S tím jak se rozrůstal marvelovský vesmír vyvstala v 70. létech i potřeba nových neohrožených hrdinů. Rostli jako houby po dešti, a tento ultimátní výběr představuje skutečné začátky (nebo chcete-li zrození) několika z nich: Luka Cageho, Ghost Ridera, Iron Fista, Novy, Captaina Britaina a ženských odnoží slavných mužských protějšků Spider-Woman a She-Hulk. Vedle nich se připomene novým dobrodružstvím Warlock a Hulk společně s Wolverinem. Co sešit to jiný scénárista, jiný přístup, jiný námět, jiné grafické zpracování… přesto jedna základní a unikátní „marvelovská“ superhrdinská filozofie. Oproti předchozí dekádě je nicméně vidět posun ve vnímání okolního světa a začleňování jeho stavebních prvků do jednotlivých příběhů. Už to není to naivní a rozevláté opojení tvůrčími možnostmi, ale postupné a cílené budování rozsáhlého univerza, jež žije z odkazu slavné minulosti a nahlíží do oslnivé budoucnosti, v níž nic není nemožné. Jednotlivá vyprávění už mají myšlenkovou hloubku a prozkoumávají nové terény životních zkušeností lidí v extrémních situacích. Snad jediným mínusem tohoto souboru je skutečnost, že k rozuzlení mnoha příběhů dojde až v navazujících sešitech a my jsme tak ochuzeni o pointu.
Začínaly 60. léta a v Marvelu se rodily první čísla speciálních řad superhrdinských komiksů: Fantastic Four, Incredible Hulk, X-Men, Daredevil. Následně se v 39. čísle Tales Of Suspense poprvé objevil Iron Man, ve 27. čísle Tales To Astonish se z Henryho Pyma poprvé stal Ant-Man, aby k sobě o pár čísel dále našel družku Janet van Dyneovou známou jako Wasp, v 15. čísle Amazing Fantasy se představil světu Spider Man a v boji proti Lokimu se poprvé dali dohromady i Avengers, aby tak zahájili sérii, která žije dodnes. Superhrdinové byli tehdy na úplném začátku svých dobrodružství, neznámí, ještě nevyprofilovaní. Příběhy, které prožívají, jsou z dnešního pohledu naivní, upovídané, s minimem grafických efektů (pokud vůbec nějakých) a držících se hodně zpátky. Přesto jsou základem, z něhož všichni hrdinové povstali a k němuž se pozdější autoři v nejrůznějších flashbacích vraceli, vracejí a v budoucnosti pravděpodobně ještě vracet budou. Za mě je asi nejlépe a nejkomplexněji zpracován příběh Daredevilova původu, takže pokud bych si měl vybrat favorita, sázím na něj.
Předehra je grandiózní dílko, přesně v duchu všech Gaimanovských snových světů a fantazií. Když se k tomu přidá geniální kresba J.H.Williamse III a famózní kolorování Dave Stewarta, už to není komiks, ale úchvatné grafické představení, které člověka doslova vtáhne a pohltí ve svých barevných útrobách. Je úplně jedno jak silný či zmatený je příběh, zda člověk zná nebo nezná celou Sandmanovskou sérii, tohle je o emocích. O emocích, které se doslova valí z každé stránky, z každého panelu, z každé jednotlivé drobnosti. A to ani nemluvím o rozkládacích listech nebo o otáčení knihy na konci čtvrtého dílu. To jsou věci hodné mistrů, kteří mají vše promyšlené do posledního detailu. Zážitek nad zážitky.
Wolverine v plné síle, zabijácké náladě a s téměř neustále vytaženými drápy a vedle něj malá, na jazyk si šlapající holčička Elsie-Dee, robotický dvojník, maniakální taťka Sabretooth, divoký Noční lovec, odporný Masq se svými věrnými Morloky, po zuby ozbrojený Cable, precizní Nick Furry, oplzlý Linus, chladná lady Deathstrike a hodně naštvaná Emma Doolinová - to jsou hlavní účinkující v dobrodružné sérii scénáristy Larryho Hamy. Deset sešitů se dvěma flashbacky (Moře neviňátek od Petra Davida a Hamův Den pod psa) tvoří sice souvislý příběh, ale malinko mu chybí koncovka. I přes tento handicap se jedná o tvrdou akční jízdu, kde chvíle na odpočinek je právě jen v již zmíněných dvou retrospektivách. Jinak se jede s plně sešlápnutým plynovým pedálem a vytaženými drápy. Jedná se doslova a do písmene o masakr, jehož dynamiku podporuje i výtvarník Marc Silvestri svou rozpohybovanou kresbou. Nekolorovaná verze má nicméně jeden zásadní problém - panely jsou narvány až po samý okraj a místy jsou proto nepřehledné, někdy vlastně ani nevím, na co koukám. Na jednu stranu strhující a omračující, na druhou zmatené a roztříštěné, hnané až za hranu schopnosti vnímat a pojmout všechno to, co se na vás valí.
Jedno z nejslavnějších děl sira Arthura Conana Doyla a současně jeden z nejdramatičtějších a nejmysterióznějších případů detektiva Sherlocka Holmese se dočkal své grafické podoby, byť určené pro nejmladší čtenáře. Je nepsanou skutečností, že indické nakladatelství Kalyani Navyug Media, které pod značkou Campfire vydává adaptace největších děl světových klasiků, přistupuje k předlohám sice s respektem, ale ve své zpracovatelské velkovýrobně je často zbaví veškeré pompy a jedinečnosti. Výsledkem jejich úsilí je pak standardizovaný „supermarketový“ produkt, který je na první pohled líbivý, funkční a bezproblémově přijatelný pro širokou veřejnost, nicméně je zbavený veškerého kouzla a atmosféry. A přesně s tím se potýká i Doylův Pes baskervillský. Scénárista J. R. Parks a výtvarník Vinod Kumar jsou řemeslníci, kteří předlohu zbavili veškerého napětí a tajemna a udělali z ní obyčejné tuctové vyprávění o rodové kletbě. Komiks bez chuti, bez zápachu, neurazí, nenadchne.
„Já, dauphin Karel s potěšením uděluji této milované Boží služebnici - Panně Johance z Arku - titul, moc a hodnost velitele francouzské armády! Povstaň, Johanko z Arku, velitelko mých vojsk! A s pomocí všemohoucího Boha staň se spasitelkou Francie!“ Věčný a nesmrtelný příběh, který se pravděpodobně nikdy neomrzí, ať už je prezentován v jakékoli podobě. Komiks jako médium se k tomuto historickému eposu opravdu hodí skvěle. Do pouhých sedmdesáti stran dokáže zhustit všechny důležité události a probudit pocity nadšení a hrdosti. Samozřejmě příběh je podán letem světem, není čas ani prostor jít do hloubky a zabývat se detaily, pocity, náladami. Přesto se Tonymu DiGerolamovi podařilo dát dohromady vskutku krásné vyprávění. Bohužel už ne tak skvělá je kresba. Na některých Negulakondových panelech se ono půvabné dívčí stvoření, které v Remeši korunovalo dauphina na francouzského krále, proměňuje v šerednou bezpohlavní bytost, ošklivější jak zvoník od Matky Boží. Moc nefungují ani davové scény, kdy namísto armády vidíte jen bandu chlápků, co si přišli zahrát na válku. Líbily se mi naopak barvy, takže hůl jsem nad Johankou z Arku nezlomil.
Adaptaci známého Verneova románu z roku 1864 vzal na svá bedra scénárista Lewis Helfand, a přestože se dost věrně držel slavné předlohy, nějak se mi nedařilo se k jeho trojici dobrodruhů přidat. Zaostával jsem tím více, čím hlouběji do nitra Země jsme se propracovávali. Nepomohl ani výtvarník Vinod Kumar, jehož kresba sice není vyloženě špatná, ale na velké jásání a tajení dechu to také není. Co si pak počít, když se na výpravě, jako je tato, nudíte? Začnete vyhlížet konec a cesta se zčistajasna vleče do nekonečna. S profesorem Lidenbrockem, jeho synovcem Axelem a Islanďanem Hansem Bjelkem jsem se protrápil až na konec k vybuchující Stromboli. Zážitek z dílka na hraně ztráty času. Ještěže to bylo tak krátké.
Adaptace slavného Stevensonova románu ukazuje, že pokud máte ke zpracování kvalitní předlohu, je z poloviny vyhráno. Na druhou stranu je příběh doktora Jeckylla a pana Hyda natolik známý, že v něm člověka máloco překvapí, pokud autoři nevytáhnout nějakého žolíka. To se tady bohužel nestalo, a tak máme před sebou standardní produkt z indického New Delphi. Rutinní scénář, solidní kresba, ale nic navíc. Neznat originál, asi by to fungovalo lépe, takhle ale trvá dlouho, než síla dramatických událostí vychýlí ručičku zábavometru z neutrální polohy. Celou polovinu sešitu jsem jenom klouzal po povrchu a zůstával mimo. Teprve v druhé časti jsem si začal uvědomovat hloubku Jekyllovy trýzně, kterou dokázal Lalit Kumar Sharma obtisknout do jednotlivých panelů. Pozdě, ale přece…
Pravdivý životní příběh zřejmě nejznámějšího kouzelníka a iluzionisty všech dob Harryho Houdiniho převyprávěný americkým spisovatelem Christopherem Welshem a do podoby grafické novely přetvořené výtvarníkem Lalitem Kumarem Singhem je sice určen dětským čtenářům, ale nejspíš jím nepohrdnou ani dospělí komiksoví nadšenci. Přes všechnu jednoduchost a zkratkovitost je to totiž solidní práce, která pobaví i poučí. Směstnat život nejslavnějšího iluzionisty světa na pouhých sedmdesát stran samozřejmě znamená postupovat systémem skoků mezi nejzásadnějšími okamžiky, ať už to znamená přeskočit pět nebo dvacet let. A to je také plusem i mínusem tohoto sešitku. Na jedné straně jsme svědky úžasných a rozhodujících okamžiků v životě Harry Houdiniho, na straně druhé je to jen povrchní seznámení s osudem muže, který ovlivnil celé generace následovníků. Dobře se to čte, hezky se na to kouká, ale tím to také končí. Chybí hloubka a něco, co by tohle dílko vydělilo z průměrnosti.
Další dílko z pokladnice světového literárního dědictví převedené do grafického románu pro mladé čtenáře. Indické nakladatelství Kalyani Navyug Media si za své úsilí bezesporu zaslouží nehynoucí vděčnost. Před padesáti lety bychom jim za něco podobného nejspíš utrhli ruce, dnes už ale poměřujeme jejich produkci prizmatem doby a z tohoto pohledu jsou jejich komiksy stěží průměrné. Snaha dostat do sedmdesáti stran celé rozsáhlé romány znamená zkratkovitost a absenci jakékoli hlubší psychologie. Co je však úplně zásadní, je ztráta atmosféry a napětí. Frankenstein Mary Shelleyové je toho důkazem. Přestože se scénárista Lloyd S. Wagner snaží vzbudit emoce, ať už pozitivní nebo negativní, nedaří se mu to ani v jednom případě. Strach, soucit, nenávist, láska, pohrdání, vztek - nikde nic. Výtvarník Naresh Kumar má sice umělecké ambice, co je to ale platné, když se nevyděsíte při pohledu na Frankensteinovo monstrum, ani nezamáčknete slzu při zabití Viktorovy novomanželky Alžběty. Chtělo by to prostě něco navíc…
Komiksová adaptace veleslavného díla Marka Twaina, kterou připravil Roland Mann s podporou kreslíře Nareshe Kumara pro indické nakladatelství Kalyani Navyug Media, je určeno dětem od 9 let, aby snáze vstřebali americkou literární klasiku. Vzhledem k zaměření a rozsahu sešitu je jasné, že do žádných propastných hloubek se pouštět nebudeme a převyprávění dobrodružství Huckleberryho Finna pojmeme tou nejjednodušší formou letem světem. Některé přechody mezi jednotlivými epizodami jsou proto ryze schematické, účelové a zbavené veškerých náležitostí. Někdy je proto docela obtížné zachytit souvislosti a zařadit protagonisty do správného kontextu. Kresba Nareshe Kumara je poměrně solidní a přehledná, bez velkých propadů, ale také bez překvapení. Součástí knihy je i primitivní životopis Marka Twaina a závěrečná vysvětlivka otroctví v Americe v 19. století.
Slavná Haggardova africká odysea za tajemstvím dolů krále Šalamouna se dočkala své komiksové podoby, určené pro děti a mládež. Podobně jako i ostatní adaptace slavných děl z nakladatelství Kalyani Navyug Media je i tato ořezaná na samou kost, takže nic zbytečného a odvádějícího pozornost od hlavní dějové linie se sem nedostalo (například oslavná óda na lov slonů, pitvaná v románě do nejmenších podrobností, je zde vyřízena jedním jediným panelem). Příběhu to dodává na dynamice a přehlednosti, přestože strohost je v některých případech až absurdní (souboj poraženého zulského krále Tvala s sirem Henrym Curtisem je příkladem za všechny). Tvůrci ostatně použili zkratek více než hodně, a tak je jasné, že ne vždy se jim záměr podařilo naplnit bez nějakého toho faux pas. Kresba je výborná, rozvržení panelů dynamické, čtenář ani na chvíli nemá pocit stagnace. Na závěr je opět přilepeno poučení pro mladé čtenáře, tentokráte o africkém kmeni Zulu.
Už jen při zběžném nahlédnutí do tohoto alba marvelovských Legend musí být každému hned jasné, že tady se hraje ta nejvyšší komiksová liga. Souvislý a uzavřený příběh Marka Millara se někomu může zdát malinko nepřehledný (vždyť do akce se zapojí tolik superhrdinů, že až oči přecházejí a je opravdu nanejvýš vhodné mít o jejich identitách alespoň základní přehled), nicméně díky pevné struktuře a ostře kontrolované dějové linii ze svého směru neuhne ani o píď a provede vás všemi nástrahami Občanské války s přehledem mistra pera až k velkému finále. Své si k tomu samozřejmě přisadil i Steve McNiven, jehož kresba je prostě dokonalá. Ať už se jedná o detaily, nebo celkové pojetí, nedá se mu vytknout snad vůbec nic. Jediná čára není navíc a žádná ani nechybí. Je v tom dynamika i preciznost. Krásně odlišíte jednu postavu od druhé a neztratíte se ani v davu. Také bych vyzdvihl kolorování Morry Hollowellové, které je opravdu povedené, střízlivé a umírněné, přestože se klidně mohla utrhnout ze řetězu a vypálit nám zrak děsivým ohňostrojem všech barev duhy. Takže u mě hodně dobrý…
Brian Michel Bendis si zase jednou pohrál se superhrdiny a připravil jim radikální misi, jejíž následky na ně udeří do roka a do dne silou, kterou si nikdo z nich na začátku ani nedovedl představit, natož aby na ni byl připraven. V roli strůjce a hybatele vystupuje ředitel S.H.I.L.D.u Nick Fury, kterému výtvarník Gabriele Dell´Otto vtiskl v některých momentech doslova démonickou podobu. Ostatně celý příběh je hodně temný a extrémně vypjatý. Bendis to rozhodně nehraje při zdi a v emocionální rovině jde svým postavám ostře po krku. A to jak fyzicky, tak psychicky. Dell´Otto s ním hraje na jednu strunu a jeho pojetí kresby je plné vnitřního napětí, které se dere z každého jednoho panelu. Skvěle pracuje s perspektivou, jeho figurální kresba je dokonalá, facelift parádní, a když pak své postavy rozhýbe je to dynamika radost pohledět. Zajímavé jsou i encyklopedické vsuvky, i když se musím přiznat, že díky zařazení speciálního „Furyho spisového“ materiálu zpracovaného Mike Raichtem, už mi ke konci pěkně lezly krkem. Nezapomnělo se ani na bohaté bonusy a pohled do zákulisí.
Pátá kniha Sebevražedného oddílu nám napřed nabídne samostatný příběh Amandy Wallerové z pera Jima Zuba skvěle nakreslený André Coelhem, a poté šest sešitů scénáristy Matta Kindta a jeden nic neřešící pokus zavděčit se publiku (což se ovšem moc nepovedlo) Seana Ryana. Věznice s maximální ostrahou Beele Reve v Louisianě je zdevastována útokem Zločineckého syndikátu, ředitelka Amanda Wallerová je zde uvězněna a moci se chopil jeden z nejnebezpečnějších vězňů Thinker, který plánuje oživit Omaca a s jeho pomocí ovládnout všechny a všechno. Tím spíš, že mocní superhrdinové jsou pryč a Sebevražedný oddíl se už před časem rozpadl. Matt Kindt se společně s výtvarníkem Patrickem Zircherem postarali o skutečně zajímavý vývoj. Atmosféru budují pozvolna a pomalu. Občas zařadí nějaký ten flashback, medailonek nebo dokonce historickou vsuvku, ale po většinu času se nezadržitelně valí vpřed a utahují šrouby. Na postu výtvarníka pak dochází v průběhu času ke změnám: Rafa Sandoval se ujal Nahoře a dole (#27), Jason Masters Kouzelné kulky (#28) a Jim Fern jde ve Spláchnutém (#29) do velkého finále. Poslední sešit tohoto souboru zpod režijní taktovky Seana Ryana pak zkouší otočit kormidlem k novým zítřkům, ale je to jen výstřel na slepo, a navíc vypadá, jako by ke zbytku snad ani nepatřil (o to kurióznější je fakt, že dal celé knize titulní obálku). Tenhle sešit tu už prostě z dramaturgického hlediska neměl být, aby netříštil veskrze pozitivní dojmy a zbytečně neotvíral staré/nové rány.
Čtyři sešity čtvrté knihy Sebevražedného oddílu jsou prací českého scénáristy Aleše Kota, který převzal otěže rozjetého vlaku po Adamovi Glassovi (a byť jistá návaznost na předchozí sešity tu je, spousta dějových linií vyšuměla zcela a beze zbytku do ztracena). Doplňují je dva medailonky Matta Kindta ze série Detective Comics (Harley žije) a Ligy spravedlnosti (Zamiř a vystřel). Tahle dvě ohlédnutí za dětstvím a mládím Harley Quinn a Deadshota nakreslili Neil Googe, Sam Basri, Keith Champagne, Carmen Carnerová a umělec, skrývající se pod přezdívkou BIT. Především osobité zpracování příběhu s Harley Quinn od Neila Googea je velmi osvěžujícím příspěvkem do jinak vážného pojetí misí Sebevražedného oddílu. Kotův scénář pak kresbou doprovodil Patrick Zircher a je opravdu na co koukat. Tím více mrzí, že Aleš Kot nepřekročil svůj stín. S jeho nelineárním vyprávěním, při němž skáče z jednoho místa na druhé, smíchává jablka s hruškami a přidává bez vysvětlení postavy, jak na běžícím pásu, mám prostě problém se srovnat. A čím déle v jeho společnosti setrvávám, tím je to horší a horší. Finální mise v jedné nejmenované vzdálené zemi s ropným potenciálem je pak úplně mimo mantinely, neboť nemá hlavu ani patu a je jen snůškou trapných předváděček. Podle mého se Sebevražedný oddíl v této knize vydal špatným směrem…
Název tohoto šesti sešitového souborného vydání je skutečně trefný, neboť jestliže některý z členů Sebevražedného oddílu v minulosti zemřel, tady se s malou či velkou pompou vrací zpět do děje. Že je to nesmysl? Tak to pardon, ale bohužel se to děje. A dokonce se to netýká jen členů týmu, ale i kterékoli jiné postavy. Smrt je v téhle sérii jen taková malá bezvýznamná epizodka, která se dá rozchodit, chce to jen trochu času. Adam Glass a Fernando Dagnino nám hned na úvod servírují dvoudílné Hrátky s ďáblem, které jsou maniakální non plus ultra magořina. Tahle úchylná kočkovaná s Jokerem a Harley Quinn v hlavních rolích opravdu není můj šálek čaje. Příběh tak pro mě začíná až sešitem #16, v němž se po historickém okénku vracíme k plnění úkolů pro Amandu Wallerovou. Výtvarnou stránku převzal na svá bedra Henrik Jonsson a s podporou inkera Sandu Florea se mu daří držet laťku pořád zatraceně vysoko. Čeng Ming Zu alias Red Orchid je v jeho podání opravdu ďábelská. Třetím do party, kdo se přičinil o kresbu je Cliff Richards, který mistrovsky namaloval poslední sešit Rudý déšť. Na scéně se objevují Omac, Trench a především Neznámý vojín. Ten se však ještě ani nestačí rozkoukat a je konec. Současně je to labutí píseň i pro scénáristu Adama Glasse, protože pokračování už bude režírovat někdo úplně jiný.
„Za naši práci se nám nedostane uznání, medailí, průvodů a ani poděkování. Přijde jen smrt… A to je naše jediná útěcha.“ Sebevražedný oddíl pod vedením Deadshota má za úkol zajmout Mitche „Ressurection Mana“ Shelleyho a posléze udeřit proti organizaci Bazilišek. Že to nebude procházka růžovým sadem, je snad každému jasné. Adam Glass se s tím opět nemazlí, i když tentokrát začíná poněkud podivně. Sérii skečů o důsledcích konání jednotlivých členů Operační skupiny X bych ještě pobral, ale celou část o Ressurection Manovi považuji za samoúčelnou (možná se v budoucnu dozvíme, k čemu sloužila, ale v tuto chvíli je to nikam nevedoucí odbočka (nehledě na to, že výtvarníci Jesus Saiz a Andres Ginaldo v závěru mise razantně změnili vzhled Amandy Wallerové). Podobně je na tom i Jidášův úder v sešitě #10, jehož kontinuita a vazby k sérii jsou tak nesmyslně křečovité, že to až bolí. Chápu, že se má jednat o oslí můstek k „Regulovské misi“ (v jejímž průběhu současně řešíme i problém zrádce), ale hůře už to snad ani udělat nešlo. Z celého souboru mi jako nejpřínosnější, nejlogičtější a nejvíce cool přišlo ono nulté číslo o Amandě Wallerové (díky Fernandu Dagninovi už v její přirozené podobě). Z knihy mám rozporuplné pocity: kresba drží fazónu, ale příběh se rozpadá do zmatených chuchvalců, vedoucích odnikud nikam.
Superpadouši, naverbovaní ve věznici Belle Reve, plní tajné úkoly, s nimiž se normální hrdinové nechtějí špinit. Nazývají se Operační skupina X nebo také příhodněji Sebevražedný oddíl. Složení tohoto úderného týmu není pevně dané, nýbrž se mění s každou další misí (v tomhle businessu se totiž na ztráty příliš nehledí a každý jeden z členů je postradatelný). Úvodním sedmi sešitům scénáristy Adama Glasse (vydaných souborně pod hlavičkou Kopanec do zubů) nicméně vládnou Floyd „Deadshot“ Lawton, dr. Harleen Quinzelová alias Harley Quinn a Chato El Diablo. Každý z nich má svou hříšnou minulost a bezpochyby i nejistou budoucnost. Ostatní členové skupiny jsou jen příležitostní spoluhráči, kteří se objevují a stejně rychle i mizí, jak to situace vyžadují. Všemu pak pevnou rukou vládne vrchní dohlížitelka Amanda Wallerová. Glassův scénář sází na téměř permanentní akci, takže přecházíme plynule z jedné bojové scény do další, aniž bychom se příliš zdržovali s mrtvými či zraněnými. Kresba tomu odpovídá: dynamická, rozpohybovaná, smrtící a se spoustou figur v záběru. Ať už ji má v rukou Federico Dallocchio, Cliff Richards nebo Clayton Henry, pořád je na co se dívat a čím se kochat. Tohle je na začátek opravdu pořádná rána, ať už ji schytáte do zubů či kamkoli jinam.
Série Y: Poslední z mužů je ve finále. Máme tu poslední knihu s příznačným názvem Odpovědi. Kdo by však čekal nějaké velkolepé a překvapivé odhalení, velký třesk na poslední chvíli, bude nejspíš zklamán. Ostatně v posledních kapitolách se hraje spíše na city, než na rozplétání záhad a finální Epilog z budoucnosti snad kromě rozpaků už také o mnoho víc nepřinese. Dokonce mě napadlo, že kdyby tady ona futuristická douška na konci nebyla, bylo by lépe. Všechny ty Odpovědi, které nám Brian K. Vaughan v této knize předkládá, jsou tak trochu o ničem. Takové to „nějak to prostě skončit muselo“. Za jediný smysluplný a použitelný motiv považuji interakci mezi Yorickem Brownem a agentkou 355. Ostatní linie vedou do prázdna a účel některých vedlejších scén jsem dokonce ani nepochopil, byť jsem si je prošel vícekrát. Málo naplat, není každý den posvícení. Desátá kniha byla pro mě zklamáním tím větším, čím větší byla očekávání. Asi mi zde chyběla ona pověstná třešnička na dortu. Vaughan s Guerrovou ji asi snědli dřív, než kniha vyšla a já se tak musel spokojit jen se základním korpusem a krémem navrch.
Australské zastavení, stejně jako japonští samurajové jsou minulost, ať žije Čína a Hongkong! Přesun je bleskový. Ještě v minulé knize se naši hrdinové procházeli Tokiem, nyní už jsou v čínském Šen-čenu. A zatímco my se vracíme pětadvacet let zpátky do japonské Jokogaty, v Hongkongu se připravuje velké rodinné setkání Mannových. Brian K. Vaughan doplnil titulní příběh ještě dvěma vedlejšími kapitolami. Napřed v poměrně atraktivních a myšlenkově bohatých Nekrolozích přivádí znovu na scénu „popelářku“ Waverly z první knihy, poté v Tragikomiksu oživuje vzpomínky na partu divadelníků kolem Cayce Sheldonové z bonusových sešitů nakreslených Paulem Chadwickem. Bohužel stejně jako byly marné a zbytečné ony původní Komedie & Tragédie, tak nějak podobně dopadá i tento poslední příspěvek do skládačky Matky Země. Naštěstí dějem nabitá titulka s několika reminiscencemi má dost síly, aby knihu utáhla i při ztrátě závěrečné kapitoly. Za kreslící podložkou jsou opět Pia Guerra a Goran Sudžuka, o inkoustové obtahy se už od samého začátku série stará José Marzán, koloruje Zylonol a obálky původních sešitů tvoří i nadále Massimo Carnevale. Vzhůru tedy k poslednímu dílu Posledního z mužů.
Jízda pokračuje. Poslední z mužů na Zemi Yorick Brown se spolu se svými společnicemi konečně dostal do Japonska, nicméně mnohem více se toho děje okolo doktorky Allison Mannové. Jsme v osmém albu, a tak je jen pochopitelné, že se pomalu začínají vykládat karty na stůl. Žolík je ještě schovaný, ale už jistě nebude dlouho trvat a dojde řada i na něj. Zatím si musíme vystačit s pozůstatky Jakuzy, vedené popovou hvězdou, která si nechává říkat Epiphany, bývalou tokijskou policistkou Jú i s jejím androidem, Allisoninou matkou a ženskou ninja bojovnici Tojotou. V kapitole Plecháč se koukneme do minulosti dr. Mannové a v Džahannam si dáme retrospektivu generál poručice Alter Ceelonové. Brian K. Vaughan rozdělil základní dějovou linku do dvou paralelních větví a k jejich sledování zvolil tak trochu filmovou techniku rychlých střihů, prokládanou ještě dalšími vedlejšími epizodami. Příběh tak získal na dynamice a uhání vpřed jako splašený. O kresbu se opět podělila Pia Guerrová s Goranem Sudžukou, přičemž ani tentokráte se nekonají žádné exhibice či experimenty. Oba se drží při zemi a zpracovávají látku tradičním způsobem v klasických jednoduchých panelech.
Podobně vehementně jako se ujal kresby v předchozí knize, opanoval pole i ve Zvláštním vydání chorvatský umělec Goran Sudžuka. Nakreslil tři vedlejší kapitoly - Hodina naší smrti, Knoflíky, 1000 psacích strojů - a část titulního příběhu. Po dobrodružství na moři tu nyní máme australskou odyseu, která je však spíše jen mezihrou, než že by nějak výrazně posouvala děj. Konečně stejně jsou na tom i tři zbývající příběhy, které rozvíjejí vedlejší motivy nebo nás vrací zpátky v čase, aby nám doplnily informace. Brian K. Vaughan si prostě vybírá oddechový čas a asi nikdo mu to nebude mít za zlé. Ostatně zbraní a frustrace je mezi holkama stále dost na to, aby pro jednou utáhly plytší obsah. Obálky k původním sešitům kreslí už nějaký čas Massimo Carnevale a já s pietou vzpomínám na nedostižné mistrovství J. G. Jonese z prvních knih série. Carnevale je prostě někde trochu jinde. Uvidíme, k jakým metám nás tvůrci zavedou v příštích dílech.
Kniha Holky s holkama otevírá druhou polovinu komiksové série Y: Poslední z mužů. Yorick Brown v první polovině cestoval do San Franciska, nyní se vydal s novým posláním do Japonska. Snad proto se kresby nově ujal Goran Sudžuka a kmenové výtvarnici Pii Guerrové nechal jen jeden sešit s názvem „Chlapec ztratí dívku“. Každopádně tato změna se nese v duchu populární hry „najdi deset rozdílů“, tedy pokud se vám to podaří… Scenárista Brian K. Vaughan rutinně vede příběh po přímočaré spojnici k cíli. Už žádná hluchá místa, žádné výplně, či přešlapování na místě. Zápletka má jiskru i dostatečnou dávku napětí. Vyprávění odsýpá bez zbytečného prodlení. Sudžuka jej doplňuje precizní kresbou, která drží fazónu i styl. Neexperimentuje, nenabízí laciné triky, ani se nesnaží být originální za každou cenu. Guerrová ve finálním sešitu je osobitě svá a nemám nic proti jejímu ztvárnění australského dobrodružství Yorickovy dívky Beth. Naopak, líbí se mi. Po pěti albech je asi každému jasné, že série Poslední z mužů není o velkých překvapeních, nenadálých dějových zvratech či výtvarné ekvilibristice. Tohle je poctivá práce v duchu nejlepších komiksových tradic.
Tři příběhy rozprostřené přes osm původních sešitů, a to vše v jednom albu s názvem V kruhu. Už tu nejsou žádní hosté, kteří by na svá bedra převzali okovy tvorby, veškeré základní náležitosti (scénář/kresba) se odehrává v režii dvojice Vaughan/Guerra. Kdybychom chtěli být důkladní a sledovali všechny tvůrce, museli bychom přiznat, že už v minulé knize převzal opratě barev po Pamele Rambo umělec ukrývající se pod pseudonymem Zylonol a stejně tak obálky původních sešitů už nekreslí famózní J. G. Jones, ale nový výtvarník Massimo Carnevale. Ale zpátky k obsahu. Jak „Olizováni plameny“, tak „Héřino putování“ jsou doplňkové příběhy, bez nichž by se hlavní dějová linka bez problémů obešla, ale na rozdíl od bonusu „Komedie & Tragédie“ v Malém kroku pro lidstvo nejsou zmarněním snah po plynulém ději. Jen ho doplňují o boční větve, respektive retrospektivy, a navíc, byť název alba naznačuje opak, se netočí v kruhu. Hlavní kapitola, pěti sešitový „Prsten věrnosti“, pak uzavírá Yorikovo putování za vysvětlením jeho přežití a zcela nezbytně otevírá nové možnosti pro pokračování. Možná je to také důvod toho, že příběh subjektivně zvážněl a dospěl, což je rozhodně ku prospěchu věci. Takže ano, bavil jsem se a jsem zvědav, kudy dál povede cesta.
Čtvrtou knihu série Y: Poslední z mužů si mezi sebe rozdělili rovným dílem dva výtvarníci: zatímco Heslo zůstalo v domácích vodách Pii Guerrové, o Soutěsku vdov se postaral Goran Parlov. Přestože se jako hostující kreslíř vehementně snažil zachovat styl - ať už je to rozvržení panelů, propracovanost detailů, drobnokresba nebo figurální koncept - je jeho malba živější, čistší a ukázněnější, než ta, co vychází zpod rukou Pii Guerrové. Ten rozdíl není velký, ale přece jen tu je. Co se týče obou příběhů, nemohou se od sebe více lišit. Zatímco se Heslo po krátkém kovbojském úvodu obrací k psychologii a sexu, v Soutěsce vdov máme znovu co do činění s vyhrocenou paranoiou v ženském provedení, tentokráte ve státě Arizona. Přiznám se, že mi zde zpodobňovaná frustrace žen a jejich rádoby vojenské rituály přijdou trochu k smíchu, byť mají jistě působit přesně opačně. To už si raději dát šokovou terapii od agentky 711. Kniha každopádně sází na dynamiku děje a objeví se zde dokonce i několik nových prvků. Pořád to ale nestačí, aby to čtenáře přibilo do křesla a nedalo mu vydechnout. Alespoň mně se to nestalo…
Potřetí vstupujeme do série Poslední z mužů a je to tak trochu návrat na stromy. Malý krok pro lidstvo a ještě menší pro komiks oceněný Eisnerovou cenou. Rozběhnuté dvojce nesahá tento díl ani po kotníky. Příběh ustrnul v očekávání možného zázraku, a ten se nekoná. Jakoby si Vaughan dal od nápadů pauzu a Guerrové nezbývá než vykrývat hluchá místa, což se jí bohužel příliš nedaří, i když se snaží, seč jí síly stačí. Celé to dobrodružství v Kansasu prostě nepřináší nic nového. Recyklace je zapnuta na plný výkon a nezachrání to ani výlet na vesmírnou kosmickou stanici. Na začátku se zdálo, že vstup nové postavy Natalie Zamjatinové přilije oleje do ohně, jenže nestalo se a jak přišla, tak zase odchází. K dovršení vší té bídy se nám nádavkem dostává ještě dvou bonusových sešitů s Paulem Chadwickem za kreslící podložkou, které nemají se základní dějovou linkou téměř nic společného a jen prohlubují celkové zklamání bohapustým divadelním pidlikáním. Vraťte nám naše muže, vraťte nám zábavu, vraťte nám vzrušení a ohňostroj nápadů!!!
Druhá kniha série Y: Poslední z mužů Briana K. Vaughana a Pii Guerrové posunuje hrdiny za dalším poznáním a dalšími dobrodružstvími. Na rozdíl od jedničky jsou Cykly daleko přesvědčivější a přímočařejší. Co mě u minulé knihy otravovalo a rozčilovalo je vesměs pryč a příběh do sebe absorboval mnoho zajímavého. Rozevírají se nůžky jednotlivých charakterů a stupňuje se tlak v detailech i celku. Přiostření atmosféry je ku prospěchu děje, přestože občasné ataky kanální mluvy ne vždy zapadnou na své místo a v některých pasážích dokonce vypadají, jako by je sem někdo narouboval násilím a za každou cenu. Úvodní textová introdukce - kromě toho, že připomene obsah předchozího dílu - zaujme statistickou úvahou o procentním zastoupení mužů v některých klíčových oborech. S kresbou je to stejné jako u prvních sešitů série: bez velkých efektů, bez překvapení, ale přesně a precizně. Platí i vyzdvihnutí výborných obálek k původním sešitům od J. G. Jonese, u kterých si užiju každý detail. Pokud budou autoři pokračovat ve stejném duchu, je opravdu na co se těšit.
Scenárista Brian K. Vaughan a výtvarnice Pia Guerra tímto albem otevírají komiksovou sérii Y: Poslední z mužů. Už sám název napovídá, o čem to celé bude, přičemž ono symbolické Y odkazuje na Yoricka Browna, syna zastupitelky amerického kongresu, který jako jediný z nositelů chromozomu Y zůstal naživu po zatím nevysvětlitelné celoplanetární katastrofě. A že to nebude mít ve světě žen jednoduché, je nasnadě. Eisnerova cena v roce 2008 za nejlepší sérii, kresbu a barvy mluví jasnou řečí, nicméně prvních pět sešitů (nebo chcete-li kapitol) ve mně zase až takové nadšení nevzbudilo. Chápu, že úvodní díl má připravit půdu, seznámit čtenáře s reáliemi, fungováním procesů v proměněné společnosti a také s jednotlivými protagonisty… ale také by měl strhnout a navnadit potencionální kupce k zakoupení dalšího pokračování. Tržní ekonomika je v tomto ohledu nemilosrdná. Moje pocity z první knihy jsou však vlažné. V každé části mi něco vadilo: nějaký ten detail, vedení děje, Yorikova nanicovatost atd. Přestože kresba je precizní, ničím nepřekvapí ani neohromí. Dokonce mě napadla kacířská myšlenka, že obálky J. G. Jonese jsou vyzývavější a šťavnatější než jeden každý panel. Uvidíme, s čím přijdou další sešity.
Původní Frantovy obrázkové seriály vycházely v době, kdy jsem buď ještě ani nebyl na světě (v případě Malého Vinnetoua), nebo mě nepovšimnuty míjely v předškolním věku. Takže tohle souborné vydání je splátka za všechny ony promarněné příležitosti a současně návrat do dětských let. Hravé a veselé anekdoty (mluvit o seriálech mi přijde až rouhavě nadnesené) Karla Franty jsou prostě dětsky naivní, lehce přístupné a lámat hlavu si s nimi člověk opravdu nemusí. I přes svou nekomplikovanost s sebou přesto v mnoha případech nesou výborný nápad a zdařilou pointu (především Strašidýlko Kuk se v tomto ohledu vyznamenává). Na začátku jsem byl ohledně Frantova humoru značně skeptický, ale minimálně od poloviny knihy jsem se už smál povedeným vtípkům jednotlivých hrdinů na plné pecky. Je to český komiksový pravěk, ale je krásně roztomilý…
Grafický román německého kreslíře Reinharda Kleista o nejslavnějším country zpěvákovi všech dob a ikoně tohoto hudebního žánru Johnnu Cashovi je uměleckou výpovědí, která boří mýty, překračuje hranice a posouvá samotný komiks k netušeným metám. Černobílé provedení mu sluší. Sluší mu dokonce tak moc, že jakmile proniknete dovnitř příběhu, cítíte tu vypovídací schopnost a nekolorovanou sílu každého jednotlivého panelu. Podobné je to se scénářem: prostý, jednoduchý, přímočarý, bez komplikovaných fines, ale se silným emočním zabarvením, podchycující lesk i bídu slávy. Celou knihou se jako bílá nit táhnou písňové texty a záblesky příběhů, dokreslující atmosféru. Struktura románu je jasně promyšlená a přehledná. Rozhodným dílem se podílí na celkovém vyznění, které bez oslnivých triků a efektů jednoznačně spěje k vrcholnému folsomskému koncertu z ledna 1968. Douška na závěr v podobě dialogu zestárlého Cashe s producentem Rickem Rubinem je pak osvobozujícím mementem, jež zcela přirozeně vplyne do úchvatné Kleistovy portrétní galerie. Není co dodat, tuhle knihu je potřeba vzít do rukou a nechat se jí pohltit. Zvláště pokud máte rádi „muže v černém“.
V době svého vzniku v roce 1987 byly Vraždy a housle propagovány jako originální, experimentální a nežánrový komiks, dnes bych přidal něco o eleganci a zlaté síni slávy. Tohle dílko je radikálně jiné, než hrdinná klasika a stejně daleko má i k nezávislým malonákladovým publikacím. Je to úžasný umělecký počin, který svého času vytvářel zcela nové a sofistikované komiksové standardy. Rafinovaně napsaný příběh dokonale souzní se stejně tak nádhernou kresbou v téměř monochromatickém kolorování. Přestože se Dave McKean vzdal výrazných barev a Neil Gaiman vypreparoval ze scénáře adrenalinové momenty, nic to neubírá na působivosti, s nímž tento jejich projekt buší do čtenářů. Například ty úžasné celostránkové koláže, detailní nájezdy, transformace postav, přechody od skic k téměř fotografické preciznosti - magické, úchvatné, impozantní. Škoda jen, že za slabou hodinku je po všem. Chtěl bych číst dál, chtěl bych víc, mnohem víc…
Pánové Neil Gaiman a Dave McKean nám ve svém komiksovém opusu Černá orchidej představují stejnojmennou superhrdinku, která se od tohoto archetypu postavy snad ani nemůže více lišit. Jak se píše už v úvodu ke knize, tady se boří tradice, konvence, stereotypy a samotné komiksové postuláty. Černá orchidej je prostě v mnohém jiná, než na co je fanoušek klasických DC comics a Marvelu zvyklý. A není to jen McKeanovým přístupem ke kresbě, v níž spojuje až fotografickou přesnost se snovou éteričností, přičemž se nebojí přihodit navrch několik obyčejných skicovaných panelů. Koneckonců scénář stvořil Neil Gaiman, který nikdy neměl daleko ke spojování různorodých světů a prostředí, mýtů, snů a reality do jednoho monstrózního cirkusu, který ohromoval a bavil svou vynalézavostí. Černá orchidej je bez pochyby přesně takovým představením, navíc ve vizuální formě, přičemž oba umělci se v naplňování tohoto programu úchvatně doplňují. Ruku v ruce s tímto vzájemným pochopením jde i ono primitivní kolorování, kdy se střídá monochromatičnost s plnou barevností a často i kombinace obou stylů v jednom panelu. Jednoduše dokonalé! Co mi naopak přišlo zbytečné, byly odkazy k hrdinům DC univerza (na milost bych vzal snad jen Bažináče, přispění ostatních mi přišlo umělé a inkoherentní).
„Zabíjíš stejně snadno, jako dejcháš! Vraždíš bez přemýšlení!“ Čtyři sešity řezničiny v podání Warrena Ellise a mladého výtvarníka Leinila Francise Yu. Wolverin kontra stárnoucí zabiják McLeishi. Krátké, drsné, dynamické, maniakální, výbušné, ale tak trochu bez hloubky, bez smyslu, bez minulosti i bez budoucnosti. Pokud si tenhle příběh přečtete, fajn. A pokud ne, zřejmě se nic moc zásadního nestane. Nezískáte, ani neztratíte. Ještě žiju je prostě jen jedna taková nevýznamná epizoda, fragment, který neuchvátí ani nezklame. Zruční řemeslníci by takových namlátili dvanáct do tuctu a ještě by ten den stihli pozdní oběd. Na jednu stranu je skvělé, že se jedná o samostatný uzavřený příběh, na druhou stranu je absence jakýchkoli vazeb či asociací k základním kamenům wolverinovského univerza jen výstřelem do prázdna a je úplně jedno, zda máte nabito adamantiem nebo obyčejným střelivem.
Multivesmír, houbičky, černá věc, ohyzdný duch, psychomagie, beatnická generace… co to jako má všechno být? Myslí to autor skutečně vážně nebo si také něco šlehl? Poslední kniha série Zero je jako nepodařený schizofrenní trip. Už s předchozí Vlčí něhou jsem měl docela problém, ale Kdo ohněm je už úplně mimo moje receptory. Nechápu ji, nebaví mě a nelíbí se mi ani kresba, snad s jedinou výjimkou u Roberta Sammelina. Člověk knihou prolétne a nic to v něm nezanechá. Ty neustále se opakující motivy místo aby k něčemu vedly, jen unavují a otravují. Rádoby hlubokomyslné filozofování nemá hlavu ani patu a je spíš k smíchu. Z mého pohledu je Kdo ohněm absolutní ztráta času.
Potřetí vstupujeme do světa agenta Zero, a snad s výjimkou první kapitoly (Smrtelná střela), v níž se kresby ujal Richardo Lopez Ortis, příběh stagnuje. Vlčí něha se sice vrací k akční podívané z první knihy, ale je to jenom „…hhh… fhhh… hhaaaa… aaaa…“ spousta zbytečného násilí. Dva sešity krve a brutality, panel za panelem. Co je platná výborná kresba Alberta Ponticelliho (Sbohem) či Marka Oleksického (Není země kromě země, není moře kromě moře), když je to jenom o jednom. Nezachrání to ani vsuvka (Rodinná sešlost), namalovaná Adamem Gorhamem, která se snaží zúročit nápady z minulých dílů a dát jim impuls, přesahující rámec jedné knihy. Ono to hledání kořenů a spojení do minulosti moc nefunguje. Z celkového pohledu mě pak Vlčí něha zklamala, možná i proto, že nejzajímavěji na mě působil dovětek v podobě galerie tvůrců.
Zero 2 má stejné schéma jako jeho předchůdce: pět sešitů, pět kreslířů, jeden scénárista, jeden letterista a jedna koloristka. Oproti jedničce mají jednotlivé sešity větší kontinuitu a provázanost, na druhou stranu jim ubylo něco z nápaditosti a dost z napětí. Příběh se místy spoléhá na setrvačnost a děj se nikam dál neposunuje (Kalijuga, Kdo ti řekl, že tenhle pokoj existuje). Kreslíři jsou oproti tomu až vzácně vyrovnaní - pokud bych měl vybrat favorita, zvítězil by Jorge Coelho (Stud jako spouštěcí mechanismus násilí), jemuž by na paty šlapali Tonči Zonjić (Marina) a Vanesa R. Del Rey (Sběratelé koní). Matt Taylor (Kalijuga) a Michael Gaydos (Kdo ti řekl, že tenhle pokoj existuje) už jsou o něco slabší, ale pořád víc než slušný standard. Nedá mi to, abych se nezmínil o podivném uspořádání úvodních transkripcí kapitol: kromě prvního příběhu jsou totiž u všech ostatních až na konci daného oddílu, což vzbuzuje pocit, jako by nám kniha jeden sešit upřela.
Edward Stojkovič alias agent Zero se představuje. Pět sešitů (nebo chcete-li pět kapitol), pět různých kreslířů, pět různých příběhů, které na sebe (až na výjimky) nijak těsně nenavazují. Spíše je to taková volná skládanka událostí a vzpomínek ze života agenturního operativce, oscilující mezi vysoce dynamickou akční podívanou (Stroje na zabíjení, Jehla v oku, Poškození zraku) a bezvýraznou, plochou nudou (Mapa a území). Volba různých kreslířů pro jeden každý sešit je možná interesantní nápad, já v tom však nevidím nic moc zajímavého, spíše naopak. Precizním Traddem Moorem jsem byl nadšen, problémy jsem neměl ani s Mateusem Santoloucou, Michael Walsh byl v klidu a pohodě, ovšem u osobitého Morgana Jeskeho mi už oko začalo výstražně cukat, a dovršil to svým strohým, přesně rozparcelovaným, stylem Will Tempest, s nímž jsme si prostě do noty nekápli. Za mě tedy fifty-fifty, a uvidíme, jak to bude s pokračováním.
Trojjediný asgardský bůh hromu Thor v boji za záchranu světů a lidské víry v nebesa. Jason Aaron stvořil monumentální drsný příběh, který se rozklenul přes jedenáct sešitů a podíval se na zoubek božské nesmrtelnosti. Žádné úlitby a pochlebování, ale pěkně kamenem do hlavy a ještě lépe ukřižovat nebo umučit k smrti. Je to tak ohavné a zlé, až z toho běhá mráz po zádech. K tomu všechny ty časové skoky a přesuny (vždy, když už si myslíte, že jste chytili vlnu, kopne vás Jason pořádně mezi nohy) až se jednomu obrací žaludek. Výtvarník Esad Ribić (a v jednom sešitě i Butch Guice) svou koherentní a výraznou kresbou tomu dodávají na působivosti. Přiznávám, že jsem byl vší tou neutuchající Gorrovou nenávistí otřesen a v jednu chvíli se mi ani nechtělo číst dál. Pak jsem to překonal a jsem tomu rád, byť příběh na svém drsném vyznění nic nezměnil a hrubé zacházení s postavami si nastavil jako etalon. Úsporné a strohé dialogy sem pak sedí jako poklice na hrnec a podporují onu truchlivou atmosféru zmaru, bolesti a strachu. Zabiják bohů si své místo v edici Legend Marvelu po právu zaslouží.
Francouzský architektonický komiks s lázeňskou záhadou Lucase Harariho je docela originální noirovou záležitostí. Tak trochu mi to připomíná Tin Tina na horách. Příběh o mladém studentu architektury Pierrovi, který se vydává prozkoumat slavné termální lázně švýcarského architekta Petera Zumthora ve Vals a přitom narazí na legendu „Der Mund des Berges“, vyprávějící o tom, jak si místní hora jednou za sto let vybere neznámého člověka, přiláká ho ke svému jícnu a pak ho pohltí. Pierrovo bloudění Zumthorovými záhadnými lázněmi jsou nejsilnějšími pasážemi knihy. Zbytku tak trochu chybí atmosféra i myšlenka, která by tomu všemu dala směr a nebyla jen samoúčelnou záhadou bez smysluplného vyústění. Kresba je skicovitá s jednoduchými linkami a osobitým kolorováním. Nemohu říct, že bych z ní byl uchvácen, ale nevadila mi a k lineárnímu nekomplikovanému příběhu ze Švýcarských Alp se docela hodila. Finále zklamalo. Konkurenční boj mezi Pierrem a Valeretem mi přišel přitažený za vlasy a nedával mi moc smysl. Oceňuji Přitažlivost jako umělecké dílo, pokud bych se k ní měl vyjádřit jako k zábavě, budu na vážkách.
Jason Ciaramella napsal podle povídky Joe Hilla scénář, Zach Howard a Nelson Daniel mu pak vtiskli vskutku famózní vizuální podobu. Kresba je opravdu parádní, dynamická a současně precizní, kombinuje velké plochy s klasickými panely a v obou polohách je přehledná a inspirativní. Zajímavé je, že styl obou kreslířů si je natolik blízký, že nepoznáte, které kapitoly kreslil Zach Howard a kde se tužky chopil Nelson Daniel. Co se příběhu týče, Ciaramella Hillovu předlohu ještě přiostřil a zdrsněl hrubým smirkovým papírem. Přiznávám, že mu to trochu vyčítám. Hillův Erik Chase nikdy nebyl žádný velký sympaťák, ale v podání Jasona Ciaramella je prvotřídním hajzlem. Násilí bez důvodu a bez příčiny je pouze samoúčelnou rubanicí, která se velmi rychle omrzí. Příběh místo aby se vyvíjel, stravuje sám sebe a stává se přehlídkou brutálních skečů, kde se jeden snaží trumfnout ten předcházející. Vdechnout tomuto představení duši, bylo by to na plnou nálož.
Druhá kniha Amerického upíra je oproti svému předchůdci daleko sevřenější, ucelenější a výrazně přímočařejší. Možná proto, že scénář už je cele v režii Scotta Snydera, a není potřeba vysvětlovat čtenářům kdo za koho kope a proč. Příběh tak dostal spád, koňskou dávku akce a především dravost. Tu nakonec podporují i oba výtvarníci, Rafael Albuquerque a Mateus Santolouco, kteří se navzájem předhánějí, kdože dá hrdinům více vyniknout. Pryč je rozháranost a dětské zjednodušování z první knihy. Co naopak zůstalo, je odsunutí Skinnera Sweeta alias Jima Smoka do pouhé epizodní role, když veškerou tíhu příběhu na sebe berou policejní náčelník Cash McCogan a stará známá Pearl Jonesová. Dvojka mi po nemastné, neslané jedničce skutečně spravila chuť, takže bych v hodnocení klidně ještě půl hvězdy přidal.
Přestože miluji upírské příběhy, knihy a filmy, nápad udělat z kovboje upíra, a pak ho poslat dobývat Divoký západ jsem rozdýchával těžce. Asi jsem zapšklý tradicionalista, ale představa upíra, který se prohání sluncem sežehlou prérií, mi prostě nejde pod nos. Scénář mi přijde rozvleklý a kresba nevyrovnaná. Některé panely jsou precizní, jiné jako by je kreslilo dítě. S postavami je to podobné. Spíš než Sweet, zaujme pinkerton Book nebo komparzistka Pearl.
Jak jsem byl ze třetí knihy omnibusovského Daredevila rozčarovaný, tak nadšený jsem z knihy čtvrté. Bendis s Maleevem jakoby se utrhli ze řetězu. Jestliže v Desateru se ještě drží trochu zpátky a brnkají spíše na psychologickou strunu, v Murdochových spisech už skutečně pouštějí z rukou opratě a řádí jako zběsilí. Nejakčnější a nejdramatičtější příběh omnibusovské série je na světě. Má to sílu, napětí a spád. A někde za tím vším se ještě ukrývají i famózní autorské nápady, skvělá imaginace a um na hranici geniality. Jakoby si Bendis s Maleevem schovávali to nejlepší na tohle fantastické finále. Mít kniha jen tyto dva příběhy, neváhal bych jí přiřknout plný počet hvězd. Bohužel jsou přidány ještě sešity Co kdyby Karen Pageová přežila a Ultimate Marvel Team-Up, a ty už tak bezvýhradně skvělé nejsou. I když jsou pořád výborné, to nepostihnutelné kouzlo a mrazivost předchozích dvou příběhů už v sobě nemají. I tak mě čtvrtý a poslední daredevilovský Omnibus bavil asi ze všech knih série nejvíc.
Ze třetího pokračování Daredevila jsem malinko zklamaný. Přestože se atributy tvůrčí dvojice Bendis/Maleev výrazně nezměnily, poprvé mám pocit jakési stagnace. Neustálé omílání klíčového momentu příběhu, totiž odhalení identity Daredevila, jež se v podstatě objevuje v každé knize, začíná unavovat. Retrospektiva je dobrá věc, ale proč se v ní rochnit pořád dokolečka dokola, zas a znovu a ještě jednou přídavkem? Dokonce i příběhy, ten první s Black Widow a Jigsawem i ten druhý s Alexandrem Bontou, mi přišly ztracené, plytké, jakoby se nikam nevyvíjely. Nebo jsem je prostě jen nepochopil. Je mi líto, ale poprvé jsem se s Mattem Murdockem nudil a nad panely občas i usínal.
Ve druhé Bendisově knize omnibuské série je jeden jediný rozsáhlý příběh nakreslený Alexem Maleevem. I díky tomu má celá kniha pevně sevřenou a koncepční strukturu, poskládanou z toho nejlepšího, co tito dva pánové dokážou společně vymyslet. Maleevova kresba je výborná a svým stylem přesně odpovídá příběhu, který rozhodně není žádnou veselou selankou s přáteli či malověrnou pošťuchovanou s nepřáteli. Je to temné, syrové vyprávění, které jde pořádně hluboko pod kůži nejen hlavní postavě Mattu Murdockovi alias Daredevilovi, ale i vedlejším figurám okolo něj. Přitom to není kašírované, prvoplánové ani laciné. Trochu toho mudrování o smyslu a významu daredevilovského poslání na tak obrovské ploše, jakou zabírá tento komiks, se dá přežít vcelku bez problémů. Jediné místo, kde jsem vypadl z rytmu, je to, kde do příběhu zasáhne Yakuza. Bez ní by se mi kniha líbila o stupínek více.
První kniha omnibusovského Daredevila z pera Briana Michaela Bendise obsahuje tři příběhy, z nichž každý je tak trochu jiný a nepodobný ostatním. Každého se ujal jiný kreslíř a vtiskl jim svůj osobitý styl. Asi nejvíce z řady vybočuje David W.Mack v úvodní Probuď se a musím říct, že s jeho pojetím jsem měl asi největší problém. Jeho skicované panely mi prostě neseděly a nevtáhly mě do Hell´s Kitchen světa ať jsem dělal, co jsem dělal. To se povedlo až rozsáhlému Podšéfovi s Alexem Maleevem za kreslící podložkou. Temný, drsný, gangsterský příběh s lidským podtextem má sílu parního bucharu a valí se knihou jak obrněný transportér. Závěrečný Soudní proces je pak více než o Daredevilovi o Mattu Murdockovi a vzhledem k tématu je lehce dějově i výtvarně statický, což vůči B.M.Bendisovi, Manuelu Gutierrezovi ani Terrymu a Rachel Dodsonovým, nemyslím nijak pejorativně. Dobře jsem se bavil, k úplnému podlehnutí mi však přece jen ještě kousek chyběl.
Jak už sám název napovídá, tohle je úplný začátek Daredevilovského hrdiny. Silný Millerův příběh, doplněný výbornou Romitovou kresbou, je více než klasický. Je totiž také procítěně poctivý. Žádné zkratky, zjednodušování, ani žádné moderní trendy, rozházené či nesourodé panely, proměny stylu a podobně. Veškerá dynamika je vytvářena v duchu tradic „staré dobré školy“. Příběh samotný má sílu čtenáře spoutat, vtáhnout do děje, praštit ho mezi oči, až se mu v nich objeví slzy, hrozící poničením stránek a pak ho s otočením posledního listu vyplivnout zpátky do reality všedního dne. S hlubokým posledním nádechem se objeví i lítost, že už je toto dobrodružství u konce a současně radost ze zábavy, kterou poskytlo. Já jsem si to užil a bavil se s pány Millerem a Romitou náramně.
Mužští příslušníci rodiny Rathů, kterou společně stvořili Jason Aaron a Ron Garney, jsou pěkně drsní chlapíci a můžete vsadit jed na to, že do postele lezou nejen s botami, ale i s nabitou pětačtyřicítkou. Kdo má koneckonců barák vyztužený osm centimetrů tlustou ocelí? A to přitom celý příběh začal tak nevinně a obyčejně - stádem zatoulaných ovcí. Aaron dává do vyprávění snad i duši a pere to tam hlava nehlava - žádné velké ciráty a dohadování, tady se střílí ostrýma. Jako málokde tady fungují i povedené introspekce do minulosti, dokreslující celkový obraz. Apropó kresba! Ron Garney parádně zachytil onu drsnou atmosféru amerického jihu. Jeho panely jsou i v těch nejdynamičtějších pasážích krásně přehledné, adrenalin z nich prýští na všechny strany. Snad jen tihle dva chlápci si mohou dovolit čistě černé stránky jen s několika textovými bublinami, aniž byste je proklínali. Muži hněvu jsou výborný komiks. Čtyři a půl hvězdy, a to jen proto, že to bylo tak krátké…
Co se nepovedlo jedničce, to se bohužel nedaří ani druhé knize ze série Planetary: nějak výrazně zaujmout. Ano, pánové Ellis i Cassaday se snaží vytvořit poutavý a mnohotvárný svět, v němž je možné téměř cokoli, ale nějak se jim nedaří pořádně uchopit prazáklad dobrého příběhu, který by pak kresba povznesla ke slávě a nezapomenutelnosti. Jednotlivé epizody už skoro ani nepředstírají vzájemnou provázanost, a co hůře, občas tam zařadí zpátečku tak ostentativním způsobem, že vás nechají daleko za sebou. Platí všechno to, s čím se už potýkala první kniha: kulhající dějová linka a absence výraznějších nápadů. Ve dvojce se navíc přidává jistá nepřehlednost základních motivů a příběhová roztříštěnost, kterou tentokráte nezachrání ani vizuální stránka. Bizarnost postav je tentokrát spíše k smíchu, vsuvky (např. ta s obřími mravenci) působí násilně, prvoplánově a v konečném důsledku i kontraproduktivně, některé kapitoly mají podobu dortu od pejska a kočičky. Druhá kniha Planetary je prostě takový nesourodý slepenec, který drží pohromadě jen se sebezapřením.
