Detektivní příběh mě bavil zejména ze začátku, pak moje nadšení trochu ochladlo. On je ten nápad celkem dobrý, ale z onoho rozplétání nitě se stávalo spíše zamotávání a přeplácávání. Nicméně výtvarná stránka zůstává skvostná a působivá. Klasická Anglie na francouzský způsob.
Horečnatá zápletka, kde si dobro a zlo mají jakoby měnit znaménka, je rozhodně lepší než u prvního dílu... kdyby "mladá léta" v této sérii znamenala vlastně "pro děti", dávalo by to taky ještě o kus větší smysl.
Hořký romantický příběh z pohraničí, které společensky zdevastovali nacisté a po nich komunisté. Přes tloušťku vlastně komiksová jednohubka, která potěší zejména svou pěknou barevnou výtvarnou stránkou připomínající lehce Jaromíra 99, který samozřejmě nechybí na zadním přebalu knihy.
Komiks nezapře originalitu svého světa, zápletky a pro mě zajímavou kresbu ohledně futuristických městských scenérií. Jinak to jde celkem mimo mě. Jako kdyby Bendis během psaní tohoto "sci-fi fantasy" zapomněl, že nepíše superhrdinský žánr, takže tu máme vlastně dosti nařachaného bijce a záhy - byť lehce anonymní - tým padouchů. Do toho to je děsně, ale opravdu děsně užvaněné a pubertálně humorné. Ne, že by ty dialogy byly psány vyloženě špatně, ale bylo to takové zbytečně tlachání skrze bubliny.
Další z kategorie mang, které mě prvním dílem bezesporu namlsaly, ale zůstává zkušeností opodstatněný otazník, zdali mě to bude bavit až do finálního 13. dílu. Zatím dobrý kriminální horůrek.
Komiks, který se snaží být nenuceně vtipný a který se snaží občas vypadat jako počítačová verze, si zajímavě hraje s motivem Červené Karkulky a podobně jako v předchozích dílech implementuje do příběhu aktuální společenské problémy - tentokrát otázku developerů a gentrifikace. Bohužel mě to i přes finální scénu ala Hercule Poirot odhalující řešení mezi kruhem podezřelých jako celek moc nebaví, některé podezřelé věci byly jasné takřka od první stránky...
Zrovna jsem to dnes náhodou psal na FB, kterak je téma úzkostí téma omílané a pro mě už poněkud vydojované. A dnes se mi do ruky dostalo toto. Nechci být kdovíjak zlý, ale hranice mezi skutečnými psychickými a existenciálními/existenčními problémy a jakýmisi "pseudobebíčky", které má každý druhý (neschopnost vstávat, nervozita na veřejnosti, pochybnosti o sobě samém, syndrom podvodníka atd.), je v těchto dílech někdy jakoby povážlivě tenká. Zároveň je to mezi autory oblíbené a mezi čtenáři populární autobiografické téma podávané někdy stylem objevování Ameriky, kde se mísí poučování, sebelítost a dotěrná laskavost (buďme na sebe všichni hodní). Proti poslednímu však nelze v podstatě nic namítat, že. Alfonso Casas ovšem tohle všechno formálně zvládl na malém prostoru - nejen svého bytu, ale i stránek - ukočírovat, a to na jedničku. Není snad úplně originální, ale je vtipný, čtivý, milý, řemeslně zdatný a já se během čtení ani chvilku nenudil, ba naopak. Nakladatelství Paseka tomu dalo sexy paperbackový háv a já tomu dám s čistým svědomím čtyři nadprůměrné hvězdičky, protože proč ne.
Velkolepé fantasy se štětcem O. Ledroita, štětcem naprosto utrženým z řetězu, jenž tvoří obrazy, které střídavě fascinují a střídavě tvoří chaotickou změť, ve kterém byste nějakého vílího Waldu opravdu obtížně hledali. Zajímavý svět - s ohledem na médium a délku - s celkem poctivě vykreslenou kartografií, rasami i mytologií, která je až překořeněným gulášem ingrediencí ze všech možných zdrojů. Kniha, jež je namíchaná z pompézní akce, blyštivé pohádkovosti, intenzivních emocí i popichujícího humoru. Kniha, jež by neprošla přes Komisi hlídání sexistických narážek. Kniha, jež by mě na první pohled neměla moc bavit, ale nakonec mě celkem oslovila. Zejména tedy první dva díly.
Obecně je to velice průměrný příběh s přeslazenou zápletkou z vesmíru, ale... a) prosakují z něho občas zajímavé sociálně-kritické náhledy na vládnutí, organizovanou víru a bezuzdný plochý konzumerismus, b) je to fakt dost dobře namalované - to jsem si místy užíval.
Osobně nejsem fanouškem extenzivního rochnění se v partnerských vztazích a sisyfovské snahy je nějak definovat a uchopit, nicméně zde jsem se stal čtenářským svědkem dvou výrazně zajímavých věcí: zaprvé, naprosto zdrcující otevřenosti (a snad i upřímnosti) o světě kolem sebe přemýšlející autorky, zadruhé, naprosto formálně řemeslně zvládnutého komiksového umu. Asi se opakuji, ale málokdo to tady umí jako Štěpánka. Málokterý autor ze zdejšího kraje dělá skutečně "světový komiks". To, co bylo ukázáno už třeba v díle Bez vlasů, je zde mnohokrát podtrženo.
V anotaci se píše cosi o vrcholu desetileté kariéry, ale já nechci, aby to implikovalo pozici, do které se vystoupalo a následně se má snad klesat... naopak přeji, a tak to snad bylo myšleno, mnoho úspěchů v další desetiletce.
Adolf Hitler jako osoba bývá mnohdy démonizován, jindy věcně popisován, místy dokonce "zlidšťován". Zde je lehoulince jaksi zgroteskněn. Adorofu Hittorá, jak mu Japonci říkají, je na téměř tři sta stranách vykreslen jako někdo, kdo vydupal takřka z ničeho nacistickou stranu a obrovskou říši, aby ji záhy zase epicky ztratil. Fascinující, kolik biografických, politických i historických informací sem Mizuki dokázal vměstnat, aniž by nudil suchou faktografií, naopak - je navzdory tématu celkem vtipný. Cením na kapitoly bohatší vykreslení raného osobního i politického života Vůdce, protože je to přece jenom méně známá záležitost než následující válka. Nebýt toho, že je to manga, člověk by téměř nepoznal, že se zde vypráví z japonské perspektivy.
Jsem lehce unavený autory, kteří adaptují klasiky, nebo vytěžují momentálně populární témata (Černobyl díky výbornému seriálu). Ale v tomto případě beru trochu zpět, dílo je výtvarně i obsahově pojato celkem svébytně a přináší přiměřenou dávku napětí a děsivého svědectví o bolševickém šlendriánu, zmaru, byrokracii, zločinech i mentalitě, která je bohužel, jak ukazuje dnešní Rusko, nevykořenitelná a stále stejně prolhaná.
Leckdy téměř bezpointové a více než o duchovním hledání spíše autobiografické skici ze světa Japonska. Však si to Frenk už v mládí uvědomil: "Jsem materialista." Ač se místy snaží, postupem času už si ani na to duchovno moc nehraje, takže je celý název díla poněkud zavádějící. Přesto mi tahle slice of life četba přišla zajímavá a téměř až meditativní... takže možná přece jenom ten zen.
No. Úmysly jistě dobré, téma nesmírně zajímavé, ale komiksové provedení horší. Ne snad kvůli kresbě, ta je fajn, ale stvořit tři rychlokvašné příběhy, které sice něco jakžtakž dějinně přibližují (v tomto ohledu je ale zásadnější doplňkový text a pak samostudium), je prostě podle mého názoru celkem k ničemu. Dějiny jsou pouze naznačeny, ta beletrizující rovina zase nemá čas, aby si čtenář ke komukoliv či čemukoliv utvořil vztah.
Jsem fanoušek street artu s jakousi nadstavbou či myšlenkou, graffiti obecně mi oproti tomu nic moc neříká, bombení vlaků považuju za stupidní zábavu a tagování ulic za naprostý estetický odpad. Přesto mě příběh z tohoto prostředí příjemně vtáhl do děje a přinesl napínavou četbu s nesmírně silným vyústěním. Děj a kulisy působí totiž nesmírně autenticky, "popiči real", nepotřebují žádných scenáristických berliček, protože podobné věci píše (pouliční) život sám. Velmi zajímavá sonda do lidských osudů ubíjejících nudu hledáním svobody, adrenalinu a uměleckého sebevyjádření, to vše jazykem mladistvého hláškujícího slangu a s tóny hip-hopového soundtracku.
Po výtvarné stránce mě tento komiks příliš neoslovil, přesto předkládá dojemné i děsivé svědectví doby, o které bylo napsáno již mnohé, ale tentokrát je zkoumána a vyprávěna zase z trochu jiného úhlu pohledu. Je to méně známý příběh Španělů v koncentračních táborech, příběh velké oběti, která mohla přijít naprosto vniveč, příběh nelidské a odporné nacistické brutality, příběh naivní víry v komunismus i příběh neutuchající a riskantní snahy podat svědectví. Komiks zároveň ke konci celkem zajímavě problematizuje Norimberský proces, který ve snaze najít spravedlnost postrádal v jistém ohledu empatii s oběťmi.
Návrat k Sáze mi nějak ukázal, že mě ten svět už nějak moc nezajímá. Tahle série je postmoderní hipsterský a snaživě líbivý mišmaš fantasy a sci-fi, ze kterého podle mě čiší čirá scenáristická vykalkulovanost, kdy se přesně ví, že tu se má zahrát na roztomilou ňuňu notu, tady se má zase přitvrdit násilím a sexem, tamhle přidat nějaké nové obskurní postavičky... a hlavně konec booku musí být nějaký strašně zlomový. Ale celý děj jako by visel ve vzduchoprázdnu: jenom tu máme holčičku, která dospívá a zažívá nárazové dobrodružství jako v té nejtriviálnější pohádce. A příště si Vaughan vymyslí zase něco, co ho napadlo ve sprše nebo před spaní, hádám. Už si to nechám ujít.
Oba příběhy mě chytly za čtenářské srdíčko, ať už jde o zdecimovaného tučňáka vracejícího se pro to, o čem se domnívá, že je jeho, nebo o ve skvělých artových barvách a v typicky nekonvenčním Kingově podání napsaný příběh o hádankářovi, kterému egoisticky šíbe čím dál více. Tam, kde je Cobblepot přes veškerou depku a zločin bez rukaviček dost vtipný a zábavný, tam je Nygma až děsivě mrazivý a bezútěšný. Zároveň je spojuje očividně dost nešťastně dětství produkující pochopitelné trauma a následné těžce psychopatické rysy, které nejsou zase tak nepodobné těm batmanovským. Brutální realita je tu tak zdobena vážnými celospolečenskými otázkami (nejen) Spojených států týkajících se výchovy, školních zařízení, nároků a očekávání, šikany, kompetitivního prostředí apod. Naťuknuta je vtipně i objektivizace žen aj. K udělení pěti hvězdiček mi snad brání jenom lehce ujetě nerealistické scény, ve kterých to Penguinovi a Riddlerovi jde jako po másle, což bych měl superhrdinskému žánru možná odpouštět, ale jsou i komiksy, kde jsem si toho ani nevšiml... Obecně vzato je to ale téměř "luxusní" (viz Walome).
S kolegou trudošem se mohu shodnout (nejen) na jeho první větě - pro mě taktéž ideální. Napínavý a nic si nehrající kriminální příběh, který se přímočaře a téměř bez možnosti nadechnout se odvíjí, přičemž ke svým třemi dílům neslibuje žádnou klasickou natahovanou manga telenovelu. Možná se jen ke konci knihy se střechovou scénou zbytečně "přiakčnil" a shodil určitou slupku mysteria, dramatické to bylo i bez toho.
Za (podle mě) poměrně odpudivou obálkou připomínající zjednodušenou četbu či učebnice cizojazyčných textů a nehezkým záhlaví a zápatí stránek se skrývá typicky koplovská, tedy dosti zábavná, adaptace Sherlockových příběhů. Mnoho odkazů jsem rozklíčoval, ale určitě ne všechny - ty jsou také příjemným kořením knihy. Stejně jako diskuse nad tím, proč "český král". Načrtnutá hypotéza mě neuspokojuje. Možná proto, že jsem Čech, ale kdoví.
Snad každé okénko mě tady výtvarně uspokojuje, stejně tak celé paperbackové vydání, které je prostě estetický klenot a návrat o pár dekád dozadu... ale na druhou stranu, nejsem fanoušek akčních chaosů na pozadí apokalyptických výbuchů, navíc celé finále nesoucí se ve znamení jakéhosi násilného anarchistického převratu s "lalala" tóninou na mě přílišný dojem neudělalo. Hlavní je, že to mám za sebou a teď se těším na film, co z toho v porovnání se sérií bude.
Chvíli to trvá, než si to čtenářsky sedne, Brubaker si prostě libuje v chronologickém míchání vyprávění. Zde stvořil opět zcela nové superhrdinské mikrouniverzum a musím dát za pravdu kolegovi Walomemu, že hlavní hrdina je tak trochu idiot. Nicméně za to asi nemůže, má takové predispozice a za sebou těžké dětství, které ho determinovalo. Jinak moje oblíbené tvůrčí duo umí lepší příběhy, ale i tak kniha patří mezi to nejlepší, co zde letos zatím vyšlo.
Tož, série se natahuje, jsme svědky nekončícího seriálu a opakování se, které se nyní vytýká třeba Wesu Andersonovi a jeho filmům... ale víte co? Podle mě jde o jednu z nejlepších sérií, co jsem kdy četl, vlastně v tomhle magickém světě chci zůstat a vyslechnout si ještě pěknou řádku příběhů, i kdyby mělo jít o jakýsi scenáristický "podvod". Kapitola Hluboko do lesa o rozmluvě Modráka s Vlkem se mě hluboce dotkla, jde tu vlastně i o krásu literární. A tam, kde je o lehkou vatu (poslední Kluci z kapely) v sérii, je to kompenzováno jistým humorem. A tyto čtenářské oddychovky člověk na cestě napříč vesmírem Mýtů vlastně taky potřebuje...
Zběsilé, skvěle nakreslené kyberpunkové osmdesátky, kde se na některých stranách až tají dech... ale také hromada otravných vedlejších postav a čekání na finální souboj během lehce zdlouhavého a zbytečně - jak tělo Tecua - promotávajícího se vyprávění...
Téměř jsem přehlédl své dvoutisící jubileum v počtu místních komentářů, které zavání už mou komiksovou čtenářskou vyhořelostí, ale osud mi opět naservíroval dílo, které dokládá, že když člověk sáhne dobře, grafická kniha se mu odmění silným zážitkem a že stojí za to číst leccos dál. A co po tom, že se jedná o zážitek velice depresivní a že jde vlastně "jen" o adaptaci... dílo alžírského spisovatele, které už je více než desetiletí a půl staré, možná a naštěstí ztratilo něco ze své "atentátní" aktuálnosti, svou nešťastnou aktuálnost izraelsko-palestinského konfliktu, nenávisti, rasismu a násilí neztratilo.
Mno, zrovna jsem dnes debatoval o rizicích krátkých forem a že se domnívám, že komiks to odnáší víceméně nejvíce, pakliže nejste tedy geniální tvůrce stripů s nevyčerpatelnou studnou inspirace. Ač zde máme proplétající se a relativně sympatický společný motiv v podobě zlatých hodinek, dříve než jsem se stačil s nějakou postavou a příběhem ztotožnit, seznámit, propadnout ději, byli všichni tatam. Něco mělo nápad, bezpochyby, ale rychlost toho všeho, co se mělo odehrát (a o ty hodinky prakticky nikdy nešlo), pro mě nějak celou věc emočně sterilizovalo.
Plukovník Bizár je skutečně bizarní postavičkou se zajímavým potenciálem. Přestože jsem nikdy nebyl fanoušek nesmyslného cestování časem, zde ta dějová smotanina není tak tragicky chaotická, ač se o to trochu snaží. Ale Lemire to ukočíroval. Měl to být asi doplněk či rozšíření univerza o jednu "historku" zásadní postavy, ovšem tím, jak se dílo odkazuje na předešlé, čtenářsky cítím, že o mnoho nových věcí obohacen zase nejsem.
Nádherná dojemná narativní hříčka s jednoduchým, leč významově silným motivačním poselstvím, která v zněžnělém latinskoamerickém prostředí rozvíjí magické příběhy zamotané a smotané do jednoho. Kronika života a smrti, nebo snad smrti a života, která se v síti mezilidských, rodinných i kariérních vztahů nenápadně ptá na smysl našich životů, které nám utíkají mezi prsty podobně jako sny v nich obsažené. Z mého pohledu mohu vytknout snad jen místy na sílu stvořené jakoby "nahodilé" smrti hlavního hrdiny, stejně jako se nemohu ubránit neodbytnému pocitu, že komiks občas sklouzává do oblasti emočního kýče.
Velice příjemně psaná komiksová maličkost opatrně nakousávající tuhle historii, támhle architekturu, sem tam autobiografické vzpomínání až v zubech uhněte takové zvláštní žižkovské snění.
Všeobecné nadšení nesdílím. Četlo se to celkem samo, ale pro mě se jedná o obyčejný dobrodružný komiks se starodávným (bububu) spiknutím uvnitř katolické církve s v podstatě celkem plochými postavami. Čekat mnoho dalších dílů, abych sledoval, jak se dává jakoby nepřátelská travička s vykradačem hrobů dohromady, do čehož se bude šermovat a utíkat, se mi moc nechce.
Tak už tu ta slušně nakreslená pirátská telenovela našla svůj konec. Pátý díl ještě jakžtakž šponuje napětí, aby se v šestém díle celé to zamotané chaotické klubko dostalo k jakémusi rozmotání - nebo spíše rozsekání na kousíčky. V postavách jsem se pravidelně ztrácel, jejich egoistické ambice a motivace jsem příliš nechápal, ani jsem moc nechtěl.
Pokračování velice drsné - a svým způsobem čtivé - série z retardované jižanské komunity, která žije něčím tak nesmyslným jako je americký fotbal. Přesto mně osobně vadí dvě věci: celý ten svět je až nevěrohodně příliš surový a krutý na to, aby mi to dávalo nějaký autentický smysl; zadruhé, cítím silnou scenáristickou vykalkulovanost, kdy do sebe všechno až moc hezky zapadá s napínavými vábničkami "pokračování příště".
Pro ty, kteří jako já ještě neměli tu čest pročíst tuhle slavnou předlohu, je to možná zajímavý vhled do fascinujícího a klasického příběhu. Ale možná také ne, těžko říct, když nemohu porovnat (krom toho, že zde místo ztroskotaného hrdiny máme hrdinku). Atmosféra je zprvu příjemně tajuplná, ale brzy se mění v cosi podivného - tam, kde by člověk očekával temný sci-fi horor, vidí v antropomorfizovaných zvířatech podtržených barevnou kresbou trochu pohádku. Vyceněné tesáky zjemňuje jakási roztomilost a uměle vytvářená "lidskost" Dr. Moreaua, což je vlastně zajímavý moment.
Vtipné je však vydání této knihy, kde jsou de facto dva sešity ve větším formátu nacpány do pevných desek a doplněny nikterak dechberoucími skicami, jež zabírají polovinu knihy.
Vcelku dosti zajímavý námět, který však až na pěkně budovanou nábožensky laděnou mytologii nikterak nevykračuje z klasické dobrodružné fantasy mangy s "chasing" zápletkou. Být mi deset, asi to strašně hltám.
Čistě lovecraftovsky atmosférický díl, ve kterém Tyler Crook ukazuje, jak se jeho kresba umí šikovně přizpůsobovat široké paletě barev (samozřejmě za pomocí D. Stewarta), ať už v letně-podzimních barvách amerického jihu v Harrow County, v apokalyptických odstínech Ú.P.V.O., nebo právě zde, v zelené šedi propršené úhoří Anglie. Po slabší dvojce návrat k poctivému hororu, který jsem si užil. I když věřím, že potenciál nebyl v pouhých pěti kapitolách plně využit, což je trochu škoda.
První příběh mi přišel velice slabý, v podstatě nezajímavé postavy (ač se snaží) se zase musí porvat s nějakými příšerami, neboť nic jiného se v tomto světě již neděje... druhý příběh už byl o fous zajímavější. Nemohu si nevzpomenout na předešlé Simpsony, ve kterých byl strašně vtipný a ironický příběh ze světa produkce komiksů. Také tam byli naprosto nevděční a rozmazlení fanoušci, kteří chtěli po komiksových sériích něco bombastického a nového, zároveň však nechtěli, aby se série příliš měnila. U Ú.P.V.O jsem sám cosi podobného a nevím, co chci... ale bavilo mě to rozhodně více dříve, když - slovy konzervativce - "byl svět ještě v pořádku".
Tenhle díl je plný překvapivě dobrých delších příběhů, které balancují na hraně geniální satiry. Lehce pro mě překvapivé, že je to komiks, jemuž mohu dát po delší době bez uzardění pět hvězdiček.
Celkem zajímavá manga, u které jsem na rozdíl od většiny ostatních vydržel, opět sklouzává k strašlivému patosu, který za cenu poselství jakéhosi mezidruhového přátelství s démony ponižuje jednoho z mála schopných, který by to v poho vyřešil - Normana! Vlastně mě to už moc nezajímá, ty další dva díly přečtu už jen asi ze setrvačnosti.
Nemám absolutně nic proti jakési umělecké "nepointovosti", ale zde jsou všechny ty minipříběhy s podivným neúderným rozuzlením pro mě echt japonsky neproniknutelné. Přitom premisa - nikoli nepodobná Sakamoto Days - je fajn.
Na tomto komiksu je samozřejmě nejzajímavější, kterak se japonský tvůrce kouká na české dějiny, přičemž si úplně necucá z prstu. Zároveň oceňuji, že to, co vypadalo na první pohled jako jednostranný pohled (zlí křižáci, hodný Žižka), se v průběhu knihy naštěstí změní. Číst to dál samozřejmě nebudu, protože to je ztráta času, ale rozhodně je to pro českého čtenáře fajn kuriozita.
P. S. Čekal jsem to mnohem kontroverznější ve svém obsahu a úchylárnách, jak zde kdosi naznačoval... nakonec to nevybočuje z řady jiných obskurností, vlastně to je celkem mírné.
Zatímco první příběh mi připadal už těžce konvenční, takový, který už jsem u Usagiho viděli nespočetněkrát, druhý jevil se mi už mnohem zajímavěji a vrátil mě zpět do pocitu, že jsem rád, že tohle Sakaiovo univerzum čtu od úplného začátku.
Autobiografická self-help kniha o těžkém tématu, které neradno znevažovat, ale Debbie to dělá takovým tím svým laskavým, sebelítostivým, ale zejména opakujícím se a plochým způsobem. Jinými slovy, cosi málo - spíše o sobě - odhalí, pozitivně motivuje, ale točí se podle mě v kruhu. Hlavně, že je líp.
