Tak po famózních dvou dílech (Čarodějnice a Růženka) hodně prudký sešup v kvalitě. První tři sešity Supertýmu jsou vysloveně mlácení prázdné slámy, obávám se, že čtení Leninových spisů by mohlo být záživnějším zážitkem, zbylé dva sešity Supertýmu konečně posunou děj velmi zásadním způsobem, ale je to taková deux ex machina vycucaná z prstu, možná tak z malíčku na noze, tohle že je Willingham? Doplňkové sešity s Bufkinem a spící princeznou jen dokreslují chabý dojem z tohohle dílu jinak velmi povedené série.
Ani v sedmém díle neztrácí Berserk na kvalitě. I když první půlka je prakticky jen masakrózní rubačka v lese a druhá půlka bitva o pevnost Doldrey, má to neskutečnou atmosféru, postupně se dostáváme postavám stále hlouběji pod kůži, věci do sebe pomalu začínají zapadat... Je to prostě výborně nakreslené a odvyprávěné, nedivím se, že je Berserk taková kultovní klasika.
Už trochu zbytečný dodatek k incalovskému vesmíru, který ale zajímavým způsobem spojuje děj prvního a druhého dílu. Nakreslené je to parádně, ale dějově je to spíše horší verze Jodorowského vyprávění. Přesto bych řekl, že za přečtení to stojí.
Takže po přečtení Před Incalem přichází na řadu revize samotného Incalu, který jsem poprvé četl před jedenácti lety a tehdy ve mně nechal spíše rozpačitý dojem. Napodruhé to ale vychází mnohem lépe. Jedním z důvodů je, že jsem si díky zmiňovanému prequelu mohl najít cestu k hlavnímu hrdinovi, který zde často působí málo sympatickým dojmem. Z odsýpající, dobře odvyprávěné detektivky Před Incalem přecházíme ke krkolomnému mišmaši, kde se zběsile ubíhající děj mísí se zvláštní snahou o mystický příběh o hledání sebe sama. Nadužívání všech možných esoterických a mystických symbolik na mne působí místy až trochu školometsky, ale ve finále to celé funguje a zapadá do sebe, i když někdy s odřenýma ušima. S druhým čtením a s odstupem času chápu i autorův záměr, proč se John DiFool projevuje tak antihrdinsky, všímám si i poťouchlého humoru. Je zřejmé, proč po čtyřiceti letech od svého vzniku působí tento komiks na spoustu dnešních čtenářů trochu mimo a nezáživně, ale stále v něm lze rozpoznat rysy přelomového díla, které oslní nespoutanou fantazií obou autorů - Jodorowského i Moebia. Pro srovnání historického kontextu - ze stejné doby máme na našem trhu k mání díla jako Zpráva pro Adolfa z Japonska, nebo Moorova Bažináče (s přimhouřením oka i trochu pozdější Watchmen) z USA. Osobně mi to srovnání na různých komiksových trzích přijde velmi zajímavé.
Před časem jsem na Jodoroversum trochu zanevřel. Ten mix latinskoamerické telenovely (vyhrocené rodinné vztahy i emoce), mysticismu a přepálené vesmírné opery už mi poněkud začal lézt krkem. Ale pak jsem četl Metabarona, který i když byl stále dost přepálený, byl příjemně čtivý, roli možná hrálo to, že nebyl přehnaně dlouhý a strašlivě užvaněný (viz Kasta Metabaronů nebo Technokněží). A tak jsem dal Jodoversu znovu šanci a Před Incalem je skvělou odměnou. Na dění v šachtoměstě tentokrát nahlédneme jinou optikou, více než na Jodorowského mystický guláš se vyprávění soustředí na příběh, který je vlastně poměrně přímočarou detektivkou s příchutí love story (ano, opět trochu jak z mexické telenovely), ale zároveň postupně odhalujeme i "politický" systém šachtoměsta. V této rovině jde vlastně o dystopickou vizi, která může asociovat třeba i Huxleyho Báječný nový svět nebo Tevisův Zpět drozda (případně i Jodorowského vlastní dílo Měsíční tvář). John DiFool je zde na rozdíl od Incalu sympatický hrdina a vlastně se v závěru dozvíme i to, proč se z něj stal takový mamlas, jakého známe právě z Incalu. Jo a celé je to naprosto fantasticky nakreslené. Finální část pak přímo tvoří cliffhanger k samotnému Incalu... Takže, co tak se opět pustit i do něj?
Pořád velmi dobré. Hlavní hrdina se sbližuje s androgynním superšéfem Griffithem, má až lehce gay náboj, ale tady jde především o moc. Vzhledem k tomu, že z konce počáteční trilogie víme, kdo se přiklonil na temnou stranu, tušíme, že tady pomalu cesta k temnotě začíná.
Přeskakuji hodnocení druhého a třetího dílu, které pokračují v linii první části (čili souboje s hodně nechutnými démony, dokud se hrdina neprobije k hlavním záporákům), a jdu rovnou ke čtverce, kde se zjevně rozjíždí nová, hlavní dějová linie. Autor se zjevně postupně zlepšuje, vyprávění odsýpá, kresba je stále lepší, například dvoustránkové panoramatické předěly jsou přímo famózní. Seznamujeme se s nepříliš šťastným Gutsovým dětstvím a mládím, skrze toto vyprávění však autor otvírá čtenáři cestu k tomu, aby si hlavního hrdinu oblíbil. Série si drží výbornou úroveň balancující někde na pomezí čtyř až pěti hvězdiček.
Vcelku příjemné překvápko. Dospělejších mang je tady pomálu, tahle nabízí poměrně drsnou fantasy verzi evropského středověku - podobnou jako literární Zaklínač, který vznikal přibližně ve stejné době - ale výrazně krvavější než Sapkowského sága. Osamělý bojovník putuje světem plným brutality a bezpráví, od svého okolí se kromě své zarputilosti liší i silou, nezdolností a hlavně nezvykle velkým mečem (trochu mi to evokovalo Dragnipúr ze světa Malazu). Démoni, se kterými bojuje, jsou správně japonsky nechutní, vyprávění má šťávu a spád. Ještě mě napadá, že hlavní hrdina Guts má v sobě i cosi conanovského, ale oproti sterilnímu, uhlazenému Conanovi z Dark Horse si tohle nebere servítky a má to tu správnou jiskru. Tohle se dá číst.
Velmi pěkné. Napadá mne montypythonovské: "A teď něco úplně jiného". Protože Aldebaran se dosti liší od většiny komiksů, které tady běžně vycházejí. Vyprávění je velmi poklidné, až rozvláčné, takové, řekl bych, obyčejné. Prim hraje vztahová linie hlavního hrdiny a postav kolem něj, nevím proč, hned jsem si vzpomněl na seriál Beverley Hills 902 10 (a vidím, že jsem nebyl jediný), takže je tam i určitá dávka naivity, do toho autor vykresluje okouzlující a pestrý mimozemský svět a problémy lidského společenství odříznutého na cizí planetě. Nakreslené je to velmi pěkně, propracovaná detailní, avšak neexhibující kresba se mi velmi líbí (takový o cosi vymakanější Tintin). Celé to je poznamenané zubem času, i to téma setkání s nevšední inteligentní entitou se mi spojuje s klasickou sci-fi literaturou, ale patří to ke kouzlu tohoto díla. Další kousky z Leoversa si rád přečtu, i proto, že mne zajímá, kam to autor dále posunul.
Tohle je jeden z komiksů překračující hranice žánru, dílo schopné oslovit i komiksové nečtenáře jako třeba Maus. Je fajn, že už se moc nemusí řešit, zda komiks patří mezi seriózní umění, ale kdyby to bylo potřeba, tak Tardiho zákopová válka by byla skvělým argumentem. Z protiválečných děl si obrazově co se týká sugestivnosti nezadá s Goyovými Hrůzami války, příběhovou epizodičností mi zase Tardi silně připomněl Babelovu Rudou jízdu (mimochodem, doporučuji všem). Z malých střípků skládá obraz nesmyslnosti války, která navíc v letech 1914 až 1918 opravdu překračovala hranice myslitelného. Na rozdíl od Babela Tardi válku na vlastní kůži nezažil, ale dohání to tím, jak má vše skvěle vyrešeršované. Velké dílo.
Už Bouncer ukázal, že spolupráce s Francoisem Boucqem Jodorowskemu svědčí. Domnívám se, že jako druhá silná osobnost dokáže Boucq krotit Jodorowského tvůrci třeštění a dát mu vhodné mantinely. V Měsíční tváří se tak zajímavě snoubí Boucqova totalitární politická fikce, která ve světle současného dění dostává aktuální rozměry, s Jodorowského tendencemi k mysticismu. Zajímavé je, že zatímco v jiných dílech se Jodo vůči křesťanství vymezuje spíše negativně, zde z něj naopak čerpá. Hlavní kladnou silou je zde víra středověkého ražení (stavitelství chrámu, Mariánský kult, mysticismus ve stylu mistra Eckharta, samotný Měsíček připomíná svou čistotou svatého Františka), která stojí proti totalitní moci sovětského/ruského stylu. Samozřejmě, že nechybí typické Jodorowského atributy jako anarchie, psychedelické drogy a zvrácenost mocných, ale v celkem uměřené míře Příběh se naštěstí nerozpadá, ale celkem odsýpá, a nepůsobí jako nastavovaná kaše, jako třeba u Kasty metabaronů. A Boucqova kresba - prostě paráda. Jedna z nejlepších MDEK posledních let.
Criminal je podle mého jeden z nejnadhodnocenějších komiksů tady na fóru. Je celkem těžké najít si mezi těmi smolaři a profesionálními adepty na pobyt ve Valdicích nějakou postavu, k níž bych si jako čtenář vybudoval kladný vztah. S výjimkou Tracyho Lawlesse žádná z nich neoplývá nějakým větším charismatem. Navíc vyprávění je celkem fádní: chápu, je to možná snaha zachytit šedivost života lidí, kteří dostali jen malou šanci vymanit se ze špatných rodinných konstelací, ale nemusí to být pro čtenáře utrpení. Ano, je to noir a je to logicky o postavách lapených v klinči bezvýchodných situací, které jen těžko mohou dopadnout dobře, ale když si vzpomenu na noirové filmy z 50. let, nebo na žánrově blízké komiksy jako Skalpy nebo 100 nábojů, nic z toho není taková nuda jako tenhle Criminal.
Velmi slušné pirátské čtení. Edice ERB přináší další porci dobrodružné romantiky francouzské provenience, kdy už se v delší linii vydaných knih rýsuje vkus nakladatelů: vždy velmi slušná kresba, dá se říct, že takový tradičně dobrodružný ráz s kořeny v tradiční literatuře, co se nebere moc vážně (velká výhoda!), a silný důraz na postavy a jejich vzájemné vztahy. To vše najdeme v dřívějších knihách (Orlové Říma, Murena, Shi,...), stejně tak i v Barakudě. Pro mou generaci, která vyrůstala s příběhy jako Černý korzár či Pirát sedmi moří, naplňuje Barakuda ty správné šablony pirátského čtení, jen tak romantická linka je trochu divočejší než bývala (i když v takové Angelice to bylo hozené celkem podobně). V první knize zatím jen autoři seznamují s hlavními postavami a rozehrávají svou příběhovou partii, jsem velmi zvědav, jak se to bude vyvíjet.
Skvělý kousek, který jen potvrzuje, proč je Jeff Lemire na současné komiksové scéně tak výjimečným zjevením. Příběh začíná jako obyčejné postapo, ale Lemire s přibývajícími stránkami ukazuje, jak dobrý je vypravěč. Postupně bez velkého spěchu, ale schopností udržet čtenářovu pozornost buduje a odkrývá svůj postkatastrofický svět a zaplňuje je živými, uvěřitelnými postavami. To, co jej posouvá do extraligy, je pak práce s emocemi a vnitřním životem hrdinů. Velmi těžko se mi s knihou loučilo a už se těším, až se budu moci s Mlsounem i Hromotlukem potkat znovu.
Mé první setkání s Jakubem Duškem a je to velmi milé překvapení. Pěkně vymyšlený detektivní příběh z období protektorátu, kresba mne na první dobrou hned nechytla, ale nakonec jsem si zvykl a ocenil i způsob vyprávění obrazem. Skvěle se podařilo vystihnout i tísnivou atmosféru protektorátu, je poznat, že autor se v historických tématech vyzná. Určitě jeden z nejlepších českých počinů posledních let.
Naprosto famózní. Krásná pocta klasické dobrodružné a fantasy literatuře z první půle 20. století a jejím ilustrátorům, dokonalé vyprávění obrazem, žánrová soudržnost. Velký formát tomu sedí dokonale, škoda, že se ho nedočkal třeba i Storm. Veliké díky Crwi za tento odvážný počin.
Z Punishera je po všech těch letech prakticky už jen zabijácká verze nekonečného seriálu alá Ordinace v růžové zahradě. Jason Aaron si půjčuje mnohé z cynismu Gartha Ennise, který byl po mnoho let lodivodem Punisherova korábu, a snaží se osvěžit vyprávění zapojením legendárního Kingpina, ve výsledku je to ale ohraná nuda plná nezajímavých postav, násilí a brutality. Zbytečnost.
Celou sérii jsem po zakoupení finálního dílu přelouskal komplet. Jinak to snad ani nemá smysl. Nejsem tak pilná včelička jako Kapis, abych psal komentář ke každému dílu, tudíž to pojmu kompletně. Sto nábojů, sto sešitů, a především neuvěřitelně precizní scénáristická a ilustrátorská práce. To, co se na začátku rozjíždí jako epizodická série o kufříku s nevystopovatelnými náboji a možností pomsty, která zkouší lidské charaktery, se rozběhne v epickou sérii o boji o moc mezi mocenskou organizací Trust a její někdejší silovou složkou, takzvanými Minutemeny. Mrtvých je nepočítaně, akčních scén také, ale hlavní síla série tkví v dialozích, ty se v nečekaných střizích přelévají mezi jednotlivými stranami, a dokonce i sešity. Věty prohozené v jednom sešitě, začnou dávat smysl v dalším, aby pak o několik sešitů dále překvapily v nových souvislostech. A Azzarello s kamennou tváří toho nejprohnanějšího pokerového hráče odkrývá karty celkového obrazu velmi pomalu. Příkladem je jedna z klíčových scén upálení na molu, jejíž střípky se čtenáři dostávají postupně v jednotlivých knihách, aniž by kdo tušil, o co vlastně jde, a teprve v posledním díle přijde rozuzlení... které je vskutku nečekané. Za zmínku i stojí různé narážky na skutečné historické události a jejich zakomponování do příběhové linie série, což dává pohrávání si se čtenářem další rozměr. Kreslíř Eduardo Risso tvoří s Azzarellem kongeniální dvojici. Jeho střídání úhlů pohledu při dialozích, hra se světlem a stíny, s mimikou tváří, drobné detaily, které v celkovém ději dávají smysl. Bez toho všeho by série 100 nábojů nebyla tím, čím je, mistrovským dílem současného nesuperhrdinského komiksu. A co samotný 13. díl? Jednotlivé linie se splétají, postavy ubývají, celkový body count hrozivě narůstá, mrtvých je tolik, že se člověk diví, že se na něj krev se z knihy nevalí stejně jako z výtahu v Osvícení. Ale dává to smysl bez větších logických škobrtnutí a řekl bych, že nezůstává nezodpovězených otázek. "Noir je žánrem, kde děj pohánějí charakterové chyby postav," pravil v jakémsi rozhovoru Brian Azzarello. Vypadá to tak. Díky za skvělý zážitek, i s tím jedenáctiletým čekáním.
Ed McBain a jeho "procesní" detektivky. To bylo první, co mne při čtení Gotham Central napadlo - každodenní mravenčí práce kriminalistů, neustálé obtíže, sledování nejmenších detailů, dokud vše nezapadne do sebe... nebo dokud nepřispěchá na pomoc Batman. Svět superhrdinů, nebo spíše superpadouchů, tady prakticky hraje vedlejší roli, je pouze takovým MacGuffinem. Srovnání s Mooreovým Top 10 proto příliš nesedí - Moore je mnohovrstevnatý a pohrává si s možnostmi fiktivního světa superlidí, zatímco Brubaker s Ruckou zůstávají u klasické detektivky se superhrdinským kořením. První příběh s Freezem moc zajímavé čtení neslibuje, druhý příběh s únosem dívky je ale napínavý a postupně vtahuje do světa gothamských detektivů. A třetí příběh s Renee Montoyovou už dostává osobní i tragický rozměr - o to lepší čtení to je. Nadprůměrný komiks.
Po vychvalovaném Criminalu, který mne nechal spíše chladným, jsem zkusil dalšího Brubakera - a vyšlo to. Konečně komiksový noir, který intencím žánru odpovídá ve všech směrech, ne jen nálepkou. Ideální prostředí - San Francisco padesátých let, ideální postavy - zkázonosná femme fatale, policajt topící se v problémech a novinář nechávající se namotat do spletence osudových událostí. Má to atmosféru, má to spád, Brubaker umí napsat dobré postavy a vystavět zajímavé situace a dialogy. Bylo to tak čtivé, že jsem knihu musel přečíst na jeden zátah. A už se těším na další díly... Počítám, že to bude hustší a hustší...
Azzarellovo heslo je: "čtěte pozorně", a pak ještě jednou "čtěte pozorně". V závěrečné knize dává čtenáři konečně objasnění událostí všech předchozích dílů ve stylu "nikdo neojebe Johna Constantina". Je dobré přečíst si celý run v kuse, pak prakticky zůstane bez nezodpovězených otázek. Snad kromě jediné: zavítá ještě někdy Hellblazer do českých a moravských luhů a hájů?
Znovu výborně poskládaný příběh. Azzarello si hraje s čtenářem, střídá perspektivy, nechává ne zcela zodpovězené otázky a čtenáři nedává nic zadarmo. Nitky dlouhého příběhu se začínají pomalu splétat a konečně se objeví i jedna z klíčových postav... Do příběhu je zajímavě vkomponován motiv náboženství, manipulace a extremismu, ale ten není tím hlavním. Na konečnou odpověď je třeba si počkat do závěrečné knihy.
Azzarello si vystačí s málem. Zavře pár lidí během sněhové vánice do do dálniční restaurace, k nim přibude i trojice zločinců, kterým nevycházejí plány tak, jak by chtěli, tudíž začínají být trochu nervózní... a máme atmosféru hustou tak, že by se dala krájet. A do toho John Constantine s cynickým úsměvem, který se chová, jako by si s každým, s kým přijde do kontaktu, chtěl akorát tak vytřít prdel. Nebo ne? Konverzační drama plné otazníků visících ve vzduchu, které plyne k závěrečnému počítání - kolik z přítomných vlastně přežije? Jako bonus pak příběh z Johnova mládí, který, jak se později ukáže, není v knize jen tak pro nic za nic. Jde totiž o událost klíčovou pro celý Hellblazerův Azzarellův run.
Dlouhé čekání na dobrou hlášku... Tak by se dal shrnout můj dojem z tohohle Deadpoola. Příběh, který by vystačil maximálně na pět šest sešitů, je natažený nad únosnou mez a autoři zřejmě doufají, že to zachrání snahou narvat do děje co nejvíce marvelovských a dalších postav. Deset opravdu dobrých vtipů na dvě stě stran je opravdu málo. Hodně slabý odvar.
Je to pěkně nakreslené, dobře napsané, zajímavý příběh, a hlavně se to fajn čte, ale tak trochu mi tak chybí hloubka: není tam žádný větší konflikt, žádné drama, které by více odhalilo duši (když už tak často odhaluje tělo) Alice Prinové. A řekl bych, že Catel Muller jí lichotí, kreslená Kiki vypadá lépe než na zachovalých fotografiích. Každopádně jako portrét tehdejší doby to funguje možná lépe než portrét Kiki z Montparnassu.
Totéž, co u prvního dílu. Šťavnatá kresba, zajímavě vymyšlený svět, ale hlavně odlehčený zábavný příběh, který si na nic nehraje, takový druh, jaký na českém komiksovém trhu dosti chybí. Četlo se to dobře, příjemný zážitek.
Šťavnatá kresba, zajímavě vymyšlený svět, ale hlavně odlehčený zábavný příběh, který si na nic nehraje, takový druh, jaký na českém komiksovém trhu dosti chybí. Četlo se to dobře, příjemný zážitek.
Když vás autor nedokáže přimět k tomu, aby vám byli hrdinové aspoň něčím sympatičtí a aby vás aspoň trochu zajímalo, co se s nimi stane, je na tom něco špatně... Přitom premisa této knihy zní poutavě: nesourodá skupina lovců démonů, v níž nechybí ronin, obří bojovník i mnich s magickými schopnostmi, putuje říší připomínající středověké Japonsko, a potýká se s různě nebezpečnými potvorami. V úrovni realizace ale Hub a jeho Okko značně selhávají. Postavy nejsou vykresleny tak, aby byly něčím zajímavé, dialogy plují odnikud nikam, příběh se vytratí z paměti rychleji než tvář pokladní ze supermarketu. A co více, jinak slušná kresba je v klíčových okamžicích a akčních scénách dosti nepřehledná. Některé okamžiky jsem dodnes nerozklíčoval, možná by to chtělo lupu. A poučení pro příště? Evropský mainstreamový komiks může být stejně nudný a fádní jako jeho angloamerický protějšek.
Tady už to začíná jít trochu do kytek, jako by se autoři snažili natáhnout příběh, který se jim původně měl vejít do dvou sešitů, na dvojnásobek. Hrdinové cestují z bodu A do bodu B, poté do bodu C a tak dále. Mezitím se dostanou do úzkých, s obrovským štěstím na poslední chvíli z nesnází vyklouznou, a zase znovu. Já vím, takhle to funguje ve většině dobrodružných příběhů, ale tady mi to přišlo bez napětí a spádu, spíše únavné a utahané. Finále ve sněhu a mrazu pro mne bylo hotové utrpení, při scéně, kterou měla kniha vrcholit, jsem vyprsknul smíchy a několik minut jsem na ten obraz nevěřícně hleděl. Jinak ale kresba super, ale scénář ne a ne a ne...
Výborný první sešit, ve kterém autor rozehrává příběh ze středověku, ve kterém nechybí inkvizitoři, vraždící sekta a mystérium, které může změnit celý svět. Atmosféra perfektní, zajímavé postavy, moc pěkná evropská kresba pěkně korespondující s příběhem. V druhém sešitě už to začíná jít trošku do kytek. Napětí se vytrácí, stejně tak atmosféra, zápletka začíná sklouzávat do průměru. Jako kdybychom s Umberta Eca přeřadili na Dana Browna. První sešit za 5, druhý za 3, výsledek jsou 4 hvězdičky, ale s odřenýma ušima.
Já na ten superhrdinský komiks asi opravdu nejsem. U Moon Knighta jsem udělal výjimku a po dlouhé době si koupil kousek ze série NHM. Nalákaly mne zdejší recenze, jméno autora i přirovnání k Fellu. Přelouskat první sešit plný toporných hlášek a promluv bylo celkem utrpení - pro srovnání třeba příběhy ze 40. let uveřejněné v Jokerovské výroční knize mají alespoň říz a správnou pulpovou příchuť. Warren Ellis byl o poznání lepší a je vidět, že se snažil s nepříliš zajímavou postavou udělat, co se dá. Začátek příběhu Odstřelovač je opravdu brilantní, tohle je pětihvězdičkový příběh, zbytek jsou kratší příběhy s nepříliš oslnivou zápletkou. Je poznat limit 24 stránek: začátek - načrtnutí zápletky - konec, šup šup a je to. Kresba je výborná, u houbového příběhu oslnivá.
Čtvrtý díl Grandville je nabitý dějem tak, že se nechce věřit, že má pouhých sto stran. A ke všemu i dějem napínavým, zakončeným cliffhangerem, při kterém se bude roční čekání na pátý díl zdát nekonečně dlouhé...Opět je k mání Talbotovská kvalita nejvyššího stupně - perfektní kresba, dobrý příběh s přesahem - tentokrát mnohovrstevnatým - od náboženství, přes historii až po politiku, anebo vtipného píchnutí do vegetariánů. Jezevčí tvrďák LeBrock tentokrát odhalí něco ze své osobní historie a zároveň tak odhalí i své slabiny - čehož zřejmě bude v nadcházejícím díle využít opravdu krutý nepřítel. Jak tohle dopadne?
Možná je třetí díl Grandville v celé sérii poněkud slabším kouskem, přesto je to kresebně, scénáristicky i koncepčně silný nadprůměr toho, co u nás vychází. Bryan Talbot je tak trochu výjimkou v tom, že je autorem s názorem. Neváhá ventilovat své vidění historie, politiky, umění či filozofie, což v komiksu zase tak obvyklé není - neberu-li v potaz "grafické romány". Něco prozradí mezi řádky v příběhu, něco ve výrocích postav. Antropomoforních komiksů se zvířaty u nás vychází celá řada a jsou vesměs dosti populární - málokdo ale dotahuje využití zvířecích postav k takové dokonalosti jako Talbot, navíc často s velkou dávkou humoru. Líbí se mi i jeho fascinace architekturou a uměním, kterou ostatně dává ve svých dílech najevo už od dob Luthera Arkwrighta. Celý komiks je navíc perfektně nakreslený - kdo se současných kreslířů si tak hraje s detaily jako Talbot - viz třeba první scéna v LeBrockově kanceláři, která je postupně nasnímaná ze všech úhlů, takže si můžeme udělat dokonalou prostorovou představu, jak to v ní vypadá. Mistrovské je také jeho perfektně přehledné "snímání" davových či akčních scén.
Komiksový Ghost In The Shell bezesporu trpí srovnáním s dvěma japonskými anime filmy, které inspiroval. Zejména pak s prvním filmem, který je příběhově sevřenější než samotný komiks a zejména pak atmosféričtější (ano, chybí veledůležitá hudba, a zkuste vytvořit v komiksu tak dokonalé snové pasáže...). To ale nijak neznamená, že by komiksové zpracování bylo špatné. Každopádně jeho čtení nebylo alespoň pro mne na začátku úplně snadné. Kresba mi nepřišla úplně přehledná a zhruba v prvních dvou kapitolách jsem měl občas problém poznat, která postava je která. Když jsem si ale na Širóův styl zvykl, problém jsem už neměl. Děj komiksu je spíše epizodický - sledujeme různé příběhy policejní Sekce 9, které však postupně skládají mozaiku světa budoucnosti. V komplexnosti jeho líčení Širó poněkud pokulhává za kyberpunkovým klasikem Williamem Gibsonem, zřejmě proto si vypomáhá poznámkami pod čarou. Na druhou stranu umí Širó napsat zajímavé postavy a získat jim čtenářovy sympatie. Postupně se jednotlivé příběhy, které často nepostrádají napětí a vybroušenou akci, skládají do ucelenějšího obrazu, jehož hlavním motivem je vztah člověka a umělé inteligence, a vše nakonec vrcholí pátráním po geniálním hackerovi zvaném Loutkář. Filozoficko-metafyzické rozuzlení (takřka biblické "Slovo se stalo tělem") sice není pro ty, co znají film překvapením, ale dává komiksu korunu a posunuje jej o třídu výše - do kategorie klasiky. Těším se, co přinesou další díly.
Nadčasová záležitost. Alan Moore se svým Bažináčem ovlivnil prakticky celou jednu větev "vertigovských" hrdinů a autorů. Zcela zjevně jsou jeho příběhy inspiraci Gaimanova Sandmana, ale i Hellblazera, Lucifera a podobně laděných věcí, kde se hraje s mystikou, lidskou psychologií, magií i mytologií. Moore je však nejen předchůdcem, ale ve svých tvůrčích schopnostech je ostatními autory nepřekonán. Umí jít více do hloubky než například Gaiman, který si z danými tématy víceméně jen hraje, zatímco Moore nastiňuje i hlubší otázky. Perfektní je také výstavba příběhů a budování napětí. Nejsem si jistý, zda Bažináč dokáže dnes tak okouzlit i mladší čtenáře - řada věcí v knize je totiž hluboce svázaná s estetikou osmdesátých let, například kresba či navozování atmosféry, které často připomíná tehdejší bohatou filmovou hororovou produkci, nelze však pominout ani některá společenská témata či pojetí ekologických otázek, které jsou hodně dobové. Přitom ale ani za těch cca 35 let Moorův Bažináč příliš nezestárl. Každopádně, každému, kdo má alespoň trochu hlubší zájem o komiks, by tohle mistrovské dílo nemělo v knihovničce chybět.
Extrémně vtipné a podle mého názoru nenápadně geniální. Nevrlá komiksová verze antihrdinského Hurvínka zde dospívá ke svému vrcholu. Dan Černý bez váhání kombinuje odkazy na Káju Saudka, Arnošta Vašíčka, Alana Moora, Karla Zemana, studio Asylum, Dänikena, Stevena Spielberga, Terminátora, Arthura Conana Doyle a kdovíkohoještědalšího... Ano je to jednohubka na jeden zátah, ale je to podstatně zábavnější než třeba Goon, který se v jistém smyslu snaží o něco podobného. A třeba dvoustrana s nočním rozbouřeným mořem je kresebně i kompozičně dokonalá. Fanouš rules. Doufám, že se ještě někdy vrátí...
Podle mého názoru jedno z nejlepších děl českého komiksu v době posaudkovské. Z božského Káji nemůže žít český komiks věčně, a tak díky bohu za každého autora, který umí spojit zajímavý a čtivý scénář s kvalitní kresbou a který by navíc mohl obstát i v zahraniční konkurenci. A že je u nás takových pořád málo... U Lucie Lomové mám rád její styl kresby - přehledný, neexhibující, civilní, který zcela slouží ději knihy. Ten v této knize sice plyne pomaleji, zato ale nabízí silný příběh o střetu civilizací plný běžných lidských emocí. Lomová umí rozesmát i dojmout - a po pravdě - kdy se vám něco takového u českého komiksu stalo? Za zmínku stojí i silná faktografická příprava - jak zmiňuje v předchozím hodnocení J.Connor - kniha odkazuje na spoustu dalších událostí té doby i společenské a kulturní pozadí příběhu. U mě jasných pět hvězdiček.
Být dítětem v době, kdy příběhy malých myšek Anče a Pepíka vycházely ve Čtyřlístku, asi jsou z nich mí all-time favorité. Takhle jsem se k nim dostal ze zvědavosti - po přečtení jiných knih Lucie Lomové - a myslím, že ve Čtyřlístku museli Anča s Pepíkem jasně převálcovávat i příběhy slavné zvířecí čtveřice, a to jak po stránce scénářů i kresby. V chytrých a napínavých příbězích pro děti se střídají zejména detektivní, ale i pohádkové motivy. Na dnes prakticky nesehnatelnou knihu jsem narazil v dětském oddělení místní knihovny a musím přiznat, že jsme se občas se synem přetahovali, kdo ji bude číst první :)
Zajímavý příspěvek k dekonstrukcím sherlockovského mýtu, tentokrát v komiksové podobě. Autoři se zde zabývají okolnostmi smrti slavného detektiva a zejména událostmi po ní, abychom se od nich na závěr dočkali překvapivého odhalení, které díky tomu, jak mají autoři sherlockovské univerzum nastudované, nepůsobí nikterak vykonstruovaně. Přes nevelký počet stran je kniha nabitá dějem, navíc velmi napínavým. Hlavním hybatelem samozřejmě není Sherlock Holmes, ale jeho přítel Watson plus další zajímavé známé či neznámé postavy. Dočkáme se i bližšího seznámení s rodinou slavného detektiva. Mezi zahraničními komiksy vydávanými u nás je to zajímavý kousek, skýtající navíc možnost pokochat se francouzským albem ve velkém formátu. Jedinou vadou na kráse je nevydařený lettering v první části - kdy je psací písmo opravdu dosti složitě čitelné.
Hodnotit jednotlivé díly Usagiho série je poměrně obtížné. Stan Sakai drží řemeslnou i vypravěčskou laťku na vysoké úrovni, je tedy těžké říct, zda ta či která kniha je lepší či horší než jiná. I když už u nás vyšlo okolo dvaceti knih, příběhy dlouhouchého samuraje stále nenudí. Vesmírný Usagi je příjemným zpestřením od zaběhnutých historických příběhů. Velmi povedeně kombinuje svět japonských samurajů a sci-fi, přičemž velkou část inspirace si bere z hvězdných válek. Nečekejte ale Usagiovskou kopii Star Wars, inspirace je spíše volná. Výhodu oproti ostatním dílům série vidím v tom, že Vesmírný Usagi je jedním dlouhým příběhem, a ne sérií drobných epizod, jak bývá zvykem. Děj má díky tomu větší spád i napětí.
Steampunková nádhera! Grandville hravě strká do kapsy podobného "zvířátkovského" hrdinu Blacksada. Není sice tak líbivý, ale Bryan Talbot ovládá umění komiksového vyprávění na jedničku. Žádné políčko, žádný detail není zbytečný, když je čtenář pozorný, najde celou řadu drobných odkazů (opravdu jsem na jednom obrázku poznal Mause?). Řekl bych, že i mnohem lépe než v Blacksadovi se zde využívá zvířecích vlastností při tvorbě postav. A steampunkový svět, ve kterém se příběh odehrává, je také perfektně propracovaný, opět plný odkazů na různé historické reálie. Je škoda, že Comics Centrum nebude ve vydávání série pokračovat, ale to u tohoto nakladatelství není žádným překvapením.
Strhující komiksový zážitek: sugestivní vyprávění o nemyslnosti a absurditě války (navíc zcela nesmyslné), příběh o tom, jak dokáže jedince semlít válečná mašinerie, ale také o naději, že i tohle všechno se dá přežít s čistým štítem. Je poznat, že Joe Haldeman zažil válku na vlastní kůži. Jeho vyprávění čtenáře vtahuje, přesně jak poznamenává ve své recenzi uživatel felis - máte pocit, jako byste tam také byli. Kresba je v čistě osmdesátkovém stylu, ale na té nejvyšší úrovni - o několik tříd výše než to co například vychází v Omnibusech. Opravdu připomene "ábecečkovský" styl Františka Kobíka, chvilkami i starého Franka Millera. Podle mého názoru je Věčná válka bezpochyby jedna z nejlepších komiksových knih, které u nás v roce 2011 vyšly. Vyžaduje ale zřejmě dospělejší čtenáře, a tak se trochu obávám, že u mainsteamového publika, fanoušků hláškovacích či superhrdinských komiksů, asi moc neuspěje. Velké díky Crwi za odvahu.
Punisher! Jméno, při kterém se zátylky mafiánů a jejich pohůnků zalévají ledovým ledovým potem, aby se posléze při osobním setkání zalily krví, případně jinými tělními tekutinami. Zločince totiž Punisher, vlastním jménem Frank Castle, zabíjí děsně rád a pokud možno ve velkém množství. To se samozřejmě lidem, kteří se zločinem živí, nelíbí, neboť Punisherovo řádění jim značně zvyšuje náklady na jejich podnikání (a situaci nezlepšuje ani to, že ze svých kšeftů neplatí daně). Pozvou si tedy chlápka, který si se smrtí tyká snad ještě důvěrněji než sám Punisher, takzvaného Rusáka. A zábava může začít. Pokud jste ještě nevěděli, jak se dá k eliminaci nepřítele použít sporák, lednička, čerstvá pizza nebo obtloustlý soused, neváhejte, Garth Ennis vám to v téhle komiksové knížce ukáže. Nechybí ani celé plejáda úchylných Ennisovských postaviček, které dodávají Punisherovským dobrodružstvím tu správnou příchuť. Lahůdka pro všechny, kdo se domnívají, že násilí a zabíjení může být neskutečně zábavné a komické (alespoň na papíru). Než jsem Punishera četl, nevěděl jsem, že k nim taky patřím.
Jako vždy skvělé - jen člověk zalituje, že české vydávání skončilo ještě předtím než vyšel nadcházející díl Úsvitové série. Jsem moc zvědavý, jak dobrodružství Hyacinta Kavalíra dopadnou. Obávám se, že si budu muset obstarat anglické či jiné cizojazyčné vydání.
Moc příjemné překvapení. Úsvit se od Zenitu značně liší. Je vážnější, je v něm kladen menší důraz na vtip, liší se i kresba, která je oproti Zenitu značně strohá, bez všech těch zábavných detailů. Hlavní hrdina je totální ňouma, ale dobračisko, takže čtenář mu musí při všech jeho eskapádách držet palce.
Naprosto dokonalý díl - příběhy kačera Herberta v jeho rodném městě mají skvělý spád, oč méně je tu legrace, o to více jsou dramatické. Musím říct, že kvůli otevřenému konci mě strašně zajímá, jak to s celou Donžonovskou partou v sérii Zenit dopadne. Sedmý díl zatím nevyšel ani v originále (v češtině se asi nedočkáme už nikdy), takže uvidíme. Na Kapisovu drobnou stížnost, že je jedinou nevýhodou Donžonu je, že jsou to tenké jednohubky, bych jen řekl: A který komiks lze číst takhle pořád dokola, jak to děláme u nás doma s Donžonem, a i při xtém čtení se stále skvěle bavit nad všemi nově objevovanými detaily?
Scéna s nešťastně propíchnutým okem obra mě pobavila jako už dlouho nic, ostatně celá série příhod při návštěvě Prasinek je obzvlášť povedená. Donžon stále zůstává mou oblíbenou sérií, která si dokáže držet vysokou úroveň i ve čtvrtém pokračování.
