Španělsko končícího raného středověku, ďábel, Atlantida a Mayové. Už jsem vám říkal, že Žoldnéř je můj guilty pleasure? Škoda zase toho úprkového konce, furt dokola.
Už asi pět minut přemýšlím, co kolega Walome myslí tím, že se jedná o kritiku woke culture, protože když už bych se nad tímto termínem v souvislosti s komiksem Supro měl zamyslet hlouběji, viděl bych tyhle supráky spíše jako postmoderní produkt této "culture", nežli její kritiku. Tak či onak, satira a kritika tu probleskuje, je však podle mě zaměřena zejména vůči hyperkapitalismu západního střihu, zkrátka takového světa, jehož svědky jsme se mohli stát nedávno při četbě komiksu Šangri-La. Světa, který známe z Huxleyho Konec civilizace apod.
Co mě osobně velice fascinuje, a to v pozitivním slova smyslu, jsou tři věci : 1. ilustrátorka Štěpánka se zde představuje výhradně jako scénáristka (a jde jí to - jak říká Viktor Svoboda v jednom podcastu, byl jsem relativně "zaháčkovanej" od začátku do konce), 2. český autorský komiks vydalo nakladatelství Crew, 3. autoři vytvořili něco velice líbivého a mainstreamového, na české luhy a háje ne úplně běžného, něco, co tu krom těch různých Dechberoucích Zázraků a Péráků neexistuje, zde to ale vůbec nepůsobí "provinčně", naopak.
Celé to podtrhuje opravdu hezká dynamická kresba. Poprvé jsem se sice trochu ztratil, když tvůrci využili prvního horizontálního řádku přes obě strany, ale pak jsem si zvykl, už jsem dával pozor. Barvy skvělé.
Je to celé - ten termín mě baví a řeknu ho po sto šedesáté - tak trochu dekonstrukce "superhrdinského komiksu" a v tomto motivu mě bavil. Jinak přes veškeré klady, já opravdu asi nejsem cílovka, celé to působí lehounce youngadultovsky a na konci "povinně" akčně; já si raději prostě přečtu dokonalé Bez vlasů, případně se těším na Štěpánčino autobiografické "slice of life", nebo co to na nás vlastně na podzim chystá. Komiks jako žánrovka prima, ale žánr nikoli pro mě. Mea culpa.
Příběh Joy Adamsonové, které - asi vzhledem k těžkému dětství - celkem solidně kapalo na karbid, je poměrně fascinující a v lecčem obdivuhodný. To bezesporu. Ale ruku na srdce, aniž bych se chtěl někoho dotknout, tento spíše propagační komiks je po výtvarné stránce podprůměrný, po stránce obsahové jakbysmet (dějové skoky jsou až epileptické), byť má nějakou tu informační hodnotu.
Je to klasický hellboyovský úlet s Rasputinem, tajnými nacistickými konspirátory a šílenými vědci, přičemž dojde na klasické pěsti pekelného kluka, ale oceňuji všechny díly, ze kterých alespoň trochu sálá ona tajemná atmosféra ruin, kostelů a hřbitovů, temných nocí, duchů apod. Také je znát kresba naprosto skvělého (mého oblíbeného) Maaleva.
Jsou to ruští vojáci, doktorko. Smrt mají v popisu práce.
Dlouhodobě neskrývám, že mě tyhle celosvětově katastrofické kulisy příliš neberou, ale jak jsme tady uprostřed jednoho konkrétního ruského nadpřirozeného "problému", celkem mě to bavilo.
Kresba je stále fajn, jen ta atmosféra se vytrácí... ačkoli tam stále hopkají nadpřirozené bytosti a čarodějka, přestává to být tak trochu horor - spíše se posouváme k jakési až kýčovité paranormální young adult LGBT romanci v pohádkových fantasy kulisách. Což není nutně špatně, jen mě osobně to už tak nebaví.
Spolupráce Bunn-Crook nepatří v mých očích k úplně dokonalému duu, ale vždy rád sáhnu po jejich nově vydaném díle v CC. Tentokrát má druhý díl opravdický spád a grády, jsem rozhodně spokojenější než po pilotním díle. A to zejména z hlediska vystavění napětí a náhledu do minulosti, samotný příběh je celkem jednoduchý, což v tomto případě není na škodu.
Příjemně vrstvený a přiměřeně zamotávaný temný příběh... jako všechno by bylo jednodušší, kdyby Gordon nebyl lama a vystřelil by prostě Jokerovi mozek z hlavy, ale to bychom pak neměli co číst.
Když nad tím přemýšlím, zatím se mi všechno od Mighty Boys vlastně docela nějakým způsobem líbilo, něco o něco méně, něco fakt hodně. Ovšem zde jsem narazil na doposud největší zklamání (jednou to přijít muselo), které mě osobně minulo zcela obloukem. Tahle jednohubka se vlní v akčních latinskoamerických sci-fi rytmech, ale prosviští rychleji než nohy brazilské tanečnice cha cha, do toho takové úsměvné plot twisty a řekl bych až nehumor. Možná i lehce zbytečné budování tkanin menšího universa, o němž v tuto chvíli nevím už nic, protože proč taky...
Bez žádných literárních, ani velkých uměleckých ambic, přesto velmi milý (až rozkošný) náhled do korejské kultury a zvyků na hranici komiksu a ilustrované mozaiky postřehů a vyprávění.
Zprvu to působí jako slabší dojezd, ale nakonec se z toho vyklube šílená jízda pomáhající si trochu náhodami, avšak hlavně zamotaná do klubka časových paradoxů, které jsou v zásadě fascinující, v příbězích jsem na ně už ale poněkud alergický. Máme tu i jiné paradoxy: spojení sexuálně a věkem frustrovaného vědce s výstavní babečkou, snaha o svržení kapitalisticko-fašistického státu vedená líbivými řečmi o demokracii (a bývalým admirálem), zrod totálního génia ze zbabělého ťuňti atp. Estetické i čtivé, ale přitažené za vlasy více, než jsem schopen odkývat.
Celkem líbivý komiks s příjemnou kresbou s jednolitými a střídajícími se odstíny barev zobrazující vesmírné stanice, přírodu a mezihvězdný prostor. Chybku vidím pouze v tom, že obličeje postav jsou si strašně podobné. Samotný sci-fi příběh nabízí zajímavou vizi budoucnosti prošpikovanou antikapitalistickou, antikorporátní, antikonzumní, antirasistickou, sociálně-psychologickou i environmentální linkou, ale nakládá s nimi až poněkud polopaticky... na druhou stranu se tyto linky vyjeví na samotném konci nejednoznačně a naopak nepolopaticky. Přes to všechno bych se raději kochal úvodními a závěrečnými scenériemi Babletova štětce, které mě zaujaly tak nějak nejvíce.
Hlavní zbraní komunistů byla vždy lež a rozmazávání pravdy. Akce Kámen budiž dalším střípkem do obrazu bolševické zrůdnosti. Je jedině dobře, že se autoři a nakladatelství Argo pouští do podobných připomínek zločinů, ať už protektorátních či poúnorových. Svým způsobem thriller ve skutečných kulisách.
Třetí zajímavé setkání se švédskou autorkou, která si tentokrát bere na paškál fenomén krásy v éře pozdního kapitalismu. Liv S. je primárně šikovnou kompilátorkou nejrůznějších intelektuálních pohledů a relativně vtipnou glosátorkou, které je opět nutno přiznat velkou míru nadhledu a objektivity doplňovanou až jistou smířlivostí.
Vskutku dosti brutální manga, kde jsou příšerné a odpudivé zločiny kompenzovány stejně brutální pomstou a trestem... což má v sobě, přiznejme si, určitý rys čtenářské katarze.
Unikátní záležitost, která se nedá jakkoli oddělit od sociálně-politického kontextu latinské Ameriky a Argentiny, byť některé principy diktatury mohou být univerzální a některé hlavní hrdiny, Borgese či Marquéze, zná téměř každý. Je to bizarní, má to mnoho myšlenek i odkazů (mnoho v českém prostředí hůře dešifrovatelných), neskrývá to svou těžce satirickou linku. Přes všechny tyto vrstvy, ale jde po většinu knihy o přímočarý dobrodružný děj, což mě ve finále asi jako jediné zklamalo - byla to dějově jak klasická jízda tramvají, sice s mnoha překvapivými zastávkami, ale od jedné konečné do druhé. Nejvíce mě pak zaujalo druhé dějství v Santa Maria s pěknou zápletkou, setkáními i archetypy. Exceluje samozřejmě naprosto výborný Breccia se svou kresbou, bez kterého by byl komiks třetinový, ne-li čtvrtinový.
Velice zajímavý náhled na tvorbu a další lehce obskurní dílo "krále mangy", které mělo Tezukovi v 70. letech znovunastartovat kariéru. Mě osobně opět fascinuje ten neuvěřitelný eintopf příběhů a námětů, který byl autor schopný splacát dohromady. A tak jsme svědky nejrůznějších podivností, kdy se míchá tvrdá realita s fantastickými motivy, sociální témata s psychologickými, etické problémy se stavem japonského zdravotnictví, kriminální zápletky s lidskými dramaty, krev s humorem atd.: a v tom všem jakýsi antihrdina s nikoli pokřiveným, ale značně nečitelným morálním kompasem. Bezesporu zajímavé.
Totální splatter bullshit, který má pravděpodobně zaujmout svou kresbou (jestli příběh, tak potěš koště), která by se sice občas možná mohla někomu vyjímat jako poster v pubertálním komiksovém pokojíčku, ale celkově to též není nic, z čeho by si měl člověk sedat na zadek, pakliže se ten samý motiv opakuje půl knihy, navíc onen krvavý naturalismus na nemrtvých tak nějak ani nefunguje, když krev a vnitřnosti vypadají spíše jak ovesná kaše obarvená džemem. Míjí mě to obloukem jak Air Force One Brno.
Úžasný a netradiční komiks v podobě poetického surreálně laděného dialogu o snění s jakousi až fauvistickou kresbou, který svým obsahem i uměleckou formou od čtenáře vyžaduje alespoň bazální mozkovou součinnost a rozhled.
Zajímavé spojení zaklínačského universa s japonskou mytologií, kdy se dere na povrch otázka, zdali je tohle všechno důsledkem lásky k oběma látkám, nebo jen záminka pro čistý nakladatelský kalkul v podobě zpracování dvou výrazně oblíbených popkulturních fenoménů. Mě japonský svět (říkal jsem si, kdy zde Geralt narazí na ušatého Usagiho) zajímá a Zaklínač nesmírně baví (trávím momentálně s ohromnými výčitkami hodiny a hodiny u Witcher III), proto z oné lásky k látce a sem tam podařenou atmosféru za čtyři hvězdy, ne za tři. Zase tak světaborné to zatím není.
Wonder Woman v podobě teenage sexiny v naivním příběhu o tom, jak božská Diana nezvládá time management. Obě linky, dvě krize velice zásadních rozměrů, stejnak nejsou zajímavé - o to víc, že jsou vyřešené během pěti sešitů.
De Crécy se opět rozepisuje o svém mládí a opět cestuje časem zpět, dokonce mění - pro mě trochu nepochopitelně - i geografickou lokaci, když kreslí o svém výletě do Běloruska v 90. letech. Pro mě lehounký oslí můstek, ale i tak je to stále velmi zajímavě hravé a umělecky i životně barevné vyprávění, které stojí za to.
Komiks, kterému v podstatě máloco vytknout, jako dítě bych ho určitě s potěšením slupnul jako malinu. Když někdo umí kreslit, jako v tomto případě, fantasy v komiksu nemůže zklamat, vypadá prostě hezky. Příběh je i roztomile psychologicky poučný, připomene tak trochu Coelhova Alchymistu. Problém je v tom, že je to takové to klasické sci-fi o cestě z bodu A do bodu B, která se trochu zašmodrchá a cestou se potkají různé bytosti a příšery. Milé, ale nic víc s rádobyúdernou pointou. To by ten příběh předtím musel být trochu lepší.
Komiksová koncentrace deprese vyprávějící o ruské krutovládě, která ještě, jak všichni víme, neskončila. Naopak se umocňuje a drtí ruskou nevyléčitelnou společnost vedenou zločinci, kteří svou agresivní politikou a nepochopitelnými dojmy o své výjimečnosti infikují svět i za hranicemi. Mozaika ze střípků otřesných událostí a zaznamenaných svědectví, která se táhne od dob bolševismu až po putinismus, éru travičů, házečů lidí z oken, sadistů, paranoidních lhářů, zkorumpovaných lidských duší a psychopatů. A Ukrajina jakožto výrazný příklad oběti toho všeho.
Už komentář DR mi napovídal, že to bude docela dobré... ano, Tom King se občas nechává unášet na vlnách své vlastní geniality, až jsem ve třetí čtvrtině knihy myslel, že to vzteky zahodím. Ale já mu to nakonec všechno odpouštím, protože stvořil příběh, který je opravdu dobrý a celkem rafinovaný. Kresba připomíná noirové pecky dua Brubaker-Phillips a kdyby nebylo explicitně řečeno, že se jedná de facto o současnost, s těmi všemi americkými účesy, vozy a trenchcoaty bych myslel, že se píšou sedmdesátky. On je tam ten Rorschach celkem zbytečný, myslím, že by to nějakým způsobem fungovalo i bez návaznosti na Watchmeny, kdyby se to napsalo trochu jinak, protože gró příběhu a zápletka je fajn i tak. Ale i tak po delším čase děkuji za velmi kvalitní komiksový zážitek.
Zatímco by Norman mohl vyřešit nebezpečné démony jednou pro vždy, malí naivové mu to kazí. Chaoticky prokreslený díl, který ukazuje, že to všechno jde až nějak moc lehce. Těším se už na konec série, podle mě už to bude jen natažená nudle ze scenáristova nosu.
Trochu tvůrce podezírám, že je to příběh z Japonska, protože Japonsko v komiksu je cool... takže jsme svědky příběhu, který by klidně mohl řešit, nevím, Usagi? A že se tam vyskytne internetový doggo, to je nabíledni.
Ač se to opakuje a některé pointy jsou dělané trochu na sílu, děsně se u toho bavím. Humor je to prostě Goscinnyho, tedy kouzelný... a opět palec nahoru za překlad slovních hříček.
Co na mě poměrně dost zapůsobilo - a je překvapující, že nešlo o původní Lemirův scenáristický záměr -, jsou tři kapitoly úvodní historické vsuvky o tom, co se kdysi událo na Aljašce mezi Inuity. A to i přes pro mě jisté logické diskrepance (nezapálili tu kapli dvakrát za sebou?). Ale třeba jsem jen horší čtenář.
Každopádně jsme zde svědky příběhu, ve kterém jsou de facto ti, kteří se snaží zachránit lidstvo, vylíčení jako bezskrupulózní padouši, a ti, kteří přicházejí věcem na kloub, jako šílenci. Na druhé straně vlastně nositelé (byť nevědomí) moru, ješitné pomsty a zkázy jsou ti dobří, protože mají roztomilé zvířecí čumáčky. Rád bych se odprostil třeba od nějakých environmentálně moralizujících rovin o špatném lidstvu a dobré přírodě, ale mohu tak těžko udělat, když Lemire tvrdí, že je to příběh primárně o dospívání a otevřenosti srdce. Inu, Lemire, mistr zápletek ohledně "dad" a "wife issues", přišel s coming age příběhem se zvířecími rysy v postapokalyptickém prostředí. Může být, dnes je možné všechno.
Stejně si po celou dobu myslím, že nejsilnější zbraní série je její napínavost, a to napínavost do samého konce. Sám konec je zvládnutý na tyto katastrofické poměry velmi dobře, příběhově hezky, dojemně, i když v podstatě značně kýčovitě. Musím přiznat, že to byla jízda.
Musím říct, že ani tady MB nesáhlo vedle a tak trochu začíná hrát dominantní roli na poli kvalitního sci-fi v komiksu v tom našem malém, i když trochu nasyceném, českém rybníčku. Lemire zde vyprodukoval velice zajímavou zápletku s přiměřeným napětím, kde se mísí téma mateřského citu umělé inteligence s povstaleckou svoločí.
Série se tímto nikam neposouvá, Roland bude na svém lovu možná do aleluja, vždy tak pár hodin za pronásledovaným. Tak jsme spíše svědky příběhů z universa, které je velice atmosférické, démonické, někdy bláznivě paralelními světy a vlivy "postmoderně" propletené až do šílenosti, kde se sní uprostřed snů a každý dům je ruinou a každá ruina má své duchy.
Znovu opakuji, že bych taková shrnutí, jaká jsou v úvodech Akiry, velice ocenil v ledasjaké jiné sérii, když se k jednotlivým dílům dostávám v rozmezí měsíců, někdy let. Nyní zde máme velmi dlouhou akční sekvenci, až si člověk říká, zdali by to nešlo všechno dějově trochu zhustit. Nicméně děj se klasicky odvíjí velice svižně, ve všem tom chaosu Akira čtenářsky strhává a odměňuje kyberpunkovou estetikou, rodí se zde brutální kataklyzma, takže to vlastně tolik nevadí.
Velmi pěkně sestavené povídky, které nejen v posledním a přiznaném crossoveru působí příjemně sandmanovsky. Více než zápletky zaujme onen snový magický svět, či přesněji řečeno světy.
Žánrový akční guláš s pro mě dosti slabými příběhy a rámováním, které je hůře kulturně přenositelné. Tento zvláštní fantasy historicky-válečný steampunk silně připomene svět 1920+ polského ilustrátora Jakuba Rozalského, ovšem ani zdaleka nedosahuje jeho estetických kvalit a atmosféry. Je to všechno škoda, protože přes všechnu tu šílenost, která mě osobně nudí, zde prosvítají zajímavé jednotlivosti a postavy skutečné historie. Tak či onak, nerozporuji, že si to může najít své čtenáře a každopádně a nahlas Sláva Ukrajině!.
Jsem velký obdivovatel Janíčkovy ilustrace a i tady platí, že jeho bohaté hrátky s třemi barvami, i když se autor tématicky značně opakuje, jsou pro mě nesmírně okulibé. Přírodním scenériím amerického severozápadu to tu nesmírně šikne. Mám rád třeba podobné cestopisné deníky a črty, které tvoří František Skála, ty jsou ale jakoby skutečnými artefakty, originálními ve své kusovosti, tím poměrně intimní a bezesporu umělecké. Janíček se rozhodl povýšit své cestopisné vzpomínky na jakýsi pseudokomiks a podělit se o svých zážitcích se světem. Jako knihovník vím, že o svých cestách má ambice psát každý druhý a zde konkrétně se nedivím už proto, že sám vím, že severozápadní Kanada je opravdu krásná. Je-li dílo zároveň důsledkem pokusu o nějakou arteterapii, tak je výsledek nadmíru skvělý.
K tomuto "projektu" mám v zásadě dvě připomínky a neříkají se mi lehce, neb za tím vším tuším kvantum práce a kvantum lásky ke zpracovávané látce, k zážitkům, ale i k filmům, literatuře, hudbě, starým věcem: 1) tato obrazová kniha postrádá ve svém vyprávění skutečný náznak dobrodružství, cosi zásadního, snad kromě pro středoevropana destinace samotné, jde spíše o v zásadě velmi zajímavou, ale lehoulince nudně odvyprávěnou reflexi jedné krátké cesty, reflexi plnou miniasociací, 2) vypravěč není přímo nevěrohodný, je spíše lehce nesuverénní ve svém zpětném rozpomínání se na to, co se vlastně všechno odehrálo, přičemž ve chvílích, kdy chce přijít na to, kde přesně se co stalo, vůbec nemusí být do detailu perfekcionistický, neb to v rámci celého uměleckého dojmu snad ani není důležité.
Vracím se obloukem zpět a opakuji, že po přečtení knihy jsem nesmírně spokojený s vizuální stránkou, stejně jako s technickým provedením a estetikou publikace, to Paseka prostě umí. Líbil se mi i Janíčkův doslov/přílohy, neb jakožto ročník konce 80. let jsem se v lecčem úplně přesně poznal.
Tak první příběh této telenovely o Bufkinovi působí poměrně dost dětinsky, ale vlastně proč ne, jsme řece v pohádkovém světě. Pokračování hlavní linie je už notně napínavější.
Wow, použít umělou inteligenci místo kreslíře je jistě zajímavý, byť v poslední době asi už ne tolik originální koncept. A díky za to, protože se ukazuje, že ještě pár dní budou mít ilustrátoři a kreslíři co jíst, nahraditelní očividně ještě úplně nejsou. Co se týče divného a poměrně infantilního příběhu, nestačil jsem zírat - to snad taky psal robot. Chtít za to čtyři stovky, to je vlastně drzost.
Dobré, ale na Brubakera celkem konvenční kriminální dílko, u kterého tolik netuším, proč je z něj B. M. Bendis v předmluvě tak odvařený. Je to poměrně dost ukecané, přiměřeně napínavé, ale ne tak rafinované a kulervoucí, jak to Ed běžně umí. Zkrátka trochu patrno, že tehdy, na přelomu tisíciletí, teprve začínal a vypisoval se.
Tato manga sbírka mě zaujala spíše než formální stránkou - jedná se podle mě až o příliš konvenčně a popisně odvyprávěné příběhy - skvělými náměty a atmosférou z nich plynoucí. Nehledě na mírně poučné mikropointy adaptovaných legend.
