Tohle je poměrně strhující a zajímavý příběh člověka, jehož poplival Julius Fučík (kvůli závisti? kvůli ženě? kvůli vlastnímu obrazu?) a jenž v sobě promíchal hrdinský idealismus a sympatie k totalitní ideologii. To vše zabalené v romantické a, mylně by se zdálo, dávno zapomenuté zápletce. Již několikátý komiksový příspěvek k dějinám španělské občanské války, která tolik ovlivnila i dějiny naše.
Esteticky vyvedený a reprezentativní výběr současných zástupců nejmladší (avšak již také stárnoucí, hehe) generace komiksových tvůrkyň a tvůrců. Skutečně si teď z hlavy nevzpomenu na nikoho z těch nejvýznamnějších, kdo by tu chyběl, koneckonců Tomáš Prokůpek ví, co dělá. Na řadu příběhů už jsem narazil jinde, oceňuji pak zejména těch pár případů, kteří vytvořili komiks přímo pro tuto sebranou antologii.
Připomínat osudy největšího antinacistického superhrdiny, kterého samozřejmě popravili "osvoboditelští" komunisté, Witolda Pileckého, je třeba neustále. Dále mě subjektivně vzato nejvíce oslovila Kateřina Illnerová a její další milé dětské dobrodrůžo (podobným směrem čtenáře těší Jana Šrámková s kolegyní Petrou J. Stibitzovou), samozřejmě real outskirt life Tomáše Staňka, atmosféry komiksů Karla Osohy, Lenky Šimečkové, Matyáše Namaie, Evy M. Ondové a Lukáše Komárka. Hodně se mi líbila estetika komiksu kresleného Zuzanou Čupovou, ale takřka všechno tu má něco do sebe...
Člověk má dobrý pocit z toho, co tu vzniká a kdo tu všechno tvoří. Škoda jen, že jsou ta díla mnohdy obyčejně "zahrabaná" v různých zinech (nic proti nim, ba právě naopak) a já ve své čtenářské kariéře poměrně leccos zazdil (např. XRX mag). Díky za každé vynášení těchto příběhů znovu na světlo.
Už jsem dávno (ok, před několika díly) naznal, že se "a žili šťastně až do smrti" tady asi nedočkám, tak si užívám každý další střep z ušákova světa. A ta pointa s Toulavým psem je zase nefér emoční!
Když se tento tip objevil tutaj ve Článcích, moc mě to téma neoslovilo. Po přečtení však musím konstatovat, že Desolation Jones je spolu s vraždícím medvídkem (a snad i holoprsým medvědobijcem) to dobré, co v Hvězdné CRWI vyšlo... až mě mrzí, že tohle nemá širší sérii. Zasloužilo by si to. Ač ty řečičky kolem toho, jak Jones vůbec nic necítí, jsou naprostá scenáristická hovadina. A kresba TOP.
První příběh nám přináší opravdového sjetého magora (doslova). Psal to Ennis, takže nechybí hektolitry krve (ač to není kdovíjak explicitní), originální postavy a celkem povedený humor. Zato jiné velké jméno, Warren Ellis, se tu tolik nepředvedl.
Půvabná novela, která mě před lety tolik potěšila, když jsem ji četl, se vrátila v taktéž půvabné komiksové adaptaci, kde se snoubí onen krásný ekologický a voluntaristický námět a takřka až naivní a kýčovitý sen s úžasnou komiksovou kresbou, která hraje skvělými barvami, tj. opravdu šikovně zvolenými živými odstíny. Nádhera.
Tenhle svět jsem si zamiloval už u Umrlčího hnátu. Hrozně bych si přál, aby u něho Mignola vydržel, protože takový ten "Hellboy bez Hellboye", ony mysticko-fantastické kořeny plné atmosféry a tajemství (tentokrát v ryzím fantasy v jakémsi alternativním středověku plném mytologie a teologických disputací), to je to, co mě na Mignolovi baví.
Kresba je na jednu stranu výborná, na druhou tak zvláštně působí – jako by postavy dramaticky až teatrálně pózovaly ve stylu nějakého fotorománu, chybí tomu lehká přirozenost. Jinak Outerverse mě moc nebaví, příběhy byly celkem průměrné až mírně ucházející, nicméně atmosféra i postavy dobré.
Je to romantická klasika s dnes již poněkud překonanými pohledy (i když, vskutku?) na morálku a společensko-milostné vztahy. V této grafické adaptaci se pak mísí a kontrastuje lehká sterilita a jednoduchost kresby plus zmíněné etika s potlačovanými i projevenými intenzivními emocemi a sny. Komu by se nepodlomily kolena z Pana Darcyho...
Komiks má poměrně zajímavou premisu a vine se v něm zajímavý souboj v podobě Batmanových niterných muk, kdy jeho morální zásady narážejí na odpor nové krevní otravy. Devadesátková kresba se pak potácí mezi příjemnou gotickou atmosférou i stylem té doby a určitou karikaturou, ve které se ozubené postavy roztahují jak žvýkačky. Autoři prošpikovali celý děj všemi možnými postavami (zaujala mě Ariane), ale já jsem se ke konci už de facto tímto přehnaným hororovým brakem pronudil... jinými slovy, má to pozitivní momenty a nápad, ale je to přespříliš ne příliš hodnotných stránek.
Četl jsem to nedávno anglicky, ale musel jsem se k tomu vrátit. Půvabná a nesmírně vtipná satirická pohádka, která se na příkladu dvou rozdílných sester, jedné nezištné naivky a jedné amorální zakaboněné morousky, pouští do témat environmentalismu a kapitalismu.
Nebyl to ten díl, co mi sedne bezchybně do nálady a hláškuje ostošest, ale ucelené (a svým způsobem často satiricky mravokárné) příběhy se v průměru vydařily. Čas od času ten Springfield potřebuji a vybírám si pro něj jen ty nejpohodlnější čtenářské okamžiky v křesle...
Taková milá vzpomínka na léto a prázdniny. Takové ty okamžiky, co se mohou zdát banální a o ničem, ale zároveň jsou zásadně formativní pro dětskou duši. Sám jsem vděčný, že ještě mohu být součástí, byť pomalu uplynuvšího, světa, kde se chodilo (berme to jako symboly) k starým paním s kozou a kosou pro vajíčka, nebo na deku s discmanem a knihou...
No, nedalo mi to, samozřejmě, a přečetl jsem si knižní předlohu a inspiraci v podobě pikareskního románu ze 17. století. Ono je to ke konci už trochu únavné, ale většinu času jsem se poměrně bavil – jedná se totiž o satirickou taškařici, poměrně divokou a rošťáckou do obsahu, a pro mě zajímavou sondou do vrcholného "Zlatého století" španělských dějin, kdy se humorně laškuje na účet měšťanské společnosti, šlechty, církve (ba i inkvizice), literátů i vychytralých žebráků... však sám Francisco de Quevedo byl vzdělancem a důležitou postavou habsburské politiky, ale i nezbedným kvítkem. O tom si však můžete přečíst sami v doslovu knižního vydání od Eduarda Hodouška.
Obával jsem se tedy, co z toho vykřeše komiks, avšak nezklamal a stvořil vyvedenou poctu Pablovi, tomuto fiktivnímu lumpovi, který si prostě nemůže dát oraz. Osud ho předurčil a naučil, on zkrátka nemůže jinak, než vyvádět nejrůznější brikule, které ho namnohdy mohly stát krk. Ačkoli jsem ke konci druhé kapitoly moc dobře věděl, kam ta třetí povede, i tak jsem si do konce užil takřka mistrně vystavěný scénář. Pablos ze Segovie je konečně pojat jako nedůvěryhodný vypravěč, přesto nachytává jiné postavy i čtenáře na švestkách. Vizuální stránka pak se svou až karikaturní rovinou skvěle zapadá do žánru (krom toho, že Guarnido je zkušený výtvarný borec).
Komiks je sám o sobě zdařilým počinem, ale nejvíce jsem rád, že mě přivedl k madridskému rodákovi Franciscovi Gomézovi Quevedovi y Villegas.
Já mám občas, sem tam, poměrně skeptický až sarkastický přístup, jde-li o komiks o traumatech a úzkostech, ve kterých hraje spíše roli protagonistovo obviňování všech kolem sebe a snaha o pozornost. Tento můj úvod je ale tady naprosto bezpředmětný. Zde jsme totiž svědky autobiograficky inspirovaného a skutečně traumatizujícího "reálného" problému, ztělesněné noční můry a cesty do doslovné tmy. Komiks, kterému nechybí moderní výtvarný i obsahový šmrnc, humor a hlavně dojemná lidskost...
U nás jsme trochu ve čtenářské fázi Marianne Dubuc, která je poměrně plodnou autorkou s mnoha náměty, ve kterých je leckdy zaklíčované jakési morální poselství namíchané s jakousi bezelstnou absurditou a mnohdy jímavými momenty (stárnoucí paní Jezevcová, životně vyhořelý medvěd, přátelství lva s ptáčkem atp.). Tady se autorka pustila do komiksového vyprávění a je třeba říct, že tentokrát je zápletka a styl trochu zhulenecký, či jak to popsat. Já jsem, jak jsem řekl, na autorku již zvyklý otec, takže mě nepřekvapí, ba jsem se i místy pobavil. Ale pravda, patří to k tomu slabšímu, co vytvořila.
Jaromír Plachý je velmi specifický autor s velmi specifickým humorem. A na ten je třeba přistoupit a užít si to. Myslím si, že toto zhmotnění "velkého kulového" (případně prdu) je celkem vtipný nápad a dále rozvíjený námět, který se v mnoha stripových variantách dosti žertovně vyvedl... jindy méně, ale což. Za rok si budu pamatovat velký kulový, ale střídmě jsem se pobavil a za to děkuji.
Solomon Kane, to je takový puritánský Soudce Dredd či Punisher, takže trochu fanatik, ale vlastně i trochu sympaťák, neb ho vedou silné morální zásady. A jaké mohou být vyšší morální zásady než ty od Boha... Je to dobrodružný pulp, v celkovém vyznění prostě brak, ale ty historické kulisy jsou zajímavě zpracované, navíc kvituji zapojení dávného conanovského universa. Nenudil jsem se.
Na životopisný komiks slavné feministky jsem se poměrně těšil a knihu nakonec i s klidem přečetl. Pravdou však zůstává, že dílo vypráví částečně historky ze života, částečně představuje Simonino myšlení a také občas až trochu karikaturně vykresluje politicko-kulturní klima Francie v průběhu 20. století... ale od všeho tak trochu, takže mírně klouže po povrchu věcí. Téma je přitom nesmírně zajímavé a my se třeba o vztahu (byť kritickém) Simone de Beauvoir k socialismu a marxismu dozvíme v jedné jediné větě. Kresba Julie Bernhard se mi v podstatě líbí, jenže zde jako by všechny stránky působily lehce rozmazaným dojmem, dojmem mlhy, ke které potřebujete slabé dioptrické brýle, dojem neostrého skenu. A do toho jsem nebyl schopen rozlišit většinu postav, zejména ženských, a to včetně mladé hlavní hrdinky. Přes různé pokusy o humornější pasáže je to jaksi nemastné, neslané. Doslov Julie Korbik pak působí jako středoškolský referát.
Je to takové milé a lehce hravé vyprávění (s jakoby rozkošnou pointou), ve kterém se zrcadlí nějaké autorčiny nápady. Ale více než ona rychlokresba mi vadilo to, že se tam skoro nic neděje. Ve smyslu zásadního, abychom si rozuměli. Já nepotřebuji nutně artovou kresbu, nepotřebuji nutně napínavý děj, natož akční. Ale absence obého ve mně pak zanechává lehké prázdno.
Překvapivě zajímavé komiksové zamyšlení nad věčným tématem a dilematem svobody versus jistoty a bezpečí, které však ztělesňuje kvazifašistický represivní aparát s vnějškově morálně ambivalentním, ovšem s vnitřně morálně stabilním Soudcem Dreddem. A ano, jelikož je to téma věčné, je to i téma, jak podotýká Poniczech níže, aktuální.
Zatímco Proti proudu Velké řeky sice též pracuje s fiktivní zápletkou, snaží se ale pracovat v realistických historických kulisách Lewisovy a Clarkovy expedice, Zjevný úděl je oproti tomu zcela oddán fantasticko-hororovým okolnostem této výpravy, ač si hlavní postavy (Lewis, Clark, Charbonneau, Sacagawea) samozřejmě ponechává a věnujeme se jim hluboce po celou dobu vyprávění. A na tomto vyprávění oceňuji hned několik věcí, respektive oceňuji snahu o jakousi mnohovrstevnatost a psychologickou práci s postavami. Ano, není to v tomto směru nic literárně zásadně úchvatného, ale na rámec dobrodružného komiksu dosti dobré.
Těch více vrstev se zrcadlí též v tom, že komiks si půjčuje z řady různých žánrů: fantasy, western, dobrodružství, horor, historie, snad i satira. Scénáristovi Dingessovi asi něco v hlavě dělá "ding, ding, ding", protože jeho výtrysk šílených nápadů a monster je opravdu obdivuhodný, od bizontaurů přes obří žáby k zejména modrým mluvícím ptákům či sexuálním králičím predátorkám. Také se všemi postavami expedice zachází hůře než Shakespeare v Hamletovi (a Jensen ne a ne umřít) a sestava přeživších balancuje na hraně dějové berličky a dobré pointy.
Kresba mě za celou dobu zase tolik nepřesvědčila, byť proti ní nic nemám, příběh je zkrátka šílený a trochu uměle stvořený pro dějové checkpointy, během kterých upadne zase další končetina výpravy, protože potkáme vždy nová zuřivě nebezpečná monstra, ale čte se to samo a je to napínavé. Však je tam i trochu i hodně té romantiky, napětí, zrad, vztahů, akce, humoru, dojetí i toho ideového zamyšlení nad historickými křivdami a zločiny, na kterých stojí Spojené státy americké (a které se podle Trumpa samozřejmě nestaly). Bylo to náročné, nebylo to ultimátně dobré, ale užil jsem si to.
Ono je v tom – a to na velmi malém prostoru – spousta narážek a odkazů na Trójskou válku (vlastně o Kassandře je to jen zčásti) a pakliže v tom není někdo dějově vyzbrojený, přes krátký shrnující úvod se v tom může jednoduše neorientovat. Nicméně i přes některé nedokonalosti na pomalovaném porcelánu je to relativně vtipné (tam, kde se chytáte) a originální. Nevím, kdy příště si zase přečtu komiks na talířích.
Samotný počátek tohoto příběhu patří mezi má nejoblíbenější Lovecraftova vyprávění. Tanabe se svého úkolu zhostil opět na jedničku. Jeho kresba krom klasické hororové atmosféry podtrhuje onu rybí sliznatost, organičnost s vyceněnými zuby, neprošátranou tmu a zejména protékající nenahmatelnost toho, co se tam potenciálně skrývá.
Hlavní epický příběh je rozvíjením universa, zatímco ostatní povídkové dodatky jsou sice v myším světě též zaklíčovány a přizvou nás do různých zajímavých končin na mapě, jsou však spíše takovými universálně fungujícími bajkami. Mnoho sérií (a světů) funguje takto střepovitě, někdy to funguje více, někdy méně, zde mě to láká k dalšímu objevování...
Snění je poměrně vděčné a ze své podstaty neohraničené téma, které mě navíc fascinuje a zajímá. První stránky knihy jsou skoro až nekomiksově odbyté, stejně jako dějově – mnoho entit nám má potřebu sdělit, že nesní. Záhy se to naštěstí změní a zvrhne se to v krásně hravé minipříběhy, které oplývají velice subtilním a absurdním humorem, někdy připomenou i nějaké kafkovské "dobrodružství". Na konci mi bylo líto, že je to tak krátké.
Krátký a velice pofidérní sci-fi příběh, nesmírně ukecaný, nudný a svou naivitou padající za hranu parodie, je doplněn štiplavým pornografickým materiálem. "Mistrovské dílo" snad jen díky Serpieriho štětci.
Komiks se pod určitým úhlem na slunci zajímavě leskne. Je poměrně zajímavě až nehezky nakreslen a přes složitost tématu je odvyprávěn krásně naivně, krátce a až triviálně, takže jsem ho schopný celkem usledovat a něco se dozvědět.
Já jsem nekritický obdivovatel filmů Píseň moře, Brendan a tajemství Kellsu i Vlkochodci, takže pokud se na něčem z toho autorka podílela a zároveň vidíme snahy o podobné "vibes", jsem jedno natěšené oko... a dostávám matriarchát jak se patří! A to plný kouzelné severské (keltské?) atmosféry.
Člověk by trochu čekal příběh o zneužívající patriarchální autoritě, jež si svou frustraci či pudy vybíjí na bezbranných mladých dívkách, nicméně psal se tehdy rok 2011 a doba řešila možná trochu jiné trendy. A tak sledujeme sice příběh autority, kterou provází pověst tyrana a pod kterou by se nerozklepala nejen dívenka, snowflake teenager, či třeba já (pokud bych dělal balet), ale zkrátka leckdo... na druhou stranu význam sdělení je trochu jinde. V některých kruzích kontroverzní francouzský tvůrce (viz zde) zkrátka buduje pomalý obraz a atmosféru z prostředí tanečního (uměleckého) života. Črtá osudovou linii, na které bylo třeba udělat řadu školních, vztahových i kariérních rozhodnutí, o něčem pak rozhodla náhoda a těkající vůle. Komiks tak zachycuje to podstatné, zároveň kdesi mimo mizanscénu tušíme onu každodenní pěnu dní... má to pěkné vyznění a celé bych to přirovnal k sledování nějakého příjemného artového filmu.
Poznámka na závěr: i mě anglicky kdysi naučila nejlépe přeučená přísná ruštinářka, které se přezdívalo "esesačka". Na němčinu jsme zase měli tuze hodnou, milou a sympatickou paní, a proto německy dnes takřka neumím.
Absolutně skvostný komiks, precizně a atmosféricky – jak jsme u Larceneta zvyklí – černobíle ztvárněný, s občasnými barevnými přílivovými vlnami "blastu". Spojení groteskního až karikaturního se závažným (odpovědnost, touha po svobodě, duševní zdraví) stvořilo geniální, půvabnou a dosti znepokojivou psychologickou detektivku.
Absolutně skvostný komiks, precizně a atmosféricky – jak jsme u Larceneta zvyklí – černobíle ztvárněný, s občasnými barevnými přílivovými vlnami "blastu". Spojení groteskního až karikaturního se závažným (odpovědnost, touha po svobodě, duševní zdraví) stvořilo geniální, půvabnou a dosti znepokojivou psychologickou detektivku.
Celkem obyčejný vlkodlačí námět zasazený do batmanovského světa, což je naopak poměrně originální. Solidně nakreslený temný příběh, ve kterém mi ovšem trochu dost vadilo vykreslení Johna Constantina. Jak říká hroubek pode mnou, je to "vocas", ale povětšinou kouřící vocas, který mi přišel vždy nadmíru sympatický. Zde byl však redukován na někoho, kdo nutně – pardon my French – potřebuje svůj vocas vykouřit, mám-li se držet nastavené terminologie. Nadržený frustrovaný a v tomto směru donekonečna hláškující Constantnine, je nesmírně trapný Constantine.
Tenhle díl, respektive jeho ucelený příběh, má celkem ambice a uznávám, že by mohl býti klidně i nějakým mini side questem v počítačové hře. Ale i přes zdánlivou tíži, snahu nebýt zaklínačovsky černobílý a zamotanost zápletky je to poměrně jednoduchá záležitost. Kresba se mi v obecné rovině líbí a kdekoli jinde bych ji uvítal, zde mi však trochu ubírala na klasické zaklínačovské atmosféře, zejména u znázornění zmutovaných kreatur, které byly trochu až dětinsky karikované, ač slintaly, řvaly a trhaly maso. Jo a první akční stránka tohoto komiksu byla asi nejméně zajímavá a vtahující, co jsem v poslední době tak měl čest poznat... divná a nehezká. Ale jinak to je čitelné.
Jako já mám s tím ukončováním neukončováním u Mignoly dost problém, zvlášť když sám v doslovu "bezostyšně" přiznává, jak mu to přišlo jako dobrý konec, tak z toho prostě udělal konec... ale zaprvé uznávám umělecké projevy jakési nedořečenosti, zadruhé je to můj pekelný šálek kávy. Jinými slovy, je to sice místy nahodilá, ale jinak parádní atmosférická tour po pekle a jeho obyvatelích. Jen teda škoda, že skončila takto.
V hodině nejtěžší, kdy se čekalo na to, kdy se teploměr vyšplhá na 40 stupňů, a to tentokrát nemluvím o hellboyovském peklu, jsem se pustil do tohoto finále. Do finále, jenž nabízí rozuzlení, které mi přijde trochu zčistajasna ezotericky jednoduché a nelíbí se mi, ale všechno okolo je odvyprávěné hezky mignolovsky...
Je to poslední díl spin-offu a nevyřeší se a neuzavře se tam lautr nic, ačkoli je to rozcamrané do 9 někdy poměrně utahaných knih. Nahlíženo touto optikou bych mohl knihu vzteky mrsknout do kouta zmařených čtenářských nadějí... jenže ony to jsou ve většině naprosto skvělé povídky, některé připomenou Gaimana či Careyho; ano, mluvím o skvělém příběhu Čarodějnictví a démonologie, kterému dodal šmrnc geniální Santiago Caruso... takže prosím méně hlavní linie o konci světa a Abeově hledání sama sebe, více něčeho takového.
Vzhledem k tomu, že obsah je zde to hlavní, tak pominu jednoduchou kresbu fixkami, která se mi až na výběr barev příliš nelíbí. Takřka jediné, co jsem však z uměleckého hlediska dostal je těžká "depka" a znepokojení. A to je zcela legitimní, takhle může a leckdy má umění jistě fungovat. Život s takovým absolutním kreténem - a my nevíme, pouze možná tušíme, jak moc autobiografické to je - je takřka k nepřežití a já si to neumím absolutně představit. Na druhou stranu empatie, ba co empatie, možná i snaha o empatii, k někomu, kdo se svobodně rozejde s rodinou (byť třeba bigotně praštěnou), najde si krajního levičáka a myslí si, že je to cool (inu, každý strůjce štěstí svého), nesnáší děti a přesto si s krajním levičákem, který se přerodí mezitím v konspiračního krajního pravičáka, dvě (téměř tři) děti udělá, a za ta dlouhá léta doprovázená uměleckými ambicemi, nechutí pracovat a hašišem de facto ignoruje asi tak 6 897 – jak se v těchto příbězích o toxických vztazích rádo říká – "red flagů"; limitně blíží nule. O jakési rezignaci k výchově, s veškerým vědomím a respektem k tomu, jak je to těžké, zvlášť v takové situaci, ani nemluvě. Viníkem však není nikdy protagonistka, ale rodina, partner, patriarchát... Sophie Lambda, která skončila také v příšerném svazku (kde si alespoň vzájemně nenadávali do buržoustů), to podle mě zvládla s větší grácií. I proto, že včas utekla, samozřejmě.
Je to takové milé vyprávění, během kterého tak trochu urputně čekáte na tu obří úzkost, která se má vyjevit z pobytu v zahraničí. Ale to je spíše Godot, místo toho to všechno bohužel sklouzne k relativně dosti banálnímu vyústění. Studium, nebo spíše večírky a nedostatek financí na cigarety, nová přátelství, pokusy o vztahy a možná nějaká drobná umělecká ambice, nic však nejde do žádné závratné hloubky. Kniha plná drobných celkem zábavných historek a hlavně fazolí.
Zprvu jsem byl poměrně zmaten krátkou anotací, která takřka nevědomky spoileruje, aniž by mi to tedy v první chvíli přišlo na mysl a k tomu podsouvá zvláštní tezi, že to není nějaká prachobyčejná detektivka, ale sci-fi... inu, dobře, říkal jsem si, tak proč je to celé obyčejná detektivka, jakýsi neo noir, kde 29. století nehraje takřka žádnou roli, protože kulisy jsou až na těch pár androidů normální kulisy deštivého nočního velkoměsta? Navíc se to začalo trochu zvrhávat v jakýsi paranormální thriller a sci-fi jako by nebylo. Ale jo, ono se to najednou zlomí a zatímco zprvu to bylo "jen" relativně čtivé, napínavé a velmi zdařile nakreslené, tak ke konci to nabere vědecko-fantastické obrátky jako kdyby autoři četli Maxe Tegmarka či podobně. Hodně hustý.
Kulisy hlubokého severského středověku omývaného Severním, Norským a dalšími moři, stejně jako zanícená touha po pomstě, jsou pro mě osobně lákavé téma, nicméně se to bohužel nedostane z mého šuplíku "zajímavá manga" do šuplíku "série k přečtení", bohužel. Ledaže by měl den 36 hodin a já bydlel taky nad 60. rovnoběžkou s poněkud delšími večery.
Anotace slibuje hollywoodský velkofilm. A to se vskutku povedlo! Ne úplně to má pro mě ovšem pozitivní kontace. Ergo je to celkem čtivé a napínavé, nicméně akci a efektu (a možná i relativně úderné pointě) je pak trochu podřízeno všechno ostatní. Co mohu soudit, mýtus je adaptován přiměřeně originálně, stejně jako je přiměřeně "zprasen".
Mizuki ve své tvorbě spojuje občas dosti děsivé (zde až brutální v podobě lítajících končetin a jiných orgánů) s karikaturní manga kresbou a celkovým někdy směšným vyzněním příběhů. Sledujeme de facto odmaskované japonské vedení války se svou fanatickou až - minimálně pro nás - iracionální mentalitou. Zároveň se ona japonská armáda, která se v dějinném diskurzu na západě, a to asi zcela oprávněně, tváří jako drastická, nenažraně imperiální, znásilňovatelská a zločinná podobně jako ta nacistická či sovětská, působí zde jako armáda tvořená obyčejnými lidmi zejména na oněch postech vojínů. Mizuki se zkrátka nebrání smíchat až tragicko-groteskně dohromady létající bomby, bezvýchodnou situaci, sebevražedné mise, aligátorské hody, uřízlé prsty, vzpříčenou rybu v krku, sny o ztrátě panictví, praní pokálených roušek a zásoby banánů... Nemáme důvod mu nevěřit.
V dnešní záplavě mangy plné obskurních námětů, neskutečných "blbin" a dosti přízemních témat může toto dílo působit jako zjevení, a to zjevení příjemné. Pomalá manga si sice vypůjčí nadpřirozený moment, ale pracuje se zcela realistickými a silně nostalgickými motivy jednoho člověka. Aby bylo jasno, knihu jsem si přečetl se zájmem a snad i mírným potěšením, nicméně jsem celou dobu byl vhozen mezi dvě roviny, mezi kterými se kniha jako by neuměla rozhodnout – na jedné straně omládnutý protagonista, lehce vyhořelý otec, zažívá vše znovu, přesto s vědomím o mnoho staršího a zkušenějšího jedince; na druhé straně pátrání po tajemství zmizení otce. Na to, jak se příběh pomalu odvíjí, překvapivě málo do hloubky jsou obě zmíněné roviny rozplétány a jejich potenciál podle mě nevyužit. Je-li poselstvím knihy odpuštění, přiznání legitimity vlastních cílů a zároveň poučení a konverze k tomu býti lepším otcem, tak ano, též neironicky zamačkávám jednu drobnou slzu, ale jinak to ve mně tolik nezarezonovalo, jak jsem podle ohlasů očekával.
Celkem příjemná experimentální hříčka, která námětem, střetnutím časových rovin a zejména výběrem barev přidává na celkové psychedeličnosti. Jinak nestačím se divit, za jak malé knížky se dá dneska vysolit pět stovek. Fyjalo octup!
