Tohle je absolutní akční jízda, která mohla mít už dávno konec, ale na nám radši servíruje další "wow" efekty. Zatímco zprvu jsem na sérii oceňoval tajemnou creepy atmosféru, nyní nám poněkud zakčněla a zkrvavěla, ale není to ani zdaleka na hranici laciného scénáře.
Mám z toho podobné dojmy jako mcleek - ačkoli je to převyprávěné do srozumitelnějšího jazyka, stále se to ne úplně dobře čte. Jinými slovy, je to archaická poezie a velice pravděpodobně podvrh, který se snaží být archaický ve své době vzniku (19. stol.), takže se tu ono literární zastarávání násobí hned několikrát. Samotná kresba text doprovázející je sice zajímavá ve své jednoduchosti a liniovitém stylu, ale po několika stranách se sleje v jeden těžko odlišitelný proud obrázků starých Slovanů v helmách máchajících meči. Subjektivně vidím největší přínos v oblasti literárně-historické - je rozhodně zajímavé pídit se po tom, o čem příběhy vyprávějí, rozkročené mezi historií, pověstmi z předkřesťanských dob zahalených v mlze a poezií, i když tvořené za jiným účelem, než se tváří. Docela bych si takto přiblížil i Rukopis zelenohorský.
- "Kam jste mě to přivedli? Co je tohle za hříšné doupě? Zatracení zvrhlíci! Jsem poctivá ženská!"
- "Jen klid, Jane. Je to obyčejná kuřárna opia."
Po nedávném dohrání Red Dead Redemption 2 mám ještě větší chuť hltat westerny, samozřejmě jen ty ne úplně blbé, což Wild West splňuje, i když konec čtvrtého dílu byl lehce přitažený za skalpované vlasy.
Už je to dlouho, co jsem se s Delislem potkal čtenářsky naposledy, ovšem to čekání za to stálo. Nádherný a hlavně nesmírně poučný životopisný komiks o výstředním týpkovi, který ovlivnil mnohé, je odvyprávěn na pozadí zajímavých a vzrušujících objevů na poli vědy a umění, které dávají základní přehled o dějinách fotografie, potažmo kinematografie. Celé je to nakresleno delislovsky příjemně a postava Muybridge, ambiciózního fotografa, zapšklého vraha, štístka a šikovného průkopníka, se karikuje díky vizáži moudrého starce sama. Byla-li řeč o komiksu roku, mám svého kandidáta na shortlist.
S "nejlepším komiksem roku" bych byl asi opatrný, přece jenom vyšel Rusty Brown a navíc není konec roku, nicméně je tohle sci-fi hororová a strašně dobře vykonstruovaná grafická topka. JT4 se pomalu ale jistě začíná řadit mezi mé ne nutně nejoblíbenější, ale rozhodně mezi velmi zajímavé autory. Zde si ruku podal výjimečný text, prima nápad a úžasné výtvarno.
Produkce Mighty Boys mi jednou bude možná trochu splývat, vždy scífko lehce nad průměrem s nepopiratelně originálním námětem, bichle s tiskařským odérem, ne zcela mainstreamová kresba, ale zase zdaleka nikoli nekonvenčně artová. Tuto knihu si však rozhodně zapamatuji, a to proto, že mě celkem bavila. Zápletka je zajímavá, vlastně celkem vtipná, a celé je to psané takovým až humanistickým způsobem, řekl bych. Umírající chlápek a dva roztomilí roboti, hrozně dobře napsaná postava klasicky tlačícího, ale v podstatě dobrého tatíka, pitvání vlastní někdy až nepochopitelně zpackané minulosti (to nemohli použít místo operace normálně kondom?!), jako vždy ze své podstaty napínavý vesmírný "závod" a objevování, chladná konzerva plující nicotou osvětlenou miliardami hvězd...
Autor má očividně také leccos načteno a kuriozity a některé filosofické úvahy (a že jich není málo) nám pak servíruje v rámci dialogů s doktorem Rubensem. Naštěstí se tyto hovory s různou mírou intelektuální a vědecké hloubky nedostanou za hranice autentičnosti, únosnosti a jalového plácání (snad jen trochu toho amerického patosu nechybí) - je to vskutku hezky napsané, byť nechápu, proč se zde musí objevit třikrát metafora/přirovnání s burákovým máslem. A když přivřu oči nad některými diskrepancemi, které mi vrtaly hlavou, jako např. kontrast mezi až téměř apokalyptickou situací na Zemi na jedné straně a pohodovou misí sponzorovanou masným průmyslem a vizí záchrany v podobě nových ložisek plynu nebo až trochu šílenou honičkou vesmírných lodí, které "sci-fičnost" díla trochu shazují, jsem si četbu této sci-fi psychologické introspekce s prvky dávné romance nesmírně užil.
... který si nedělá nic z toho, že mu haprují velká a malá písmena v letteringu (viz ukázka), spíše vypráví krátký surreálný příběh o petrifikovaném sebepoznávání,... (2/3)
Kerbellos pode mnou řadu věcí vystihl poměrně dost přesně. Na prvním díle se mi také moc líbil nápad, děj i stvořené světy... v druhém díle zůstávám nadšený už jenom ze samotného námětu a stabilně výborné kresby. Kerbellos použil slova "povrchní, namyšlené a neukotvené" a "strašlivá žvanírna", což bych vlastně podepsal. A přidal bych, že jsou Kostky už značně překombinované. Navíc, když si rádobydrsně hláškující fantasy postavy, v běžném světě průměrní smrtelníci, náhle vypráví o Brontëových a Aristotelovi, nějak jim to nevěřím. Začínám pochybovat o tom, že si přečtu třetí díl... i když, abych si do třetice půjčil Kerbella, je to svým způsobem "perverzně přitažlivé".
Tento komiks, podobně jako Lemirovy Předci, otevírá otázku robotů s umělou inteligencí, jejich emoce a "lidskost", to vše, jak už Bablet ukázal v Šangri-Le, v antikapitalisticky a environmentálně tónovaných kulisách ne úplně krásné budoucnosti. To samozřejmě s sebou nese nepřeberné množství filosofických otázek, které v podání dvou hlavních androidích postav vedou dialog a různě si protiřečí - smrtelnost, udržitelnost, vědomí, fyzické limity, lidská morálka atd. Uznávám, že Bablet píše skutečné sci-fi, ale ono celkové virtuálně-buddhistické vyznění komiksu je pro mě přes všechny zajímavější myšlenky spíše takové lehce povrchové plácání korunované super-inťoušským doslovem (nic proti) francouzské školy, který už je možná trochu za hranou srozumitelnosti.
Bablet však opět čaruje štětcem, některé scenérie, ať už futuristicky městské, postapokalyptické, kybernetické či zejména přírodní, jednotlivé framy a práce s barvou, to je neskutečná podívaná.
Manga hříčka polského autora, který si očividně rád tvoří alternativní historii jako kulisu k dobrodružnému sci-fi příběhu, který rozhodně není bez vtipu a napětí. Celé je to lehce zinfantilizováno formou, která mi sice zásadně nevadí, ale zase to není nic, co by mě na dnešním nasycovaném trhu s komiksy tak zásadně lákalo. Na druhou stranu nezasloužilo by si to zapadnout.
Prvně je třeba říct, že Eliška dobře a pěkně kreslí, tím pádem bych jí nějaký graficky úkol s klidným svědomím svěřil, ač obálka samotného komiksu chtěla být asi až tak graficky a esteticky čistá a minimalistická, až je trochu sterilní a "od-duševnělá". Samotný humor je v podstatě milý a zcela neškodný, bohužel mě kdovíjak nebavil, což je obecně problém všech těchto korporátních a moderně profesních sond do života soudobé "dělnické" třídy, je to tak trochu reflexe banality pozdně-kapitalistického života, což myslím trochu s nadsázkou. Jako nejroztomilejší mi přišel začátek knihy a humor spojený s děckama, jejichž hlášky a logika je vždy nezištně vtipná.
Značně to připomíná sérii Walking Dead, ať už díky dopadům lidí, kteří si hrají s vúdú, nebo také kvůli záhadně prosperujícím komunitám uprostřed katastrofické spouště. Scénář nám však hned v prvních stránkách poodhalí, že věci nejsou jen tak a temné pletichy sledujeme paralelně s usazováním momentálně hlavních protagonistů, takže tu je o něco méně napětí. Já bych díl neodsuzoval, tyto série nebývají vždy sledem dějově akčně-kontinuálním a lineárním, často se zastavují, vypráví vedlejší příběhy, osvětlují backstories jednotlivých postav apod., stejně jako zde. Ale jo, je pravda, že Abe by se tu vůbec nemusel crcat a potloukat...
Kdyby nebylo tvrdohlavosti hlavních postav a jejich umanuté snaze řešit sama sebe, byť to má možná co do činění s apokalypsou, tak by šly některé věci možná lépe. Ač se jedná de facto o ucelený děj, je rozfázován na čtyři povídky. Škoda té druhé (Léčitel), ta byla vystavěna mistrně atmosféricky dle mého tajemstvímilného vkusu, ale moc hekticky utnuta a řekl bych promarněna, škoda.
Povím takto - tento komiks tak hezky a roztomile začíná, načež nasedá na bláznivou skluzavku, která však končí v naprosté scenáristické zadnici. Mám často rád, když se něco urve zcela z řetězu, ale tady jsem už upřímně nezachápal, co nám chce francouzsko-mexické tvůrčí duo říct, ač tuším, že možná něco chtělo, ale ztratilo se to v jakémsi kanabisovém oparu či snaze být soudobě pubertálně relevantní, těžko říct. Přitom je to komiks prošpikovaný příjemnými fóry (a v češtině fakt hezkými slovními hříčkami) a je zajímavě nakreslen. Ač vidím jasného a klasického Sandovala, který střídá míru detailnosti, tak jako kdyby jeho ruku občas držel Sfar. Je to možné?
Milý deníčku, takto to dopadá, když je policie příliš shovívavá... ještě k tomu na squattery, panejo! Ačkoli se jedná o dva příběhy, příjemně na sebe navazují a pokračují v přiměřených kvalitách celé série, která se mi zatím celkem líbí.
Jedna dlouhá bitka od začátku do konce, prošpiknutá patetickou retrospektivou Sanjiho a Zeffa a neméně patetickým morálním dilematem Gina. Doufám, že ve svazku 8 trochu popojedeme.
Liv Strömquist zase něco načetla, následně to zkompilovala, sem tam simplifikovala, populárně a lidově (moderně) bodře se jala vysvětlovat a kreslit. Její kompiláty a drobné úvahy však nejsou bez zajímavosti a terče, do kterých tentokrát střílí, si samozřejmě zaslouží vymáchat v hnoji sebelásky, obalit v peří rádcovství a vystavit v muzeu idiocie. Jako vždy nemusím souhlasit se vším, ale autorka je zábavná a bavila mě i tentokrát. Skvělé, že Paseka pokračuje v jejím vydávání.
Do jisté míry tu platí to, co jsem psal u Zlodějky. Do toho si ještě přimíchejme trendy úlitby a prohlášení o zlých imperialistických a rasistických muzeích či ageistické výstupy proti starším, takže tu máme takový klasický dnešní obraz generace Z, která se sice tváří nejvíce volnomyšlenkářsky a pokrokářsky, ale vlastně je arogantně nesnesitelná a paradoxně značně nesnášející. Naštěstí jsou to jen takové ty otravné vedlejší hlášky, které jsou s nadsázkou zlehčovány a které se ztrácejí v poměrně milém příběhu, který Tamaki umí - podobně jako v jiné jiné letní romanci Jedno obyčejný léto, ono chvění okamžiku. Jakože si vyjede parta holek do New Yorku a na první pohled tak telecím způsobem turistují (ač turisty samozřejmě nemají rády), podobně jako miliony dalších jiných lidí. Na druhý pohled je ale zřejmé, že to, co se zde odehrává, lesbické vzplanutí, snaha něco zažít, zhulit se, nechat se ohromovat nejslavnějším velkoměstem, to všechno je pro dané protagonistky naprosto formativní zážitek, na který se už nikdy nezapomene. Ono toulání je super, souhlasím.
Usagiho budu číst do konce svých či jeho dní, ale začínám mít čím dál více neodbytný pocit, že se nám trošičku opakuje a že už ani Sakai neví, kam směřuje. Nic proti tomu, rád si přečtu drobné příběhy, o to více, když se odehrávají v zasněžených horách Japonska. Ale poučení čtenáři přece dávno vědí, že nemají přespávat v osamocených chýších s podezřelými obyvatelkami. A druhý příběh využívá už naprosto stejného principu jako příběh první, který nebudu ale hlouběji rozebírat, abych nespoiloval...
Naprostá paráda odvyprávěná tak, že připomene ty nejlepší mytologické světy a zápletky Gaimana či Willinghama, tentokrát dojící ruský folklor. Možná jsem nechytil všechny narážky side questů vedlejších linií a jako otec už jsem nějak zvláštně a více citlivý na vraždění nevinných dětí, ale jinak za mě totální komiksová lahůdka.
Jsem dalek tomu, abych skákal na vlnu proplánovaného škarohlídství a trollení, nicméně tohle je ještě horší, než to na první pohled vypadá. Nechci se dotknout starého autora a nakladatelství Mystery Press, ale tohle umět prodat je skutečně husarský kousek. Pomiňme provedení, sešit v papírovém boxu, který je sice hrozný a brzy se ošoupe, propadne, natrhne, ale alespoň se snaží tvářit exkluzivně a dejme tomu, že relativně esteticky; někomu může přijít milé, že má originální malůvku.
Fascinující je zejména obsah vydávaný za "kultovní dílo", přičemž jediné kultovní je zde samotná postava Péráka. Ovšem Péráka naprosto charakterově zmrzačeného, v úvodu pro druhý příběh přiznaně "debilního". U prvního příběhu bych mhouřil obě oči, snad je i zavřel, a přiznal tomu jakýsi undergroundový vibe, kterému lze odpustit obsahovou i výtvarnou stránku nevalné kvality. S druhým příběhem, který měl vyjít o desetiletí později, už takovou míru benevolence asi uplatnit nelze - celé to připomíná pokus dvanáctiletého dítěte, a to včetně všudypřítomného rádoby humoru, který připomene styl Zeleného Raoula, ale v nezábavné verzi. Druhý příběh také ve své barevnosti jako by rozšafně skáče z nápadu na nápad, snad se snaží satiricky komentovat tehdejší společensko-politické dění, přitom si ale musí vypomáhat s opakujícími se motivy (lidské maso, skok z Nuseláku).
Celkově ne úplně drahé provedení a nezajímavý obsah pak samozřejmě ostře kontrastuje s šílenou, řekl bych až nemravnou, cenou. Když připočteme řadu překlepů v ošklivém letteringu - "umělá inteligence si dokonce poradila i s textem" -, a tím pádem i odbytou redakcí, je tohle fakt výsměch. Nikdy jsem nechtěl být nespravedlivě zlý a zbytečně kritický, ale tady se v mnoha ohledech nestačím divit.
Po dvou prvních kapitolách jsem měl chuť knihu odložit a otagovat to tady "nedočteno", nicméně jsem tomu v ostře slunečném dni dal ještě šanci a pomalu tomu začal přicházet na chuť. S vědomím, že mám rád podobné hříčky, které mixují a stavějí věci do nových absurdních perspektiv, jsem se prolouskal až do konce a konstatuji, že původní pubertální "haha, oni jsou zhulení" se rozvine i do jiných relativně zábavných rovin. Velice zajímavá je i odvyprávěná anabáze s dvěma "datovými porážkami", které autoři zažili, a vlastně až celkem akademicky působící esej o díle, která se dá vzhledem k dané ztřeštěnosti látky považovat téměř za "nemístnou". Řekněme, že vtipnost nápadu dalece převyšuje vtipnost díla, na druhou stranu nějaké vtípky se také opravdu povedly, to zase nechci lhát.
Nechci se opakovat se slovy o rozdílných přístupech výtvarných a scénáristických, kdy je třeba říct, že ukrácené životopisy se opravdu někdy těžko komiksově uchopují... nicméně tohle jsou příběhy o skutečných (super)hrdinech. A jak to bývá v případě nejen československých dějin, za hrůzami druhé světové války a nacismu prosvítá obžaloba rudé totality a neméně děsivých a nespravedlivých poválečných let.
Místo toho, abych se začal nudit při stylu vyprávění, ve kterém jdeme v čase dozadu a dozvídáme se životní osudy jednotlivých aktérů, přistoupil jsem na tuhle hru a vychutnával si tenhle celkem originální a zajímavý příběh. Rozuzlení a poukázání na (relativně očekávatelného) viníka beru, trochu mhouřím oči nad tím, kdy k tomuto "vyjevení věcí" mělo dojít, a to nemyslím v umístění v předposlední kapitole (to je ok) jako spíše v podivném načasování v příběhu, o kterém však nebudu spoilovat. A úplný závěr, to je americký patos, který si Kindt může strčit tam, kam slunce nesvítí, a nemyslím tím Mariánský příkop.
Další Mignolovy fragmenty, které mi udělaly radost - je to ten typ knihy, se kterou se na chvíli schoulíte v křesle pod lampou a přestože jsou náměty hororové, já se tehdy cítím dosti cozy. Je to trochu poslepované ve smyslu, co "Mignolův šuplík dal", ale je dobře, že dal. Možná lehce netypické je to, že vše je psáno s humorem, což podtrhuje mnou zmíněné pocity. Jediné, co by šuplík už vydávat (a dodělávat) nemusel, je poslední nedokončený příběh s chobotnicí. Takhle asi stačilo...
Lhostejno, zda anglická detektivka, americké sociálně-psychické drama z hotelu na divokém západě, thriller z antarktické základny, či dobrodružně-kriminální sci-fi ze dna oceánu jako v tomto případě - tyhle napínavé komorní kousky s dusivou atmosférou mezilidských vztahů těch několika málo aktérů mám moc rád. Jak bylo řečeno, čte se to dobře, napětí trvá, a ano, celé to připomíná Jeffa Lemira. Vsadím se, že za deset let si budu myslet, až budu vzpomínat na tohle dílo, že to udělal Lemire, promiň mi to, Kindte.
Zdejší akvarely mě baví podobně jako u (Lemirových!, respektive Nguyenových) Předků. Jen je to celé samozřejmě kindtovsky "ošklivější", ne nutně ošklivé, jestli mi rozumíte. Občas mi vadil častý přeryv dvou rovin vyprávění, kdy retrospektivní vyprávění nekorespondovalo ze zobrazovaným dějem, což je fajn jednou dvakrát, ale ne úplně ve vícero kapitolách. Duchařský rozměr je tu také, řekl bych, značně redundantní. Přes to všechno jsem zvědavý na druhý omnibus - pokud udrží kvalitu prvního dílu, půjdu nakonec klidně s hvězdičkou o stupeň výše.
Je to taková hříčka a studie těla a jeho pohybů, kterou je třeba číst koncentrovaněji, tak trochu jako poezii, zastavit se se stránkou, zadumat se, ona se vám pak třeba odmění.
A já bych předvídatelnost scénáře naopak vyčetl - jsem odkojen geniálním televizním seriálem s Davidem Suchetem, ve kterém jsem byl vždy napjatý až do samotného konce, jak to vlastně bylo a přes různé rafinované tipy jsem se asi téměř nikdy netrefil. Nicméně slavnou Smrt na Nilu jsem v mládí zfilmovanou pravděpodobně viděl, nepamatuju si z ní, jak u mě bývá zvykem, krom Ustinova zhola nic. U tohoto komiksu a naivního zobrazování jsem pachatele tušil takřka po celou délku knihy, což mi dosti kazilo dojem, neb Poirot není Columbo, že ano. Ale v tuto chvíli nevím, zdali za to může předloha, nebo tato adaptace, která zrovna další jiné kvality, ať už výtvarné či jiné, příliš nenabízí. Škoda.
Ta kniha působí zvláštním dojmem - ač je jeho pojítkem touha po dobrodružství, vypráví o mnoha věcech, jelikož je to vlastně slepenec tří komiksových útvarů, které se dále fragmentarizují. Zprvu jsme svědky, byť až téměř sterilně emočně lakonického, ale celkem realistického vyprávění o nešťastné výpravě dobrodruha Scotta na jižní točnu. Pak si čteme o velice humorném posledním přání otce, které se následně rozštěpí v různé meta podhistorky, abychom skončili vysloveně u minipovídek, které obsáhnou lesní příšery, mořského malíře, poustevničení, western i horskou výpravu. Něčemu chybí téměř pointa, ale většinou je hlavní ona absurdní či milá atmosféra s lehce dětinskou kresbou španělského autora, který jako by necenzurovaně kreslil to, co mu zrovna přišlo na mysl a zasloužilo by si to čtyři stránky. Příjemný soubor, který si ale své fanoušky musí umět najít.
Špalek a nelehké téma, které se čte překvapivě pohodlně. Mnohdy drsný, ale velice pěkný "beletristický" vhled do japonské historie a zvyků problematizující základní morální otázky viny a trestu, jedince a společnosti.
Pochopil bych některé námitky vůči bezpointovosti zde obsažených příběhů, na druhou stranu já si knihu užíval už jen proto, že mám rád Mignolu, kde není Hellboy, mám rád mignolovský tajemný vibe a atmosféru, kterou je schopný od první stránky vybudovat. Je to občas takový téměř-Gaiman, ale má své vlastní neoddiskutovatelné kvality, a to včetně jedinečné kresby. Naopak Mignolu chválím, že pátrá ve své kariéře dál, že jeho imaginace nevysychá a že se přiznaně inspiruje jinde. Já jsem si tuhle krátkou cestu zatím užil.
Krom snad latentních sadistických choutek autora nemám komiksu moc co vytknout, krom lehce karmické pointy druhé povídky nemám na komiksu co výrazného pochválit... snad jen, že první příběh byl celkem napínavý, že jsem přejel dvě stanice metra, aniž bych si všiml.
Zprvu velice příjemný bizár se záhadnou literární zápletkou obsahující pití piva, skvělé divné historky a obsesivní pátrání. Všechno fajn, má to vskutku pár parametrů thrilleru, ale nihilistická nesnášenlivost hlavního protagonisty jako by se rychle vytratila a "vyřešení" záhady pak celý příběh kompletně zabije - nakonec jsem si neodnesl žádnou hlubší myšlenku. Vlastně bych ocenil větší bezpointovost, než tohle trochu vytracené pseudospekulování. No dobře, lhal bych, kdybych si nic neodnesl - teď vím něco více o Šolochovovi a žakarandách.
Nejsem si úplně jistý, zdali je svým způsobem otravnější například zlomyslná, konzervativní a lehce senilní babička, nebo třeba úzkostná a nihilistická vnučka, adresátka jejích výčitek. Pravdou je, že jsou obě postavy relativně vtipné ve svém určitém cynismu či ironii. Těžko také říct, do jaké míry tu autorka autobiograficky reflektuje život svůj a zdali zažila roztomile až děsivě absurdní historky a rozhovory, které zde předkládá. Nicméně jsou tyto svědectví nad fraškovitostí dnešních mezilidských vztahů předávány s umem a nadhledem, zvláště když vám zrcadlo umí nastavit i seroucí mopsík, umírají pokojová rostlina či pyromanský topinkovač.
Budu se opakovat, ale fantasy komiksům obecně velice sluší a, i když jde mnohdy o obsahově ne tak zajímavou věc, nějak je to celkově líbivější. Tady se G. W. W. vytáhla s celkem zajímavým příběhem, který mě bavil - lehce warcraftovské vyznění je sice plné válečné vřavy a tedy i krve zasazené do katastrofické éry úpadku, ale vlastně je to celé v podstatě dosti cozy fantasy, ač si pod tímto "žánrem" představíme asi něco trochu jiného. Máme tu dojímavé i romantické scény, samozřejmě mezidruhovou lásku, vtípky a v překladu zajímavě pojatý pseudopolský dialekt. Autorka se tu snaží rozehrát jakési kulturní rozdíly mezi orky a lidmi, ale v podstatě mají všichni lidské chování a je to jedno. Do dalšího dílu půjdu, je to příjemné dílo.
Revolučností a zásadností komiksu si nejsem zcela subjektivně vzato úplně jist, ale může za to moje čtenářská únava materiálu - už mám za sebou celou řádku zajímavých experimentálních děl, proto mě toto úplně ze sedla nevyhodilo. Ale komiks je to bezesporu dobrý, nápaditý a velice příjemný. Momentky z jednotlivých dějinných epoch, desetiletí a okamžiků, zůstávají vytrženy z kontextu a nechávají čtenáře hádat a domýšlet osudy aktérů a míst, což s sebou nese zajímavé chvění tajuplnosti a pomíjivosti, které se časově prolínají v jedno zamotané klubko. Které ovšem má svůj začátek i konec. Moc pěkná kniha!
Chtěl jsem napsat, že chápu, že CREW startuje novou edici s takto zvučným autorem, ale že nechápu, proč zrovna takovou naprosto průměrnou ptákovinou... a hle, tolik spokojených čtenářů. Záhada. Já naopak ještě teď lituji, že jsem do toho investoval čas. Takhle si nějak představuju špatný Hunger Games (aniž bych je teda četl).
Latentně psychedelická série příběhů, která v sobě mísí vážné a realisticky psané rodinně-sociální drama s hipísácky sektářskými a nadpřirozenými jevy, hledání vlastní identity s absurditou bytí i celkového vyznění. Samotná hlavní protagonistka také zvláštně osciluje mezi překvapivě vyrovnanou a úspěšnou ženou na jedné straně a bláznivě spontánně jednající osobou zavrhující vše na straně druhé. Clowes je specifický unikát a jsem rád, že ho tady někdo vydává.
Já bych řekl, že tady není nic jako doprovodný text, tohle je naopak historický životopis s doprovodným komiksem, když se to vezme do důsledku. Nevím přesně, kdo je Denis Jerie, ale jeho text je až na pár výjimek (překlep/chyba v dataci Bílé hory, pro-švédské vyznění okupace proti zlým katolickým Polákům, nereflexe kalvinismu apod.) velice hutným a poučným historickým textem, se kterým si člověk zopakuje a následně rozšíří obzory. Nejdříve jsem si říkal - jejda, to je textu, obrázků pomálu. Ale následně jsem se mnohem více těšil částí textovou. Komiks "jen" opakoval a trochu doslova "ilustroval". Člověk, co má rád historii, vyjde z této četby osvěžen.
