Líbil se mi ústřední motiv tohoto dílu, ale raději nebudu nic prozrazovat. Každopádně se dozvíme některé nové zajímavé informace. Děckám to pořád pálí.
Zatím dávám váhavé tři hvězdy a jsem zvědavý, jak se po úvodní knize rozvine příběh, který se zatím tváří hrozně tajemně. I podle anotace se dá poznat, že se tvůrci snaží trošku rovnat Death Note, ale kdo ví, jak se to celé zamotá. Prváci na střední se stávají obětí zprvu úchylné, později smrtící hry. Moc mě nezaujala příliš průměrná japonská kresba.
Po pěkném druhém díle přešla Mechanika do vlažnějšího režimu a přinesla dva příběhy s motivy oživování neživých věcí a s mexickým svátkem mrtvých, jehož tématika mě nikdy nebavila. Z obou ale pořád trochu čpí Tomb Raider.
Výborná sbírka Itóových prapodivností. Některé příběhy jsou víc psycho, jiné spíš nechutné, ale všechny mají neotřelý nápad. Líbilo se mi i využití Tomie v jedné z povídek. Doufám, že u nás její série taky někdy vyjde, četl jsem ji už před nějakou dobou a moc už si toho nepamatuji. Netradiční modelka je docela bizár, ale nejvíc se mi líbily povídky se sny a s hmyzem.
Spokojenost dosáhla sto procent.
Lehké déja vu; předchozí knihy mě kvůli tomu možná bavily krapet víc, ale takto sebrané příběhy působí oproti sešitům přece jen výsostně. Málokdy si kupuji komiksy s princeznami na obálce.
Panejo, překvapilo mě to rozdrobení na uzavřené kapitolky v první půlce, ale Galova ultraprecizní kresba je vážně slintuhodná. Navíc každý, kdo někdy musel kreslit katedrálu se všemi těmi serepetičkami, ví, jaké to je peklo, a tak už snad jen za tu fenomenální dvojstranu 198-199 napálím plný počet.
Podle mě jeden z těch lepších znovuzrozených. Sice netuším nic o vzniku Arrowa nebo Canary a naivní příběh už si moc nepamatuju, ale díky netuctové kresbě mě to na rozdíl od většiny ostatních aspoň bavilo číst.
Další Hrobař s fajnovým záporákem, jehož zbraní není kolt u pasu, ale vědomosti a vyčůranost prohnaného chirurga. Temná zápletka plná hořkých dilemat, otevřených ran a opět takřka westernová road movie. Líbilo se mi kreativní využití ptačí mrtvolky. Jsem spokojen.
Už od prvního dílu čekám, kdy že se vlastně z této série vyklube ta geniální a úžasná komiksová věc, o které všichni mluví, a ono pořád nic. Číst se to sice jakž takž dá, ale nic extra to není a většinou mě to spíš nebaví než baví. Zatím ještě nevím, zda budu někdy pokračovat.
S noirovkami jsem měl vždycky trochu problém, protože jsem se do nich nedokázal dostat. Nejsem ta správná cílovka. Criminal mi to potvrdil, ale přece jen jsem čekal podle ohlasů zábavné čtivo. Je to sice precizně provedené, ale celý komiks je pro mě staticky chladný a odtažitý. Není v něm nic, co by mě vyloženě zaujalo, vyjma obálek a ilustrací na konci. Četl jsem to s přemáháním asi rok. Nad těmi hlubokomyslnými monology mohu jedině s úsměvem kroutit hlavou.
Smečka z Bagdádu je vlastně můj nejčtenější komiks o zvířátkách a je s podivem, že jsem jej doposud neokomentoval, zvláště když tomu bude brzy 10 let od českého vydání.
Je těžké dodávat něco víc. Příběh je volně inspirovaný skutečnou událostí o uprchlých lvech během bombardování Bagdádu, při němž tragicky zahyne i mnoho jiných zvířat. Konec příběhu je velmi smutný a emotivní.
Jelikož mám rád želvy, tak musím zmínit jednu faktickou nepřesnost. Lvi během průzkumu okolí dojdou k řece Tigris, kde potkají divokou mořskou želvu (tipuji, že jde o karetu obrovskou, ale možná je to také kareta obecná; z kresby je to těžké určit). Mořské želvy ale ve sladké říční vodě Tigridu nežijí. Tím spíš, že Bagdád leží asi 600 km od Perského zálivu.
Jinak jsem ale za vydání tohoto komiksu vděčný, kresba mě pořád hodně baví.
Četlo se mi to dobře a vcelku jsem dostal to, co jsem očekával. Akorát v Conanovi nevidím toho sedmnáctiletého mladíka, kterým by měl být. Je to prostě od narození chlapák :)
Po přečtení Sloní věže jsem vytáhl staré comicsové legendy (první díl) pro porovnání obou příběhů a zjistil jsem, že už bych ty retro komiksy dneska nedokázal moc číst, ačkoliv svoje kouzlo taky měly. Ale stejně jako tenkrát, i tady se mi při scéně se sloníkem vybavil ten Space Jockey z Aliena.
Klasická Conanova dobrodružství, pro mě slušný standard. Meč proti nadpřirozenému, ale zabitelnému. Tady mě ale vlastně bavila víc konverzační scéna v muzeu, kde se řešila vražda.
Jinak na konci je text o korespondenci Howarda s Lovecraftem, jehož příjmení je většinou psáno jako Lovercraft. Když už jsem si jednou zřejmě ujasnil, jak to s ním tedy je, tak teď se zas dozvídám opak?
Na stará kolena jsem si pořídil tento komiks, jenž je pro mě s každým dalším dnem stále více hrozivě aktuální, a je to velmi krásný zážitek, to mohu říct. Dva osamělí lidé pokročilého mládí se seznámí a začíná jim další vztah. Dál bych musel psát jenom spoilery, takže si to přečtěte taky. Kresba je famózní a velmi příjemná.
Nádherně malovaný retro komiks. Mám radost, že Storm vyšel v takové větší knize. Zpočátku jsem moc nevěděl, která bije, ale postupně jsem se do toho pohroužil a na konci už jsem věděl, že budu chtít víc. Jediné, co nějak víc překáží, jsou ty časté vysvětlující bubliny a občas není jasné, jak jdou některé promluvové bubliny za sebou. Ale jinak je to ten styl dobrodružství s myriádami nápadů, jenž mi sedne. Crew je jako bílá díra!
Když jsem knihu kupoval, ani jsem nevěděl, že se jedná o další z edice MDEK. Ale na obalu jsem zahlédl jméno Hugo Pratt, načež jsem zajásal, protože to je v češtině jeho premiéra! Po otevření však nastalo mírné zklamání, neboť tu figuruje pouze jako scenárista. Manarova kresba ale samozřejmě nijak nezaostává.
Indiánské léto sleduje jednu „prokletou“ rodinku žijící u lesa, daleko od osady New Canaan. Na jedné straně jsou indiáni z kmene Squando, na druhé přistěhovalci. Rodinka se skládá z ocejchované matky, několika synů a pohledné dcery. A jak už to tak bývá, konflikt na sebe nenechá dlouho čekat. Jeden hřích vede k pomstě, pomsta k potyčce a potyčka k válce. Příběh je na světě a prý je inspirován Šarlatovým písmenem od Nathaniela Hawthorna.
El Gaucho sleduje pohnutý osud mladého anglického bubeníka Toma Browna, stejně jako několik dalších postav včetně vnadné Molly a její skupiny irských prostitutek, nebo obětavého hrbáče, či slitovné seňority Aureliany. Tom se s pár dalšími dostává výsadkem z lodi na pobřeží Latinské Ameriky, které je zamořeno Španěly a schyluje se ke střetu. Na pozadí této historické události je však důležitější osobní příběh zúčastněných postav, ale dopředu úplně nevíme, kolik z nich se dožije konce a s jakým průběhem.
Oba příběhy nejsou nijak epické, spíše působí komornějším dojmem, nicméně Pratt i Manara jsou špičkoví tvůrci, a proto jsem si čtení užil. Manarovy kresebné kvality spočívají tradičně v dynamické, detailně rozkreslené akci (přestřelky, bitvy) i v zobrazení dráždivých scén s vnadnými dívkami. Sice ukáže hodně odhalených těl, ale žádná explicitní erotika tu kupodivu není.
Doufám, že Hugo Pratt se tu jednou objeví i v důstojném vydání jako kreslíř.
Nádherná malba, hned mě to vtáhlo. Líbí se mi gradace scén i fázování; poměr mezi bublinami a panely je v rovnováze. Sedí mi ten tajemný svět s okřídlenými tvory. Bonusy taky chuťovka. Teď hodně doufám, že vyjde ten 12. díl, abych zjistil, co se stalo - a vlastně vůbec všechny díly!
Posledního jednorožce jsem viděl cca někdy na střední jako animák s německým dabingem, takže mi k srdci nikdy nepřirostl a už jsem si ani nepamatoval, o čem to pořádně bylo. Doufal jsem, že komiks to napraví, ale moc zábavné mi to nepřišlo a děj se mi zdál hodně zmatečný, jako kdyby mu chyběly celé scény mezi stránkami, hlavně v druhé polovině. Takže i přes snahu autorů a poměrně líbivou kresbu mne to nechává chladným.
Třetí díl mi přišel takový svižnější, četlo se mi to lépe. Možná je to tím, že jako čtenář jsem už najel na vyprávěcí styl a nenechal se zdržovat věcmi okolo. Myslím, že série se dobře rozjela a určitě budu pokračovat dál.
Je to docela zábavné čtení s přijatelnou kresbou. V prvním příběhu chce Maul stůj co stůj zabít svého prvního jedie a ve druhém už se motá spousta známých postav včetně Dookua, Sidiouse, Grievouse a Kenobiho. Nejvíc tu však šlo o Talzin, o níž jsem se dozvěděl vůbec poprvé, a stejně tak Maul byl pro mě doposud spíš tajemstvím zahalená postava, takže fajn.
Za mě velká spokojenost. Úvodní motiv mistra meče je brzy odsunut na vedlejší kolej, aby později vytvořil záminku svižného dění na pozadí velkých skutků. Mladík a starý učenec, bývalý králův lékař, se vydávají na obtížnou cestu. Vědí, že elita národa si pro sebe uzurpuje vědění bible v latinském jazyce a náležitě toho využívá, aby si udržela bohatství a moc, přičemž prostý lid nemá způsob, jak se ke svatému textu dostat, tím spíš, že latinsky nikdo moc neumí. Proto chtějí potají rozmnožit francouzský rukopis bible, a tím ji všem zpřístupnit. Všechno se ale zamotá a nastává hon na "hugenotské krysy." Jediná drobná naděje spočívá v bývalém mistrovi meče Hansovi. Podaří se dílo vykonat?
Komiks mi vzdáleně připomněl příběh Roberta J. Thomase, misionáře, jenž chtěl pronést Slovo do Koreje. Sice se mu to podařilo v roce 1866 na lodi Generál Sherman, ale zaplatil za to vlastním životem. Muž, který mu sťal hlavu, si stránkami bible polepil zdi domova, později se díky tomu obrátil na víru a sám Písmo i šířil. Proto chválím výběr Vybírala s tématikou utlačování, o touze po svobodě a o hrdinství, které je potřeba činit. Hodně se mi líbí i dynamická kresba.
Trojkou série najela na standard nastolený druhým dílem, ale pořád to hezky šlape. Vždy, když svitne naděje, tak vzápětí nastane zvrat, který úplně změní podmínky, což je zřejmě jediná jistota, kterou příběh zatím nabízí. Jsem napjatý jak blanka na křídle pterodaktyla.
Jen pro ty, co viděli seriál. Ale i tak je to jen vaření z vody, to podstatné to stejně neukázalo. Taky jsem od komiksu čekal víc. Škoda, že se tvůrci až moc brzdili.
Komiks obsahuje 10 kapitol a epilog, přičemž každá kapitola se zaměřuje na jeden druh dinosaura a autoři se snaží vyfabulovat, jak asi konkrétní dinosauříci žili a zobrazují to na specifických situacích. Vyprávění je spíš takové polopatické. Vyprávěcí bubliny řeknou, co a jak; a dinosauři mezi sebou komunikují pomocí bublin bez špiček. Kresba je poměrně precizní (relativně), ale nedokážu si pomoct a dinosauři na mě působí příliš staticky a toporně (chápu, že se to hrozně špatně kreslí, zvláště bez opravdových živých referencí) a jejich zbarvení je vždycky vyplněno zhruba jednou barvou, což mi přijde škoda.
EDIT: aha, ono to vycházelo v letech 1988-1989, tak to pak chápu.
Jinak asi fajn a dinosaury mám pořád rád, ale už i ty teorie evoluce jsou na mě možná až moc fantasy. Překvapilo mě, jak je to krvavé.
Tragický příběh v zajímavě hybridní asijsko-evropské kresbě. Tragický je v tom, že se každá postava chová jako bezpáteřní parchant. Příběh se zase hodně zaměřuje na vztahy rodičů a jejich dětí; na jejich plození a osudové následky krutých činů. Konkrétnější raději nebudu.
Pěkné zakončení pohádky o zvířátkách. Sice LeBrock příhodně využívá kontaktů a postav, které se náhodně najednou objeví, či mu dluží "laskavost," ale je to holt nutnost. A taky je to neuvěřitelně ukecaný díl, ale doopravdy mi tam vadila jen jedna věc, a sice občasné panely s čtveřicí bublin - v každém rohu jedna. Někdy se to četlo zleva doprava a někdy shora dolů a to mě hrozně mátlo. Jinak fajn, ale některé jiné díly mě bavily víc.
Moc pěkný western, slušný příběh a líbivá evropská kresba. Něco, co tady dlouho chybělo. Občas mě napadlo, že by podobně laděnou zápletku mohl podstoupit Skrblík na Klondiku v podání Rosy :D
Ale dobře, nechme to raději tak.
Tak snad už můžu v klidu dát o jednu hvězdu víc než minule. Vypadá to, že autoři dokážou cílevědomě udržovat napětí a střídavě dávají body jedné nebo druhé straně, aniž bychom doopravdy věděli, co má kdo za lubem. Odhalení "psa" jsem nečekal a vysvětlování zvratů mi celkem dává smysl i v již uplynulém ději. V sérii tedy budu určitě pokračovat a fandím (pořád trošku doufám, že by se mohla lépe uzpůsobit kresba postav, protože ta mi tak úplně nesedí... ale asi marně).
Zpracováním je to rozhodně lepší než drtivá většina ostatních superhrdinských komiksů, už kvůli příjemné originální kresbě a barvení. Vzniku superhrdinky a získání superschopností ale nerozumím, a za daných okolností už vůbec nechápu, proč je získala zrovna Kamala. Líbí se mi odlehčenost některých situací, ale jinak spíš zapomenutelný průměr.
Konečně komiks o dětství slavné legendy. Neveselé příběhy z divočiny a o bojích proti utlačovatelům Cimerie. A o tom, jak z Conana, jehož matka porodila na bitevním poli, vyrostl Conan dobyvatel. To vše v přiléhavé hrubé až nejasné kresbě Grega Rutha, jenž tento nelítostný svět pojal skutečně osobitě. Jediné, co mi tam chybělo, jsou nějaké větší celkové pohledy na krajinu, u nichž bych se mohl pohledem na chvíli zastavit a pokochat. Naopak je tu přebytek povídkového textu; toho bych trochu ubral. Celkově je to ovšem vydařené počtení, pěkná úprava a skici na konci.
Moje první zkušenost s Flashem a je to dost bída. Kresba je taková ta průměrná americká tuctovka, ale hlavně jsem se vůbec nechytal v příběhu. Potvrzuje se mi, že člověk se musí orientovat i ve všech ostatních sériích a znát i předchozí souvislosti s Flashem. Teprve když se rozjede linka s Augustem, tak se dá od něčeho odpíchnout. Nevím, jestli to vnímám jako jediný, ale pro nováčka jsou tyhle provázané série mor. Navíc mě nebavilo ani to dění a místy jsem se musel do čtení nutit. Naštěstí jsem to měl půjčené, takže jsem to mohl vrátit.
Kresba mi tu moc nesedla a původně jsem myslel, že i zápletka se úplně nepovede, ale nakonec mě to docela chytlo a jsem zvědavý na další díl. Potenciál to má, tak hlavně, aby to autoři nepokazili. Intriky a hra na kočku a myši mi nejvíc připomíná Death Note. Cokoliv z příběhu by byl spoiler, takže o tom pomlčím. Dal bych tak tři a půl.
Thorgalovi mohu dát za sebe jenom to nejlepší hodnocení. Do příběhu jsem se okamžitě ponořil a musel jsem to co nejdříve dočíst. Linka se ztrátou paměti dnes není kdovíjak objevná, ale vůbec to nevadí. Tvůrci rozjeli sérii událostí, kvůli nimž si Thorgal i jeho rodina musí prožít několik let odloučení a těžká utrpení, zatímco se obě strany snaží o nápravu, kterou se neustále a celkem úspěšně pokouší hatit zrádkyně Kriss s Valnoru. Občas to dokonce hodně připomíná strasti řeckých antických hrdinů a z komiksu mám spíš dojem zdařilého eposu (droboulinká podobnost s Odysseou), ačkoliv třeba v albu Ogotajova koruna zase přijde na řadu přesah do sci-fi. Nicméně v tom vidím velmi příjemné zpestření a mám radost ze způsobu, jak autoři dokáží příběhy provázat a vyprávět jednotlivá dění.
Forma omnibusu je skvělá a jsem nekriticky nadšen (omlouvám se, že tady nedokážu být objektivní; Thorgal je můj morální vzor hrdinství, který dnes málo vídám), takže za sebe určitě doporučuji.
Unesená je temná, mysteriózní noir detektivka, žánrově trochu připomínající Fatale, a budete zase potřebovat pisátko a papír. Hrajete za otce, kterému unesli dceru Lili na nějaký zapomenutý zámek, kde až dosud měla bydlet početná rodina s různým zvířectvem, a přinést výkupné. V zámku se ukáže, že někdo se pokusil vyvraždit všechny původní obyvatele a během nalézaných stop to vypadá, že tu úřaduje jakýsi sektář. Hlavní hrdina tedy vypadá spíš jako bratr než otec, a hlavně nechápu motivy, proč by někdo dceru vůbec unášel a ještě taťkovi prozradil, kam si pro ni má dojít, když s ní chce provést to, co se (možná) dovíte na konci v knize.
Ale co. S kámošem se vydáváte na vlastní pěst ji osvobodit, a tak začíná celá peripetie. Prozkoumáváte prostředí zámku a jeho přilehlého okolí. Naštěstí je na vhodně opuštěném místě, takže nikdo nepřijde na pomoc.
Postavě opět musíte navolit nějaké skilly do vínku – tady sílu, obratnost a vůli. Máte danou hodnotu zdraví (vitalitu), která se bude postupem ve hře měnit.
Nabývá i hodnota času; ta však slouží jedině k rozhodovacím možnostem, což poznáte během vyprávění.
V rámci prozkoumávání na vás bude kdekdo a kdeco útočit, budete nalézat předměty a útržky stop vytvářející onu legendu místa (je možno se dočíst i o nějaké houbě, jejíž význam však ve výsledku úplně vymizel. Autoři se zřejmě rozhodli ubírat jiným směrem), a najdete i nějaké ty mrtvolky a pořešíte hádanky. Detektivka jako vyšitá. Oproti Rytířům je tohle kreslené stroze, ale efektně. I ztichlé interiéry zámku vypadají zlověstně a na každém panelu hledáte vodítko, co dalšího by se dalo prozkoumat.
Škoda však, že na první pokus jsem hru projel poměrně rychle (i když skoro mrtvý) a případ vyřešil i dílem náhody, aniž bych pochopil a zjistil, o co tu vůbec šlo.
Po druhé jsem se tedy už pohroužil do beztrestného prozkoumávání celého příběhu a konečně objevil všechny souvislosti, z nichž mě mnohé překvapily a udivilo mne, co všechno jsem napoprvé zmeškal, a to i na místech, kudy jsem předtím už prošel. Takže opět se vyplatí být bystrozraký, byť čísílka jsou tu vidět o něco lépe než v Rytířích.
Jinak je super, že tu vyšly game booky tak žánrově odlišné. Užil jsem si obě knihy.
Je těžké se tu v komentáři vyhýbat spoilerům a popisovat pouze obecně, takže to už utnu.
Jinak kniha není úplně pro děcka, spíš tak pro mládež.
Bavil jsem se.
Tak nakonec jsem docela rád, že jsem si Rytíře koupil. Bál jsem se, že to bude hodně infantilní, ale nakonec to bylo infantilní jen v rozumných mezích. Stylem kresby i hojně přítomným humorem mi to silně připomnělo online hru Shakes a Fidget, která na mě kdysi všude vyskakovala po internetu. Před čtením si vezměte k ruce papír a pisátko, gamebook je hodně interaktivní.
Na začátku je pár stránek úvodem, kde se tři bratři vydávají ze zahnojené chajdy do města, kde se ucházejí o titul rytíře. Aby toho dosáhli, musí na cestách nasbírat 13 náramků chrabrosti za časový úsek jedné hry (jedna hra = 5 nocí. Občas se v panelu objeví kresbička Měsíce s hvězdami a to znamená, že nastala noc).
Tři bratři mají rozdílné základní vlastnosti jako v klasických RPG hrách (síla, obratnost, charisma, inteligence) a zvolíte si jednoho z nich, ale rozdíl je opravdu jen v číslech, které si musíte poznamenat a ty se mohou podle situací během hry měnit. Pak vyrážíte na misi za náramky a můžete si vybrat jeden ze šesti směrů z království, které je ve středu velké mapy.
Náramky jsou často někde poschovávané v obrázku, takže musíte hledat ostřížím zrakem. Můžete je získat i odměnou nebo úskokem, když někomu pomůžete nebo jej okradete. Řešení daných situací (bitky nebo rébusy) je však třeba důkladně promyslet, protože z více možností, jak reagovat, vás jich několik klidně přivede do záhuby, a musíte tak začít od začátku (tedy pokud nepodvádíte :) Někde je to vlastně jenom o štěstí (z močálu vede jen jedna cesta ze tří, na dvou z nich se utopíte).
Stane se, že sem tam vejdete do panelu a zdánlivě se jedná o slepou uličku, ale pokud chvíli hledáte, najdete další cestičku, které byste si normálně nevšimli, vedoucí na další tajné místo.
Hádanky a rébusy jsou povětšinou jednoduché, ale třeba hádankový úkol umýt horu nádobí mě zasekl na dost dlouho, než jsem přišel na to, jak rozluštit pokyny k dalšímu kroku. Nějaká nápověda nebo instrukce, o co vůbec jde, tu neexistuje a na všechno musíte přijít sami.
Ve hře taky sbíráte předměty (unesete jen omezené množství, takže si všechno poznamenávejte).
Abych ale nezapomněl zmínit to hlavní – přesuny mezi panely. Nejčastěji jsou na stránce dva až tři velké panely, kde buď procházíte postupně krajinou nebo interagujete s dalšími postavičkami. Každý panel je poctivě očíslován a vás obvykle dál vedou čísla zobrazená přímo v obraze panelu nebo případně v nějakém textu s možnostmi. Kolikrát je ale procházení krajinou únavné, protože je jí v knize až přespříliš a málokdy se na ní něco stane, takže prostě chodíte a listujete tam a zase zpátky. Mapa je totiž po celém obvodu kolem království propojena cestami. Nicméně se nestane, že skončíte ve slepé uličce.
I tak ale docela žasnu, co všechno dokázali autoři do knihy obsahově dostat.
Když to shrnu, tak mě gamebook bavil. Na první hru jsem se vydal směrem k vysoké hoře a dokázal sesbírat jen 12 náramků, což mě trochu naštvalo. Potom už se mi ale nechtělo moc hrát. Spíš jsem ze zábavy procházel zbytek lokací a prozkoumal i zbytek hry bez ohledu na herní poctivost, což mě bavilo mnohem víc :)
Takže nakonec jsem „jakoby“ prošel zkouškou, v epilogu byl pasován na rytíře a kniha se v samém závěru tváří, že bude pokračování… nuže, to jsem zvědav.
Na Spellsword Sagu nebo Pima Plekkera to nemá, ale i tak je to fajn zábavička na sólo interaktivní večer a nějaký čas to spolkne, tedy pokud taky budete chtít prozkoumat a vyřešit všechno; a vtípky v komiksu vám zpříjemní proces hraní. Pro děcka je to taky vhodné.
Taky mám po tom chuť si vytvořit vlastní komiksový game book.
Za mě fajn.
Další tuctovka od nějaké populární autorky pro teenagerky. Přehršel textu, mluvících hlav, nezajímavé postavy, povrchní tlachy o módě a tom, kdo se komu líbí a příliš mnoho společenských plesů. Akce a opravdového dobrodružství je tu úplné minimum. Kresba neurazí. Pro náctileté holky možná dobré, já pokračovat nebudu.
Hotová epická sága o tom, jak prsten moci pobláznil germánský svět bohů, lidí a reků. Vlastně mi přišlo, že čtu jinou variantu Pána prstenů a docela mě mrzelo zjištění, že Tolkien vlastně nebyl nijak originální. Ale jsem rád, že jsem i tohle dílo přečetl, a doplnil si tak literární vzdělání.
Nebudu se moc rozepisovat o ději. Je tu poměrně hodně postav se spletitými osudy obvykle reagující na kletbu prstenu, jenž rád všechny vede do záhuby, a to i přes všudypřítomnou touhu po hledání ryzí lásky. Nejprve víc sledujeme Wotana a motanice kolem prstenu, pak chvilku jeho syna Siegmunda, jenž stihne zplodit Siegfrieda, a ten nakonec uzavírá dějství dlouhým příběhem s Brunhildou.
Mám ovšem trošku problém s výtvarným pojetím. Russelova kresba samotná se mi víceméně líbí (i když velké terno to taky není), avšak příliš mi tu nesedí ty plošné počítačové barvy. Představoval bych si něco víc "poevropštělého," nebo snad víc stínování od někoho, kdo rozumí komiksovému vyprávění. Nebo bych nechal komiks černobílý. Kolikrát jsem si říkal, že by ten nebo onen panel dokázal vhodně volenými barvami vykouzlit pěknou atmosféru. Jinak ovšem Russelovi všechna čest za takový špalek; obdivuju tu trpělivost, kterou musel při tvorbě mít.
Krásně nakreslená kniha pro všechny, koho zajímá kvalitní komiks. Karel umí nádherně zachytit pochmurnou atmosféru šumavských hvozdů v nešťastném období našich dějin; dynamiku postav a panelování. V pracovním táboře se člověk sice trochu ztratí, ale s trochou přemýšlení se na to dá zvyknout. Celý příběh neznám, ale první díl mě dokázal vtáhnout, a tak jsem velmi zvědav na další díly. Josef Hasil si to přihasil v komiksu a i když je to trochu nevěrný hajzlík, je to dobré - i díky dalším postavám.
Poslední Incal tedy obsahuje dvě verze. Původní příběh s názvem Po Incalu byl rozkreslen Moebiem, ale nedokončen. Moebia to přestalo bavit a na Joda se vykašlal. Jodorowsky po několika letech příběh upravil a nabídl ho Ladrönnovi, který ho celý zpracoval znovu od začátku a dokončil. Tento příběh je nám předkládán jako oficiální verze v první části knihy, Moebiův je v té kratší druhé.
Příběh navazuje přímo tam, kde skončil původní Incal – v novém vesmíru stvořeném Orhem a John zase padá do kyseliny. Tentokrát tu nejde o všepohlcující temnotu, ale o virus zabíjející vše organické, což je jen výrazně podobná hrozba. Původní dívku Antanah tu nahrazuje dívka Louz a vlastně je vtipné, že podobně jako v Šílené a Incalu, i tady je hlavní „hrdina“ hnán stejnou motivací o milostný akt s jeho vyvolenou, která ho ale stejně tvrdošíjně odmítá, zatímco je zamilována do odepsaného Kapitána Kajmana. Mimo ně tu dostanou větší roli staří známí; betonový Deepo, smrdutec Gorgo nebo Psí čumák (pardon, Psí hlava).
Variabilita světů a všech možných vynálezů je ovšem umělecky a kresebně skutečně na výši a jejich efekt navíc umocňuje fakt, že příběh se víc ubírá směrem klasické sci-fi než ezoteriky.
Možná i díky tomu se do kreslení s chutí pustil Ladrönn a dílo dokončil s velkou grácií moderního komiksového umělce.
Ještě mě napadá, že užívání všelijakých biblických jmen - tady zejména Elohim - musí být zvláště pro ortodoxní Židy utrpením a od Joda podpásovka, jelikož dle Desatera se nesmí brát Boží Jméno nadarmo a zvláště v judaismu na to mají přísná pravidla nejen v běžném životě (v mluvě se proti nadužívání zvolila varianta Elokim), ale i při výkladech Písma. Kdežto Jodo si ho plácne, kde se mu zachce, a zcela nepochopitelně (aspoň pro mě) jím označuje každého bílého metamutanta - archanděla.
Po necelých osmi letech jsem Incal přečetl znovu, abych si oživil tento kultovní artefakt. A zjistil jsem, že po tu dobu několika let, během kterých se u nás postupně objevovala Jodorowského díla a já je se zájmem četl a zkoumal, významně opadlo mé nadšení z Incalu. V době vydání na mne působil jako ohromné zjevení a téměř mýtický komiks (a ano, Incal stojí za přečtení), ovšem nyní už to pro mne není tolik metafyzické sci-fi, jako spíš ezoterický výšplecht autorovy fantazie, ve které míchá všechny možné nápady dohromady, takže ve výsledku mám pocit, že to není ani pro scifisty, ani pro jakékoli věřící (snad vždy je tam rozpor s něčím jiným), ani pro metafyziky či techniky (na tvorbu tohohle příběhu autor fakt nemusí znát ani základní fyziku, aby si mohl vymýšlet). Jako jediná vhodná cílovka mi tak prostě přijdou filozofové nebo ezoterici (neustále otravující dualismus, protipóly samého, splynutí duší apod.). Nic však nebrání tomu, aby různé skutečnosti v příběhu čtenář hodil za hlavu a užil si jej jako humornou pohádku, protože přece jen se tam najdou dobré momenty.
Nelze však moc spoléhat na postavy, protože autor je schopen je kdykoli dezintegrovat nebo přesunout děj do jiné sféry nebo roviny existence, ačkoliv zrovna ty jsou nejlepšími tahouny děje a pořád bych byl zvědav na prolog Před Incalem, kde se mnohé o nich ještě vysvětluje.
Nejvtipnější mi přišel nápad s oplodňovacím rituálem a část na planetě Difoolů, kde se John musí potýkat s miliardami stejných zmetků jako je on sám.
Když tedy odhlédnu od fantazie Jodorowského, kterého mám daleko raději v jiných knihách (např. Metabaroni nebo Technokněží), tak mne ohromí um Giraudův a já žasnu, co všechno dokázal pokreslit a že na to měl vůbec trpělivost. Sice dnes kresba působí dost retro, ale pořád mě baví. Za tu přidávám jednu hvězdu a zájemcům tedy doporučuji Poslední Incal, který na mne působí více dějový a ucelenější.
Něco jako francouzských Bylo nás pět, ale ne tak zábavných a s nepříliš zajímavými postavami. Autor se snažil zakomponovat i camea někdejších francouzských umělců a osobností, nicméně bez většího efektu. Brzy nejspíš zapomenu, o čem to vlastně bylo. Výtvarné zpracování je příjemné.
Poprvé po hodně dlouhé době se objevil Batman, co mě dokázal zaujmout jak příběhem, tak i vizuálem. Málem jsem začal uvažovat i o tom, že bych zase nějaké Batmany začal číst. Nejlepší postava je Jokerův sidekick Archie, kterému bych tam nechal stálé místo.
Velká spokojenost. Sáhodlouhý boj proti příšeře a ledovému prostředí je přesně to, co můžu. Když se Asgard nořil do mrazivé vody, tak mi až běhal mráz po zádech a samotná obludka dokázala hrdiny pořádně potrápit. Kresba i barvy pak nádherně dokreslují a oživují celý příběh. Klidně bych byl pro další.
Mně se to docela líbilo. Kresba mi přišla zábavná, rozumně to odsýpalo a má to svou dynamiku i zajímavé prostředí a postavy. Musím tedy souhlasit s tím, že stylizace některých postav působí hodně zženštile a hlavního borce bych si představoval víc jako Conana, ale zase to má být seveřan, takže smůla. U Lokiho to vypadá na záměr. Pak je tam nedůležitá postava Sigrid, která má hrudník jako žena (4. kapitola), ale chovají se k ní jako k muži, z té jsem pořád zmatený. No a modří obři si zřejmě prošli od dětství vývojovou vadou, protože snad všichni mají rozštěp rtu, ale to je spíš vtipné.
Jinak hodnotím pozitivně, zápletka a souboje mě baví, kresba a barvy také a jsem zvědav na pokračování.
