Ano, je to takový klasický dobrodružný sci-fi fantasy brak disponující hned na první stránce sexy potetovaným pozadím v tangách a pravopisnou chybou ("jako by hudba"). Jediné dva zajímavé momenty se mihly na chvíli, když se objevila podivná hmyzí rasa, a pak v předposlední chvíli, kdy se trochu vysvětlovaly geopolitické záležitosti. Jinak přes humorné pokusy nuda a podprůměrný scénář. Dávám asi přednost křesťanským relikviím a propracovanějším sci-fi.
Hrozně banální věc, ve které se dva naprosto nesnesitelní a nesympatičtí týpci vydají na cestu časem, aby si nehorázně užívali. Říkal jsem si, jak je možné, že takové dva narcistní tydýty vybere lidstvo (vláda USA) na takovou misi, ale pak jsem si uvědomil, kdo jim dnes už podruhé vládne, takže jsem přistoupil na "realističnost" tohoto kroku. Jasně, že cestování časem může přinést nějaké ty paradoxy a vlastně to může být extrémně nebezpečné, jak zmíní zdejší vědátoři. Načež oba dva idioti změní velmi výrazně linky ve všech možných a americkému čtenáři jakžtakž známých dějových období. A pak máme příběhu věřit, že tenhle ohromný bordel oba cápci, poté co prošli morálním uvědoměním (no spíše je někdo zradil a jde po nich navíc komando), během chvíle důkladně napraví ku spokojenosti všem, dokonce přidají nějaké to dobro navíc v osobním životě, slzička musí ukápnout. To všechno s typickým "pomrkávajícím humorem" jak z marvelovských filmů. Eh. Druhá hvězda za kresbu a rychlý spád.
Důvod, proč jsem do tohoto komiksu šel, byl primárně fakt, že to psal Lewis Trondheim. Pak možná trochu to, že to vypadalo na první pohled trochu jinak a také jsem se ptal sám sebe, zdali u mě něco, kde je Kačer Donald, dokáže vykřesat jiskřičku nostalgie. Na konec vyzdvihnu jen bod 2, neboť kresba je opravdu celkem půvabná a díky moc hezké noční až magické atmosféře změkčuje ty disneyovské mainstreamovské "animace". Scénář je jinak až na pár super vtípků s retardovaným Goofym průměrný, sentiment jsem nepocítil.
Slušný dojezd, zajímavě pojatý, o dost vážnější než některé díly dozadu, ku cti budiž i fakt, že akční scény zde nejsou natahovány přes celou kapitolu, ale jsou hezky rychle vyřešeny, šroubováky do brady vraženy, kyselina chrstnuta a údy vyrvány. Mírná pohádkovitá katarze po tom všem. Díky, že to dovyšlo.
Alfonso Casas nám předkládá opět formálně vymazlený komiks se stejnými personalizovanými protagonisty ztělesňující vnitřní démony, tentokrát však přibyde jeden nový. Je to opět dosti autobiograficky úzkostlivé a opravdu až uplakaně "křehké", nicméně ony metafory a symboly, byť někdy možná trochu klišovité, jsou velice vyvedené, namátkou hotel Nostalgie či život jako sněžítko. Připočtěme hru s přibývajícími barvami a naprosto suverénní moderní kresbu a máme tu opravdu pěkný psychologický komiks, u kterého už doufám, že se Casas životně opravdu našel. Aneb jsi borec, kámo, kreslit umíš, vyprávět taky, i cenu jsi dostal...
Biografický komiks, který v sobě mile propojuje skutečné osudy s beletristickou formou, ve které je přes zrůdnost nacistické éry prostor pro pravdu, lásku a hřejivé teplo, které sálá až ke čtenáři. Kam se na Sophii Scholl hrabe Wonder Woman. Tohle byla a je skutečná superhrdinka.
Ok, beru lehce zpět, co jsem napsal trochu zklamaně u předchozího dílu - Powell umí být i přes infantilní vyznění vtipný a někdy dost vtipný. Goonův origin je dojemný, parodie na superhrdinský žánr je strašně vtipná, i když progresivně levicově orientovaným čtenářům může popraskat nejedna žilka (ačkoli Powell sympaticky politicky "píská rovinu", co jsem si tak všiml), prohibiční příběh je ucházející, ač na konci už ne tak dobrý, a poslední hororově laděný příběh, situovaný konečně zase "doma", je výborný.
Oceňuji Powellovu nekorektnost, cit pro ženské křivky a zejména povídku, která upomíná na nešťastné události požáru v továrně Triangle Shirtwaist v roce 1911, což nemusí českému čtenáři hned dojít (ona těžká parodie na dravý kapitalismus je jenom zrcadlem toho, co se skutečně z hlediska "bezpečnosti" událo), ale na druhou stranu nelze pominout, že Powellův humor je někdy fakt až triviálně pitomoučký. Krátké rozházené příběhy v Goonově univerzu mi navíc moc nesedí.
Když se spojí skvělá a svébytná Namaiova kresba, jež si mě získává čím dál více, a velmi důležitý obsah, tj. připomínka kulturní genocidy v Tibetu a obžaloba čínského komunismu a imperialismu v jednom, dostaneme velmi zajímavé a v jistém ohledu i poutavé čtení o nešťastném a (teoreticky) mírumilovném boji buddhistické země proti diktatuře a zlu. Jednoduchá morální otázka, na které se láme politický chléb dodnes - kdo se s Dalajlámou nebojí setkat, má páteř, kdo odmítá, je obyčejný přizdisr*č.
O samotném autorovi scénáře, který se nyní skrývá pod pseudonymem, nevím, co si myslet, asi to je trochu šílenec, ale tohle se mu povedlo.
Jasný Itóův styl, jak ho máme rádi, absolutně weird hřebíková postava a vršící se zápletky, které čtenáře nenechají být. Na Itóvy obdivuji, jak dokáže míchat předem očekávatelné události s těmi naprosto nevyzpytatelnými, kdy vás vždy překvapí. Ať se tu děje cokoliv sebebláznějšího, místní postavy se zde vůči těmito jevům chovají maximálně naivně iracionálně, ale i racionálně vzpurně. Nikdo však nezpochybňuje, že se to vlastně děje, což tomu všemu dává takový bláznivý nádech japonského magického realismu. Soiči působí jak naprosto všehoschopný zplozenec pekla, na druhou stranu se umí urazit ve škole, dostat za vyučenou od svého staršího bratra, či vyhubováno od rodičů - na nejbližší rodinu jako kdyby své děsivě nadpřirozené brikule aplikovat takřka nechtěl. A do tohoto podivného mrazivého hororu přidejte špetku humoru a máme tu další obskurní jízdu, za což má u mě CREW velké dík.
Meeuwsenovi barva velice sluší. Stejně jako jeho náhlé nadšení pro dítě, kterého se mu dostalo v padesáti letech. Roztomile pak popisuje onen magický a krásný okamžik zrození, na které slova nestačí, nicméně nepopisuje nic jiného a hlubšího než to, co se děje milionům lidí po celém světě, byť v trochu jiných kulturních a zdravotnických podmínkách. Jeho "fňukání" a úvahy nad rolí otce jsou trochu úsměvné - pravdou prostě je, že celé těhotenství (a pak často bohužel dlouhá léta po porodu) si vytrpí a odžije matka. Zatímco na autobiografiích mám rád moment sebereflexe a vtipného sebeshazování (je-li upřímné), Meeuswen se krom onoho fňukání (které na autobiografiích naopak nesnáším) uchyluje i trochu k heroickému vykreslení svých probdělých nocí u dítěte. To však nemění nic na tom, že je to milé, místy vtipné a dojemné, že mi slzička téměř ukápla a že je to prostě výtvarně moc pěkné. Ta hra s barvou a střídání "moodu"´, ročních období a lokací je z komiksového hlediska naprosto perfektní.
Je fajn, že se k nám Goon po letech vrátil; vlastně si možná až teď uvědomuji, jak hezky je nakreslený. U první povídky a bourání čtvrté stěny jsem si trochu říkal, že to není ani vtipné, nicméně třetí povídka mě zase vzala za srdíčko.
Mohu zopakovat posté, že nejsem u tohoto cílová skupina, ale prostě... proč? Proč?! Proč někdo má potřebu dojit krávu, co ještě mléko dává, takovýmto nesmyslným způsobem, u kterého můžeme polemizovat, zdali je objektivně vůbec vtipný? A zároveň ničit předlohu, která stojí na úplně jiné atmosféře, emocích a vlastně základu? Ano, je to pro děti a neškodné, prošpikované narážkami určené fanouškům, ale... proč? Sapkowskému to snad neukazujte, nebo si podřeže žíly nilfgaardským nožem. Druhou hvězdičku přidávám za znamení v podobě srdíčka.
Měl jsem možnost si tenhle špalek přečíst v polském překladu a musím říct, že je to jedna velká znepokojivá a depresivní jízda, ve které sledujeme nešťastné osudy hlavního hrdiny, který je determinován obtížným rodinným prostředí alkoholického paranoidního otce a vyhořelé matky. Přimíchejme bezperspektivnost jižního Švédska a kontrast mezi protagonistovým fašismem a objevováním vlastní homosexuality a máme zde velice tíživý obraz jedince i společnosti. Obraz, který nesoudí a ukazuje, že to, co se zde děje, může být až nepříjemně dramatické a realistické zároveň.
Jeden z nejhlubších komiksových zážitků letoška, osobní topka.
Komiks, který zde neprávem zapadne. Já osobně jsem si k Arvo Pärtovi našel cestu až před devíti lety v kanadských lesích, kde jsem ho vlastně poprvé pořádně ve sluchátkách a v kontemplativních chvílích vprostřed divoké přírody poznal. Od té chvíle ho a jeho hudbu zbožňuji. Komiks je krásnou pokornou (jako je estonský autor i estonský protagonista sám) poctou jednomu z nejlepších skladatelů současnosti a zároveň vyprávěním o cestě a hledání zvuků, hudby, Boha i nové vlasti, když ta pravá zrovna spočinula v bolševickém pekle.
Je to série, ve které se střídá ukrutně, ale ukrutně nudná akce, při které mám sto chutí knihu vždy odložit, s vyprávěním a rozvíjením onepiecovského světa, který mě naopak baví a brání mi hodit tyhle piráty do koše. Metaforicky řečeno, samozřejmě.
Komiks s velice příjemnou kresbou (ač občas nepoznávám jednotlivé postavy), do kterého se vkrádá velice sympaticky až něžně můj oblíbený magický realismus. Ve vzduchu visí tíživá atmosféra konce první světové války, že je až skoro s podivem, že autor je současný, nikoli sto let starý. Ale jako kdyby všechno bylo jen určitá předehra, rozehrání, které však brzy končí a není nic dál. Je to něco, o čem bych chtěl číst marquézovský román, o rodině, do které se už někdo nevrátí, či kroniku místního města, kde se občas proletí pterodaktyl a kde duchové spolu závodí ve větru... takhle je to "jen" surreálná minipovídka s válečnou hořkostí na rtech, škoda!
Další z českých příběhů poloviny úděsného 20. století, který vás tak akorát nas*re. A to připomenutím známé události a tím, jakou vražednou mašinerii a nespravedlnost zde komunisté rozpoutali. Zpracování je spíše zjednodušeně poučné než komiksově kdovíjak umělecké, nicméně má to vzhledem k obsahu své emočně silné momenty.
Po formální stránce sexy komiks z indických reálií s příjemnými barvami, kdy mi kresba postav někoho silně připomínala... teprve teď jsem přišel na to, že asi Mathieu Bableta. Anyway, čekal jsem to po všech těch chvalozpěvech trochu hlubší, filosofičtější, ale to bychom asi nesměli být na půdě takového komiksu. Ano, je to příjemně čtivé a místy spíše než dojemné dosti vtipné, v pozitivním slova smyslu. Ale všechno jen jako takový velmi pomíjivý závan lidskosti, rychlokvašný nápad rozvedený do pěti kapitol, ve kterých se ten celý námět o smrti a bojem s ní rozpouští v několika zajímavých historkách, scénách, dialozích a vlastně sebenaplňujícím se proroctví; jinak ta opakovaná reinkarnace ve stejném těle nedává ani moc smysl. Stejně jako jakési Smrtčino uvědomování si hodnoty života během pár chvilek na Zemi. A tohle mírné klouzání po povrchu ač pracující s náboženskými a nadpřirozenými motivy vypovídá spíše o duševní vyprahlosti moderní doby - nic zvláštnějšího, než, že je člověku smutno, když někdo umře, tam moc není. To pak do jisté míry korunuje klasická "instapoezie" od Akur Puri (anagram Rupi Kaur?).
Rád jsem si to přečetl, ale čekal jsem mnohem víc.
Na můj vkus působí scénář i dialogy trochu nevyzrále, sice nadšeně s pokusem o humor, ale trochu dětinsky. Kresba někdy nabízí úchvatné robotické až nadpřirozené postavy, stejně jako vesmírné scenérie, ale ve chvílích pozdějších reminiscencí se výtvarná stránka proměňuje v hyperrealistickou záležitost, ze které se mi chce - dámy prominou mou francouzštinu a slovenštinu - vysloveně grcat. Osobně asi netoužím se do tohoto univerza a postkatastrofického příběhu s environmentálním poselstvím vracet.
Řekl bych, že to je řemeslně dobře zvládnutý a dobře nakreslený komiksový příběh se sympatickým a sympaticky drsným hlavním hrdinou, co kope zadnice komukoliv kdekoliv, navíc chrání malé děti, žejo. Samotný příběh, lehce nedovysvětlený, s antielitářským poselstvím v postapokalyptickém prostředí s krysařskou inspirací mě však příliš nezaujal. Sám autor pak přiznává, že dialogy jsou pro něj "doplněk", což je fér, leckdo dává přednost akci. Nebere mě to, ale tady to tomu v tom jakémsi dějovém minimalismu relativně sluší.
Já mám k raným devadesátkám, obecně k té době, vždy těžký sentiment, ač jsem byl ještě mrně. Zde se navíc jedná o adaptaci úplně první povídky a následného rozvedení světa pod dohledem samotného Andrzeje, moje uši i oči se tedy automaticky a natěšeně nastražily. Jenže si říkám, že kdybych četl první příběh před samotnou povídkou, asi by mě to do děje nikterak nevtáhlo. A druhý příběh je naprosto zmatečný a zaklínači vypadají a chovají se jak úplní retardi; doufám, že to Sapkowski tak nemyslel. Já neznat ono universum z knihy a následně her, byl bych poměrně v koncích. Při vší úctě k bardům počátku tohoto světa je to lehce naivní a úsměvné (viz Fry), stejně jako tomu dělat limitovanou obálku. Mnohem lepší adaptace vznikly později, nedávno, například toto. Ale má to přes to všechno něco do sebe...
Barevný a lehce experimentálně laděný špalek, který se čte jednodušeji, než by se dalo na první pohled na trochu infantilizující výtvarnou stránku čekat. Autorovy velice křehké psychické stavy jsou zde velmi zajímavě vykresleny skrze historky a jejich nápadité podání, které u mnohých může vést ke zbrklému odsouzení. Vážné téma pak sklouzává i v grotesku a vtip. Škoda jen, že to ke konci trochu ztratí šťávu.
Tenhle omnibus je taková komiksová "symfonie", neboť v několika svých kapitolách, tedy "větách", střídá zajímavě své tempo i tématiku, od úvodního tajemství přes rozvíjení tématu až k mimozemskému střetu polo-epických rozměrů. Nemohu říct, že by mě zde Kirkman a De Felici nebavili, ale Kirkman byl pro mě v Živí mrtví vždy mnohem silnější ve svých psychicko-sociálních rozebírkách - zombíci byli vedlejší apokalyptickou kulisou. Zde se však zaměřuje více na sci-fi fantasy aspekt potenciální katastrofy a vypráví toho možná až příliš... a stejně jako mnoho jiných symfonií mohl by skončit mnohem dříve, tohle je opravdu trochu natáhnuté. Jinak originální a v podstatě zajímavá bichle.
Z první kraťoučké povídky dosti duchařsky mrazí, druhá je dosti potřeštěná, ve třetí (nyní už můj oblíbený) Tomáš Pánek rozvíjí opět atmosférický příběh, ze kterého plyne poučení, že když dáte dítěti jednu výchovnou, tak vás démon spálí v peci, a nakonec ve čtvrté se spojí psychoterapie s čarodějnictvím a zároveň takovým tím podivným mýtem, že witch hunteři jsou snad - pokud v daném prostoru čarodějky skutečně existují - nějací zlí... :-)
Líbí se mi zde a přijde mi velice roztomilé, jak se Miloš Kučera se svými upíry a zejména stylem kresby a rozvržením kompozic a témat do okének stylizuje do Mikea Mignoly. Jinak takový průměr.
Povídky nabízejí často jen velmi rychlý nápad a jakous takous pointu, logicky, vzhledem ke své "nedélce". Všechny do jedné, ať už za hranou "experimentálního androše" či ne, však zaujmou svou výtvarnou stránkou. Rozhodně musím vypíchnout poslední kousek Battery-Head: Strašidelný dům od Tomáše Pánka, to je fakt hrozně dobré dílko, v jistých ohledech geniální.
Já jsem člověk poměrně konzervativní, takže nevím, zdali se mi změna formátu a grafiky líbí, na druhou stranu nemůžu říct, že se mi nelíbí. Vlastně je výsledek dost fajn...
... větší problém jsem měl zpočátku s tím - s pokorným vědomím, že udělat krátkou povídku je kumšt -, že tentokrát zde nenarážím na moc kousků, co by mě obsahově oslovovaly. Avšak postupem času jsem tomu přicházel na chuť a zejména poslední větší povídka "Vynoření ostrova" se náhle také vynořila a poměrně dost se mi zalíbila, neb mluví o zajímavém tématu. Ač tam tedy pro mě nepochopitelně procpala dost divné narativy ("jooo, ti komunisti to museli tady zalejt vodou, protože čistá energie a protože vzpomínat na minulost je konzervativní, ale tadyti kapitalisti, to je panečku zbohatlická verbež"). Pěkný byl i příběh "Harpy Garden" od Angry Albatros, která má podle mě ještě budoucnost před sebou a ještě nám něco zásadního nakreslí a ukáže. Stálice Nicolas Mahler ani ve svém kraťasu nezklamal, zaujaly i "Heiligen" od Wilfling, relativně i rychlovky od Čupové, stejně jako hravých "48 políček" od Illnerové. Ještě, a to mnohem více (sympaticky) experimentální je zde Tučapský, i když obsahově mi to nic moc neřeklo.
Kromě zmíněného příběhu o Ada Kale považuji za nejlepší kousky z tohoto ročníku roztomilou polskou bláznivinu od Spella "Prostě se na to snažím nemyslet", temně melancholickou rakouskou povídku "Do luhů, do noci" od Suesse a vtipnou atmosférickou a výtvarně zdařilou "titulní" záležitost od Bergera "Karel Hynek Wáchal, mág". To bylo super.
Sborník (či obecně projekt) Aargh! je fascinující v tom, že si v něm můžete přístupnou formou přečíst třeba něco o bosenském komiksu. Kde jinde byste tohle našli? A ukázky některých komiksových tvůrců (Vicanović-Maza, Andronik) mě rozhodně potěšily/pobavily. Čtenářské potěšení jsem zažil také zejména u "Pan Pochyba" od Mawila či klasicky u "Jak kreslím komiksy #3" Čupové. Rumunský příběh "Dopisy z dělnické buňky" (Iancu, Surducan, Fedasová) byl výbornou sociální mikropovídkou o špíně kapitalismu, finanční negramotnosti, i neuvěřitelné vůli a pokoře jedince. Matyáš Namai přišel opět se zajímavým fantaskním námětem, pobavil pointou i druhý díl "Bruta". Kvituji malý aarghovský drápeček mého milého známého Adolfa Mendelhofa a jestli mě něco ke konci naprosto dostalo - a to díky momentální životní situaci, která je zde vykreslena jak přes kopírák -, tak je to Nikkarinova "To byla zase noc!". Ono je to v podstatě strašně banální, ale děsně mile laskavé, až mi to vykouzlilo úsměv na tváři, že se těším domů.
Takhle zpětně člověku teprve dojde, že se tento díl trefil do invaze fašistického Ruska na Ukrajinu a že to má vliv i na mezinárodní komiksové styky. Pojítko s historií Španělska, které je tu tématem, může se pak jevit trochu jako oslí můstek, ale vlastně se zde skutečně lehce naleznou styčné body.
Zaujala mě úvodní ukázka o Lasicovi a Satinském a nyní plně chápu, proč je to tak oblíbený a chválený slovenský komiks. Pobavily mě či zaujaly Čupové "Jak kreslím komiksy", Novákové "Pasti", Muravské "Studený čaj", Šlajchova "Lulenka na stopě zločinu", klasicky jednostránkový "Mourrison" i Stojanovičův "Poučný příběh", který by si možná zasloužil barevnou kresbu, protože to se k malým myškám hodí (David Petersen a Jill Barklem vědí). "Svět slov" od Illnerové mě vysloveně pohladil na duši, "Vizarijské povídky" od Namaie měly parádní atmosféru, i když by si zasloužily možná o něco vypiplanější formu, ač ona syrovost deníků má taky něco do sebe. Kopeckého "Brut: Smaragdová jeskyně" byl velice vtipně vypointovaný, až mě ten dětsko-drsný styl mile překvapil. Gimenézovy "Proč chudí lidé nepáchají sebevraždy?" byla taková filozofující lahůdka. Co mě zaujalo z hlediska bizarního nejvíce, je však postava Petra Barče. Skutečně fascinující úkaz.
Jsou to velice ostré, drsné a sociálně kritické příběhy, se kterými kontrastují až líbezné roztomilé postavičky, respektive jejich obličeje. Až na to, že vás chtějí většinou okrást, zabít, podvést, případně jsou na takovém společenském dně, že jedí kostry ryb ze skládky. Některé z těchto velice neutěšených povídek jdou sarkasticky tzv. na komoru, jiné jsou trochu naivnější a hloupější. Všechno je to totiž vyprávěné z takového toho triviálního levicového narativu, ve kterém za všechno zlo na světě mohou zlí kapitalisté, policisté a samozřejmě CIA. Případně lidská přirozená touha po moci, sexu a penězích - ale když tyto touhy mají lidé bohatší, tak jsou vinni, když je mají chudší, tak jsou obětí systému. Že by byl komiks zcela bez textu se také nedá říct, pomáhá si explicitně různými slogany na billboardech či transparentech. Postavičky často disponují myšlenkovými bublinami, ve kterých je piktograficky sdělováno, co se děje, což celé čtení usnadňuje. Přesto je to zajímavý koncept a odraz doby počátku milénia, kdy v USA vládl George Walker Bush a antikapitalisté a antiglobalisté si mysleli to, co si mysleli. Něco se nemění, něco se změnilo zásadně.
Formálně naprosto precizní komiksová forma - Branko Jelinek je parádně vykreslený autor, který nás navíc posílá na fascinující a znepokojivou pouť do nitra protagonisty sžíraného vlastními úzkostmi, depresemi, strachy, sociální neinteligencí a z toho plynoucím podivínským outsiderstvím. Oskar Ed je smutná postava losera potácejícího se v surreálném psycho světě, kde chodby kanceláře jsou Kafka a jeho vnitřní démoni Lovecraft. Vše je nám servírováno po kouskách: napínavých, nepříjemných i komediálně-tragicky absurdních. Tyto kousky jsou pak rozseknuty vždy (v podstatě velmi vtipně) závažným a nedovyjasněným "to be continued..." jak vystřihnutým ze superhrdinských sešitovek.
Jako zobrazení všech možných fóbií zašifrovaných v snových metaforách až fantaskních lynchoidních světech to funguje skvěle. Jen se mi zdá, že ta celá pečlivě budovaná konstrukce ztratí na konci lehce dech. Je navíc natolik jinotajná, že těžko říct, na kolik jsem do ní nahlédl. A tím pádem ve mně zůstane hlavně atmosféra, pocit, že to je dobrý komiks, ale o čem to vlastně bylo, už za rok - stejně jako u všech jiných Oskarů Edů - nebudu absolutně vědět.
Co jsem měl tu čest, zatím se mi Daredevilovy příběhy z různých období líbily, některé dokonce velice. I tato příběhová linka je přes některé přehnanosti psaná velice čtivě - jediné, co nechápu je, že (spoiler:) můžete takhle vesele držet za ruku smažku, která vás zaprodala a zničila vám život za jednu dávku...
Asi nejostudnější fáze českých dějin od dob husitství, předehra ke komunistické diktatuře, to je zběsilý poválečný odsun Němců a jejich vraždění - připomenu, že například události v Postoloprtech mají být největším masakrem civilního obyvatelstva v Evropě v období mezi druhou světovou válkou a válkou v Jugoslávii. A způsobili ho Češi a jejich krvelačná touha po pomstě. Je dobré tyto hrozivé události kolektivní viny a zabíjení nevinných neustále připomínat, protože se nám už ztrácejí z mysli a kolektivní paměti - pamětníci už téměř nejsou. Je to příběh, který nám také říká, že dobro a spravedlnost ne vždy zvítězí a viníci mohou uniknout svému trestu. Zbývá tak snad pouze jejich hlodající svědomí (i když to mnohdy ani ne) a případně vyšší spravedlnost.
Více a hlouběji než zdařile vykreslené komiksové vyprávění, kdy se do černobílé vkrádá pouze rudá, znamení komunismu a krve, působí historická studie v druhé části knihy, kterou jsem si přečetl jako první. Jak si člověk listuje fotografiemi, opět se mu připomene, jak všechny ty prominentní bolševické ksichty padesátých let působí stejně - vypasenost, tupost, vypočítavost, zloba. Scenáristické názorové spojení tehdejších násilníků a vrahů s dnešními konspirátory a tzv. dezoláty je pak trefným udeřením hřebíčku na hlavičku.
Tentokrát nemám skoro co dodat k tomu, co napsal louza. Skutečně to má na první pohled parametry a námět, který je fajn (do toho nešikovný, ale o to realističtější Batman), ale celkově vzato je to trochu nedomrlé. Pěkná je výtvarná stránka přední i zadní obálky pod přebalem.
Mnohem raději mám ty pasáže, kdy se načrtává a vykresluje příběh. Tohle je tentokrát klasická manga rubačka s ohlašováním útoků a opakujícími se hláškami od začátku do konce, které mě nudí, když jsou tak dlouhé a natažené přes celou knihu. Na druhou stranu to kompenzuje humor a nadsázka.
Takový ten komiks ze série a kategorie, který mě nijak duševně neobohacuje, ale je to čirá zábava. A ty pohledy do očí nestvůr, které v sobě spojují majestátní nebezpečí, hrůzu a tupost, jsou vtipné.
První příběh se mi musí líbit tak nějak z principu, protože ho kreslil P. Craig Russell, druhý je taková normální jokerovština, ale se silným koncem, třetí příběh má formální i obsahové artové ambice, dokonce cituje Kafku, ale v druhé polovině sklouzne do mírného "wtf".
Poměrně působivě nakreslený a odvyprávěný (možná až na ty poloprudké střihy) komiks s originální zápletkou, který mi utkvěje zejména z hlediska sociálně-kulturní situace a (ne)ekologického chování některých rodin na Filipínách.
"Honem! Musíme ho zastavit, než se zmocní knihovníka!"
Docela by mě zajímalo, zdali má Rick Remender nějaké vlastní osobní problémy, nějaké trust a zejména daddy issues, protože tolik toxických rodinných vztahů najednou jsem dlouho neviděl...
Tenhle komiks, to je vizuální symfonie plná krásných barev a snových fantasy světů, která se přelévá až v jedovatě komiksové orgie. Je to ale zároveň asi bohužel jediná a poslední výraznější pozitivní věc, kterou o něm mohu prohlásit. Tato orgie vyčerpává a mění se v jeden nekončící bad trip. Toto námětem relativně zajímavé propojení fantasy s prvky sci-fi se utápí ve své nápaditosti. Tam, kde by autor mohl vystavět desítky úchvatných světů a vyprávět nám o nich, je místo toho nacpe do sedmnácti kapitol jednoho příběhu. Hlavnější postavy, o kterých dílo je, jsou de facto superhrdinové. Pakliže ovšem implikujete superhrdiny do fantasy světa, do světa principiálně magického a nadpřirozeného a v tomto případě i nedovysvětleného, ve kterém se může dít cokoli, vzniká nám ne úplně funkční přeplácaná hňahňanice. Přesto uznávám, že několik postav je nesmírně cool (Pištec, Volmer ad.) Ostatní obyvatelé tohoto světa či světů jsou naprosto nejprachobyčejnějšími smrtelníky, kteří dostávají opravdu své smrtelnsoti a umírají po tisících, jejich osudy nejsou zajímavé, nakládá se s nimi scenáristicky jak s odpadem, jako vedlejším produktem říší, ve kterých má někdo zpravidla žít, tak tam jsou.
Příběhově zde není akcentována pouze rodina, ony jsou pokřivené všechny mezilidské vztahy. Remender velice jednoduše pracuje s tím, že všichni jsou (sobečtí) zrádci, i ti, co se zaklínají morálkou. A na tom se dá točit celkem dlouho, vlastně by z toho mohla být dobrá latinskoamerická telenovela, nikoli fantasy opus. Do toho se zde ale objevuje i vypravěčský hlas, snažící se vést hlubokomyslné monology skrze kapitoly i protagonistův deník. Ony myšlenky nejsou vždy pitomé, trochu povznášejí literárnost celého díla, ale poněkud kontrastují s banálně dobrodružně-akčním vyzněním většiny stránek. Navíc je jejich nositelem naivní debžo, kterého se vám zželí možná chvilinku, než vám dojde, že je to pitomec s mesiášským komplexem a masový vrah, který měl možná věřit svému papá a jeho vysmívaným zásadám. Těžko se pak s někým ztotožnit, natož mu fandit.
S nadsázkou řečeno, škoda, že tohle vyšlo vcelku, neboť jsem to mohl po první knize odložit. Takto jsem si to s Adamem protrpěl jako Sherlock Holmes k finálnímu dějství u vodopádů... ale neberte mě úkorně, ten komiks je velká podívaná a obsahově kdovíjak nevykračuje ze standardů mainstreamového komiksu - podle hodnocení se to mnohým zalíbí. Já mezi ně úplně nepatřím.
Tohle je další z komiksů, který bude vzbuzovat ambivalentní hodnocení, neřkuli "kontroverze", nicméně je to také trochu o tom, zdali čtenář pochopí, jakou hru s ním komiks chce hrát. Jedná se totiž o naprosto absurdní a ke konci už zcela z řetězů utrženou záležitost, které vzhledem k severskému původu a obřímu objektu, kde se odehrává, připomíná švédský ekvivalent geniálního dánského seriálu z dílny Lars von Triera Království. Tam, kde je ale Království stejně vtipné jako děsivě hororové zároveň, zde jako by všechny strašidelné části zůstávaly tak trochu rozmělněné naprostou netečností místních postav, neutuchající humornou juxtapozicí a nepřiměřeně velkou kvantitou těchto jevů, které se na sebe kupí a kupí a kupí - směřují ke katarzi, která tak trochu nenastává. Je pravda, že jsem očekával trochu více vysvětlující oblouk, ale takovou míru podivnosti šmrncnutou oním absurdním humorem a (možná lynchovskou?) nedovysvětlitelností také dosti cením.
Tohle je skutečně velice zajímavá míchanice historických Benátek, zcela přiznaných fašistů, dark fantasy, sci-fi, lehkého steampunku, klišé o prohnilé církvi, kristovských zázraků přinášených člověkem a prorokem jménem Islám, prokletí, pekla a hrdinky toužící po spravedlnosti. To vše skutečně připomíná Jodorowského a jeho amorální světy plné špíny. Příběh bohužel rozehraje více věcí, než nakonec dohraje. Jinde by to možná působilo tajemně, tady mi to připadá, že prostě nebyl čas... co hodnotu celého díla zvyšuje, je rozhodně kresba; některé pekelné scenérie (ale nejen ty) jsou úžasné.
Již u čtvrtého dílu jsem vznášel dotaz, kam chce série dojít, když už je rozuzlení de facto za rohem? Přesto nás čekají další 4 díly s kdovíjakým obsahem, nicméně zde je to stále slušně zamotaná napínavá i dojemná záležitost, která neodkryla všechny karty. Jen jsem teda v životě asi neviděl takhle vyklepanou zásahovku...
