Poněkud masochisticky jsem zkompletoval dílo páně De La Fuenteho, kterému jsem už opakovaně umýval zadnici v komentářích série Velkých děl světové literatury pro děti. Robin Hood měl být součástí druhého ročníku této série, které jsme se už nikdy nedočkali, ani Knižní klub už další "klasické komiksy" nevydal. Robin Hood je stejná bída jako ostatní díly zmíněné série, nicméně utrpěl mnohem kvalitnější lesklý papír, lepší vazbu, nepěkný ale čtiví strojový lettering a především pak slušnou řádku bonusů jako je historie legendy o Hoodovi, úryvky z dějin Anglie a středověku obecně, které z toho dělají vlastně velmi slušný poučný book pro děti, jen ten komiks mohl být lepší no...
Myslel jsem, že tímto dílem Kulihráška si po 2. dílu Animuka a Hurvínkovi trochu spravím chuť, ale bohužel nestalo se. Milerova malba je skvělá, o to nic. Příběh je ale převyprávěním ukrajinské lidové pohádky Rukavička, kterou považuji za klasiku svého dětství a byla v Čechách vydána v několika variantách (měl jsem z roku 1985) vždy s velmi osobitou a působivou malbou. Podstatné ale je, že zde úplně chybí surreálné mini hrátky s perspektivou, kdy se parta zvířat včetně medvěda nacpe do lidské rukavice, čemuž pak dodává atmosféru zima "jak v ruským filmu" jakožto motiv vyhledání tohoto pofidérního úkrytu. Zde zvířata najdou v létě na pasece domek a když zjistí, že se tam nevejdou i s medvědem (kanec Zubatec chybí), tak si postaví větší a je hotovo. Poetika původního textu zcela ztracena.
Jsem obecně rád za každý další kousek edice Kulihrášek, je to taková studnice historie českého komiksu. Bohužel tento díl patří k těm horším. Říkanky i mikro příběhy působí strašně naivně a archaicky, kdyby to bylo z první republiky, tak asi fajn, ale v roce 1970 už bych očekával něco vydatnějšího. Graficky to asi působí také starší než je, ale je to nicméně po této stránce povedené. Mánička je zde ještě ve starší verzi (viz obálka zde), těsně předtím, než vznikla její dosavadní podoba.
Zpětně mi tahle série přijde strašně zbytečná, ale je pravdou, že od posledního dílu Jožky uplynulo v té době cca 12 let, takže asi bylo v pořádku vydat pár dílů opětovně, protože se s nimi řada čtenářů již nemohla setkat. Jožka dle mě patřil v rámci Čtyřlístku k mírnému nadprůměru, výběr dílů je fajn, ale bohužel v rámci série vycházely komiksy v jakémsi oranžovo bílém provedení, barvy tomu strašlivě chybí.
Předposlední scházející "Kometa related" kousek konečně v mé moci. V dětství jsem skončil u čísla 34, jiná už nesehnal. Ač mě už tenkrát Vinnetou moc nebral, mám zpětně pocit, že mu přeci jen trochu křivdíme. Jiří Zvolský jako kreslíř ani zpětně nepatří k mým favoritům a nemůže se rovnat smetánce té doby jako byli dle mě Hlavsa, Grbavič, Růžička či Hanuš, ale má svůj svébytný styl a v té době existovala řada i výrazně horších kreslířů. Slabinou je tradičně lettering, písmena se místy hůře čtou, což ještě více umocňuje, že je to celé trochu moc ukecané, fádní a příběh je notoricky známý nejen v ikonické knize ale především filmu. Je to celé vlastně sympaticky ambiciózní, ale kolosální epos z divokého západu prostě nelze působivě převyprávět na pár stranách. Komiks mimochodem končí mstou za Klekí-petru, již se tedy nedostaneme k vraždě Nšo-či a Inču-čuny a v příběhu je zcela vynechán arcipadouch Santer. Vinnetou byl spíše materiál na nějaký speciál Komety a ne do hlavního magazínu, kde jsme byli zvyklí na velkou kadenci příběhů. Byl také rok 1992, kdy se na nás již ze všech stran obstojně chrlil imperialistický škvár, např. již v té době vycházel Conan a Spider-man od Semicu, v TV dávno běžely Želvy ninja či Simpsonovi atd. Vinnetou už prostě patřil do starého světa a tímhle končící Kometa nemohla u mládeže získat žádný kredit, bohužel. Zvláště když nám sama do té doby nabízela obstojnou porci různých cheesy (v dobrém) sci-fíček, hororů apod.
Tohle se fandovi komiksu těžko nějak objektivně hodnotí. Je to takových 12 mikrogrotesek, kde Felix vždy zachrání nějakou situaci dodáním Alpy, za což dostane královsky nažrat, to vše ve verších. Zpracování v rámci doby a žánru profesionální, ale je to prostě takový blbůstka, reklamní materiál. Člověk to nicméně třímá a čte skoro až nábožně, je to prostě skoro 100 let starý a krásný komiksový artefakt.
Dcera pána mrazu je naprosto špičková. Drsné, mystické, dynamické a sexy. Zde navíc okořeněno skvělou kresbou s až artovými momenty. Hlášky o pornu kolegy Mirce88 moc nechápu, není tady nic samoúčelného nebo jakkoliv přehnaně explicitního, jemná erotika ke Conanovi patřila vždy a byť tady je jí trochu více než obvykle, rozhodně se nejedná o žádnou pornografii. Stíny měsíční záře jsou taková klasický Conan mix, ale dostaneme v něm všechno, proč máme tyto příběhy rádi: Dáma v nesnázích, prastaré zlo, přehnaná zvířena a do toho nějaké ty války, lapkové a piráti. Celkově moc fajn, jen prostě Dcera je tak moc dobrá, že už jí nejde dohnat. Jednoznačně slabým článkem je ovšem Šarlatová citadela, byť chápu, že za to může už Howard, že je to celé takové vytržené z kontextu, bez kloudného začátku a konce. Bohužel již sama slabší předloha je navíc doprovázena unylou nenápaditou kresbou, která v takové edici nemá co dělat.
Tentokrát mě Animuk příliš neoslovil. Jeho rozličné fígle, jak ulovit a potrápit zvěř jsou v tomto díle takové nenápadité, možná už se tenhle jednoduchý a bizarní koncept prostě vyčerpal. Pozitivní je alespoň závěr, kde konečně dostane za vyučenou i tento trapič zvířat, když je zajat v gorilím převleku a následně vystavován jako tlustá gorila v kleci, kam mu návštěvníci nosí rum, párky a knedlo zelo vepřo.
Jak už jsem psal u jiných dílů, v rámci doby a žánru to docela ujde, v dětství jsem těmi třemi sešity, které jsem měl, rád listoval. Tenhle díl jsem dohnal až v současnosti, když už nejsme pár dekád cílovka a přijde mi zatím nejslabší, nicméně beru v potaz, že už tam holt není ta přímá nostalgie. Ve stručném příběhu z dovolené na vodě tentokrát vlci škodí spíše jen sami sobě, když nerespektují rozličné zákazy a doporučení.
Další z nekonečné řady porevolučních magazínů, které to dotáhly k jednomu číslu (či max. jednotkám) i přes avízo celé série. Labužník mě velmi příjemně překvapil svou vysokou úrovní. Jasně, je to čistá pornografie, takže o scénáři nemůže být moc řeč, ale na svou dobu a lokalitu je graficky velmi dobře zpracován (figury, kompozice, rozložení strany, Kájova škola). Až se mi nějak nechce věřit, že by pan "Ervé" už nikdy nikde nedostal šanci, pročež by mě zajímalo, zda se nejedná o někoho známějšího, kdo se s ohledem na žánr raději ukryl pod touto přezdívkou (inicály RV?). Kromě Káji styl silně připomíná třeba Dana Růžičku. Celkově fajn příspěvek do mé pokladnice devadesátkového komiksu, jen ta cena se holt zhruba zpadesátinásobila.
Název souboru je takový velký spoiler. Slupnul jsem to jako malinu s tím, že je to takový lehčí nadprůměr, ale musím říci, že to v člověku pěkně žije dál a autoři své hrdiny i svět kolem nich vůbec nešetří, včetně čtenáře. Krátce před tím jsem četl No Comment a zde by se mohl pan Brun učit, jak zanechat skutečnou pachuť ze světa, v němž jsme žili a žijeme.
Po dlouhé době se hodlám komiksu zbavit hned po přečtení.... Když jsem to letmo zahlédl někde na netu, tak se zaradoval, že v ČR vyšel nový Ivan Brun(etti) a světe div se, on existuje i nějaký Ivan Brun a taky už pěkně dlouho fušuje do komiksu. Celé se to tváří jako sžíravá kritika světa, ale vlastně to jen mělce klouže po povrchu, taková trochu pubertální kritika systému, když ale skutečnou ostrost spíše nahrazuje nechutností. Jakékoliv trochu komplexnější nahlédnutí problému je nahrazeno vykonstruovanou snahou připravit co největší "sviňárnu". Ale ani dobrý "exploitation" to není, vlastně je to celé spíše nuda. Tam kde Ivan Brun zhlíží ze své slonovinové věže a soustruží na nás někdy i těžko uvěřitelné scénáře o vyjebání jedince systémem, nám Ivan Brunetti servíroval nefalšovaný všeobjímající nihilismus, který velmi promyšleným způsobem nešetřil vůbec nikoho a nejvíc pak Ivana Brunettiho. Dost mě také neseděla kresba, která je sice profi, ale všechny postavy vypadají jednak stejně a druhak jako takové předpubertální děti, když v situacích, jimž je vystavuje seňor Brun, já děti vídat nechci.... Nevím, co má teď Centrála po letech za vydavatelské steroidy, že takhle mohutně rozšiřuje katalog, ale zakoupil jsem spolu s tímhle další dvě knihy, kde počítám nebudu s klasiky žánru Delislem a Warem nijak nepříjemně zaskočen.
Po hříchu první setkání s Jeffem Lemirem, ale rozhodně ne poslední. Bez informací jsem čekal zase nějaký ten noir s velkou tučnou zabijačkou, ale dostal překvapivě komorní, civilní a citlivý příběh, který je však tvrdý jako Štolverk. Takovej vymazlenej storyboard k americkýmu indie filmu, který je v jistých kruzích kultovní a vzpomíná se na něj.
Bavil jsem se náramně, ale tentokrát nedám plný počet. Změny v kreslířích a jindy žádoucí bonusy (zde zejména v podobě příběhů z jiných linií) knize ubírají dynamiku a čtivost. Nad tím, proč mě (nás) baví i v "pokročilém věku" tyhle brakové báchorky jsem se zamýšlel minule. Tentokrát volím úvahu o tom, jak neuvěřitelně se člověku ve věku adolescence zažerou do mozku podněty, které mu konvenují. Když jsem došel k dílům 62 - 65 (tedy č. 1 a 2 od Semicu), bylo to jako by snad uplynul rok a ne více než třicet. Belit, Amra, Nemilosrdný Ahmaan, M´goro, skoro každý jednotlivý výjev tam někde byl schovaný. Nový díl brzy, díky.
Vydařené číslo. Ztraceni v podzemí je fajn díl o ztracení se v tajemném komplexu jeskyň, z nějž se nakonec vyklube turistická atrakce. Taková beta verze Ďáblovy stěny. I další příběhy mě bavily, zejména kresba, samí klasici: Plicková, Born a Foltýn. Jedinou vadou na kráse je tak klasicky Rendlík a Hopík. Amatérskou kresbu doplňuje tradičně i plnotučný scénář: Rendlík díky neviditelné pomoci svého kámoše podvodem vyhraje tři disciplíny na dětském klání někde v přírodě, ale neocení míru pomoci, tak se na něj Hopík vykašle a poštve netopýry. Rendlík druhý den dostane při fotbale deset gólů, všichni ho tedy pomluví, že je srababa a špatný fotbalista. Na posledním panelu Rendlík brečí, že je mu to líto a jeho super kámoš mu říká, ať si z toho nic nedělá, že už stejně jedou zítra domů... super příběh s poučením, že bys měl při podvodu vždy ocenit celý tým, aby tě pak nepráskli.
Tohle jsem našel úplně náhodou v krabici s prastarými Reflexy. Vůbec netuším, proč to vlastně vzniklo. Drtivá část jsou vystřižené (a černobílé) scény z Raola (nevím, jestli úplně vše) a zbytek jednotlivé obrázky Mareše ovšem také spojené s českými politiky či celebritami (ty už bývají i barevné). Jako komiks to vůbec nefunguje, protože je to vždy několik panelů zcela vytržených z kontextu delší story. A jako nějaký art book pak taky úplně ne, protože těch jednotlivých obrázků je strašně málo a také evokují scénky z Raola. Navíc ani výběr scének není nejšťastnější, víceméně samý fekální humor bez jakékoliv přidané hodnoty. Pak taky mnohokrát opakované vtipy o Havlovi, že je pod pantoflem a Dáša zlatokopka, Zeman tlusťoch a Špidla moc velkej levičák. Jediný co na tom oceňuju, že jsem si vlastně uvědomil, jak (neříkám že všechno) malicherný problémy jsme v politických otázkách tenkrát často měli a řešili.
Ajaj. Každá ohláška MDEK je pro mě malou událostí, tady navíc Serpieri. Těšba byla nemalá. Je pravdou, že jsem knihu nečetl v úplně optimálním osobním nastavení po únavném a dlouhém dnu a až do pohledu na zdejší hodnocení se tak trochu bál, jestli jsem to tím trochu nezabil. A koukám, že nikoliv. Notně vylouhovaný Jodo s Hellraiserem a Druunou (ovšem víceméně bez erotiky, ale Paolo tam přeci jen ve své části aspoň jeden striptýz dostane), což může znít zábavně, ale to by musel mít příběh nějakou emoci, propracované postavy či svět, nějakou větší soudržnost a detaily. Graficky je to úchvatné, ale nekupoval jsem si artbook, ale komiks a ten má dvě základní složky a ta scénáristický strašně moc kulhá, zvláště pak v kontextu dané edice, kde je to v zásadě jedna perla vedle druhé.
Modrou crew si kupuji tak nějak z principu, což se mj. týkalo Zabijáka, který mě ale již od pohledu nijak moc nezaujal. Vzal jsem si pak jednou všechny tři sešity do vlaku a nestačil se divit. Napřed tomu, kde už jsem tohle sakra viděl, abych zjistil, že se jedná o (docela volnou) předlohu nového Fincherova filmu. Který mě ale nijak nenadchl, k tomu na první dobrou ne zcela vzhledná kresba a kolik různých nájemných zabijáků už čtenář / divák mého věku a zkušeností „potkal“. Ale přesto se z toho všeho velmi rychle vylouplo poměrně působivé a zábavné čtení, které mohu vřele doporučit včetně vizuální stránky, na níž jsem si záhy zvykl a ocenil nakonec i její osobitost.
Jemně nadprůměrné číslo z počátků zásadního českého komiksového fenoménu. Je zde už docela ustálená kresba, která víceméně odpovídá zlatému období, a která je již poměrně odlišná od počátečních pokusů z čísel 1 až cca 15. V tomto ohledu výtečné a několik pěkných situaci či gagů (zpívající Bobo atd.). Bohužel scénář už mi tolik nesedl, je to beta verze Soumraku loupežníků, který mi také nijak zásadně dobrý nepřijde a potažmo dále i kultovního Mistra Šarivari, kde to bylo konečně dotaženo k dokonalosti. Opět (poprvé) se zde totiž jedná o story, jak čtveřice chystá představení a všechno se pokazí a právě proto je to nakonec úspěch, resp. zábava pro diváky. Radek Pilař i Born jsou samozřejmě klasici co do kresby a příběhy vlastně taky nejsou tentokrát k zahození. Zvláště Kacafírka, že neobjevili různí anticovidisti, protože celé město dostane rýmu a dle nařízení musí všichni zůstat doma, po městě může chodit jen dráb s rouškou. "Kacafírek se hloupému nařízení vysmál" a všechny zase podělal. Spíše bizár, ale ve finále zůstane ve stínu Rendlíka a Hopíka, kteří můžou bizár jako vždy pytlovat (viz komentář kolegy Kabukimana).
Tahle starší čísla do nějaké třicítky jsou krásný dobový artefakt, nad nímž plesá srdce každého českého fandy komiksů. A za který se pořádně plácnete přes kapsu i v horší kvalitě. Na druhou stranu z pohledu samotného komiksu mi přijde, že se autorské duo teprve docela hledá a většinově to kvality čísel mezi cca 40-150 zdaleka nedosahuje. Ocelový oř je sice epický příběh z prostředí natáčení westernu, což muselo být v době vydání mimořádně atraktivní, ale celkově to bohužel potvrzuje shora uvedenou tezi. Pohádka o hloupém Honzovi je fajn klasická story s pěknou Foltýnovou kresbou. Drábek a Rendlík klasicky slabé, ale aspoň se zde dočkáme Hopíkova originu, který potvrdil mé nepravděpodobné podezření, že námět vykrádá známý britský seriál. Díky kolegovi seržantovi, že na mě s touto záhadou myslel :)
Červený pradědeček nese zárodky několika pozdějších příběhů, máme tu staré auto, drzé lidi, co si dělají ze Čtyřlístku srandu, auto má v sobě netušené možnosti a vše se zvrtne v závod. Do toho nějaké to týrání zvířat a Bobíkovo nedbalé zničení cisterny s mlékem, něhož tedy nijak výrazně nelituje. Originální závěr s focením a následně vyvolanými fotkami. Nedivím se, že se tenhle díl nedostal do pozdějších výběrů, ale jisté kvality určitě má. Zbytek příběhů v čísle 17. ovšem není žádná hitparáda, komisař Drábek tentokrát ani není nějak temný, což byla jedna z jeho mála devíz a zbývající příběhy mě potěšily jen výtečnou kresbou (Born, Plicková,Foltýn), příběhy považuji za slabší.
Honba za Orlíkem je klasický, a stále výtečný, díl z omnibusu Haló, tady Čtyřlístek. Kombinaci stavebnice Piko a chechtacího prášku jsem ale docenil až po letech. Baron Prášil vysoká kvalita, stejně jako klasicky temný Karel Franta v příběhu o mašince. Zde neúmyslně děsivá postavička pana Tuneláka, který díky masce vypadá jako kombinace Jigsawa a Alexe z Clockwork Orange případně nekonečné řady slasher mordýřů. Jméno pro strojvedoucího (Rage against the) Mašín je taky skvělý vtip, divím se, že prošel s ohledem na historii daného příjmení. Ježek František a Bambas s Kryšpínem mají sice pěknou kresbu, legenda Faltová a autorka několika sérií pro Čtyřlístek Eva Průšková, ale příběhy mě moc nebavily. Celkově ale nadprůměrné číslo s originálními hádankami na konci.
Příjemné překvapení, že Thorgal může takto náramně fungovat i bez otců zakladatelů. Sbohem, Aaricie je tak důslednou poctou, že i grafická stránka je místy k nerozeznání od předlohy. Wendigo je sice náramná akční fantasy, ale tato se již blížící mnohem více takovému tomu kvalitnímu spotřebnímu euro zboží, co známe (a díky za to) z Modré Crwe. Zaokrouhluji nahoru a doufám v další díly série.
Knihu jsem zkoušel rozečíst asi třikrát a neúspěšně. Nějak jsem se nemohl prokousat přes trochu těžkopádnou formu a měnící se dynamiku vyprávění díky zařazení poměrně dlouhých textů (faxů) mezi klasické komiksové schéma. K tématu mi taky úplně neseděl Kubertovo starosvětský vizuál. A pak to napočtvrté klaplo. Dlouho, velmi dlouho, na mě žádný komiks takto nezapůsobil. Nevím, za co vděčím tvůrcům, za co "předloze", za co vlastnímu vžití se do situace coby sám otec a za bohužel tomu, že téma se stalo v Evropě opět aktuální, ale tohle je opravdu zážitek, určitě ne pozitivní, ale velmi silný.
Ještě lepší než třetí díl. Stejně jako kolega Norri se sám sebe tážu, proč tyhle v podstatě velmi repetitivní příběhy pro mládež pořád čtu (a baví mě), navíc když už jsem několikanásobně překročil věk cílovky. Odpověď mám také podobnou. Je to prostě vrcholná šestáková zábava pro kluky a i když jste starší, tak se stále rádi zasníte a prožijete fantastické přímočaré dobrodružství v magickém Howardově světě. Možná, že ta potřeba je s věkem ještě větší i s ohledem na dospělé starosti a opotřebovanost Vás i světa kolem. Díky krásnému zpracování včetně hýřivých barev a obálek musí plesat srdce každého milovníka retra či prostě starých komiksových sešitů. Pamětníci Conana od Semicu se navíc v tomto booku dočkají příchodu a orginu Belit.
Fajn klubácké počtení jako vždy, ale v rámci šípáků již za mě trochu slabší díly, resp. už je znát i mírná repetice ve scénářích. Zase nějaké to tajemství, zase proradná parta odjinud (Zámosťáci a bitva shnilými bramborami). Vyzdvihl bych zejména (taky ne jediný) díl s Rychlonožkovým snem, zde se stane ředitelem školy a je to opravdu vtipné. Batlička mě tradičně baví, ale kresba Petra Barče mi zase tolik nesedí, zejména při srovnání s Grbavičem, na jehož adaptacích Batličky jsme vyrůstal já.
Tak jsem si za pár švestek po letech zkompletoval tuhle úděsnou sérii, abych měl ty devadesátky zase trochu po kupě. Ostrov pokladů asi patří k silnějším kouskům série, nicméně mu zase podráží nohy, že je to jeden z nejadaptovanějších příběhů vůbec a už jsem viděl tolik mnohem lepších zpracování... Ničemu samozřejmě nepřispívá mizivá atmosféra a tradičně nepříliš vydařená kresba, kdy např. démonický John Silver vypadá jako nějaký dobrácký vypitý strejc z Hoštic, co má místo nohy bagetu (díky kolego andywarte, je to opravdu tak). V závěru nám tvůrci slibují dalších šest dílů v roce 1992, k čemuž už nedošlo, ale z avizovaných se pak o šest let později ukázal Robin Hood . Zajímavostí je také "velká soutež", kdy bylo možno jednu stranu s prázdnými bublinami vystřihnout, doplnit něco vtipného a poslat. Hlavní výhrou byl týdenní pobyt ve Španělsku včetně návštěvy madridského ateliéru maestra de la Fuente. Moc bych chtěl vědět, jestli to proběhlo.
Strašně dlouho jsem si neuvědomoval, jak staré vlastně Tintinovy příběhy jsou. V mládí mě u nás tři původně vydaná alba nijak zásadně neoslnila, takže jsem se ani v budoucnu o pozadí či další díly tohoto kultu nijak zvlášť nezajímal. Zlom byl až poměrně nedávný nákup Doutníků a Lotosu. Při té neznalosti jsem tak nějak automaticky Tintina považoval za souputníka Asterixe a produkt 60. či 70. let. To, že v případě Doutníků a Lotosu čtu komiks starý cca 90 let mi přijde až neuvěřitelný a toto mi napovídá, jak velký význam Tintinova dobrodružství pro světový komiks a jeho vývoj asi mají.
A neuznali jsem už dávno brak jako umění? Juan Solo perfektně zapadá do doby svého vzniku, do doby vrcholící filmové postmoderny. Úplně si dovedu představit film z té doby, dost béčko, výpravou áčko, nějaký ten kýč a nějaká ta antická klasika... a dost omamných látek. Tak trochu Lynch, tak trochu Rodriguez, tak trochu... Jodorowsky. Principiálně mi nevadí, že není komu fandit, ale u takto odporných postav, ať již jsou jejich motivy a kořeny jakékoliv, se pak nedostaví nějaký žádoucí emocionální efekt, pro nějž ani společensky kritická linka asi není dost silná. Zůstávají jen efekty jiné, ale těch je přehršel. Váhám mezi 4 a 5, ale když už tu máme 5 charakterizovaných jako výjimečně dobrý, tak to asi Juan Solo je, minimálně výjimečný.
Přesně tak, první díl zlaté éry, kdy se ustálila na dlouho kresba a přišel nový design obalů, který vydržel až do čísla 178, pak už šlo všechno dolů. Zlatou éru jsem chtěl mít vždy celou, ale nějak mi při kompletování unikl právě Apobab, na nějž jsem pak pár let zapomněl a aktuálně se hodně divil, kam se ceny Čtyřlístku (a koneckonců v podstatě všeho, co se dá sbírat) za pár let posunuly.
Je pravdou, že člověk si spoustu věcí idealizuje, především je pak při zpětném a hlavně komplexním pročítání zajímavé, jak se někde Čtyřlístek vykrádal, ať už scénáristky (Páni opraváři x Velké překvapení) nebo i graficky, kdy robot z č. 73 je v podstatě jen mírně upravený červený Apobab, zkratka pro název robota již byla použita v č. 18 (Ananas). Ale dost plivání na klasiku. Apobab je pro mě jeden z těch opravdu zásadních dílů, které mám už asi navždy vypálen do paměti a ten si zaslouží absolutorium, je to konečně jedno z úplně prvních robotích dobrodružství. Zásadnímu číslu pak trochu podrážejí nohy doprovodné seriály, které nepatří zrovna ke špičce. Medvídek Sněhůlek byla vždy tak trochu druhá liga po všech stránkách a pan Semtamťuk a Pradědeček i přes vynikající kresbu Faltové a Borna tentokrát také až tolik nepobavily.
V rámci komiksu určitě nepřehlédnutelný samorost. Mám pro Skálovy hrátky s přírodním materiálem a různým haraburdím velkou slabost a tato jeho imaginativnost mě vrací až do fantazijních světů raného dětství, aniž by se však jednalo o cokoliv infantilního. Bohužel ani tady se však nedaří a asi ani nikdy nemůže dílo ubránit nešvarům fotokomiksů. Obrazům schází dynamika, i ve vzájemné návaznosti, postavám mimika. Tyto neduhy pak vylézají o to víc, pokud člověk srovná Cílka a Lídu s fantastickými Vlasem a Bradou od stejného autora. Nadprůměrná věc v nadprůměrném provedení, bohužel v rámci žánru komiksu to na absolutorium není.
Nejsem vůbec žádným znalcem a milovníkem Švejka (spíše nedopatřením, nejsem nijak zaujatý), takže mě maďarské komiksové zpracování nijak neuráží. Spíše se jen divím, že nám tento národní poklad museli do komiksu adaptovat v Uhrách a my se ani potom moc nesnažili (nebo existuje něco kromě verze z roku 2011, která dle všeho úplnou díru do světa neudělala?). Asi nejraritnější díl Knihovničky Komety nabízí řemeslně velmi solidní a profi kresbu odpovídají stylu dobrých evropských cartoons (snese srovnání s Turkem a podobnými) příhody a vtipy pobaví, což bude asi i velkou zásluhou předlohy.
Za mě nejlepší Lada z edice Kulihrášek. Výtvarná stránka je samozřejmě tradičně výtečná, ale zde mě opravdu královsky pobavily i příběhy samotné, a sice trampoty lišáka, který se stále snaží doběhnout vyčůraného tlustého králíka. Mordygól! Teď bude oběd.
Care Bears vznikly na počátku 80. let jako upomínkové předměty a hračky, následovalo několik filmů a seriálů. Viděl jsem první film ještě někdy za totáče, přeložený asi mnohem přiléhavěji jako Starostliví medvídci. Film se mi tehdy dost líbil, ale s ohledem na absolutní nedostatek západní / komiksové / animované produkce se tehdy člověku líbilo kde co a těžko říci, co bych na to řekl po letech. Každopádně komiks je velmi podprůměrný po všech stránkách, ať už jde o unylou bezpohlavní kresbu nebo o primitivní scénáře.
Moc hezká retro věc pro všechny zájemce o historii českého komiksu. Na veršovaném scénáři už se přeci jen zub času dost podepsal, i humor se za těch 90 let trochu posunul, ale Lada je vynikající. Kozel s Fandou velcí sympaťáci.
Pohodová retro jednohubka a vítaný příspěvek do mé sbírky devadesátkového českého komiksu. Není to jistě nic prudce originálního, ten Kája je tam znát hodně a určitě to také není nic úplně zásadního, již kvůli svému malému rozsahu a minimální snaze o větší propracovanost světa / postav. Na druhou stranu je to zejména díky kresbě Dana Růžičky velmi profesionálně vypadající komiks, v dobovém kontextu nic samozřejmého. Barva by tomu asi dost slušela, vycházím-li ze Záhady hromového ptáka z Komety od stejné dvojice.
No já mám nějaké děti po ruce, jak uvádí kolega Kucera, nicméně jsem si tedy nevšiml, že by Transformers byly v posledních dekádách jakkoliv atraktivní hračka i přes divácký úspěch Bayových filmů a o G.I.Joe už dnes žádné dítě či mládežník neví vůbec nic. Hračky jsou vyhledávaným sběratelským artefaktem lidí 40+, takže vážnost jim spíše dodalo plynutí času a touha po dětské nostalgii lidí ve středním a vyšším věku. Určitě ne tento plochý spotřební produkt, který v sobě nezapře svou komerční prapodstatu pouhého tištěného doprovodu k figurkám a propagandistický prostředek končící studené války. Kdyby to aspoň bylo dospělejší a někoho tam občas tou přemírou arzenálu zastřelili... Maximálně průměr i v rámci žánru dobového spotřebního zboží pro mládež. Jedničku a dvojku jsem měl už jako dítě, a to dítě hltající všechny obdobné produkty nově nabyté svobody a nijak odvařen jsme z toho nebyl už tenkrát.
Semic Slovart je srdcovka největšího kalibru, takže jsem si rád za poměrně rozumnou cenu doplnil dvě chybějící čísla G.I.Joe. Tahle série mě moc nebrala už v době, kdy jsem byl cílovka a zpětně se mi nezdá, že by to bylo jen přísnou konkurencí Conana či Spider-mana. Nemá to nápad, nemá to provedení, chybí v podstatě jakékoliv postavy, resp. jejich psychologie, vývoj atd. Navíc v dané době již byl poměrně slušně sycen videotrh spotřebními akčními filmy všeho druhu, takže ani téma samotné nebylo nijak zásadně atraktivní a v lepší formě i kvalitě dostupné jinde. Jako oddechovka pro cílovou skupinu ale vlastně proč ne, šestákový průměr. V první story o leteckém souboji potěší doslovná obrazová citace Lichtensteinova obrazu WHAAM! https://en.wikipedia.org/wiki/Whaam!
S tím nejslabším Jodem bych se ztotožnil, ovšem s tím rozdílem, že pro mě to pořád znamená nadprůměrný komiks. V tomto případě taková sci-fi jednohubka, což má také své místo, když člověk nechce zabřednout vyloženě do nějaké epické ságy. Výtvarná stránka trochu rozporuplná, zvykal jsem si, ale nakonec mi k příběhu vlastně velmi sedla. Jen ty ženské postavy fakt nemusely mít tak obří Popper C, jak kdyby to kreslil nějaký lačný pubescent.
Každá antologie bude mít vždy slabší a silnější místa. Tady už z toho titulu, že se snaží pokrýt celou jednu, byť krátkou, epochu v co největší paletě. To ale nic nemění na záslužnosti celého počinu, který bych snesl klidně i mnohem obsáhlejší. Přeci jen jsem v hard core cílovce, kdy se mi členové Generace 89 trefili zrovna do doby, kdy mi přestával stačit Čtyřlístek či Asterix. Děkuji za pár raritek, hlavně za Sheilu 2 či miniatury od mých oblíbenců Krásného, Hlavsy či Zemana, jejichž kousky na rozdíl od kultovní, ale s odstupem přeci jen trochu ploché (hehe), Sheily, až tolik nezestárly. Stejně tak příliš nezestárl zejména Dračí let, který je asi pro všechny Komeťáky zaslouženě jedním z vrcholů tohoto magazínu. Z dané doby si pamatuji více komiksů, které by stály za připomenutí, třeba Malý pirát od Schönberga, Cesty Bafometa od Hanuše nebo lechtivé věci od Bofa. Tak snad někdy.
Šin(ni)kla jsem četl poprvé někdy v době jeho původního vydání a od té doby nikoliv a po tom bezmála čtvrtstoletí jsem vlastně úplně nevěděl, do čeho znova jdu, jen že se mi to tenkrát moc líbilo. Zprvu jsem s ohledem na hltání Thorgalovských sériií v mezidobí strašně moc bojoval s tím, že je to jen Thorgalův klon, kde vikingského reka trochu nemístně vystřídal nadržený hobit. S ohledem na shodnou dvojici autorů a žánr je to asi logické. Aniž bych však chtěl hanit svou oblíbenou sérii, tak Šninkl rychle zařazuje rychlost a oproti Thorgalovi nabízí navíc humor, erotiku a spiritualitu a vlastně mu i přes počáteční prohrávání ve finále dá docela na frak. Šninkl je pro mě dalším důkazem, že některá významná díla má smysl opakovat s vývojem vlastní osobnosti, protože je mi úplně jasné, že velká porce odkazů a rozměrů mi při původním čtení vůbec nemohla dojít a spíš jsem byl stále oslněn tím, že konečně vychází i něco jiného než kometa a Ábíčko. Je pravdou, že dnes na mě ty popkulturní odkazy útočí možná až příliš, ale tu tenkou hranici mezi poctou, vtipem, parodií a právě odkazem násilným nebo dokonce vykrádáním autoři nikdy neprotrhli. Zlatý fond komiksu a hned bych si od dua R/vH dal nějaký přídavek. Pozn. sběratelská: Ojedinělý případ, kdy má opravdový a ne jen fetišistický smysl mít obě vydání.
I já jsem si u příběhu Amarillo, který jsem si i přes značný odstup času docela pamatoval z Crwe, říkal, že Blacksad je nepopiratelná kvalita, ale už nemá šanci tolik ohromit (potěšili beatnici i další odkazy). Z omylu mě ale vyvedla následující story, kde člověk dostane neskutečně výživný koktejl s naprosto všemi ingrediencemi, které správný noir může mít. Nakládačka, která si ve fatálnosti v ničem nezadá s Shakespearovským dramatem, které se odehrává na pozadí. Úžasný komiks, který měl jen jedinou vadu, a to že skončil. Bravo.
Neuvěřitelně catchy komiks. Driss má tajemství, Alexa má tajemství, planeta má tajemství, příchod pozemšťanů je obestřen tajemstvím, do toho love story, politika, vypiplaná fauna a flora. Sice jsem se začetl až asi na potřetí, ale pak už to hltal plnými doušky. Krásný, napínavý sci-fi, který sice možná je trochu ze starý školy, ale já tedy žádný významný zub času necítím, i když co já vím o moderním sci-fi komiksu. Velmi specifické jsou lidské postavy, kterým občas chybí trochu dynamiky a v tomto ohledu mi to někdy skutečně s úsměvem přišlo jako nějací Strážci na steroidech. Nicméně tohle bylo fakt dobrý, jen houšť.
Batmanovi nijak zvlášť nefandím, ale zase fandím noiru a poválečné kultuře v USA, takže mě book nalákal. Hezká a čtivá verze, u níž ani člověk nemá pocit nějakého násilného roubování, dovedu si to představit i delší a výpravnější. Civilnější podání Batmanovi vždy slušelo. Výtvarná stránka je na první pohled ohromující, ale soubojům a jiným pohybům často schází dynamika a působí staticky. Ženské postavy možná až moc vyprsené a skoro všechny vypadají jako opakující se verze Konečného Octobriany.
Příjemné překvapení. Čekal jsem spíše nějakou další generickou sword and sorcery a Elrik toho může nabídnout o dost více, jeho svět dovede být fascinující a on jako hlavní postava originální (nejsem tedy žádný fantasy vášnivec, takže mi možná stačí málo). Conanovské bloudění má navíc, alespoň v rámci těchto dílů, jednotící linku a vyšší cíl, není to tedy jen nastavování kaše. Jedinou slabinou je pro mě kresba, která je sice řemeslně nenapadnutelná a pár působivých panelů také dostaneme, ale celkově se jedná o běžný průměr, trochu bez chuti a zápachu.
Čirá nádhera a návrat do dětství se Semicovým Conanem. Jasně, je to pulp a pořád to samý, ale pokud to člověk nepřežene a dá si jeden/dva díly za den, tak se pocit repetice skoro nedostaví a čtenář dostane skvělé oddechové počtení, které bez uzardění náramně pobaví i po těch letech.
Gabriel Filcík byl jedním z nejdůležitějších kreslířů mého dětství a třeba spolu s Jiřím Kalouskem pro něj budu mít slabost už stále. V tandemu s pány Augustou a Honzákem navíc vytvořili jeden z těch pro mě opravdu zásadních komiksů, a to Odysseova dobrodružství v trojské válce. S těmi se tato publikace drží tématu řecké mytologie a je obdobná i formou. Je srovnatelná i kvalitativně a dle mého si v ničem nezadá třeba i s Asterixem, který se pro srovnání hodí jakožto rovněž důstojný a poučný, ale stále vtipný a čtivý popularizátor starověku pro děti. Přeci jen mám ale pocit, že kadence vtipů už není taková jako v Trojské válce, kde mi i více sedl jeden uzavřený příběh než mnoho krátkých. Nemohu pro to najít oporu, ale jsem přesvědčen, že nějaké tyto příběhy už vycházely někdy na přelomu 80. a 90. let v Ohníčku. Každopádně publikaci vřele doporučuji zdaleka nejen dětem, ve finále i pro dospělého a nesběratele komiksů je milým krátkým exkurzem a osvěžením těch nejdůležitějších řeckých bájí. EDIT: Tak jsem našel inkriminovaný Ohníček, je tam komiks od Filcíka (scénář Jiří Plachetka) nazvaný Věčný oheň, kde se mj. objevuje Prometheus a další prvky z řeckých bájí, neshoduje se však s touto knihou.
