Scénárista Warren Ellis a kreslíř John Cassaday stvořili podivuhodný svět, v němž pod hlavičkou mezinárodní agentury Planetary funguje skupina jakýchsi „archeologů nemožného“, specializujících se na podivuhodné události a bytosti se superschopnostmi. V první knize se nám dostává jednoho prequelu a šesti rádoby propojených příběhů, které ovšem ve skutečnosti ani žádnými příběhy nejsou. Spíše máme před sebou panelovou přehlídku možností, lokací a ohromujících postav. Dějová linka je v pozadí nenápadná, skromná a jednoduchá. Trochu chybí nápady a nějaké to nakopnutí do vyšších sfér. O samotné agentuře Planetary, jejich cílech a koneckonců i jejich členech se toho mnoho nedovíme, a tak nezbývá než se nechat unášet výtvarným panoptikem, zabíhajícím do všech koutů světa.
Teorie rozpadu obsahuje dvě dílka dvojice Christin-Bilal, spadající do žánru tzv. politického komiksu. Nedá mi to, abych se hned zkraje nezmínil o faux pas českého nakladatele, který v tiráži prohodil úlohy jednotlivých autorů: ze scénáristy Pierra Christiana udělal výtvarníka a z kreslíře Enki Bilala zase naopak scénáristu. Chybička se prostě dokáže vloudit i do tak renomovaného vydavatelského domu, jakým Crew bezesporu je. Ale zpátky ke komiksu. Jestliže přiznám Falangám černého řádu jistý akční náboj, byť obroušený seniorským věkem hlavních protagonistů, v případě druhého alba Na lovu si už musím povzdechnout nad statičností děje, umocněnou vatovitými rozpravami vysokých stranických funkcionářů. Oba příběhy jsou ucourané a balancují na hraně nudy. Co se týče Bilalovy kresby oceňuji nápad monochromatických retrospektivních panelů, ale to je asi tak jediné, co bych pochválil. Nejvíce mě u obou alb iritoval pitvorný poker-face postav a celkový figurální styling. Chápu, že realita není vždy krásná, ale tady je chvílemi až absurdní. Celkově mi Teorie rozpadu krevní tlak v žádném případě nezvýšila.
Superhrdinové nám dospěli do věku, kdy už neohromují svět svými nadlidskými schopnostmi, silou a zázraky na počkání, ale spíš „intelektuální“ rozvahou, přičemž slovíčko intelektuální je v uvozovkách zcela záměrně. Ale ano, té dospělácké rozvážnosti je v jejich činech tentokráte hodně, snad také proto, že nezdárných dítek, vnuků a vnuček je v Království tvém požehnaně a zanedbat výchovu se zatraceně nevyplácí. Mark Waid napsal brilantní příběh a Alex Ross ho ztvárnil skutečně mistrovským způsobem. Jeho fotorealistická kresba a to obrovské množství detailů až bere dech (a já před ním v úctě smekám klobouk až k zemi), na druhou stranu mi ta strašlivá spousta figur mnohdy dělala vrásky na čele, protože některé panely se doslova ztratily v davu a hlava z toho šla kolem. Je tu také spousta podnětných náznaků, drobných vtípků a odkazů k jednotlivým hrdinným sériím, bez jejichž znalosti přijdete o část zážitku, nicméně koncept příběhu je natolik silný, že to v konečném důsledku bez problému ustojíte. Království tvé je bezesporu nádherný komiks, a pokud jste ještě neviděli vousatého Supermana s copánkem, běžte do toho.
„Z druhé strany obrazovky se všechno zdá tak snadné,“ říká programátor a průkopník digitalizace Kevin Flynn předtím, než se ztratí ve svém virtuálním světě. Jeho syn Sam se ho po letech vydá hledat. Přestože scénárista Stefano Ambrosio není původním stvořitelem Gridu - světa, kterému vládnou počítačové programy a avataři, a kde se bojuje pomocí her - snaží se společně s výtvarníkem Paolem Matturem využít všech možností, které mu toto fantastické prostředí nabízí. Daří se mu to bohužel jen z poloviny. Příběh, mířící svým pojetím a zaměřením do řad dospívající mládeže, je místy značně kostrbatý, přechody násilné, scény nedotažené a vyprávění jako celek působí značně humpolácky a nevyváženě. Nejhorší je, že i přes tu spoustu akce, řítící se na vás z každé stránky, to vlastně nikam nesměřuje. A tuhle prázdnotu bohužel nevyplní ani Paolo Mattura, který sice má vyzrálý cit pro techniku a futuristické scenérie, ale s faceliftem zápasí, jak je komiks dlouhý. V konečném sčítání pak oba autoři prohrávají na body, přestože pár pěkných momentů tu člověk objeví.
Asgard v podání pánů Dorisona a Meyera není onen bájný severský ráj, domov bohů Ásů, ale skraëling - ošklivý muž, narozený mezi Vikingy s tělesným postižením, které je chápáno jako to nejhorší prokletí, které mohli bohové uvalit na smrtelníka. Pohybujeme se samozřejmě na území severských legend a mýtů, ale přetavených do dobrodružného příběhu, v němž rezonují i ozvěny Melvillovy Bílé velryby po vikingsku. Dorison stvořil vpravdě úchvatný scénář, kterému Meyer vtiskl stejně osobitou vizuální podobu. Děj nikam nespěchá, přesto se nezadržitelně valí vpřed a nic ho nemůže zastavit ani vychýlit bokem. Nabaluje na sebe další a další jednotlivosti, občas zahromuje jako peřeje před vodopádem, aby se hned vzápětí uklidnil v zamrzajícím jezeře. Dynamika je po celou dobu par excellence. A stejně jako je uhrančivý samotný příběh, tak famózní a přesvědčivé jsou i jednající postavy. Dorison jim dal duši a Meyer tvář a tělo. Oběma se to povedlo na jedničku s hvězdičkou. V celém tom jejich vyprávění je napětí, drama, humor, krása, originalita. Ani ve vypjatých scénách nesklouzávají k patosu, lyrika je dávkována po troškách, je to drsné, ale ne krvavé či zběsilé. A finále? Nemůže být lepší. Tleskám a klaním se až k zemi.
„Král neřídí jen království… Svými činy ukazuje, co je dobro a co zlo, co je pravda a co lež, co je přijatelné a co je zakázáno. Král je příkladem pro všechny své poddané. A když se člověk podívá na krále… to první co uvidí, je jeho meč.“ Xavier Dorison se ve svém scénáři k tomuto komiksu ovšem nezabývá králem, ale jeho mistrem meče. Tím, který cti staré hodnoty, jako jsou čest a trpělivost i tím, kterého zajímají jen peníze a snadná vítězství. Jejich vzájemný konflikt začíná na prvním panelu a končí na posledním. Mezitím si užijeme drsných způsobů, vražedných bojů, křiku, krutosti, krve a násilí. Hlavu nám zamotá něco málo teologických rozprav, poznáme sílu vůle a nezměrné odhodlání splnit poslání. Kresba Joëla Parnotta je precizní a vypadá velmi dobře. Skvěle má zvládnuté pohybové sekvence, takže všechny ty švihy, údery a kopy máte před očima jako z partesu. Zimní krajina přidává příběhu na mrazivosti, na druhou stranu se nevyhneme jisté barevné monotónnosti. Příšerně mě iritovaly ledové krystalky rozeseté všude po panelech. Také letteringu je v některých místech více než dost a ve velkých plochách, což jde samozřejmě na úkor kresby. I přes tyto výhrady je Mistr meče solidní zábava.
„Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu Země…“ Darren Aronofsky s Ari Handelem své čtenáře rozhodně nešetří. Boj o archu vrcholí, bouře propuká v plné síle a smete vše, co jí přijde do cesty - zlovolníky, domýšlivce i zbabělce. Asi nemá cenu dodávat, že to, co předvádí Niko Henrichon na poli vizualizace, nemá chybu. Z jeho panelů doslova tryská energie, nabíjejí člověka i pokořují ho svou bezprostředností. Je v tom napětí, strach, láska, smutek, radost, zloba… Je to o to opravdovější, že Henrichon nepoužívá žádné výstřední prvky ani efekty. Kreslí jednoduše, ale dává do svých kreseb snad i duši. Ve spojení se silným tématem jeho panely ožívají. Střídmost textových bublin pak celou atmosféru dovádějí k mimořádnému vjemu, kterého se není možné jen tak zbavit, aniž by o něm člověk nepřemýšlel a nedomýšlel dopady na sebe sama. Věčná škoda, že Mladá fronta sérii nedotáhla do konce…
Dost času na cestu, na práci, na lásku… ale nebylo by světu lépe bez lidí? Darren Aronofsky a Ari Handel plní biblickou archu zvířecími páry. Ruku v ruce s výtvarníkem Niko Henrichonem pokračují ve velkolepě rozehrané partii. Svět čeká zkáza. Noe musí volit mezi osudem celého tvorstva a vlastními touhami, včetně své rodiny. Kdo z lidí má být zachráněn a proč? Kdo bude lhát, zabíjet a milovat? Druhá kniha nezůstává svému předchůdci nic dlužna. Dynamika vyprávění vyskakuje ze stránek a Henrichonovo grafické zpracování doslova bere dech. Celostránkové panely přibíjejí do křesel a pozadu nezůstávají ani jednotlivé detaily. Navíc -plesk- plesk - slzy stvořitele začínají padat z nebe, a tak ne dlouhé rozjímání nezbývá prostor. Koncentrovaná akce, nátlaková strategie a komiksový drahokam, který roste s každou další otočenou stránkou. Tohle je zážitek par excellence…
Nakladatelství Mladá fronta se v roce 2014 pustilo do ambiciózního biblického komiksového projektu scenáristů Darrena Aronofského a Ari Handela s názvem Noe, který současně fungoval i jako předloha stejnojmenného filmu. Grafickou podobu mu vtiskl Niko Henrichon a protože jakékoli troškaření v Mladé frontě zamítli hned v prvopočátku, dočkal se komiks velkolepého formátu a tvrdých desek. Už jenom třímat toto album v ruce, posadí člověka bez pardonů na prdel. Když ho pak nadšeně otevřete a ponoříte se do vlastního příběhu, je to výlet mimo realitu. Hltáte a učuráváte blahem. Textem se šetří, mnoho panelů textové bubliny vůbec nemá a ani v nejmenším to neubírá vypovídací schopnosti a přehlednosti dějové linie. Spíše naopak, atmosféra vyprávění vychyluje indikátory za hranice měřitelného rozsahu. Celé album jiskří a uchvacuje. Tohle je zázrak, dílo stvořitele, které ukazuje cestu…
Člen komiksové síně slávy Richard Corben se pustil do básní a povídek Edgara Allana Poea. A že je velkým fanouškem mistra hrůzy je vidět na každé stránce, na každém panelu, na každém tahu jeho štětce. Poe je klasik a Corben svou vizualizací dodává jeho myšlenkám originalitu a barevnost. Už od úvodní kraťoučké snové fantazie Osamělý je nám průvodkyní Poeovým morbidním světem čarodějnice Mag, která vystupuje v roli glosátorky. Do děje zasahuje jen ojediněle (například v povídce Stín), nic to ale nemění na faktu, že právě díky ní má celá kniha pevný rámec a podobu pokračujícího vyprávění. Vrcholem celé Corbenovy sbírky jsou bezpochyby nesmrtelné kousky jako Zánik domu Usherů, Vraždy v ulici Morgue, Sud vína amontilladského a samozřejmě nelze opominout epického Havrana. Corben je ve svém přístupu k Poeovým předlohám střízlivý a rozšafný současně. Je neoddiskutovatelnou skutečností, že z jeho knihy se měrou vrchovatou valí opravdová a nefalšovaná hororová atmosféra. Tam, kde se Poe v originále malinko rozplývá a zvolňuje tempo, tam Corben nasazuje hrubý smirkový papír a neostýchá se zatlačit na pilu. Duchové mrtvých děsí a baví, co chcete víc?
Na předsádce knihy se píše: „Sochař je příběh o touze hraničící s posedlostí, o neobratných tanečních krůčcích mladé lásky a také je skvělým, všednodenním portrétem nejúžasnějšího velkoměsta na světě.“ I když je posledně uvedený leitmotiv trochu nadnesený a až nekriticky patriotický, se zbytkem mohu bez výhrad souhlasit. A nejen to. Scott McCloud mě vzal na výlet za hranice snů a představ. Chvíli mi sice trvalo, než jsem se naladil na stejnou vlnu a pochytil jádro pudla, jakmile jsem se však dostal dovnitř příběhu, už nebylo cesty zpátky. Byl jsem stržen, uchvácen a vzápětí rozemlen na prach. Emoce střídala emoci. Dynamika vyprávění je vpravdě neskutečná. Tepová frekvence srdečního svalu se propadá do bezedných hlubin, aby hned poté šplhala do nadoblačných výšin. Chvíli klidu střídá zběsilé otáčení stránek. Nelze zůstat mimo, nejde být nezúčastněným. Člověk přestává vnímat realitu a žije jen a pouze samotným příběhem. A těch nápadů okolo… Neskutečné!!! Přestože mi sem tam vadila dětsky naivní kresba některých panelů, celek všechny výhrady smetl bez skrupulí pod stůl. Tohle čtení jsem si maximálně užil. Klobouk dolů pane McCloude… a děkuji za zážitek!
Už když jsem si tento vpravdě gigantický grafický román vyzvedával v knihovně, tušil jsem (i podle váhy, kterou jsem vláčel domů), že mám v ruce něco mimořádného a ojedinělého. První zvídavé nakouknutí tento dojem jen potvrdilo. Přece jen mít před sebou komiks celý nakreslený akvarelem (v době počítačové grafiky, renderovacích programů, 3D triků a virtuální reality) na více jak pěti stech stranách velkého formátu a v tvrdých deskách je něco úžasného. Pak jsem otočil první stránku a „ztratil“ se v příběhu Měsíčního stínu, který se vydal za poznáním sebe sama i válkou poznamenaného vesmíru. Jeho tápání a hledání pravdy je podmanivé a uchvacující. Chvíli něžné, laskající a svádivé, hned zase drsné, cynické a mrazivé. Ani na okamžik vás nenechá v klidu. Doráží symbolikou, dojímá poezií, rozesmává nadsázkou, filozofií se vysmívá, sexualitou dráždí, a nad vším se jako oblouk z duhy klene původní pohádkový motiv dobra a zla. Ne nadarmo každý sešit začíná větou „Bylo, nebylo…“ Kresba Jona J. Mutha je proměnlivá jako májové počasí, a přestože se vám nemusejí všechny její podoby líbit, jako celek je to opravdu výjimečné dílo. Své si k tomu samozřejmě řeknou i pomocní výtvarníci Kent Williams, Sherri van Valkenburgová a George Pratt. Smekám a hluboce se před všemi klaním až k zemi. Přes všechnu úctu, kterou si ode mne tvůrci vysloužili (v první řadě samozřejmě scénárista a duchovní otec Stínu J. M. DeMatteis), nemohu dát absolutní hodnocení. Důvod je jednoduchý: i když jsem byl příběhem stržen a uchvácen, stále jsem tahal jednu nohu po zemi, ne a ne se osvobodit, zapomenout na všední starosti a vydat se ke hvězdám. Snad příště…
„Vítejte v Barro City! Tady najdete kdejakou spodinu, nejhorší odpad lidstva v okruhu padesáti mil. Tady se v barech sází a za ženský se platí zlatým prachem. Co tejden pěkná úroda rvaček, raněnejch a mrtvejch…“ a právě tady v saloonu Infierno se o pořádek a právo stará jednoruký muž jménem Bouncer. Scénárista Alejandro Jodorowsky pojal svou drsnou a nemilosrdnou podobu divokého Západu ve velkém stylu. Žádné hraní se slovíčky nebo romantickými scénami. Jen krev a slzy, pomsta a násilí, zabij nebo budeš zabit, spravedlnost je jen pro ty, co si ji umějí zajistit, jinak po ní neštěkne ani pes. Extrém střídá extrém, jednotlivé sekvence jdou až na hranu absurdity, přesto působí nesmírně skutečně a reálně. Samo peklo otevírá v Barro City svou náruč a kreslíř François Boucq do ní přispívá svým dílem. Jakoby dodal dvourozměrnému světu hloubku a ostrost. Jeho kresby nejsou v pravém smyslu slova líbivé a krásné, ale kypí životem, napětím a pohybem. Temný les je stejně okouzlujícím místem jako sluncem spálená prérie či pustý skalní masiv. A přestože Boucqovi rozlehlé scenérie jsou úchvatné, prim tady hrají lidé, zabijáci a vrazi, vojáci a kati, zrůdy, pistolníci a děvky, ale také děti, učitelky, čestní muži a bohabojní farmáři. Ti všichni se účastní tohoto dech beroucího westernového karnevalu.
Gristlewoodské údolí ukrývá jedno z nejděsivějších tajemství. Léta se o něm mlčelo, nikdo z dospělých o něm nechtěl moc přemýšlet, nebo se jím zabývat. Ale nyní nastal čas celé to letité trápení jednou a provždy ukončit a sprovodit ze světa. Comics Centrum se zase jednou předvedlo v tom nejlepším světle. Údolí zrůd Steva Nilese a Grega Rutha je prostě a jednoduše nádhernou knihou se vším všudy, včetně velkého formátu, tuhých listů a kvalitního tisku. Bez ohledu na to, zda jste příznivci podobných mysteriózních příběhů, Údolí zrůd vás zasáhne. Steve Nilesovi se daří mistrně balancovat na rozhraní horroru a drsného dětského survivalu, aniž by sklouzl k tuctovosti. Silné emoční zabarvení přidalo vyprávění na atraktivnosti a dodalo mocnou dávku napětí. Ke kresbě Grega Rutha není mnoho co dodat: je prostě fenomenální, ohromující a parádní. Jediné, co mi zabránilo dát maximální hodnocení, je poněkud primitivní a nepřesvědčivý konec.
Je chlupatý, ozbrojený, nebezpečný, a samozřejmě také poslední svého druhu. V podání Scottieho Younga je Rocket navíc neskutečně zábavný. V prvních čtyřech navazujících sešitech je to opravdová jízda na tobogánu. Hláška stíhá hlášku, jedna skeč je lepší než druhá a zásahů do černého je tolik, že je ani nestihnete všechny pobrat. Kresba výborná, plně v duchu onoho šíleného Rocketova dobrodružství. Pátý samostatný sešit už přece jen v tempu trochu zvláční a zpomalí… jak také jinak, když jde o vyprávění samotného Drooda, jehož slovník je neobyčejně pestrý. V závěrečném šestém sešitě usedl za kreslící podložku Jake Parker, jehož styl je oproti Scottiemu Youngovi o něco jednodušší a ne tak „drsný“. Také scénář tohoto příběhu vykazuje podobné charakteristiky, stále se ale najde plno skvostných momentů. Tenhle Chlupatý a nebezpečný komiks byl moje první seznámení s univerzem Strážců Galaxie, a jako takový nedopadl vůbec špatně. V budoucnu budu muset naplánovat nějaký další vstup.
V dubnu 2003, během bombardování Iráku utekli z bagdádské zoologické zahrady čtyři lvi. Toto je jejich příběh o svobodě. Scénárista Brian K. Vaughan (Y: Poslední z mužů, Sága) a kreslíř Niko Henrichon (Noe) dali dohromady příspěvky vojáků, reportérů, záchranářů, bloggerů a iráckých občanů, aby z nich sestavili skutečný příběh o tom, co se dělo v bagdádských ulicích během Irácké války. Nikoho proto asi nepřekvapí, že Smečka z Bagdádů je trochu jiná než klasické komiksy. Není to o romantice, sluncem zalitých stráních, krásných scenériích, zvířecí pospolitosti, lásce a vstřícnosti… Bagdád je městská džungle, plná trosek, špíny, krve a smradu, v níž vyhrává právo silnějšího. A přestože se v knize neobjeví jediný člověk (s výjimkou finálního epilogu) je to vyprávění o lidech, o jejich krutosti, bezohlednosti a nespoutaných ambicích. Tím, že nám ho předkládají lvi, je syrové a nemilosrdné, viděné optikou „druhé strany“ bez zjemňujících fines či pokryteckého vlastenectví. Ostatně každá válka má své hrdiny, zloduchy i nevinné oběti.
