4

Komiksové autobiografické příběhy / vzpomínky Daniely Schreiter se podobají na první pohled různým jiným autorům / autorkám, které se vypisují a vykreslují ze svých introvertně-úzkostlivých traumat. Ale zatímco u tzv. introvertů (kam se řadím) to někdy hraničí s jakousi ukňučeností nad tím, že člověka nebaví party, autismus zdá se býti problémem vážnějším. Autorka sice také naříká, ale stejně jako introverti umí svoje slabiny pojmenovat, ale zároveň je proměnit v silné stránky a de facto se jimi pochlubit. Je to zajímavý vhled. Co je paradoxní, je fakt, že autistický člověk takto dokáže ze své pro "normálního" člověka zdánlivě iracionální bubliny vystoupit a nahlížet na sebe náhle nezaujatě a srozumitelně pro ostatní. Je to zvláštní.

Celkový dojem: 70%

Kniha "Stínka" vám nedá jasnou představu o tom, co je to autismus, dá vám představu o tom, jak se projevuje u jedné konkrétní osoby. A myslím si, že v tomhle směru odvedla Daniela Schreiter velmi dobrou práci. Je osobní, je poměrně názorná a dá se celkem snadno pochopit, co chtěla říct, co se v jejím životě dělo nebo děje, proč je tak jiná. Trochu mě mrzelo – po hezkém barevném úvodu – že se dál pokračovalo černobíle, ale i na to se dalo zvyknout. A přece jen, jedná se o stínku, tedy něco, co je jaksi ve stínu, co se bojí vyskočit na povrch. Při čtení knihy "Stínka" mě ale zaujala jiná skutečnost. Začínal jsem si uvědomovat, že některé věci vnímám podobně jako autorka, že mi vadí podobné věci. Neztotožňuji se s ní ve všem, nejspíš autismus nemám, ale kdoví, nikdy jsem se testovat nenechal. Spíš mi ale na mysl přišlo, že možná chceme ten autismus u lidí vidět okamžitě, jakmile se trochu vymykají. Možná jen zbytečně považujeme lidi za divné, zbytečně je chceme škatulkovat, i když ti lidé divní nejsou. Jen se je musíme snažit trochu pochopit, pochopit jejich vztah ke světu a životu a dalším lidem. Tohle je poselství, které se mi líbí. Neškatulkovat lidi, ale prostě si s nimi zkusit rozumět, brát je jako jiné. Ale rozhodně jim nedávat stigma.