Jmenuju se Eliška, je mi čtrnáct let a jsem děsně IN… Jakože EMO, rozumíš? My EMaři, co spolu chodíme, už prostě známe život. A víme, že stojí za hovno. Víš co… všichni tě nenáviděj a tak se prostě potřebuješ nějak vyčlenit. Už jsem taky chodila s pěti klukama a všichni to byli strašný hajzli, co si třeba na dydžině vezmou telefonní číslo a pak ti nezavolaj. Takže si myslíš, že s nima chodíš a voni si to třeba nemyslej. Takže jsem zjistila, že život fakt nemá smysl. Nejradši bych chodila s upírem, protože to je děsně IN. Upíři jsou nevíc EMO na světě, protože jsou strašně suprový a … a tak, no. Uplně mě to vnitřně sžírá, jak bych chtěla chodit s upírem, pže jsem četla Stmívání a je to upa nejlepčejší knížka, todlecto. No a teď jsem si prostě v Levnejch knihách koupila tenhle komiks, co se jmenuje „Life Sucks“, a ten je taky skvělej, protože je tam všechno! Ale fakt všechno! Prostě on je takovej sladkej upír a má jako problémy s láskou, protože ona ho nechce, no prostě nabubřelá čůza. Já jsem se do něj zamilovala hned, jakože do toho hrdiny, co se jmenuje Dejv. Kdybych mu mohla něco vzkázat, bylo by to: „Dejve, choď se mnou, pže tě miluju.“ No, prostě ten celej komiks je vo tom, že Dejv si pořád s někým povídá a je strašně nesmělej a citlivej a taky vegetarián. Protože bejt vegetarián je taky hodně EMO. Možná víc EMO než bejt upír. Ale zase míň EMO než jiný věci, na který si teď nemůžu vzpomenout, pže jsem EMO teprv krátce. Ale je to celej můj život. No a Dejva bych fakt chtěla. Je to takovej obyčejnej kluk, co má svý starostě a furt musí někoho poslouchat a tak si o tom pak povídá s různejma lidma, jak ten jeho život nestojí za nic. Můj život taky nestojí za nic a taky mě nikdo nechce a musím pořád poslouchat. A vo tom tahle knížka je. Je to celej můj život. Jmenuju se Eliška a je mi čtrnáct let.

Přestože osobně nemiluju Led Zeppelin, přišla mi tahle knížka celkem sympatická. Jedná se o klasickej feministickej "androš", jehož plus spočívá ve faktu, že si autorka nebere jakékoli servítky. Především v autorském komiksu mi Ellen přijde hodně silná a zábavná. Její práce dávají dohromady solidní mišmaš, a celá publikace působí jako příjemnej bordýlek, kterým se člověk ležérně přehrabuje. Že je to někdy blbě nakreslené, kresebně upachtěné a anatomicky zcela nefunkční, mi ani nevadilo. Tohle je prostě underground.

... Což mě ale přivádí k hlaví výtce: Bí-Bí-atrímu syndromu vydávat všechno v pevných deskách a na křídě. V případě "Zeppelinů" opravdu ukázkový případ obludný samoúčelnosti. Vsadil bych s klidem svý fusekle, že Ellen Forney do roku 2010 nepublikovala na kvalitní lesklý křídě. K jejím pracem se taková pompa absolutně nehodí. Tohle mělo vyjít v paperbacku a nejlíp na šedým hajzlpapíru... Jak si každej správnej Underground zaslouží.

Ještě dodávám, že překlad je super. Celkové hovorové vyznění použité češtiny působí báječným "fuckerským" dojmem.

Jakkoli bych se u všech hodnocení rád vyhnul srovnávání filmu s předlohou, konkrétně u Dlouhý noci se tohle poměřování skoro nedá obejít. Když totiž přemýšlím, jestli je v něčem výrazně lepší komiks nebo film, ať už v celku nebo určitých konkrétních složkách, stále mi vychází taková beztvará a nekonkrétní plichta.

Scénář u obou zpracování: zhruba pade na pade. Téhle knížce se dá vytýkat jednoduchost, přímočarost a absence jakéhokoli překvapení. Dokonce by se dalo říct, že scénář je nejslabší částí celé knihy. Jenže se v něm (na rozdíl od filmu) nevyskytují suprdebilní momenty a totální nelogičnosti. Filmová upírská žranice působí zpočátku dojmem geniálně nalinkovaného spiknutí temných sil proti obyvatelům jedné zastrčené vesničky. Jenže v prostředku řádění se vraždící monstra najednou zastaví a zničehonic si uvědomí „jééé, my je vlastně musíme zabít všechny, aby se nikdo nedozvěděl, že existujem!“ Tak tomu říkám fakt kotrmelec! V komiksu je tahle zásadní situace vyřešená o poznání inteligentněji. Na druhou stranu je z celého komiksového pojetí cítit určitá lenost v popisu konkrétních situací, místy až přílišná zkratkovitost (celé se to taky mohlo odehrát za 15 minut) a nemohl jsem se zbavit pocitu, že původně bylo nejspíš zaděláno na víc sešitů. Například ve filmu zcela chybějící část o záhadném „vědoucím“ dokumentaristovi je tady skoro zbytečně. Člověk čeká, že se z téhle dějové linie něco důležitého odvine a ono prdlačky. Film přece jen maličko vede v míře akce, krutosti, přirozenějšího plynutí času a jednotlivé mikropříběhy jsou daleko lépe vykreslené a vypointované.

Tak nějak nastejno mi pak vychází atmoška, která ve filmu i komiksu vyšla takřka na třikrát podtrženou jedničku s hvězdičkou. Obecně mám sice velkou výhradu k panu Templesmithovi a jeho „fotorealismu“ (docíleného tím, že vezme fotku obličeje, prožene filtrem a dokreslí do ní zuby nebo uši, kteréžto kreslířsky neetické „ochcávačky“ používá s mírou nestřídmou a vrchovatou), ale tentokrát mi jeho ne-technika ani moc nevadila.

Suma Sumárum: Relativně zábavný kratochvilný brak. Přečteno na jeden zátah. Za dvě kilča z eL-Káček dobrý.

To byl totiž v Americe jednou jeden automat, který maloval obrázky na počkání. Lidé se k němu z široka i daleka sbíhali a žasli nad mistrovskou úrovní jeho prací. Nakreslil všechno, všecičko, co viděl. Husu v letu, zrání švestky nebo šestnáct sádrových trpaslíků na zápraží sousedovic domu… i se špínou za jejich sádrovými nehty. A fotografie také obkresloval, tenhle automat. Dokonale, perfekcionalisticky, strojově. Jenom jedna věc, by ho možná bývala trápila. A to, že jeho obrázky - přes všechnu tu dokonalost - nemají srdce. Ale protože automat také neměl srdce, netrápilo ho nic.

No, představuju si, že takhle nějak by mohla vypadat pohádka o malování Iron Man: Extremis. Protože něco tak odtažitého a až odpudivě umělohmotného se v malbě vidí fakt málokdy. Sterilita, prýštící z každého políčka, by se dala krájet, usušit a skladovat v pytlích. Na druhou stranu takový způsob „uměleckého“ vyjádření má taky určitou výpovědní hodnotu. Já jsem se ovšem nemohl zbavit pocitu, že se těmi stránkami musím doslova prokousat a zhruba ve třech čtvrtinách jsem boj nakonec vzdal.

Jinak dodávám že Iron Mana jako postavu příliš nežeru. Chlápek, co si postavil ocelovej exoskelet a prohání se oblohou na nějakejch tryskách, to je přece trochu nůďo. Navíc je to hrdina příliš nejednoznačný, republikánsky agitační a jeden mu zkrátka tak nějak ani nefandí. :)

Tak tu v míru zvostávajte a nezapomeňte, že když má lidstvo nějaké problémy, vyřeší je za nás Zbrojovka Stark.

Týjo, prostě miluju todlenctoho Wolverýna, jaký von má dlouhý vostrý drápy a všecko jako přežije, no to je přece lahoda... a proto dávám sto procent. A taky je to ze série "Stan Lee uvádí", a všichni říkaj, že Stan Lee je dobrej, takže taky proto dávám sto procent. A taky je tam spousta akce, všelijaký vejbuchy, a bra-ka, bra-ka-ka, TOC! TOC! a RROOOARRRR! No, paráda a proto dávám třikrát sto procent. Což je celkem tři sta padesát procent. Já na nějaký procento nikdy nekoukal.

No dobrý, a teď vážně. Wolverine je zkrátka klasická komerční kejda, která si svou pozornost zaslouží jen díky (místy) parádní štětcové kresbě tvůrčího dua Silvestri, Green a celkem sympatickému (anti)hrdinovi. Ten by mi byl ale mnohem sympatičtější, kdyby furt dokola nemlel o svý adamantiový kostře a úžasnejch regeneračních schopnostech. Na třicátý stránce už to člověka začne prudit, stejně jako mě prudí dokoláčnický Spidermanovy monology vagíny o pavoučím supersmyslu. Mně by třeba ke štěstí stačilo slyšet Wolverinovu repliku "jsem skvělej a drsnej" dvakrát za knihu. Frekvence podobnejch canců v každým druhým poli dělá z tohohle špalíčku mutantských pohádek skoro nečitelnou záležitost.

O scénáři se zmiňovat nebudu. Zkrátka: když tisíc superhrdinů dělá totéž, je to vždycky furt to samý "totéž". Akorát jeden má drápy, jinej má hák a třetí (co já vím) třeba lejzrovej kedluben. Ale abych jenom nestříkal svou super-kritickou tekutinou na všechny strany, dodávám, že mě celkem překvapil druhý (a zároveň nejkratší) příběh. Poměrně spletitá dějová linka stihne na relativně malém prostoru vyprávět několik příběhových liníí, které ve finále ústí ve smysluplný a sympatický konec.

Ad kresba: Jak už jsem načvachtal výš, mám rád rozmáchlou štětcovku. V podání tvůrčího kreslířského dua funguje takmer dokonale. Někdy sice jde deformace ksichtů na vrub expresivního švihu, ale to mi v podstatě vůbec nevadilo. Roztěkaný inking dává vyprávění takovou "mihotavou" atmosféru a obzvlášť v prvním "Jakuzáckém" příběhu má černobíká kresba nádhernou specifickou světelnost.
Zajímavé je taky sledovat vývoj sehraného kreslířského dua penciler - inker v proměnách času :) Při prolistování knížky, jejíž příběhy vznikaly v rozmezí deseti let, nezbývá než konstatovat, že kvalita vyprodukovaných komiksů šla celkem do kopru. Rozdíl mezi vypiplaným prvním příběhem a poslední ubžunděnou, odfláklou disproporční rozplizlostí je celkem markantní.

Závěr: 60% ano, na tohle už jsem zkrátka starej.

J.Connor: Jakkoli považuju tvoje komentáře za rozumné, tak tvoje konkrétní 10:04:43 8.12.2010 je absolutně mimo mísu. Tahle publikace vznikla jako reakce na situaci v roce 2004 (ano, v roce 2004 byla nakreslena většina zde publikovaných komiksů a to na podnět Michala Opitze). Takže to, co z dnešního pohledu vidíš jako ubohý skuhrání sráčů, co dělaj komiksy, byla určitá reakce na situaci v určitý konkrétní době. Hodnotit Czekomiks z pohledu roku 2010, je jako kdyby ses tu začal divit na tím, proč v Bibli nepoužívaj mobilní telefony, když dneska ho má každej. :)

Dodatek: Jo, a kdopa poznal opajcnutého Buriana ve finální pasáži? :)

Celkem dobré, pane Sralbot. Ale samým úžasem do stropu neskáču.
Zlobivá krysa je možná obstojná psychologická nebo terapeutická pomůcka, ovšem jako samostatný příběh mě tedy zrovna nevzala. Barvičky jsou nudně ušmudlané a ty fotky obkreslovaný na okně by si pan umělec mohl vetknouti za klobouk.

Navíc jsem se při čtení nemohl zbavit pocitu, že Bvájen vytvořil tuto knihu v kvapu, bez lásky a ze zcela zištných důvodů - prvoplánově proto, že tušil, že mu linky bezpečí, help centra a další humanitární organizace za podobnou knížku utrhnou ruce. A tak vzniknul další z mnoha komerčních produktů pro neziskovky. Naštěstí se české neziskovky a univerzitní knihovny zarputile brání tomu odpornému a pokleslému "literárnímu žánru" zvanému "komiks" (no na mě se nedívejte, říkal to i pan Vaculík) a tak u nás Talbotovi pšenka nepokvete... :) Náklad skončil v Levných knihách a já se mohl za pár šupů přesvědčit, že tahle knížka by bývala za plnou cenu nestála.

Nechápu, co všichni máte proti tetičce May, vy zrůdy :-) Vždyť je to Peterova jediná rodina, herdek. To byste tu hodnou stařenku nechali zdechnout jen proto, že zabírá pár panelů a několik bublin? Styďte se. Všichni!

Kůstka jsem přečetl bezprostředně dvakrát po sobě. Poprvé narychlo a podruhé jsem se "kochal". Tyhle dva svázaný booky jsou dokonalým příkladem, že "animovaný" gag může perfektně fungovat i v komiksu... a co víc, človek se nejen usměje pod fousy, ale občas i zapláče hurónským smíchem.,

Kdybych měl nějakým způsobem vyzdvihnout hlavní klad, pak je to naprosto geniální komiksová funkčnost. Kůstek se čte nejen sám, on se vám v tý vaší makovici rovnou animuje! Každé políčko je co do vyprávění bravurně zvládnuté. Vedení oka "po ději" funguje snad nejlíp ze všech komiksů, které jsem zatím četl. Rozfázované obrázky tvoří základ celého vyprávění, přičemž počet "fází" daných akcí je dokonale odměřen tak, aby splnil účel. Tohle je pokročilá komiksová řeč v praxi!

Poměrně jednoduchá kresba ústřední trojice hrdinů dává navíc vyniknout expresivitě gest. Smith s maximální úsporou výtvarných prostředků oživuje srandovní paňáky v mimických gejzírech. Výrazy a řeč těla jeho postaviček odkazují na klasické animáky ze staré školy a zmíněnou jednoduchostí zpracování napomáhá snadná dekódovatelnost sémantického znaku k maximální plynulosti čtení. (Koho jsem předchozí přemoudřelou větou nasral, ten si udělá černej puntík do žákovský)...

Další spojitost s animovaným filmem můžeme vystopovat v rozdělení tří základních charakterů. Smith tu imho čerpá ze starého (ne)dobrého Disneyho. Tahoun příběhu, Ferda Kůstek je prostě miloučkej tvoreček, hodnej, zdvořilej srábek, typ Mickey Mouse. Svou optimistickou náladou, nadšením pro věc a později i dojemnou zamilovaností přiroste člověku k srdci. Určitě bychom mu všichni přáli, aby se jeho romantické tužby k dívce Trnce naplnily, přestože nebožák Ferda evidentně postrádá pohlavní ústrojí. Jeho bratránek Podfa pak připomíná mix nerudného Donalda s Kačerem Skrblíkem, případně Hamounem. A Švanda, typickej popleta, kterej všechno zvoře a přivádí ostatní do meléru, je jasnej Goofy. Přiznám se, že by mě kýčovitě disneyovská kresebná stylizace snad i trošku prudila...Ale to pouze v případě, že by se těmhle třem podivnejm zrůdičkám neděly věci, který se jim dějou. Tohle není pohádka pro děti, to je humorně obskurní dark-fantasy.

Příběhově: Smith to od prvních stránek brutálně napálí. Zábavné je setkání s broukem Tedem, co vypadá jako list a pochopitelně také s děsivými krysáky, kteří se oslovují "soudruhu" a chtějí si z každého udělat zapékánky. Za obzvláště vypečené považuji rozdělení rolí těchto strašlivých potvor. Ačkoli vypadají uniformně a neoslovují se jmény ani zájmeny, z dialogu vždycky mezi řádky vyplyne, kterej z nich je ženská :-D

Maličké mínus: Počáteční eskapády jsou natolik šílené, že druhá kniha (chca-nechca) už zkrátka nemá takový drajv. Uvidíme, jak se série vyvrbí dál. Našlápnuto má opravdu pěkně a já se těším na další knížky stejně jako na každý nový Donžon.

Poznámky nakonec:
- Překlad se panu Broncovi velmi podařil.
- Po shlédnutí kolorovaných ukázek jsem rád, že komiks vyšel černobíle.
- Na další pokračování nechci čekat rok! Dělejte s tím někdo něco! Kňíííí!!! Kňíííí...

Zatímco Thorgal mi vždycky přišel příběhově lehce uondaný, povahou mdlý a obsahem nadmíru hyperkorektní (hlavně nikoho neurazit), méně slovutný hrdina tvůrčího dua Van Hamme - Rosinski Šinkl jménem J´on představuje plně rozvinutou osobnost, a jeho příběhy mají přesně to, co Thorgalovi maličko chybí k dokonalosti. Razantní scénáristickou linku mířící k přímému závěru, parádně postavený příběh, nespočet obskurních hříček, bizarnosti, sexuální (pod)texty i (nad)texty vedoucí leckdy až k otevřené explicitní... ehm....tentononc , spousty vtipů a velké množství skrytých nejenfantasy citací.

Šinklův svět není obyčejný limonádový fantasy-neverland. Je to zasraná hnusná díra, plná nemocí a utrpení. Místo, které dirigují tři pošahané entity, jejichž jedinou zálibou je zabíjení a ještě navíc tomu všemu velí zneuznaný pomstychtivý Stvořitel. Zkrátka pěknej maglajz, ve kterým není místo pro "veselé nárůdky". Kdo je slabý, bude zotročen, kdo je slabý i pro zotročení, toho skrmíme jak plesnivou karotku. Paráda. Všudypřítomná deprese ale neznamená, že v příběhu není místo pro humor. Spíš tedy naopak. Humoru znatelně morbidního je v celé knížce větší než malé množství. A člověk se nejednou uchechtne nad poznatkem, jak moc se tihle dva chlapíci v autorských židlích vyřádili. Samotný průběh i pointu jsem pak shledal velmi uspokojivými a zábavnými. :)

Kresebně opět na výbornou. Rosinskému ta jeho rozmáchlá štětcovka vyloženě svědčí a práce se světlem a stínem místy nabývá až geniálních kvalit. Nemá cenu zdůrazňovat, že v autorově podání se stěží dočkáme špatné anatomie nebo nefunkčních perspektivních zkratek. Bravurně zvládnuté ruce vztažené směrem "do kamery", jsou prostě známkou suverénní autorské rutiny. Všechno šlape tak, jak má. A tak je to taky správně.

Oufit postaviček a obskurních bytostí dopadl taktéž tutově. Některé kreslené postavy jsem "žral" trochu méně - třeba mě trošku prudil thorgalovsky nefantazijní harlekýn Jargoth, jehož gay kostým působil trochu jako pěst do bulvy. Naopak všichni Šinklové jsou takoví roztomilí kříženci hobita s krysou a přestože vypadají tak nějak pazgřivě, člověku hned přirostou k hertzi. J´onova velká láska G´wen je pak případ sám pro sebe: Vlahá žínka kreslená s tvůrčím zaujetím a skoro autorskou láskou. Tahle připosražená, škaredá postavička s křivejma nožičkama a podivně deformovanou papulou je skoro hmatatelně živočišná. A jestli existuje něco jako šinklovský sexsymbol, pak je jím právě ona. :)

Závěr: Šinkl je nečekaná zábava. Šinkl je Epický. Šinkl je Lyrický. Šinkl je Erotický. Šinkl je vopravdu "Síla".

Cákryš,
jak hodnotit komiks, kreslenej dvěma rozdílnými autory, dvěma zcela rozdílnými způsoby. Komiks, kterej je v obou podáních velmi atmosférickej, ale na druhou stranu skoro není poznat "kdo je kdo". Komiks, který je výtvarně zcela mimořádný, ovšem oba autoři mají přes všechnu tu sympaticky rozevlátou expresivitu celkem velký mouchy. Templesmithova nemístná cartoonová nadsázka mě v určitých pasážích hodně zprudila, zatímco Salman sice maluje jako bůh, ale nedokáže rozlišovat postavy a jeho podání je místy tak chaotické, že v podstatě nerozeznáme majitele bublin, případně ani "co se zrovna děje". Knížka celkově vypadá dost experimentálně (což je tedy u hororu nóvum) a zpočátku jsem panu Salmanovi strašně fandil - díky rozmáchlému našvihanému stylu celé čtení působí jakoby nasnímané rozkomíhanou kamerou. Panečku, vůbec mi nevadilo, že si půlku musím domýšlet a že spíš jen tak matně tuším, co se v tmavých koutech zrovna šustlo. Dokonce bych řekl, že tahle taktika funguje skoro na výtečnou. Jenže to tak ňák nevydrželo. Jakákoli akce v tomto stylu zdá se mi poněkud nešťastná a zhruba ve čtyřech pětinách celý příběh totálně vykolejí na naprostou nerozpoznatelnost děje. Kdyby to nasekal nějakej student jako konceptuální komiksový horor, skákal bych radostí metr do vzduchu a ještě bych ve výskoku klapal podpatkama o sebe. Jenže, milí zlatí, ... tohle je k-o-m-e-r-c-e. A tak se nutně nemůžu vyhnout pocitu, že je celej příběh díky kresbě strašlivě "zbastlenej". Na některý informelový panely jsem doslova civěl jak tele na vraha, ale ani po dlouhý době nevykoukal lautr nic jinýho než pěknej abstraktní obrázek okořeněný nějakým tím AAGHIIIIAAARGGGHHH! , HAAARRRGHHH!...V horším případě obsahující bublinou s replikou, kterou pronáší bůhvíkdo a na níž odpovídá nejspíš někdo jinej. Čili atmosféra šílenství navozená správně, jen se obávám, že tohle nejspíš nebyl záměr. I když kdo ví...?

Smělý propagační počin, který má vštípit název čvut do povědomí žáků základních a středních škol. Vznikla tak "celkem fajn" brožurka, která by nejspíš splnila svůj účel daleko líp, pokud by se rozdávala zadarmo.

Kluci z Aarghu přistoupili k rekapitulaci svého desetiletého působení na české scéně s jasnou cimrmanovskou premisou: "Nepochválím-li se já, nikdo jiný to za mě neudělá." Na tom ale není vůbec nic špatného, pokud se máte čím chlubit a brněnští "analphabeti" opravdu nejsou žádný vořezávátka.

Za největší plus jednoznačně považuju úvodní část. Ta mě skutečně (ne)skutečně nadchla. Jsem strašně rád, že jsem se konečně "naživo" setkal s neznámými hrdiny neznámých výtvarníků českého komiksového pravěku... o nichž jsme se mohli dočíst v článcích předchozích Aarghů. Vlodkův Adolf, Posledníkův Vodník Venca a pár dalších oldtimerovských fláků mi udělalo vohromatánskou radost. Jen houšť a větší kapky! S těmahle nedohledatelnejma věcma se chci setkávat častějc! Především doufám, že pan Posledník ještě neřekl poslední slovo (jeho motoristické vtipy, Slečna Zuzanka a další) Úvodní část jest tedy pro mě skutečnou exkurzí do skryté historie českého komiksu.
Po vzoru hvězdné pěchoty se ptám sám sebe: "Chcete vědět víc?" a rovnou si taky schizofrenicky odpovídám: "Chci! Chci!"

Náplň podtitulu imho splňuje i část druhá. Přestože 33 let s českou alternativou jsem byl schopen prolistovat jen za pomoci občasného FastForwardREW :)

Co jsem ale nepochopil, bylo 10 klíčových postav AArgu. Za prvé nevím, jak moc toto téma souvisí se skrytou historií českého komiksu a některé postavy bych za "klíčové pro časopis" rozhodně neoznačil. Naopak mi chybí postava nejklíčovější - a to ona příslovečná múza s kulatým monclem u voka. Nu, možná, že se o ní něco dozvíme ve dvacetiletém výročním speciálu :)

Publikace je výpravná, A++ grafická úprava už je v produkci AArghu samozřejmostí. Kluci si udělali radost celou řádkou blbůstek a vychytávek (neviditelný tisk) a knížka svým velkorysým pojetím překračuje rámec "pouhého sborníku".

Tak jsem asi ňákej divnej... Ale pokud by se měl definovat termín "odnikud nikam" na konkrétním příkladu, pak by to nesjpíš byl právě tenhle povídkový Hellboy. Sedm příběhů, z nich skoro všem chybí nějaké razantnější vypointování a Mignolovo předávání žezla do rukou jiných výtvarníků celkem ruinuje i pocit z knihy jako výtvarného díla. Celkem mě mrzí, že v rámci mainstreamové velkoprodukce a snahy vyblejt maximum knížek za maximum chechtáků, se Mignola vzdává své autorské postavy - a tak si povídku "Pražský upír" nemůžeme vychutnat v jeho geniálním geometricko-analytickém podání :) Oproti Mignolově stylizaci jsou další dva výtvarníci v knížce opravdu jen "do počtu". Craig Russel představuje typickou limonádovou produkci a dokonale tak ilustruje, jak moc v Hellboyově světě dělá atmosféra. V jeho podání je (alespoň pro mě) celý příběh absolutně plochý a nezajímavý. 60% za parádně vykreslenýho Mignolu, skvelou atmošku jeho povídek a občasný "světlý chvilky".

V porovnání s "Devadesáti klasickými knihami" jde přece jen o trošku slabší kávičku. Zatímco v předchozí knížce naběhnul pan Lange na autory světové kulturní klasiky a všechny do jednoho je znásilnil na tvrdo a bez lubrikantu, tahle knížka je spíš jen směsice ledabylých poznámek k pár filmům. Ne že by to nebylo vtipné, a že by se místy nedalo narazit na opravdu povedené pšouky... jenže už to jen tak ňák "není ono". Chybí tomu břitkost, sarkasmus a fuckerský přístup. Počet hlášek na centimetr čtvereční nám poněkud prořídl, úměrně s tím, jak se autor evidentně snažil udělat svou práci narychlo. A zaměření fórů? Zcestné. Vidět zmiňované filmy je tentokrát absolutní nutnost k pochopení vtipu. Věci, které jste neviděli, můžete rovnou přeskakovat, protože se nezasmějete. Ostatně, častokrát jsem se nezasmál ani hláškám na film, který znám jak svý boty.

Díky! Jste super. Ale uznejme, byl to maličko podraz, nechat Mínu koukat přes "jinou" ulici a ukázat "tu správnou" ceduli až v panelu, v němž je celá záležitost už zamluvená. :)

Vážení! Mám dotaz ohledně jedné z tisíce Alanových narážek, kterou jsem bohužel nepobral:
Mína Harkerová v druhém sešitě první knihy tvrdí, že se nechala strnout vzpomínkami při pohledu na hospodu přes ulici. Nápis hlásá: "Mann Crossman and Paulin".
Načež jí Mr. Bond odpovídá: "Ach, samozřejmě, hnusné asociace, což?"
Zjistil jsem, že se jedná o slavnou londýnskou putyku známou pod názvem "Two Keys", ale není mi naprosto jasný, jakou hnusnou asociaci cokoli z těchhle informací mohlo v Míně vyvolat. (Upozorňuji, že Dráculu jsem četl už hodně dávno).

Tak co? Ozve se někdo? Ideálně třeba pan Janiš, který na databázi občas zabrousí (?) Pakliže se nám totiž podaří dopátrati pravdy, můžeme obohatit odvážné chlapce a děvčata z příštích čtenářských generací...

100% už jen za "Art school confidental" - podle mého nejlepší krátkou story, kterou jsem zatím četl.

Skoro jediné, s čím s Panem Clowesem (v jeho koncentrované esenci životní moudrosti) poněkud nesouhlasím, je vzhled modelek v hodinách kresby. U nás seděly fajnový ďoučata. Vzpomínám jak se u mě Boris jednou zastavil, chvíli na to kouká a pak povídá: "pane, vy tu dívku milujete..."

"Vážený pane Williamsi, nevím v čem jste vyučen, či v jakém oboru vyškolen... každopádně bych předpokládal, že jako kreslíř akčního komiksu budete dostatečně erudovaný na to, abyste věděl, že vypálená kulka nevyletí z hlavně i s hilznou. Zásadní nepochopení problematiky střelných zbraní vás tímto trvale diskvalifikuje z okruhu amerických mainstreamových autorů."

"Milý vašku... děkuji za postřeh o patroně. Ta pochopitelně z hlavně při výstřelu nevyletí...A já uznávám, že to kravina."

Komiksová Koralína je imho takovej malej poklad, co leží všem na očích, ale chodí se kolem něj bez povšimnutí. Kresba mi přišla příjemná a atmosférická. Na první pohled zase působí takovým tím americkým limonádovým dojmem, ale díky Russellově schopnosti zachytit pohyb, gesta a emoce do toho člověk zapadne neuvěřitelně rychle. Líbí se mi jeho způsob "nedokončených subtilních linií", který místy nabývá až dekorativní kvality.

Navíc adaptace je to velmi zdařilá a inteligentně zpracovaná - zabývá se hlavním motivem, nerozmělňuje se a nerozpatlává se v tisících zbytečností jako stejnojmenný animák (u kterýho jsem teda mírně trpěl)... A příběh má takové grády, že musíte číst, dokud nedočtete. Je mi v podstatě jedno, čeho všeho je to vykrádačka. Jde zkrátka o ten pocit přítomného zla, svižné podání a zároveň perfektně budované napětí, takže člověk se nadechne až s poslední stránkou.

Osobně fandím všem autorským projektům - Russell zvládnul nejen kresbu, ale i samotný scénář na výbornou a to mě obzvlášť těší. Jedině snad obálka není zrovna povedená a knížce by asi slušela o krysí fous lepší typografická úprava. Jinak spokojenost.

Tak předně konstatuju, jak jsem velmi rozplesán, že Pavlu Čechovi vyšla velká komiksová kniha. Kvalitním autorům jeho formátu nezbývá než držet palce a těšit se na každou novou tvorbu zpod jejich rukou. Doposud jsem znal takové malé milé věci od tohoto unikátního autodidakta a teď se mi do rukou konečně dostala v-e-l-k-á milá věc.

A dočkal jsem se toho, co jsem čekal. Je to prostě takový ten Čechův svět oprýskaných zdí, klukovských dobrodružství, hraní si na indiány a objevitele. Poetika sama o sobě, ještě navíc podpořená poetickou kresbou. Snad jediná výtka, kterou bych měl, je, že jsem se možná až moc dočkal toho, co jsem čekal (tzn. že mě knížka potěšila, ale výrazně nepřekvapila) a závěr, který možná už maličko zavání citovým vydíráním.

Každopádně jde velmi kvalitní záležitost a budu se těšit na další robinzonská dobrodružství, která snad v podstatě ani nemůžou zklamat.

Málokdy se mi stane, že bych u kreslenýho fóru brečel smíchy. Při čtení této kompilace se to přihodilo hned třikrát. Leckdy geniální pointy a perfektní hlášky jsou ale jen polovina skvělého stripu. Druhou půlku té "skvělosti" totiž tvoří kresba. Watterson nejenže "umí", podle mého je opravdu mistr a kresebně vyčnívá nad běžné "dobré" cartoonisty. Doslova mi zůstává rozum stát, jak dokáže několik úsporných švihů vytvořit tak neskutečně expresivní a životnou věc ...a přitom v tak ustálené a pevné formě! Zkrátka Calvin s Hobbesem nejsou nakreslení! Oni prostě žijou … to mi nikdo nevymluví. :)

Takže bez dalšího okecávání: Sto procent za fenomenální pecku a navíc výtečný překlad.

Jedinou chybou téhle knížky je, že u nás nevyšla už dávno

Wittgenstein: I když mi ta jména (co do libozvučnosti) moc nesedí, novou verzi překladu si na Vaši radu určitě co nejdříve pořídím. Díky za tip! ;)

Talbot rozehrává zajímavý konspirační příběh, politickou bajku zasazenou v katastrofických kulisách. Proč katastrofických? No… Nezlobte se na mě, ale v tomhle Else-worldu ovládli Evropu Francouzi. Jak jinak to nazvat, než katastrofa?
Především oceňuju odvážnou snahu příměry ze zvířecí říše vyjádřit kritický pohled na současnou politickou situaci, vedení válek, nacionalismus, národní zájmy, média, veřejné mínění, terorismus a odkazy na neblahé jedenácté září. Autor chytře otevírá přenesené „zrcadlové“ vztahy: zvířata-lidé, Amerika-Francie a tak trochu pod rouškou nevinné zábavy formuluje svoje kritické myšlenky. Zároveň se docela vkusně vyhýbá nějakému příliš okatému agitování.
Děj má vtip, spád, jiskru a díky mnoha akčním pasážím nespadá do bahna přemoudřelých rádobyuvědomělých okecávaček.

Výtvarně mi Talbot vyhovuje hlavně po stránce kresebné. Nesklouzává k přílišné žvížátkovské loztomilosti a za to má, chlapec, body navíc. Barevnost je ale místy trošku nanicovatá a chvílemi vyloženě zabíjí noirovou atmosféru. Intimní atmoška budoárů a město v noci funguje na výbornou. Horší je to například v pasážích ze šantánu nebo v ulicích za denního světla. Tam mi lesklé photoshopové efekty přišily už trošku protivné. Určitě je to ale pořád hodně velký nadstandard. Sice o maličkej chloupek z jezevčího pubického ochlupení mi svou steampunkovostí víc vyhovovala Liga Výjimečných, ale to už je spíš otázkou osobního vkusu.

Mňo, bezesporu máme před sebou výrazný a zajímavý počin. Možná, kdyby nebyl konec tak děsivě odfláknutý (navíc s obtížně uvěřitelným hepáčem) a kdyby to celé o maličko míň připomínalo Blacksada, dal bych i nad 80%.



A poznámka úplně na závěr: Vázaná kniha má krásný plátěný přebal a jde o jednu z nejpěknějších obálek, jaké jsem kdy viděl (pořád na to musím rukama matlat a hladit si to příjemný plátýnko…až si chvílema připadám jako v celku epesní ouchyl). Ale přidaná hodnota „sběratelské hardcover edice“ imho absolutně neodpovídá zvýšení ceny o nehorázné tři stováky.

Nebudu chodit kolem horké krupice…Tenhle „grafický román“ se mi nelíbil. Kdybych chtěl použít citaci z Cimrmana, bylo by to „nevím, věru, co Vám vytknouti dříve…“

Tedy nevím jak to cítil pan Klimowský, ale já Bulgakovova „Mistra“ (mimo jiné) chápal jako konfrontaci vyšší mystické moci se zaslepenou debilitou socialistického režimu. Bulgakov se svou knihou tajně vypořádal s rudými papaláši v kulturních kruzích. A v Klimowského adaptaci jsem bohužel nic takového nezaznamenal. Bylo to celé spíš o tom, že „ten šel tam a něco řek“ a „tamten šel zas jinam a řek něco jiného…“ Uf. Literární předloha je zkrátka obrovskej kvetoucí strom a tato konkrétní adaptace je oproti tomu necitlivě ořezaný pahýl. Tady by se daly vést dlouhé (pseudo)intelektuální disputace o tom, jak moc jde to které konkrétní dílo krátit a trivializovat. Ale Mistr a Markétka je věc, na kterou se musí citlivě. Vzít takový ty bonsajový nůžtičky a dlouze přemýšlet, co se ještě z toho stromečku může ucvaknout. Klimowský na to naběhnul s nastartovanou motorovou pilou…

Co mě (krom nulové ideologie) mrzelo asi nejvíc, jsou vedlejší postavy ve Wolandově ansáblu. V příběhu jsou prezentováni jako takové nějaké mlhavé figurky v pozadí, se kterými se člověk vlastně ani pořádně neseznámí. Větší pozornost by si určitě zasloužil Korovjev, ale úplně trestuhodné je nevyužití černého kocoura, se kterým (pokud se pamatuju) byla v knize opravdu švanda (byl to takovej drsnej týpek se spoustou hlášek, kterýho zajímaj bouchačky a chlast). Celkově se s Wolandovým doprovodem vůbec nesčuchnete, jsou to jen postavy, které jakoby se vzaly odnikud. Různě se vynořují a zase zanořují… a ten, kdo nečetl předlohu, v těch panácích bude mít přinejmenším zmatek.

Výtvarně je kniha rozdělena na dvě části, černobílou, kterou dělal Klimowski, a barevnou, kterou dělala Schejbalová. Obě pasáže k sobě kresebně patří a výrazově se netlučou. Autoři se (dalo by se říct) vhodně doplňují. Tím ale netvrdím, že by se mi výtvarná stránka líbila. Ba tedy právě naopak. Dalo by se kašlat na základně nezvládnutou anatomii a perspektivu, dalo by se kašlat na nulovou charakterizaci postav… nulové budování prostoru, žádnou práci se světlem… na nulovou kameru a žádné komiksové (pod/nad)hledy … ale propána, přece to aspoň musí mít (!)nějakou(!) atmosféru. Jestli jsem tedy někde cítil přítomnost ďábla, tak to bylo víc na čertí čokoládový figurce z vánoční kolekce.

Navíc doslova z každý stránky sálá ta nehorázná autorská lenost: za každou cenu se vyhnout jakýmkoli dobovým reáliím. Kresebně jsem pak nezaznamenal jedno jediné pole, které by mě něčím překvapilo. Zkrátka od A do Zet všechno na jedno brdo ve stylu „nebudeme se s tím prdět.“ Nezbývá mi, než se cítit čtenářsky ochcán od podrážek bot až do ksichtu a ještě dvakrát tam a zpátky.



Kritické poznámky nakonec (aneb co mě už úplně dorazilo):
- Básník Ivan Potápka Bezprizorný (v knize zarytý komunista a ideologický posluhovač režimu) je Liborem Dvořákem (ústy Viktora Janiše) představen jako básník „BEZDOMOVEC.“ Vzhledem k tomu, že je navíc text sázen v kapitálkách, může taky ledaskomu uniknout, že se jedná o jméno (a nikoli o společenské postavení). Navíc absolutně nechápu, proč vymýšlet nové jméno, pokud už pro danou postavu existuje ustálený překlad. Kromě toho, že Bezprizorný (na rozdíl od Bezdomovce) zní skutečně jako ruské jméno, mi to přijde jako kdyby někdo přejal překládání Terryho Pratchetta po Kantůrkovi a Mrakoplaše překřtil na Větrozdviha. Asi ve snaze o autorskou originalitu. Osobně si pana Janiše velmi vážím a chovám ho v úctě, ale tohle je (i vzhledem k všeobecnému povědomí o původním překladu) nepřehlédnutelná bota, která mě při čtení celkem dožrala.

- A poslední docela prudičská věc: místy nefunguje přirozené „klouzání“ oka po stránce. Bubliny mi přišly leckdy časově zpřeházené (např. napřed přečtu odpověď a pak teprve otázku).

Závěr: Nu što… ? Zkrátka…Úplně ideální ukázka, jak NEMÁ vypadat komiksová adaptace slavné klasiky. A taky ukázka, jak nemá vypadat jakákoli adaptace. A jak nemá vypadat komiks. (---humph--- čili smutný povzdech, úplně mě to kritizování zdeptalo a je mi fakt líto, že jsem tohle všechno musel vyblít… Ale cítím morální povinnost vás varovat! )

Hluboké rány jsou takový obyčejný civilní příběh ve stylu "… a tak dál žili svoje zpackaný životy, a jestli neumřeli v pumovým útoku, tak je žijou dodnes…" Čtení, které má nesporně svou sílu…ale zase že by to trhalo žíly, to se zrovna dvakrát říct nedá.

Celkově jsem se nemohl zbavit pocitu určité vlažnosti v přístupu a projev autorky mi přišel až příliš odosobněný. Ať je to ve způsobu vyprávění příběhu nebo třeba ve výtvarné stránce…

Přitom nemůžu říct, že by mi výtvarné pojetí nepřišlo příjemné. Nejsympatičtější je určitě barevnost, která se nese v jakýchsi lehce zamřelých tónech a působí atmosféricky a celkem mile. O trochu míň milá je pak kresebná stránka. Autorka sice používá pěknou pravidelnou linku, ale jakoby její projev postrádal takovou nějakou základní životnost. Úplně pomíjím fakt, že postavy mají tečky místo očí a prázdné gumové rukavice místo rukou (to mi v podstatě absolutně nevadilo). Především jsem ale marně hledal alespoň náznak nějakého expresivního vyjádření – těm lidem zkrátka chybí emoce. Přišli mi jako jacísi prázdní paňáci bez výrazu, kteří jen ilustrují text v bublinách. Na druhou stranu…tohle taky svým způsobem utváří určitý druh atmosféry.

Modanová tak vlastně vytvořila "svět prázdnoty" (hrome, dneska jsem ňák přísně filozofickej), kde nikdo nikoho nemá rád, a ona (jako stvořitelka) nemá ráda ani svoje postavy. Jestli to tak chtěla, tak se jí to, holce, povedlo. Ale její skutečný záměr nejsem v postatě schopnej rozklíčovat - a samotný název tomu tajemství taky extra nepomáhá.

HR za přečetní stojí, s BBartí slevou stojí i za koupi… Otevřeně přiznávám, že jsem rád, že jsem do toho nevrazil čtyři kila. Celkově vlažně přes sedmdesát.

Jestliže jsem měl v první knize pocit, že Azzarello nerozumí nadsázce a s gustem se až po uši rochňá v patosu, tak tentokrát chce, aby jeho slova rovnou tesali do kamene. Snaha o zachycení hlubokého a silného příběhu už podle mě stojí tak akorát nad bezednou propastí rádobyfilozofických canců. Azzarello se zkrátka převaluje v amerických přebubřelých moudrech jak čuník v haldě vlastních exkrementů. Úplně je cítit, jak si v tom pošušňává. Otázkou je, jak moc je to celé ještě ke čtení. Uznávám, že každý může ty mantinely čitelnost mít jinde, ale z čistě subjektivního hlediska… je TOHLE už daleko, předaleko za jakoukoli rozumnou hranicí.

I kdybych se ale sebevíc chtěl odpoutat od těch strašnejch slintů, a sledovat jen kostru příběhu… Tak ta samotná už stojí leda za starou bačkoru. Zašmodrchaná zápletka z prvního dílu (místo dechberoucího finále, v němž by jednotlivé části měly zapadnout jak dílky skládačky) vyústila v naprosto neuspokojivej blábol.
Když jsem se dostal ke slovu "KONEC", první samovolná reakce, která mi navíc vyklouzla nahlas: "Co to jako mělo bejt?"

Azzarello nevypráví. Azzarello jen stojí a něco blekotá.

A vůbec… Nesmysl plnej supchoprdích veledůležitejch keců nezachrání ani hutně nařezaná kresba. Fujtajxl pes! Třicet procent. Teď prostě zafungoval můj samonasírací mechanismus… :)

"Někdy je zdánlivá odvaha pravdou sama o sobě." Řekl hlubokomyslný Superman. Kdo první rozklíčuje smysl téhle věty, dostane ode mě za odměnu lízátko.

Úvodní díl supermanské ságy se čte celkem solidně. Sice nejde o bůhvíjak originální rozprávku, ale tempo vyprávění je docela zábavné a ke konci první knihy jsem se (i přes některé překladatelské šroubovice se strženým závitem) v příběhu celkem "zabydlel" a přišel mi o dvě zaječí škytnutí lepší než Batmanovo Ticho. Hodnocení nad šedesátku vyhnala hlavně povedená akce a výtečně využitý potenciál supermanských efektů – třeba pasáže, v nichž se Superman pohybuje rychlostí nepostižitelnou lidským okem, mají zkrátka grády. S rychlostí světla a razancí dělostřeleckýho granátu prolítá ulicemi a nechává za sebou jenom zvířené noviny. V tom je Leeho síla. Chápu výtky, že jeho kresba je neosobní a studená, ale v momentě, kdy rozpoutá pořádný čóromóro, by mu málokdo dokázal konkurovat.

Bohužel se zdá, pan scénárista Azzarello nezná význam slova nadsázka. Všechno je tu až do extrému navážno a supervážnýho pajduláka se slipama navlečenýma přes kalhoty tak ňák nedokážu úplně strávit. Nenarazil jsem na jakékoli mrknutí, náznak odlehčení nebo tu příjemnou komiksovou šumivost. Superman místo toho pořád dokola řeší nějaké veledůležité morální otázky s hubou plnou patetickejch žvástů typu: "jenže vy jste mi ukázali, že největší hrozba lidství je ve vašich srdcích."
Tyhlety "silný moudra" prostě nemiluju a jsou v podstatě zaručeným způsobem, jak mi zkazit pěkné podvečerní posezení s malovanou knížkou.

Takže pěta-šede, pane Brian. A do toho počítám i ten skvělej blejskavej slepotisk pod přebalem!

Nejvtipnější mi přišel příběh, v němž se zatčený Ferda s patrolou škvořích strážníků zlijou do němoty… a po cestě z hospody rozmlátí šnekovi okna. Tomu říkám "opsáno ze života" :o)

Ačkoli Ferda mravenec vycházel "jen" v dětském koutku Lidových novin, jsou pro mě jeho příběhy dokonalou ukázkou pokročilé autorské tvorby. Jednoduchostí a srozumitelností jsou mravenčí stripy přístupné dětem a přesahem a výběrem témat zaujmou i dospělého čtenáře. Je vidět, že Sekora uměl používat univerzální jazyk, kterému (imho) rozumí všechny věkové kategorie, ale skutečně docenit ho dokáže jen dospělec. Navíc u Sekory funguje tahleta dospělácká nadstavba úplně dokonale. Nemůžu si pomoct, ale jako malýmu mi "dospělácký pohádky" byly poněkud protivný (nechci-li tedy být vulgární a neakademicky říci, že mě vyloženě sraly). Kdežto Ferdu jsem měl opravdu rád i jako malej a není to materiál, kterej bych jako starej jezevec zahodil do koše s tím, že se nedá číst.

Ano…Přiznávám, že mě Ferda po létech znovu dobře pobavil (a teď jenom doufám, že už se u mě neprojevuje stařecká demence).

V roce 98 se v ostravské experimentální laboratoři Dittmara Chmelaře objevila sympatická snaha o genovou mutaci mezi Kometou a Crwí. Mělo jít o ryze český komerční časopis s pravidelnou periodicitou, zaměřený spíše na odrostlejší publikum nebo dospělé čtenáře. Pokud vím, tak byli autoři publikovaných komiksů i celkem slušně honorováni a v záměru nakladatele bylo vytvořit našlápnutý časák plný sexu, krve a rokenrollu. Což se (přiznejme) žalostně nezdařilo. Možná to bylo dáno nepřipraveností trhu a výtvory spíš podprůměrných kvalit. Možná měl nakladatel velké oči: publikovalo se za každou cenu barevně (i černobílé komiksy se tiskly na barevný podklad, což je tedy podle mého nehorázné plýtvání), tisklo se na lesklý drahý papír a zřejmě v obřím nákladu (remitenda byla prý neskutečná).

Takže se není čemu divit, že to šlechtitelská stanice Ostrava po třetím čísle zapíchla. A to je podle mě škoda. S rostoucím číslem je totiž cítit znatelné zvýšení úrovně… A Origami trojka se dá i celkem číst (na rozdíl od předchozích dvou čísel, která bych snad ani nedával do knihovny, ale slušelo by se je zašoupnout někam dospod kompostu a nechat vyhnít ze světa).

Určitě nejzajímavější z celé trojky je setkání s Danglárem. Skvělá obálka, a neméně perfektní kresba uvnitř vyhnala (aspoň u mě) hodnocení nad padesát procent. Ale jen co by se Rákosníčkovi za nehet vešlo.

D'Artagnan = krystalická ultranuda, ovšem výtvarně taky patří (v origamáckém měřítku) k nadprůměru.

Petr Kopl se v kresbě od minulého čísla neskutečně zlepšil a celkem by mě zajímalo, kam se ve svém výtvarničení dostal dnes. Jeho příběh mi tedy nijak extra nevadil – prostě taková normální blbůstka.

No a „Velký třesk“ jako tečka celého publikačního pokusu má alespoň příhodně ironický název…

Zkrátka a dobře…Origami byla taková slepá ulička českého komiksu. Kdyby byla bývala měla skromnější cíle, mohla i nějaký ten pátek fungovat jako průměrný fanzin.

Franta Vovísek a Kozel Bobeš jsou dva vykutálení vochandírové, jejichž jedinou zábavou je klacovat se po vsi, vymýšlet habaďůry a tropit brutální žertíky. Zatímco Franta Vovísek je ve své žoviální plešatosti ukázkový manipulátor a strůjce epesích průserů, kozel Bobeš naopak budí dojem, jakoby byl ve všem tak trochu nevině. I když, některé příběhy naznačují, že je ho, kluka rohatýho, taky dost. Zkrátka ... Scénáristicky oldtimerovská veršovaná klasika, při níž se člověk neřeže smíchy, ale příběhy spíš vzbuzují takové to od-chechtnutí, občas v doprovodu s lehce zlomyslným zablýsknutím v očích. Jinak podle mého jde o materiál vyloženě nevýchovný.... což je pochopitelně plus :-)

Výtvarně prostě Lada. Co dodat? Snad jenom, že expresivita Bobešova obličeje je skutečně na jedničku s hvězdičkou. A ty jeho roztomilý kopejtka v pohybu? ... Paráda!

Co mi ale v knížce naprosto chybělo, je jakékoli uvedení publikovaných příběhů do kontextu. V jakých letech a pro jaké periodikum vznikly... zda se jedná o souborné vydání nebo fragment... jaký vztah má knížka k „Veselým příhodám Frantíka Vovíska“ z roku 1970... atd. Neříkám, že Albáč musí s každým dílem zároveň vydat vědeckou stať na téma „život a dílo Josefa Lady v kontextu světových dějin umění s přihlédnutím k regionálním anomáliím v kultuře Eskymáků“ ...nicméně aspoň dva odstavce uvádějící člověka do obrazu, by se zdály být elementární slušností. Takhle je totiž celá knížka zbytečně degradována na prostou zábavu pro děti ve stylu „mámo, kup to, jsou tam pěkný obrázky“. A to si rozhodně nezaslouží.

Tak jsem zase ve vší svý prostoduchosti vodevřel jednu knížku a po chvilce čtení už mi naskákala husí kůže.
Jak si tak prohlížím ty veselý barevný pajduláky a písmenka, co jim v bublinách odstávaj od úst, nemohl jsem si neklást hned několik elementárních otázek:

1) Co je to za scénář, v němž se čtyři pětiny děje odehrávají v nějakých krkolomných retrospektivách? Před hodinou, před šesti lety, před měsícem, před tím než měla Mary Jane menstruaci… Nemůžu si pomoct ale takové patologické přeskakování z místa AB do místa XY mi přijde jako špatně maskovaná snaha uplácat z jednoduchého nápadu bůhvíjak komplikované veledílo. Vaření z vody, se tomu říká...

2) Proč je tam tak málo akce? Celé se to rozjelo až koncem čtvrtého sešitu, kde jsem zaznamenal jakous takous vlažnou bojůvku vrcholící směšným vejbuchem velikosti osmipatrového paneláku. No nezlobte se na mě, ale když už je pohormadě Daredevil, Spiderman, Wolverine, Fantastic four a Kapitán Amerika, bylo by snad v meritu dobrého společenského bontonu rozjet pořádnej nadupanej cajmrsk!

Což mě automaticky zavedlo k další otázce: 3) Když už se dělá ultimátní crossover ze všech možných firemních megastar, proč nedostaly jednotlivé postavy trochu víc prostoru? Třeba takový Kapitán Amerika se příběhem v podstatě jen tak šmrdolí, aniž by byl jakkoli k užitku. Wolverine je tam taky jen proto „aby tam byl“, a mnoho dalších figurek prostě sekunduje jen tak do počtu.

4) Proč vypadá Daisy Johnsonová na některých obrázcích jako laciná kopie Angeliny Jolie (i s tou vyšpulenou tlamičkou)?

5) A co to je, proboha, v těch bublinách za hnusnej font?

Ehm. Ale abych zase všechno jen nekritizoval, tak podotýkám, že vy-omalovánkovaný je to fakt pěkně. Kolikrát jsem si říkal, že kdyby mi bylo sedm let, tak zrovna nad tím a tím obrázkem dělám „žjóóó!“ Kvalita malby je dokonce tak vysoká, že mi v podstatě ani nevadilo mnohanásobné opakování stejných políček. Velkorysá grafická úprava dává celé publikaci nádech luxusu. Spiderman byl celkem vtipně stylizován do role nechápajícího trumbery…A ve finále taky uznávám, že supertajné bonusy ze supertajného Nickova počítače mohly potěšit nejedno dítko školou povinné.

Záver: Celkově tedy pěkná knížka pro děti, která imho nesplnila očekávání „temného příběhu“ z Marvelí historie. S ohledem, že už jsem nějakej ten pátek mimo cílovou skupinu uhrovatých nerdů, dávám obzvláště vypečených 65%.
Ovšem s poznámkou…
Jak mohla „Tajná válka“ zvítězit ve všelidovém hlasování nad Singapurským speciálem mi teda škeble nebere. To jste mě tedy zklamaly, moje milé lidové vrstvy…

Tato knížka mě čtenářsky utvrdila, že hlavní síla Maxe Anderssona spočívá hlavně ve zběsilé a neotřelé fabulaci. Té se tentokrát sice dočkáme v míře víc než hojné, ale čím víc nabírá "válečný deník" na zběsilosti, tím míň je srozumitelný. Intermezzo v polovině knihy ukázalo, že oba autoři tvoří metodou "budem plácat motivy, jak nám přijdou pod ruce… a nakonec z toho třeba něco vybředne.“ Inu, chlapci…nerad to říkám… ale nevybředlo. Děj vlastně nikam nedospěl a co chtěli oba básnici říci závěrem, to možná netuší ani oni sami. Počítám spíš, že ukončení poslední kapitoly probíhalo tak, že Andersson zahodil tužku a zahejkal "serem na to!“ No, jo. Já se nezlobím a v podstatě mi to vůbec nevadí. Takovej je prostě pravej underground. Největší mínus ale vidím v markatním snížení prahu zábavnosti. Zkrátka mě to celý ňák moc netankovalo…

Malá knížka, která potěší svou naprostou nekomplikovaností a autorskou otevřeností. Oceňuju autorčinu čistotu a upřímnost, s jakou přistoupila k jednotlivým příběhům a osobně dodávám, že to na mě působí velmi mile. Veliká a závažná chyba je, že se v knížce neobjevil veverkozajícózní linoryt o parníku, který je mým nejoblíbenějším kouskem z celého repertoáru téhle pizizubí dvojky.

Procenta nedávám záměrně. Má to takovou neproniknutelnou intimní auru, kterou by ty ubžunděný číslíčka stejně nepostihly.

Krajina půlnočních stínů… Jakási pseudobiblicko-gaymanovská skorohoror-fantasy… s docela silným příběhem a napínavým dějem, zabalená do limonádový kresby.

Vyprávění bylo hodně fajn, našláplý, nenudící a člověk to zkrátka zblafne jedním dechem. Nutno teda dodat, že místy maličko zasmrdí tušená věta „to be continued“ a množství stránek je dáno poměrně hodně velkorysou (až rozmáchlou) výtvarnou koncepcí. Zvlášť teda směrem ke konci s lehce ubývající kvalitou kresby (není se čemu divit, sešity si získaly čtenáře a zkrátka už nejsou tak vymazlené) přibývá i samoúčelných celostránkových ilustrací. V závěru možná maličko dochází dech i scénáři, ale kniha si celou dobu drží velmi dobrý nadstandard a kvalitní řemeslo.

Mínusy beru sice jako takový drobný vady na kráse, ale nezmínit to nemůžu:
Co mi opět vadilo, je americký syndrom přebubřelý moudrosti. Běžná toť záležitost mainstreamovýho komiksu mejdin jůesej. Až mám někdy pocit, že scénáře většiny sérií schvaluje nějakej patetizační úřad.

V závěru se pochopitelně dočkáme absolutního dovysvětlení všech nevyřčených (leč zcela zřejmých) skutečností…to asi pro případ, že by byl čtenářem snad naprostej trotl.

Pak je tady Velkej Pan „Zlej a zápornej“ , kterej mi přišel ve svých omílajících se monolozích značně nepřesvědčivej. Veškerý jeho pindy mi připadaly natolik banální, že místo neodolatelnýho řečníka a mistra manipulace byl vidět spíš ňákej plešatej hovňous, co si nejprv musí odříkat ty svý blbostě, abysme mohli jít konečně domů. Při čtení jsem si mimoděk vzpomněl na komiks „Boj o duši“ od Michala Opitze, jehož ďábel vedl rozhodně přesvědčivější rétoriku :-D

A takový malý zbytečný rejpnutí do žeber úplně na závěr: limonádová kresba ubírá postavám na uvěřitelnosti, což je v tomto konkrétním případě škoda.

Závěr (neboli vývod): Takže co z toho vyvedeme? Zkrátka dobrej, kvalitní mainstream s maličko krkolomným pokusem o biblickou velehloubku. Působí to uceleně, promyšleně a když bude někdy čas, klidně bych si to přelousk znova.

Takhle knížka si vyloženě říká o zaříznutí a vyvržení. Ale protože jsme na databázi a ne na zabíjačce, tak tu pomyslnou kudlu zase schovávám a jen se v tom tak lehce porejpu, sem tam něco prohňácnu…

Předně teda poznamenám, že aby Češi kreslili Mangu, mi přijde stejně absurdní, jako kdyby se v Hošticích začaly natáčet Iránský filmy. Osobně jsem nikdy nenacházel zalíbení v nápodobě jednotného „oficiálního“ stylu, ale na druhou stranu nikomu neberu, pokud mu manga přijde okouzlující a inspirativní. Ale zpátky na tu první stranu… tahle knížka totiž zřetelně pojmenovává přesně onen základní autorský neduh: nejde totiž poznat, kde končí okouzlení a inspirace a kde začíná chodníček do pekla jednoduchých řešení a omletých šablon přijatých namísto osobní invence. Mangožrouti teď už vědí, že nemusí číst dál - protože jsem zaujatej parchant a všechno, co dál napíšu, bude strašně hnusný a nespravedlivý.

Výtvarno:
Mínusy: Nechci nikomu ublížit. Jen poznamenám, že určité práce určitých kreslířů mi připadají velmi podezřelé ve smyslu naplnění skutkové podstaty bohapustého obšlehávání. Nebudu tu nikoho obviňovat, protože si uvědomuju, že může jít z mojí strany o nějakej stihomam…a taky proto, že mnozí autoři jsou v podstatě ještě písklata, kterým teče inkoust po bradě a nerad bych je ranil v jejich teenagerovské genialitě.
Plusy: Světlé výjimky už mají kresbu v paži a někdo má dokonce sympaticky našlápnuto k vlastnímu stylu.

Literárno:
Ojoj. … Ajaj… Ejej! Od celkem vtipných frků a roztomilých blbůstek…přes plácání se odnikud nikam… až k "chci světu sdělit něco hlubokomyslného, ale nevím co". Pubertální věk se zkrátka nezapře a tak se tu objevují i čistokrevné teenagerovské výlevy ("nenávidím svou sestru, protože mě prostě štve a nejradši bych jí zabil"…atd…).
Docela sympatický mi přišel kraťásek od Tondy a Jirky Tesařových (vždycky jsem věděl, že na těch Polácích je něco divnýho), krátké fórky od Negi a teenská poetika beze slov od Ingi. DanQ zase nastínil děsivý svět, v němž jsou asi všechny holky lesby (nebo je to v manze normální?)

Na závěr: Manga má určitě svou poetiku a pokud se v tom směru někdo chce realizovat, tak nevidím důvod, proč by mu v tom měl kdokoli bránit.
Procenta nedám, protože je v podstatě nemožný určit, co pochází z autorovy "vlastní újmy" a co vymyslel nebo nakreslil někdo před ním. Ani se mi po tom pátrat nechce. Takže jako nekompetentní řezník jsem tu bachyni obešel ze všech stran, stačilo mi, že jsem do ní párkrát píchnul klackem... a nakonec jí nechám smrdět a půjdu od toho.

Pro české mangovníky (nebo jak si říkají) může jít o zcela zásadní záležitost... Ale tak vám ňák nevím, plantážníci. Jedinej silnější pocit, kterej jsem si z tohoto sešítku odnesl je, že mít za zadkem Mensu ČR je pro nakladatelství opravdu neskutečná výhoda. Nedokážu si představit jakéhokoli "komerčního“ sebevraha, kterej by začal vydávat příběh od půlky (on totiž ten prolog ani moc není prologem, víme?), v sešitě, kde první dvě strany zaplácnou vysvětlivky JAK tento komiks číst…a navíc, pokud jsem dobře vyrozuměl z předmluvy, už se to celé stejně objevilo někde na netu. Každej normální nakladatel, kterej by do takovýhle záležitosti měl nalít vlastní prachy, by se vám z vysoka vysmál do ksichtíčků a ještě týden by pobaveně kroutil hlavou. Poznamenám, že mně, jako čtenáři neznalému souvislostí a postav, se to četlo trošku blbě a občas mě teda do ruda dopalovaly použité "realistické" textury. Z čistě osobního pohledu to beru jako zajímavý nakladatelský pokus, který mě zaujal hlavně skutečností, že v Mense se rozdávají (jistě nemalé) mergle na mangu. Jojo, takdy bych chtěl mít kamarády, co někde seděj na kopách peněz. Cena sešitu je imho velmi přemrštěná a do dalších dílů za stávajících finančních požadavků rozhodně nepůjdu.

Zaprvé - scénáristicky velmi zdařilé pokračování "staré dobré" série, neupadající kvalita a humor, který funguje naprosto dokonale.

Zadruhé - Boulet umí kreslit. A to tak dobře, že strčí suverénně do kapsy nejen Trondheima, ale i Sfara a ještě by se mu tam nějakých pár kreslířů vešlo. Navíc dokázal "naroubovat" svou kresbu na předchozí styl a udělal to s neskutečnou elegancí, bez křeče. Předvádí starý donžonovský outfit ve vlastním pojetí a zároveň krásně a plynule navazuje na Trondheima.
Po takřka geniálním Blainovi přichází další zajímavý autor a to mi nezbývá žádná jiná reakce než frenetické plesání. Zkrátka a dobře, celá série mě nepřestává překvapovat výběrem kvalitních kreslířů a stejně jako na nový díl zenitu se těším na další výjimečné výtvarníky!

Zatřetí - Stovka zavání nekritickým pohledem. A v tomhle případě holt budu zase jednou zavánět.

Mám tolik soudnosti, že tohle prostě nemůžu ve svým věku hodnotit. Kdybych si ale virtuálně odmazal pět procent mozku a dostal se tak na úroveň šestiletýho dítěte (ano, nepodléhám iluzím o své mentální zdatnosti) – do dob, kdy Čtyřlístek byl vrchol mého čtenářského vkusu… Pak si myslím, že by mě Bantam bavil opravdu hodně. Jednak by mi to přišlo nesmírně sofistikované, plné neuvěřitelně chytrých a promakaných dějových zvratů … a navíc ta spousta vtipů! Úplně se vidím, jak sedím na posteli v tom svým kousavým svetříku z první třídy, hltám to s vykulenýma očima a na poslední straně je mi s-t-r-a-š-n-ě líto, že už to skončilo. Tohle prostě není matroš pro dospěláky! Když se zase virtuálně vrátím zpátky, tak poznamenám, že Pávova kresba je super pořád… Hodně povedená je i barevnost… A jednou jsem se během čtení uchechtnul. No,…za kilo celkem málo muziky.

Tak takhle… rozhodně to není až taková tragédie, jak píše Nikkarin. Je to prostě obyčejná šumivá limonádička, kterou vypijete narychlo u někde u stánku … a nezbude vám po ní víc než lehký odříhnutí. Prostě to člověkem tak ňák probublá. S poslední otočenou stranou zapomenete, co jste četli. Problém je spíš v tom, že tohle není zas až tak Crewní materiál a (s ohledem na periodicitu Crwe) zaplácnout celé číslo jedním úplně průměrným příběhem je dost škoda. Když už se Crew rozhodne utemovat celý jeden sešit takovýmhle špalkem, mělo by spíš jít o nějakou výběrovou lahůdku. Takže "šede" za lehce vatózní numero. "Děkujeme. Další."

Tak, milé děti, nastal čas abych tu s vážnou tváří vyvrhnul z útrob další komentář. Kdo bude mít pocit, že prostřednictvím následujících řádků přišel do kontaktu s nekonečnou moudrostí vesmíru, ten se neplete.

Takže tu máme opět jedno zásadní dílo z říše bublin. McCloud přišel s originálním a vtipným nápadem, jak zabedněncům, kteří nečtou komiks, nalít do hlavy lásku k tomuhle médiu…a zabedněncům, kteří komiks čtou, zase pěkně vysvětlí CO to vlastně čtou. Forma je veselá a hravá – průvodcem je nám sám autor, který se bůhvíproč prezentuje jako pajdulák s velkýma bílýma dírama místo očí. (Zřejmě alegorický význam - jakási mytologická postava, prostřednictvím jejíž očí nazíráme do bran věčné nicoty a jimiž se i věčná nicota dívá na nás - Moment… Cože? Aha vlastně, ony jsou to stylizované brejle. Tak sorry.) Celkově jde o roztomilé čtení, někde na hranici seriózní vědy a kratochvilného dokumentu s velkou dávkou autorské nápaditosti.

Co se neduhů týče, začal bych přirovnáním ke Groensteenově Stavbě komiksu. Zatímco Groensteen se sveřepě snaží, aby jeho práci nerozuměl lautr nikdo (no dobře, prý je na vině překlad), McCloud naopak píše tak, aby jeho myšlenkám porozuměl každý. Takže některé pasáže jsou zbytečně repetitivní. No prostě chce látku uchopit tak, aby mu bylo rozuměno. A taky chce, aby mu každý rozuměl a pochopil, co chce říct. A nezapomeňme zmínit, že McCloud se dost opakuje, aby mu porozuměl opravdu každý. Pochopili jste to, nebo to mám pro jistotu ještě zopakovat? No, ehm, takže asi tak ňák. Na obhajobu autora dodám, že já třeba tohle dost často dělám taky, za což jsem v kolektivu velmi oblíben.
Pan MacCloud občas rozvíjí poněkud nereálné teorie (tzv. made in vlastní hlava), kterým možná sám ani tak úplně nevěří… A často s výkřikem „heuréka“ objevuje zcela samozřejmé věci. To ale nic nemění na tom, že knížka je zábavná, nápaditá a čtivá. Vážně mě to bavilo, a to je u díla, v němž nikdo nedostane přes hubu roztočeným hákem, docela plus.

iantomasik: prosím tě na kolenou, než na nás zase příště vyzvracíš svoje moudro, zastav se. Uvolni se, dýchej. A hlavně se prosím snaž alespoň minimálně přemýšlet nad tím, co píšeš. Je od tebe moc hezké, že nás chceš obšťastnit svými postřehy, ale pro začátek bys mohl začít tím, že tvoje komentáře budou mít hlavu a patu. Na závěr dodám, že uživatelské hodnocení v databázi by zrovna nemuselo připomínat šílencovu samomluvu.

Tahle kniha je v podstatě veselý flusanec do ksichtu klasikům světové literatury. V třípolíčkovém stripu se tu celkem brutálním způsobem znásilní 90 knih - podle schématu: "představit hlavní postavy, popsat zápletku, vyzradit konec, sem tam přidat nějakou trefnou poznámku". Dalo by se asi polemizovat nad tím, jestli si jakákoli kniha zaslouží takové zacházení. Mňo, já se u toho chvílemi řehtal i nahlas, takže moje stanovisko: "ano, zaslouží" :) Takže jestli chcete zjistit, že Pýcha a předsudek byla napsána pro Hugh Granta nebo že Bible je v podstatě o tom, že všichni přijdou do pekla, tak si tuhle knížku pořiďte. :) Roztomile "nasírací" počin!

Už při čtení komiksu mě napadlo, že hlavní hrdina Fowl asi nebude původní komiksová postava. A ejhle, záhy v knihkupectví zjišťuji že mám pravdu (ostatně jako vždycky, ale tím nechci unavovat :o). Artemis Fowl má být dvanáctiletý génius. Nevím jaký máte vzath ke geniálním dětem, ale já kdybych si měl vybrat jestli strávím půlhodinu s dvanáctiletým géniem nebo se nechám zamotat do šmirglpapíru a skutálím se z Milešovky, ...tak bych nad výběrem určitě chvíli přemýšlel. Jenže Fowl není jen obyčejný génius. On je rovnou génius zločinu. To už začíná být zajímavější.což? Ba ne, on totiž místo aby vymýšlel nové neotřelé podfuky, geniální plány loupeží a razil nové cesty kriminální činnosti ... rochňá se v nějakých skřítcích a elfech a trollech…takže spíš než v „Podrazu“ nebo „Rififi“, nacházíme se v X-tém klonu Harryho Pottera. Zločinná genialita našeho hrdiny je ale víc než sporná. V celém booku prakticky nepředvedl nic geniálního nebo významně duchaplného. Lex Luthor musel být v jeho letech mnohem větší kabrňák.

Kresba…nevím jak to říct…atmosféru to má, ale autorův kresebný styl mě poněkud deptá. Jakási pseudomanga nemanga se spoustou photoshopových efektů a deformovaných hlaviček.

Závěr: I když si uvědomuju, že už pár let nespadám do cílové kategorie, nepřidám ani procento navíc. Fowla hodnotím jako tuctovou tvorbu pro děti, která zároveň pro děti není, protože je prostřednictvím amorálního hrdiny vede ke špatnému příkladu. Mirka Dušína na vás, zmetci mrňaví!

Kingdom Come je bez diskuze nadstandardní počin a má nesporné kvality. Jenže jsou tu i nějaký ty „jenže“…
Opravdu jsem se hodně dlouho zdráhal k tomuhle dílu něco napsat. Léta to ve mně kvasilo, bublalo a teď cítím, že nadešel čas vypustit všechno své moudro na světlo světa. :-)

1) vyprávění – struktura příběhu nezapře, že se původně jedná o seriál na pokračování. Vytváření fiktivních alternativních realit ve stylu „co by se stalo, kdyby…“ mě baví opravdu hodně. A tohle dílo má ještě nadstavbu, neboť jde o fiktivní realitu vytvořenou k jiné fiktivní realitě. Škoda, že o Wonderwoman, Green Lanternovi a jiných vítečnících vím tak akorát starou bačkoru. Takže je pravděpodobně moje chyba, že si story nedokážu plně vychutnat. Co mi trochu vadí, je absence jakékoli odlehčenosti nebo nadsázky. Je to všechno hodně „navážno“ a některé uvědomělé hrdinské cancy postrádají byť jen špetičku nadhledu. Superhrdinský komiks, který se bere smrtelně vážně? No, mě osobně to trošku smrdí. Z Batmana se stal v podstatě fašoun a Superman (ztrativší entuziasmus a mladické nadšení) mi přišel jako supernudnej suchoprd. Nadšení z příběhu se nekoná, ale jednou hubou dodávám, že si za to můžu částečně sám.

2) výtvarno – Alex Ross, génius realistické malby, vytváří dokonalé vizuální hody. Kvalitativně a technicky ve svém oboru se najde jen málo obdobných. Jenže mě ty jeho „do detailu vyprděný políčka, jedno dokonalejší než druhé“ přišly ke konci sterilní a ubíjející. Prostě tisíckrát ta samá dokonalost působí v finálním dojmu tak nějak neživotně. Stejně jako není ani na chvilku odlehčený příběh, tak těžkotonážně působí i malba. (Tady si neodpustím poznámku: Proto třeba obdivuju Bisleyho, že i ve chvílích, kdy dělá dost utažený realistický věci, dokáže najednou nakopnout motor a úplně přirozeně na chvíli přejít do expresivního stylu. Najednou se nepohybujeme pořád v tom samém, zažíváme nějaký kontrast, něco, s čím lze tu dokonalou „vymalovánku“ porovnat. A celkový dojem je pak mnohem životnější). Neříkám, že Rosse zatracuju, je to špičkový výtvarník. Ale jeho projev mi nepřijde vhodný na delší čtení.

U tohohle booku bych rozuměl lidem, kteří tomu dali 100%, stejně jako někomu se 40%. U mě jsou ty sympatie tak někde mezi…

Tak jsem si tady vyprázdnil mozkovej lalok a hned se mi bude líp spát.

V podstatě taková malá milá knížka (milá nejen obsahem, ale i celkovým provedením), jejíž smysl může mít hned několik výkladů. Závěr už je trochu v křeči, ale není to nic, nad čím by se nedalo přimhouřit oko. Příjemné, konzumovatelné, nenudící a velmi...žluté. Ehm. :)

Možná to sem nepatří, ale stejně se tady vyleju... Inferno je jméno hlavního hrdiny? Jestli ano, pak je všechno v pořádku. Je to ten - ohnivý - Inferno. Jestli se nám ale Talpress snaží narvat "cool" název v hovorové češtině, tak to je imho cesta do p...(znáte to tam, je tam teplo a tma) ...do pekla, myslím. To se nám totiž za pár let může stát, že tu budou vycházet tituly jako "Sen noci svatojánský, vole" nebo "Kupec benátskej" s podtitulem "si to kupe, hovada". A vůbec... ! :)

Mourison je kresebně vydařená a pestrá hříčka. Humor čerpá především z netradičních slovních spojení, podobnosti slov a Fibichovy vtipy celkově působí jako řádné "sucháče". Škála vtipnosti je velmi široká. Od "aha, a co?" přes lehké pousmání až k frkům, kterým se zasměje i dospělý člověk nahlas. A vtom všem maglajzu se občas vyskytnou kameňáky, které nedávají smysl vůbec :-) Mourrison má ale všechno, co má správný seriál pro odrostlejší děcka mít: přesně určenou cílovou skupinu, sympatického hrdinu, sex-x-xy kočandy, humor a nadhled. Být mi tak o patnáct let míň, tak ho hltám jak zběsilej. Dneska už kvůli němu ze svý vypelichaný zablešený kůže nevyskočím. Lehce pod sedmdesát.

Hlavní síla téhle knihy je v tom, že není moc dlouhá. Mucheche.

Kabukimanovi i DvaNulaTřiDevětNulaDvojce rozumím. Narozdíl od ČSAF Likvidátora, bych po tomhle titulu rozhodně nesáhnul. Řešení obálky je totiž krajně nešťastné. Zakuklenej idiot s větví v ruce, hrozící zaťatou pěstičkou... Mňo, to je pošušňání, který si zkrátka nechám ujít. Ať už je obsah jakýkoli (a věřím, že není zas tak špatnej), obálka definitivně odsouvá celej magazín do kopru. Nevím, jestli tímto oběživem chtějí "Áčkaři" působit na širší veřejnost, každopádně podle ústředního motivu bych tipoval spíš opak. Místo nějakých rouzmných argumentů tahle obálka křičí: "My sme velký tvrďáci. A kdo není s náma, ten dostane polenem přes palici!"

A navíc...Ehm... Jestliže anarchisti neuznávají osobní vlastnictví, pak mi těch 40 kaček chca nechca zavání kapitalismem :-)


Walker: první dva komentáře bych osobně nepřirovnával k fóru na Novinkách, jelikož ona platforma, na níž si výkvět tuzemských primitivů brousí svůj "ostrovip", je nesrovnatelná s čímkoli... :)

Nic se mazat nebude.

Kazumaki: Nejde o to, jestli tady chceš mít diář, protože se ti líbí. Mě se taky líbí. Jde o to, že jednou tady existujou nějaký pravidla pro přidávání, který se doposud dodržovaly velmi striktně... Tenhle produkt (říkám produkt, protože o publikaci nejde ani náhodou) sem prostě jednoznačně nepatří. Na vojnu se neberou branci pod metr padesát, na databázi se neberou věci, které mají málo komiksu oproti zbytkovému obsahu. Tečka.

Může to mít ISBN třeba třicet, stejně to není samostatná komiksová publikace. Tímto oficiálně žádám o zařazení těch komunistickejch žvejkaček :)

Diář Imho do databáze českých komiksů nepatří. Není to samostatná komiksová publikace - to zaprvé. A taky nemá obsah komiksu ani zdaleka 50%, což je tradiční vodítko. Přijde mi to, jako kdyby tu byly i předrevoluční žvejkačky, protože kdysi mívaly takový ty voskový papírky s komiksem Kačer Donald. Sorry :)

brkowycz: Jo, jasně, rozumím. Ale jde taky o to, že když dostanu do ruky jakoukoli látku, musím si uvědomit, co od ní můžu očekávat. Rozhodně bych od téhle knihy nečekal cokoli podobného Watchmenům nebo dokonce Vendětě. WildCats jsou DCčkovská obdoba Xmenů – čili obyčejná konzumní kejda. U nás jsme se tímhle paskvilním útvarem mohli setkat v Crwi2 č.6 a 7 – WildCats/Xmen a podle mýho skromnýho názoru je to vopravdická trága. A s tímhle přijdou chlapci z DC za Moorem a poudaj: „Skomírá nám série, potřebujeme reload. Sedni a napiš něco.“ A Moore s vědomím, jaký nebetyčný srágory mu protejkaj mezi prstama, sedne a napíše lehkou věc a ještě do toho propašuje pár sociálních narážek. A to je (myslím) fakt maximum, co mu nakladatelství v rámci žánru mohlo dovolit. Jasně, jsou tam i slabší momenty, ale furt jde o dost solidní scénář. A znova: na rozdíl od Watchmenů nebo Vedtedy se tohle dílo nebere vážně. Třeba hodně roztomilý mi přišlo použití nejotřepanější scénáristické berličky: byl to jen sen. Moore je inteligentní člověk a pochopitelně si uvědomuje, že jde o nejdebilnější dějovej zvrat. A přesto ho použije a stačí se mu ještě mezi řádky vysmát. Jak říkám, mě to bavilo. :)

Xeelee, brkowycz: pánové, blbost. Kecáte z hladu. WildCats jsou v žánru superhrdinského komiksu nadstandard - jak po scénáristické stránce (Mooreův sarkasmus a nadsázku jste postřehli, n´est-ce pas? ), tak po kresebné (Charset, Maguire). Neříkám, že je to bůhvíjaké veledílo, příběh má slabší i silnější chvilky a kresba ostatních autorů je místy protivná .. ale je to lehké, nadýchané, nebere se to vážně a hlavně to není plný suchoprdích hrdinskejch keců ala Kingdom Come.

Ostatní bych chtěl upozornit, že knížka za to kilo určitě stojí. Nedejte na rejpaly a kupte si to, dokud sleva platí. Já jí koupil za plnou cenu a rozhodně toho (narozdíl od jinejch veleděl) nelituju.

Aha, asi budu muset jít do sebe. Sypu si popel na hlavu a střašně se omlouvám všem, které jsem urazil, pohoršil nebo citově narušil tím, že jsem to přečet za 10 minut. Opravuju: četl jsem to ve skutečnosti půl hodiny, protože jsem dvacet minut zíral na políčka bez textu a zmateně tam hledal ňáký písmenka. Pšššt jsem potom čet skoro deset dní, protože tam jsem nemoh najít písmenko lautr žádný. Někdy si vyšetřím čas a zajdu se zepatat do knihkupectví, jestli nedošlo k nějakýmu tragickýmu vomylu.
A nebo rovnou zajedu do Švédska za tím panem Jásoňem, aby mi to teda vysvětlil.
(chvík chvík)

Tak hergot napište už tomu Halinovi Pavlovskýmu...

Zack: Ne, JÁ to chci! A já to psal už dřív. :-)

Jej, to si hned běžím koupit. :-D

Vyměnil bych knihu Hitman II za nějaký jiný díl, případně za nějakého Punishera nebo případně i jinou volovinu v podobné cenové relaci. Ozvěte se na mail, můžeme to vyřešit osobním předáním na crweconu. ;)

Sheila 1-Mstitelka. Četl jsem, že prej to mělo extrémní náklad, ale mě se ňák nepodařilo to sehnat. Kdybyste někdo chtěli prodat/čenžnout, bylo by to super. Nebo kdyby se vám někdy dostala náhodou do pařátů... Tak na mě pamatujte, jo?
(Případně by mi nevadil ani sken - pokud by byl někdo tak superkalifragilisti-expialigetisch a protáhnul to scanem).
Díky! Vašek

Sháním Aargh 1 až 3 (cena pokud možno odpovídající stavu výtisku)