+9 dalších obrázků

Mladá nadějná britská autorka narozená v roce 1998 o sobě poprvé dala vědět komiksem o slepnoucí výtvarnici (The Impending Blindness of Billie Scott, 2020),* který už možná sám nesl řadu autobiografických rysů. Do tohoto otevřeně autobiografického komiksu s názvem It's Lonely at the Centre of the Earth se pustila záhy a vysloužila si za něj nominace na cenu Willa Eisnera. Jak sama s humorem uvádí na svém instagramovém účtu - Eisnerovi se ve své kariéře “vyhnula” už celkem šestkrát. Vtíravá otázka pak může znít, čím ve vlastním životopise může tak zásadně zaujmout čerstvá dvacátnice?

Třeba tím, že hned v úvodu přiznává, že uvažovala o tom, že se zabije. Ostrým nožem. Do krku. I kdyby to byl chvilkový výplod fantazie a trpící duše, pravdou zůstává, že sebevražedné sklony má autorka od puberty. Nosí je jako jakési rodinné prokletí z matčiny strany, která válčí s týmiž démony. To s sebou nese samozřejmě složité dospívání, odpojenost, osamělost, outsiderství. Mladší bratr James dokonce na celostránkové ilustraci této knihy v slzách řve: “Nikdy nebudu jako ty!”

Opuštěnost, léta izolace, těžká neschopnost interakce s jinými lidmi a tuna jiných psychických problémů. Píše se rok 2021 a svět je stále střídavě paralyzován pandemií covidu, což je svým způsobem ideální doba pro tvorbu. Ale i ta přináší svá negativa, autorce je zrušen (odložen) let do vysněných Spojených států na komiksovou akci, Zoe se točí ve víru neustálého sebezpochybňování, uniká jí smysl toho všeho.

I přesto její práce roste a vzniká tak fascinující autobiografický záznam, projekt, který je křížencem časově nedávno zaznamenávaného deníku a starších vzpomínek na dětství, které už tehdy bylo plné bohaté imaginace. Je to zároveň zajímavá výpověď o snaze dělat komiksy či umění obecně. A v neposlední řadě a hlavně, je to otevřeně psaný příběh o depresi, úzkostech a často skloňované sebevraždě.

Všechny tyto letmé náznaky o osobnostní výbavě Zoe Thorogood mohou směřovat v jistém smyslu k definičním znakům tzv. snowflakes, ale Zoe nepůsobí, že by chorobně stála o pozornost, že by se hystericky sebelitovala, nebo snad obviňovala za své strasti druhé. Jsem neschopný srab, říká. Ano, zůstává vysoká míra emocionality a možná snad pocit vlastní výjimečnosti - Zoe pohrdavě mluví o slovíčku relatable, tedy o moderně a hojně používaném výrazu označující něco, s čím se téměř dokonale můžeme ztotožnit. Tento vztah však sama necítí ani k jiným autobiografickým dílům plných duševního strádání, ani nemá pocit, že by ona měla být onen ztotožňovaný vzor pro své čtenáře. Zoe přes všechny nápady o tom, jak se vymazat z existence, umí být nesmírně vtipná a sebeironická. Na jednom místě se zastavuje a komentuje fakt, že je schopna otevřeně mluvit o věcech jako je smrt a sebevražda, neumí v této poloze ale zůstat, přijde-li řeč na sex. Přesto podotýká, že psaní autobiografie spadá vždy pouze do dvou kategorií - buď je to masturbace, nebo menstruace.

Není to ale zdaleka jen těžké téma, kterým autorka umí umělecky zasáhnout, je to i úžasná výtvarná stránka nesmírně bohatá na formy a ve svém vyznění hravě absurdní. Mísí se zde černobílá se sytými barvami, klasické rámečky s většími lustracemi či textem, realismus se symboly, expresí či antropomorfismem, klasické vyprávění s experimentálními tóninami. Sama hlavní postava je zde reprezentována čtyřmi až pěti věkově, osobnostně i výtvarně rozdílnými postavami, ale všechny jsou to jasné Zoe. Svým způsobem se jedná o metakomiks, který se nebojí v jednu chvíli sám sebe restartovat.

Ačkoli lze nalézt čtenářskou kritiku balancující na hraně vulgarity a mluvící o trapných a neustále opakujících se “emo výlevech”, jedná se podle autora těchto řádků o nefér výtky, to vše zabalené v jednom velkém nepochopení k nekonvenčnímu pojetí kresby a narace. Jde spíše o nesmírně zajímavou a autentickou zpověď o depresi odvyprávěnou pomocí nápaditých výrazových prostředků. Jinak též o velice vyspělé, promyšlené a řemeslně zdařile zpracované dílo, které nepřetržitě a na všech stránkách dává znát, jak kreativně se dá nakládat s komiksovým médiem. Jak přemítání o vlastní nehrané mizérii může být vlastně docela dost zábavné. I když…

… výše zmiňovaný autorčin mladší bratr James na sklonku léta roku 2024, dva roky po vydání tohoto komiksu, spáchal sebevraždu.

"Bylo mu 23 let a byl to ten nejhodnější chlapec, jaký kdy žil. Když jsme spolu naposledy mluvili po telefonu, smáli jsme se a mluvili o videohrách, které jsme hráli jako děti, a já mu řekla, že až ho příště uvidím, měli bychom si spolu zase zahrát Half Life deathmatch. Postarejte se, prosím, o mladé muže ve svých životech a řekněte jim, že jsou milovaní a tak moc výjimeční. Můj bratr byl tak laskavý, tak starostlivý, tak inteligentní a přemýšlivý, byl příliš citlivý pro tento svět. Můj bratr byl ve všech ohledech lepší než já, přála bych si, aby byl větší blbec, myslím, že pak by mohl být silnější."