Nebudu tvrdit, že komiks "Superman: Mír na zemi" nestojí za koupi. To rozhodně není pravda. Ale za koupi stojí jen proto, že Alexovi Rossovi zase není moc co vytknout, jeho malba je prostě krásná a budete se jí kochat, budete se na ni chtít dívat. Ze začátku je krásné, jak je Supermanův život krátce shrnutý jen v lehce hnědém odstínu a pak se najednou Alex pustí do barvy, je to prostě nádhera. Jen jsem zíral, a to i na to, jak Superman přilétává s tím stromkem a jak se s tím autor vymaloval krásně do detailu. Jenže pak jsem se víc a víc začetl a prostě se mi skoro chtělo brečet z toho, jak je Paul Dini špatný, jak je přímočarý a jak akci nebo něco překvapivého vkládá prostě jen proto, aby se neřeklo, protože kdyby tam nebyl ani jeden výbuch, tak by ho asi fanoušci skutečně poslali do háje proto, že nedal Alexovi možnost alespoň trochu vyniknout v akci, což by byla prostě nesmírná škoda. Ale je zajímavé, že v podstatě ani jedním komiksem pro DC nedostal Alex Ross možnost vytvořit takový komiks, jako dostal v případě marveláckého komiksu "Zázraky". Ani "Království tvé" není tak dobré, ne scenáristicky. A "Superman: Mír na zemi" už vůbec ne.

Kniha "Spider-Man: Velká moc, velká odpovědnost" je nekonzistentní a dle mého názoru jednoduše neplní to, co by měla plnit. Tohle by měl být "Můj první komiks", seznámení se se Spider-Manem v případě, že jste dítě a moc ho neznáte. Ale tohle kniha prostě není. Je to čtení pro děti, které budou znát Spider-Mana z televizního seriálu anebo třeba i z filmu. Navíc v titulu je "Velká moc, velká odpovědnost". Tohle základní spider-manovské heslo je tu zmíněno jen na začátku, jeho smysl je pouze v rychlosti odfláknut shrnutím toho, jak to bylo se vznikem Spider-Mana a tím, že Peter Parker si nejprve svou odpovědnost neuvědomoval. Pak už se jen jede na to, aby Peter prožíval příběhy, které budou zábavné, což asi jsou, a divné, což také bohužel jsou. Spider-Man je superhdina ze sousedství, ale v jednom příběhu se podívá do Anglie... Ne, tohle prostě nefunguje, podobně jako mi přišlo divné, když se ve filmu podíval do evropských velkoměst. Podstatu Spider-Mana příběhy v knize "Spider-Man: Velká moc, velká odpovědnost" prostě nezachycují a sem tam jsem z nich měl pocit, že Paul Tobin ani nezvládl zaměření na dětského čtenáře, že ty vtipy jsou místy spíše pro dospělejšího, který už má trochu načteno.

Kniha "DC komiksový komplet 68: Mezinárodní liga spravedlnosti, kniha druhá" nepřináší tolik humoru, kolik bych si přál a nepřináší ani dostatečně zajímavý příběh na to, aby bavil alespoň ten. Nejvtipnější se jeví Guy Gardner, který se v předchozí knize praštil do hlavy a nese si následky. Jenže on ani opakovaný vtip už není vtipem, a tak i tahle postava z hlediska humorného postupně ztrácí na dynamice. Na humoru je vidět, že ho tvůrci chtěli prosadit dopředu, jenže když vidíte, že třeba kvůli jednomu vtipu zaplácali třeba i celou stránku a na konci stránky zjistíte, že to zase tak vtipné není, že byste možná i raději nějakou tu pořádnou akci, tak budete asi přece jen trochu zklamáni z toho, jak se to celé vyvíjí. A když ani odhalení Maxe Lorda není scenáristicky nějak skvělé - i když kresebně je tu pár hodně dobrých momentů - nad Mezinárodní ligou spravedlnosti zlomíte hůl. Možná je to škoda, ale ani jedna z knih nenabídla něco skutečně skvělého.

Pokud máte rádi postavu Venoma, myslím, že kniha "Nejmocnější hrdinové Marvelu 77: Venom (Flash Thompson)" vás neurazí a bude vás bavit. Její příběh není vyloženě originální a je to taková jednodušší detektivka ve stylu některých Batmanových příběhů. Do toho je dán prvek sci-fi, který je spojen s tématem závislosti a schopností se s ní vyrovnávat, což je rozhodně stěžejní myšlenka - tedy charakterová myšlenka - postavy Flashe Thompsona. Bohužel není tento konflikt závislosti probrán nějak do hloubky a je po něm klouzáno spíše po povrchu snad s tím, že to bylo více řešeno v jiných příbězích. V konečném důsledku to pak vypadá, že kniha "Nejmocnější hrdinové Marvelu 77: Venom (Flash Thompson)" představuje vlastně jen klasický souboj se záporákem do něhož se připlete ještě jeden záporák, z jehož příchodu je patrné, že by tu mohlo být řečeno ještě víc. Ale to až v jiném příběhu. Není to špatné, zábava na chvíli to rozhodně je, ale nic výjimečného.

Kniha je rozdělena na dvě části – první jsou rozhovory a články, druhá část jsou samotné komiksy, ty jsou pak navíc ještě děleny do tří témat. Těmito tématy jsou: "Gender: Redefined", "Princezny: Šťastně až na věky?" a "Žena 2.0: Existuje nová verze ženství?". Ne, nebudu tvrdit, že se mi všechny komiksy líbily. Někde mě zarazil styl, který mi přišel jednoduchý, někdy jsem nevěděl, co chtěla autorka říct. Ale Rozhodně bych si tu našel autorky, které bych rád sledoval dál, ať už je to Lenka Šimečková, Štěpánka Jislová nebo Daria Bolšich, jejíž pojetí a styl mě velmi zaujaly. Přesto mě nejvíce dostaly spíše textové části, kde se autorky zajímavě prezentují a kde Tomáš Prokůpek prezentuje, jak málo autorek jsme v historii v komiksu měli, což ale nic nemění na tom, že jejich dílo zanechalo stopu. Snad kniha "Komiksodějky" pomůže i dalším autorkám, aby se v komiksu uchytily a my od nich dostávali více a více zajímavých děl.

Kniha "Star Wars - Vader sestřelen / Věznice povstalců" není ničím výrazně specifická, není nějak světoborná, ale jednoduše přináší další příběhy ze světa "Star Wars", které jsou s postavami, jež máme rádi, ale které nijak nenarušují to, co nám vypráví filmové příběhy. To prostě ani nejde. Kontinuita musí být zajištěna. A jo, beru to, Marvel a DC to dělají už pěknou řádku let. Od knihy "Star Wars - Vader sestřelen / Věznice povstalců" ale nemůžete čekat o moc víc než docela zajímavé scenérie, i když ani kresba není vždy strhující, a pak příběhy, které jsou plné akce a toho, že postavy až tak často neumírají. Ale tohle není čtení, které by mělo být nějak převratné. Je to zábava, primárně pro mladistvé, a to se scenáristům i kreslířům daří plnit. Pokud nebudete chtít nic moc navíc, budete spokojeni. A já celkem spokojen jsem.

I když se mi líbilo, že je v knize "Soudce Dredd 3" dlouhý příběh rozdělení na mnoho částí, nakonec musím uznat, že Dreddovi více sedí údernější, krátké příběhy, nejlépe pak ty, kde se více projevuje jeho osobní kodex cti, který má něco ze samurajů, ale přitom je hodně specifický. Dredd by se rozhodně nesejmul, kdyby udělal nějakou chybu, napravil by jí. Ale on Dredd chyby nedělá a vždycky umře ten, kdo umřít má. Anebo se musí se ztrátami prostě počítat. Kromě dlouhého příběhu kniha "Soudce Dredd 3" nic zásadně nového nepřináší. Je to prostě Dredd takový, jakého ho máte rádi. Nenajdete zde velké odklonění od toho, co čekat. Takže pokud Dredda rádi nemáte, tohle nebude kniha, jež by na tom měla cokoli měnit. Pokud se chcete ale pobavit a sem tam u toho moc nepřemýšlet, "Soudce Dredd 3" je dobrou volbou. Jen mi přijde, že se někdy tvůrci na malý prostor snaží dát moc textu. Je to pak trochu ubíjející. Přitom některé ilustrace jsou parádní a méně textu by uvítaly.

Kniha "DC komiksový komplet 67: Flash - Zkrotit bouři" obsahuje prostě superhrdinský příběh, který je zaměnitelný s mnoha dalšími, ničím nevyniká a není nijak zajímavý, vlastně ani nic nemění, i když by se tak chtěl tvářit. O to zajímavější pak je, že vás může pobavit retro sešit "Impulse 1", na němž je vidět, jak chce být odlehčený, jak nechce být komplikovaný, jak chce bavit. A navíc mě z nějakého důvodu baví postava Maxe Mercuryho, snad proto, že je to stará škola, podobně jako Jay Garrick. Tohle by měli být ti hlavní běžci, ti noví, modernější, jsou pro mě z nějakého důvodu nudní. Snad i proto, že nemohou přinést nic nového, i když se scenáristé jejich schopnosti snaží více a více zlepšovat až za únosnou mez. Bohužel i tohle kniha "DC komiksový komplet 67: Flash - Zkrotit bouři" tak trochu předvádí, kromě toho, že se nás snaží dostat tak neskutečně nudným záporákem. Ne, Flash v češtině zatím nemá dobré komiksy. A pochybuji, že se na tom něco změní.

Nevkládal jsem do knihy "Nejmocnější hrdinové Marvelu 76: Excalibur" nějak velká očekávání, ale Chris Claremont mě přesvědčil, že i s celkem tuctového a nijak skvělého nápadu dokáže vykřesat sérii, která bude fungovat, bude to akční, bude to zábavné, a i když to bude ukecané, nebudete mít vyloženě pocit, že vás to nudí. Asi bylo docela fajn, že se tým vyskytoval ve Velké Británii, zase to bylo trochu jiné, i když nutno přiznat, že tolik se v prvních sešitech to prostředí nepromítlo, snad jen v rámci několika vtipů ohledně počasí a chování místních policistů. Ale jo, stačilo to, aby kniha "Nejmocnější hrdinové Marvelu 76: Excalibur" zabavila, i když je škoda, že toho nevyšlo víc, ten následný vývoj je zde důležitý a je moc vidět, že dění není ukončené a že je tu otevřeno ještě mnohé, mnohdy dokonce i to, co ještě nebylo pořádně započato. Kniha "Nejmocnější hrdinové Marvelu 76: Excalibur" dovede potěšit. Neříkám, že ohromí, ale jo, je to mainstream, který plní svou úlohu pobavit. A to je u superhrdinského komiksu mnohdy to, co vám bude stačit. Lepší než nedostat ani to.

Není divu, že byla kniha "Indiánské léto / El Gaucho" zařazena do série "Mistrovská díla evropského komiksu". Je to naprosto oprávněné, protože tohle je mistrovské dílo, ať už z hlediska kresby nebo scénáře. Ano, místy jsou zde hlušší momenty, kdy se trochu víc konverzuje, což je patrné hlavně v příběhu "El Gaucho", což je pak ale vyváženo skvělou akční scénou, kdy Milo Manara ukazuje, že jeho síla je i ve scénách beze slov. A to nemusí být ani scén erotické, i když jedna taková zde také je. Ale tam se vlastně trochu mluví. Hugo Pratt a Milo Manara se dobře znali a na jejich společných dílech je to krásně vidět. Jasně, nemusí vám žánrově sednout, ale pokud vás dobrodružné příběhy baví, najdete zde dost, abyste jen žasli, ať už z hlediska historického nebo vypravěčského.

Kniha "DC komiksový komplet 66: Batman - Dynastie Temného rytíře" je pro mě promarněným potenciál, který sám o sobě ale měl nejistou pozici. Tohle prostě nejsou příběhy, které by mohly být skutečně výstavní. Alespoň se to tak tváří. Batman ve středověku, Batman v současnosti a Batman v budoucnosti nejsou Batmani, o nichž byste chtěli více číst. Vlastně to ani není něco, co by mělo jakkoli zajímavě rozšířit batmanovský mýtus. Prostě je to něco, co jelo vedle, autor si to zkusil, a naštěstí to s tímhle skončilo. A my jsme se ještě dověděli o záporákovi, který je snad nesmrtelný, ale v Barrově podání tak nezajímavý, že není moc o co stát. Vandal Savage patří do zlatého věku a tam mohl možná zůstat. V knize "DC komiksový komplet 66: Batman - Dynastie Temného rytíře" pak ještě najdete bonusový příběh právě s Vandalem Savagem, ale díky jeho stáří ("The Flash 137" z roku 1963) můžete počítat s tím, že to bude naivně přihlouplé. Popravdě, zas v tak velkém kontrastu s hlavním příběhem to není.

Série "Žoldnéř" má celkem třináct dílů, takže jsme skutečně jenom na začátku. Jsem docela zvědavý na to, jestli se uchytí natolik, aby vyšla celá. Snad je to jen zavedený strach z toho, že u nás se prostě série nedovydávají. Kniha "Žoldnéř 1: Kult svatého ohně" rozhodně stojí za přečtení, i když co si budeme povídat, je to hlavně proto, jak je malována. Příběh samotný je velmi jednoduchý, což přiznává i autor sám. Ale díky tomu, že o světě, jež zde prezentuje, přemýšlí, začíná ten svět celkem rychle fungovat. Vicente pak sice používá specifickou techniku, ale moc dobře pochopil komiks jako specifické médium a jeho rozfázování pohybu je mnohdy naprosto úchvatné, až se vám oči valí ven. A moc si je pak ani nezandávejte, protože pak vás dostane i velkým panelem. Třeba vynořování balónu z mraků je naprosto neskutečné, to mě až mrazilo. Takže pokud chcete skvěle namalovaný komiks, "Žoldnéř 1: Kult svatého ohně" tohle rozhodně plní. Jen mu trochu odpusťte, že je krátký a dějově ne až tak vymakaný.

Kniha "Psychologie: Komiksový úvod" se rozhodně dá doporučit jako úvod do psychologie, do pochopení toho, jak naše psychika funguje a především, jak fungujeme sami. Když si knihu "Psychologie: Komiksový úvod" přečtete, ani omylem se nestanete psychologem, ale nějaké to základní poznání, které má vědecké podklady, dostanete. A to je dobře. Hlavně proto, že je to podáno formou, která člověka nebude nudit, neurazí ho. Samozřejmě, je jasné, že se tímhle způsobem nedá jít moc do hloubky, ale to ani není cíl knihy. Jako každá úvodní kapitola k něčemu, ani ona nemůže zasahovat příliš do hloubky, a tak se spokojíme s tím, že je to jen otevření nějakého mnohem komplexnějšího tématu. Jen je trochu škoda, že si české vydání nezasloužilo lepší práci s některými obrazovými a textovými částmi, kdy zde zůstává angličtina, protože bylo jednodušší na ní vysvětlit problém, než to přeložit do všem srozumitelné češtiny. Tohle mi přišlo trochu zvláštní.

Za mě je komiks "Nejmocnější hrdinové Marvelu 74: Spider-Man 2099" jedním z nejzbytečnějších a tím i nejhorších v rámci série "Nejmocnější hrdinové Marvelu".

Na komiksu "Justina" je trochu škoda to, že některé postavy jsou nerozeznatelné. Přiznám se, že v některých scénách mi vizuální podoba nestačila k tomu, abych poznal, která z žen je Justina. Naštěstí z děje se to dalo celkem pochopit. Příběh je pak vyprávěn celkem chronologicky, kromě začátku. Pak je to ale slet jednotlivých scén a událostí, které jako kdyby Justinu vrhaly do stále horší a horší situace, jako kdyby sama byla magnetem na lidské průsery. A tohle dokáže Crepax skvěle zachytit. Jako kdyby se Justina neměnila, ale psychicky je na tom stále hůře a hůře. A do toho je součástí skutečně krásně nakreslených erotických scén. Myslím si, že komiksové zpracování legendárního díla Markýze de Sade je celkově stravitelnější, ale s tím, že myšlenky, jež měl Markýz ve svém prozaickém díle, zde zůstaly zachovány. Docela by mě zajímalo, jestli by v dnešní době, pokud by byla "Justina" napsána nyní, byla stále brána jako tak kontroverzní, či nikoli.

Ke kresbě bych měl také výhrady. Stefano Martino se za každou cenu snaží o to, aby se jeho postavy co nejvíce podobaly seriálovým, což se mu dle mého daří jen s částečným úspěchem, ale problém je ještě v tom, že se kompletně zaměřuje na postavu a její okolí je někdy podružné, což je škoda. Vypadá to pak, že neměl chuť vykreslovat detaily nikoli jako nástroj, který měl umocnit atmosféru nebo nějaký způsobem zvýraznit postavu v panelu. Mnohdy se tak děje ve scénách, kde "o nic nejde", což jen podtrhává pocit, že asi opravdu nejsou tak důležité. Přitom třeba linie s hraním Dračího doupěte je celkem fajn, ale získává smysl až ve chvíli, kdy Will vidí skutečný hrad, i když to je halucinace. Tohle halucinování se mělo prolínat celým příběhem, nemělo být jen na konci. Mělo by to pak silnější efekt a dávalo by to větší smysl než jen pár panelů v závěru. Pro fanoušky seriálu je to fajn jednohubka, pro ostatní pokus o horor, který v děsivosti neuspěl.

Kniha "Živí mrtví: Teď poznáte Negana!" obsahuje výplňový příběh, něco navíc, bez čeho by se klidně hlavní linie obešla, ale zároveň je to něco pro fanoušky, kteří si tak užijí menší bonus. A proč ne. Když to zapadá, když to vlastně jen rozvíjí to, co celou dobu víme, není to špatné, je to docela fajn. Je hlavně dobře, že "Živí mrtví: Teď poznáte Negana!" Neganovu postavu nějak nekazí, že tu nejsou prvky, které by se ho snažily měnit. On je prostě takový, ale i když je to hovado, pořád je to jen člověk, který se snaží přežít. Někdy je to holt za každou cenu. Mimochodem zrovna z pohledu té snahy přežít je kniha "Živí mrtví: Teď poznáte Negana!" asi nejzajímavější. Je tu několik velmi povedených scén, které souvisí právě s tím, že si Negan chce za každou cenu udržet život. Ale ne nutně na úkor druhých. Naopak, on se snaží pomáhat, ale je to právě skutečnost, jak jsou ostatní neopatrní, co ho psychicky sráží, co ho nahlodává, ale zároveň to, co ho dělá odolnějším a umožňuje mu dojít dál než ostatním. "Živí mrtví: Teď poznáte Negana!" je jednohubka a nic víc ani být neměla.

Komiks "Gantz 23" ukázal, že série už se opravdu plácá na místě. akce je natahována tak, že se příběh v podstatě nepohne, a místo toho, aby se Hiroja Oku soustředil na to hlavní, tedy postavy, které jste si stačili oblíbit, věnuje se více těm novým, u nichž vidí potenciál toho, že jejich souboje by mohly čtenáře dostat. A jo, nejsou zde špatné momenty v boji, ale to už je strašně málo. Nestačí to. Hiroja Oku se roto místy snaží i o to, aby byl hodně krvavý, ale ani to už nějak není ono, ani to nestačí. Najednou je to brutalita pro samotnou brutalitu, není to proto, abychom i emočně trpěli spolu s tím, kdo dostává na frak, nebo jsou mu rovnou trhány končetiny. Jsem trochu smutný z toho, že se série takto vyvinula. Pořád bych jí přál, aby se zvedla, aby tu najednou byl zlomový díl, ono to získal zase nějaký děj, ale bojím se, že to nepřijde. Těch možností ale ještě bude dost. Sice jsme za půlkou, ale ještě nás dost dílů čeká. Však je těch svazků dohromady 37.

Kniha "DC komiksový komplet 65: Mladí titáni: Budoucnost je teď" navíc ještě obsahuje bonusový retro komiks "The Brave and the Bold 60", který ukazuje druhý příběh Mladých titánů, kde už nebyli jen Robin, Aqualad a Kid Flash, ale přidala se k nim i Wonder Girl. Sestava k nezaplacení, alespoň podle jmen. Ale co si budeme namlouvat, ten příběh je stejně směšný jako ty nové, které nám prezentoval Geoff Johns. Jen jsou směšné trochu jiným způsobem. Geoff Johns v knize "DC komiksový komplet 65: Mladí titáni: Budoucnost je teď" opět dokázal jen to, že má o DC universe skvělý přehled, že dokáže napsat příběh, ale už ne to, že jsou jeho příběhy dobré. A tady bohužel nejsou. Jasně, nemám rád cestování v čase, to je jedna věc, ale tady je použito hloupě, jen pro to, aby Johns zaplácal tři sešity. A druhý příběh je jen soubojem s někým, kdo není pro čtenáře extra zajímavý, ale Johns z toho udělal skoro až epochální akci s ubohým soubojem dvacet na jednoho. Jestli dvacet týpků nezvládne jednoho a potřebují ještě někoho, možná by měli spandex pověsit na hřebík.

I když je první příběh knihy "Nejmocnější hrdinové Marvelu 73: Union Jack" relativně dobrý, ten druhý ji sráží do kolen. Je tak špatný, že ani to finále nefunguje, vyznívá směšně. Celé to je jen o tom, aby mohli autoři nechat vybuchovat Londýn, aby to vypadalo, že tu budou obrovské ztráty, ale nakonec se ukáže, že jich vlastně tolik není a že Union Jack je ten správný hrdina pro nižší třídu... Příšerný příběh, který jen naznačuje, že chce řešit zajímavá témata, ale vůbec se mu to nedaří. Chce být spíš jen zábavný, ale nakonec je směšný. Chemie mezi jednotlivými hrdiny - ano, i tohle je vlastně jen týmovka - nefunguje, jejich spojení nedává moc smysl, skoro vypadá trochu prvoplánově jen kvůli tomu blízkovýchodnímu konfliktu, i když na konci je řečeno, proč se to všechno dělo. Vysvětlení ale stejně skřípe. Možná by Británii stačil jen ten Captain Britain, Union Jack už by tolik potřeba nebyl. Anebo by měl zůstat hlavně u upírů.

Dospívání je tou stříbrnou linkou, která se vine celým komiksem, ale základem jsou různé epizody ze života dvou dívek. Nejprve se zdá, že nikam nevedou, že to je jen takové tlachání v bistru, pomlouvání, závidění, ale ono je to vlastně skvělé vypravěčské utváření osobností, kdy v závěru už cítíte ty emoce, které v tom jsou, stejně jako cítíte, že se pak životy postav mohly vydat v podstatě kamkoli. Tak, jako netušily dívky, co na ně čeká po škole, pořádně ani netuší, co na ně bude čekat dál. Život je komplikovaný a komiks "Mrtvej svět" tohle zachycuje v jednoduché dokonalosti. Dvě holky si myslí, že jim svět leží u nohou, že je tu pro ně, ale on na ně sere, je jen na nich, jak se jim podaří ho přežít. A ne, není to snadné. Nejspíš to znáte sami. Najít si místo v mrtvým světě je pěkně komplikované. Ale v Clowesově perfektní lince to stojí za to.

Kniha "DC komiksový komplet 64: Superman a Legie superhrdinů" představuje tým, který moc neznáme a představuje nám spoustu dalších postav. Většinu z nich jsem už úspěšně zapomněl. Není moc proč si je pamatovat. Jejich schopnosti jsou takové, které máte spojené s jinými postavami, v rámci komiksu v knize "DC komiksový komplet 64: Superman a Legie superhrdinů" nedostávají moc prostoru a nejsou tu s nimi emotivní scény. Proto mi příběh knihy "DC komiksový komplet 64: Superman a Legie superhrdinů" připomíná pískoviště, na kterém si Geoff Johns mohl hrát, ale stejně nepřekvapil, prostě udělal jen pár báboviček, nic víc. Tedy udělal jich trochu moc, nejspíš mu je pak stejně někdo rozkopal, anebo zapršelo a ony nevydržely. Za mě je komiks "DC komiksový komplet 64: Superman a Legie superhrdinů" velmi slabý a nezmění to ani přítomnost Supermana. Nebo to je ta slabina?

Kniha "Plants vs. Zombies: Železná jízda" hodně hraje na to, že tu jsou super ujeté designy, což není spojeno jen s dopravními závodními prostředky, které částečně vidíte už na obálce, ale je to spojeno i s tím, kudy projíždějí, co potkávají apod. Je tady toho v tak jednoduchém příběhu opravdu dost, na čem se vyřádila představivost obou hlavních tvůrců, až se to jeví skoro neuvěřitelné. A k tomu máte navíc ještě krátký bonusový příběh, kde Paul Tobin s Brianem Churillou paroduje noirové příběhy. Docela mu to jde, ale to už je ne až tak nutná jednohubka k jinak povedené komedii. Nečekejte od knihy "Plants vs. Zombies: Železná jízda" nějaké velké čtení, o to opravdu nejde, ale pokud vás podobný humor baví, myslím, že budete spokojeni.

Život Pelého je v knize "Pelé: Král fotbalu" podán jako pohádka, kdy se z chudáka stal hrdina milovaný milióny. Naštěstí měl scenárista Eddy Simon dost rozumu na to, aby do příběhu podal i temnější prvky, ať už je to závist vůči Pelého úspěchu, finanční bankrot, nevěra, rasismus a podobné. Ten životopis pak přece jen vyznívá o dost realističtěji. Ani takový bůh nebo Král, jak byl nazýván, jakým Pelé byl a pro mnohé nadále je, prostě nemohl mít život bez škraloupu, to by prostě nešlo. A pokud už tohle není v komiksu podáno podrobně, alespoň je to zmíněno, což beru jako dobré. "Pelé: Král fotbalu" je tak zajímavou knihou pro milovníky fotbalu a pro ně především. Je docela fajn si připomenout dobu před padesáti lety, kdy mi bylo skoro líto, že jsem Pelého zápasy nemohl vidět naživo.

V knize "Jan Zajíc" najdeme celkem jednoduchý scénář, který jasně popisuje Zajícův život od dnů těsně před Palachovým upálením, až ke dni, kdy se upálil sám a zanechal po sobě poselství, které se komunisté chtěli umlčet. Scenáristovi i kreslířce je nutné přiznat cit, kdy nechtěli ukazovat samotnou scénu upálení, nic explicitního v knize není. Pro zachování památky rozhodně zajímavé, na druhou stranu si říkám, že z hlediska komiksu by to byl silný moment, velmi překvapivý, možná nevhodný, ale silný určitě. Bohužel kresba celkově je taková nijaká. Barevné pojetí, které je spíše nevýrazné, se celkem dá pochopit jako úmysl pro zachycení doby. Ale samotná kresba ignoruje podobnost obličejů, některé postavy poznáte jen díky barvě vlasů, detaily moc nefungují, jako kdyby byly spíše odfláknuté. Za mě kresba hodně sráží celý dojem z komiksu, který není objevný, ale přináší život člověka, na kterého se nemusí tolik pamatovat.

Komiksy v knize "Storm: Kroniky Pandarve" jsou takové, jako jejich hrdinové. Ti jsou vytržení z času a prostě putují, kam je okolnosti zavedou. A takový je tak trochu i prezentovaný komiks samotný. Nevíte, kam vás tvůrci zavedou, ale především netušíte, jaký další úžasný obraz před vás Don Lawrence postaví. Může to být velryba vznášející se nad orbitem obrovské planety, surfování na vesmírných proudech, planeta, která vypadá jako ježek v kleci sestavený z gigantických kostí, anebo třeba vznášení se na obrovském chmýří z pampelišky. Každý panel, každá stránka jsou prostě unikátní a pokaždé na vás čeká něco trochu jiného. Takže i když příběh třeba nikam nevede a primárně mu jde jen o to, aby byl trochu zajímavé a dával prostor malbě, vůbec to nevadí, protože komiks "Storm: Kroniky Pandarve" je prostě zážitek primárně o výtvarném umělci. Stojí to za to. Jen se sami přesvědčte.

Ale kniha "Královská krev: Svatokrádežná svatba" není místy až shakespearovsky dramatický scénář, ale je to i kresba. Alejandro Jodorowsky si vždycky uměl vybrat zajímavé kreslíře, a to nikoli nutně ze své domoviny, kterou je aktuálně Francie. To je i případ komiksu "Královská krev: Svatokrádežná svatba", který kreslil čínský tvůrce Dongzi Liu. na jednu stranu si budete říkat, že se Dongzi Liu hodně inspiroval u evropských komiksových tvůrců, je zde krásná tenoučká linka, ne nutně ostrá, jež je doplněna barvami, které nejsou jasné, spíše utlumené a podle všeho počítačové, což ale rozhodně ničemu nevadí. Pak se ale zaměříte na postavy a najednou máte pocit, že se Dongzi Liou hodně inspiroval i v japonské manze, a to jak designem krásných žen, tak i emotivností některých výrazů. Jodorowsky a Liu vytvořili zajímavou dvojici, jejímž výsledkem je dějově poměrně bohatý komiks, který zaujme zvraty, násilím, ale i specifickou kresbou.

Na hlavním příběhu v knize "Nejmocnější hrdinové Marvelu 72: New Mutants" je zajímavý záporák. Ten příběh se jmenuje "Medvědí démon", a tak je celkem jasné, kdo ten záporák bude. Ano, je to medvědí démon. Ale není to takový ten hajzl, co se neustále chvástá, říká, že všechny zabije, ale pa je nezabije, protože chce, aby trpěli, a nakonec to skončí tak, že stejně prohraje. Ne, tenhle záporák je jiný, je to vlastně jen jakási síla, která za celou dobu nepromluví. A tady si Claremont a Sienkiewicz skvěle padli do noty. Claremont sice používá víc slov, než je potřeba, ale tím nijak nezabíjí to, co řekne kresba. A že jsou ty scény někdy naprosto dechberoucí. Například chvíle, kdy doktoři operují Dani a najednou se kolem nich roztrhne prostor. A to je jen jeden příklad. Bill Sienkiewicz se ani tady, relativně na začátku kariéry, nebál experimentovat, a díky tomu vzniklo dílo, které by jinak mohlo zapadnout, ale díky němu a funkčnímu spojení s Claremontem se tak nestalo. I po téměř čtyřiceti letech má tento komiks co nabídnout.

Komiks "Pérák: Oko budoucnosti" není špatným komiksem, pořád je to velmi povedený komiks na české poměry, je to čtení, které zaujme mladší i starší, ale přece jen jsem od dvojce Macek a Kopl čekal malinko více. Petrovi Koplovi bych za kresbu nic moc vytknout nemohl, odvádí dobrou práci, ale dějově by si Pérák zasloužil něco trochu jiného, něco trochu víc, aby se sám trochu vyčlenil, aby nebyl jen dalším, kdo zapadá do Zázrakova světa, aby měl vlastní styl, třeba i vlastní žánr. A popravdě, hned v prvním příběhu vytáhnout "kolaboraci s Němci, protože jsem vydíraný tím, že mi zabijou rodinu, kterou mám jeden panel", není zrovna něco úplně světoborného. I tak ale doufám, že se Pérák v komiksu ještě objeví, A že to bude o chlup lepší.

U Arzacha se ale na první pohled budete kochat kresbou, která je prostě úchvatná. A ona něco vypráví. Jednotlivé příběhy "Arzachu" skutečně chtějí něco sdělit, jsou povídkami, i když ke konci už o tom možná budete pochybovat. Jako kdyby se Moebius skutečně více obrátil do nitra, na své démony, jako kdyby je kresbou prezentoval tak, že to pochopí především jen on sám. ale přitom světu přinesl něco, co je naprosto jedinečné, specifické a do jisté míry doposud nepřekonané. Jistě, při čtení komiksů, které jsou v knize "Arzach / Hermetická garáž" obsaženy, se může dostavit i frustrace. Do knihy ale prostě nesmíte jít s tím, že dostanete zajímavý příběh, ne do knihy "Arzach / Hermetická garáž" musíte jít s tím, že dostanete zajímavé a jedinečné umělecké dílo. A takové skutečně dostáváte. Zkušenost s dvojicí "Arzach / Hermetická garáž" se při čtení komiksu příliš opakovat nebude. I to tvoří jeho jedinečnost.

Série "Skalpy" je rozhodně jednou z nejlepších sérií, které vyšly i v češtině. Tedy z hlediska komiksu a z hlediska kriminálního žánru. Jason Aaron nám ukázal, jak se můžeme těšit i na deset knih naditých depresí, a chtít ještě víc. R. M. Guéra nám zase ukázal, že i jen z pohledu na kresbu se můžete přenést do suché rezervace, kde je bordel, špína, lidská nesnášenlivost a smrt jen kousek od vás. Tohle je série "Skalpy" a to je i její poslední díl "Skalpy 10: Konec cesty". Je dobře, že se podařilo sérii vydat až do konce. Nakladatelství Crew tím získává další hvězdičky za svou činnost a za to, co všechno pro překladový komiks dělá. A jestli jste se k téhle sérii ještě nedostali, konečně tak můžete učinit, třeba tím, že si všech deset dílů koupíte a přečtete. Tohle je vážně čtení, které stojí za to.

Je fajn, když se série dokončí, a tak jsem rád i za konec série "Tokijský ghúl" v podobě její čtrnácté knihy. Nejedná se však o zakončení, které by mělo vyrážet dech, jedná se o zakončení, které je fajn hlavně v tom smyslu, že zde nějaký konec přišel a že nepřišel po příliš dlouhé době. Nadále je zde ale hodně otevřeného a je vidět, že Sui Išida si nechával hodně prostoru pro to, jak pokračovat. Osobně bych uvítal, kdyby se už nepokračovalo žádnými dalšími sériemi a různými příběhy navíc. Téhle sérii moc neslušelo, že je na pokračování, že se příběh pořád někam posouvá a vyvíjí. Vedlo to jenom k tomu, že zde bylo zbytečně moc postav, zbytečně moc příběhů, které nakonec ani neměly tak zásadní dopad. A to je škoda, tohle je problém dlouhých sérii. A tady je dobře, že se to utnulo celkem včas.

Svět Green Lanternů má pro mě pořád určitý potenciál, ale s knihou "DC komiksový komplet 63: Green Lantern - Hledaný: Hal Jordan" se jednoduše ukazuje to, že na náš trh se tahle série - a všechny další, které jsou s ní propojené - prostě nehodí, protože tu nemáme dostatečně dobrou základnu pro to, abyste všechny příběhy ocenily. A zrovna u Green Lantern světa je to potřeba, alespoň z mého pohledu ano. Díky tomu mi přišlo, že celý příběh okolo Star Sapphire je trochu hloupý, i když má celkem hluboké základy. Byl ale příšerně sexistický a hloupoučký. Proč musím mít postavy, které jsou nahé, ale stejně nic neukázat a všechno blbě maskovat? Proč prostě nezůstat jen sexy, i když i to je v superhrdinském pojetí ujeté? Tohle mi na čtení docela vadilo, celé je to nesmyslná politika přístupu k nahotě a degradaci určitého pohlaví. Ale v komiksu je to do jisté míry standard. Pěkně hloupý. I to sráželo zážitek ze čtení.

Kniha "Malý princ a Hadova planeta" je docela příjemným zakončením celé série "Malý princ", série, která čítala celkem dvacet čtyři dílů, což je sice hezké, ale vzhledem k tomu, že se příběh nikam moc neposouval a jednalo se v podstatě o samostatné epizody, to asi na čtenáře tolik nefungovalo, protože prodeje podle všeho nebyly moc dobré. Ale nemyslím si, že by si série zasloužila přehlížení, protože rozhodně měla čím zaujmout a nápaditost v ní byla. Snad ji trochu pohřbilo i to, že vycházela ze seriálu a nic moc nového vzhledem k němu nepřinesla. Díl "Malý princ a Hadova planeta" ale stojí za přečtení, ukončení je krásné a je v něm poselství, za které by se možná ani Saint-Exupéry nemusel stydět. Anebo by mu snad tolik nevadilo.

Kompozice komiksu "Oči kočky" je vlastně jednoduchá. Na levé stránce je obraz, který je téměř neměnný, na stránce pravé je panel, kde je scéna proměnlivá. Při čtení to funguje skvěle. Díváte se na jednoduchý příběh různýma očima. Je zde dynamika, která je dána pohybem orla, je zde statika, která je prezentována neměnností chlapcovy pozice. I tak jednoduchá kompozice umožňuje ale skvělou gradaci. Při čtení máte pocit, že rytmus příběhu je nějaký takový. Tam. Tam. Tam-tam. Tam-tam. Tam-tam-tam. Tam-tam-tam. Tam-tam-tam-tam. Tam-tam-tam-tam-tam. TAM. Tempo se neskutečně zrychluje až k oné poslední větě, která to rozsekne a udělá z vizuálně krutého příběhu příběh krutý celkově. "Oči kočky" ve vás pak budou ještě hodnou chvíli rezonovat. A to je dobře, tohle by skvělé umělecké dílo mělo umět. Nemám potřebu si věšet na zeď plakáty, ale když jsem knihu "Oči kočky" dočetl, řekl jsem si, že by bylo super mít stěnu pokrytou celý tímhle komiksem. Akorát nevím, jak by se to udělalo, aby to vypadalo dobře i z hlediska čtenosti.

Kniha "Nejmocnější hrdinové Marvelu 71: Profesor X" ukazuje osobnost Charlese Xaviera jen skutečně povšechně, i když jsou zde naznačeny určité chyby, které udělal. Víc je toho pak řečeno v závěrečném bonusovém materiálu, který je tentokrát celkem obsáhlý, ne že by to bylo něco až tak zásadního, ale aspoň zde i poznáte různé kreslířské přístupy k postavě Charlese Xaviera. Kniha "Nejmocnější hrdinové Marvelu 71: Profesor X" tak nakonec jen ukazuje dva příběhy, které se sice jeví jako zásadní, ale o těch zásadních okamžicích se spíše mluví, než aby byly skutečně prožívány a dobře napsány, což je škoda. Důležité okamžiky jsou zde zdůrazňovány v řeči, než aby byly zdůrazněny samotnou akcí. Je to navíc celé neskutečně ukecané. Chris Claremont a John Byrne jsou legendy X-Menů, ale bohužel příběh v knize "Nejmocnější hrdinové Marvelu 71: Profesor X" toho není rozhodně důkazem. Spíše podprůměrný příběh, který zachraňuje to, že tu jsou fajn momenty některých postav.

Příběh v knize "DC komiksový komplet 62: Bažináč, kniha druhá" je ale stále primárně hororový, což je celkem patrné po celou dobu, kdy nejen, že zde dochází k úmrtím, jsou zde úžasně vykreslená monstra a démoni, ale postavy se dostávají i do pekla, takže Alan Moore splnil i potřebu toho, aby se zde objevily další DC postavy a celé to tak zapadlo do DC univerza. Hororové scény jsou tu skutečně parádní, a i na tom papíře na vás dovedou zapůsobit. Netvrdím, že vás komiks vyděsí, ale zapůsobit dovede, a to i na vaše emoce. Musím říct, že čím častěji "Bažináče" čtu, tím mám pocit, že je lepší a lepší. I to je ukázka toho, o jak skvělý komiks se jedná. A to i přesto - anebo právě proto - že zde není žádný superhrdina, tedy ne ten klasický, jak ho většinou vnímáme. Nepotřebuje spandex, nepotřebuje neustále někoho mlátit, o to je příběh zajímavější, niternější, ale přitom má přesah mnohem větší. Jsem rád, že v rámci série "DC komiksový komplet"" vyšla i kniha "DC komiksový komplet 62: Bažináč, kniha druhá". Čím více Bažináče, tím lépe.

Klára Smolíková opět splnila to, v čem je nejlepší - předává informace, které jsou zajímavé, formou, která je čtivá. Jasně, příběh knihy "Pozor, v knihovně je kocour!" není nijak moc komplikovaný, ale to, co se dozvíte kolem, to, jaká místa David navštíví, jak jsou popsány jednotlivé knihovny a jejich vývoj a pak i celkově vývoj knihovnictví, to prostě stojí za přečtení. Možná budete i překvapeni z toho, jaké osobnosti se na rozvoji knihovnictví podílely. I když by si člověk myslel, že je to jen sezení u knih a jejich půjčování, má to mnohem hlubší smysl, který už si dnes možná ani neuvědomujeme. A to je hlavní poselství, které v knize "Pozor, v knihovně je kocour!" vidím. Navíc to všechno dostanete zabalené tak, aby to bavilo děti i dospělé. A to není od podobné knihy zrovna málo. Vlastně je v ní docela dost navíc.

Série "Bojový anděl Alita" končí knihou "Bojový anděl Alita 4: Dobytí Salemu" a jsem docela rád, že už to nebylo delší. Ne že by série neměla nápady, ale popravdě jsem měl pocit, že se v určitých ohledech začíná podobat sérii "Ghost in the Shell". Byly zde dobré nápady, ale najednou se začaly obalovat v balastu a místo toho, aby je autor vysvětloval v příběhu, prostě si pomohl poznámkami pod čarou Jasně, pořád to není úroveň "Ghost in the Shell", ale v určitých ohledech to na mě působí jako neschopnost autora tohle vysvětlit čtenářsky lepším, zajímavějším a přijatelnějším způsobem. Zase mě trochu těší, že Jukito Kiširo dokázal sérii dokončit, a to způsobem, který je uspokojující. Je zde zakončení, a i když vám nemusí sednout, příběh se uzavřel. Jasně, že by se v něm dalo pokračovat, ale to skoro u každé série. nakonec dokazuje to "Battle Angel Alita: Last Order". Takhle je ten konec ale fajn, sedí a dává smysl. Ale tenhle příběh skončil a já neměl pocit, že to byl jeden z těch konců, které by ve mně příliš zanechaly. Kniha "Bojový anděl Alita 4: Dobytí Salemu" je jinak 600 stran dobrého čtení.

Kniha "Stínka" vám nedá jasnou představu o tom, co je to autismus, dá vám představu o tom, jak se projevuje u jedné konkrétní osoby. A myslím si, že v tomhle směru odvedla Daniela Schreiter velmi dobrou práci. Je osobní, je poměrně názorná a dá se celkem snadno pochopit, co chtěla říct, co se v jejím životě dělo nebo děje, proč je tak jiná. Trochu mě mrzelo – po hezkém barevném úvodu – že se dál pokračovalo černobíle, ale i na to se dalo zvyknout. A přece jen, jedná se o stínku, tedy něco, co je jaksi ve stínu, co se bojí vyskočit na povrch. Při čtení knihy "Stínka" mě ale zaujala jiná skutečnost. Začínal jsem si uvědomovat, že některé věci vnímám podobně jako autorka, že mi vadí podobné věci. Neztotožňuji se s ní ve všem, nejspíš autismus nemám, ale kdoví, nikdy jsem se testovat nenechal. Spíš mi ale na mysl přišlo, že možná chceme ten autismus u lidí vidět okamžitě, jakmile se trochu vymykají. Možná jen zbytečně považujeme lidi za divné, zbytečně je chceme škatulkovat, i když ti lidé divní nejsou. Jen se je musíme snažit trochu pochopit, pochopit jejich vztah ke světu a životu a dalším lidem. Tohle je poselství, které se mi líbí. Neškatulkovat lidi, ale prostě si s nimi zkusit rozumět, brát je jako jiné. Ale rozhodně jim nedávat stigma.

Kniha "Shazam!: Monstrózní společenství zla" je trochu marketingovým tahem, myslím její české vydání, protože v kinech je film s Marvelem, ale to vůbec nevadí, protože tohle je komiks od autora, jenž vás bude bavit, od dobrého autora, který si s komiksem vyhrál, a to i přesto, že to není jeho autorský počin. Na jednotlivých panelech, na tom, jak ztvárnil jednotlivé postavy, je vidět, jak je s postavou sžitý, jak ji sám má rád a jak ji chtěl předat i současné generaci - tedy relativně současné, protože komiks už vznikl v roce 2007, ale ani po více jak deseti letech neztratil nic ze svého kouzla a z toho, že tahle postava může zaujmout i dnešního čtenáře, že je tu pro něj, a i když v sobě má dost naivního, možná i trochu hloupého, je možné ji pojmout tak, že vás to bude bavit. A nemusí to být temné a drsné, může to být určeno i mladším čtenářům. Doufám, že Jeff Smith u nás bude pokračovat a že se dočkáme i něčeho dalšího.

Stan Sakai je pro mě jako přítel, i když jsem ho samozřejmě nikdy neznal. Ale přemýšlím o něm jako o Stanovi, po všech knížkách, které jsem od něj přečetl, což jsou všechny, které vyšly česky, je to prostě starý známý, u kterého vím, že mě každou svou knihou dostane, že mě ohromí, že mě oslní. A nejinak je tomu v případě knihy "Usagi Yojimbo 31: Pekelná malba". Jasně, byl bych rád, kdyby před námi dál rostl hlavní příběh, kdyby se posouval, vyvíjel. Ale je jasné, že ten by nemohl růst donekonečna. A tak Stan volí raději kratší epizody, které posouvají Usagiho spíše v prostoru než v ději samotném. Ale i ty krátké epizody vás dovedou rozebrat, protože Stan skvěle pracuje jak s postavami, tak s vyprávěním a jeho formami nebo s emocemi. Pokud byste si měli vybrat jedinou komiksovou sérii, kterou číst, asi bych vám doporučil právě sérii "Usagi Yojimbo". Ani jednou mě nezklamala.

Kniha "Mezi řádky 8: Orfeus v podsvětí" dál ukazuje velmi dobrou sérii, pokračuje v tom, co bylo rozpracováno a možná až trochu moc zabředává do hlubin toho, co chtěl Carey vyprávět, stejně jako jde místy zbytečně do šířky. Ale má to jednu velkou výhodu – Peter Gross může kreslit místy hodně zajímavé panely, kde se fantazii meze nekladou. A to je velmi příjemné, za to stojí sérii pořád číst. I dějově je velmi dobrá, jen už se nedostavil ten potřebný wow efekt, spíš jsem měl pocit, že je to zbytečně moc natahované a kniha "Mezi řádky 8: Orfeus v podsvětí" obsahuje i příběhy, bez nichž by se hlavní linie obešla. Jistě se ale najdou tací, kteří zrovna tohle nakouknutí vedle ocení. Jako příběh se zombie je super, ale kdyby se vynechal, moc by se nestalo. I tak se jede dál a skoro i máte pocit, že by se série mohla blížit ke konci.

Komiks "Deník Anne Frankové" je holdem původní knize, předáním jejích myšlenek další formou. A jako takový je třeba ho brát. A jako takový také funguje. Více: http://www.comics-blog.cz/2017/12/1588-denik-anne-frankove-70.html

Opět je super, že tu máme knihu "Zlatá klasika 3: Carl Barks a auta v Kačerově", protože tu máme sbírku komiksů od Carla Barkse, které jsou prostě dobré a budou vás bavit, ale na druhou stranu je to v knize, která se překvapivě soustředí jen na automobily, místo aby se více věnovala samotné osobnosti Barkse, kterého každý dokonale jako osobnost znát nebude. Více: http://www.comics-blog.cz/2017/12/1600-zlata-klasika-3-carl-barks-auta-v.html

"Gantz 18" je zábava a víc prostě nedává. Ale je to fajn zábava. Více: http://www.comics-blog.cz/2017/12/1599-gantz-18-70.html

Další krásná komiksová kniha na českém trhu. A já za ni děkuji. Více: http://www.comics-blog.cz/2017/12/1598-duchove-100.html

"Sám v muzeu a výpravy strojem času" představuje exponáty, které mě oproti první knize zaujaly více. A to je vše navíc. Více: http://www.comics-blog.cz/2017/12/1597-sam-v-muzeu-vypravy-strojem-casu-40.html

Tahle postava prošla tolika změnami, že prostě ani dobrá být nemůže. Ale zrovna zde prezentované příběhy nejsou vyloženě odpadové, jen jsou takové celkem průměrné. Více: http://www.comics-blog.cz/2017/12/1596-nejmocnejsi-hrdinove-marvelu-34.html

Bohužel Loeb tady rozhodně nedokazuje svou velikost, což je škoda. Více: http://www.comics-blog.cz/2017/12/1595-dc-komiksovy-komplet-25.html