Vtipný a zábavný komiks, který ze začátku vypadá jak vystřihnutý z Tarantinovy rané tvorby, ale pak se to neuvěřitelně zvrhne. Právě tarantinovsky laděný začátek a postava mafiánského bosse mi na něm přišly nejzajímavější. Jedná se o soubor vzájemně propojených příběhů, které jsou šílenější a šílenější, až mi to nakonec připadalo až moc ujeté a přestávalo mě to bavit. Autor nicméně dobře dovede vytvářet napětí a komiks jsem přečetl na jeden zátah.
Tentokrát opět o něčem jiném i když si detektivku ke konci neodpustili. Není to ukončené a je třeba čekat na pokračováni. Jde vidět, že autorka to má promyšlené na více svazků dopředu.
"Polib mi břit." To odkazuje Sláine všetkým, ktorým sa tieto dva príbehy nepáčia a mne to isto hovorí tiež, keďže som Sláineovi Rohatému bohu dal dve hviezdičky, aj to len za kresbu. Určite sa na mňa kvôli tomu Sláine nahneval a povedal, že mi ukáže aké kvalitné má príbehy. A veru toto bol masaker. Výborný príbeh o krvavom meči, pohanstve a jeho milovanej Niamh strieda o nič menej zaujímavý dej okolo britskej legendy o Artušovi. A mne všetci traja výtvarníci dokázali, že kresliť Sláinea vedia a Pat Mills si ma získal možno aj preto, že Rohatý bůh bol z 80. rokov, kde bolo neskutočne veľa textu, kým tu sú to 90. roky, ktoré sú úderné a môj obľúbený žáner meč a mágia proste musí byť nekompromisne krvavý a správne brutálny s neodmysliteľnou dávkou mágie. Odporúčam.
Čteno v rámci prokousávání se Marvelem od začátku tisícletí po současnost. Ačkoliv tu vyšly skoro všechny sešity vedoucí k tomuto dílu, vycházely docela bizarně s jinými tituly z Ultimate univerza. Pokud na toto narazí nováček v krámě, bude tápat. Sám to moc dobře vím, protože tohle byl jeden z prvních komiksů, co jsem četl. Navíc Crew změnila font a nezdůraznili, že se jedná o alternativní vesmír, takže nováček nemá šanci. A příběh samostatně moc nefunguje, protože se fakt hodně odkazuje na předchozí arcy, Ultimates a dokonce i na team-up řadu.
Origin Venoma je horší, 616 origin mi přijde lepší a líp vybudovaný. Protože Eddie ani Peterovo rodiče se před tímto arcem neřeší a ani v komiksech nejsou, tak komiks působí hodně uspěchaně. Přijde mi, že Bendis se za každou cenu snaží z Eddieho udělat co největšího hajzla (je až komické, jak v každém sešitě na sebe nabaluje větší a větší s****y) a nejhorší částí knihy jsou jednoznačně Bendisovo stránkové monology. Nikdy mi nepřišlo, že by se postavy v Bendisovském komiksu takhle vykecávaly a to si myslím, že v Aliasu je textu víc, jen líp odsejpá. V rámci série je to bohužel slabší arc, osobně za mě zatím vede příběh kolem Green Goblina.
Kresba je dobře sedí k tónu komiksu a já si jí užívám. Komiks průměr. Po přečtení celého Ultimate Spider-mana se k němu asi nikdy nevrátím a tento arc je přesně ten důvod. Komiks bych nedoporučil ani fanouškům Venoma, protože se ve výsledku Venom ani tolik neřeší.
"Zločin je záležitostí lidského druhu, jen a pouze lidského druhu a jde v něm především o cosi utajovaného, neproniknutelného a skrytého. Zločin se ukrývá, a věci, které nám unikají, jsou vždy zdaleka nejděsivější..."
Antologie bývají nelehká disciplína. Na jedné straně slibují to nejlepší z několika autorů, na straně druhé téměř vždy narážejí na stejný problém - kvalita jednotlivých příběhů nemilosrdně kolísá a celek pak připomíná spíš horskou dráhu než ucelené dílo. A tenhle soubor povídek bohužel není výjimkou, spíše naopak - je jasným potvrzením výše popsaného.
Na papíře přitom vypadá všechno více než dobře. Kompilace nabízí koktejl, na kterém se podíleli Jeff Lemire, Brian Azzarello, Gabriel Bá, Sean Phillips a další zavedená jména komiksového světa. Člověk se tak snadno přistihne při myšlence, že by rozhodně stálo za to porovnat, jak si s mantinely noirové detektivky poradil každý z nich. Všechny povídky propojuje vizuální sjednocení v podobě černobílé kresby, což by samo o sobě mělo zaručit hutnou atmosféru. Zní to zkrátka jako sbírka, která by se fanouškům drsné školy měla trefit přímo do černého.
Jenže právě tady se ukazuje největší slabina celé knihy. Krátká povídka je totiž jeden z nejtěžších komiksových formátů vůbec a vyvolat na malém prostoru jakékoli silné pocity, překvapení nebo ucelený čtenářský zážitek zkrátka umí opravdu jen ti největší mistři.
Na cca deseti nebo patnácti stranách musíte představit postavy, vybudovat dusnou atmosféru, rozehrát konflikt a ještě přijít s pointou, která stojí za zapamatování. A to vše v médiu, kde každá stránka zabírá násobně víc místa než odstavec běžného textu (vlastně a asi i proto se v antologii vyskytuje i psaná povídka Důvěryhodnost, která obsahuje skromné ilustrace od Joëlle Jonesové). Výsledkem je, že většina autorů v této sbírce spíše jen naznačuje, než aby skutečně vyprávěla. Místo plnohodnotných noir dramat dostáváte zrychlené nápady. Některé velmi dobré, mnohé zapomenutelné, ale jen málokteré opravdu výjimečné.
Nejde nutně o to, že by byly jednotlivé povídky vyloženě špatně napsané. Problém tkví v tom, že sotva se stihnete naladit na jejich špinavý rytmus, už zvoní hrana a přichází konec. Některé pointy působí uspěchaně, jiné vyšumí dřív, než hrdina dopije sklenku, a hned několik příběhů připomíná spíš slibnou skicu většího komiksu než uzavřené dílo. Za tak krátkou stopáž se prostě moc velké divadlo odehrát nedá.
To, co drží soubor nad vodou, je střídání rytmu a vizuální rozmanitost. Výtvarná stránka si hlídá společnou tonalitu a dodává sbírce přesně to, co od noiru čekáte - černou, bílou a všechny ty bolestivé odstíny šedé. Když vám navíc vizuální styl jednoho ilustrátora úplně nesedne, stačí otočit pár stran a je tu pohled někoho jiného. A to vlastně funguje docela dobře. Je fascinující sledovat, jak odlišně lze tmu uchopit - někdo sází na realistickou špínu, jiný na těžkou stylizaci nebo expresivní stíny. Kresba tu zkrátka často funguje jako záchranné lano pro příběhy, které scenáristicky občas balancují nad propastí. Týká se to vlastně i samotných námětů; kniha ve vás dokáže vzbudit zvědavost z toho, s čím asi přijde další autor, ale s opravdu hlubokým požitkem ze čtení je to už o poznání horší.
Z jednotlivých kousků překvapí třeba Dean Motter s Androdidy na řece Styx, za hezkou klasiku žánru by se dala považovat povídka Poslední výstřel, kde sedí kresba i scénář. Povídky Albánec a Mé nové já měli docela hezké a komické momenty, ale největší pousmání nakonec obstaral Brian Azzarello ve svém příběhu Zlá noc, kde bere jednu z nejznámějších komiksových ikon a nabídne její zrod z jiného úhlu. Nejde o žádnou žánrovou revoluci ani zásadní přepisování kánonu, ale je to přesně ten typ chytrého twistu, který vám po dočtení vykouzlí uznalý úsměv na tváři. A zároveň vás donutí si s lítostí povzdechnout, jak moc celé knize chyběly podobně silné momenty už od prvních stránek. Ostatní věci, včetně příliš čitelného Lemira, který mě spíše zklamal, mě minuly nebo vysloveně nudily.
Ve výsledku tak člověk odchází s pocitem promarněné příležitosti. Není to vysloveně špatná kniha. Jen na vlastní kůži ukazuje, jak pekelně těžké je napsat poctivou krátkou komiksovou povídku. Když se to povede, vznikne malý klenot. Když ne, zůstane na stole jen lákavý koncept bez dostatečného prostoru vyrůst. A právě takových textů je tady bohužel většina.
Pro čtenáře, kteří hledají hutnou kriminálku s plastickými postavami, dějovými zvraty a temnou atmosférou, do které se dá ponořit na celý večer, to fakt nebude. Berte tuhle knihu spíše jako vizuální degustaci různých autorských přístupů k žánru. Některé chody vás zaujmou, po jiných vám slehne prakticky okamžitě. A možná právě proto si z celé sbírky nakonec zapamatujete hlavně onen poslední příběh. Když si totiž to nejlepší necháte až úplně na konec, zůstane po zaklapnutí desek převážně povzdech nad tím, že podobnou údernost, přímočarou rafinovanost a hravost neměla celá antologie.
Plusy
- Černobílá kresba skvěle dobře evokuje noirovou atmosféru
- rozmanitost příběhů a některé povídky vás nutí myslet za roh / dopovědět příběh mimo okna
- příležitost poznat rozdílné výtvarné i scenáristické přístupy k žánru na jednom místě
Mínusy
- Velmi nevyrovnaná kvalita jednotlivých příběhů (máloco ve vás zbude po přečtení)
- Krátký rozsah většiny povídek nedovolí rozvinout silnější emoce ani psychologii postav - každá z nich by si zasloužila větší rozsah
- Některé příběhy působí spíš jako nedotažené skici než plnohodnotné komiksy.
Jodo občas píše úplné bláboly. Pak už záleží jen na tom, nakolik jste ochotni přistoupit na jeho hru. Tady na mě ty nesmysly doslova řvaly. Zejména v prvním albu, které je zároveň jediné dokončené. Při kreslení druhého alba Gal zemřel. Mám z toho pocit, Jodo měl nápady na některé konkrétní scény, či události, a ty potom horkou jehlou sešil dohromady. Zkrátka to nefunguje. Zvratům a rozhodnutím hlavních postav se nedá věřit. Například, když se na začátku královna Diosamante dozví, že je v jiném království král, který vládne ve svém království lépe než ona ve svém, tak se okamžitě rozhodně že jej musí jet zabít. A je už na následujícím panelu, samotná jen s koněm. Své královstvé prostě jen tak opustí… Jinak ten scénář samozřejmě obsahuje všechny Jodovy příchutě - znásilňování, krutost, mystiku, transcendenci a osvícení.
Kresba Gala je pěkná a hodně detailní. Některé stránky by se vyjímaly zarámované na zdi. Ale někdy je méně více, a platí to i o množství detailů v Galově kresbě. Na scénář, jaký to má, byla kresba takového množství detailů vyloženě zbytečnou ztrátou času. Ale uznávám, že tohle může být čistě subjektivní.
Docela v pohodě zakončení příběhu, který se šest knih budoval. Nedá mi to, ale přijde mi, že spousta věcí v tomto runu nebyla moc využitá a panoval hodně chaos ohledně postav a tak podobně. Klasickej superhrdinskej komiks. Není to nic svtoborného, ale v knihovně si to nechám, protože si dokážu představit, že bych se k tomuto runu někdy vrátil. Kresba klasicky za pět.
Tak s Twin Peaksem bych to rozhodně nesrovnával, tam asi jen ztěžka něco dosáhne, nicméně sílu i hloubku to má. Práce s časovými rovinami i kresba jsou povedené a pro toho, kdo neměl v dětství otce to má jistě ještě údernější a citovější kalibr. Je to navíc poslední kniha, kterou jsem koupil v již mrtvých LK za nějakých 99 Kč.
Hrobař je můj vděčný otloukánek, kde s každou další knihou systematicky píšu, že už nutně nepotřebuju další díl, ale je fakt, že si čtení vždycky docela užiju. Ale tuhle kniha mi vyrazila dech a doslova jsem jí zhltl. Xavier tu rozehrává psychologicky fakt zajímavě postavený příběh, kdy je hrobař povolaný do městečka, kde má pohřbít dosud nenarozené dítě, jehož matka si ho chce nechat vízt. Zní to dobře, že? A když se informace rozkřikne a do děje se zapojí ještě úžasná mravnostní policie v čele s fanatickou sestrou Ozovu (testuje přítomnost boha na své straně ruskou ruletou, takže patrně nějaká Osbornova příbuzná ) a hrdina po příjezdu zjistí, že do jeho angažmá je navíc namočená jeho životní láska Rose, situace se začne sympaticky komplikovat. Kniha vypadá jako western, ale kromě vidláků v kloboucích s kolty u pasu tu nic westernového není. Ani se tu moc nestřílí, ale když už někdo umře, otřese to s vámi do morku kostí. I celá premisa na níž je to postavené a finální vyvrcholení je totálně super. Nic co se nedá předvídat, ale když to Dorison položí na stůl, má to prostě myšlenku a sílu. Nerad vidím plevelení modré krve nekonečnými řadami. Eko a Okko bych fakt oželel. Ale hrobaře, který už má taky čtvrtý zářez, tedy beru na milost a těším se na další knihu, protože tohle byla fakt extra třída.
„A přestaňte dělat ty bubliny!“ Ja som spokojný. Je to vtipné, je to exotické, je to dobrodružné. Na chvíľu pookriala moja zvrásnená starecká duša. Opäť som sa vďaka spoľahlivému, starému dobrému Carlovi Barksovi vrátil nazad do svojho detstva 90. rokov. Akiste by tomu pristala reprezentatívnejšia forma (CREW, fakt sa nedala vybaviť pevná väzba?) a dôstojnejšie vydanie (ozaj bolo nutné umiestniť do záverečných bonusov Barksov profil do poslednej čiarky skopírovaný z „jednotky“ – Pasti plné zlata?). Ale to si len tak nenápadne frflem popod fúzy. Aby som bol fér, musím vyzdvihnúť skvelé úvodné slovo Dana Černého. Samozrejme je to trochu poplatné dobe svojho vzniku. Kuriatka žujúce žuvačku a dokonca robiace bubliny. Krajina, kde nikto nič nerobí a ktorá napriek tomu relatívne funguje. Kravy, ktoré neboli nikdy podojené a majú sa čulo k svetu, som zvedavý, čo by na to povedal zootechnik. Samozrejme si uvedomujem riziko zhovadenia, že hľadám logiku v kreslenej disneyovke. No podľa mňa by sa aj kreslená disneyovka mala riadiť nejakými zákonitosťami, aby sa dala brať vážne. Zaujímavosťou je, že je to jeden z prvých komiksov so Strýkom Držgrošom (ako i Gustom) resp. že ich Carl Barks do univerza zaradil len dva roky predtým. Vidno, že dotyčné postavy sa ešte iba hľadali a to nielen vizuálne (veľké okuliare), ale i povahovo (normálne som ostal v šoku, že strýko Donalda, Huia, Duia a Luia vyšle za dobrodružstvom a sám zostáva doma, to by v dnešnej dobe bolo temer nepredstaviteľné, rovnako ako Držgroš ponúkajú miliónovú odmenu a o skeundu rovno dvoj, dnes by dal max. desať dolárov). Možno to bolo na môj vkus príliš humorné, uvítal by som viac poctivého atmosférického dobrodružstva s jemnou tajuplnou príchuťou. Lež uznávam, nie každý deň je nedeľa (resp. Život a doba Držgroša McDucka resp. Syn slnka). Znepokojil ma moment, kedy káčery ak som to dobre pochopil prejavili záujem o konzumáciu sliepok. Mám to vnímať ako kanibalizmus? Hranaté vajíčka sú v káčerom univerza v rámci možností kultové, preto je prekvapením, že s prístrojom na ich výrobu v 90. rokoch neprišiel u nás Káčer Donald, ale Pif (konkrétne Pif 8). Ešte jedno WTF. Pre potreby písania tohto komentáru som si zisťoval, ako sa Gusto volal v slovenčine. Hoc mi rodičia v 90. rokoch kupovali disneyovské komiksy od Egmontu, priznám sa, že som zabudol. Podľa internetu sa volal... Truľko! Je to možné? Jednak to znie zle a jednak to absolútne nevystihuje jeho základný povahový rys ohľadom neskutočného šťastia. Za mňa zostáva naďalej Gustom.
Moore v jedničce zábavně načrtnul postavy, aby ve dvojce dotáhnul jejich charaktery a vztahy do bezmála extrémních zákoutí – ať už šlo o románek Allana a Miny, nesvázaný sadismus Hydea či zradu Griffina. Příběhově víceméně soustředěně následoval H. G. Wellse nejenom během invaze Marťanů, ale též v odbočce k Doktorovi. O'Neill se tužkou také pěkně (a nezřídka celostránkově) rozmáchl. Z komiksu jsem nadšený srovnatelně s prvním svazkem (možná o stoličku na dojení víc), na druhou stranu tady mě bonusy zanechaly spíš v rozpacích – ani nevím, jestli se rozsáhlým Almanachem pro cestovatele kdy prokousám, jelikož mě míjí tak 90 % odkazovaných fantazijních lokací a mohu se leda nezúčastněně obdivovat Mooreově encyklopedickému přehledu.
Spider-Man skoro jako bondovský špión někde v Tramtárii (pardon, Symkarii) mi úplně nesedl, podobně jako jeho přemítání nad vlastním americkým patriotismem. Jinak scénář šlape pěkně, i když Michelinie politickou složitost mezinárodní diplomatické situace oklešťuje komiksovou naivitou hraničící s hloupostí a konec, jako u něj obvykle, završuje až příliš přímě a nijace. Může se však spolehnout na divoce panelovanou, rozmáchlou kresbu McFarlana, jehož výjimečnost vynikne ve srovnání se snaživou imitací Erika Larsena v jednom sešitě (krkolomné pózy v akci ještě dává, ale co ty civilní obličeje!?).
Zmatená Druuna vstoupí do světla a v rozlehlých prériích připomínajících Divoký západ sjednotí svoji duši s tělem (či co). Polonahatá pak putuje tam, kam ji cosi nutkavého táhne, a mě to zase docela bavilo, nemůžu si pomoct. Na její vytvarovaný zadek se pořád krásně kouká a Serpieri si z její ukecanosti či dezorientovanosti sám trošku utahuje. Zápletka nicméně (už dlouhodobě) nikam nevede a nicneříkající závěr vyzní zcela do prázdna (snad s předzvěstí dalšího, definitivně posledního alba?). Hardcore XXX kolekci kreseb a náčrtů potom beru jako bonus, znal jsem je už z internetu, samozřejmě takhle na papíře jim to sluší více. Nicméně souhlasím, že číst k tvrdému péčku intelektuální rozbor jeho uměleckého významu či monotématické přemítání autora nad Druuninou nevinností představuje slušný bizár.
Je hotovo (i proto, že se víc odpouští, než mstí)! Emma a spol. se můžou vydat do lidského světa, což obnáší mnohá setkání, loučení, smíření, úlevu, radost, slzičky (zejména slzičky). Také samozřejmě nálož dětské naivity a politického zjednodušení. Poslední kniha tomu všemu dopřává dostatek prostoru a vzhledem k podmínkám vyjednaného slibu zahraje v samém závěru silně na emoce. Ve výsledku tedy spokojenost s ní i s celou sérií (scénářem a opět fantastickou kresbou).
Bitvy (v Grace Fieldu) i vzpoury (v královském sídelním městě) jsou dobojovány! Ještě tedy ne zcela definitivně a může z toho do finále vzejít všelico, avšak už nic zásadního. Kresba, zdálo se mi, divokými úhly tentokrát nějak více deformovala obličeje (především škleb Ratleyho); a musím ironicky zmínit náramně nápomocné, najednou časté časové titulky (na začátku jedné kapitoly: "13. ledna 2047" -> v následující: "Před 3 dny (10. listopadu)"; a že by ten DVOULETÝ útěk trval od ledna 2046 do ledna 2047, to mi nějak nevychází), ale tím si, stejně jako nevhodnými vulgarismy, nenechám kazit dojem.
Ono vlastně není rozdíl jestli je hellboy v pekle nebo na zemi. Prochází, potkáva stvoření, udělá bum-prásk. Jen tady jsou ty hlavní věci ukázané náznakem. Nicméně pecka které by slušelo víc knih.
Zrádné tropy jsou naprostým a nezpochybnitelným komiksovým triumfem, který ukazuje deváté umění v jeho absolutně vrcholné formě a prokazuje nekonečný potenciál velké evropské školy. Je to naprosto dokonalá bouře brilantního, neskutečně vtipného scénáře a úchvatné, detailní kresby, která společně vytváří jeden z nejlepších samostatných komiksových románů tohoto zrychleného století. Vaše investice do tohoto luxusního titulu se vám vrátí tisícinásobně v podobě čisté radosti ze čtení a vizuálního obdivu, ke kterému se budete zaručeně a velmi rádi pravidelně vracet.
Strýček Skrblík: Jen chudý stařík je ve všech myslitelných ohledech naprosto a krystalicky dokonalý a jedná se o knihu, které zkrátka a dobře absolutně nic nechybí. Je to dílo nesmírně povedené od prvního panelu až do úplného konce, které vás neomylně rozesměje, upřímně dojme, s velkou láskou vás vrátí do dětství a poskytne vám dlouhé hodiny té vůbec nejprémiovější zábavy. Nemám k ní vůbec nic negativního, nenašel jsem na ní jedinou chybičku, prostě a jednoduše jsem si to vyprávění bezbřeze žil a naplno užil každý jednotlivý tah štětcem tohoto komiksového a vypravěčského génia. Nádhera.
Děti zla jsou naprostou povinností pro každého, kdo v komiksu hledá surovou, nekompromisní a hutnou hororovou atmosféru. Navzdory onomu prudce ustřiženému konci, který vás nechá v zoufalém, až frustrujícím očekávání, přináší Jeff Lemire společně s Dustinem Nguyenem nezapomenutelný čtenářský zážitek. Skvěle napsané postavy, krvavý rozkol uvnitř dětské komunity a úchvatná, minimalistická kresba dělají z tohoto díla moderní upíří klenot. Pokud toužíte po temném příběhu, jenž se vám svými tesáky zaryje hluboko pod kůži a už nikdy vás nepustí, tohle luxusní mistrovské dílo zkrátka musíte mít ve své sbírce.
Komiks Zaklínač: Medvěd a motýl kráčí po staré známé stezce a nabízí přesně tu ponurou atmosféru a morálně šedý svět připomínající, že nejhorší nestvůry nemusí mít tesáky ani drápy… stačí jen člověk, který zapomněl, co z něj ještě dělá člověka.
Ďábel v detailu 1 dokazuje, že zlomené srdce není konec světa, a naopak může odstartovat zatraceně šílenou jízdu. Stjepan Šejić servíruje originální koktejl fantasy, humoru, erotiky i silných emocí a první díl využívá hlavně k tomu, aby připravil půdu pro všechno, co teprve přijde. Až totiž do hry pořádně vstoupí dva sukubí rivalové, je jasné, že to nejzajímavější na Lauren teprve čeká… a vy chcete být u toho.
Naušika z Větrného údolí 2 je skvělé pokračování ságy o odvážné dívce, které osud celého světa leží na bedrech. Dozvídáme se nové věci o světě, které prohlubují nejen pochopení válečných konfliktů, ale také naše vnímání jejich kruté ceny. Naušika je stále neohroženou hrdinkou, která si poradí v každé situaci. Tažení vojsk na jih sice může chvilkami mást stejně jako design vedlejších postav, ale celkově si manga drží svoje nenahraditelné kouzlo, jež propojuje úžasný vizuál s hlubokým příběhem. Českému vydání je věnována velké péče, což je poznat už po otevření.
Kačeři Dana Černého jsou něčím, co by si tuzemští komiksoví fanoušci rozhodně neměli nechat uniknout. Přes můj osobní boj s krátkým gagovým formátem a občasnou přemírou příběhů zaměřených na Daisy jde celkově o mimořádně poctivou a nesmírně hezkou práci. Vědomí, že se český tvůrce dokázal naplno prosadit v takto masivním globálním fenoménu, je nakonec mnohem silnější než jakékoliv drobné scenáristické klopýtnutí. Těch něco málo přes sto stran nakonec uteče jako divoká voda a zanechá ve vás velmi příjemný pocit hrdosti na šikovné české ruce.
Přestože po dočtení cítím na jazyku lehkou pachuť zklamání, konceptu mangy Delicious in Dungeon 1: Chuť podzemí stále věřím. Jako úvod do série funguje docela dobře, ale své vlohy nevyužívá naplno. Po narativní stránce zatím silně pokulhává, a jestli chce být něčím opravdu výjimečným, bude muset na konzistenci příběhu a hlavních postavách skutečně zapracovat.
Na rozdíl od předchozího dílu se titul Vinlandská sága 2 zaměřuje pouze na jednu časovou linii – minulost. Zpočátku jsem se obával, že mě příběh neohroženého bojovníka a hlavy rodiny Thórse nepřesvědčí o svých kvalitách, ale opak se stal pravdou. Po příběhové stránce je vyzrálejší, a i když se v něm nestane mnoho, uteče jako voda. Thorfinnova tragédie, jíž musel jako malý kluk přihlížet, mě od první stránky chytla a nepustila. Mladý Viking ale ustupuje do pozadí a jeho očima nahlížíme na to, jak jeho otec skutečně zemřel a jakou roli v jeho vraždě hrál charismatický Askeladd.
Výrazně horší, ale je to tím, že se děj hodně točí kolem Wallyho, jak bylo řečeno přede mnou. Kresba hodně odpovídá tónu a dějově je to na úrovni bronzového věku. Vyjímkou je poslední sešit, který řeší vztah Barryho a Iris. Námět i zpracování mě bavilo, ale je hodně komické sledovat, jak skoro ani sám autor nezná celou historii postav, takže místy jen vágně prohlašují, jak spolu byli a pak zas ne, takže to skoro působí, jak kdyby měli Barry a Iris výpadek paměti. Kniha dobrá, v rámci runu v pořádku, když se takhle bude střídat dobrý book a průměrný book, tak to bude v pohodě. Ale samostatně bych si to rozhodně nikdy nepřečetl.
Tak tohle číslo bylo jako celek nejslabší ze všech čísel sešitů Kačer Donald v historii v ČR. Ani jeden příběh nebyl vůbec vtipný. Moc jsem na to číslo těšil, než jsem to přečetl, a to kvůli kresbě Ferioliho převážně s Mickeym, což u nás od 2008 tiskly jen párkrát. Ale s tím dějem a celkovým číslem to nestačí. Od tohoto čísla jsem si naplno uvědomoval, že dost příběhů v novým Kačerovi po obnovení je nějak slabá. Obvykle je pár příběhů výborných, ale zbytek nezajímavý, či aspoň ne pamatovatelné. A někdy, jako toto číslo, i 1, 5 z 2025, 2/2023 a 5/2026, úplně či jen jeden vícestránkový příběh, nebo jen pár skečů dobrý, ale ne o dost.
Ve všech předešlých ročnících před 2023, zvláště ty z nultých let, byly vždy aspoň jeden, a často mnoho příběhů naprosto zajímavé, vtipné a zapamatovatelné. Dokonce i od těch považovaných za průměrné, či podprůměrné autory, či pro mě považované za slabší kresbu, byly vždy stejně dobré. Teď? Teď za ty 3 roky redakce vybrala např ze starší tvorby od Vicara, který dělával v rámci kdysi nových Kačerů ty nejlepší příběhy a kresby, a teď tam daly zrovna ty dějem nezajímavé. Takže to není o kvalitě tvůrců, ale způsobu a kritéria výběru starších příběhů od norské reakce, která to takto dává velké části Evropy. V nových číslech je někdy to, co dříve bylo podprůměrné až nejhorší, tak je to ještě dějově to nejlepší v čísle.
A nemyslím si to jen já. Ale ani polským fanouškům Kačerů se to nelíbí. Dokonce i jeden zdejší uživatel, co dával Kačerům vždycky pět hvězdiček. A ani jemu se to nelíbí.
Ne všechny nová čísla jsou až tak strašná, ale už jsem odhlásil předplatné, a budu si vybírat jen ty čísla s mými oblíbenými tvůrcemi, a dalšími kritérii.
Od tohohle čísla a toho předešlého začínaly být v rámci jednoho čísla většinu příběhů dle mě výborných, vtipných blízko první série Superkomiksu, a ne jen jeden dva, jako v dosavadních číslech třetí série.
Na základě obálky jsem si napřed myslel, že půjde o mangu z hasičského prostředí, což mi přišlo jako super nápad. Pak jsem nepozorně prolétl anotaci a znovu jsem byl mimo, protože jsem očekával horor, kde se z cenzorů jdoucích po krku hlavnímu hrdinovi (Mikio Hibino) budou stávat monstra doslovná, nikoliv jen obrazná:))
Pořád jsem čekal, kdy to přijde a při výbuchu vzteku jednoho redaktora se zdálo, že to je ono, teď se všichni začnou chovat divněji, znepokojivěji... a vlastně to tak i bylo, akorát vše proběhlo v čistě realistické rovině. Cenzoři tu jsou zrůdami, ale těmi běžnými, lidskými, které pohání touha omezovat druhé, zneužívat svého postavení a bavit se jejich bezmocí.
Hibino tu zažívá autorská muka, známá drtivé většině lidí, kteří se někdy zkoušeli prosadit v tvůrčích oborech. Pod dohledem v systému již zavedených postav je nucen víc a víc upravovat své původní dílo, až už ho sám ani nepoznává. Práce mu nepřináší žádnou radost, nevidí v ní smysl. Potácí se, vláčen okolnostmi a nemůže uvěřit, že se to všechno opravdu děje. Že se jeho splněný sen o vydání vlastní mangy mění v kafkovskou noční můru.
Poison City je drama, z velké míry konverzačka, místy i lehce detektivní. Vypráví o duchovním boji skupinky jednotlivců, která se snaží o pekelně těžký úkol – definovat hranici zdravého rozumu ve světě, který víc a víc propadá šílenství. Jde o knihu, která může bavit i nečtenáře mangy/komiksů, protože by to klidně mohla být divadelní hra.
Klasický horor v podobě děsu a monster je tu zastoupen na stránkách, skrze něž nahlížíme do Hibinovy tvorby. Nakonec mi nevadilo, že je ho zde tak málo, kniha se čte i tak jedním dechem a pořád jsem byl napjatý, co bude dál. Má skvělý překlad Anny Křivánkové a v úplném závěru i její velmi zajímavý doslov k celé problematice.
Naprostý úlet, u kterého jsem se nakonec výborně pobavil – nejspíš i díky tomu, jak je krátký. Hranici trapnosti má každý jinde a tohle na ní dost nebezpečně tancuje. Originál jsem nečetl, tak nevím, jestli zvedl laťku překlad, nebo to byla jízda už v základu. Za mě fajn úlet, ale dobrého poskrovnu.
"Neříkej mi, žes je nechal umřít, prosím... prosím! Ne kvůli mně. Řekni mi, žes je nenechal umřít kvůli MNĚ!"
Existují příběhy, které vás vezmou za ručičku. Trpělivě představí svět, vysvětlí jeho pravidla a poctivě vás provedou klasickou hrdinskou cestou od prvního kroku až k závěrečnému vítězství. A pak otevřete Tuláka. Komiks, který vás bez varování vyhodí na cizí planetě stejně zmatené jako jeho hlavního hrdinu se ztrátou paměti a čeká, jestli si cestu najdete sami. Právě v tom spočívá jeho největší síla a zároveň jeho největší slabina. Ta cesta je dost trnitá, hodně bolavá, neutěšená, má mnoho slepých uliček a na konci cítíte především hořkost. Podezřívám Ivána Brandona, že to rozhodně není vedlejší efekt či bug, ale základní princip stavby scénáře.
Na první pohled přitom působí příběh jako poměrně přímočarý sci-fi western s detektivní zápletkou. Ztroskotání, zapomenutá planeta, zapadákov na okraji civilizace a osamělý hrdina hledající pravdu i pomstu. Jenže Iván Brandon velmi rychle ukáže, že sovy nejsou tím, čím se zdají být. A těch sov je v Tulákovi překvapivě hodně.
Ve skutečnosti totiž vůbec nejde o přestřelky ani o přežití. Tulák je příběhem o ztrátě jistoty. O paměti. O identitě. O vině, O samotě. Taky o tom, co z člověka zbude, když mu vezmete minulost a necháte ho rozhodovat v prostředí, kterému nerozumí. A také o trajektoriích, které se rozhodneme následovat či nikoli (to zmiňuje Brandonv doslovu) - Brandon vás nechce nechat sledovat dezorientaci hlavního hrdiny. Chce, abyste ji sami prožili.
Měl jsem pocit, že Brandon od prvního panelu říká: "Nebudu ti nic usnadňovat. To mi fakt věř... ale bude to stát za to." V tý první větě měl na 100 % pravdu. Ten příslib si pak musí vyhodnotit už každý sám. Ve výsledku ale nebloudí jen hlavní hrdina. Bloudíte i vy. Každá nová kapitola přináší další otázky, další tajemství a další dílek skládačky, aniž byste si mohli být jistí, že jste správně pochopili ten předchozí. Brandon věří svému čtenáři možná až moc. A právě tady začíná tenká hranice mezi odvážným vyprávěním a zbytečnou komplikovaností.
Tulák ve většině recenzí dostává dost na zadek za scénář. A při prvním čtení jsem měl vlastně podobné pocity. Chvílemi to vypadalo, že úroveň zmatenosti roste spolu s počtem stran. Je zjevné, že Brandon si se čtenářem prostě rád hraje a dělá to chladnokrevně - skáče v čase, vrší twisty a občas máte pocit, že už by bylo načase začít víc sklízet než sázet. Finále má tah, atmosféru a pár velmi silných momentů, ale nemusí každému zafungovat jako velké „prozření“. Kdo čeká přímočarý sci‑fi thriller, může na konci spíš ocenit cestu než řešení. Jak říkám - hlavně ta hořkost a pocit, že poslední panely tancují na přemíře patosu, které to sotva zachrání.
Tulák mě ovšem bavil mnohem více při druhém čtení - dal jsem tomu dostatečný odstup a nadchlo mě to podstatně více. Ve chvíli, kdy už znáte tak trochu směr, kterým příběh míří, přestanete zoufale hledat orientaci a začnete objevovat drobné detaily rozeseté napříč celou knihou. Dialogy, které působily krypticky, najednou dávají smysl. Zdánlivě náhodné události získávají nový význam. Druhé čtení už není bojem o pochopení. Je odměnou za trpělivost... Jenže mistři oboru tohle umí i na první přečtení, Ivane!
Největší plusové body ale nakonec získává Tulák díky kresbě. Zatímco Brandon občas balancuje na hraně mezi tajemstvím a nepřehledností, Nic Klein nepřešlápne snad ani jednou. Klein si tu evidentně vyhrál - od detailně vykreslených postav přes jejich mimiku až po přírodní úkazy a scenérie, které dávají zapadlé planetě vlastní, drsnou osobnost. Svět působí jako mix vesmírné těžební stanice, totálního zapadákova z westernu a místa, kde se koncentrovaly všechny odpadky civilizace i lidské duše... a to je přesně ten typ kulisy, který tenhle sci‑fi noir potřebuje.
Nejvíc mě ale bavily chvíle, kdy Klein nechá obraz vyprávět úplně sám a se správnou perspektivou či detaily. Obrazy bez dialogů a bez vysvětlování. Jen kompozicí panelů, světlem, výrazem postav nebo tichem mezi nimi. Jsou okamžiky, kdy jedna stránka sdělí víc než několik stran scénáře... Když Brandon na chvíli ztratí kontrolu nad tempem vyprávění, Klein ji okamžitě převezme.
Barevnost je tlumená, často v teplých, zaprášených tónech, které dodávají příběhu pocit trvalého západu slunce. Když přijde akce nebo zásadní odhalení, barvy se zostří a obraz získá až halucinační nádech - jako když se realita na okamžik roztrhne a vy pod ní vidíte nervózní tep světa, který by raději zůstal zakopaný. Jinou kresbu i nádech barev pak vidíte při výletech do minulosti. Panelování je přehledné, ale ne sterilní. V klidnějších scénách se nebojí delších záběrů, v akčních sekvencích naopak rychlých střihů; občas se obraz rozleje přes dvojstranu a jen tímhle gestem vám připomene, že je dobré se zastavit a chvíli se dívat.
Velkou pochvalu si zaslouží i české vydání od Mighty Boys. Téměř pět set stran v pevné vazbě, kvalitní tisk, bohaté bonusové materiály i celkové zpracování dělají z Tuláka přesně ten typ knihy, kterou chcete mít vystavenou v knihovně. V tomhle směru už si Mighty Boys drží standard, který začíná být příjemně očekávanou samozřejmostí. Když knihu vezmete poprvé do ruky, máte hned pocit, že to bude mimořádné...
...I proto je škoda, že to moje očekávání nakonec nenaplnilo zcela. A dost mě to mrzí. Tulák má hezký svět, na který se nezapomíná. Má kresbu, která patří k tomu nejlepšímu, co současné (americké) sci-fi nabízí. Má témata identity, paměti, viny i lidskosti, která stojí za to otevírat znovu a znovu. Jenže Brandon jako scenárista občas působí dojmem autora natolik okouzleného vlastní záhadou, že zapomene, proč ji vlastně vypráví. Místo aby napětí postupně uvolňoval, dál utahuje šrouby. A přestože závěr většinu motivů vysvětlí, cesta k němu je místy náročnější, než by musela být. Ale to už se opakuju. :/
Tulák není komiks, který bych doporučil každému. A vlastně ani nechce být. Chce čtenáře zpomalit, znejistit a donutit přemýšlet. V tom je mimořádně úspěšný. Jen jsem si během čtení několikrát říkal, že mezi důvěrou ve čtenářovu inteligenci a zbytečným přetěžováním existuje tenká hranice. Brandon ji občas překročí. Nic Klein ji svou kresbou pokaždé zachrání. A možná právě proto pro mě Tulák zůstává v kategorii nadprůměrných. A stojí za to ho číst vícekrát.
Plusy
- Famózní a neskutečně detailní kresba Nica Kleina, která vás k planetě Ouro doslova přikove
- Hutná, tísnivá atmosféra drsného sci-fi westernu, plná prachu, krve a zoufalství
- I vedlejší postavy mají svou plasticitu a jasnou roli
- Ucelené a kvalitní vydání s kupou bonusů – u MB vlastně standard, ale vždycky to potěší
- Příběh se na druhé přečtení mnohem lépe rozkrývá a odměňuje ty, kteří dávají pozor
Mínusy
- Scénář je chvílemi zbytečně překombinovaný a hází čtenáři pod nohy až moc filosofických záhad najednou
- Dialogy občas působí krkolomně a tempo v prostřední části kvůli tomu lehce drhne
- Není to úplně odpočinkové čtení a závěrečný twist i vysvětlení nemusí sednout každému (někdo by ho mohl považovat za úkrok mimo žánr).
Napsat konec populární série je těžká věc. Autor vsadil na klasické berličky, které neurážejí, a jsou funkční. Kdyby bylo víc draků v průběhu celé série věril bych tomu finále trochu víc.
Celková série má až šablonovitě všechno co má fantasy mít, zabalené to hezkého, teď i barevného prostředí, které ale projíždíme tak nějak po povrchu. Na to že se série prezentuje jako pro děti je i pro ostřílené čtenáře příjemným čtením kde bych dal 3,2⭐️ a být na drujém stupni základní školy tak klidne 4.
Včely jsou tu výborný geg knihy, jinak po delší době díl kde jsem byl zvědavý co se bude dít dál. Předposlední kniha je většinou hold lepší jak finále, tak uvidíme.
Historie, která se stala před dějem komiksu (které je pořád jako šafránu) mě asi zajímá víc než samotný přítomný děj (u kterého je mi bohužel nějak jedno co se komu stane)
Vrátil jsem se ke knize po osmi letech se záměrem si přečíst celou sérii. Musím říct, že je to skutečně s Batmanem od Toma Kinga nejpovedenější start z Rebirt sérií u nás. Je to fakt super komiks, který se drží způsobů psaní scénáře ke komiksům s Flashem, které fungovaly v devadesátých a nultých letech a které mám hodně rád. S komiksem mám vesměs problémy dva. K prvnímu. Ačkoliv si myslím, že nejlépe se nový čtenář dostane ke komiksům tak, že si prostě koupí komiks s cool coverem, tak pokud bych měl doporučit dobrý začátek u Flashe, toto nedoporučím. Nejenže se tam řeší záhada kolem odznaku a Watchmenů, ale docela dost se tam řeší nejen Barryho minulost, která je i pro mě, co tak říkajíc má načteno, dost komplikovaná, ale řeší se tam návrat Wallyho a navíc tam fungují dva Wally Westové. Strašně zmatečné z pohledu kontinuity a nový čtenář musí u některých panelů absolutně tápat, hlavně pokud zná třeba jen seriálové adaptace, ať už JL kreslené seriály nebo CW Flashe. Druhou výtku mám potom k tomu, že je dle mého odhalení s Godspeedem docela uspěchané, vydalo by to klidně na dvě knihy aby mohl Williamson vystavět pořádný setup, ale je věřím procesu. Takže všeho všudy klasický komiks s Flashem, řeší se deset retconů, cestování v čase se teprve bude řešit a aby toho nebylo málo tak se řeší i odznak. Solidní start, těším se dál.
"Pil jsem tvou krev. Nyní budeš pít ty mou. Od tohoto okamžiku budeš patřit mně..."
Existují komiksy, které se snaží klasická díla převyprávět po svém. Přesadí je do jiné doby, změní perspektivu nebo nabídnou nový pohled na známý příběh. A pak existuje Dracula Georgese Besse. Komiks, který se o nic takového ani nepokouší. Nechce být modernější, odvážnější ani chytřejší než Bram Stoker. Chce být především a zejména jeho ilustrátorem. A právě v tom spočívá jeho největší síla... i největší slabina.
Georges Bess totiž není jen kreslíř. Je to vizionář. Každá stránka působí, jako by vznikala týdny, možná měsíce. Jak už tady bylo lakonicky řečeno: "Bess se narodil proto, aby namaloval Draculu." Musím přitakat tady s klidem všem, kteří tady kresbu vyzdvihují. Černobílé tahy tady navíc nejsou pouhou absencí barev, ale naopak. Máte pocit, že Dracula žádné další barvy ani nepotřebuje. Temnota, mlha, stíny, měsíční světlo nebo kamenné zdi transylvánského hradu mají v černobílém provedení větší sílu než většina současných barevných komiksů. Právě omezená paleta nechává vyniknout světlu a kontrastu, které se stávají plnohodnotnou součástí vyprávění příběhu nesmrtelného hraběte. Není to jen pro efekt, je to prostě tak, jak má být.
Bess se navíc nebojí vizuálních poct, takž tu najdete pár easter-eggů. Jeho hrabě nepřipomíná uhlazeného aristokrata, ale rovnou krysího Orloka z klasického němého filmu Nosferatu. Pozorný čtenář, co taky poslouchá Rolling Stones se nemůže pak ubránit dojmu, že posluhovač a Draculou posedlý Renfield má nápadnou podobu s kytaristou Keitha Richardse, což Bess tuším někde i přiznal. A i kvůli dalším skicám a náčtrkům se nemůžu ubránit dojmu, že v Draculově tváři jsem tu a tam zahlédl Micka Jaggera.
Bess každopádně velmi dobře chápe, že komiks nemusí mluvit jen bublinami. Některé panely fungují téměř jako němé filmové záběry. Postačí jediný pohled, silueta nebo kompozice stránky a čtenář ví přesně, co má cítit. Jsou okamžiky, kdy obraz vypráví víc než Stokerovy dialogy. A právě tehdy je komiks nejsilnější.
Jenže tam, kde je Georges Bess výjimečný jako ilustrátor, působí mnohem opatrněji jako scenárista. Celou četbu jsem měl pocit, že se Bess až příliš bojí vystoupit ze stínu Brama Stokera. Scénář kráčí téměř poslušně krok za krokem za literární předlohou. Nic nezkazí, ale ani příliš nepřidá. Archaický text navíc občas brzdí plynulost děje a to tempo místy upadá. Scénáristicky to připomíná talentovaného studenta, který dokonale ovládá řemeslo, jen zatím nenašel odvahu napsat vlastní větu. A je to trochu škoda. Prostě čekal jsem více.
Kdyby si totiž dovolil příběh více interpretovat, stejně odvážně jako jej kreslí, mohl vzniknout skutečně přelomový komiks. Takhle zůstává hlavní devízou především vizuální stránka. Vyprávění funguje, ale málokdy překvapí. Nepřináší nový pohled na Draculu, pouze velmi poctivě připomíná ten původní. Nicméně o to více je jasnější, že Bess šel do toho s cílem být věrný předloze a dát původnímu dílu poctu svou vizualizací.
To ale neznamená, že bych si čtení neužil. Naopak. Jsou komiksy, které si pamatujete kvůli příběhu. A pak jsou komiksy, ke kterým se vracíte proto, že si chcete znovu prohlédnout jednotlivé stránky. Dracula patří jednoznačně do druhé skupiny. Některé dvoustrany bych si bez váhání pověsil na zeď. Ne proto, že ilustrují Draculu či jeho konkubíny, ale protože obstojí jako samostatná výtvarná díla.
Ve výsledku tak Bess vytvořil jednu z nejkrásnějších komiksových podob Draculy - je to vážně pastva pro oči, ke které se budete rádi vracet.
Plusy
- Monumentální černobílá kresba, která gotické atmosféře Transylvánie i post-viktoriánské Anglie sluší víc než jakákoli barva
- Mistrovská práce se světlem, stínem a designem
- Některé panely - zejména ty beze slov - umí dokonale vykreslit atmosféru a patří k tomu nejlepšímu, co na komiksech miluju
- Je to komiksový Dracula, kterého ve své knihovně prostě chcete
Mínusy
- Adaptace nepřináší výraznější vlastní interpretaci Stokerova románu.
- Scénář zůstává až příliš poslušný předloze a archaický text místy brzdí tempo.
- Tiskařský šotek s redakční poznámkou nepotěší, ale je to spíše úsměvné. Více spíše zamrzí, že místy jde poznat "digitalizace" díla.
Asi jsem zvláštní, ale mě ta změna prostředí moc nesedla. Celkově mám trochu problém se samotným příběhem a zápletkou. Ne že by byl špatný, jen je takový jiný. Na druhou stranu je dobře, že scénárista Garth Ennis zkouší nové věci, a dává příběhům i něco nového. Příběh navazuje na komiksy "Matička Rus" a na "Dole je nahoře, černá je bílá" plus přivádí jednoho starého známého z "Irské kuchyně". Po dějové stránce to není, tak přímočaré a máme tu čtyři hlavní postavy a každá něco chce. A jelikož je jednou z postav Punisher, tak to skončí zabíjením. V jednotlivých momentech je komiks úžasný - závěrečný pokec mezi Frankem a Yorkiem, historie Muže z kamene. Ale jako celek to místy drhne. Rozhodně to není špatný komiks, nicméně jsem čekal malinko více.
Po předchozím dílu mírné zklamaní. Otrokáři nasadili laťku opravdu vysoko. Nejnovější díl se nebere tak vážně a je o dost zábavnější, vtipnější, a hlavně se zde objeví výborný záporák Barracuda, který si krade každou scénu pro sebe. Scénárista Garth Ennis si to musel užívat, když psal tento charakter, jenž nadává, souloží a zabíjí. Největší problém celého komiksu je samotná zápletka. Ta mi nesedla, nesedlo mi to korporátní prostředí, i o co se hraje. Naštěstí je tady Barracuda, naštvaný Frank a žraloci. Zábavný komiks, ale v této sérii vyšly o dost lepší díly.
Predposledný diel. Za mňa fajn. Ponurá kresba argentínskych dvojičiek Fiumaraových. Séria mi veľmi sadla po stránke atmosféry, kresby, farieb a ústrednej postavy, ale scenáre (resp. univerzum ako celok) ma až tak nebavia a inak tomu nie je ani po ôsmy raz. Prirovnal by som osmičku k perfektne vyzerajúcemu, lež slabo dochutenému pokrmu.
Lobo nikdy nebyl a nebude pro mě. Jeho humor mě absolutně míjí. V kresbě si člověk alespoň může hledat roztomilé detaily a vtípky. Ovšem v této edici, za nějaké dvě stovky, jde o, jak by řekl Lobo: "skvělej dýl mamrdové!"
Tenhle svazek jsem v době vydání s velkým nadšením sháněl po trafikách a nesehnal. Teď po dvou letech se ke mě dostal a měl jsem vysoká očekávaní a ta se naplnila tak na půl.
