9

Nedalo mi to, a musel jsem ohledně Ghúla zapátrat na internetu. Údajně se Išida potýkal ke konci série s vyhořením, což je u lidí z jeho branže bohužel více než běžné, ale v jeho psaní se to projevilo poněkud více než u ostatních. Všechno, co se poslední díly v Ghúlovi děje, mi přijde neskutečně random, a silou ohýbané, aby se to co nejrychleji uzavřelo. Je jedno, jak se to uzavře, hlavně že to vůbec nějak bude. U většiny postav už vůbec netuším, jaká je jejich motivace, a když už se nějaká nastiní, přijde mi šíleně nucená nebo wtf. Především jsem si ale uvědomil, že jsem vlastně úplně ztratil pojem o tom, co je vlastně hlavní zápletka tohohle všeho...? O čem to v tuhle chvíli je, co je ten hlavní cíl nebo ta message...?
Rozhodně se tohle čte lépe, než to, s čím se mistr Išida vytasil minule, z toho jsem se opravdu musel chvilku vzpamatovávat. Silně tady tomu napomáhá fakt, že se již všechno soustředí a koncentruje na jednu hrozbu (tedy převážně), nicméně i tak mi to furt přijde jako neskutečný mess a je z toho cítit, jak autorovi dochází síly a chce to za každou už jakkoliv dorazit, protože se mu to sype jako domeček z karet. 2* s odřenýma ušima.

Vypadá to, že Kanekiho sebeobětování přineslo úspěch. Protože poprvé v historii se ghúlové a lidé staví bok po boku. Přičemž zjišťují, že nejsou zase tak rozdílní. Ale samozřejmě i mezi nimi se najde někdo, kdo se proti novým pořádkům staví. Jenže cena je obrovská. Kaneki se v jakémsi stavu bezvědomí stává součástí drápu ve tvaru monstrózního červa, zabírajícího několik okrsků a rozmačkávajícího vše, co mu přijde do cesty. A jeho přátelé z řad ghúlů i lidí mají jen mále času na záchranu nejen jeho, ale celého Tokia. Pokud vůbec bude možná.
Čtrnáctý svazek je méně akční, než několik předchozích a vrací do děje některé staré postavy. Posouvá děj k nevyhnutelnému finále a uzavírá některé linky. Tím pádem je čistější i kresba a na Išidův styl jde o překvapivě přímočarý a čitelný díl.