Píše se pár let po 2.SV a do vesničky kdesi v horách přijíždí tajemný cizinec Anderer, doprovázen pouze koněm a oslem. Od prvopočátku se stává trnem v oku starousedlíků, kteří absolutně netuší, kdo to je a o co mu jde až do dne… kdy ho hromadně zavraždí v jeho pokoji v hostinci. Jeden z mála mužů, který u události nebyl je Brodeck, jenž je však paradoxně pověřen sepsáním zprávy o celé události… protože je stejně jako chudák Anderer „jiný“ než ti ostatní. Brodeck zpočátku nechápe, následně se však do psaní pustí a mimoto se rozhodne popsat svůj dosavadní život a válečné útrapy ve své vlastní, tajné zprávě…
Opravdu silný příběh! V každém ohledu, ať to berete z pohledu tématu, formy zpracovaní, či poselství které se snaží sdělit. Poválečné podobenství zakleté kdesi v neurčitém čase a místě, které si bude muset pozorný čtenář vydedukovat sám. Je to příběh o lidském strachu z neznámého a jeho pudové obraně. Příběh o síle fanatismu a davového šílenství, které i v srdcích jedinců probouzí bestii. Na každé stránce cítíte strach hlavního hrdiny, který se jednak bojí svých spoluobčanů a jednak sám skrývá temná tajemství z válečných let, kdy několikrát vyměnil svou důstojnost a lidskost za jednu prostinkou věc… vlastní život!
Je to pár let, co jsem četl románovou předlohu Philippa Claudela. Tehdy mě příběh absolutně odrovnal, ale přišel mi nepřevoditelný do jiného média. Manu Larcenet však svou pochmurnou perokresbou dokazuje, že spousta sdělení lze pomocí správně nakreslených obrázků vyprávět i beze slov. Také jsem rád, že se překladu chopil pan Richard Podaný a rovněž, že přihlédl k neuvěřitelnému románovému překladu paní Kateřiny Vinšové. Pro mě je tohle nejspíš překladový comics roku. Všem moc doporučuji. Nebude to čtení pro každého, ale garantuji vám, že i hejno lučních motýlu budete pak vnímat jinýma očima…
Tady platí to co u Barakudy s tím rozdílem, že tady je druhá kniha mnohem horší než ta první.
Kresebně super, Xaviera mám rád. Ale opět se utvrzuji o tom, že Dufaux jde jako scénárista až na Murenu úplně mimo mě.
Což mám koukám problém, protože se s ním v ERBu do budoucna asi dost počítá. Ale já to přežiju, stejně jako Joda u Crwe, prostě ušetřím :)
Každopádně, za mě letos "nejslabší" ročník ERBu, protože po dalším letošním zklamání u Barakudy a Shi se mi líbil pouze Wild West. Petra Pana neplánuju. Škoda, nezbývá mi než věřit, že komiksy plánované v ERBu na příští rok mi sednou víc. Mám tuhle edici jinak moc rád, ale po letošku už je mi jasné, že i z ní si budu muset vybírat a padá tak můj záměr mít ji doma celou.
Kresba dobrá, nijak z ní neblázním, ale dobrá. Co se týče příběhu, tak o chlup lepší než minulá kniha.
Ale pořád mi to přijde jako neuvěřitelný guláš. U některých nápadů a zvratů scénáristy Defauxe jsem to chtěl hned odložit.
Třetí knihu vynechám, protože je mi naprosto fuk, jak dopadne komiks plný nesympatických postav, kterým do jedné přeju smrt. :(
Nejspíš nejhorší pirátština, jakou jsem kdy v komiksu četl. Četl jsem jich docela dost a vážně mě nenapadá horši.
Tak, tohle je nádhera! Na tenhle sborník jsem se třepal hned, jak ho dynamické duo Crewních vydavatelů oznámilo ve svém videu na YouTube!
A to nemám sci-fi nijak v lásce. A v lásce jsem ho neměl ani před těmi cca 25 lety, kdy tyhle komiksy prvně vyšly v Crwi. Vlastně jsem z nich tehdy přečetl jen Dredda a ze zbytku si pamatuju jen kresbu, která mě tehdy taky moc nechytla. Není tak ani divu, že původní magazíny nakonec (ach jo) skončily v jednom antiku. Jo, tak to bývá, když je vám 15 let a zajímají vás hlavně superhrdinové. Takže teď, když už pomalu rozjíždím páté gumy mě tahle pecka praštila do hlavy, sežvýkala a naprosto nadchla! Všechny příběhy mají parádní evropskou kresbu a ani ty scénáře prostoupené specifickým temně drsným humorem nejsou k zahození. Opravdu jsem si všecko po těch 25 letech bezezbytku a konečně užil! Vybral jsem si červenou obálku s mumií a byl to zásah do černého. Musel jsem si ji v polici vystavit tak, abych na ni viděl a nějakou dobu to tak nechám.
Byl bych rád, kdyby Crew vydávala víc takových věcí, určitě by se ještě nějaké podobné komiksy našly. Každopádně jsem moc rád, že tahle velkoformátová knížka vyšla a všem, kteří u Crwe za těch 25 let pomáhali dostávat příběhy mezi lačné čtenáře, přeji vše nejlepší k výročí! Děkuji!
Do tohoto Batmana se mi moc jít nechtělo. Ale nakonec zvítězila zvědavost a sbírku jsem si přečetl... 14 povídek s velmi kolísavou kvalitou scénářů a kresby, kdy většinou je takové to "nenadchne, neurazí". Tak např. Azzarellův otvírák stojí na parádní kresbě Leeho Bermeja, jinak se jedna o tisíckrát omletou netopýří legendu. Nějak nechápu, proč Azzarella k tomu Batmanovi neustále pouštějí, protože z toho fakt vylízají jen podprůměry stojící na kresbě. Povídka, která se mi líbila naopak nejvíc byla ta z Ruska, která propojila "batmanovskou" realitu s fantazií dítěte a jala se zkoumat batmanovskou legendu z netradičního hlediska. Takových povídek mělo být ve sbírce víc a méně těch "klasických" ke kterým lze bohužel zařadit i český počin od dua Kopřiva/Suchánek, jenž sice přenesla Batmana do komunistické Prahy a vtipně využila odkazů na Bobíka, jinak se ale jedna o naprosto obyčejný a zapomenutelný příběh. Škoda... No prostě, potenciál na "něco netradičního" tu byl. A mohlo to být opravdu velké. Takhle mi to přijde jen jako komerční projekt, kterému jako vějička slouží jména světových a ve valné většině málo známých autorů, kteří však svou šanci šíře se zapsat do čtenářského podvědomí nevyužili. Bohužel...
Zajímavý pohled na život jednoho světce. Zajímavý z hlediska osudu a různých mikropříběhů, bohužel ne tak po stránce zpracovaní. Tam je to prostě stručné odvykládání osudu jednoho statečného člověka, jenž daroval svůj vlastní život za život bližního svého. Asi jsem čekal víc kulisy Osvětimi, ale ty jsou tady pouze načrtnuty na začátku a na konci. Musím ale přiznat, že i mikropříběhy jiných světců, o kterých Kolbe vypráví mě docela zaujaly. A to jsem ateista... Suma sumárum se jedná o jistě záslužné dílo o morálně pevném člověku a jsem rád, že jsem si to přečetl. Ale vím, že už se k tomu nikdy nebudu vracet. To už spíš sáhnu po knižním zpracování, které nebude takto stručně zkratkovité a má docela dobré reference. Za přečtení a tichou vzpomínku na oběti nacismu komiks ale určitě stojí....
Před pár lety jsem si kdesi posteskl, jaká je škoda že čeští komiksoví autoři nevěnují dobovým krimipříběhům moc velkou pozornost. Posteskl jsem si, že by to chtělo něco aspoň trošku políbené noirem. A hle, pandemie hnusného viru k nám přinesla i něco pozitivního a na náš trh přišel Štěkot uvázaných psů… Musím se přiznat, že jsem ke komiksu přistupoval s opatrností. Ona totiž ta věc s vyřezaným hákovým křížem působí trošku parodicky. Nakonec je to jedna z mála věcí, které mohu komiksu vytknout. Příběh policejního mazáka a polovičního Němce Petra Meltkeho mě totiž chytil hned od začátku, ač tedy přiznávám, že na poli krimi nepřináší nic moc objevného (jistým způsobem mi to připomnělo beletrickou detektivku Germania od Haralda Gilberse). Jak však Meltke pokračuje ve vyšetřování smrti svého kolegy a kdysi i přítele Antonína Kohorouze, líbilo se mi to čím dál víc. Meltke musí snést nejednu ránu pěstí, která může přijít odkudkoli. Zároveň se pomaloučku odhaluje jeho minulost a vztah se synem, manželkou a bývalým kolegou. To vše v kulisách podzimu roku 1941, kdy je ve vzduchu cítit smrt a strach vyvolaný gestapem a předzvěstí příjezdu nového protektora Reinharda Heydricha…
Od Jakuba Duška jsem doposud nic nečetl, ale pokud se nemýlím, je tohle jeho první zcela autorská věc, ke které si mimo kresby i scénář psal sám. A musím říct, že se povedl a celý komiks bych tak zařadil třeba vedle podobně laděného Babylonu Berlín. Trošku mě zarazilo, že kresba je vyvedena šedých odstínech, ač původně měl být komiks barevný. Jak jsem se dozvěděl, jde o záměr vydavatele snížit náklady a tedy i prodejní cenu, což v dnešní době tak nějak chápu. Navíc si nakonec myslím, že ta „šedivost“ tomu přidává tu správnou pochmurnost a noirový nádech, takže jsem i s tímto spokojen. Co tedy ještě vytknout? Z mého „zaujatého“ pohledu nejspíš nic, snad jen jsem měl občas problém s řazením bublin. Jinak tedy spokojenost a budu moc rád, pokud Jakub Dušek zase přijde s další válečnou detektivkou.
Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, je jedním z podstatných okamžiků Československých dějin. A jako takový je dosud historiky i širokou veřejností rozporuplně přijímán. Na jednu stranu pomohl zvednout vlastenectví porobeného československého lidu, na stranu druhou vyvolal nepředstavitelnou a krutou represi nacistického Německa. O tom a nejenom o tom je tenhle výtečný komiks… Příběh se začíná 28. září 1941 příjezdem protektora Reinharda Heydricha do Prahy. V Británii se pomalu chystá několik parašutistických výsadků a kaplan Vladimír Petřek se cítí být povinen pomocí bližnímu svému. Skrze jeho osud tak projdeme celou tu slavnou krvavou historii, jenž trpce vyvrcholila hrdinskou smrtí Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše a jejich spolubojovníku v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici.
Po všech stránkách podařený komiks. Notoricky známý příběh o nejznámějším atentátu našich dějin zde doplňuje osud kaplana Vladimíra Petřeka a dodává celé látce zase trošku jiný rozměr, než jsme zvyklí z běžné historické literatury. Líbilo se mi i to, že pasáže, které by byly v komiksové podobě složitější či velmi rozsáhlé na zpracování, jsou doplněny běžným textem, který nás seznamuje s činností dalších odbojových skupin, působením slavné skupiny Tři králů, či dalšími historickými souvislostmi. K tomu všemu výtečně zvolená ruční černobílá kresba, jenž k danému tématu jistojistě sedí nejvíc. Musím v této souvislosti říct, že v komiksu a obecně v médiích jsem viděl hodně a nějaká ta krev a smrt mne jen tak nerozhodí. Ale zde jsou ty pasáže opravdu silné, například u vyobrazení likvidace Lidic a jejich obyvatel jsem místy zadržoval dech. Opravdu to na mne ve své černobílé jednoduchosti obrovsky zapůsobilo. Navíc jsem velmi rád, že tenhle komiks nese československý kreativní podpis. Vážně si ani nechci představovat, jak by tohle ryze československé téma zpracovali na západě, kde by z toho stejně jako ve filmech udělali melodramatický thriller. Tvůrcům velký dík, že se pustili do takového tématu a rovněž čest památce všech padlých!
Tohle je společný komentář pro Modrou Crew 13 a 14… Fabien Nury jedním z mých nejoblíbenějších autorů evropských komiksů. Jeho díla, jako jsou: Jak vydělat jmění v červnu ´40, Zlato a krev, Silas Corey a Tyler Cross patří ke komiksům, ke kterým se rád vracím a vracet budu. Když tedy dala Crew do hlasování Kroniky Legie a tento komiks následně vyhrál, těšil jsem se na dalšího skvělého Nuryho, kterého jsem ještě nečetl. A bohužel, tohle je pro mne šlápnutí vedle! Nury mi prostě ve fantasy žánru moc nesedí a kvalita příběhu je na hony vzdálená výše jmenovaným komiksům. Po prvním dílu jsem si ještě říkal „OK“, tohle je jen rozestavení šachovnice a v dalším díle se to rozjede. Omyl, druhý díl postupuje přesně stejně jako ten první a když dospějeme k finále, měl jsem pocit obrovské prázdnoty. Problém nebyl ve skákání v časech a postavách, na to si brzy zvyknete i díky střídání kreslířů. Problém je, že mi všechny ty postavy a jejich osud byly naprosto ukradené. Pro mě tedy po scenáristické stránce nejhorší Nury, kterého jsem četl a trošku se obávám, že podobný názor bude mít více čtenářů a může to do budoucna zamezit vydání jeho dalších komiksů, které jsou do jednoho (tedy z těch co jsem četl) mnohem lepší než Kroniky Legie. Crew chtěla dát do hlasování fantasy, tak má fantasy, s tím nic nenadělám, ale jistou variabilitu nabídky žánrů mimo sci-fi a fantasy by to opravdu chtělo. Vždyť mimo ně vyšel jen výtečný westernový Hrobař… Tento komiks dost zachraňuje kresba, ač se mi tedy žádná krom úvodních stránek od Mathieu Lauffraye nijak zvlášť nelíbila. Škoda. Ale jak jsem řekl, budu doufat, že tohle nebude hřebík do Nuryho české komiksové rakve. Vážně by to k němu nebylo fér. Kroniky Legie si už ale nikdy nepřečtu…
Tohle je společný komentář pro Modrou Crew 13 a 14… Fabien Nury jedním z mých nejoblíbenějších autorů evropských komiksů. Jeho díla, jako jsou: Jak vydělat jmění v červnu ´40, Zlato a krev, Silas Corey a Tyler Cross patří ke komiksům, ke kterým se rád vracím a vracet budu. Když tedy dala Crew do hlasování Kroniky Legie a tento komiks následně vyhrál, těšil jsem se na dalšího skvělého Nuryho, kterého jsem ještě nečetl. A bohužel, tohle je pro mne šlápnutí vedle! Nury mi prostě ve fantasy žánru moc nesedí a kvalita příběhu je na hony vzdálená výše jmenovaným komiksům. Po prvním dílu jsem si ještě říkal „OK“, tohle je jen rozestavení šachovnice a v dalším díle se to rozjede. Omyl, druhý díl postupuje přesně stejně jako ten první a když dospějeme k finále, měl jsem pocit obrovské prázdnoty. Problém nebyl ve skákání v časech a postavách, na to si brzy zvyknete i díky střídání kreslířů. Problém je, že mi všechny ty postavy a jejich osud byly naprosto ukradené. Pro mě tedy po scenáristické stránce nejhorší Nury, kterého jsem četl a trošku se obávám, že podobný názor bude mít více čtenářů a může to do budoucna zamezit vydání jeho dalších komiksů, které jsou do jednoho (tedy z těch co jsem četl) mnohem lepší než Kroniky Legie. Crew chtěla dát do hlasování fantasy, tak má fantasy, s tím nic nenadělám, ale jistou variabilitu nabídky žánrů mimo sci-fi a fantasy by to opravdu chtělo. Vždyť mimo ně vyšel jen výtečný westernový Hrobař… Tento komiks dost zachraňuje kresba, ač se mi tedy žádná krom úvodních stránek od Mathieu Lauffraye nijak zvlášť nelíbila. Škoda. Ale jak jsem řekl, budu doufat, že tohle nebude hřebík do Nuryho české komiksové rakve. Vážně by to k němu nebylo fér. Kroniky Legie si už ale nikdy nepřečtu…
Tak a já půjdu proti proudu, protože mi tenhle příběh přišel až neuvěřitelně hloupý. Napasovat na 100 stránek takovou spoustu klišé, to vážně vyžaduje umění psát, což Jodorowskému neupírám. Ale v tomhle příběhu snad není jediná postava, která není padla na hlavu. U některých dějových zvratů jsem si musel vážně ťukat na čelo a u některých rozhovorů postav už vyloženě smát. Trošku to zachraňuje kresba, líbilo se mi vyobrazení bitev z perspektivy, jakmile však dojde na detaily manganoidních tvářiček a dlouhé blond vlasy, věděl jsem, že tohle není nic pro mě... S mistrem Jodorowským jsem se hold doposud myšlenkově nepotkal, tak snad to napraví avizovaný western Bouncer od Arga. No a u Královské krve jsem vážně rád, že jsem to nekupoval, ale měl možnost si přečíst u kamaráda. U mě vážně nezabodovala :(
Zázraka jsem nikdy nečetl, zato legendu o Pérákovi, který vždy vyskočil ze stínů, aby nakopal náckům znám už nějaký ten pátek. No a tohle pojetí Péráka mi prostě moc nesedí. Ono je to vážně přetavení české městské legendy do superhrdinského žánru západního střihu a podle mě to právě ztrácí kouzlo našich specifických podmínek. Neříkám, že je komiks vyloženě špatný, ale je jasné, že je určen spíše mladšímu čtenáři, který je již v současnosti zvyklý na trošku té krve a násilí...
Souhlasím s výtkami kolegů níže a přesto jdu na plný počet hvězd. V posledních pár letech pozoruji, jak moc se změnil můj vkus. Kdybych tohle psal někdy před 6-7 lety, určitě bych dal hvězd méně, protože mě western, potažmo evropský komiks nijak zvlášť nebavil, ale dnes? Dnes kvituji téměř každý komiks, který nenese punc nadpřirozena, tedy není "stříknutý" fantasy, sci-fi ani záhybem pláštěnky. A že u nás takových komiksů vychází naprosté minimum. Prostě zbytečně nekomplikované dobrodružství v reálných kulisách. Navíc je tenhle hrobař vyloženě sympatický chlapík! I z těchto důvodů, je to pro mne nejlepší komiks od Xaviera Dorisona, který u nás vyšel. A to mám, na rozdíl od jiných, vážně rád vše, co tady od Dorisona vyšlo. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Víc westernu, víc krimi a detektivky, víc dobrodružných a válečných komiksů... víc Evropy!!!
Souhlas s Fryem, bohužel... Pěkné, roztomilé, stručné, ale celkem zbytečné. Jako součást větší sbírky by to bylo fajn, ale tohle mi přijde jako obyčejné dojení. Pro sběratele Mignolaverse asi povinnost, já jsem však rád že jsem nekupoval, ale pouze měl možnost si přečíst.
Je to už dávno, co jsem četl nějakého Conana. Ten semicovský patří k mému dětství, od Comics Centra jsem kdysi četl jen tu první knihu, protože ty jejich kolosálně těžké bichle vesele ignoruji. Nu a teď je tady Conan v evropském kabátku a to evropské pojetí mu docela sedí! Scénáře sic mají pointy šité trošku horkou jehlou, ale celkově jsou příběhy krásně zpracovány a navíc v úžasném překladu! Už si ani nepamatuji, kdy mě překlad u komiksu takto pohladil po duši. Co se týče kresby, nemám problém ani s jednou zde použitých. Nejvíc se mi líbila hlavně ta v první povídce, kde jsem měl pocit, že nečtu fantasy, ale historický příběh. O kresbě ze třetí povídky není třeba debatovat, ale i ta v povídce druhé má rozhodně něco do sebe. Naopak, stále více si mne získává evropská, osobitá kresba a čím dál tím míň se mi líbí generická a bezpohlavní kresba amerického, převážně superhrdinského mainstreamu. Takže za mně rozhodně spokojenost a těším se na další knihu!!!
Abych se přiznal, tak tohle mě nějak nechytlo. Byl to můj první komiks od Jeffa Lemira, který je i zde prezentován jako odborník na existenciální drama. Fajn, to a podařená vztahovka tam opravdu je a je to na tomto komiksu to nejlepší. Co mě vůbec nebavilo bylo celé to superhrdinství, pomrkávačky na origini známých postav z jiných nakladatelství. Být tohle komiks o partě "obyčejných" podivínů s rodinným tajemstvím, nějakým skrývaným zločinem či bolístkou z minulosti, určitě bych si to užil a vychutnal mnohem víc. A docela mi vadí, že tohle vypadá na jednu z těch neúměrně natahovaných sérii. Na netu jsem měl možnost pročíst si pár dalších sešitů a ono se to pořád nijak zvlášť neposunuje. Se strážci bych to rozhodně nesrovnával, ti i po 30ti letech kopou jinou, nadpozemskou ligu... Co se týče kresby, myslím že je docela v pohodě. Sic si nejsem tak docela jistý, zda lví podíl na tom, že se mi líbila nemá coloring Dava Stewarta. Takže pro mě takový průměr, který neurazí, ale ani nijak nenadchne. Každopádně uznávám, že svou myšlenku to má a hodně čtenářů to vezme za srdce, rozhodně to mezi superhrdiny patří k tomu lepšímu.
V minulém týdnu se mi konečně podařilo sehnat knihu: "Alois Musil zvaný Músa ar Rueili" od Oldřicha Klobase. Kniha je sestavená z výňatků odborných textů, vzpomínek, soukromých dopisů a populární tvorby profesora, kněze a cestovatele Aloise Musila. Knihu jsem včera dočetl a musím říct, že se jedná o výbornou záležitost. O osobu Aloise Musila se delší dobu zajímám, ale přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, že o něm u nás vyšel tento komiks...
Moc pěkné... Kristýna Košutová v rámci své bakalářské práce vystihla podstatné okamžiky ze života Aloise Musila. Což je vzhledem k počtu stran nelehký úkol, protože Musilovy výpravy do Orientu, jeho život mezi beduíny a akademická činnost, už samy o sobě volají po nějakém tom obšírnějším zpracování. Ano, docela dobře si o jeho životě dokážu představit komiksovou bichli, čítající několik stovek stran. Třeba se toho někdy někdo zhostí :D Co se týče kresby/malby, nemám větší problém. Snad by prospělo trošku silnější linka, ale budu li se na to dívat jako na uměleckou kresbu, tak je moc pěkná. Co víc, mezi dnešním trendem komiksů kreslených na počítači působí velmi osvěžujícím dojmem, za což dávám rozhodně palec nahoru. Věřím, že se Kristýna Košutová do budoucna neztratí...
Jak jsem uvedl u komentáře knihy "Alois Musil zvaný Músa ar Rueili" od Oldřicha Klobase na Databazeknih.cz, Musilovy výpravy do časů dávno minulých jsou opravdu úchvatné. Prof. Alois Musil v mých očích patří k těm největším Čechům, vždy si o něm rád přečtu něco nového. Je velká škoda, že se na něj docela a neprávem zapomíná. Moc tedy děkuji za tento komiks...
Původní knihu i film mám docela rád. To samé bohužel nemohu říct o tomto komiksu, který mne mírně rečeno hodně zklamal. Zklamání je to po stránce příběhové, oproti tomu kresbě nelze vůbec nic vyčíst a podíl Camerona Stewarta na mém celkovém hodnocení jasně převyšuje podíl Chucka Palahniuka, který se v mých očích opravdu ve svých posledních několikerých dílech tvůrčně vyčerpal. Ale abych neopakoval již vyřčené, naprosto souhlasím s komentářem, který zde napsal cyboy, i když mé hodnocení je ještě více kritičtější. Škoda, hodně jsem se na tuhle knihu těšil, no a možná to je i ten hlavní problém. Vysoká očekávání se prostě ani zdaleka nenaplnila... Kresba 80%, příběh 40%, celkově 60%
Tak není to vyloženě špatné, ale nic převratného v tom nevidím. Vlastně krom pitomého Shadowlandu, je pro mne tenhle DD nejhorším co tady vyšel. Možná je to mnou a jsem zvyklý na temné příběhy od Bendise a Brubakera, možná mi vadí, když z DD nepokrytě dělají mnou neoblíbeného vtipálka Spider-mana. Ale ten příběh, ty barvy... no udělejte si obrázek sami. Pro mne zlatá éra DD skončila s odchodem Brubakera a je mi naprosto jedno, kolik eisnerových cen waidova éra vlastně dostala.
Naprosto souhlasím s cyboyem. Srovnání se Saccem se samo nabízí a mám z toho totožné pocity. Ne, že by Saccova komiksová reportáž nebyla výborná, ale nic se nevyrovná příběhům zaměřujícím se na osudy konkrétní osoby či malé skupinky lidí, osobním zkušenostem, prožitkům a traumatům, která Fax ze Sarajeva nabízí. Působí to na mne stejně silně jako třeba Maus či loňský Boxer. Fax, jak praví obálka, je opravdovým příběhem o přežití obyčejných lidí, jenž se nevědomky stali pěšci na šachovnici dějin. Je niternou zpovědí o lásce a všudepřítomné smrti, která může místy působit až neuvěřitelně a emotivně na doraz. Všichni však známe obrázky a informace z TV (já osobně navíc i skrze tetu žijící v chorvatském Zagrebu), jaké zvěrstva páchaly vojska Radovana Karadžiče v Bosně, nehledě na hromadné hroby u Srebrenici, kde srbské jednotky pod vedením Ratka Mladiče rozpoutaly peklo na zemi. Ale jen hrstka si dokáže představit, jaké je to mít každou minutu strach o život svůj i svých blízkých, jako se to stalo právě Ervinu Rustemagičovi. Tady ty emoce prostě patří a jsem za ně hodně vděčný.
Jestliže si někdo na konci 2. světové války řekl "nikdy více" nemohl být dál od pravdy. S nastupující postupnou globalizací světa přichází také globalizace válečných konfliktů a prakticky přestávají existovat lokální konflikty. Zní to hrozně, ale jugoslávská válka je jedním z mnoha kamínků v řece vedoucí k bodu, kdy bude svět zcela v troskách. Vraždění se stává intenzivnějším a metody jejich provedení ještě krutějšími. Memento minulosti hovoří jasnou řečí, ale jak ukazují každodenní události ve světě, je až přes příliš těch, kteří se nechtějí poučit. Proto jsou díla jako je Fax ze Sarajeva potřebná a mělo by si je přečíst co nejvíc lidí.
Tohle už je prostě klasika. Ty povídky ve třetí knize miluju, díky nim mám Hellboye pořád hodně rád, i když už ze mě to nadšení od 10. knihy trošku vyprchalo. Ale má to svou vzpomínanou atmosféru, kterou spousta komiksů postrádá. Spoutanou rakev a povídky v ní obsažené už jsem četl několikrát a jednou za čas, si ji rád dám znovu.
Nejsem fanouškem sci-fi a už vůbec té odnože odehrávající se v kosmu nebo na jiných planetách. Už tohoto pohledu jsem poněkud předpojatým čtenářem. Přesto jsem se rozhodl dát (a vlastně i díky reklamě) tomuto komiksu šanci. Vyplatilo se? Tak napůl...
Michal Suchánek je určitě jednou z nejzářivějších hvězd komiksu v ČR za poslední roky. Jenže, ono je v zemi, kde to dělá dohromady deset lidí vlastně jednoduchá věc. Vím, hodně to zlehčuju... Vůči Suchánkově kresbě vlastně větší výhrady nemám. Lamentovat nad tím, že se dneska kreslí na počítači by bylo házením hrachu na zeď. Co mě ale zklamalo je, že mu moc nejde pozadí, pohyb a stíny. Jednou postava stín vrhá, podruhé ne. Ženy od pasu dolů, jsou v jeho podání taky hodně zvláštní. Největším mínusem sbírky však jsou Neffovy předlohy. Těmhle příběhům já nikdy nepřijdu na chuť.
Co mě asi nejvíc mrzí (a za to mě spousta lidí ukamenuje) je použitý jazyk. Měl jsem pocit, že v příbězích z budoucnosti vystupuji samí pražáci. Jako vážně? Hlavně druhá povídka mě štvala a hodně špatně se četla. Zbytek se číst dal a povídka o Osvětimi, byla to nejlepší ve sbírce.
Podle mě se nový Saudek nekoná. A to nemám Saudka nijak v oblibě...
Souhlas s kolegy pode mnou. Tenhle komiks je totální průser ve všech ohledech a pro mne asi nejhorší komiks, který jsem četl za několik let. Přehršel postav, naprosto žádný smysluplný příběh. Trošku to zachraňuje kresba, ale ani ta není nic světoborného. Nevím co jiného k tomu dodat, snad jen, pokud můžete a nebude vám chybět v rámci sbírky, tak se tomuto tupému dílku vyhněte velikánským obloukem.
Tenhle ročník Crwe vypadá od svého rozjezdu velice slibně. Ač Crew více méně nekupuji, do čísla 47 a 48 jsem prostě musel jít k vůli Blacksadovi...
Co se týče jednotlivých komiksů:
- LAMIA: Mé opravdu první setkání s "Mýty". Příběh stylizovaný do noiru je hodně fajn a moc se mi líbil. Na druhou stranu jsem asi rád, že to byl jen takový kraťas, protože delší příběhy psané tímto stylem bych dneska už asi nedokázal číst. Hold mám poslední dobou nějakou averzi vůči fantasy. Což je hlavní důvod, proč se i Mýtům stále vyhýbám. Ale Lamia fakt zaujala, takže po těch Mýtech jednoho dne možná nakonec sáhnu.
- CHEW: Kriminálky a detektivky jsou mým každodenním chlebem a stále jsem věřil, že tahle vychvalovaná série by mi mohla sednout. Opak je bohužel pravdou. Chew mi naprosto nesedl. Základní myšlenka je sice zajímavá, ale výsledek na mne působí stejně nechápavým dojmem jako se mi to stalo dříve u Goona. Moc tomu nepomáhá ani karikaturní kresba. Pokud tohle jednou vyjde knižně, zcela jistě vynechám.
- BLACKSAD: Co říct? Absolutní spokojenost! Černý panter je zpět přesně tak, jak ho mám rád. Počkal jsem si až budu mít doma kompletní příběh a udělal jsem dobře, tenhle počin je potřeba si vychutnat pěkně na jeden zátah. Nemůžu se dočkat dalšího dílu a doufám, že s ním autoři nebudou dlouho otálet!
Tenhle ročník Crwe vypadá od svého rozjezdu velice slibně. Ač Crew více méně nekupuji, do čísla 47 a 48 jsem prostě musel jít k vůli Blacksadovi...
Co se týče jednotlivých komiksů:
- CENA: Gaiman vykouzlil "pohádkový" příběh o tajemné kočce, který se mi hodně líbil a zahřál u srdce. Taková milá jednohubka...
- CHEW: Kriminálky a detektivky jsou mým každodenním chlebem a stále jsem věřil, že tahle vychvalovaná série by mi mohla sednout. Opak je bohužel pravdou. Chew mi naprosto nesedl. Základní myšlenka je sice zajímavá, ale výsledek na mne působí stejně nechápavým dojmem jako se mi to stalo dříve u Goona. Moc tomu nepomáhá ani karikaturní kresba. Pokud tohle jednou vyjde knižně, zcela jistě vynechám.
- BLACKSAD: Co říct? Absolutní spokojenost! Černý panter je zpět přesně tak, jak ho mám rád. Počkal jsem si až budu mít doma kompletní příběh a udělal jsem dobře, tenhle počin je potřeba si vychutnat pěkně na jeden zátah. Nemůžu se dočkat dalšího dílu a doufám, že s ním autoři nebudou dlouho otálet!
Můj první letošní komiks a hned takové nečekané překvapení. O téma Holocaustu se zajímám víc jak půlku života a do tohoto komiksu jsem se původně nechtěl vůbec pouštět, protože jsem předpokládal, že půjde jen o další z pokusů průmyslového dojení sentimentálního smutku, které zde nejednou předvádějí někteří autoři parazitující na jedné z nejtemnějších a nejbolestnějších kapitol lidského pokolení. Strašně jsem se mýlil a dneska si mnu ruce, že jsem se nakonec nechal zlomit a knihu objednal.
Reinhard Kleist totiž na sentiment, potoky slz a slovíčka o utrpení nevinných objetí vůbec nehraje. Místo toho předkládá naprosto (avšak krásně) přímočarý příběh o strastiplné cestě Hertzka Hafta napříč koncentračními a likvidačními tábory až po boxerské ringy v New Yorku. Příběh o cestě, která rozhodně není pouze cestou nevinného beránka ve vlčí pasti, ale mnohdy vypočítavého hrubiána, jenž si včas uvědomil, že pokud chce v tom pekle přežít, nesmí brát téměř žádné ohledy na bližního svého. Příběh o cestě, jenž rozsápala mysl malého židovského kluka a uzavřela jeho duši do nevyzpytatelné a explozivní temnoty.
Jak už jsem uvedl, příběh je naprosto přímočarý, chronologicky plynoucí a nesetkáme se zde s žádnými zbytečnými odbočkami či flashbacky. Kresba na první pohled působí velice minimalisticky a jednoduše, když se ale zaměříte na určité panely, budete až překvapeni, jak detailní a ve své kruté kráse se najednou bude vyjímat. V kombinaci s příběhem funguje naprosto perfektně. Vyzdvihnout musím zpracování. Argo si na svých titulech nechává vždy záležet, většinou se to dost projeví i v ceně. Zde jsem ale za opravdu pěkný peníz dostál krásný nadstandard, na který je ještě před otevřením radost pohledět. Dále mne pak jako člověka zajímajícího se o Holocaust a rovněž fanouška boxu potěšily medailonky a historické souvislosti o boxerech, kteří prošli nacistickými továrnami smrti, jenž jsou uvedeny v závěru knihy. Nemám tedy hodně co vytknout a jen snad dodám, že Boxer Reinharda Kleista pro mne představuje až krystalicky čirou ukázku skutečného grafického románu, ke které se v budoucnu jistě rád mnohokrát vrátím.
Kdyby by mi před několika lety někdo řekl, že u nás budou Skalpy vycházet, asi bych se mu vysmál. Jsem proto strašně rád, že jsem se mýlil a tato perfektní série je tady v celé své brutální kráse!
Jason Aaron nás poutavou formou přivádí do prostředí indiánské rezervace, před jejímiž obyvateli by i Karel May zbaběle utekl někam do hlubokých lesů. Skalpy jsou nekompromisní noir kriminálkou, psanou v láskyplných odkazech na klasickou drsnou školu, avšak zobrazující hranice tohoto žánru z moderního úhlu pohledu stejně úspěšně, jako se to daří na půdě beletrie Dennisi Lehanemu. Indiánská rezervace je zde Bohem opuštěnou zemí, kde není místo pro zákon a kde korupce rozhodně nevoní po fialkách. Narazit zde na slušného člověka je malinkatým zázrakem a ani hlavní hrdina Dashiell Zlý kůň není žádným andílkem... Výborný Aaronův scénář je zde podtržen neotesanou a sirovou kresbou R.M.Guéry, která se k příběhu až neskutečně hodí a opravdu působí velmi svěže mezi záplavou mainstreamových kreseb v komiksech, které zde v poslední době vyšly...
Pro mě byly Skalpy letos nejočekávanější novou sérií, protože já tyhle noir kriminálky a historky drsné školy prostě miluji! Rád bych pánům z Crwe poděkoval, že se do nich nakonec pustili a budu se moc těšit na další díly, které doufám budou brzy následovat. Ony jsou totiž Skalpy návykovou záležitostí, něco jako panák výborné Whisky nebo voňavý doutník uváleny na stehnech rozžhavené Kubánky. Ať sním třeba svůj skalp, ale jedno ochutnání nikdy nestačí!
Sam a Twitch ***** (akorát to little cameo Spawna naprosto zbytečné)
Sny * (ani jsem to nedočetl, tenhle žánr mne prostě začal zcela míjet)
Průměr tedy ***, jen bych si přál, aby tady vycházelo víc krimi, noir a drsné školy. Ten BB/Art to moc nevytrhne jedním dílem 100 nábojů ročně a pokračováním Criminalu. Doufám, že příští rok dají aspoň i Fatale. Ještě, že se Crew pustila do Skalpů, ale byl bych mnohem raději, kdyby dále přinesla i v jednom z podcastů vzpomínaného Parkera... Na mě to má v poslední době pouze ten efekt, že se mnohem častěji vrhám na beletrii a komiksy chtě nechtě přecházejí na druhou kolej. Krimi žánr je bez diskuse u nás nejvíc opomíjený a přitom (pro mě) naprosto nejlepší!!!
Jednu dobu to už vypadalo, že mne přestane superhrdinský komiks úplně zajímat. No, ale asi tam někde uvnitř kousek toho kluka pořád je a hlavně díky Batmanovi mě superhrdinský komiks zase začal docela bavit. S první knihy JLA jsem měl ale velkou obavu. Jednak mi ne-úplně sedí to co v dosud česky vyšlých komiksech předvádí Grant Morrison s Batmanem a jednak jsem nechtěl kupovat něco podobného k „Avengers: Do boje“, které jsem měl velký problém vůbec dočíst a nakonec jsem je věnoval bratrovi. JLA je ale trošku jiná „liga“ a to doslova.
Lehké srovnání… Zásadní věc pro mne je, že se jedná o týmovku DC Comics, protože Marvel mne z nějakého důvodu teďka dost míjí (hlavně pocitově) a to jsem nikdy dřív moc na rozdělování komiksů dle vydavatelství nebyl. A ano, nebudu tvrdit, že JLA se jako postavy zásadním způsobem liší od zmíněných Avengers, protože v obou týmech jsou borci oblečení v barevných kostýmech. Přesto je toto uchopení JLA od Avengers v mnohem jiné.
Jednak jsou všechny události přehledné, příběhy jsou fajn a na rozdíl od komentářů pode mnou jsem se v ději neztrácel a nepřipadal mi jako nepřehledný „miš-maš“. Dokonce bych tvrdil, že se tady Morrison hodně držel na řetězu a jeho osobitý rukopis je více vidět až v poslední části knihy. Navíc jsou dialogy občas hodně vtipné a sebeironizující, což sebou nese efekt odlehčení. Druhým rozdílem je počet postav, které nám jsou představeny. V JLA je hlavní kostra týmu, plus nějací záporami a dobře se ve všem orientuje, na rozdíl od kvantových rovnic a kvadratických funkcí předvedených v konkurenční knize od Marvelu. Taky musím zdůraznit, že ač se k nám tým JLA dostává poprvé, nijak mi nepřekážela neznalost větší historie týmu, přesto že si uvědomuju, že někteří hrdinové už nejsou původními členy a není zde vysvětleno co se s těmi původními stalo. Mě to ale při čtení fakt nevadilo. Třetím rozdílem a plusem téhle knihy je kresba. Porter a Jimenez zvolili přehledný mainstreamový a na řekl bych že na dobu vzniku dost moderní styl, ve kterém se také dobře orientovalo a navíc je tahle kresba opravdu příjemná napohled.
Do JLA jsem šel hlavně kvůli Batmanovi. A Batman je i zde opravdu frajer, onen drsný strážce spravedlnosti, který ve chvílích kdy nebojuje s Jokerem a ostatními zločinci v Gothamu, pomáhá partičce superlidí s ochranou světa. Nutno podotknout, že zde většina hrozeb pochází z vesmíru, což u mne bývá problém, protože mám raději „civilnější“ superhrdinské komiksy a tohle pro mne byla změna. A víte co, nakonec se mi to všechno docela líbilo...
Měl jsem z tohoto komiksu velký strach, když jsem viděl, že je to další autorský počin Geoffa Johnse. Jeho předchozí „Utajený počátek“ mne prostě hodně zklamal. Podobně jako komentující erik, jsem minulý týden vyrazil do kina na Muže z oceli a doma si to ještě doplnil o výborný dokument „Secret Origin: The Story of DC Comics“. Naladil jsem se tak na docela příjemnou vlnu DC komiksů (poslední dobou mne marvelovky nějak míjejí a nebaví) a nakonec jsem se rozhodl, že dám Geoffu Johnsovi a jeho Supermanovi ještě jednu šanci.
A jsem vcelku spokojen. Od předchozího Johnsova příběhu je to posun o světelné roky! Možná za to může vliv Richarda Donnera, ale těžko říct jakou míru podílu na scénáři oba pánové nesou. Posun však nenastal jen pouze po stránce příběhové, ale také po stránce kresební. Kresba Adama Kuberta je mnohem dynamičtější a koukatelnější, než přeslazená a statická kresba Garyho Franka v Utajeném počátku. Možná není na místě oba komiksy porovnávat, já se tomu však nemohl ubránit, protože mne k tomu nutí osoba scénáristy. Poslední syn přináší akční podívanou, ke které není potřeba širší znalost Supermanovy historie. Nepatří ani mezi komiksy, u kterých je potřeba se více zamýšlet. Přesto se mi tahle přímočará akční jízda, tvořící jeden uzavřený příběh v životě Supermana opravdu docela líbila. Navíc jsem strašně rád, že se tady tentokrát neobjevila partička nudně-debilních postav z budoucnosti. Za to opravdu autorům děkuji!
Synonymum pro upírské legendy dneška představují infantilnosti ve kterých puberťačkám vlhnou kalhotky při pohledu na upírského hošíka, který na denním světle světélkuje. Synonymem je bezduchá „tvaj lajč“ (nebo jak se ta blbost píše) pseudoromantika, která upírské přízraky odvádí hodně daleko od jejich pravé podstaty. A proto děkuji Scottu Snyderovi, že jejich legendu oprášil, přidal vlastní nápady a dokázal téměř nemožné – tedy to, že i mne začali upíři zajímat.
Série Americký upír Scotta Snydera si mne získala už od prvních stránek, kde si výborně zahostovala i legenda hororového žánru Stephen King. Můžeme tak sledovat krvavou legendu o zrodu nového typu upíra, pro jehož představitele nemůžeme najít nikoho lepšího než sobeckého a bezcitného psance z Divokého západu, který je v tomto komiksu opravdu nehezké místo. Na následujících stránkách se tak rozvíjí pohnuté osudy Skinnera Sweeta, mapující jeho počátky cesty napříč americkými dějinami. Jeho příběh se dějově prolíná s osudy Pearl Jonesové, mladé začínající herečky z doby končící éry němého filmu, která se dostává v nesprávnou chvíli na nesprávné místo.
Jak již jsem napsal, po scenáristické stránce je Americký upír výborný komiks. Scott Snyder se u mne pomalinku, ale jistě dostává mezi v současnosti nejoblíbenější autory (Stephen King na poli beletrie tam patří dávno) a předpovídám mu celkem zářivou budoucnost. Kresba Rafaela Albuquerquea mne zasáhla jako blesk z čistého nebe. Je pro mne nová a neokoukaná a přitom neuvěřitelným způsobem osvěžující. Nepamatuji si, který jiný komiks na mne, podobně jako u komentujícího Indyho, po výtvarné stránce v poslední době takto zapůsobil. Možná snad Blacksad, ale toho jsem znal již z dřívějška. Prostě si myslím, že zde máme zaděláno na jednu z nejlepších sérií, kterou lze dnes sehnat a to po všech stránkách.
Takže Skinnere a Pearl, kam zakousnete příště své špičáky? Nemůžu se dočkat, až to zjistím…
Superman pro mne asi bude vždycky zvláštně specifickým hrdinou. Byl totiž prvním komiksovým superhrdinou, kterého jsem kdy poznal (prvně trochu paradoxně ve filmech Richarda Donnera s Christopherem Reevem, které mne ve své době posadily na prdel) a i díky němu jsem se o komiksy začal zajímat. Jenže jak šel čas dál, začal jsem mít raději jiné hrdiny a Superman tak nějak ustupoval do pozadí. Dnes mi již zůstává pouze ono sentimentální pouto…
Ale zpátky k příběhu Utajený počátek. Ne, tohoto Supermana také nepovažuji za nijak dobré dílo a už vůbec bych jej nenazýval „Supermanem, který za to stojí“. Veškeré podstatné už zde uvedli komentující Erik s Lennym, takže se nechci opakovat. Na mne tenhle komiks působil až moc pateticky a přímočaře. Navíc je to opravdu zaměřeno na velmi mladé čtenáře, takže se Johns ve scénáři nevyhnul převyprávění tisíckrát probraného klišé, které jsme o Supermanovi už četli nebo viděli ve filmech. Prostě žádná invence, která by mi vysvětlila, proč je Geoff Johns tak oblíbeným autorem, protože to co jsem měl možnost od něj číst řadím k těžkému průměru až podprůměru. Chápu, že zřejmě patřím do jiné věkové cílovky, ale tenhle příběh mi přijde docela nudný i z pohledu dítěte. Ke kresbě Garyho Franka větší výhrady nemám, není to sice nic výjimečného, ale k prostoučkému scénáři Geoffa Johnse sedí dokonale.
Neměl jsem sice přehnané očekávání, ale někde jsem četl, že tenhle příběh je docela fajn. Z tohoto důvodu velké zklamání. Tentokrát na mne ani nepůsobí ono sentimentální pouto, které mne se Supermanem pojí a občas mne přivádí zpět k jeho příběhům. Utajený počátek je tuctovka, která ničím zvlášť nezaujme a jako taková brzy upadne v zapomnění. No vážně, tohle je jasná záležitost jen pro toho, komu stačí vidět chlápka s „eSkem“ na hrudi a víc od příběhu nečeká. Ti ostatní ať raději sáhnou po jiném komiksu…
S Garthem Ennisem jsem po Preacherovi, Hitmanovi a pár knihách Punishera podepsal pomyslnou dohodu o neútočení. Jsem pevně rozhodnutý, že do Bandy (The Boys) už určitě nepůjdu. No, prostě mne v současné době Garth Ennis zajímá stejně tak jako derby Sparta – Slavia, tedy vůbec. Nevím, asi jsem jeho příběhy docela přesycen a nemůžu se ubránit dojmu, že je to pořád to samé, i když v trochu jiných kulisách a s trochu jinými hrdiny. Tolik pár osobních pocitů k autorovi…
Trošku v rozporu s výše uvedeným, jsem o Bitevním poli ani nezapochyboval. Jednak mne období 2SV války hodně zajímá a studium tohoto konfliktu je mým velkým koníčkem. A jednak jsem tak trošku od Ennise očekával vyšší míru serióznosti, než jakou ve většině komiksů zpravidla předvádí. Do jisté míry jsem byl potěšen, protože Ennis předkládá tři zajímavé příběhy, pokaždé z trošku jiného pohledu. Navíc jsem rád, že celkem drží a až na pár výjimek (např. rozdrcený německý voják v pásech tanku) nesklouzává k prvoplánovému zobrazení násilí, ale spíše se soustřeďuje na vykreslení psychologického hlediska jednotlivých postav a motivace k jejich jednání v hraničních situacích.
Možná tohle všechno chtělo méně mainstreamovou kresbu než, která byla použita. Z tohoto ohledu na mne asi nejvíc zapůsobila kresba Petera Snejbergera v druhém příběhu, která se od tradičního proudu vzdaluje nejvíc a navíc je zde použit coloring bez jasných, do očí bijících barviček. Russ Braun a Carlos Ezquerra prostě vystřihli kresbu, která by se neztratila v žádném komiksu z hlavního proudu. Mou poslední výtkou pak je překlad mluvy velitele tanku v posledním příběhu, protože zde jsem u některých bublin musel trošku zapřemýšlet, co postava právě říká. Ale to je asi tak vše co mi na Bitevním poli vadilo.
Z komplexního hlediska docela spokojenost. Přece jen u nás moc válečných komiksů nevychází a tak musím být rád za každý přírůstek, který vykazuje jisté kvality. Ani jeden z příběhů sice není nic velkolepého, co by nějakým významným způsobem zůstávalo v paměti nebo vyvolalo hlubší momenty zamyšlení. Přesto se jedná o čtivé dílko, které neurazí a docela i pobaví…
Tak se to konečně povedlo a jedna z mnou nejočekávanějších komiksových událostí po několika odkladech dorazila na trh v českém překladu. Ano, na Criminal jsem se neskutečně těšil a po jeho přečtení jsem naprosto spokojen. Mám pro tyhle historky z „šedé zóny“ lidské civilizace typu 100 nábojů, Skalped nebo Sin City velkou slabost, jen je škoda že jich nevychází trošku víc. Ed Brubaker je v podobném žánru jako ryba ve vodě a spolu s kreslířem Seanem Phillipsem nás přivádí mezi postavy temné noir kriminálky o několika dějstvích a úhlech pohledu. Kniha sice obsahuje tři hlavní příběhy, které jsou nadprůměrné samy o sobě, ale s pokračujícím čtením je radost pohledět, jak věci pomaloučku zapadají do sebe a jednotlivé příběhy se prolínají. Skvělé je, že ve všech příbězích vystupují charakterově silné postavy a ač jsou to povětšinou zločinci toho největšího kalibru, vždy v sobě mají aspoň nějaké ty kořeny morálních zásad, ať už jsou jejich motivace jakékoliv. Prostě klasičtí antihrdinové, kteří vám nebudou lhostejní a dokonce jim budete fandit.
Nejčastěji je tady skloňována podobnost se sérií Sin City od Franka Millera. Přiznám se, že jsem ji nakonec také pocítil, ale to až při čtení druhého příběhu – Lawless. Je to ale spíše podobnost celkových kulis, prostředí a charakterů (ano největší podobnost vidím v onom baru „Podzem“, kde se slézá zločinecká sebranka z celého města. Jenže podobný pajzl najdete i reálně v každém větším městě.). Potud podobnost. Jinak je Criminal zcela odlišný, tak nějak mnohem více skutečný a hmatatelný. Tím ale nechci naznačit, že je snad lepší než Sin City, které je také mou srdeční záležitostí.
Zpracovaní knihy je na české poměry fantastické. Pevná vazba, lesklý papír a spousta bonusů. Mimo jiné kniha obsahuje původní titulní stránky sešitových vydání v celostránkových galeriích, eseje autorů o oblíbených filmech (našel jsem tam i pár filmu, které jsem neviděl a na které chci jistě brzy kouknout) a výbornou předmluvu Davea Gibbonse, která z větší části vystihuje i mé pocity a pod kterou se můžu podepsat. Spolu s Blacksadem je Criminal (aspoň tedy pro mne), bez debat nejlepší věcí, která vloni vyšla a já budu doufat, že bude natolik úspěšný, že se v budoucnu dočkáme dalšího pokračování.
Nu což, všechno jednou končí a nejinak tomu je i s Daredevilem od Briana Michaela Bendise. To sice opravdu zamrzí, protože jeho Daredevil je naprostá jednička v superhrdinském komiksovém žánru, na druhou stranu však potěší, že se Bendis se svým (dle vlastních slov) oblíbeným hrdinou rozloučí ve velkém stylu. Čtvrtý omnibus s českým podtitulem „Muž beze strachu“ je totiž naprostou esencí toho nejlepšího, co za svého působení Bendis s Daredevilem dokázal. Znovu je to temné kriminálně-existencionální drama, které spíše než na klasické heroické akci maskovaného mstitele, stojí na schopnosti vyrovnat se s kopanci veřejnosti, které s sebou přináší odhalení tajné identity, kdy nepřítelem může být naprosto kdokoliv a nebezpečí hrozí ze všech stran.
Tématicky je kniha rozdělena na čtyři příběhy. První dva, „Desatero“ a „Murdockovy listy“ jsou pokračováním hlavní dějové linky předchozích knih a stejně jako v nich se tu potkáme s Mattem Murdockem spíše v jeho civilní podobě. Kromě něj se ale objeví i Elektra, Black Widow nebo Bullseye, takže bez akce se úplně neobejdeme. Na rozdíl od předchozí knihy se mi tentokrát líbily i další, přídavkové příběhy, které po zmíněných dvou následují. Třetí příběh je z kategorie What if. Sami jste v životě jistě mnohokrát přemýšleli, jak by se události vyvíjely, pokud byste udělali to či ono jinak. Zde se můžeme podívat na jednu takovou událost v životě Daredevila a sami si udělat obrázek o tom, zda by to bylo lepší. Poslední příběh je pak spíše příběh Franka Castla aka Punishera a Daredevil zde hraje jen druhé, přesto důležité housle. I tak se mi příběh z ultimátního universa dost líbil, mimo jiné jsem se utvrdil v názoru, že Spider-Man je opravdu pablb.
Bendisův Daredevil je opravdu výborná superhrdinská série. Možná je to proto, že tohle prostě není klasický superhrdinský komiks, ale pořádné drama se vším všudy. Skvělý scénář a nepatetické dialogy jsou navíc doplněny atmosférickou kresbou a coloringem. Zůstává pouze ona pachuť, že tohle je poslední díl. Ale jak se říká: “Král je mrtev, ať žije král“, budu stále doufat, že vydavatel vydá i pokračování z pera dalšího mistra temné krimi, Eda Brubakera.
„Škandální voe…“. Pokud bych měl s klidem v duši někomu doporučit nějakou komiksovou sérií, možná by to bylo právě 100 nábojů. Máme tady sedmý díl této řady a pořád je to nekompromisní, dá se říci že téměř non-fiction jízda. Scenárista Brian Azzarello nás tentokrát v prvním příběhu přivádí mezi zdi až typicky známě vyobrazené věznice (kdo četl Hellblazer: Těžké časy, ten rozumí), kde bychom jen těžko očekávali nějakou spojitost s organizací Trust a agentem Gavesem. Azzarello nás však sérií dějových zvratů a řízných dialogů rychle vyvede z omylu. V druhém příběhu se pak znovu setkáme s jedním starým známým, mafiány a jedním celkem neférovým lovem na tygra. To vše ve výborné kresbě Eduarda Rissa, kterou jsem chválil již dříve a nemusím se k ní tedy vracet. Je prostě perfektní…
Abych byl opravdu objektivní, je tento díl přece jen trošičku slabší než ty předešlé. Možná je to jen zdáním, anebo i tím, že je to přece jen docela dávno, kdy jsem četl první díly a začal jsem se místy v postavách ztrácet. Až jednou budu mít všechny díly, musím si je znovu přečíst pěkně pohromadě. Každopádně, spousta karet zůstává pro další díly neodkryta, protože ani tentokrát jsme se o záměrech Trustu ani agenta Gravese nic moc nedozvěděli. Té dlouhodobé tajemnosti si u této série opravdu cením a má napjatost stoupá s každým dílem výš a výš. No, uvidíme, kam tohle všechno povede, jsem si ale jistý, že zběsilá jízda bude pokračovat.
Když jsem se před sklonkem roku dozvěděl, že u nás bude vycházet tzv. „Ultimátní komiksový komplet“ na okamžik jsem začal řešit dilema, zda začít kupovat všech šedesát knih, které mají v rámci UKK vyjít. Postavil jsem si pro (zajímavé počiny marvelovské historie) a proti (výsek, a často torzo delších sérií). Rozhodovacích veličin bylo více, ale nakonec jsem dospěl k závěru, že i přesto že považuji UKK za chvályhodný projekt není tak zcela určen mně a rozhodl jsem se, že si vyberu pár, svému srdci a vkusu nejbližších kousků jako jsou příběhy Daredevila.
Abych však nekupoval zajíce v pytli, rozhodl jsem se na zkoušku koupit první díl Astonishing X-Men od Josse Whedona, o kterém jsem slyšel ze všech stran jen samou chválu. A nelituju, příběh je to hodně dobrý a napínavý. Dostáváme se na pomyslně nový počátek X-Menů, kteří svým počínáním chtějí lidem dokázat, že jsou tady proto, aby je chránili. Protivníkem jim je mimozemšťan Ord, sérum hubící mutantní gen, ale hlavně vlastní neshody a otázky priorit. Postavy působí plasticky a každá má svůj vyvážený prostor. Příběh je podpořen výbornou a k superhrdinskému komiksu vhodnou kresbou Johna Cassadaye, je to prostě typický mainstream.
Několik slov k provedení. Pevná vazba, lesklý papír (občas se však objevuje výtka, že je zvlněný, v mém výtisku to není však nic tragického), ostré barvy. Součástí jsou krátké článečky upřesňující předchozí historii, medailonky autora, vysvětlení některých pojmů ze světa X-Men. Prostě něco, co je skvělé pro čtenáře, který se podobně jako já setkává se sérií Astonishing X-Men zcela poprvé. Hřbet všech šedesáti knih by měl tvořit jakési obrazové dioráma s nejznámějšími postavami Marvelu, což může byt pro pravidelného kupujícího všech čísel velmi pěkné na pohled v knihovně a znamenat určitý bonus. Já, který hodlám koupit jen pár knih, bych namísto obrázku na hřbetě uvítal raději klasicky název a autora. Preferován je zájem těch, kteří budou sbírat komplet a to chápu.
Na závěr bych rád uvedl, že považuji UKK za vcelku zajímavý projekt, který byl v počátku doprovázen trošku kontroverzním průzkumem trhu. Když nic jiného, třeba dokáže nalákat nové čtenáře, nebo vyvolá velkou poptávku po některé z představovaných sérií, kterou pak možná někdo vydá kompletně. To vše však ukáže čas a já tak UKK držím palce.
Patřím k těm, kteří vyrůstali na historkách drsné školy z pera Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta, nebo jejich pozdějších a současných následovníků, hlavně pak na drsných krimi-noir Jamese Ellroye. Všichni tito tvořili specifickou odnož detektivního a krimi žánru, jehož hrdinové nejsou ani zdaleka kladné postavy, vyznačují se svým cynizmem a pohybují se ve stínech zkorumpovaného velkoměsta. V duchu tradic těchto velikánů žánru, se ze stejných stínů zrodil i Blacksad, černý panter v roli soukromého očka, jenž pro mě představuje až neuvěřitelně svěží příspěvek do komiksového světa.
Tato souborná kniha není mým prvním seznámením s Blacksadem, nicméně skoro tomu tak být může. Jelikož nejsem pravidelným čtenářem magazínu Crew, měl jsem možnost číst a to poměrně nedávno, pouze úvodní povídku „Kdesi uprostřed stínů“. Už tehdy mě tenhle kocour dostal. Zbývající povídky jsou pro mne nové, takže koupě souborného vydání byla jasná volba. Zde se nám Blacksad předvede ve čtyřech příbězích a dvou kratičkých bonusech, v nichž však nedochází k žádnému opakování zápletek a každá z povídek se dotýká jiného tématu.
Úvodní „Kdesi uprostřed stínů“, je čistokrevnou sondou do drsné školy, kdy soukromé očko musí vyšetřit vraždu své bývalé lásky a jeho vyšetřování vede velmi vysoko, druhá „Národ ledu“ pak kriticky ukazuje na palčivé otázky rasové nesnášenlivosti a segregace. Třetí „Rudá záře“ nechá vzpomenout na americké honby na čarodějnice komunismu, studenou válku a atomovou hrozbu. Závěrečná povídka „Peklo, mlčení“, která v českém překladu vychází poprvé, je pak podobně jako „Kdesi uprostřed stínů“ dalším vyšetřováním zpočátku rutinního případu, které postupem času odkryje tajemství několika lidí.
O příběhy se scénářem postaral Juan Díaz Canales a jeho výtečně stavěnou atmosféru, děj a překvapivou pointu všech příběhů doprovodil Juanjo Guarnido svou neuvěřitelnou kresbou. Pánové vsadili na „bajkový“ styl vyprávění a hrdinům vtělili zvířecí podobu, přesně podle toho, jaké zvíře se hodí ke kterému člověku a jeho vlastnostem, tedy recept, který již v minulosti vyšel třeba Artu Spiegelmanovi u Mause nebo Bryanu Talbotovi u Grandville. Tento komiks se čte opravdu pomalu. Jednak si člověk užívá příběh a břitké dialogy a pak je tady ta kresba. Kresba je naprosto úžasná a je velmi zábavné studovat detaily jednotlivých obrázků, které jsou vyvedeny s naprostým důrazem na detail a dynamiku. To vše podpořeno výborným, temněji laděným coloringem, vystihujícím svět, ve kterém Blacksad žije a pracuje.
Normálně mně evropské komiksy moc neoslovují, hold jsem zvyklejší na americkou produkci, ale uznávám, že je to možná škoda. Blacksad je pro mne prvním dílkem z evropské řady Crwe a jedním z prvních evropských komiksů, které jsem koupil. Pro mě však představuje perfektní a komplexní dílo, které už teď můžu označit za mého letošního favorita na nejlepší komiks, který u nás vyšel a asi se jej nebojím ani zařadit k nejlepším komiksům, které jsem kdy četl. Doufám, že autoři budou v jeho příbězích nadále pokračovat a my se brzy dočkáme dalšího vydání neotřelých povídek drsného soukromého očka.
Po nějaké době jsem zase dostal chuť na něco ze superhrdinského soudku. Dnešní deštivé odpoledne a vzácný dostatek času mi dovolil, abych si tento špalek vychutnal pěkně na jeden zátah. A opravdu toho nelituji. Dostáváme se zde do třetího a na nějakou dobu zdá se že posledního dějství života jednoho z nejslavnějších dětí marvelácké stáje. Už samotný podtitul "Smrt" jasně naznačuje o co vlastně tentokrát půjde. Dějově se dostáváme za event Civil War, jenž je zde pouze vzdáleně vysvětlen prostřednictvím dialogů postav, což je ale celkem dostatečné. Brubaker jde rovnou na věc a není žádným velkým tajemstvím, že Steve Rogers alias Captain America umírá hned na prvních stránkách knihy. Otázkou však zůstává, zda lze zabitím Steva zabít i legendu, kterou Captain America ve své podstatě a v očích občanů představuje. Kostky jsou vrženy a na následujících stranách se rozvíjí konspirační příběh a vysoká hra patriotů přivádí americké ulice zpět do válečné zóny. Najde se v tomto víru událostí někdo, kdo je hoden znovu pozvednout štít v barvách americké vlajky?
Captain America je ikonickou postavou Marvelu, nositelem všech ctností, podobně jako Superman od DC. Proto jsem měl zpočátku strach, zda bude příběh o jeho smrti pojat se zaslouženou důstojností. Na druhou stranu Brubaker je Pan scénárista a ani tentokrát mě nezklamal. Oproti předchozí knize není příběh kouskován a neodbíhá do několika sérií. Možná proto na mně působil více celistvě a mnohem lépe se četl. Kresba Steva Eptinga opět perfektně vystihuje celou nervy drásající atmosféru.
Konečně jsme se zase po letech dočkali návratu tohoto pekelného chlapce. Příběh má velmi solidní tempo a je jen málo času k dalšímu nadechnutí. Nejrůznější potvory a bohové z ruských bylin, pohanských legend a jiných mytologií se zde opravdu valí ze všech temných stínů. Fegredo na postu nového kreslíře hravě obstál a coloring, který je u Hellboye používán patří k mým nejoblíbenějším. Mám toho pekelného chlapíka moc rád, jen mě opravdu mrzí ta doba, která uplyne, než přijde na další návštěvu.
Máme tady konec další oblíbené série. Série, která byla po většinu času zběsilou jízdou moderní popkulturou a podle mne si právem zaslouží být nazývána kultovní, i když tohle označení moc nemám rád. Preacher mne po celou tu dobu dobře bavil, i když se samozřejmě nevyhnul občasným hluchým místům, které jsem mu však rád dávno odpustil. Na rozdíl od komentářů níže jsem spokojen i s tímto závěrečným speciálem, jehož jediným mínusem asi bude absence samotného Jesse Custera. Jako náhradu zde však máme drsný westernový příběh o zrodu Svatého zabijáka, Forrest Gumpovskou sociální sondu ovlivněnou Grungem a brokovnicí zlého fotra, testosteronovou úchylárničku z prostředí bažin a na závěr schůzku s upíry, kam zavítá náš starý známy Cassidy a jeho drsná prozřetelnost. Ennis si tímhle speciálem rozhodně neudělal ostudu a navíc mě potěšilo i střídání kreslířů, protože plochých a jednotvárných Dillonových ksichtů mívám čas od času plné zuby. Takže ve výsledku velká spokojenost.
Mám rád Batmana a proto jsem byl rád, že se k nám dostal i tenhle Morrisonův. Batman a syn je dá se říci novým uchopením postavy a jako takový může působit lehce zmateným dojmem. Jsme zde totiž přímo vrženi do děje aniž by byly vysvětleny historické události předcházející tomuto příběhu. Na druhou stranu do života Batmana vstupuje jeho syn Damian, který svou náturou a vlastní existencí tvoří nový milník v životě Temného rytíře. Už nejde jen o boj se zločinem, ale i o snahu vštípit synovi morální zásady a jiné otcovské povinnosti. Batman a syn tedy může působit zbrkle a nepřehledně, ale je to jen začátek skvělé Morrisonovy vize a začátky většinou nikdy nejsou moc jednoduché.
Spolu s Morrisonem se na český komiksový trh konečně dostává i Andy Kubert, jehož kresba je naprosto skvělá i když značně mainstreamová. Nicméně k danému scénáři pasuje naprosto perfektně. U Batmana mám raději komornější a detektivnější příběhy, přesto ani tato spíše superhrdinská procházka po jeho universu ve výsledku není tak úplně špatná.
První panák na Tommyho... Zavíračka přináší konec jedné z mé nejoblíbenějších sérií. Ennis ze sebe vydoloval perfektní a třaskavé finále, podpořené skvělou McCreaovou kresbou, což ve vás ve výsledku zanechá spoustu pocitů ještě dlouho po přečtení poslední stránky. Tenhle zabiják se ctí mi bude strašně chybět. Takže i druhý panák na Tommyho...i třetí, čtvrtý, páty...
Další skvělé okénko do špinavých ulic Hell´s Kitchen... Třetí kniha rozvíjí dějovou linku předchozích dvou a jde Daredevilovi až na krev. Ale jak mnoho lidí dobře ví, krev není konec a i samozvaný král musí jednou pochopit, že právě on je tou osobou naodstřel... Murdockovi se pod Bendisovou taktovou dokonale sesypává jak soukromý tak i "veřejný" život a k tomu všemu jej nezadržitelně dohání minulost. Tentokrát se však můžeme podívat trošku do šířky Marvelovského vesmíru a čeká nás setkání s Avengers a dalšími hrdiny, jenž se v předdchozích dvou knihách prakticky nevyskytovali. Kupodivu to nepůsobí vůbec špatně a příběh si udržuje dříve nastolený špičkový standart.
Nejzajímavější pro mne byl příběh o návratu původního Kingpina. Raději se zde nebudu pozastavovat nad tím, kolik že tomu Daredevilovi tedy je let. Ano, ať to počítáme jakkoliv, vychází nesmyslná cifra (není to jen Daredevil, ale třeba i Spider-Man, který se v tomto příběhu na chvíli mihne) . I tak je tento lehce gangsterský příběh výborný. Zábavné bylo sledovat, jak si Maleev poradit s kresbou tří časových etap a pro každou zvolil odlišný styl. Dá se říci, že krásně předvedl, jak se komiksová kresba po desetiletí vyvíjela.
Nejslabší část byly naopak krátké epizodky uprostřed...ty jako by do knihy svou atmosférou ani nepatřily. Velký podíl na tom má i kresba od různých kreslířů z nichž mě asi ani jedna nezaujala. Příběh se Spider-Manem pak považuji za zcela zbytečný.
Technické zpracování knihy znovu perfektní, v tomto se vydavateli prostě nedá nic vytknout. Na závěr bych rád pochválil i použitou obálku, která je podle mne zatím nejlepší ze všech tří daredevilovských omnibusů, které u nás vyšly... Takže, kde je čtvrtý díl? Sem sním, už se opravdu nemůžu dočkat.
Punisher je prostě mašina na zabíjení. U takové postavy asi nemůžeme očekávat žádné hluboké myšlenky neb racionální polemiku nad příčiny a následky. Přesto se mi tenhle díl zamlouvá mnohem více než ten předchozí. Možná je to tím, že zde tentokrát Ennis zkouší hledat zbytky Castlovy lidskosti a svědomí. Vložil mu do cesty několik "dam v nesnázích", párek naštvaných policajtů a rumunské násilníky, kteří opravdu nezaslouží slitování. A protože Punisher je pořád mašina na zabijení, sociopat lovící jiné sociopaty, nemá tohle všechno moc daleko ke krvavému masakru...
Ennis si v tomto díle znovu "vyrovnává účty" s další skupinou z lidské spodiny a za pomocí parťáka Fernandeze provádí čistku opravdu expresivně...
Azzarello jak ho mám rád! V tomto díle vystavil výborné atmosférické intermezzo. 100 nábojům sice více sluší delší příběhy, ale i těchto šest povídek, které nechají vzpomenout na nejdůležitější postavy, se kterými jsme se setkali v předchozích dílech, stojí za to. Ani zde se moc nepoodhalují skutečné úmysly agenta Gravese a já jsem tak sakra napnutý, kam tohle všechno směřuje...
Kresba Rissa znovu skvělá. Jsem moc rád, že se kreslíři nestřídají jako u jiných sérii, protože tady by to znamenalo opravdu velkou ztrátu z kouzla, které celá série 100 nábojů pro mne má. Opravdu výborná série a už se nemůžu se dočkat dalšího dílu!
Ke komiksové Vráně mě kdysi přivedla filmová adaptace s Brandonem Leem. Film se mi líbil tak, že jej dodnes mám ve své Top 10 nejoblíbenějších filmů. Po komiksové předloze jsem tedy toužil dlouhých devět let od jeho premiery a když jsem se jí konečně dočkal, přečetl jsem ji hned několikrát. Následovala další devítiletka, kdy jsem se ke komiksu už nevracel. Ten čas tedy nastal až nyní, s tímto rozšířeným vydáním...
Asi není na místě popisovat o co v příběhu Vrány jde, počítám že je zde jen velmi málo těch, který by jej neznali. Na mě to působí stále stejně silným dojmem. Dnes jsem sice ochoten přiznat, že zde nejde o nějak zvlášť originální příběh a na téma láska, smrt a pomsta už vyšlo nespočet dalších příběhů. To, co v mých očích však dělá Vránu vyjímečnou je forma a schopnost spojení protikladů naprostého zla a horoucí lásky v neustále se prolínajících časových rovinách. Je velmi zvláštní vidět mstícího se pierota veršovat a filozofovat, zatímco své oběti drží u hlavy plně nabitou Magnum 357. Snové obrazy z minulosti, kdy Erik vzpomíná na šťastné chvilky s Shelly by naopak fungovaly i beze slov, jelikož jsou přímo nabité emocemi.
Grafický styl Jmese O´Barra mě baví. Je patrné, že dílo vznikalo v průběhu několika let a kresba s přibývajícími stranami zlepšuje od trošku kostrbaté až po velmi precizní v závěru knihy. Občas mě troku zamrzelo, že O´Barr prakticky kašle na pozadí a zaměřuje se na vykreslení postav v popředí, zatím co prostor vyplňuje stínohrou a odstíny černé a šedé. Budiž mu k dobru, že celá Vrána je (dle vlastních slov autora v předmluvě) kreslana ručně tuží, bez použití počítačových úprav.
Co se týče tohoto vydání... Ke koupi mě přimělo ono rozšíření, předem jsem však neočekával, že půjde o stránky, které by příběh zásadním způsobem rozšířily a někomu, kdo má pouze předchozí vydání by nějak moc chyběly. A s veškerou úctou k autorovi musím (subjektivně) přiznat, že by mi asi opravdu nijak zvlášť nechyběly. Přesto jsem ale rád, že toto vydání vlastním, protože minimálně jedna věc se ve stránkách navíc vysvětlí, ale to už bych začal trošku, ale nechtěně spoilerovat.
Vrána je pořád srdcová záležitost. Moderní městská pohádka o lásce a hledání odpuštění, oděná do emotivního hávu. A já mám pohádky celkem rád...
Bravo! Konečně Superman, který opravdu stojí za to a nejvíc paradoxní na tom je, že se jedná o alternativu klasického "Muže z oceli" . Dějová linka ve mne často evokovala slavné romány "Otčina" nebo "Archangelsk" od Roberta Harrise, "1984" George Orwella nebo "Mechanický pomeranč" Anthonyho Burgesse, což jsou všechno mé oblíbené knihy. U mě tedy plus navíc. Tímto jsem však nechtěl naznačit, že by Millar tyto knihy nějak vykrádal. Spíše naopak, vzal si z nich to nejlepší, rozšířil o spoustu vlastních nápadů a zasadil do superhrdinského světa, který v jeho podání opravdu není plný nadlidí v kostýmech pastelových barev a plochých nezlomných mravních zásad.
Superman v Millarově podání je sice tak trochu ten samý idealista a lidumil jako v klasické verzi, ale přesto zcela odlišný. Millar nabízí dekonstrukci jeho povahy a ukazuje jak tenká může být hranice mezi "chránit" a "ovládat". Dokazuje, že ani neprůstřelný mimozemšťan není odolný vůči vlivům doby, systému a okolního světa. Ani ty nejlepší úmysly nemusí být vždy nutně tím nejlepším řešením.
Hodně se mi líbilo podání Lexe Luthora, který na mne tentokrát působil opravdu jako člověk, kterého je nutno respektovat a obávat se jej. Výborné jsou i další postavy jako třeba Batman, jehož srdce i zde obestírá temnota a je tak pravým Supermanovým opakem a pak hlavně Green Lantern, kterého poprvé konečně vidím jako opravdového drsňáka, který dokáže ochránit svou zemi, což mu v jeho klasickém podání moc nevěřím...
Ke kresbě pánů Johnsona a Plunketta asi není moc co dodat. Ta totiž prostě perfektně sedne, ať je zde znázorněno venkovské prostředí, pokoje v Kremlu, nebo reálie Metropolis. Moc se mi líbí i použitý coloring. Co se týče překladu "Rudá hvězda", po přečtení knihy s tím nemám nejmenší problém, viz. níže komentář od Azalina.
Závěrem tedy naprostá spokojenost. Jsem rád, že u nás tento Superman vyšel. Jeho příběhy sice moc nesleduji, ale myslím si, že takto kvalitních moc nebude, což je zcela jistě škoda. Rudá hvězda od nynějška patří k těm komiksům, ke kterým se budu určitě vracet a ještě několikrát si jej s obrovskou chutí přečtu...
Největší světoví autoři vždy dobře věděli, že ty největší příběhy se vyprávějí z pohledu těch nejobyčejnějších lidí. Právě těch, které se historické události, sociální změny a neovladatelné vichry doby dotýkají ze všech nejvíc. Možná je to právě onou měrou sugesce, kdy se prostý čtenář dokáže nejlépe vcítit do osudů postav, nebo možná existencionálním pocitem, který se dere ven a vyvolává strach z toho co vše se může stát.
Ne jinak je tomu v grafickém románu Berlín, jehož první díl mě zcela uchvátil. Nenásilnou formou nás seznamuje s osudy několika lidiček, spojených životem v době mezi světovými válkami a konečné transformace směru německých "omylů", které dovedly svět až k největší katastrofě dějin. Lidiček, kteří se možná mohli opravdu potkat v ulicích Berlína. Síla románu je v použití skutečných reálií a rozmanitost použití "vzorku" postav, jenž obsáhne názorové spektrum zprava do leva, aniž by se autor snažil někomu nějak stranit. Naopak, Berlín není protkán černou nebo bílou, je sycen odstíny šedé...
Takových děl na našem trhu opravdu není mnoho a to je velká škoda. Berlín ve mne zanechal stejně silné pocity jako Joe Sacco a jeho Palestina nebo ještě obsáhlejší Gaza. Vlastně si tato díla nejsou nepodobna ani grafickou stránkou. I Berlín je kreslen černobíle, avšak pevnou linkou a ač to tak na první pohled nemusí být znát, tak i s obroským důrazem na detail a vyjádření emocí... Opravdu škoda, že takových grafických románů je u nás jako šafránu.
