„Přišli jsme hledat osvícení. Toto místo je branou do jiného světa… a k Bohu!“ Přišli hledat zlato do mrtvého, ztraceného města a místo toho našli fanatické vyznavače boha smrti a horečky s jejich ohavnými rituály. Druhá kniha Dlouhého Johna Silvera se nese v duchu bloudění, hledání a nacházení toho, co jsme nalézt nikdy nechtěli. Scénárista Xavier Dorison a kreslíř Mathieu Lauffray však nebloudí ani nehledají, ale jasně a nezpochybnitelně míří ke svému cíli a k završení tohoto napínavého čtyřdílného pirátského vyprávění. Třídí a prosévají postavy, aby v těch, které jim zbyly, hledali víru, sílu a odhodlání, jež je provede všemi nástrahami. Žádné vítězství není bez obětí a Dorison s Lauffrayem se do toho pustili naplno a s vervou. Poklidné scény brzy střídají hektické, syrové a nelítostné záběry, které nikomu nic neodpouštějí a čtenáře dostávají pod tlak. Umírá se za vznešené ideje a šílené věci, „protože člověka zabít můžete… ale legendu nezastaví nic.“
„Tento příběh začíná ve vzdáleném světě, ve světě, který jako by opustil i sám Bůh…“ Ztracené incké město Guyanacapac ukrývá ve svých zdech poklad, o kterém kdekdo sní, ale nikdo ho ještě nikdy neviděl. Až do teď… Ikonická postava Stevensonova Ostrova pokladů se vrací v podání Xaviera Dorsiona a Mathieua Lauffraye, aby oživila starý pirátský odkaz výpravou ve stopách španělských conquistadorů. Xavier Dorison je natolik zkušený scénárista, aby dokázal udržet napětí nejen při dobrodružném putování po moři, ale i v mondénních šlechtických salónech. Lady Vivian Hastingsová se tak vedle slavného piráta Johna Silvera stává nejcharismatičtější postavou komiksu, tím spíše, když si vzal její křivky do práce Mathieu Lauffray. Jeho kresba je po celou dobu přehledná a dynamická, než na efekty sází na poctivost a detailní prokreslení. To samé se dá říct i o jeho kolorování. Brigantina Neptun se vydává na svou pouť za zlatem…
20. září 1519 vyplula ze španělské Sevilly flotila pěti lodí vedená Portugalcem Fernãem de Magalhãesem původně na cestu za vzácným kořením, v konečném důsledku pak na cestu kolem světa. Scénárista Christian Clot nám předkládá nástin historických událostí spojených s touto odvážnou výpravou. Vzhledem k rozsahu díla je jasné, že se nejedná o úplný výčet všech dobrodružství, které Magalhãesovy posádky na moři zažily (například počáteční část plavby je úplně vynechána, stejně jako vše, co se dělo po smrti velitele), což se samozřejmě projevuje na nesourodosti dějové linie. Clot se odvážně pustil i do spekulací ohledně Magalhãesovy smrti, v tomto případě to ale komiksu nikterak neubližuje, byť je opět pojata hodně zkratkovitě. Kresba Thomase Vergueta a Bastiena Orengeho je průměrná, statická, bez efektů či velkých dramatických momentů. Kniha je vybavena i faktografickými daty, jejich zpracování je nicméně stejně povrchní, jako komiks samotný a celý medailonek tak nemá kdovíjakou vypovídací schopnost.
„… člověk musí trpět, aby byl člověkem. Nejprve na povrchu, poté niterně. Když bolest zasáhne i tu nejhlubší složku jeho bytí, tedy mysl, pak pochopí rozdíl mezi dobrem a zlem.“ Třetí kniha Serpieriho erotické sci-fi ságy obsahuje kromě dalších dvou navazujících dobrodružství Druuny z let 2000 (Zapomenutá planeta) a 2003 (Klon) ještě jakýsi prequel, nulté číslo s názvem Anima. A protože Anima neobsahuje žádný text je to čistá vizuální fantazie s řadou symbolů a náznaků. Vnadná nahé krásky (která když už je oblečená, tak jen ve skrovných tangách a podprsence) si i tak člověk užije dosytosti, byť vášnivých erotických scén valem ubylo a výjimečně je důraz kladen na otázky lidské existence, smyslu a účelu života jako takového. Typické propriety nicméně nikam nezmizely, takže i když opouštíme prostředí vesmírných lodí, zmar a zkáza vyspělých technologických habitatů, jakož i řada příšerných zmutovaných monster, je nám i nadále k dispozici v plné šíři. Novým prvkem je snad jen nevtíravá nadsázka a lehké satirické zabarvení některých dialogů. Druuna 3 prostě baví stejně jako její předchůdci…
„… ve světech smrti, které jsme obývali, jsi vždycky byla radost, štěstí, láska a život.“ Paolo Eleuteri Serpieri pokračuje ve své erotické výpravě až na samou hranici existence vesmíru a času. Průvodkyní, kterou nám určil je Druuna, která se i touto druhou trojicí sešitů propracuje ponejvíce nahá (když moc tak skrovně oblečená v sexy spodním prádle, které samozřejmě neskryje nic z jejich vnadných půvabů). Druhá kniha jejích dobrodružství je zřejmě ještě odvážnější než kniha první a sexuálních radovánek je oproti předchůdci dost možná dvojnásobné množství. Spojení „obdařené“ krásky, nejroztodivnějších zrůd a zdevastovaných kosmických technologií funguje i tentokrát. Vizuální stránka je ohromující a ve spojení s lechtivými a násilnickými scénami vytváří zcela svébytný druh umění, který je na hony vzdálen puritánským představám o životě ve vesmíru a na kosmických lodích. Snad ani nemusím připomínat, že Druuna si vyžaduje specifický typ čtenáře a určitě není pro každého (přes veškerou erotiku je Druuna nicméně stále a především komiksová sci-fi sága s klony, emzáky a časoprostorovými paradoxy).
„… na počátku byl chaos. Potom Bůh stvořil vyšší bytost, prvotního tvora: sebe samého…“ A italský umělec Paolo Eleuteri Serpieri pro něj stvořil svůdnou, ztepilou a vnadami obdařenou hrdinku Druunu, jejíchž nahatých promenád a sexuálních eskapád si čtenář ve třech úvodních dílech tohoto kultovního erotického komiksu užije opravdu dosytosti. Druuna je po fyzické stránce zhmotněným erotickým snem většiny mužů, což bezpochyby přispělo k její masové popularitě a milionovým nákladům komiksových sešitů, v nichž se objevila. Perfektní Serpieriho realistická kresba tento rys podtrhuje do té míry, že občas zapomenete i na vlastní příběh a necháte se unášet pouze vizuální stránkou. Tím spíše, že je zasazena do fantastických kulis zmaru a rozkladu fiktivního dystopického světa a opepřena řadou odvážných násilných scén, které nejsou jen pro parádu, ale útočí tvrdě na první signální. Děj díky časovým smyčkám není úplně přehledný a sex-appeal hlavní hrdinky často vyvažují opravdu ošklivá a nechutná monstra, ale má to švih, obrovskou energii a překvapivě i nějakou tu myšlenku.
Nekorunovaný pán všech upírů Dracula znovu řádí v temných hvozdech Transylvánie a v uličkách Londýna. Postava stvořená Bramem Stokerem podle krutého knížete Vlada Bela Denszö, řečeného Napichovač, má v očích Petra Kopla vskutku ďábelskou podobu. A to není všechno, co tenhle „dětský“ komiks nabízí. Autor textů i kreseb do své adaptace zapracoval celou řadu odkazů na další slavná díla, jmenujme namátkou Psa baskervillského, Ztracený svět, Obraz Doriana Graye, Tarzana, Podivný případ doktora Jekylla a pana Hayda, Cestu kolem světa za 80 dní, Tajemný hrad v Karpatech a řadu dalších. Otázkou je, zda je tento odkazový rébus relevantní pro dítka školou povinná a zda se dostaví očekávaný efekt. Kresba je více než osobitá, přičemž má výrazný karikaturní charakter, barvy jsou temné a pochmurné, jak se na správný hororový příběh sluší a patří. Spojení této vážné a tísnivé atmosféry s rozevlátou, místy dokonce až frivolní, karikaturní kresbou může být pro některé čtenáře oříšek, který je těžké rozlousknout, zvláště pokud je jim hodně přes vydavatelem určenou spodní věkovou hranici. Zábavné, ale ne oslnivé…
„Poslyšte ságu o lásce Valgara z Valtu, syna Halgerry Zlatovlasé, a Astridry, dcery Thorgerra Argfussona, pána sta válečníků…!“ Scénárista Jean Dufaux a výtvarník Mohamed Aouamri se ponořili hluboko do severských mýtů a legend, aby stvořili velkolepou hrdinskou Ságu s velkým S na začátku. Jejich vyprávění je drsné, hrubé a neodpouštějící žádné chyby, a to ani ty, kterých jsme se nedopustili. Opěvuje cit, který hory přenáší, odhodlání jít za svým cílem a víru, že pravda člověku dopomůže k vítězství. Dobro překoná všechny překážky, ale cena, kterou je za to potřeba zaplatit, může někdy proměnit sladké vítězství v hořkou prohru. Valgar z Valtu je bohatýr a bohatýrský je i jeho příběh. Velký formát knihy tomu samozřejmě nezanedbatelně pomáhá. Kresba je pak stejně parádní jako scénář a její naturel přesně odpovídá povaze vyprávění. Není vulgární ani přehnaně krvavá, přesto najdete místa k uzardění i k zadržení dechu. Ruku ke zdaru díla přiložili i výborní koloristi Benoît Bekaert a Christian Goussale. Menší problém jsem měl snad jen s letteringem Jiřího Nevěřila, při luštění jeho písma jsem totiž koktal víc, než leckterý dyslektik při rétorickém cvičení. Celkový dojem ale výborný.
Cesta legendárního Odyssea Hádovou podsvětní říší k prorokovi Teiresiovi a zpět není ve skutečnosti plnohodnotným příběhem, ale spíše naučně výchovným pohledem na řeckou mytologii s jejími základními pojmy a ikonami. Kdo ví málo nebo nic o Harpyjích, o úkolech Erinyí, o proviněních Sisyfa, Tantala či dcer krále Danaa, o synech Ifimedeie a Poseidona Efialtesovi a Otosovi, nebo o Hádových milostných pletkách, je tady na správném místě, neboť se mu dostane poučení jak slovem, tak i obrazem. Za celým projektem stojí Luc Ferry, scénář si vzala na starost Clotilde Bruneau a o výtvarné zpracování se postaral Diego Oddi, kterému vedl ruku Didier Poli. Na necelých padesáti stránkách samozřejmě není možno podchytit všechna fakta, nuance a jednotlivosti, dát tomu smysl a význam, a tak komiksové Podsvětí je spíše takovou ochutnávkou, nahlédnutím do světa za oponou. Pěkné, ale bez hloubky, neurazí ani nenadchne.
Nikdo Owens dospěl a je na čase, aby se vypořádal se svou minulostí a našel konečně své místo ve světě lidí. Scénárista P. Craig Russell pokračuje v předělávce Gaimanovy literární předlohy do komiksové podoby. Jestliže u První knihy hřbitovní byl nejdramatičtější začátek, zde je to prostřední dlouhá kapitola s názvem „Lidé jménem Jack“, která odkrývá ono osudové předurčení, které malého Nika před lety vyhnalo z jeho dětské postýlky na toulky po hřbitově. S každou další stránkou roste napětí a schyluje s k velkému odhalení pravdy, jakož i k nápravě spáchané křivdy. Příběh končí dojímavým happyendem, při němž jedno oko nezůstane suché. Druhá kniha je oproti té první daleko více rozpohybovaná a rozdychtěná nás ohromit. Už žádné splývání a skrývání se, hraní si s duchy a učení se abecedě, Nik musí přijmout výzvu a postavit se nepříteli, který ho chce zahubit. Koncept výtvarné podoby zůstal beze změn. O barvení se u obou knih postaral Lovern Kindzierski, překladu se ujal Jan Kantůrek a české texty do bublin vpravil Martin Trojan. Dojem z celého projektu mám více než dobrý, rozhodně nezklamal.
Nikdo Owens byl ještě sotva chodící batole, když mu vyvraždili celou rodinu. Utekl na hřbitov, kde se ho ujali duchové, aby ho naučili jak přežít v džungli nelítostného světa. Originální Gaimanův román vzal do rukou scénárista P. Craig Russell a společně s výtvarníky Kevinem Nowlanem, Tony Harrisem, Scottem Hamptonem, Galen Showmanem, Jill Thompsonovou, Stephenem B. Scottem a Davidem Lafuentem mu vtiskli dvousvazkovou komiksovou podobu. Přestože každou kapitolu maloval jiný umělec, není to na knize zase až tolik znát, neboť všichni kreslíři podřídili své individuality společné vizi. Příběh samotný pak udeří nejostřeji hned na začátku, kdy jsme svědky zločinu, zkázy a záchrany. Poté se už zvolna ubírá Nikovými chlapeckými léty, v nichž mladík za pomoci Silase objevuje všechno neznámé okolo sebe. Je to takové klidné, hladivé a kouzelné vyprávění, které v sobě přesto ukrývá temní spodní podtón. P. Craig Russellovi se podařilo do scénáře přenést i ono magické Gaimanovo fluidum, balancující na hraně mezi dětským světem a tvrdou realitou dospělých. První kniha hřbitovní není ani bombastická, ani dechberoucí, přesto dokáže uchvátit a pohladit po duši.
Země hoří. Temní bohové, kteří se zjevili na tajně vyřčené přání Wonder Woman, rozsévají strach, hrůza a šílenství. Jejich běsnění nezastaví ani Liga spravedlnosti. Potřetí máme co do činění se scénáristou Jamesem Robinsonem, a za sebe mohu říct, že ani tentokrát mě o svých kvalitách nepřesvědčil. Jeho příběh o temných bozích je skládankou všech klišé, které si člověk vůbec může představit, vyčpělý, prázdný a bezduchý. Na začátku to přitom vypadalo docela slibně. Pár nahozených témat měly docela slibný potenciál, ale Robinson je utnul hned v zárodku a v žádném z nich nepokračoval. Po výletu na Zamaron se zakuklil sám do sebe a následná nekompromisní a svým osobitým způsobem i nelidská řežba si už nevyžadovala žádnou aktivitu šedých mozkových plen. Celé to nakonec tahají z bryndy skvělí výtvarníci (budeme-li jmenovat alespoň staré známé Jesuse Merina, Stephena Segoviu nebo Emanuelu Lupacchinovou). Dávají totiž Temným bohům obrovskou dávku energie, magie a velkoleposti, a to vše v pěkném moderním pojetí. Škoda, že dějová linka zůstává za tou výtvarnou o tolik pozadu.
Dva příběhy - „Labutí píseň“ a titulní „Útok na Amazonky“ - mají jednoho společného jmenovatele: po dlouhé době jsou zase plné akce a bojových operací. James Robinson jako bych chtěl vzkřísit další z charakteristických rysů příběhů s Wonder Woman, totiž vrátit nám ji takovou, jaká byla. Jenže tohle jeho snažení je dvojsečnou zbraní. Na jedné straně křičím hurá, jen houšť a větší kapky, na straně druhé je patrné ustrnutí postavy ve stále dokola se opakující šabloně bez jakéhokoli progresivního vývoje. Navíc tam, kde dříve stačilo jen pár slov a hned bylo jasné, kdo je padouch a kdo hrdina, jsou dnes sáhodlouhé monology, předříkávající abecedu zprava doleva a zase zpátky. Další hrdina, Dianin bratr Iásón, ani ziskem zlatého brnění a sebevědomí nepřekročil svůj stín a nadále zůstává problémovou postavou. Útok na Amazonky tak kuriózně zachraňuje zloduch Darkseid, jehož vstupy do děje s sebou vždy nesou energetickou třídu velmi vysokého napětí. Výtvarníci v čele s Emanuelou Lupacchinovou (která toho tady nakreslila nejvíce) odvádějí skvělou práci. Pokud nebudete soustředění a pozorní vlastně ani nepoznáte, kde jeden začal a druhý skončil. Budeme-li konkrétní, pak naladěni na stejnou vlnu s již jmenovanou Lupacchinovou jsou Carmen Carnerová, Stephen Segovia, Jesus Merino a Marco Santucci.
Děti boha Dia jeden po druhém umírají rukou Darkseidovy dcery Grail, která sbírá jejich božskou sílu pro svého otce. Dokonce i bájný Hérakles podlehne jejímu šílenství. A právě Héraklovo dědictví přivede princeznu Dianu za jejím bratrem Iásónem. Sheu Fontanovou na scénáristické stoličce vystřídal James Robinson, aby zase na chvíli oživil staré řecké báje a především olympské bohy, na které jsme už začínali pomalu zapomínat. Společně s výtvarníkem Carlo Pagulayanem se do toho hned na začátku pěkně opře, až jiskry létají. Pak však přijde vzpomínková mezihra (napřed s Grail, poté s Iásónem), kdy dějová linka zpomalí téměř až k utahanosti, aby pak v závěru znovu nabrala sil a vzepjala se v mohutné a oslňující crescendo. Megalomanské finále, kde se do akce zapojil i kreslíř Stephen Segovia, dává zapomenout na vláčnost sourozeneckého seznamování Diany a Iásóna. Asi uhádnu důvod, proč Robinson přivedl Dianino dvojče na scénu, ale králík v kouzelníkově klobouku by byl asi zajímavější, než tahle „bůhsámvíproč“ variace. Neměl bych zapomenout ani na spolupracující výtvarníky Sergio Davila a Emanuelu Lupacchinovou, na které bohužel padla ona nevděčná úloha průvodců po vzpomínkách. Byť se jistě snažili, seč mohli, málem jsem nad jejich panely usnul. Tak snad příště…
Dianina DNA by mohla zachránit miliony lidí. Oni se ale rozhodli, že ji použijí jako zbraň. Dianu by nikdy předtím nenapadlo, že jednoho dne bude muset chránit lidstvo ne před zlem, ale před svými schopnostmi. Na pozici scénáristky nastupuje Shea Fontanová a servíruje nám příběh plný boje i morálních dilemat. K ruce má hned tři výtvarníky: Mirku Andolfovou (která se objevila už v předchozí Boží hlídce), Davida Messinu a Inaki Mirandu. Komplexní příběh s několika krátkými reminiscencemi působí sevřeně a majestátně. Vzrušení, které chybělo dvěma jeho předchůdcům, je zpátky a dokáže si okamžitě podmanit čtenářovy receptory. Kresba osciluje od dětské líbeznosti a hravosti až k drsné akci s pěkně ostrými hranami. Nejvíc se mi líbil dynamický styl Inaki Mirandy. Kniha v přídavcích obsahuje samostatný příběh Steva Trevora z pera Tima Seeleyho a s kresbou Christiana Duceho, a pak sadu krátkých jednoaktovek různé kvality i provedení, z nichž asi nejlepší je „Kletba a čest“ Michaela Moreciho a Stephanie Hansové. Srdce Amazonky každopádně potěšilo…
Božská dvojčata Phobos a Deimos ukradli duši mladé Isadore. Její matka Veronika Caleová se proto vydává na cestu za její záchranou, i kdyby to mělo znamenat zánik bohů nebo i celého světa. Greg Rucka naposledy odvíjí nit osudů princezny Diany ve světě, jemuž vládnou muži (byť to tak na první pohled nevypadá). Je to tak trochu návrat zpátky v čase před události z Pravdy a poprvé mám také pocit, že rozdělení sešitů, uveřejněných v konkrétní knize Znovuzrození hrdinů, na sudá a lichá čísla, nebylo zrovna nejšťastnějším nápadem. Přechody mezi kapitolami v závěru Boží hlídky jsou jedním slovem šílené. Když ještě navíc dojde ke změně za kreslící podložkou a tužku převezme po poměrně precizní a nohama pevně na zemi stojící Bilquis Evelyové mangou posedlá Mirka Andolfová, je zaděláno na proměny, který mi v několika následujících dnech rušily spaní. Zakletý kruh stagnujícího příběhu se bohužel nepodařilo prolomit, a tak Boží hlídka je více, než co jiného, labutí písní Ruckova působení u Wonder Woman. Tajně doufám, že se změnou týmu, se do vyprávění vrátí něco ze staré princezny-bojovnice, třímající laso pravdy, štít a meč.
Zjištění, že jste většinu života prožili ve lži, zdecimuje i takové kádry jako je Wonder Woman. Latergie a smutné šílenství se pak může zdát jako to nejsnadnější východisko. Jenže zbytek světa nespí, a tak nezbývá než povolat záložní síly, protože pravda a spravedlnost přece musejí v konečném účtování zvítězit. Nikdy bych si nepomyslel, že Greg Rucka bude zkoumat duše svých hrdinů až do takové hloubky, jako to dělá právě v této knize. Blázen, maniak, bestie, přítel, bojovnice, ochránci a uvězněný bůh… co ještě si na nás tenhle pán nevymyslí? I přes ty propasti lidského bytí a božího zahrávání si s osudy smrtelníků byl můj prvotní a základní pocit stagnace. Jednotlivé segmenty Ruckova příběhu fungují docela dobře, ale jakmile se poskládají za sebe, ztrácejí tlak a gradaci. Potenciál na povrchu je sice udrží ve hře, ale spojení se nevytváří a psychologie šílenství rozhodně není vhodným překlenovacím článkem. Kresba v podání Liama Sharpa, Renata Guedese a Bilquis Evelyové je solidní, dokáže být stejnou měrou konejšivá jako překvapivá, do uhranutí má ale daleko.
Jak už sám název knihy napovídá, vracíme se zpátky na začátek do doby, kdy Diana jako šampionka Themysciry opouští své sestry a společně se zachráněným Stevem Trevorem se vydává do světa mužů, aby ho pomáhala chránit a strážit. Už poněkolikáté tak máme možnost sledovat zrození superhrdinky Wonder Woman. Musím se přiznat, že je to poprvé, co se mi návrat ke kořenům, opravdu líbil. Greg Rucka totiž pracuje se známými fakty s nebývale dramatickým akcentem. Současně je jeho vyprávění civilně uhlazené a skrz naskrz lidské. Ve skutečném světě by vojenská paranoia při objevení někoho takového, jako je Diana měla pravděpodobně úplně jiné rozměry (o vstřícnosti a spolupráci na půdě OSN ani nemluvě), ale proč se bránit pohádkám? Rucka vypráví VELKÝ příběh a jde mu to jedna radost. Za zády mu stojí Nicola Scottová a Romulo Fajardo jr., jejichž výtvarný rukopis je přehledný, dobře čitelný a svým charakterem posazen více k mladším ročníkům, takže se člověk netopí v krvi a násilí. Příjemné a objevné, a to včetně závěrečných „Vzpomínek“.
Když Diana zjistí, že nemůže najít cestu domů na Themysciru, požádá o pomoc svou bývalou přítelkyni dr. Barbaru Ann Minervovou alias divokou zvířecí ženu Cheetah. Na světě ale nic není zadarmo… Greg Rucka se vrátil k Wonder Woman při jejím, v pořadí už pátém, „znovuzrození“, přičemž do týmu k sobě pozval kreslíře Liama Sharpa a Matthewa Clarka, obtahy dělá Sean Parsons a o barvy se stará Laura Martinová s Jeremy Colwellem. Pro Dianu vymysleli nový kostým a v původně lichých sešitech, které obsahuje tato kniha, nabídli poměrně komplexní, ucelený a sevřený příběh z pralesů v Bwundě, v němž je jen nezbytné minimum odkazů na minulost. Nový čtenář, pro něhož je série „Znovuzrození hrdinů“ určena, se tak velmi rychle chytne a nejspíš nebude moc trpět, pokud o Dianiných dobrodružstvích doposud neslyšel nebo slyšel velmi málo. Výtvarník Liam Sharp odvádí skvělou práci především tam, kde má prostor k vyjádření. Velké a celostránkové panely jsou precizní a oplývají detaily, u menších už to taková hitparáda není. Jako bonus jsou přidány alternativní obálky a genealogie vzniku kreseb.
Bohyně míru Eiréné obviňuje Dianu z neplnění povinností, které zdědila po Arésovi. Je jen otázkou, jak daleko až je ochotná zajít. Scénáristka Meredith Finchová se rozhodně netají ambicemi přidat do - povětšinou přímočarých - dobrodružství Wonder Woman psychologickou hloubku a ukázat Dianu jako ženu, bojující nejen s všemožným zlem, padouchy a zlosyny, co jich svět zná, ale i se svými vnitřními démony, pochybnostmi o sobě samé a nejistotě, zdá je schopná dostát všem svým závazkům. Proto ji do cesty staví protihráče, kteří si žádají odpovědi stejně naléhavě jako ti, kdo stojí Dianě bok po boku. Vždy, když už se zdá, že toho mudrování a přemýšlení bylo až dost, vloží se do toho David Finch a pošle Wonder Woman do boje, jenž je jí vlastní. Ta erupce energie vám doslova vybuchne do obličeje. Srší blesky, burácí a ohromuje. Najednou si připadáte jako děti před vánočním stromkem obklopeným dárky. Nadílka je bohatá a nešetří jedinou čárkou. Kromě Davida Finche se na ní podílejí ještě Ian Churchill a Miguel Mendonça, plejáda inkerů a úžasná Beth Sotelová, která se postarala o to, aby komiks, co se týče barev, vypadal tak, jak vypadá. Úžasně se to čte a ještě lépe se na to kouká.
Je současně bohyní války, královnou Amazonek, členkou Ligy spravedlnosti a také Wonder Woman. Diana zjišťuje, že každá z úloh si nárokuje její pozornost a energii. Odpovědnost k lidem, sestrám Amazonkám i spolubojovníkům z Ligy ji pomalu přerůstá přes hlavu. Meredith Finchová navazuje na odkaz Briana Azzarella a dále rozvíjí zápletku ikonické Wonder Woman. Nezáviděníhodné role pokračovatelky se ujala se ctí a odvahou… a také s nepřehlédnutelnou podporou svého manžela Davida Finche, jenž si vzal na starost výtvarnou stránku díla. Jeho fenomenální kresba je to, co z téhle knihy dělá skutečně nezapomenutelný zážitek. Stačí jen porovnat hlavní příběh s výročním sešitem „Pro přízeň královny“, nakresleným Goranem Sedžukou, aby vynikl ten rozdíl. Vůbec nevadí, že Finch Dianu lehce omladil. Když totiž přijde na lámání chleba (na ty celostránkové a dvoustránkové panely, ale skvostné jsou všechny), zapomenete na sama sebe a necháte se pohltit jeho jedinečným mistrovstvím. Dynamika, energie, emoce, a ty úžasné detaily, které berou dech, člověka prostě nemohou minout a nechat chladným. Škoda jen, že scénář nešel s kresbou ruku v ruce a je tak trochu vlečen dědictvím po Brianu Azzarellovi, s nímž se (možná až příliš urputně) snaží vypořádat.
Boj o olympský trůn a zachování života bohů i lidí vrcholí. Kdo si zaslouží soucit, slitování, péči, pokoru a kdo bude zatracen na věky věků? Brian Azzarello a Cliff Chiang dovedli svůj pětatřicetidílný příběh do konce a uzavírají tak jednu kapitolu v životě Diany, princezny a bojovnice, dcery královny Amazonek, bohyně války, ale především Wonder Woman. Jejich finále je zvrhlé, brutální, krvavé a nesmlouvavé. Proměna Prvorozeného v běsnící bestii je dokonána a nejspíš měla směřovat k velkolepému zakončení, které by metalo hromy a blesky, přičemž by nenechalo jediný panel nepotřísněný krví, jenže se to povedlo jen z poloviny. Velkoleposti by bylo dost, i hromování a krvavých lázní, ale závěrečné poselství zase až tolik neohromilo a rozloučení se s celou ságou šlo tak trochu do ztracena. Přilepený „Tajný původ Wonder Woman“ už posté omílá jedno a to samé, jako by každý tvůrce, který s Wonder Woman pracuje, chtěl všem znovu připomenout to, co už všichni tak dobře známe. Tohle je opravdu už tak ohrané téma, že jehla v ošoupaných drážkách přeskakuje jako zběsilá a není si odtud co vzít.
Prvorozený byl zajat, ale ne pokořen. Na jeho nenávisti k bohům se nic nezměnilo a jeho odhodlání dosáhnout zkázy všeho je takové, že mu ani Olymp nemůže vzdorovat. Skoro to vypadá, že se Azzarello s Chiangem v předchozích knihách s Wonder Woman v čele teprve rozehřívali, protože to, co připravili teď je hotový masakr, při němž nezůstane kámen na kameni a jediné tělo bez šrámu. Ten hrubý smirkový papír příběhu svědčí, i když koukat panel za panelem na bestiální mučení je opravdu silná káva, ať si říká, kdo chce, co chce. Chvíli jsem sice oba tvůrce podezříval, že sklouzávají k laciné velkoleposti, oni ale drží opratě pevně v rukou a evidentně se nenechají svést šalebnými hlasy k podbízivosti. Všechnu tu monumentální práci proměnili ve strhující jízdu, která člověka chytne a nepustí. Jakmile Apollón vyzve své věštkyňky k dílu, jste ztraceni a pohlceni. Snad jen Svár působí poslední dobou poněkud dýchavičně a svými příspěvky vyhazuje jehlu z drážky. Ostatní ji ovšem bez problémů zastoupí a rozpoutají v nebi opravdové peklo.
Poslední Diův potomek už má své jméno a vzrušení, které se kolem jeho osoby rozpoutá, nezná mezí. Boj o jeho život má rozměry apokalypsy, v níž je dáno umírat i bohům. Azzarello s Chiangem znovu odbrzdili mašinu a řádí jako utržení ze řetězu. Při hromobití, které rozpoutali, jsem dokonce vzal na milost i Oriona, s nímž jsem měl v minulé knize problém. Jeho futuristické postoje v kontrastu s olympským panteonem (byť zmodernizovaným do takové míry, až to zavání pohrdáním) mi sice pořád nejdou pod nos, ale výhybka k Nové Genesis byla vcelku zajímavá. Možná mi tu nechuť k Orionovi překryl plyšák Poseidon, jehož zpodobnění je tak strašlivé, že i Večerníčkovi vhání slzy do očí. Příběh je sevřený a na rozdíl od svého předchůdce nabitý energií. S kresbou i nadále vypomáhají Goran Sedžuka, Tony Akins a Dan Green, barvy má pořád na starosti Matthew Wilson. Snad poprvé v sérii se dočkáme i velkého melodramatického finále, z něhož emoce prýští doslova na všechny strany. Jsem zvědavý, co to bude znamenat pro rozvíjení příběhu.
Zdá se, že boj o olympský trůn je u konce, zato přetahovaná o nového Diova potomka právě začíná. A zájemců je víc, než by bylo zdrávo. Třetí knihu dvojice Azzerello/Chiang s Wonder Woman v titulní roli otevírá retrospektiva „Do doupěte Mínotaura!“, v němž se mladá Diana snaží přesvědčit boha války Arése o svých schopnostech. Poté už pokračuje příběh, započatý v předchozích knihách, přičemž se rozštěpil do dvou linek. V jedné sledujeme návrat Prvorozeného, ve druhé pak záchranu Zoliina dítěte z rukou Herma, který je na konci druhé knihy unesl. V obou případech mám pocit stagnace, chození do kruhu a zaplnění stránek hromadou žabomyších slovních přestřelek. Vstup Prvorozeného do děje jsem ještě ustál, ale Orion mi do celkového schématu ne a ne zapadnout. Stejně hluchých mi připadá většina konfrontačních dialogů, které se nejspíš snaží být sžíravé a sarkastické, ale jsou jenom hloupé a míjejí cíl o metry a možná i víc. Přes plejádu pomocných kreslířů (starý známý Tony Akins, dále Dan Green, Goran Sudžuka, Amilcar Pinna a Rick Burchett) se mi výtvarné pojetí začíná víc a víc líbit. Když ale není co vzít, není ani co dát.
Jednou jsi dole, jednou nahoře, zvláště když se bohové rozhodnout hrát o božský stolec. Wonder Woman aby ochránila „nevinnou“ dívku se musí postavit nebi i peklu. Brian Azzarello a Cliff Chiang (opět s výpomocí Tonyho Akinse) pokračují ve své jízdě. Jejich příběh je možná ještě o něco jednoznačnější a přímočařejší, než jak tomu bylo minule a hrne to vpřed horem, dolem bez jakéhokoliv zaváhání, odbočení nebo snad ohlédnutí se zpátky. Na scéně se nám objevují nové postavy a okamžitě se zapojují do dění, aniž by ostatním bránili v jejich řádění. Na poklidné rozjímání tady budete čekat marně. Diana také ještě nikdy neměnila tak často kostým, jako právě v rukou dvojice Azzarello/Chiang (a nutno podotknout, že jí to sluší i v případech, kdy má na sobě nějaké to oblečení navíc). Tony Akins si tentokráte přestal pohrávat s plyšovými hračkami, takže když usedne za kreslící podložku, drží styl i fazónu. Možná i proto je Odvaha dospělejší a odhodlanější dosáhnout těch nejvyšších met, byť mi pořád to boží hašteření připadá jako schizofrenní trip chovance zvláštního ústavu. Přesto se těším, kam to pánové posunou dále.
Bůh Zeus zmizel a na jeho uprázdněný trůn si činí nárok hned několik adeptů, kteří intrikují, jak jim jen síly stačí, zatímco božská manželka Héra vymítá manželovy pancharty. Nových dobrodružství Wonder Woman se ujal Brian Azzarello za vydatné podpory výtvarníka Cliffa Chianga, jemuž sekundoval Tony Akins a barvil Mathew Wilson. Čtvrtá řada začíná pěkně zostra, o nějaké diplomatické hrátky nebo mírová poselství (jak je známe z dřívějška) ani nezavadíme. Azzarello to prostě hrne před sebou jako buldozer a neohlíží se napravo ani nalevo (a za sebe už vůbec ne). Dělá-li to někomu vrásky, má prostě smůlu. Cliff Chiang to ostatně vidí úplně stejně, takže nečekejte žádné kresebné chuťovky, detaily nebo nedej bože panely vycizelované k dokonalosti. Tady vládne přímočarost a jednoduchost, na hrubý metr hrubá záplata, byť to v závěru trochu pokazil Tony Akins se svým „pohádkovým“ Poseidonem a „chlapeckým“ Hádem (jeho trojhlavý Cerberus je skutečně mazlík k pohledání - chce-li dítě štěně na hraní, tady jedno máte). Ne, že bych chtěl práci autorského dua Azzarello/Chiang hanět nebo zatracovat, ale na tak zkušené a ostřílené borce nabídli v téhle „krvavé“ šarvátce prostě příliš málo.
„…především žádám o vítězství, neboť jakýkoliv jiný konec znamená zánik všeho, co je mi drahé. Stvořili jste zemi, po níž kráčím. Poskytněte mi sílu, abych na ní mohla stát, dokud své poslání nesplním!“ To je jen část Dianiny modlitby k bohům, která předznamenává nejen její boj proti jednotkám kapitána Naziho, okupujících bezbranný Rajský ostrov, ale i proti bývalým osobním strážkyním své matky Hippolyty, považujících Dianu za démonickou saň. Skoro jsem si už zvykl, že příběhy Wonder Woman jsou poměrně zamotaná a nepřehledná dobrodružství bez větší hloubky, ale přitom velkohubě se ohánějící mírotvorectvím všude, kam se jen člověk podívá. Proto mě mile překvapila Gail Simone se svým Kruhem. Její vyprávění z roku 2008 má totiž nejen hlavu a patu, ale překvapivě i něco navíc. Dramatický moment má konečně náboj, tah na bránu i chvíli k přemýšlení. Výtvarníci Terry Dodson a Ron Randall ho navíc odívají do velmi slušivého, dynamického kabátku. Kruh vynikne o to více, oč slabší jsou tentokráte bonusové povídky Roberta Kanighera z let 1958-1959“Utajený počátek“ a „Cent za milión dolarů“.
Amazonky (a nejen ony) dále nemilosrdně útočí na Spojené státy v pokračování, které zkušenou rukou řídí Will Pfeifer a které doplnil dvoudílnou vsuvkou o pýše J. Torres. Kresbu si vzali na starost Pete Woods a Paco Diaz. A je tu v bonusech i dokončení Sekowského Návratu na Rajský ostrov. Jestliže první kniha nastavovala parametry a seznamovala nás s pozadím amazonského válečného běsnění, druhá kniha odhaluje celý ten propletený komplot, osnovaný čarodějkou Kirké a podporovaný neznámými silami, aby nám pak v závěru nabídl „oslnivé“ rozuzlení a odkrytí všech karet. Will Pfeifer do akce zapojil všechny hrdiny DC univerza, v čele s Batmanem a Supermanem. Sází se na velkolepost ve scénáři i v kresbě. Nepůsobí to vždy přesvědčivě (některé scény jsou až přehnaně afektované a podřízené jasnému kalkulu), ale i tak je člověk ohromen a zatlačen do sedačky množstvím vjemů, působících na první signální soustavu (jako příklad vezměme třeba objevení se Pallas Athény v plné zbroji nad Themiscirou). Sekowského bonusový historický příspěvek se koneckonců snaží o totéž poněkud jinými prostředky, přičemž se ve finále ohání stejnými mravokárnými prohlášeními jako jeho kolegové o nějakých 40 let později.
Dva příběhy z roku 2007 - Láska a vražda & Amazonky útočí! - spojené do jednoho megaopusu a představené ve dvou albech DC komiksového kompletu, doplněných jako obvykle bonusem v podobě dvoudílného Návratu na Rajský ostrov z roku 1969. O scénář se podělili Jodi Picoultová a Will Pfeifer, za kreslící podložku usedli Drew Johnson, Terry Dodson, Paco Diaz a Pete Woods. Kniha první se stará o úvodní instruktáž, seznámení s hrdiny, jejich statusy a názory, načež nás bez dlouhých cavyků uvádí do samotné války, v níž stojí Amazonky, vedené vzkříšenou královnou Hippolytou, proti Americe a její vládě. Jako u všech Wonder Woman příběhů se i do tohoto poměrně těžko proniká a než se člověk zorientuje, kdo je kdo a s kým kdo tahá pilku a proč, je konec. Wonder Woman v podání Jodi Picoultové je vnitřní nejistotou zmítaná hrdinka, která hledá sebe sama. Na rozdíl od ní je Hippolyta, její matka, prezentována jako harpyje, která zaslepena pomstou se neohlíží na nic a na nikoho. Střet názorů, k němuž se schyluje, je sice dramatem v nejlepším slova smyslu, ale klube se na světlo světa opravdu těžce a kostrbatě. Uvidíme, jak si s rozehranou partií poradí tvůrci v druhé části…
Od událostí Ztraceného ráje uplynuly zhruba tři roky (což představuje nějakých 37 sešitů) a máme tu nový tvůrčí tým, v jehož čele stojí scénárista Greg Rucka, sekundují mu kreslíři Drew Johnson, James Raiz a Sean Phillips, obtahy dělá Ray Snyder a o barvy se starají Richard a Tanya Horieovy. Wonder Woman Diana se tentokráte musí postavit zmrtvýchvstalé Meduse, která plane touhou po pomstě. Handicap téměř dvou stovek sešitů se citelně podepisuje na srozumitelnosti a hladkém vklouznutí do příběhu. Díky tomu nám například boj o záchranu Vanessy Kapatelisové alias Silver Swan může být úplně lhostejný, neboť neznáme příčiny ani následky. Stejné je to bohužel i se všemi ostatními vedlejšími postavami a liniemi (např. epizoda s Zolomonem Hunterem), jejichž údernost a smysluplnost se ztratila s neznalostí předchozích událostí. Nezbývá než vzít za vděk hlavní osu vyprávění a zbytek prostě nechat být jako šum na pozadí. Koneckonců Rucka dokáže být dostatečně přesvědčivý i s tím málem, co zůstalo. Kresba výborná, ale ne ohromující. Jako bonus je tentokráte k mání o deset let starší povídka „Prohrané klání“, kterou mají na svědomí William Messner-Loebs a fantastický Mike Deodato jr.
Píše se rok 2001 a série Wonder Woman se chopil scénárista a kreslíř Phil Jimenez. Jeho představa, kam hrdinku v kostýmu posunout a jakou roli ji přidělit, je hodně osobitá a zvláštní. Samotná Diana se v nich téměř ztrácí a kromě několika silných prohlášení spíše jen přihrává polívčičku ostatním účinkujícím, kterých rozhodně není zrovna málo. To samozřejmě autorovi nebrání, aby její postavu neztvárňoval co možná nejčastěji v heroických pózách na těch největších panelech (vždyť je to její série, tak jaképak copak). Byť jsou oba příběhy, které tvoří Ztracený ráj, o boji (v prvním případě proti Arésovým dětem, v druhém pak mezi Amazonkami navzájem), je tu tolik filozofování, přemýšlení a debatování o podstatě světa a všeho ostatního, že nepříteli dřív praskne hlava ze všech těch keců, než že by podlehl síle svého soupeře. Děj je zmatený, nepřehledný, vyžaduje znalosti, které úvodní rekapitulace toho, co se stalo, nedokáže pokrýt. Možná i proto vynikne přidaná bonusová povídka „Kdo je Donna Troyová?“ z pera Marva Wolfmana a s kresbou Georga Péreze, hýřící emocemi a zcela opomíjející status superhrdinky.
V roce 1986 vyšlá Krize na nekonečnu Zemí přepsala celé dějiny DC vesmíru a série s Wonder Woman, vycházející bez přerušení od roku 1942, se dočkala nového restartu. Bohové a smrtelníci představují prvních sedm čísel znovuzrozené hrdinky, v nichž Hyppolitina dcera Diana bojuje proti bohu války Aréovi za záchranu světa lidí i božského Olympu. Mamutí práci zde odvedl George Pérez na pozici kreslíře a od třetího sešitu i na postu scénáristy. Jeho příběh (podíl na něm samozřejmě mají i Greg Potter a Len Wein) má hloubku i poselství (ať už si o lidské touze po válčení a zabíjení myslíme cokoli). Kresba je parádní. Jsme na konci 80. let takže žádné počítačové triky a kouzla, ale poctivá ruční práce, neuvěřitelně subtilní a jemná. Mě dostala především ta úžasná práce s detailním prokreslením každého jednotlivého panelu. Jako bonus je ke knize připojen vůbec první sešit samostatné Wonder Woman série z pera hrdinčina stvořitele Williama Moulton Marstona, jemuž za kreslící podložkou sekundoval Harry G. Peter. Tohle je bez přehánění opravdový komiksový pravěk se vším všudy.
Byla uhnětena z hlíny ostrova Themysciru rukama královny Hippolyty, obdařena životem bohyněmi a nadána mnoha dary - Diana, princezna Amazonek. Originální román pro mladé od spisovatelky Leigh Bardugové adoptovala do komiksové podoby Louise Simonsonová, grafickou podobu mu pak vtiskla další Američanka Kit Seatonová. Od první stránky, prvního panelu a první bubliny je jasné, že Válkonoška je young adult čtení. Diana ještě ve skutečnosti není pravá Wonder Woman, jejími spojenci jsou post-pubertálních chlapci a děvčata (pro jistotu genderově vyvážení) a protivníci si s ní spíš hrají (přestože používají rychlopalné zbraně), než že by jí šli tvrdě do těla. Příběh má potenciál i docela zajímavý původní nápad, ale nějak se mu nedaří vzbudit ty pravé emoce. Je to spíše taková malá kopaná s hadrovým míčem vzadu za domem, než nějaký opravdový zápas pro Eurosport. Z kresby jsem si na zadek určitě nesedl, navíc mi vadilo ono téměř monochromatické, studené barvení Sary Woolleyové. Válkonošce se prostě nepodařilo rozehřát mě, a to ani na provozní teplotu.
„Poslyšte o králi Alvaru přesmutný zpěv…
jenž dobro od zla nepoznal, co živ byl…
a jemuž prokletím ztrpknula královská krev.“
Byť je Pomsta a vykoupení především o královských dětech Vaalovi, Maře a Aramovi, Alvar v jejich příběhu má pořád nepřehlédnutelnou roli. Scénárista Alejandro Jodorowsky si sem z první knihy přinesl celou tu hrubou a drsnou slupku, plnou násilí a krve, úkladů a bezpáteřní zrady, přihodil pár krvelačných bestií, špetku mysticismu a protože se blíží závěr i pár velkých rozhodnutí. Dějovou linku napřímil a srovnal, aniž by současně očesal hrany, takže je to pořád pěkně brutální jízda bez úhybných manévrů. Když je potřeba zabíjet a pokropit zemi krví, nějaký meč se vždycky najde (a když není meč, jsou tu zuby a drápy). Stejně tak se můžeme spolehnout na přítomnost nikdy nekončícího šílenství a nenávisti, které Královskou krví procházejí jako červená nit. Dongzi Liu z nastavené laťky nic neslevil a jeho kresba je stále na takové úrovni, že jsem občas zapomínal i číst doprovodné texty. Kolik emocí dokáže vtisknout do tváří schých postav je až neskutečné. Připočteme-li k tomu jeho práci s barvami, patří mu můj obdiv a úklona až k zemi.
„Nic nevím, nic nejsem, nic nemohu. Bože, jenž jsi mým životem, ukaž mi cestu!“ Temné, drsné, krvavé, nelítostné… Příběh krále Alvara, který se vzepřel všemu a všem, dokonce i Bohu. Scénárista Alejandro Jodorowsky si rozhodně nebere žádné servítky a žádná tabu pro něho nic neznamenají (snad jen pobídku je porušit, demýtizovat, vysmát se jim). Některé scény jsou natolik kruté a syrové, že si je určitě do památníčku nezapíšete. Na druhou stranu má tahle středověká výpověď sílu těžkotonážního bucharu, před jehož kladivem neobstojí žádná výmluva. Trochu mi vadily ony dějové veletoče, díky nimž vyprávění skákalo nahoru a dolů jako umanutá koza. Jako by žádná z postav nebyla tak docela normální. Kresba Dongzi Liu mě oproti tomu uchvátila na první podívání. Je jednoduše nezapomenutelná. Precizní v detailech i mohutných davových scénách. Tak propracovaná a nádherná dynamika obrazu se hned tak nevidí a například v zachycení pohybu se mu opravdu málokdo vyrovná. Každopádně klobouk dolů před oběma umělci.
V každém z pekelných království vládne osm pekelníků, kteří touží probudit Bohyni a navrátit se k velké nicotě. Jediné, co jim stojí v cestě je jedno dítě a jeden bojovník, jehož tvář skrývá rohatá přilba. Obraz Franka Frazetty z roku 1973 se stal o padesát let později předlohou 15dílné komiksové série, nad níž ochrannou ruku vztáhl scénárista Mitch Iverson a ke spolupráci si přizval celou řadu tvůrců v čele s výtvarníkem Stefanem Martinem, Axelem Medellinem a bratry Escorzovými. Se scénářem pomáhali Michael Morecki, Torunn Grønbekk, Rob Bou-Saab a Mark McCann, kolorování se ujal Luis Antonio Delgado, a kromě už zmíněných výtvarníků se na obrazové podobě Smrtonošových dobrodružství podíleli ještě Leonardo Manco, Diego Yapur a Diego Galindo. Kniha vyšla u Comics Centra v edici kolosálních knih a očekávání byla vysoká. Možná až příliš, protože wow efekt se nedostavil. Příběh je poměrně spletitý a nabízí spoustu námětů k přemýšlení. Už proto, že postava dvojjediného Smrtonoše není zase až tak jasně definovaná a v některých kapitolách zůstává dokonce v ústraní. Snaha vtisknout opusu kromě přímočarého akčního dobrodružství i intelektuální nadstavbu nefunguje a působí kontraproduktivně. Výtvarná stránka i přes plejádu výtvarníků je homogenní (snad s výjimkou Diega Galinda), úchvatná, působivá a přesně odpovídá naturelu vyprávění. Výsledným dojmem jsou lehké rozpaky: na jednu stranu silné poselství, jehož intenzita se však postupně vytrácí, momenty, za něž by dal člověk život a jiné, které dojí kozu na samou hranici vyčerpání, kapitoly, které vtáhnou, ale i takové, které neví do kterého rohu se postavit… jedno s druhým, na hvězdné absolutorium to prostě není.
„Každý člověk má temný stín,“ píše se na první stránce komiksu Taven Bachtale, a musím říct, že je to hledisko daleko trefnější než zařazení knihy do šuplíku „středověká detektivka“. Pravdou je, že středověkých reálií si v knize užijeme dosytosti, ale detektivní zápletka má charakter spíše temných tajemství, zahalených oparem téměř až hororové mystiky. Atmosféra je zde hustá tak, že by se dala krájet a já měl po celou dobu četby po těle husí kůži. Pátrání mladého pána Oldřicha z Libštejna po ztraceném synovi rozhodně není žádná pohodová selanka, zalitá slunečními paprsky. Je to naopak temná a hrůzostrašná odysea, odhalující ony temné stíny v lidských duších. Své k tomu přidává i výtečná (a v nejednom případě i pěkně děsivá) kresba Michala Kociána, kterému tenhle žánr opravdu sedí a odvedl tady skvělou práci. K plusům bych přidal ještě velký formát, který dá vyniknout každému detailu, každé vrásce a jizvě. Neměl jsem velká očekávání, o to příjemnější byl výsledek: bavilo mě to.
Komiks Kingdom Come: Deliverance je označován jako předehra ke stejnojmenné počítačové hře a jako taková bohužel nenabídne nějaký smysluplný příběh, který by směřoval k určitému a danému cíli, nýbrž je to jen poměrně syrová a brutální ochutnávka bezuzdného teroru a násilí v historických kulisách českého království za dob Václava IV a Zikmunda Lucemburského. Krveprolití začíná hned na druhé stránce a neskončí dříve, než se objeví nápis „konec“. Vyprávění samotné postrádá jakoukoli zápletku a jediné na co se Brett Murphy soustředí je zabíjení a zuřivé vraždění (pokud možno tím nejodpudivějším, nejbezohlednějším a nejotřesnějším způsobem). Krve je tu tolik, že najít stránku, kde by se žádná neobjevila, je málem zázrak. Wilson Gandolpho ve své kresbě naštěstí není fotorealistický, a tak se nemusíte bát obracení žaludku, místo toho si můžete zahrát hru na počítání mrtvol. Když k tomu přidám zmatené posuny na časové ose, vychází mi z toho záležitost jen pro znalé herní fanoušky.
Nejznámější trosečník světa - Robinson Crusoe Daniela Defoea a jeho ostrovní odysea v podobě komiksového příběhu pro děti a mládež z pera Dana Johnsona, jehož scénáři vtiskl grafickou podobu kreslíř Naresh Kumar. Oba umělci přistoupili k adaptaci Defoeova románu citlivě a s pochopením. Byť se zcela pochopitelně děj originální předlohy přímo drasticky zkracuje a zjednodušuje (mezi dvěma sousedními panely uběhnou často celé roky), adaptace není roztříštěná ani nespojitá. Kresba je solidní a dobře fungují obrazové koláže, facelift i drobnokresba. Naresh Kumar se rozhodně nemá za co stydět. V samotném vyprávění je pak na můj vkus příliš mnoho poklonkování Bohu, a také celý ten mnohaletý Crusoeův zápas o přežití tady vypadá až příliš snadně a téměř bezstarostně, než abych mu dokázal uvěřit, ale co také očekávat od takto okleštěné verze? Jednoduchou zábavu na jeden podvečer bez falešných triků, složitých uměleckých fines a bez velkého zklamání. Takže dobré…
Cesta chudého nevzdělaného sirotka za poznáním tajů vysoké špionáže britské tajné služby, podbarvená exotickým prostředím Indie z přelomu století. Neznaje Kiplingův originální román, byl pro mě Kim vstupem na neprobádané území. Na druhou stranu s Lewisem Helfandem, který Kiplingův příběh zpracoval do podoby komiksového scénáře pro mladé čtenáře, se nesetkávám poprvé. Zatímco Carrollovu Alenku převyprávěl bravurně, jeho adaptace Vernovy Cesty do středu Země byla bída s nouzí. Kiplingův Kim má bohužel blíže k Vernově adaptaci. Je plytký, nevýrazný a absolutně nevzrušivý. V příběhové rovině nemá co nabídnout a své si k tomu přidal i výtvarník Rakesh Kumar, který až trestuhodným způsobem promarnil potenciál, jenž se mu tady nabízel v podobě atraktivního prostředí daleké Indie. Kim v jejich podání vychází nemastně, neslaně a nejspíš nezaujme ani malé, ani velké čtenáře.
Vyprávět o původu tak ikonické postavy, jakou je Wolverine, chtělo od tvůrců (a bezpochyby i od vedení Marvelu) notnou dávku odvahy a odhodlání. Bill Jemas, Joe Quesada a Paul Jenkins se toho kroku odvážili a poodhalili roušku jednoho z velkých komiksových tajemství. Finální podobu scénáře vzal na svá bedra Paul Jenkins a stvořil příběh, který je z části komorní, z části dobrodružný a akční, ale rozhodně poutavý a nadčasový. Zvláště v prvních třech sešitech, kdy ještě nemusel malého Jamese Howletta přizpůsobovat wolverinovskému mýtu a mohl se zápletkou nakládat zcela volně a podle vlastního uvážení, je jeho vyprávění vpravdě kouzelné, svobodné a uhrančivé. V druhé polovině knihy už je přece jen cítit tlak a potřeba vměstnat Logana do mantinelů drsného a sarkastického hrdiny, což příběh malinko svazuje a ochuzuje. Přesto, klobouk dolů. Co se týče výtvarné stránky, tady není o čem debatovat. Andy Kubert za kreslící podložkou a Richard Isanove za barevnou paletou odvedli tak famózní a dokonalou práci, že mi oči div nevypadly z důlků. Tuhle krásu nelze popisovat, tu je potřeba zhlédnout, nechat se jí okouzlit. A můžete mi věřit, že o zelených očích zrzavé Rose se mi bude zdát ještě dlouho a dlouho. Úžasná práce!
Vražedkyně Elektra, postava vytvořená pro komiksy o Daredevilovi, se vrací z říše mrtvých v samostatném příběhu. První zběžné prolistování knihou mě malinko vyděsilo: ty dětské omalovánky a čmáranice… to jako vážně? Vždyť pod tímhle dílkem jsou podepsaní takoví velikáni jako Frank Miller a Bill Sienkiewicz? S pronikáním do příběhu se prvotní zděšení proměnilo ve frustraci. Cítím, že Frank Miller napsal silný, prokomponovaný příběh, ale nedokážu jím prohlédnout, dotknout se ho a pochopit všechny jeho zákruty. Téměř dokumentární styl s řadou zámlk, náznaků, smyček a pokřivených skutečností působí sice opravdově a věrohodně, ale já se v něm až příliš často ztrácím. A podobně jsem na tom s kresbou Billa Sienkiewicze. Oceňuji výrazovou variabilitu, střídmé, ale o to působivější efekty, různorodost… jenže v konečném účtování mám z jeho pojetí vyrážku. A co hůř, nebyl tu jediný moment, kdy bych měl pocit spojení… o nadšení ani nemluvě. Elektřin atentát mě tak zanechal chladným, nezúčastněným a rozpačitým.
S.H.I.E.L.D. a maskovaní superhrdinové jsou ještě vzdálená budoucnost, ale seržant Nick Fury už se nesmazatelně zapisuje do historie a do myslí svých nepřátel. Napřed v únoru 1943 bojuje proti Afrika Corps v Tunisku, aby se o dva roky později vydal s výsadkovou jednotkou královských mariňáků hluboko za německé linie do starého sídla rodu Rollwagů. Jejich úkolem je zabít polního maršála Stephena Barkhorna. Že to nepůjde podle plánu snad ani netřeba zmiňovat. Scénárista Garth Ennis společně s výtvarníkem Darickem Robertsonem dali dohromady klasické válečné drama v duchu „Tuctu špinavců“, které je postaveno na osobní statečnosti a nezlomnosti jednotlivců v zdánlivě bezvýchodné situaci. Jejich příběh je prost patosu a přehnaného velikášství. Hraje se při zemi, bez masivních efektů, s důrazem na autenticitu. Vždyť válečná mašinérie 2. světové války nabízí už sama o sobě dost syrový a hrubozrnný materiál ke zpracování, aby nebylo třeba ho ještě uměle přibarvovat. Myšlenka, s níž přišli autoři v Mírotvůrci má potenciál a je dostatečně šťavnatá, aby zaujala a bavila, jen mi přišlo, že ji pánové pojali poněkud vágně a stále znovu a dokola se opakující leitmotiv Valkýry začal tíhnout k fatálnímu selhání. Kresba solidní, i když místy poněkud hrbolatá. Koneckonců stejný je i můj celkový dojem z tohoto komiksu.
Kdysi jako Wonder Woman chránila Zemi a lidstvo, teď se Diana probouzí do světa, který je už jen spálenou pustinou. Zbytky lidí na ní dennodenně bojují s ohavnými nestvůrami, hladem a strádáním. Všichni superhrdinové jsou pryč, mrtví nebo ztracení neznámo kde. Podaří se Dianě vykřesat z mrtvé země nějakou naději, nebo je už všechno ztraceno? Čtyřdílná minisérie Daniela Warrena Johnsona nabízí uzavřený postapokalyptický příběh s temným podtextem a se závažným morálním dilematem. Na čí straně je pravda a kdo si zaslouží právo na život? Scénář je komplexní, strukturovaný a - povězme si to upřímně - je tou nejsilnější devizou Mrtvé země, které ostatní položky nesahají ani po kolena. Kresba by byla fajn, kdyby z Wonder Woman neudělala naštvanou teenagerku a z jejího okolí pubescentní „drsňáky“. Jen několik málo postav tady vypadá, že je jim více než patnáct, což je v ostrém kontrastu s jejich vyjadřováním a řešením otázek života a smrti. Druhým „klínem do rakve“ pak jsou barvy. Některé stránky jsou jako dětské omalovánky, nebo chcete-li jako vzorník národního podniku Barvy a laky. Obzvláště povedená je kombinace žlutá-růžová-modrá. Z mého pohledu je Mrtvá země pro starší ročníky příliš dětská a pro mladší ročníky zase příliš dospělá, takže čerte, vyber si…
Generace Nula s podtitulem Český komiks 2000-2010 to je sedmadvacet krátkých komiksových příběhů od tří desítek mladých českých autorů. Některé z nich jsou pouhé jednostránkové úsměvné hříčky (Přílišná snaha, Žena za barem, Mlékař), jiné mají až formu dokumentu (Čtyři dny v Koreji, Chceme si užít života, Ukradený, Výlety s ČSSA) a pár se jich pro změnu pokouší o rekapitulaci života a minulosti (Sbohem, má lásko, Jak to bylo za komoušů, Tajemství půdy). Zpracovávají se tu vážná témata (Mesiáš, Oskar Ed v parku, Jednou za život), využívá se vtip a nadsázka (Bezčasí, Hřebík, Burkele, Nestrkej nos do polévky), bajky a pověsti (Na ptákách) nebo známé předlohy (Bílá hůl ráže 7,62). A stejně jako jsou různorodá témata, liší se komiks od komiksu i kresba. Někdy přísně sofistikovaná (Ústřice času), jindy skicovitá (Kde končí hrdinové), čistě perokresbová (Alois Nebel: Prachatický Granát), proporcionálně bizarní (Huskiosa a Sfinga), výrazně figurální (Poslední), dětsky naivní (Vlaštovka, Neděle 15:25) nebo pastelově pestrá (Voleman: Dneska zemřu). Mezi nejpovedenější kousky počítám Mazalova Mesiáše a Šlajchovu historickou fresku Na ptákách.
Troufám si tvrdit, že Vzpoura mozků Václava Šorela a Františka Kobíka z konce 70. let je dnes v česky mluvících zemích beze sporu kultovní komiks, který navíc nastavil svým následovatelům laťku tak zatraceně vysoko, že dostat se přes ni (a to i s podporou všech moderních technik) je zatraceně těžké. Nepovedlo se to ani Galaxii, přestože na ni spolupracovali titíž autoři, a už vůbec se to nepovedlo Odysseovi, kde se kresby po Františkovi Kobíkovi chopil Jiří Petráček. Těžko říct, zda je na vině jeho poněkud dětsky naivní a nedospělý malířský styl, nebo je Šorelův scénář opravdu tak slabý, že se za ním spíše honíte z jednoho rohu do druhého, než aby vás chytl a nepustil. Jsem dalek toho, abych tvrdil, že příběh je hloupý a nezajímavý, ale pro sebe jsem v něm nenašel nic, co by stálo za zmínku či zápis do památníčku (tím spíše, že kopíruje děj jiného komiksu s názvem Zkáza planety Země z roku 2001 v téměř totožném provedení). Možná, kdyby byl o oné jedenácté výpravě, o hvězdoletu Odysseus, jehož vrak se spící posádkou nám autoři ukážou zhruba v polovině knihy (k naší škodě však na dalších stránkách zcela rezignují na rozvíjení jeho potenciálu), bylo by to mnohem pestřejší a zajímavější vyprávění. Bohužel se tak nestalo… nezbývá proto než utřít slzu v oku a zavzpomínat na dobrodružství vracejícího se Prométhea.
Kultovní komiksová klasika Vzpoura mozků otevírá výběrovou Zlatou knihu komksů Václava Šorela, na které se jako spoluatoři podíleli výtvarníci František Kobík a Jiří Petráček. Jako dítko školou povinné jsem Vzpouru mozků doslova hltal a dočkat se dalšího pokračování bylo pernou zkouškou mé mladé trpělivosti. Je úžasné, že tento příběh pro mě neztratil nic ze své vzrušující atmosféry ani po těch mnoha letech, které od té doby uplynuly. Galaxii se už totéž nepovedlo a boj proti gigantickému hmyzu na planetě za červí dírou mě už ani zdaleka tolik nevtáhl a neohromil. Mnohem lépe by v tomto porovnávání dopadla Operace Jericho z roku 1988 nebo první spolupráce s Jiřím Petráčkem na seriálu Biggles. Z mého pohledu nejůře dopadla podivná směsice gangsterky a space-opery s názvem Operace Slunce, u které jsem se nudil od prvního do posledního panelu. Zlatá kniha komiksů Václava Šorela má pro mě dvě roviny, jednak nostalgickou (komiksy, které jsem četl jako dítě a dodnes si je pamatuji) a pak s nástupem pana Petráčka tu novou, modernější, prefabrikovanou. Pokud bych si měl vybrat, vsadil bych na staré vzpomínky.
S pracemi Jana Štěpánka jsem se poprvé setkal na stránkách časopisu Ikarie, posléze přejmenovanému na XB-1. Jeho ilustrace byly vždy plné energie a napětí. O tom, že dělá i komiksy jsem se však dozvěděl až s předělávkami slavných Čapkových románů. Proto když jsem v knihovně uviděl jeho Velkou knihu komiksů, neváhal jsem a odnesl si ji domů. Sbírka obsahuje čtrnáct příběhů různých žánrů, adaptacemi klasických děl počínaje (Ostrov pokladů, Cesta kolem světa za 80 dní), přes O´Henryho humoresky (Osobní magnetismus, Výkupné za rudého náčelníka, K.O., Tulácká pohádka), dobrodružné westerny (Bezhlavý jezdec, Hadí rod), až po sci-fi povídky (Prečo?, Vetřelci, Akce Darwin, Čas na útěk). Jan Štěpánek se představuje jako výtvarník s citem pro kompozici a dynamiku, kterému nedělá problém jak barevná, tak černobílá kresba (v obou je stejně silný). Po obsahové stránce se jedná o jednoduché, přímočaré a vypointované příběhy, které si nedělají nárok na díru do světa a snad s výjimkou Vetřelců a jupíkovského Prečo? jim přiznávám vysoký stupeň zábavnosti. Nejvíce se mi líbila Akce Darwin, Bezhlavý jezdec a snažení Philease Fooga objet svět za 80 dní.
Jeden scénárista (Vlastislav Toman) a čtyři ilustrátoři (Miloš Novák, Milan Víšek, Luboš Hlavsa a Jiří Petráček) jsou podepsáni pod Příběhy psanými střelným prachem, které tvoří obsah druhé Zlaté knihy komiksů Vlastislava Tomana. Samotné komiksy jsou pak doplněny šesticí Tomanových povídek ze stejného cyklu. Na rozdíl od příběhů Malého boha, Kruanových dobrodružství a výprav do ztraceného světa z první Zlaté knihy mají zde uvedené komiksy a povídky nepřehlédnutelný výchovně-vzdělávací charakter. Dalo by se říct, že je to historie palných zbraní v kostce podaná zábavnou formou s důrazem na kdejaké střílející podivnosti, kordem počínaje (Zákeřný kord), přes kapesní Le Protector (Střílející ruka), čtyřhlavňové pistole (Osm kulí), až po zdobené příbory (Silvestrovský souboj). Kresba Miloše Nováka je hrubá až skicovitá bez pozadí. Trochu více detailů a scénokresby přidává až Milan Víšek. Luboš Hlavsa jde zase jiným směrem, jeho linie jsou čistší a barvy pastelovější. Kresba Jiřího Petráčka se pak nepodobá žádnému z již zmíněných umělců, je moderní, nádherně čitelná a přehledná (možná i proto, že je o více jak dvacet až třicet let mladší než ostatní dílka). Příběhy psané střelným prachem nejsou ohromující, ale jsou to ryzí české komiksy ve své nejklasičtější podobě, díky za ně…
