Příjemná medieval fantasy, která sklouzává svou – nikoli špatnou, ba naopak, je to Grzegorz Rosiński – kresbou k občasné karikatuře (Blackmore, rodina Gerfautova) a svým scénářem k pohádkovitosti, kde se prohánějí ti různí oukiové, wombové a šlimrokové. Přesto je to zároveň dosti drsné a krvavé, kde se mísí hluboký středověk s magií, temná moc s nově objevivším se křesťanstvím. Čtvrtá kniha je pak oním zřetelným střetem: odvážný děj se zásadními twisty, které jsou však pohádkově do jisté míry napraveny. Každopádně, podle mě je zde vzhledem k době vzniku Jean Dufaux ještě v plné spisovatelské síle. Těším se na další díl.
Občas si říkám, jestli mě Simpsonovi někdy baví a někdy ne, protože jsou příběhy rozdílné povahy, nebo mi to musí jen sepnout (sednout) do nálady... tak či onak, tentokrát mi to sedlo, zvlášť u parodie na mangu (ale i na francouzský a mexický komiks) jsem se upřímně uchechtl.
Dosti jsem se na pokračování zajímavé sci-fi Předci těšil, ale jsem vlastně trochu zklamán. Akvarely Nguyena sice představují zase úžasnou podívanou, kterou jsem se kochal celou dobu, ale forma tu totálně převzala otěže nad obsahem, který až nápadně připomíná rodinné strasti Ságy, kde se také potkává magické s galaktickým. Ne, že by se to četlo špatně, naopak, člověk se nenudí, ale je to už čistá space opera a telenovela plná dobrodružných twistů, očekávaných a scénáristicky nedůvěryhodných setkání s postavami z minulosti (za vrtáka jsem samozřejmě rád), takových náhlých lacině fantasy úsměvných "okamihů" (obr! velrybodlaci! upíři!), lehkého kýče, zásadních smrtí, které nejsou smrtí, přičemž napětí mnohdy nevydrží ani do další (vysvětlující) stránky. Zajímavé úvahy o robotice, emocích, vědomí a umělé inteligenci, se zde už zcela vypařily. I když tohle mělo být fantasy a je to fantasy, byť s kosmickými loděmi, tak je to škoda.
Nelze tomu upřít lásku ke kočkám spojenou s jitým znalectvím, stejně jako jsem ochoten akceptovat parodické a meme momenty v ději... ale celkově vzato je to parádní slátanina.
Zatímco ministr Macinka a jiní milovníci autíček nadšeně oslovsky hýkají nad rušením několika humanitárních programů v zahraničí, jiní vytrvale a neúnavně několik desetiletí pomáhají v obdivuhodném a vlastně doslova bohulibém projektu. U náboženské komiksové literatury mám vždycky strach z možnosti jakési naivity (obsahové i výtvarné) propojené s agitací, zde se však člověk velmi přístupnou a sympatickou formou dozví tento fascinující a dojemný příběh. Rozhodně vím, komu teď poslat peníze...
Z komiksového hlediska se jedná sice o dobrý, ale v podstatě standartní a nevybočující "výkon" na poli populárně-naučných historicko-politických publikací. Zásadní a závažné je téma, které z komiksu dělá tak trochu povinnou četbu a děsivou připomínku ruských válečných a jiných zločinů odehrávajících se ve všech myslitelných rovinách (agrese, okupace, vraždění, únosy dětí, ekologické katastrofy, sestřelování civilních letadel, porušování úmluv, lži a dezinformace, zfalšované volby a referenda, otravy oponentů, násilí a politické nátlaky atd. atd.). To vše je zasazeno do čtivého a přehledného celohistorického kontextu, který napovídá, že řeči o bratrství a "jednom národě" (rozuměj rusko-ukrajinském, rozuměj ruském) jsou zcela mylné a propagandistické a že ruský útlak a ruské agresivní mocenské ambice přetrvávají dlouhá staletí. Poučné i smutné počtení. Слава Україні! Героям слава!
P. S. Vytrvalé psaní ruska s malým "r" je v tomto rámci snad i pochopitelné vzpurné gesto.
Crazy komedie plná blbounů žijících v poměrně minimalistických bytech, kteří se vydají na poslední odpočinek ve většině případů z banálního důvodu a pohnutek jediné relativně lucidní (ne však morální) postavy v podobě šéfíka.
P. S. Původní anotace, či snad příliš doslovný překlad neodpovídá komiksu, byť jde jen o detaily (kočka a červené pruhy, koláč).
Ed Brubaker znovu a znovu dokazuje, že je jedním z nejlepších komiksových scénáristů, v kategorii "street" příběhů snad možná vůbec ten nejlepší; lhostejno, zda vypráví o maskovaných superhrdinech, či "realistických" kriminálních antihrdinech... je až s podivem, s jakou kadencí autoři dokázali stvořit pět sto třiceti stránkových příběhů, ale každý z nich byl vykreslen nadmíru zajímavě, literárně věrně k svému žánru, ale snad je v tom právě něco víc, co mě u toho drží – ony psychické rozpoložení postav, probouzející se zdánlivě mrtvé emoce ve chvílích mravního rozhodnutí či závažných událostí, narativní zákruty mimo hlavní akční děj a také neustálé vztahování se ke skutečné losangeleské minulosti 2. poloviny 20. století a čerpání z ní.
Jedné, co se mi nikdy moc nelíbilo, jsou – přestože je to výtvarník skvělý – Phillipsovy obálky. Každá je opravdu stejným způsobem divná. Na druhou stranu, už je to tak trochu jeho rozeznatelný rukopis...
Ta vypjatá a přísná sociální hierarchie na lodi jednoznačně zlých a úlisných lidiček, co jsou nahoře, je až parodicky vtipná, ale obecně vzato mě ta série nepřestává bavit. Parádně zvládnutá a nenudící akce, originální monstra, emoce (dojáček) a několik rozehraných zápletek. Žeru to.
Druhý krátký příběh je vskutku dojemný ve stylu Vánoční koledy. Hlavní příběh se dá zase vystihnout citací ze třetí kapitoly, která popisuje snad celý DC svět: "My se vždycky vrátíme." Protože kdyby ne, tak ten žánr padne...
Píše to (dohlíží na to?) Tynion, takže tu máme takovou zvláštní "lover to enemy to lover again" queer romantasy, abych se nějak přiblížil dnešnímu populárnímu žánrovému názvosloví. Jsou zde věci, které mně pravidelně trochu vadí (špatně rozvržené dvojstrany, u kterých si toho všimnu dosti pozdě, že čtu dvojstranu), poslední kapitoly jsou trochu hollywoodsky přehnané a dosti pochybuji, že v tomto urban fantasy světě by se dala zatajit existence tolika maskovaných zabijáků/agentů, kteří dělají všude neustálé masakry a žhářství, natož existence takových meganestvůr. Nicméně je to řemeslně dobře a napínavě napsané, proto si to klidně v guilty pleasure šuplíku ponechám i nadále. Trochu to připomíná o dosti méně rafinovaného Harryho Pottera s tou školou.
Není bez zajímavosti, že ty nejzajímavější autobiografie v poslední době vznikají od traumatizovaných tvůrců, převážně pak asi tvůrkyň. V tomto případě dostáváme graficky vymazlený komiks, ve kterém se však moje snaha o empatii trochu mísí s pozdvihnutým obočím... aneb kokainem a snahou o mimopartnerský sex k uzdravení a proti zlovolnému patriarchátu, který určuje zlé normy, kvůli kterým mi nejde souložit? Mno, nechci necitlivě parodovat poměrně odvážnou zpověď, ale trochu se tu určitá sobeckost lakuje (a to komiksově doslova) na růžovo.
Tahle série, která mě od počátku naprosto nadchla svou atmosférou, skončila grandiózním finále a klasicky pomrkávajícím koncem, bohužel se však trochu v té zběsilé finální akci utopila a naopak v onom pomalejším vysvětlování minulosti překomplikovala. I tak jsem ale rád, že si mohu odškrtnout další přečtenou mangu, nebyly to ztracené chvíle. Jen z Maširy tedy musí vyrůst naprosto vyšinutý traumatizovaný jedinec.
Takže pokud nestačí kanibalismus a všudypřítomné napětí, tak pro toho se tu servíruje pohled do minulosti nesené ve znamení nadutosti, vesnické tuposti a davového lynče, hladomoru a znásilňování... uf.
Těšil jsem na nějaký originální pohled na superhrdinský žánr, ale to jsem se těšil tehdy, když jsem nevěděl, o co přesně jde. Ve skutečnosti je to klasický superhrdinský svět s jinými, ano, lehce originálními, postavami. První dva příběhy byl dosti jednoduché a přímočaré, ale člověk se u nich bavil aspoň tak, jak se baví u průměrného superhrdinského příběhu. Třetí jsem naopak vůbec nepochopil a jen tak prolistoval.
Všechny skutečné příběhy jsou nesmírně silné, dojemné i otřesné, a připomínají zjevné – transformace z nacistické okupace do komunistické diktatury byl dějinným procesem ve stylu z bláta do louže, nebo trefněji řečeno, z h*ven do h*ven. Z komiksově uměleckého hlediska nejvíce utkvěl příběh Jaromíry Kočnarové.
Je hezké, že se autorka z branže snaží o jakousi emancipaci žen v sexuálním odvětví, kde plácat holky po zadku je ještě v pořádku, a že vytvořila svižný nekomplikovaný akční neo-noirový příběh inspirovaný vlastními zkušenostmi. Využít toleranci k bolesti v příběhu, kde vás možná budou mučit a střílet po vás, je fajn. Ale v podstatě je to průměrný příběh v pikantních kulisách, u kterého opravdu nemusím poslouchat, jak mi vypravěčka tyká a nespisovně a doslova "na háku" objasňuje nuance děje či motivace aktérů. Hvězdná CREW se zatím rozhodně honosí originalitou námětů, ale vůbec mě ještě nepřesvědčila. (A když vidím v edičním plánu příběh o někom, kdo se jmenuje po tom, že má holá prsa a bije medvědy, tak se asi jen tak brzy nepřesvědčím.)
Z domnělé komiksové jednohubky bez textu se vyklubalo výtvarně i obsahově geniální dílo, které bez komiksových bublin zvládne odvyprávět hluboký, tragický i nadějný, příběh. Umělecká lahůdka, která mi lehce připomněla zápletku islandského filmu Ada.
Já Janka Kozu znám z Facebooku, takže mě nepřekvapuje jeho osobitý styl, ani osobitý humor. Naopak, dost mě baví. Vypráví o obyčejných lidech, kteří se svými smutky a sny žijí všude okolo nás. A dělá to opravdu na zajímavé surreálné hraně, kde si často nemůžeme být jisti, co je realita a co není – i ty za vlasy nejpřitaženější příhody by se teoreticky stát mohly.
Ano, u tohoto komiksu jsem měl permanentně na krajíčku. Pravidelně říkám, že mě něco pohladilo po duši – tohle mi duši vyndalo, pořádně s ní zatřáslo a vrátilo v podivném emočním opojení.
Parádní western zasazený do počátku 19. století vyniká nejen obsahem (ta zápletka o dobru a zlu, přesto obsahující morální nejednoznačnost, je dost fajn), ale i akvarelovou kresbou. Tváří se to jako klasický dobrodružný příběh, ale ve skutečnosti není vůbec hloupý, pointa parádní.
P. S. William Henry Harrison nebyl druhým prezidentem USA, jak se píše v předmluvě druhého alba, nýbrž devátým.
Po více letech od vydání Pod dekou a Habibi (Kosmo knedlíky nepočítám) přichází Thompson s další skutečně nádhernou knihou, mnohovrstevným dílem a značně poučným komiksem, který je nejen fantasticky odvyprávěn, ale též úchvatně nakreslený. Rodinná traumata a vzpomínky se zde snoubí s cestopisem, dějinami a zemědělstvím, a to samozřejmě konkrétně s jednou velice zvláštní rostlinkou, o které jsem až do této doby příliš věcí netušil. Přesně, jak naznačuje J1602 pode mnou – je fascinující, jak dokáže "ženšenové" téma utáhnout 400 stran a naprosto nenudit, naopak. Vůbec nevím, jestli bych si s Craigem rozuměl jako s člověkem, ale jeho vážně laděná díla mě vždy naprosto dostanou. A ukážou, v čem je komiksové médium tak silné a jedinečné.
K příběhům Sláinea, respektive k těm pár, co znám, mám pozitivní vztah. I tohle bylo fantasy pošušňáníčko zdobené úžasnou Bisleyho výtvarnou stránkou. Hektolitry krve, násilí, spoře oděné ženy, přímočaré jednání, conanovský bersekr jako hlavní postava a vulgární trpaslík jako vypravěč zní samozřejmě hrozně, nicméně všechno je kompenzováno zajímavě konstruovaným příběhem, keltskou mytologií, dobrým vtipem, náznaky hlubších (antiklerikálních, feministických, ekologických) úvah a právě zmíněnou kresbou, která mi sem tam připomněla. Snad jen ta třetí, poslední, část a finální řež mě už tolik nebavila.
Příběhy jsou zase dalšími malými puzzlíky do skládačky celého universa a příběhu... ale... byly slabé. Nic moc tentokrát. Zaujala mě lehce dynamicky karikaturní a esteticky ambivalentní kresba Briana Churilly...
Já jsem na útoky synchronicity poměrně zvyklý, přesto mě umí překvapovat. A tak si po přečtení sáhodlouhého Vyvrhele sáhnu po náhodném komiksu a hle, máme tu exorcistku, vírou a schopnostmi nařachaného kněze a scény jak vystřižené z Kirkmana. Překvapení číslo dva tkví lehce v tom, že jsem nečekal, že předposlední díl série bude de facto dějovou vedlejší vyplňovačkou, ale já jsem za to v podstatě rád, protože to dějově a povídkově má relativně hlavu i patu. Sice se mi jeví raketový nástup od vyjukané novicky po frajerku, co si to sarkasticky rozdává s veliteli pekelných legií, poněkud nedůvěryhodný, ale budiž.
Nejdřív mě Kirkman nevystřelil ze střevíců svým Zpěvem neznáma, poté jsem zažil chvilkové utrpení u čtení Agenta strachu, což je opravdu hodně špatný komiksový brak plný těch největších klišé, ale hle, "Kirkman č. 2" v Mighty Boys mi spravil náladu... taktéž se mi ulevilo, že §3 kodexu je upraven tak, že dílo může vyjít ve vícero knihách, neb jsem to chtěl hnát ke Komiksovému ústavnímu soudu. A je to dobře, že je to rozdělené – i první díl mi namohl ruku, když jsem ho držel.
Už jsem to zmiňoval dříve, ale Kirkman je skutečně velmistr v psaní realistických dialogů a psychologických úvah postav, které se ocitají uprostřed katastrofické situace. Zde jsme sice zprvu svědky pouze komorní "epidemie", epidemie lokálního významu, ale i tak se později s nějakými změnami ocitáme de facto v přetřených kulisách Živí mrtví. Tentokrát však Zemi neovládají hordy zombií. Jsme tu v jakémsi exorcistickém vyprávění plném křesťanských významů a symbolů (démoni, posedlost, dobro, zlo, andělé, pokušení), přičemž ovšem hlavní protagonista jakékoli napojení na víru zprvu odmítá, i když mu místní kněz, takový novodobý obrýlený paladin, nosí důkazy jak na stříbrném podnose. Ona až agnostická nejednoznačnost v kontrastu s nadpřirozenem je příjemně čtenářsky provokativní. Kirkman je dále mistrem v "zadržování informací" a ve svém budování napětí a atmosféry s tím velice dobře pracuje.
Po přečtení první knihy jsem měl pocit, že jsem už dlouho tak dobrou věc nečetl. Samozřejmě po nadšení přichází zpravidla zklamání, série se opět kirkmanovsky začala natahovat, nevěřil jsem pseudoúkrytu hrdinů, nerozuměl jsem vždy a zcela motivacím těch "špatných", kteří byli jinak velmi zajímavě napsáni, všeho začínalo být moc a stávalo se globálním a konspiračním. Tedy apokalyptický rys, který mě osobně nebaví ani u Ú.P.V.O. - Peklo na Zemi. Ale i tak je to podle mě výtečně vymyšlený příběh plný emocí a skvělé kresby a coloringu připomínající neonoiry od Seana Phillipse.
P. S. Mám za to, že Rowland na své nepřátele ve sklepě neřve, že jsou "patetičtí". To bude pravděpodobně (ale nevím, Štěpánkovy překlady mi přijdou jinak dost v pohodě) špatný překlad slova pathetic. Komiks do jisté míry místy patetický je, pathetic však rozhodně ne.
S Mijazakim (tedy primárně filmy) mám ten problém, že se mi to vždycky hrozně líbí v jeho estetice a v jeho podivné jinakosti, ale občas mě to fakt nebaví. A tohle je sice zase zajímavé, ale... no nevím. Možná bych potřeboval vidět těch Qvestorových "20 Avatarů" a lépe konstruovaný příběh. Ale špatné to taky není, vlastně je to dost milé a místy probouzející mou čtenářskou zvědavost.
S fascinující postavou Georgese Karse jsem se poprvé výrazněji seznámil na zajímavé loňské výstavě ve Valdštejnské jízdárně École de Paris: Umělci z Čech a meziválečná Paříž, narazil jsem na něj drobně i minulý víkend na Kampě, kde končila výstava o kubistech. Výrazná to osoba českého výtvarného umění s tragickým koncem, nicméně u nás bohužel lehce polozapomenutá. Za každou připomínku jsem rád, tedy i za tento, z logiky věci dosti stručný, komiksový příspěvek.
Tak nebudu si nalhávat, že by mě lákala četba knihy, kde na mě hlavní protagonistka mluví slangem sociálních sítí, nespisovně, vypráví o romantických vztazích a hejtuje (ha!) svého ex, přičemž jí musíme věřit, že to tak bylo. Ale nakonec jsem dostal výbornou komiksovou četbu a děsivé vyobrazení jednoho člověka, kdy jsem se další den těšil na rozečtenou knihu. Ač je to samozřejmě četba velice varovná.
V normálním životě bychom snad ani nepotřebovali pojmy jako manipulátor, perverzní narcista, chorobný lhář, psychopat, sociopat, emoční upír, prostě se v tomto případě jedná o naprostého kreténa. A Sophie Lambda je naprosto fér, anonymizuje svůj protějšek a nemám pocit, že by minimálně zprvu prosáklo na povrch, o koho se skutečně jedná – to vědělo jen nejbližší okolí. Teda myslím, zase jsem tak hluboké rešerše nedělal. Nebo to je snad Vincent Tirel?! Spekulace... anyway... Celá kniha působí velice autenticky a jak jsem řekl, krásně se čte, a to po obsahovém oblouku: zamilovaní motýlci v bříšku - totální hell - naučná psychologická četba. V druhé fázi je člověku skutečně ouzko a ve třetí si pročítá seznamy rysů, zdali sám v životě nebyl třeba byť jen minikreténkem.
Ke konci jsem trochu cítil únavu materiálu, respektive to, co sama autorka přiznává – měla smlouvu na 300 stran. Jinými slovy, vypadá to, že je bylo potřeba něčím naplnit. Také může na konci trochu hloupě vyznívat, že se spolu v jednom pytli ocitají manipulátoři, vášniví sledovatelé pornografie a znásilňovatelé, ale budiž, je to určitá naznačená škála. Celkově vzato je to ovšem překvapivě (literárně!) zábavné, svým způsobem hravě sepsané a hlavně do velké míry důležité čtení. Nejen proto dávám pět hvězd. Kateřina Čopjaková bude dělat v Knize Zlín dobrou práci, o tom nepochybuji.
Pokud čteme komiksy Debbie Tung, víme, že by mělo jít o neustále sebepochybovačnou introvertku. V tomto díle se nám otevírá ještě více a mluví o svém mladistvém problému s příjmem potravy a o cestě k sebepřijetí. Od začátku do konce nám je jasné, o čem Tung bude mluvit, její závěry a myšlenky jsou zdánlivě banální, kniha možná až moc přímočará a natahovaně opakující se zároveň, přesto je třeba uznat, že ona cesta, kterou autorka ušla, je prostě těžká a je jedině dobře, že to Debbie (snad) zvládla. Je to důležité téma. A napsané mile a naprosto srozumitelně.
Jak říká níže kolega stiefel, je to trochu historické opáčko o Havlovi v době normalizace, nicméně Štěpánka Jislová tomu přidává vlastní vhled a pojetí, které není rozhodně bez zajímavosti. Zobrazuje totiž našeho politického (super)hrdinu poměrně křehkého a také – což víme také díky pamětníkům a jeho psaní – značně sebepochybujícího. Připomíná nám, že onen morální maják, jak ho vnímala a dodnes vnímá velká část těch rozumněji a svobodomyslněji uvažujících Čechů, byl člověk chybující i morálně nedokonalý. Ale na rozdíl od jiných s tím pracoval a trápil se tím. Komiks také do tohoto období komunistické šedi svou kresbou vnáší výrazné barvy, doslovně i metaforicky řečeno. Některé scény – jako například moje oblíbená historka s honičkou aut na Hanspaulce – nepostrádají ani humor, který byl světu kolem Havla také velice blízký. Na krátkém prostoru grafického díla se kromě niterného boje s vnitřními i vnějšími démony podařilo celkem pěkně zachytit a zkratkovitě sesumírovat bohatý kulturní a myšlenkový svět v podobě lidí, kteří se kolem Havla vyskytovali. O tom si vždy rád čtu. A skoro bych řekl, že Štěpánka se Žantovského předlohou, která je mimochodem výborná, inspirovala jen velice lehce a pojala věc sympaticky po svém. Jinými slovy, nezdá se mi to zase tolik jako "adaptace". (EDIT: On je ten scénář Michaelem Žantovským nově napsaný, tím se to vysvětluje).
Musím se omluvit Štěpánce, že jsem se k tomu dostal až teď, ale tehdy, před znalostí předlohy, se mi do toho jednoduše nechtělo. Ale když vyšlo tohle, nebylo k zbytí.
Těžko se mi tenhle ambiciózní pokus hodnotí. Neboť samotné vyznění (pointa?) o roztržení oněch okovů předurčenosti, do kterých vás v rámci nějaké sudby či hodnocení, může spoutat leckdo, je samozřejmě zajímavé. Parádní a vypracovaná je i výtvarná stránka. Ale onen příběh, proces, přes který se dostáváme k závěru, je z vypravěčského hlediska trochu příliš tajnosnubný, nešikovně se snažící být až příliš rafinovaný a artový. A s Gaimanem, zmíněným v anotaci, se v tomto ohledu dosti míjí. Nebo jsem to šeredně nepochopil, to je také možné. V obou případech říkám – bohužel.
Nechci nikomu radit, ale nejlepší cesta, jak se s předlouhou seznámit, je si ji (zkusit) přečíst. Takový Macbeth vydá za jeden příjemný shakespearovský večer...
Co se týče této adaptace, označovat převyprávění de facto hororového dramatu za "hororové zpracování" je lehce redundantní až polopleonastické. Nicméně je fakt, že byla do komiksu přidána explicitně notná dávka rudé krve a výrazně nasvícena fantastická roviny celého příběhu. A tyto upravené a přidané fantasy prvky, stejně jako anachronické momenty (oděvy, cigáro ad.), jistý vtip a ulítlost formy, jsou příjemným komiksovým osvěžením, které mě zde bavilo. Ale celkově vzato, ač je kresba dynamicky živá a nikoli špatná, bez znalosti předlohy by ve mně zbyla asi jen jakási pachuť italského chaosu.
Tohle není taková úplná zhovadilost, jak se na první pohled může zdát, a celé to má vícero rovin. To, že je výtvarná stránka vygenerovaná a je to na první pohled trapně vidět, je prostě hnus. Že se v tiráži píše, že jsou obrázky upravené v "originální exkluzivní díla" je pak vyloženě k popukání. Estetická forma je tedy příšerná, i když může mít své světlejší momenty (chapadlová ARI v mořských hlubinách), a je absolutně a nechutně sterilní. Pakliže mě měl komiks přesvědčit o tom, že umělá inteligence může něco cítit, tak udělal paradoxně pravý opak.
Po obsahové stránce však svou filosofickou otázkou ohledně nabytí a hranic vědomí obhospodařuje a otevírá nesmírně zajímavé téma. Scénář je poměrně dost jednoduchý, ale chápu, že má sloužit jako šňůra, na kterou se pověsí prádlo v podobě nastolených etických problémů. A ačkoli si nejsem s autorovými - který je mimochodem takovým tím typem narcise, který katalogizuje na svých stránkách každý svůj veřejný pšouk - polozávěry úplně jistý a komiks je ošklivý (vůbec nechápu, proč měl Beňovský potřebu to "namalovat" a raději to nenechal ve svých filosofických spisech), myšlenky a úvahy zde nejsou apriorně hloupé. A já nemohu úplně odepsat něco, co mě nutí přemýšlet. Taková je úloha umění, i když tady umění umělého, znetvořeného, vykradeného, laciného a chladného.
S tvorbou Kateřiny Illnerové jsem se trochu seznámil v posledních dílech Aarghu a musím říct, že mě to vždycky bavilo. I zde je komiks nesmírně milý až roztomilý, pak také hravý, a to po obsahové i výtvarné stránce, kdy si Kateřina umí čas od času vyhrát zejména s řazením rámečků (na něco podobného jsem u ní narazil již ve zmíněném Aarghu). A vůbec celé ty minináměty příběhu - kartografie, pohlednice a babička, bonsaje, kočka; to celé je moc prima – takové knihy chci, aby četlo moje dítě. Super diplomka.
Příběhy Incalu se vyznačují velkou mírou originality, ovšem velmi často nižší mírou kvality příběhové stránky. Tady se však originalita snoubí s velice příjemným love story a zápletkou - užil jsem si to, protože je to i vtipné.
Šel jsem jen kolem a chtěl jsem si doplnit vzdělání o jednom z "prazakladatelů" komiksového média, přičemž jsem k tomu přistupoval tak, že to bude patrně zastaralé a neosloví mě to nijak výrazně. Chyba naříznuté lávky! Tenhle příběh o dvou malých amorálních anarchistických sviních je půvabný, nesmírně zábavný, roztomile nakreslený a do jisté míry povedeně satirický. Mému čtenářskému zážitku pak rozhodně přidal i čtivý, a přesto k více než století a půl starému textu s respektem a staromilectvím přihlížející překlad Tomáše Kafky.
Já bych v takovém světě asi neměl úplně chuť na makrelu... anyway, chtěl jsem jen stručně napsat, že je to megapřehnané, ale velice zábavné, ve smyslu napínavé. Ale musím dodat, že na 300 stranách se zde potkám se všemi možnými emocemi a scénář se mnou cloumá sem a tam, strach i roztomilost, napětí i dojetí, nepřetržitá akce, která náhle zabrzdí a chvíli si oddechneme... servíruje to Kjongtchak I velmi dobře, to se musí nechat. Chytil mě jak tu makrelu.
Slovo inspirace je v souvislosti s kresbou Adolfa Kašpara tak trochu eufemismem, neboť některé kompozice jsou takřka úplně obšlehnuty. Zároveň, ač vnímám monarchismus do jisté míry celkem pozitivně, tak kdokoli, kdo napíše do předmluvy a zcela bez ironie, že tehdy "byl svět ještě v pořádku", mohl by provést autodefenestraci. Jinak mě kniha nijak neuráží; je sice strašně zkratkovitá, ale přinesla mi jakýsi vhled do díla, které jsem nikdy nečetl a znám ho pouze z filmové adaptace. I ty naivní akvarely jsou vlastně fajn a svým způsobem neuměle osvěžující.
Jsou komiksy, na které se těším a které bývají zklamání, pak jsou komiksy, do kterých se mi nechce a oni se ukáží jako překvapivě fajn počtení. Tohle je ten druhý případ. Dal jsem na doporučení znalce superhrdinského komiksu a chtěl jsem si pod tlakem mainstreamu doplnit vzdělání. Je to správně přiblblé jako hlavní protagonista a zejména celkem vtipné, celé se to čte příjemně a nekomplikovaně. Rád bych se však vymezil proti tomu, že je Peacemaker úplně blbej. Úplně blbej je například Guybrush Threepwood nebo Jindřich Rajchl. Pravda, Peacemaker také není tou nejostřejší tužkou v penálu a možná by volil Trumpa, ale občas dochází k neuvěřitelné formě sebereflexe a zajímavým (a mnohdy smutným) úvahám. Já bych na jeho party přišel.
P. S. Kdo píše či překládá vokativ jména Michael jako "Michaele", má v očistci připravený speciální stolek s kalamářem. (EDIT: Bylo mi vysvětleno, že v případě angličtiny to dává smysl, to beru!)
Tohle jsou opravdu velmi silné příběhy, vyprávěné ve své špinavosti a s nejasným vyústěním. A je jedno, zdali jde o dobrodružný neveselý western, environmentální thriller, či drama o pomstě z rasistického amerického jihu. Je to opravdu výborná komiksová četba, kde snad jediným minusem občas je, že zatímco hlavní protagonisté bývají plastičtí složití a nejednoznační jedinci, jejich okolí a postavy okolo většinou černobílé. Kdo je tu zlý, je opravdu zlý a koloběžku byste si o něj v životě neopřeli.
Být (možný) sexuální deviant a božský scénárista se nevylučuje. Samozřejmě, že je tohle bonboniéra namíchaná ze zcela odlišných čokolád, ale i tak je to velice stravitelné. Gaimanův rukopis je zřetelný a málokdo dokáže namíchat i do tak krátkých povídek tolik sofistikovanosti či vtipu.
