Stalo se přesně to, co jsem očekával - přibylo zvratů a akce, vesmírných bitek, podivných setkání, které mě v logickém smyslu občas vysloveně štvaly (vždycky se někdo objevil přesně na místě planety, kde zrovna byli jiní hlavní hrdinové, třeba uprostřed planety, na které je jen voda - měla snad jen 2 km2 nebo co?), ale ten příběh je tak nesmírně napínavý a zábavný, náměty a otázky zde řešené velice zajímavé, akvarely nádherné a emoce silné. Moc pěkné "scífko", možná lehce nedoceněné! Takové Star Wars, až na to že dobré:)
Měl jsem k tomu zprvu takovou apriorní skepsi vůči další sci-fi fantasy space opeře, ale ač se zde jedná o příběh jaksi robotický, Jeff Lemire umí být zkrátka "lidský" a mně se ten příběh moc líbí. Ještě se to může druhou knihou pokazit, ale nevadí, byl jsem do toho dnes celý den příjemně ponořený a překvapivě hltal ony lidské emoce a pojetí a dobra zla, které se zde vyskytují i mezi umělými stroji. Kolega Walome přede mnou nedávno poznamenal, že se mu výtvarná stránka - eufemisticky řečeno - nelíbí, já tu akvarelovou malbu teda naopak dost beru, užívám si každou stránku oněch rozpitých barev. Mňam, Dustin Nguyen odvedl skvělou práci se štětcem.
Chris Ware je samozřejmě blázen a zatímco někteří autoři vychrlí několik románů za rok, nebo - v případě komiksů - vyrábějí každý týden další kapitolu, tento komplet se složil téměř po dvou desetiletích práce. Jimmy Corrigan mi urval komiksová tykadla už před třinácti lety, takže ona skvostná a precizní výtvarná stránka plná experimentů a detailů mě sice uspokojovala, ale nepřekvapila již tolik. Obsahově se jedná o těžké sociálno, příběh každodenních životů celoživotních outsiderů, některých svatých, některých kreténů, některých něco mezi tím. A čtenář s nimi stráví mnoho času, protože je to skutečně bichle na nejeden večer. Každá zaznamenaná banální chvíle, každé drobné citoslovce jakékoli činnosti či stroje, z toho dělá výrazně impresionistické dílo plné atmosféry a dialogů obyčejnosti, za kterou se však skrývají hluboké a mnohdy tragicky laděné osudy.
Queer romance s kleptomanskými motivy a nesnesitelně žoviálními projevy není upřímně žánr, který bych vyhledával a skutečně se zde celkem míjíme. Neupírám tomu dobrou komiksovou řemeslnickou práci a neproblematickou a relativně zábavnou plynulost děje, ale slovníkem tohoto komiksu - bylo to až moc "easy" a tenhle young adult svět úzkosti míchané s drzostí prostě "too much". Že to má svou nadšenou cílovku nepopírám, ale musím být upřímný aspoň k sobě, proč hledat nějaké žánrové objektivity, že. Je to nekomplikovaně mainstreamově líbivé.
Já jsem asi dostal to, co jsem chtěl, tedy hlavně závan pocitu, kdy mě Mýty kdysi strašně bavily a inspirovaly. Některé příběhy jsou trochu slabší, ale celkově vzato mě to velice příjemně bavilo, výtvarná stránka Tary McPherson mě dokonce nadchla. Jak říká Fry, Lekce šermu byla asi nejlepší. Jinak se mi trochu zdá, že tentokrát byla ona pohádkovost a bajkovitost trochu probodána drsným a explicitnějším násilím a znásilňováním.
Ústřední zápletka hlavního příběhu svazku se točí kolem klasického honění padoucha a problematického spojenecko-nepřátelského a potenciálně milostného svazku Batmana s Catwoman, ovšem probleskují tu, byť značně povrchně, ale i zajímavě, sociální témata, ať už životní trosky z bonusové mikropovídky, nebo rasistická a genderová otázka z příběhu prvního. Horko a plameny jsou tu jen jako kulisa, jinak bychom mohli přidat téměř i environmentální rovinu.
Temnota kontrastuje s určitou roztomilostí, přímočarostí a snad lehkou naivitou raných devadesátek. A svým způsobem je mi to sympatičtější než novodobé kalkuly a snahy o originální senzace v zápletkách. Třeba Masky byl dosti znepokojivý bad trip. Jediné, co mi snad více vadí, je vždy poněkud kvapné rozuzlení v rámci tak nahuštěných dějových linií (v Ostří je to dosti patrné) a přitom krátkého komiksového prostoru.
Zase jsem se těšil, že se lenošně ponořím do světa Springfieldu, ale tentokrát mě to moc nebralo. Některé povídky jsem si trochu užil, to zase jo, třeba zadluženého Homera od dob studií, nebo supertrapnou vánoční televizní show, ale smíchy jsem po zemi jako doktor Dlaha neválel.
O neduzích, které jsou vlastní mainstreamové manze, jsem už mluvil, ale je to zkrátka řemeslo i svým způsobem um, který mě zasekl drápkem a ač se něčemu musím usmívat, případně nevěřícně vrtět hlavou, baví mě to číst, jsou tam emoce - napětí, zvědavost i slzy. Navíc do Kany, takové deus ex machina (ale co deus, superdeus to je), z jejíhož outfitu musí feministkám vstávat vlasy hrůzou, jsem se samozřejmě zamiloval. A jak jsem občas v životě našel pár asijských komiksů, kterým jsem holdoval pro jejich rafinovanost či napětí (Death Note, Gannibal, Muzeum, Zaslíbená Země Nezemě), tady skáču asi na jakýsi popkulturní manga/manhwa vibe, kdy jsem chvíli rád součástí toho světa, podobně jako třeba u One Piece. I když samozřejmě, tady je to primárně taky napínavé.
Máme tu co do činění, pokud jsem dobře počítal, s dvěma povídkami a třemi mikropříběhy, u nichž je zajímavé, že mají ambici vytvořit nový svět, ve kterém se budou odehrávat příběhy další. Kresbě jsem na chuť příliš nepřišel, styl vyprávění mi přijde lehce infantilní a nevyzrálý, ale člověk to slupne jako malinu - akční rovina zábavy zaručena.
Ten rodinný plot twist mi přišel značně nerealistický a otázka hádanky s napsanou šifrou velice primitivní - viděl jsem to za 1,5 vteřiny, zatímco jedna z hlavních postav si nad tím láme hlavu několik dní. Ale to jsou jen menší drobnosti na jinak celkem zajímavě vystavěném příběhu z prostředí vietnamské menšiny v Německu a východoslovanských převaděčů a mafiánů. Téma je to vlastně závažné, emoce jsou místy hluboké, ale je to vše zjemňováno neustálým humorem a vtipnou nadsázkou. A ač nechybí někdy napínavá a drsná akce, je to celé tak trochu takové vietnamské "cozy mystery adventure" nebo tak něco.
Jsem skutečně šťastný za to, co všechno tady vychází, zde konkrétně smekám nadvakrát. Karikaturní linkou na desetiletí (ve skutečném i příběhovém čase) odvyprávěné sociální drama New Yorku, onoho pověstného kulturně-etnického tavícího kotlíku, ve kterém se lidé opravdu trochu podobají švábům, míněno neutrálně, ne nutně pejorativně.
Je to vlastně v mnoha směrech naivní - většinou se nějaký nesmyslně zvědavý člověk bez pudu sebezáchovy vydává vstříc naprosto zjevným temnotám a průšvihu, načež ho zpravidla semele průšvih a temnota. Humorný je občas i scénář, kdy například hrdina volá, že elektrárna nesmí dopustit výpadek elektřiny, načež opět a "překvapivě" nastane výpadek elektřiny. Příběhy nemívají téměř pointu, to ale vůbec nevadí - klíčová je zde práce s atmosférou, která se daří jak Lovecraftovi, tak jeho japonskému obdivovateli Tanabemu. Ona práce s tajemným, neuchopitelným, pradávným, temným, zlým, chaldným a nevyslovitelným. Na základě jeho věty v minidoslovu pouze doufám, že už autorovi nešíblo podobně jako zdejším hrdinům.
P. S. Možná jsem hnidopich, ale jaktože má ponorka německého císařského námořnictva z povídky napsané v polovině 20. let na stožáru hákový kříž? Wadafak.
Taková něžná povídka s trochu nejasným a zbytečně fatalistickým vyzněním, které se k tomu skoro až nehodí, nebo nevím, netrefilo se mi to zase tolik do nálady...
"Po válce už jsme nebyli antifašisté, ale jenom Němci..."
Zločiny nacistů, komunistů i Čechů je třeba neustále připomínat, zvlášť v době, kdy pamětníci odcházejí a mladí se ve velké míře přiklánějí k různým pofidérním spolkům tyjícím z nenávisti vůči čemukoliv. Zdena Mašínová je známé jméno, další dvě ženy už tak známé nejsou, ale velice dobře a zároveň dojemně osvětlují nešťastné chvíle konce války a doby poté. Komiks, kde je klasicky nejdůležitější poselství a poučení.
Velmi zajímavé a magicky působivé (zkrátka gaimanovské) propojení příběhu o umírajícím, ztraceném i balancujícím, umělci a o chiliastickému očekávání v jedné středověké vesnici. Toto novodobé vydání komiksu je samozřejmě lehce přifouknuté, protože ten příběh není v podstatě ani novelou, spíše (možná delší) povídkou. Jinak se jedná o výtvarně i obsahově výsostné artové dílo s fiktivní intermedialitou a poetickou úvahou o lidské pomíjivosti a vyměřeném času. Díky CC, že po tomhle sáhlo.
P. S. Je sice hezké, že hlavní protagonista, odhalí, že nebudou v roce 999 zvonit hodiny v papežském Římě, nejsem si však jistý, zdali dát žebrákovi v tom samém roce do ruky láhev vína, není podobný ahistorismus.
P. P. S. Musím se tu docela vymezit proti Fryově příkrému odsudku, protože nemůže vyvěrat z ničeho jiného než ze zásadního nepochopení. Hlavní postava, která zde odmítne léčbu přece není žádným "debilem, antivaxerem, nebo dezem", natožpak nějakým iracionálním tmářem odmítající progresivní výdobytky lidstva. Zaprvé, nevím jak souvisí očkování s rakovinou pravděpodobně v terminální fázi. Za druhé, píše se nějaký začátek 90. let, od té doby jsme v oné "moderní léčbě" zásadně pokročili, řekl bych. Tak či onak, za třetí, režisérovo odmítnutí nechat se léčit přece nepramení z odmítání vědy, nýbrž je to zásadní, třebas i zbabělý, ale možná naopak odvážný psychologicko-filosofický akt uvědomění si zoufalé marné snahy zachránit si v takové situaci život; možná je to smíření, možná rezignace, možná boj, možná ignorace. Zároveň fatalistický motivační moment ve tvůrčí činnosti. Proto tam ty emoce zkrátka jsou.
Skutečně to střídá tempo a obsah - zatímco v první polovině jsme svědky velké historické události, po které se už legie nikdy nevrátí, v druhé sledujeme intrikářské intermezzo. Až to skoro připomíná telenovelu. Ale dobrou telenovelu plnou římské faktografie.
Zde mě Jodo zprvu bavil mnohem více než u včerejšího Juana Sola, ba dokonce onen střet technologické dekadentní dystopie se zbytky původní biosféry mě téměř uchvátil. Ale zatímco Juan Solo, který mě na začátku odpuzoval, aby mě alespoň na konci trochu potěšil meditací nad mesiášskou obětí ve zkaženém světě, Megalex měl pro mě opačný trend, a to sice kvalitativně klesající, kdy se ponořil do klasického jodorowského akčního chaosu a zcela za vlasy přitažené jen jakoby náhodou zmíněné kosmologie zdejšího světa. Každopádně superrychlé finále má bezesporu zajímavou tečku. Digitální art se pohyboval na škále zajímavé až odpudivé, ale v některých scénách to lehce podtrhovalo onu futuristickou neutěšenost.
Stejně jako se Jodorowsky snaží propašovat své úchylné eskapády do svých sci-fi fantasy světů, nešetří je ani v jiných žánrech, tentokrát v jakémsi latinskoamerickém krimi westernu. Incest, násilí, vraždy, korupce a nechutní lidé, mezi kterými je dobra jako šafránu. Hlavnímu protagonistovi jeho podivný vývoj na ose "nešťastně zachráněný outsider - super kruťák - troska - (samozvaný?) spasitel" nevěřím ani za mák. Může mi doslov vysvětlovat alegorii o psu, může mi o autorovi nějaký umělecký kritik vyprávět o mnoha duševních odkazech a eklekticismu (myslíte mišmaš, sire?), ale pro mě je Jodorowsky přes veškerou nepopiratelnou originalitu hlavně tvůrce navoněného braku. Nepomohl mi ani výtvarně zdatný kolega Bess.
Lehce naivní, ale vzhledem ke kontextu vzniku spíše dosti temná a tragická alegorie na válku a totalitní režimy. Nejsilnější je snad uvědomění toho, kterak sami autoři vnímali svou aktuální situaci a svět kolem sebe. A nespravedlivě a nešťastně ho nepřežili. Protože jak je řečeno v doslovu - Overall není jen Hitler. Overallů bylo a je stále dost.
A tak mně příběh ze SSSR přišel nejzajímavější, ale což o to, atmosféra maximálního podivna, i když pokaždé trochu jinak laděná, se vyskytuje u všech příběhů, některých méně, některých ještě méně uchopitelných. A vskutku, leccos připomene Lynche, nebo Burnse. Ale taky Jaromíra 99, postkatastrofické Pulp Fiction, či různé undergroundové akční úlety. Vizuálně je to ovšem vybroušené dílo, které ruku v ruce s rychlými a neúnavnými střihy některých příběhů vytváří halucinogenní směs, ze které se mi opravdu čtenářsky motá hlava (např. Manekýn Hurikán) - jinak panuje stísňující nepříjemný a dekadentní, místy snad i kafkovský pocit. Jestli je něco, co mě opravdu pobavilo, byla to Tyráž, kterou považuji za nejlepší povídku. Celkově to nejsou světy, ve kterých bych rád dlouho trávil byť čtenářský čas, někdo by také mohl ohlídat mě/mně (viz str. 117 a 123), ale tento výbor komiksů i ilustrací funguje jako zajímavé, kvalitní a do velké míry experimentální a nekonvenční dílo, které se i díky Muriel právem zarylo svým kýlem do českého rybníčku.
Je pár věcí, které mě spolehlivě rozbrečí: naříznutá cibule z vraňanské farmy, donebevolající hloupost Filipa Turka, nebo právě životní osud Nicholase Wintona, zejména pak scény z televizního studia z roku 1988, kterými je tento komiks uvozen. Obálka svou kompozicí připomíná superhrdinské komiksy a je to více než symbolické, neboť ti, o kterých se zde vypráví, byli skutečnými superhrdiny. Nápad jejich osudy znovu připomenout, osvětlit, a ještě touto populárnější formou, je nápadem skvostným a já za něj děkuji. Že je toto téma nenávisti, nacionalismů a jednoduchých pudů v dnešní době probouzejících se fašismů aktuální, vyzní možná jako klišé, ale je to nepříjemně pravdivé klišé.
Kresba je příjemná, ve výrazech tváří emočně variabilní, tempo příběhu svižné. Proto trochu nechápu, proč se autorka uchýlila k přiznané fabulaci, neboť samotný námět je hollywoodský a netřeba ničeho přikrášlovat. Jinými slovy, vůbec mi nevadí domýšlení děje ve chvílích, které už nelze nikdy nijak rekonstruovat, vadí mi však vymýšlení pro lepší efekt, simplifikaci apod. Za mě to nebývá potřeba, naštěstí toho je snad pomálu. Anyway, zasloužená Muriel.
P. S. Pakliže tu nedávno proběhla anketa, zdali potřebujeme český komiks, tak zde je jednoznačná odpověď.
Musím se přiznat, že ne vždy mi byla hlavní protagonistka sympatická, ač - bez debat - za její podělaný život rozhodně může někdo jiný. Totiž ten, kdo si neuhlídal nádobíčko. Hlavní hrdinka sice autofikčně (?) reflektuje svůj osud, ale je snad trendem poslední doby, že více než o jakousi hlubší introspekci, jedná se často o individualistickou veřejně projevovanou sebelítost doplňovanou sarkasmem a konečným povinným morálním vítězstvím. Anna Härmälä se ale obecně vzato popasovala s tématem velice šikovně a hlavně, přes veškerou neveselost osamělého mateřství, čtenářsky zábavně. Soubor těchto mikropříběhů vždy končí vtipnou pointou, kteroužto oplývají i volně stojící obrazy mnohdy navazující na křesťanskou ikonografii. Člověk se i leccos dozví o skandinávské společnosti. Härmälä je kompletní komiksovou tvůrkyní, která umí na krátkém prostoru vyložit historku i ji pěkně ilustrativně pojmout se všemi hravě symbolickými i komiksovými nástroji. A leccos z takového života je skutečně srdcebolné, což nemusí dojmout snad jen bezdětné a profesionální cyniky.
Kieron Gillen je autor, který mě zatím výrazně nezaujal (Král, jenž bude) i zaujal (Trojka). Když pomineme jeho trochu nesnesitelné jájínkovské plkání a hňáhňání se ve vlastní tvorbě a tvůrčích procesech, které nalezneme v doslovech, je nám servírován komiks, který balancuje na hraně postmoderního mišmaše a velice zajímavé "(de)konstrukce" (parafrázuji Gillena) hry na hrdiny. Zprvu jsem myslel, že hlavní devizou komiksu je sledování psychického rozpoložení postav, které si něco kataklyzmatického prožily a nyní retrospektivně reflektují onen hluboký zlom mezi realitou a herní fantasy fikcí. Fantasy svět a potenciální jádro příběhu na počátku působily jako něco, co nebudu chtít čtenářsky pojímat, ale opak je zatím pravdou - celkem se mě to chytlo. I zde totiž Gillen projevil určitou míru originality, zábavnosti a napětí. Po prvním díle konstatuji, že se jedná o zajímavý kousek!
Řekl bych, že tohle jako komiksový "sborník" obstojí už mnohem lépe než předcházející někdy méně srozumitelné Iogi. I zde se opět styly, výtvarné i narativní, celkem proměňují, ale téměř bych si troufal říct, že se mi to všechno líbilo, jak poetické příběhy beze slov, tak ty konkrétnější sdělení. Leccos jsem z těch povídek i poučně nasál, Šlajchova "esej" o japonské mentalitě je v tomto směru výborná, ale taktéž i jiné motivy, ať už se jedná o keramiku, rybářství, školky a jiné, vás obohatí. Velká spokojenost, úsměv na tváři, v duši projaponský sentiment.
P. S. Zároveň tak trochu odpověď na anketní otázku, zdali potřebujeme český komiks. Takový rozhodně ano.
Nemohu si pomoct, ačkoli něco mou brvou nepohne, většinou mě Sarah strašně baví. Tentokrát dává nahlédnout skrze to, čemu Američané trochu nadneseně říkají "eseje", i do svého nitra a tvorby.
Trochu mi vadí občasné roztažení panelů na dvojstranu, což není vždy patrné na první dobrou, nicméně je to svižný a napínavý nářez, kterému je očividně úplně jedno, kolik lidí umře a že jde většinou... o děti. Zanechává to jistou pachuť, ale je to drsnost zcela přiznaná.
Grant Snider je naprostý génius, málokdo umí pracovat tak dobře s komiksovou zkratkou, symboly, detaily každodennosti. Zároveň je jeho styl často poeticky filosofický, hledající si krásu v niternostech života. Nechybí mu jakási smířlivost, nekonečná hravost, imaginace a vtip. Sleduji ho déle na internetu a pročetl pár jeho děl v angličtině a vždy jsem byl nadšený. Problém s touto knihou a názvem mám takový, že bohužel působí jako taková ezo-seberozvojová motivační příručka, čemuž odpovídá výběr jednotlivých komiksů. Za sebe mám mnohem raději jeho věci ohledně literatury a kreativity. Možná i překlad do češtiny působí trochu sterilněji než originál, ale jinak vše odpouštím, na autora a jeho milá kreslená pohlazení plná důvtipu, lehkosti a promyšlených i spontánních malůvek nedám dopustit.
- Co je? Co se tam venku děje?
- Eh. Přesně to, co se po pár týdnech dalo čekat. Partička idiotů v kostýmech si to rozdává na nebi.
Charles Soule má tendence psát epické globální příběhy, ke kterým mám apriorní skepsi. Zde však musím uznat, že mě ta bláznivá zápletka zaujala a v průběhu čtení nakonec velice bavila. Člověk musí trochu přimhouřit oči nad scénáristickými a logickými nekonzistencemi, prostě přijmout, že tohle je komiksová hříčka, fantasy, bláznivé dobrodružství a nikoli hard sci-fi, že džinové jsou pěkně vychcaní vykuci, co se tváří, že mají pravidla, ale ve skutečnosti si je poměrně svévolně umí vykládat. Já jsem tu hříčku tedy přijal a byla to celkem zábavná jízda, která donutí i přemýšlet. Aneb co byste si v takové chvíli přáli vy, hm? Barmanovo-preppersko-džinovské stvoření cozy útočiště by mi asi vyhovovalo.
Ten podnázev "komiksová biografie" je, řekněme si na rovinu, lehce nadsazený. Spíše se jedná o pár historek, pár fiktivních rozhovorů se slavnými osobnostmi, spíše takové to trivia, co nalezáte v hromadě informací na IMDB, když se jím blíže prohrabujete. Není to všechno bez zajímavosti, jen je to trochu ploché na to, jak se to snaží být chytré, je to lehce pubertálně odvyprávěno, a hlavně kvapně. Taková neoficiální, zvláštně pojatá a poměrně drobná pocta režisérovi.
No, už se tam hází lopatou kromě hromady příšer a akce taky rodičovská láska, dojetí, pomsta, zlí lidé a odhalené výstřihy a kalhotky, aby to bylo všechno pěkně líbivé a napínavé, ale spád to skutečně má.
Při čtení jsem jak na trní, takže tomu odpouštím možná některé scénáristické berličky. Ale fakt jsem zvědavý, kam až to chce Ninomija zatáhnout, kolik twistů má ještě v rukávu a zdali to není trochu zbytečné - dyť už tam Agawa mohl dávno vlítnout a bylo by. Nějak.
Mighty Boys sahá bezesporu po zajímavých a originálních námětech. Ale také po komiksech, které už od anotace, ba snad i obálky (ale nesuď knihu podle obalu), napovídají, že to nebude asi úplná hitparáda, která vás duševně povznese. Přičemž bod 1 a 2 se nikterak nevylučují. Takový je příklad i Kletby, a to i přesto, že Soulův Dopis 44 byl celkem čitelnou záležitostí. Je to ten druh komiksu, který se mi nechce dočítat, když vidím tu tloušťku a neubíhající barevné stránky plné rozšafné zábavy a akčních fantasy bitek podle superhrdinských mustrů, jenže když už jste jednou začali... navíc je to ten druh komiksu, který se do vás umí zatnout drápečkem a viset vám na rukávu ruky, kterým obracíte listy, přičemž slibuje, pokud to dočtete, odpověď na to, jak to celé dopadne... a vás to zajímá, protože leccos je tam čtivě rozpracováno, i když je to celé trochu ptákovina, svět se zachraňuje z Manhattanu, Soule si asi plete Norsko s Islandem (viz dálnice a Elfové) a Browne kreslí nejvíc neroztomilou koalu, co jsem kdy viděl. No a pak to nějak dopadne, je to absurdní, pohádkově laděně ulítlé a vy si říkáte, že vás trochu zbytečně bolí za krkem. Vyzdvihuji občasný humorný humor, art obálek a dojáčkovitost celého příběhu s Margaret, zatracuji trochu zbytečnou délku. Má to oblouk, ale je tam vata. Představuju si to nějak tak (a jistě mylně), že buď po Soulovi chtěli prostě 25 sešitů, nebo mu naopak násilně vzali pero, jinak by ty zvraty psal doteď.
Abych tak trochu odpověděl fasterovi, můj postoj k metalu je celkem indiferentní, mnohý si rád poslechnu, jiný mi nic neříká a obecně ho nikterak nevyhledávám. A tento komiks i přes příjemnou kresbu a zábavně laděnou první kapitolu v průběhu čtení nesliboval takový nářez, který se odráží v hodnocení. Přesto s poslední kapitolou mohu říct, že to je v jistém smyslu a přes veškerý příběhový úlet slovy Zacka "komiks dospělý", to celkové vyznění je nesmírně dojemné a kdekdo se v oněch obrazech může najít - někomu z úzkosti pomáhá hip-hop, někomu metal.
Příběh mě zaujal a odrovnal, to nemohu říct... drobné erotické jiskření zase balancuje na hranici pedofilie, ale jinak nám Sandoval přináší opět pěkně nakreslenou, přiměřeně atmosférickou záhadu zasahující do života běžné každodennosti.
Tak je to takový řádně ocitovaný kompilát myšlenek "sociolog XY říká..." a "jak psycholožka YZ napsala...", sem tam si autor zopakuje použité obrázky a nechybí povinné politicky korektní úlitby o rasově a genderově nevyvážených hrách, ale jinak je to celkem hezký přehled a stručný náhled do dějin hraní.
Celkem zajímavé až fascinují historky a dějinné události spjaté s největším státníkem 20. století jsou podávány trochu nešťastnou pseudokomiksovou formou, tedy formou, kterou se vyznačuje řada naučných komiksů - ilustrace opatřené hromadou textu. Což není úplně nutně špatně, jen se pak stírají hranice mezi komiksem a ilustrovanou knihou. Ty ilustrace jsou do toho umělecky sporné, předělané fotografie či rovnou meméčka. Navíc v tomto případě jsou informace podávány poměrně zmatečně a přes členění na kapitoly naprosto nekoncepčně, kdy se přeskakuje z jednoho tématu a osobnosti na druhé. Měl-li by člověk chatrné až nulové povědomí o věcech, o kterých se zde píše, moudrý by po tomto komiksu asi moc nebyl.
Mám rád Bessův styl, který umně navozuje atmosféru, i když zde se všechno zjemňuje jakousi odlehčeností, přestože celé vyznění je poměrně dost tragické. Viděl jsem kdysi film (ale jaký?), moc si ho nepamatuji, ale dost na mě zapůsobil. Dneska už mě to tolik neuchvátilo, je tam totiž též notná dávka naivity.
Ano, v jistém směru rozhodně zajímavější než mainstreamová manga, dílo experimentální a veskrze bizarní, které si velice zajímavě hraje s paralelními světy a různými větvemi osudu. A ač jsou tyto japonské věžáky v podobě vysokých rostoucích hradů působivé a hezky vykreslené, hravě vymyšlené, jednou zjistíme, že jsou to světy jenom prostorově paralelní, že to vlastně nedává moc smysl (přestože je nutno řadu věcí chápat asi a spíše symbolicky), vyústění je nijaké, zůstává jen divnost.
Jak choze poznamenal u druhého dílu, téměř Joker bez Jokera, ten se skrývá zejména v kleci před grilem a také v Gordonově hlavě jako nejtemnější noční můra. Ale zase tak to nevadí, kanibalská zápletka je sama o sobě celkem fajn. Jinak trochu rádobypsychologická gordonovská nuda, u které snad stačila poslední vysvětlující kapitola. Jinak překombinované a iracionální chování hlavních aktérů je hlavním důvodem, proč se v Gothamu nikdy nic nevyřeší - tolikrát klauna už měli na lopatě?!
Jo, to je taková nekonečná a dobrodružná kadence vtipů, kresbou připomínající klasické frankofonní komiksy typu Asterixe, Iznouguda či Lucky Luka. Líbí se mi některé vtípky ukryté v detailech obrázků, líbí se mi i ona satirická dimenze příběhu. Problém mám hlavně s tím, že celkově je to taková dost jednoduchá a místy nucená švanda, třeskutě vtipné to zase opravdu není.
Jakože dostal jsem to, co od Itóa očekávám, jenom mě snad až na poslední povídku nic vysloveně pointou neposlalo k zemi - zůstává ale ona klasická atmosféra (ostatně v mlze je vždy vše tajemné) a naprosto obskurní zápletky plné idiotských aktérů, kteří jsou snadno obětí podivných sil. Jinak všímám si, že Itó kreslí jen několik málo druhů obličejů.
Ne, že by to byl první hostí komiks, ale jsem rád, že do toho Host začíná hezky šlapat, protože sáhl opět po výborné a nesmírně poučné, zábavné i dojemné knize, která naznačuje, že největším vlčím problémem jsou, jak jinak, odjakživa lidé. Každý střípek zaměřený vůči automatické stigmatizaci vlků jedině vítám.
Tahle série mě docela baví a ne úplně konvenční přístup ke gothamským záporákům mi přijde zajímavý. Záleží však na scénáristech, kteří v předešlém díle byli podle mě o něco lepší. Wilson je sice zajímavá, ale zase se tam snažila propašovat nějaké rádobyhlubokomyslné progresivní úvahy o hodnotě věcí a zlém kapitalismu. Povídka měla zajímavý námět, ale její celkové vyznění mě zase nevzalo. To samé platí o Freezovi, jehož způsob boje a kostým zaujme jednou dvakrát, ale vždycky bude podnětnější spíše jeho background. Naivní (a tentokrát i dost zábavní) hrdinové si myslí, že někoho změní, slovy Ledeckého, "alespoň o Vánocích"... Ale jak říkám, docela mě to baví.
Mně se to nějak celé líbilo, hlavně ty duchařské věci z Anglie, jak jinak. Ten kontrast s Hellboyem, který dá všem pěstí, je až otravný, ale zvykl jsem si v průběhu let čtení.
Sztybor mě někdy nebaví, ale je třeba mu uznat, že relativně šikovně komponuje moderní problematiky do (vlastně herního) zaklínačského univerza. Předtím to byl feminismus, tentokrát je ve hře veganství šmrncnuté ezoterikou. Sice na dobrou duši topivců se štěněcíma očima nevěřím, ale příběh je vystaven tak, jak to na Zaklínačovi máme rádi - kdesi na hranici morálního problému, kde není nikdy nic černobílé a všechna rozhodnutí jsou špatně, což je zde akcentováno velmi výrazně.
