Mnou dlouho očekávané uzavření jedné skvělé série, která v posledním díle trochu nabere časový spád - přece jenom tu Riad náhle pokrývá 17 let, a to dosti formativních. Je to už cesta fyzicky bez otce, duševní boj s ním však stále trvá, je to cesta od losera k úspěšnému tvůrci, snad i trochu samolibého, cesta k svému ztracenému bráškovi. Opět se sluší poděkovat nakladateli, že něco takového vydal.
Autorova snaha v rámci dobrodružně historicky-fiktivního komiksu vyobrazit "pravdivý obraz císaře" je sice chvályhodná, ale svým způsobem vzhledem ke zvolenému médiu a vyprávění trochu úsměvná. Také příliš nechápu, proč se vysvětlující poznámky dávají před samotnou kapitolu, to nedává příliš smysl, ale to jsou jen takové povzdechy ke komiksu, který patří k tomu nejlepšímu, co Josef Vybíral vydává. Jedná se o povedený a všechno jen ne plochý a černobílý exkurz do historie starověkého Říma a jeho aktérů, jimiž cloumá mocichtivost, sexuální a jiné temné pudy. Cosi jako morálka je též přítomna, ale střídavě objevující se a zapuzována.
Za mě je to ze strany hlavního hrdiny už tak trochu mlácení prázdné slámy, jež je ověšena na relativně napínavém ději, který se však najde v každé průměrné gangsterce. Tím, že si zdejší vrahoun nachází nové kamarády (vlastně se polidšťuje), jde tak trochu proti původnímu zajímavému námětu chladného pragmatika, který se neohlíží...
Další příklad vítězství formy nad obsahem, duchem a dobrým čtenářským zážitkem, a to to dělal - pravda, ne vždy bezchybný - komiksový harcovník Dorison. Mnoho slov, ale nevíme po dvou knihách moc, cliffhanger included. Míchanice špíny chudinských francouzských čtvrtí s magickými scenériemi jakéhosi světa jinde a s naivitou a nucenou odvahou dětských protagonistů mě za srdce příliš nevzala.
To je fascinující střet infantilní roztomilosti a humoru se smrtelnou vážností, kde se hlavní psychologické drama odvíjí od dualismů střela-přihrávka, já-tým, ego-vítězství. Fotbal je tu "mangovsky" naroubován na spletité bodované systémy s nejasným pokračováním a úkoly (ala Gantz), s jakoby sofistikovaným plánováním (ala Death Note) a s týmovkou různých schopností a snahou se jednou stát nejlepším (ala Naruto)... je to vlastně vtipné, jak se během zápasu a akce hráči oslovují jak v klasických brakových komiksových příbězích a všude se to rychle míhá, ne však nutně s tím, že si chtějí dát do tlamy, ale protože tu lítá balón. Jsem zaujat, ale protrpěl jsem to.
Segrelles, výtvarný génius, jinak roztomilý scenáristický ťuňťa, nám servíruje opět dobrodružný příběh, tentokrát se silně vodní tématikou. Dialogy opět lakonické, téměř až autistické. Neprozradím snad mnoho, když řeknu, že to všechno opět dobře dopadne. Segrellovi jde malovat i s počítačem, ale co naplat, ve srovnání s klasickou malbou je to samozřejmě ošklivější.
K uzoufání špatný a nevtipný příběh, který podle příšerně otisknuté předmluvy (zelené roztěkané písmo na hnědém podkladě, ale v pohodě, dělají to překvapivě i vymazlené knihy o designu) byl sepsán jakože "hm, zkusme to", nezachrání ani jakoby "vtipná" pointa... přemýšlející a o svém osudu filozofující zombie bez mozku, producírování se s miminkem po zničené Zemi, o které se neví, zdali je bezpečná, naivně se představující Silver Surfer... k čemu ses to Kirkmane upsal? Z tvých dialogů je zase patrná snaha to nějak uhrát a vysvětlit, ale co funguje u Walking Dead přirozeně, tady moc ne. A Phillipsovi taky více sluší noir. Člověk by asi musel být jo velký fanoušek Marvelu a k tomu ještě zombie žánru, aby to zabralo. Já nejsem ani jedno.
Nesmírně roztomilý, dojemný, ale i vtipný a v autobiografických základech a zkušenostech autorky s rakovinou hlubší příběh, který mě tedy dostal. Svou "jednoduchostí", něžností a nehraností.
Parádně nakreslená záležitost, která trpí - podobně jako jiné frankofonní dobrodružné fantasy komiksy - jakousi hůře definovatelnou přeplácaností děje. Seznámíme se sice s pěkně vykresleným světem kdesi "za", ale většinu času strávíme ve francouzském "všedňákově", kde - což o to - venkovská Bretaň má v tomto výtvarném pojetí také neuvěřitelné kouzlo, ale my sledujeme nějakou prapodivnou takřka postkatastrofickou Paříž, vůbec nevím proč, která se potácí nad propastí, ale na kafíčko, pivínko si zajít v klidu můžete, vlaky jezdí a pekárny jsou plné baget a koláčků. Vůbec mě to vlastně nezajímá včetně jakýchsi pokusů o sociální komentář, a základní náměť, který by mě zajímal, není zase tak úderně přitažlivý a vleče se. Druhá kniha byla nesmírně nudná, uondaná a takřka zbytečná. Do toho tu máme zamilovaný trojúhelník a zvláštně rychle proměňující se charaktery jednotlivých postav. Tři hvězdičky jen s hodně odřenýma ušima, protože to hezky vypadá.
Místy vtipný crossoverový úlet, ve kterém dominuje působivá výtvarná stránka. Ale jak mě celkem bavil začátek, poslední příběh s Jokerem jsem už nebyl téměr s to dočíst.
Dlouho jsem nečetl tak dobře napsanou a napínavou mangu, která s vámi hraje chvíli otevřenou, chvíli tajuplnou hru, přesto není kdovíjak zbytečně překombinovaná, jako to někdy bývá.
To dílo je po románu a filmu pro mě už lehce omleté a ač nemůžu říct, že by mě nebavilo, jsem z té postapo deprese vždy trochu sklíčený. Jenže tady tu samu o sobě dobrou předlohu Manu Larcenet a jeho kresba povyšují na něco skutečně velkolepého, bezesporu uměleckého a dráždivě působivého.
Zajímavý exkurz do japonské tradice a mangy poloviny 20. století. Prvotní nadšení z humoru, roztomilosti i obskurního strašení se však u mě brzy s delšími příběhy vytratilo - ona dobová, "humorná" a kulturní propast je myslím horko těžko překlenutelná.
Já jsem se toho trochu bál, bál jsem se nějakého naivního splatterpunku, ale James Tynion IV je naštěstí šikovný scenárista, který, ač mě to celé děsí a zajímá trochu méně, než záhodno, to pěkně ukočíroval po stránce čisté plynulosti i napětí.
Platí rozhodně to, že se jedná o to výrazně lepší, co v superhrdinských komiksech kdy vyšlo. Reportér s vizáží jednookého Jima Gordona zde rozvíjí své psychologicko-sociální úvahy o světě, ve kterém si maskovaní supersiláci dávají neustále po tlamě, ale pro mě zůstává hlavní ten pohled "zdola", doslovný i metaforický, který se zrcadlí v parádní ilustraci Alexe Rosse. Třeba ten samotný obraz z obálky je úžasný, o ostatních obrázcích, scénách, výrazech ve tváři ani nemluvě, i když je to někdy už jen krok od líbivého kýče. Což je ale i trochu příběhově. Ač to vyšlo mnohem dříve, je to takový hezký čtenářský doplněk k Alias, který se na marvelovský svět také kouká z úplně jiného úhlu, který mě baví.
Obskurní sebrané japonské hororové příběhy jsou samy o sobě zajímavé a místy skutečně mrazivé, adaptace do mangy nijak nerušící a obstojná... jinak pakliže kdesi Pavel Mandys brojí obecně proti termínu "grafický román", tak já proti němu nebrojím. Ale dát na zadní stranu obálky k antologii povídek, navíc stránkově skrovné, pojem grafický román, to je skutečně úlet.
Je jedno, zdali se jedná o třetí říši, současné Rusko, nebo někdejší komunistické Bulharsko - roznášet letáky je významný zločin. Komiks přibližuje méně známé události týkající se našich vlastních a vysoce formativních dějin roku 1968, přičemž dává alespoň lehoulince nahlédnout za závoj moderní bulharské historie. Přes tragické okolnosti i místy vtipné, hlavně poučné, a to já vždycky cením.
Výtvarně naprosto načančaná záležitost. Příběhově? To já klidně budu tady za exota (viz valon). Zlatý časy a Vetřelci lehce zaujaly, ale jinak komiksový průměr, který už naznačovala podivná anotace. Ale snaha o zajímavou pointu je vždy patrná, to nepopírám.
Zajímavá manga s artovějšími ambicemi než běžná produkce kromě smrti a ztráty blízkých, případně psychologických traumat, problematizuje také otázku reality a fikce v umění/filmu, toho co je vědomě či nevědomě skryté, co naopak autentické; naťukává lehoulince, co je to vlastně fantazie.
Django myslím celkem hezky identifikoval nejlepší kousky celé komiksové antologie, jejíž hodnota spíše spočívá v symbolické a solidární rovině a která by se dala zarámovat grendelovským zvoláním nasr*at na ty ruský zmrdy!. Z artového hlediska bych ještě vyhmátl poetickou adaptaci Lesji Ukrajinky. The misadventures of Putintin mě taky hořce rozesmály.
Nevím, ale zdá se mi to velmi dobře napsané a gradující, dost mě to baví... konečně další manga, ze které nedostávám osypky z nudy či cringe motivů. Ale pravda, tenhle motiv je taky dost úlet!
Výborná kresba obestírá poměrně podivný příběh, který se zaskví několika zajímavými scénami a postavami. Je tu i náznak zvláštní atmosféry a nabídky rozklíčovávat zdejší tajemství na prašné planetě. Ač jsem fanda mystérií a nevysloveného (i klidně nedořečeného, což budu paradoxně následně kritizovat), tady to celé nějak úplně nefunguje... mnoho zajímavě rozehraného, ale málo uspokojivě dohraného. Jestli poslední dvě kapitoly měly být pointou, tak budiž, ale ocenil bych víc. Zbytečně vytahované do patosu; kdyby se to více drželo při zemi a při srozumitelnosti, byl by to dobrý komiks.
Je to mrazivé, je to rychlé, je to hnusné, vlastně asi takové věci moc nechci číst... ale je to dobré. Skoro se to mohl nacpat do jedné knihy a vykašlat se na další povídky; přiznám se, že mě stejně nezajímala.
Konečně opět zajímavý komiksový Zaklínač, říkám si... nojo, vždyť on je adaptací původního Sapkowského. Tak to pak dává smysl. K tomu ještě lehký videoherní "vibe".
Se svou sklerózou velice oceňuji vydávání příběhů v jednom kuse, ale zde se už ocitáme na hraně čtenářské únosnosti, tím myslím zejména formát knihy - to i rozměry větší Kolosální Conan se čte paradoxně lépe. Ale to je pouze první z mnoha ambivalentních pocitů, které z komiksu mám. Aby bylo jasno, dílo je to husté, hutné, bezesporu originální, mnohovrstevnaté, hrající si s velmi zajímavou sci-fi zápletkou, která má vliv na to, že místy čteme i politický thriller, který se nebojí i psychologické roviny zdejších aktérů. Dialogy jsou fajn. A ač jsem čtenářsky spíše spokojen, než nespokojen, příběh je podle mě místy děravý jak ementál, zdá se mi také, že mnoho zůstává nevysvětleno či přeskočeno.
Že je jedním z ústředních motivů americké prezidenství, vítám, nicméně zde se při souboji mezi 43. prezidentem (archetypální GWB?) potácejícím se divně mezi chaotic a lawful evil a 44. prezidentem (vyžehlenou "dobrou", snad - ač "bílou" - obamovskou změnou?) dostáváme do hájemství klišé a kýče, které se na mnoha místech přetavuje v onen úsměvný a nesympatický amerikocentrismus. Nástavající katastrofické války světových rozměrů a politická jednání o nich jsou odbyty až neuvěřitelně rychle a neřkuli hurvínkovsky. To samé platí o blížícím se konci světa, jenž postupuje tak trochu arkádovitě a devalvuje tak prvotní zajímavý sci-fi námět. A samozřejmě je třeba věci řešit za dvě vteřiny dvanáct.
Shrnuto, Charles Soule se toho rozhodně nebojí a je to očividně velice ambiciózní scénárista, u kterého jsem zvědavý na jeho další počiny, které do své stáje zařadilo MB. Komiks je to takřka monumentální, obsahuje opravdu plno zajímavých myšlenek, trpí však klasickou komiksovou naivitou...
Je to mnohdy dialogové, takže si kreslíři usnadňují občas práci opakováním panelů, ale jinak je to přesně ten typ komiksu, dokonce marvelovského (!), který mě baví, protože je nesmírně polidštěný a okleštěný od naivity klasického superhrdinství - přestože je jeho nedílnou součástí. A místy vtipný. Možná se kvůli tomu kouknu i na seriál...
Přistupoval jsem k četbě se skepsí a opětovným očekáváním úchvatné kresby vykreslující velkolepé světy s poněkud vyprázdněným a na pilu tlačeným amorálním obsahem, ale Jodorowsky mě teď trochu překvapil - onu amorální skořápku rozbil, sice stále bezskrupulózním, ale pochybujícím Metabaronem, navíc sepsal příběhy, které mě bavilo číst!
Co si budeme, ono se to Willinghamovi v posledních dílech poté, co stvořil úžasné universum, trochu rozsypalo, jako nestabilní kuličky stavěné do věže se to rozkutálelo do všech světových stran... a v tomto finále sledujeme jejich opětovné sbírání a shromažďování k sobě. Mně to přišlo už celkem slabé, ale i tak neskonalé a velkolepé díky autorům za jednu z nejlepších komiksových sérií, co jsem doposud četl a která na mě měla jisté formativní účinky; nemenší a upřímné dík nakladatelům, že do tohoto šli, protože takto příběhově kvalitních děl není zase tolik...
Zdařilá inkarnace postavy s velice zajímavou i mystifikační historií (díky za doslov) v pěkném grafickém kabátě (ty střídající se barvy a tím se měnící nálada!) dala vzniknout prima pohlednému dobrodružnému komiksu, který se svižně čte a dělá další zářez do moderního českého komiksu... na můj vkus je to ale stále jenom tak trochu superhrdinský "škvár" s mytologickými a politicko-thrillerovými přesahy, což nemyslím pejorativně, spíše to není úplně můj šálek mangového džusu.
Uf, uf... Moje milovaná série silně naráží na své limity; Willingham sice zabíjí jak Shakespeare s Martinem dohromady, ale předtím musí zase křísit a vymýšlet nové konflikty, aby se něco "akčního" dělo. Přitom má dobré nápady - ani mi nevadí, že jsou rozeseté, nakousávané a opouštěné, to ta hlavní linka mi přijde už dost jalová.
Propracovaně, přesto stále velmi civilně pojatá pocta rodičům, částečně autorova psychoterapie a utřídění si vlastní rodinné historie, to vše na pozadí španělských dějin 20. století. Argo schytává často hejty, ale stejně vydává mnohdy ta nejzajímavější díla.
Je to možná na můj vkus až místy moc pomotané (dějové linky), ale to střetnutí fikce s realitou se mi v podstatě dost líbí. Já polovinu svého života kousek od Stínadel studuji a pracuji, jím a pivo konzumuji, takže mi jsou záhadami a historií pepřené uličky staré Prahy strašně blízké - je třeba dnes samozřejmě filtrovat onu krásu a magii od těch zástupů milionů turistů. A také jsem se zase pár věci dozvěděl, dnes jsem si kvůli komiksu udělal procházku ke sv. Duchu, příště jdu k sv. Haštalovi a k sv. Jakubovi Většímu mrknout na tu useknutou ruku...
Už téměř kafkovský a velice znepokojivý námět je výborný, ale až ve spojení s úžasnou kresbou se z toho všeho stává naprostý komiksový poklad a skvost, který u nás vyjde jen jednou za čas.
Taková letní lehce androšská jednohubka, která působí a nakonec i čtenářsky opravdu je mile zpracovaná, ale přes knihovnický, spisovatelský i naho-koupací motivy mě osobně obsahově, humorem i formálně míjí.
K příběhu o těchto dvou lehce robotických Patovi a Matovi mi hrálo ve sluchátkách elektronické duo George FitzGerald - All Roads a DJ Koze - Wespennest (feat. Sophia Kennedy), což jaksi podtrhlo tuhle "umělou" linku. Poté, co zde dojde k tragické nehodě, stáváme se v robotickém kontextu svědky něčeho velice lidského - emocí, sebeuvědomění a psychologicko-vztahového dramatu, jenž se vyjevuje jako cosi... až roztomile dojemného?
Pro Sandovala mám slabost a velmi se mi líbí nadreálné světy, které črtá, tajemna, která konstruuje, a jeho dívky s jiskřivýma očima jak černé olivy, které se potácí mezi roztomilostí a morbidností. Jen ta vyznění příběhů mě nechávají často chladným a za týden zbyde jen pocit, že to bylo zajímavé...
Batman chrchlající, Batman trochu hloupý, Batman, jak ho moc neznám. Batmana mám rád, Vánoční koledu od Dickense naprosto miluju. Tady mi ten nápad spojit obé ani moc nevadí, je to vtipný a zajímavý nápad. A přestože se mi myšlenka líbí a chápu, kam autor mířil, z komiksu mi nakonec zbyla zejména pachuť toho drsňáckého ukecaného vyprávění bez výrazného kouzla Vánoc, kdy zbyla ohlodaná kýčovitá superhrdinská kost.
