváním, co se stane dále, mi hodně sedla a udržovala mě neustále napjatého a nutila mě o příběhu, motivacích a celkovém vyznění přemýšlet. A to je jedna z nejlepší věcí, které vám může nějaké dílo (hry, filmy, knihy, hudba, umění, prostě cokoliv o čem můžete přemýšlet) dát. Že o něm přemýšlíte, analyzujete ho, dáváte do něho vlastní pocity a myšlenky. Jakmile se vám tohle stane u nějakého díla nebo výtvoru, tak víte, že to dílo pro vás není obyčejné a něco vám dává. A to je sakra dobrý pocit.
Tynionovi se tohle podařilo a já posledních pár dní o komiksu přemýšlím. Přehrávám si ho hlavě, snažím se si vybavit různé detaily a také to co mi uniklo, přemýšlím o příběhu, přemýšlím o zvratech, přemýšlím o chybách, přemýšlím o tom jak bych to udělal já. Prostě o tomto komiksu dost přemýšlím, a to je obrovská pochvala. Je to také obrovský důkaz toho, že Tynion vytvořil něco výjimečného.
PS: Odpověď na jednu z nejdůležitější otázek dostaneme v průběhu celého komiksu několikrát. Ta odpověď je ve výsledku opravdu jednoduchá, ale přesto je to jedná z nejsilnějších věcí na tomhle světě. Až takhle jednoduché a prostě to je, ale Tynion to dokázal skvěle prodat, že mu za to budete tleskat.
Komiks má úžasnou vizuální stránku. Jedná se o velmi autorský komiks a umělci mu dali nádhernou a výstižnou estetickou stránku. Kreslíř Álvaro Martínez Bueno odvedl fantastickou práci a já jsem si jeho práci neskutečně užil. Je vidět, že Bueno dostal u tohoto projektu volnější ruku a využil jí na maximum. Na panelech a stránkách vidím tu hravost a nadšení, které do toho Bueno dal. Opravdu je radost si komiks prohlížet a vidět, jak si Bueno hraje, zkouší jiné stylizace, a některé věci si v rámci možnosti upravuje podle sebe. Při čtení jsi určitě zkuste všímat různých maličkostí a detailů, které Tynion a Bueno vymysleli. Z mého pohledu je kresba nádherná a místy je to pastva pro oči.
O barvy se postarala Jordie Bellaireová, která také odvedla skvělou a fantastickou práci. Bellaireová výborně doplňuje vizi, kterou měli Tynion a Bueno. Ty barvy jsou úžasné. Jedná se o vynikající paletu barev, co přesně rezonuje s příběhem, jeho tónem a náladou. Barvy dodávají příběhu tu správnou atmosféru a dokáží v nás vyvolat ty správné pocity a emoce.
Tomuto komiksu se skvěle povedlo to, že všechny tři aspekty – příběh, kresba a barvy, spolu ladí k dokonalosti. Skoro každá stránka je umělecké dílo, které v sobě má hloubku, emoce, a dokáže něco říkat. Já vím, že takhle napsaný to zní jako klišé, ale až to budete číst, tak to tam uvidíte a naplno pochopíte o čem mluvím. Věřte mi.
Z předchozího textu vám nejspíše došlo, že jsem dost spokojený a komiks mi sedl. Komiks si krom příběhu, kresby a barev zaslouží pochvalu za svou hravost a jistý přístup k vyprávění a práci s charaktery. Není to úplně jednoduché čtení a vyžaduje to jistou dávku pozornosti, ale pokud se na komiks naladíte, tak vám to bohatě vrátí.
Hodně mi sedly dialogy, protože jsou napsaný lidsky a opravdově, a cítil jsem z nich přirozenost. Bavilo mě, jak si tvůrci vyhráli s některými stránky – detaily konverzací, plánky, seznam s věcmi, grafické rozpracování stavby atd. Na těchto stránkách je vidět obrovská hravost celého tvůrčího týmu a je to další důkaz to, že tento komiks je mnohem více propracovanější, než se na první pohled zdá.
Můj největší problém tohoto komiksu je ten, že je z mé pohledu krátký a chybí mi zde zásadní věci. To, co budu kritizovat byl dozajista tvůrčí záměr od Tyniona, ale to nic nemění na tom, že si to podle mě zaslouží kritiku. Komiks má dvanáct hlavních postav, které jsou pro příběh a celkové vyznění dost důležitý. A bohužel ne každá dostane tolik prostoru, kolik by si zasloužila. Tynion se prakticky soustředí asi tři čtyři postavy a ostatní stojí trochu bokem a nejsou hybateli děje, případně pak slouží „jen“ ke katarzi příběhu. Jak říkám je to obrovská škoda, protože tady s tímto si mohl Tynion o dost více vyhrát a jít více do hloubky.
Místy mi přišlo, že příběh zbytečně uhání kupředu a každý sešit je potřeba zakončit nějakým zvratem, nebo si začít připravovat půdu na něco, co nutně musí přijít. Opět chápu, že Tynion a ostatní tvůrci se rozhodli, že první část bude mít dvanáct sešitů, a vše tomu podřídili, ale jako čtenář jsem si říkal, že chci více děje, více psychologické prokreslení charakterů a o trochu pomalejší děj. Tyhle zápory jsou čistě z mého pohledu, a mnozí to uvidí úplně jinak, což je samozřejmě v pořádku.
Hezkým dům u jezera je kvalitní a hodně povedený komiks, který jsem si moc užil. Osobně doporučuji si nic moc o komiksu nezjišťovat a nechat se naplno zasáhnout tím, co od něj dostanete. Z mé strany je to všechno, a já doufám, že budete s komiksem spokojený jako já. Přeji vám to nejlepší čtení!!!
Horko je hlavním příběhem tohoto komiksu a je to hodně povedený příběh. Scénárista Doug Moench v tomto příběhu nechá Temného rytíře pátrat po sadistickém vrahovi, který rád zabíjí ženy. Moench se ve vytváření příběhu inspiroval jistým sériovým vrahem a také rasovými nepokoji, které probíhaly v Los Angeles. Jeho scénář je popravdě přímočarý a místy jednoduchý, ale hlavní myšlenky prodává velmi dobře. Scénárista krásně ukazuje, jak stačí málo a lidé se začnou obracet proti sobě a hledat vinu někde jinde. Líbilo se mi jakým způsobem je zapojená do příběhu Catwoman, a jak funguje její spolupráce s Batmanem. 7,5/10
Terminus
Terminus je menší příběh, který v komiksu zabírá jen jeden sešity, ale naštěstí dokáže svůj příběh odvyprávět. Scénárista Jamie Delano si pro nás připravil příběh, co umí klamat tělem a je o dost jiný, než čekáme. Delano rozehraje se čtenáři hru, která nemusí každému sednout. Já osobně jsem ocenil nápad a samotnou myšlenku. Jen to provedení mi přišlo slabší, ale jen kvůli tomu, že by to chtělo mnohem více prostoru. Delano musí stihnout všechno odvyprávět na poli jednoho sešitu a je hodně znát, že to místy působí chaoticky a nedotaženě. Což je velká škoda.
Kresbu si vzal na starost Chris Bachalo a odvedl přesnou práci. Kresba má být nepříjemná, vyvolávat znechucení, strach, zlost a slabost. A to se Bachalovi parádně podařilo zachytit. Bachalo si moc dobře hraje se stíny, detaily, s perspektivou a díky struktuře příběhu si může s některými věcmi trochu více pohrát a nemusí se držet při zemi. Kresba u tohoto sešitu je parádní a hodně mi sedla. 7/10
Tahle komiksová série mi dělá velkou radost. Příběhy v této sérii jsou kvalitní, dobře napsané, a mají co říci. Navíc se u této série střídají scénáristé a kreslíři, takže pokaždé dostaneme jiný pohled na Batmana. A je zajímavé studovat a analyzovat jak různí autoři přistupují k Temnému rytíři a jak si ho přizpůsobují pro své potřeby. Takže pokud vám nevadí číst retro příběhy, tak si tento komiks dejte.
Je to fajn komiks, který mě bavil, nicméně jsem u něho neměl pocit, že čtu něco výjimečného. Scénárista John Layman není špatný scénárista, což je zde ukázáno na prvním sešitu. Problém je, že Layman chce všechno odvyprávět hned. Všechny sešity mají zběsilé tempo a neustále se v nich něco děje. A já měl z toho pocit, že Layman neumí a ani nechce zpomalit. Nechce dát čtenáři čas, aby si daný příběh pořádně vychutnal. A je to velká škoda, protože ty příběhy zní zajímavě a šikovnější scénárista by dokázal jít více do hloubky a tnout do živého. Gothopie je fajn komiks, který mohl být o trochu lepší.
Četl jsem to podruhé a stále se nemohu zbavit pocitu, že nějaký jiný scénárista by tuhle zápletku napsal lépe a srozumitelně. Scénárista Grant Morrison má dar od boha na vytváření zajímavých příběhů a zápletek, ale s jejich realizací už je to těžší. Nebo trochu jinak řečeno. Určitým čtenářům Morrisonův styl sedí a považují ho za geniálního scénáristu a vypravěče. Já bohužel ke své smůle patřím k druhému táboru, který si myslí, že Morrison dělá věci zbytečně komplikované a honí si při tom své ego. Černá rukavice není vůbec špatný komiks a jsou zde části, co se mi hodně líbili. Nicméně pak jsou tu momenty, u kterých jsem si říkal, proč takhle, když by to šlo udělat jinak, ale to by pak nebyla Morrisonova vize. Zkuste komiksu dát šanci a sami poznáte, zda je to pro vás nebo ne.
Luxusní komiks, který sice není bezchybný, ale užíval jsem si jeho čtení jako málo co. Scénárista Neil Gaiman mi už několikrát ukázal, že má geniální mysl a úžasnou fantazii, a tady to povýšil na ještě větší úroveň. Gaiman si půjčuje z historie, z bájích a pověstí, ze všech mytologii a také z komiksů, a pak to spojí do funkčního celku, a my dostaneme něco neskutečně skvělého. Ne každá kapitola je mistrovské dílo, ale jako celek to výborně funguje a hlavně to perfektně graduje. Je to celé krásně propojené, jsou tu parádní zvraty a momenty. A celkově umí komiks mnohokrát překvapit a sám jsem byl překvapený jak jsou ty příběhy progresivní (na to že jsou přes třicet let staré), nekompromisní, drsné, a dojemné. Hodně mě překvapilo, že hlavní hrdina místy není hybatel děje, a mnohdy se do děje vůbec nezapojí. Další velké překvapení pro mě bylo, že komiks nemá ucelenou hlavní linku, a často je složený z příběhů, které ukazují minulost a povahu hlavního hrdiny, než aby posouvaly děj. Spousta z nich je skvělá a vynikající, ale bohužel některé jsou trochu slabší. Proto mi v tomto ohledu nejvíce sedli příběhy, které mají hlavní dějovou linku a nějaký větší příběh (Domeček pro panenky, Údobí mlh). Na komiksu pracovalo mnoho úžasných výtvarníku a všichni odvedli luxusní práci. Od kresby, barev, přes úžasné a velmi kreativní obálky. Sandman omnibus: Svazek 1. je výborný komiks, který mohu jen a jen doporučit.
V jednotlivých momentech je to moc dobré, ale jako celek to nefunguje a místy to dost nudí. U epizody Klaun o půlnoci jsem se znovu přesvědčil o to, že Morrison přemýšlí a uvažuje úplně jinak, a já se na něho nedokážu napojit a užít si to. Jak říkám, jsou tu dobré a zábavné věci, ale pak tu jsou momenty, které obyčejným čtenářům nedávají moc smysl.
Četl jsem tento komiks podruhé po x letech, a je stále dobrý. Při prvním čtením jsem z něho byl více nadšený, ale i druhé čtení nebylo špatné. Příběh má dobré tempo a spád, a směřuje k tragické události jako splašený kůň. Scénárista Jim Starlin ví, jaký příběh chce odvyprávět, a proto se nebojí používat oslí můstky a náhody, aby se dostal tam kam potřebuje. Naštěstí je Starlin dobrý scénárista, takže je komiks zábavný a napínavý. A pokud se naladíte na atmosféru komiksu, tak mu odpustíte zřejmé chyby a hlouposti, které by dnes už neprošli. Smrt v rodině je legendární a zásadní komiks, který stojí za to si přečíst.
Hodně dobrý a povedený komiks, který mi dost sedl. Scénárista Dwayne McDuffie odvedl velmi dobrou práci a jeho komiks se čte moc dobře. McDuffie napsal dva parádní detektivní příběhy, které skvěle šlapou. Příběhy mají spád, správné tempo, skvělou atmosféru, napětí, zvraty, trochu humoru a velmi naštvaného a drsného Batmana. McDuffie se nebál vytvořit opravdu ošklivé zločiny, které Batman řeší, a o to více funguje Batmanova zlost. Velmi rychle a snadno jsem si oblíbil postavu Leeho Hylanda, protože jí McDuffie napsal moc zábavně, zajímavě a celkem i originálně. Hodně moc mi sedla kresba od Vala Semeikse, která je skvělá, moc se mi líbila a perfektně k příběhu pasovala. Cizíma očima je velmi dobrý komiks, od kterého jsem nic moc nečekal a dostal jsem velkou kvalitu.
Není to špatné, ale čekal jsem trochu více. Komiksu sluší, že má epizodní zápletky, které zabírají cca dva sešity. Ty zápletky sami osobě nejsou nejhorší. Problém je ten, že jim něco chybí. Jsou takové nijak a nezáživné. A při tom stačilo opravdu málo a mohlo to být o dost lepší a zábavnější. Zastrašovací taktiky není špatný komiks, jen je lehce nadprůměrný a za pár týdnů si na něj bohužel nevzpomenu.
Komiks obsahuje tři příběhy, které vytvořili komiksové legendy. Na scénářích dělali opravdu slavní komiksový scénáristé - Todd McFarlane, Frank Miller, Chuck Dixon, Doug Moench a Alan Grant. A víceméně odvedli kvalitní a dobrou práci, která komiksovým fanouškům udělá radost.
O první příběh v komiksu se postaral McFarlane a já jsem se na tuhle část nejvíce těšil. McFarlane vytvořil Spawna a já byl prostě hodně zvědaví a natěšený. A bohužel jsem dost narazil. Tento příběh je nejnovější a vyžaduje od čtenáře, aby měl načteno ze Spawnova a Batmanova kánonu. Já jsem čekal údernou a zábavnou akční jízdu, kterou si užijí čtenáři, kteří nemají Spawna a Batmana načteného. A místo toho jsem dostal příběh, kde jsem se nechytal, protože spoustu věcí neznám, a komiks nemá čas je pořádně vysvětlit. Takže pokud nemáte Spawna načteného, a nemáte načteného Batmana od Scotta Snyder, Davida Finche a Tonyho Daniela, tak se nemusíte místy chytat. Velké zklamání.
Druhý příběh v pořadí si vzali na starost Dixon, Moench a Grant, to byla jiná jízda. Scénáristé vsadili na jednoduchý a funkční příběh, který parádně šlape a dobře graduje. Je to krásné retro, co je trochu více ukecané, ale má super tempo, dobré dialogy a parádně prodává setkání Batmana a Spawna. Takhle měl první příběh fungovat.
Frank Miller se postaral o poslední příběh a ten se mi nejvíce líbil. Miller vytvořil akční jednohubku, co má jednoduchý a úderný příběh. Příběh je správně drsný, nekompromisní a nahláškovaný. Batman a Spawn do sebe neustále ryjí a davají, co proto. Je to hodně zábavná akční jízda, která parádně šlape.
Na tomto komiksu pracovali skvělí umělci a legendy komiksů, a odvedli skvělou práci. Jejich kresba krásně odráží dobu vzniku, a také styl, co byl pro danou dobu typický. Na prvním příběhu pracoval Greg Capullo, který se Snyderem dělal na jeho sérii. Capullova kresba se mi hodně líbí a má správnou atmosféru. Capullo si s kresbou krásně vyhrál a moc hezky se na ní kouká. Škoda, že ten příběh není, tak kvalitní jako jeho kresba.
Druhý příběh si vzal na starost Klaus Janson a je to krásná retro kresba, která se k příběhu skvěle hodila a dodala mu tu správnou hororovou atmosféru. Jansonova kresba není na první pohled tolik líbivá a detailní, ale opravdu to ničemu nevadí, protože pomáhá příběhu a jeho vyznění.
O kresbu posledního příběhu se postaral sám autor Spawna Todd McFarlane. McFarlaneova kresba mi hodně sedla a líbila se mi. McFarlane nesazí na nějakou realističnost a do své kresby hodně přenáší prvky z grotesek a místy příběh svou kresbou odlehčuje, a dává najevo, že bychom ten příběh neměli brát, tak vážně, i přestože se v něm dějí vážné věci. McFarlane odvedl velmi dobrou a hezkou práci.
Jsem hodně rád, že nakladatelství CREW vydalo tento komiks a dala český čtenářům možnost se seznámit s antihrdinou Spawnem. Samotný komiks se povedl a krom prvního příběhu jde o opravdu dobré a kvalitní čtení, které mohu jen a jen doporučit. Takže pokud se chcete seznámit se Spawnem, tak si pořiďte tento komiks a rozhodně nekoukejte na film Spawn z roku 1997, protože se na něm zub času velmi nepěkně podepsal.
Metal zničí veškeré zlo! Tuhle větu si přečte před úvodním slovem scénáristy Daniela Warrena Johnsona, ve kterém nám scénárista velmi jednoduše vysvětlí, proč vznikl tento komiks. Nemusí napsat tisíce slov a jít do hloubky. Johnson to vše dokáže napsat pár slovy. A tímhle samým přístupem pracoval na i na samotném komiksu. Johnson miluje metal, miluje hudbu, miluje pivo. A také miluje příběhy o odvaze. A takový příběh chtěl sám napsat. Autorský a originální příběh, kde bude metal, pivo, souboje s monstry, a bude tam osudovost a odvaha
Vražedný sokol je na první pohled velká akční jízda, kde se hláškuje o život, tvrďácký dvou a půl metrový sokol nakopává zadky vesmírným vetřelcům a do toho tam týpek jede bomby na kytaru. Je to nehorázně cool a místy je to boží. Johnson si nás během prvního sešitu krásně zaháčkuje, a pak začne vyprávět ten opravdu důležitý příběh mezi řádky. Ten pravý příběh o odvaze, přátelství, odpuštění a přiznání si selhání. A mezi tím se nakopávají zadky vetřelcům, pije se pivo a hraje se metal.
Johnson s velkou lehkostí vypráví svůj příběh a nebojí se vážnějších témat. Příběhová struktura má tendenci se opakovat, ale jak už jsem se zmínil, to skutečně důležité se objevuje mezi řádky a v dialozích. Scénáristovi se krásně povedlo vybalancovat akční nářez plný metalu a lidský příběh o těžkých časech. Některé části je třeba číst pomaleji a vícekrát, aby to krásně do sebe zapadlo, a my naplno docenili to, co chtěl Johnson svým komiksem říci.
O kresbu se postaral sám scénárista Johnson a odvedl moc dobrou práci. Jeho kresba mi hodně moc sedla a dost jsem si jí užil. Je to správně přepálená kresba, jsou tady momenty, které jsou nehorázně cool a jsou zábavné a kulervoucí. Johnson se místy urval ze řetězu a dává nám nářez. Pro fanoušky metalu je v kresbě schováno několik odkazů a pomrknutí, které všem fanouškům vykouzlí úsměv na rtech.
Komiks má krásnou barevnou paletu, která se k příběhu naprosto hodí. O barvy se postaral Mike Spicer a odvedl topovou práci. Díky jeho barvám se příběh proměňuje v epický nářez, co nemá hranice a může se v něm stát cokoliv. Na druhou stranu si Spicer umí vyhrát i s civilnějšími a dojemnějšími pasážemi, a dát jim lehkost a něhu. Abych to nějak shrnul, tak kresba a barvy jsou parádní, a krásně se hodí k tomuto příběhu.
Hodně mě mrzí, že nejsem fanoušek metalové hudby, jelikož by tohle byl komiks roku, a já bych ho četl dokola a dokola. Ale to, že nejsem fanoušek metalu nemění nic na tom, že jsem si tento komiks dost užil a dobře se u něho bavil. Mám pár výhrad ke struktuře scénáře a tím jak se některé vedlejší postavy zapojují do příběhu, ale to jsou ve výsledku maličkosti, protože se mi velmi líbila hlavní myšlenka příběhu. Takže pokud máte rádi metal, nebo máte rádi dobré příběhy s přesahem, tak s Vražedným sokolem neuděláte chybu, protože jde o velmi kvalitní čtení.
