Lehce iritující formát, při kterém se sled obrázků mění z horizontálního na vertikální a naopak, lehce iritující omáčka kolem bubáčků, což jsou prostě vyfabulované příšerky... každopádně, ačkoli se jedná o komiks pouze z části, jsme zde svědky takového česky burtonovského světa v příjemném hávu. Takový skicář plný milé imaginace.
Půvabný příběh a námět, který přecejenom působí ještě trochu pankáčsky, zprvu tak trochu brakově-androšsky, místy snad saudkovsky, ale už zde prosvítají ony nádherné a kouzelné atmosféry, nálady a humor Čechových světů, kterými jsem vždy uchvácen. A v bonusových povídkách už tohle svítí všechno naplno.
Takové letem světem Einsteinovým životním příběhem. Komiks, který snímá velkou ikonu 20. století a vlastně synonym pro génia z piedestalu a představuje ho též jako roztomilého a nepraktického človíčka, nejen fyzika, ale i bojovníka za mír.
Lucie Lomová trávila nad tímto deníkem každý večer jednoho roku a mně to vzalo - zcela překvapivě - též několik mých vlastních večerů, než jsem to celé přečetl. On ten jeden rok, ačkoli se to možná nezdá, není zase tak krátký.
L. L. přišla vlastně s něčím dosti zajímavým a svým způsobem odvážným. Stanovila si svá pravidla, leč ty ohledně toho, že na čtenáři nezáleží, že jde o osobní zpověď, nelze brát toliko vážně - jinak by s ním nevyšla sama ven, k čtenáři tak či onak svým způsobem promlouvá, záleží jí na reakcích rodiny apod. Jedná se o další (viz The Artist, Nuda a jiné příběhy ad.) z vhledů do každodenního života umělce, který přináší kromě takových klasických věcí jako je celkem různorodé cestování po republice i zahraničí, vernisáže, rozhovory, výstavy, besedy, workshopy atd. věci zcela obyčejné. Přestože je L. L. v lecčems příjemný pankáč, umí být její život a názory v řadě věcí naprosto konvenční.
Tento výtvarný a lehce experimentální výtvor ukazuje též na limity inspirace a vlastní vůle, L. L. se na můj vkus až často spokojila s neilustrovaným zápisem. Zároveň jsme svědky toho, jak takový na první pohled obyčejný (tehdy ještě předcovidový) rok přinese mnoho menších či větších životních dramat, ale i pěkných událostí. To prvního ledna přes všechna předsevzetí a plány samozřejmě netušíme.
Po formální stránce nádherný a zvládnutý komiks, parádně nakreslený a střídající styl. Ovšem po stránce obsahové působí - ačkoli v doslovu se tvůrci chtěli přesně tomuto vyhnout - jako "chaoticky poskládaný třídní almanach", nemohu si pomoct. Navíc, nejsem si jistý, zdali všechny komiksy jsou rozkličovatelné tak jednoduše, je-li člověk vzdělaný a blíže seznámený s japonskou společností a kulturou, nebo je řada věcí naschvál lehce nevyslovených... nebo prostě některé scénáře trochu skřípou. Ale jako onen "sampler mladých nadějí z plzeňského ateliéru" super.
Jakožto předplatitel Respektu se s těmito stripy potkávám, ale takové opáčko není od věci... jsou to takové obyčejné vtipy na téma manželství, vztahy, rodiny, děti, ale je to natolik milé a mnohdy se v tom člověk může lehce poznat.
To jsem chtěl zprvu pochválit, kterak se italští umělci - jak sleduji nyní v posledních letech primárně v oblasti dokumentárních filmů - věnují právě výtvarnému umění. S tím jsem se i začetl do tohoto příběhu, kdy krajně nesympatická arogantní nána vyruší sprejera a dostane ho do problémů, pak ho ještě zvláštní logikou donutí, aby jí pomáhal. Následuje její příšerná levičácká nalejvárna o umění a světové politice. Sprejer, který vypadá, že neumí do pěti počítat a chtěl si jen prostě ošplíchnout zeď, otáčí oči v sloup... za pár dní už záhadně rozvíjí pseudointelektuální řeči o významu umění. Hlavní protagonistka z toho doslova několikrát oněmí. Prostě tu je několikrát komiksové okénko, jak na něj uchvácena jeho řečí čumí. Nejsem si jist, zdali mu chce ihned provést felaci, nebo je po lobotomii. Jakési surreálné hříčky už se k celému konceptu komiksu podle mě vůbec nehodí.
Ve Skalpech jsem Aaronovi všechno baštil a tak mi všechny ty drsné strasti indiánské rezervace přišly "autentické", lidské pohnutky tam nebyly černobílé a člověku běhala po kůži příslovečná husina. Zde mu to nějak nevěřím, tlačí moc na pilu a tuhle umělou předrsnělost už od dob Sin City nějak nemusím... banda vypatlaných vidláků uprostřed zahnilého buranova. Kdyby nám to snad nebylo jasné, pan policista nadává na Obamu, věřící jsou šílenci a sousedé rasisti. Poslední kapitola však znamená příslib jakési pomsty na obzoru, na kterou se snad i těším.
Brubaker je můj oblíbenec a znovu ukazuje, že psát prostě umí. Tahle špionážní zamotaná záležitost z dob studené války, která se několikrát otře i o Prahu, je napínavá velice, alespoň první polovinu. Pak, zdá se mi, se zašmodrchá až trochu moc, přidá na nerealističnosti, kdy se k létajícímu a neprůstřelnému obleku přidají komplikované náhody, přestřelky a ještě komplikovanější zlo-plány, tedy něco, co špatně koušu i u superhrdinského žánru, kde se asi Brubaker bohužel trochu zapomněl. A konečné vyústění mi tento dojem nespravilo, ba naopak.
Cha, Keenu Reaves nám tady rozjíždí takového pseudo Johna Wicka, co vypadá jak John Wick, tedy jako autor sám, pocházejícího z pravěku... ale i když, co je to za pravěk? 80 000 př. n. l.? Máchá se tu meči, studují se mapy, drancují bohaté paláce a jezdí na koni? Ok, to máme nějaký dávný ztracený fantasy svět, budiž... téma o nesmrtelnosti těla je pak už lehce únavným klišé, nekonečná krvavá rubačka nudná, psychologické studium hlavního hrdiny mě též nijak neinspiruje k další četbě.
Lemire řešil v Potápěči syno-otcovské záležitosti, teď se nás snaží lapit do své komiksové balady otco-dceřiného rázu. Smutkem obtěžkaný příběh se postupně odvíjí jak théseovské klubko s nití a ačkoli má být povídka inspirována Murakamim, vyústění je - krom toho, že těžce očekávatelné - spíše takové coelhovské.
Tomie je hrozně zajímavý, vtipný i hororový námět zároveň. Koncept, který vznikal očividně postupně. Vzhledem k tomu, jak na sebe jednotlivé povídky navazují více či méně volně, možná by podobné knize slušelo víc něco okolo 500 stran, některé příběhy jsou navíc trochu slabší. Ale i tak je to parádní dílo plné itóovské obskurnosti, divnosti a nevyčerpatelného metače nápadů, u které jsem jedině rád, že se mi nedostala ještě do snů... brrr.
Hellboy bez Hellboye, který hellboyovsky mlátí všechno kolem sebe, je vždycky lepší Hellboy. A i když tady se občas Hellboy ukáže, vůbec to nevadí. Třetí a čtvrtá povídka vyčnívá atmosférou a když tu třetí ještě kreslí Corben, co více si přát?
Člověk, který nezná tuto Vianovu prvotinu, bude asi poměrně překvapen. Člověk, který nečetl nikdy žádného Viana, bude možná okouzlen, možná nebude absolutně tušit, která bije... Nápad komiksově adaptovat Viana je zhruba tak odvážné, jako tančit na tlamách hladových aligátorů. Výsledkem je kresebně estetický zážitek, při němž lze jedině ocenit doslovnost scénáře, při němž jsem si mohl tuto novelku osvěžit a připomenout si pár absurdních vtipů. Jedná se samozřejmě o dílo absolutně šíblé, parodické a svižně chaotické do té míry, že se člověk může ztratit mezi dvěma bublinami. A ačkoliv jsem fanoušek Viana, i fanoušek nápadu toto dílo nakreslit, tahle vianovská začátečnická smršť je přece jenom místy čtenářsky zmáhající.
Heh, velice zvláštní ulítlý komiks, který si opravdu nebere servítky, což je sympatické, a zároveň balancuje na hraně jakéhosi poučení, ale spíše padá do náruče naprosto bláznivé satiry, která je poměrně zábavná a uměla mě rozesmát. Škoda jen, že celý komiks působí trochu scénáristicky gulášově... ale jako komediální jednohubka dobré.
Máloco je mi bližší, než takovéto vycházky za pivem a filosofování nad nesmrtelností chrousta. Přesně tento pocit a atmosféru se snaží zachytit slavný český spisovatel v tandemu s mým oblíbeným komiksovým autorem. V podstatě se jedná o dialogovou povídku převedenou do komiksového světa o takovém tom českém pivním žvaněníčku, ale žvaněníčku s přesahem. Přes všechny barvy smutku a melancholie dávných lásek a nesmyslného života, se ocitáme též v tóninách humoru a radosti z každé další otevřené putyky.
Jako protibabišovský pamflet dobré a místy vtipné. Bezútěšná atmosféra antiutopické vize budoucnosti v ponuré kresbě fajn. Kresba ale není jen ponurá, je trochu nepřehledná, spolu s příběhem pak tvoří chaotickou a divnou směs. Okraje obrázků a některé bubliny jsou ztracené ve zlomu knihy. Taková povídka "středoškolské" úrovně.
Musím říct a přiznat, že se jedná o zajímavé komiksové svržení Sparty z leonidovského piedestalu a ukázka svým způsobem ještě brutálnějšího a realističtějšího městského státu. Příběhem zas tolik ne, to jsme opět svědky nového umělého mýtu, patosu a dobrodružné akce. Ale jako sonda do dějin antického Řecka tento příběh na tak málo stranách funguje snad lépe než běžná učebnice dějepisu. Velmi cením bonusové historické materiály na konci.
Terezie jistě prožila úctyhodný a zaznamenáníhodný život, možná to byla opravdová světice, jak stvrdil papež Pius XI. Nicméně tenhle komiks je nudným vyprávěním bez šťávy ztrácející se ve svém sebemilejším mluvením o boží lásce v dimenzi balancující na hranách naivity, ale i fanatismu. Tato komiksová forma, která by měla býti snad přístupnější širší obci čtenářů, tentokrát třeba nevěřícím, je nakonec svým pojetím přesným opakem: nezáživným kresleným textem a pro většinu - bohužel - blábolením. Ale budiž blahoslaven každý, kdo to myslí nezištně dobře.
Nejen ve svém obsahu, ale i v zajímavé kresbě studený příběh, což samozřejmě ladí se zobrazovanými hrůzami holocaustu. Smutné i inspirativní. Sympaticky křesťansky smířlivé.
Celkem příjemně vyprávěné příběhy autora, který jako by neměl ucelenou představu o pointě (což vůbec nevadí), spíše se snaží vypotit jakýsi proud vzpomínek. Menší problém tkví ovšem v tom, že Van Scriver není úplně nejzajímavější kreslíř a jeho fragmentovaně kouskovaná minulost je sice docela zajímavá, ale ne kdovíjak "osudová". Na druhou stranu, každodennost komiksového tvůrce nakusuje bohužel jen zlehka, zejména v prvním příběhu.
"Je to takové roztomile naivní, a dobře se na to kouká." Podepisuji kolegu pode mnou, nicméně je fascinující, kterak Segrelles srší velmi originálními a zajímavými nápady, ale umí je dohromady tak vtipně brakově zpatlat dohromady. Podepisuji tedy i louzovo "zbytečné začlenění řecké mytologie".
"A pak ti nakopeme zadnici jak Saddámu Husajnovi!"
Oujééé, murrrrica. Tady se nám někdo úplně utrhl z řetězu a aby nějak dostál finálnímu souboji, tahá z klobouku podobné triky jako vždy - řádnou dávku patosu a povolávací rozkazy pro všechny hrdiny, kteří se mihli kolem.
Výborně vymyšlené sci-fi se zajímavou zápletkou zasazené do skvěle vykonstruovaného vodního světa. Hlavními devizami komiksu zůstává ještě kromě onoho světa schopnost autora držet čtenáře s několika pauzami na oddech a humorné vsuvky neskutečně napjatého. Jenže opět za cenu nesmírně podivných a náhodných setkání a situací, jako kdyby na velké planetě krom hlavních (a někdy neuvěřitelně přiblblých) aktérů neexistoval téměř nikdo jiný. Nebýt fascinujícího prostředí, zbude ohlodaná kost v podobě průměrného dobrodružného příběhu. Škodou také zůstává, že tam, kde je autor nesmírně invenční v podobě mimozemské fauny a flóry, je poměrně při zemi u konstrukce měst, architektury a obecně lidského světa, které je téměř k nerozeznání od Země 80. let někde ve Střední Americe. Zvláštní kapitolou je pak kresba, kde si Leo umí hrát s mimikou obličeje a zastavuje osoby ve velmi explicitních pózách, otázkou je, zdali to přidává na realističnosti, nebo naopak někdy sklouzává k pocitu, že čteme stylizovaný přehrávaný fotoseriál.
Bezesporu unikátní věc, ale v něčem pro mě negativně dráždivá. A protože má svou kvalitu a ambice, jsem tak trochu přísnější...
Tohle je celkem opravdu roztomile nakreslený příběh (opět mi připomíná Nikkarina) o ztrátě psa a vaření guláše, což spolu vlastně moc nesouvisí. Další napínavé historky slibuje "pokračování příště", tak uvidíme. Je-li onen pofidérní humor a nevýrazný děj, kterým se komiks vyznačuje, zaměřen spíše na mladší čtenáře, budiž. Nejsem si ale jistý, zdali kdokoli nalezne potěchu a zábavu v nekonečném blábolení rádia a vesmírných zprávách, které sice vzdáleně aspirují na mile originální historky, ale každé třetí slovo je nějaký neologismus a nesmyslné žvatlání, které lehounce bavilo zhruba jednu kapitolu. Kapitola 9 se nazývá "Průběžný guláš", ale mohlo by se tak jmenovat celé dílo.
Jakou velkou radost mám, když vychází sem tam i kvalitní sci-fi, a tím nemyslím přiblblé space opery či jiné máchání mečem a pistolkami ve vesmíru. A fascinující, že si to Denis Bajram vymýšlí a kreslí sám. Kromě velmi zajímavé a tajemstvím obklopené zápletky ještě dokáže rozvíjet nejrůznější psychologické pohnutky hlavních aktérů, které připomínají takovou realističtější verzi Operační skupiny X. Mimochodem, kdyby pak odborným komisím korektnosti nestačila velká role menšin i žen, máme tu dokonce i #metoo linku. A až na přepjaté stupidní chování některých hrdinů nemám příliš moc co vytknout, zatím jsem velmi spokojen, líbí.
Takový ošklivě (přesto hezky, chápete) nakreslený příběh, který má sem tam cosi z The Road, sem tam cosi z Walking Dead... stále si myslím, že hlavním pozitivem tohoto příběhu je napínavost, rozhodně ne příběh samotný, který si kvůli oné napínavosti napomáhá scenáristickými zkratkami a náhodami, případně hloupostí či naprostou laxností a neopatrností hlavních postav. Tolik věcí by se totiž jinak nemuselo stát.
Zatímco v Castace těžko rozhodnout, zdali Jodorowsky rozvíjí zajímavou rodinnou historii, omračuje nás svým vykreslováním bohatého světa, který je inspirován křesťanstvím, Japonskem, buddhismem a kdovíčím ještě, vtipně hláškuje, nebo nás chce šokovat hektolitry vylité krve a divnou pseoudmorálkou zakotvenou v pitomých kodexech, v Metabaronových zbraních už totálně ulítl a stvořil cosi nesmírně pitomého a nezáživného ve stylu triviálního fantasy: někam dojdi a něco získej. První příběh se dal číst a místy mě i bavil, druhý vůbec ne. Jodorowsky je za vším tím universem, dobrou kresbou a nápady vlastně strašně mělký... vše stejně skončí vulgární řeží.
Když jsem poprvé spatřil sexy Catalinu, co se umí ohánět mečem, povzdechl jsem si, jaký to zase bude průšvih. Úplný průšvih to ale nakonec není, jen takový průměrný vybíralovský dobrodružný hezky vypadající brak, kde celkem umírněně racionální chování Cortesovo kompenzují šílená božstva střední Ameriky.
Erotické komiksy trpí většinou absencí jakési vyšší nadstavby, na druhou stranu, proč nutně v tomto žánru o takové věci žádat. Na Sandovalovi je sympatické, že on se přecejenom o něco snaží, svůj originální výtvarný rukopis obestírá tajemnou letní atmosférou horkých dní a převalujícího se moře. Tato tajemnost je ale udržována tím, že až příliš mnoho věcí zůstane nevyřčeno, což mi nakonec asi trochu vadí...
Oceňuji Kingovy umělecké vlohy, kterými následně osvěžuje sérii Batmana, ale někdy je toho opravdu až moc... nudná, pro mě - přiznávám - těžko pochopitelná halucinogenní směs psychologických jakoby vážností navoněných nesmyslů.
Pokračování celkem originálně pojatého, fajn nakresleného a přiměřeně napínavého komiksového příběhu plného nesympatických ošklivých postav. Nenudil jsem se, ale dějový oblouk nabral neuvěřitelný spád směrem dolů, kamsi do nonsensu... jako kdyby relativně dobře psaný scénář se zajímavými dialogy odhaloval zbytnost vyskytujícího nadpřirozena. Co se mi kromě špíny Londýna poloviny 19. století snažil autor říct? Opravdu netuším. Skok z třetí knihy do čtvrté byl až násilný, řekl bych - celé se to pak nese v duchu toho to nějak zakončit. Blbě zakončit. Přitom ve chvíli, kdy se to podobalo ještě jakémusi viktoriánskému Kill Billovi, bylo to prima čtení...
To máte tak. Máte nesmírně tolerantního manžela, na svou dobu až nevídaně, který vám dovolí vše... tak mu dáte košem a pláchnete s dotěrným mladým studentíkem. Svoboda je komplikovaná. Až na určité lidské nedostatky hlavní postavy se však jedná o parádně nakreslený a velmi příjemně odvyprávěný komiks, který mezi své hlavní témata samozřejmě řadí feminismus, ale pokud člověk není přecitlivělý, nic vytěsňovat nemusí, rozhodně se nejedná o žádnou agresivní agitku. Zajímavý je samozřejmě ideový střet mezi feminismem a plastickou chirurgií, která nahrává feminismem kritizovanému stavu společností definovaného ideálu krásy a mládí. Ten konflikt je zmíněn i v anotaci, v příběhu pak až na pár výkřiků (spíše mužů) bohužel řešen není.
Norman má plán, ale Emma je příšernej "kazišuk". Jinak oceňuji, že tato série otevírá přímo či nepřímo, trochu naivně až plytce, ale tím pádem nenásilně, hlubší otázky morálky, vlastně i vegetariánství apod.
Nedomnívám se, že by Azimut měl šikovně zaklenutý děj a chaotický přeplácaný příběh mě po celou dobu skutečně míjel. Kresba a vytvoření originálního světa se však vydařilo... kdyby ubylo trochu zmatené akce a přibyl třeba humor, který se místy jevil trochu pratchettovsky, byl bych asi spokojenější.
Fascinující, jak někdo může tak dobře odvíjet příběh na takřka triviálních morálních premisách; občas rádobyfilosofovat nad levičáckými mantrami, ale zároveň mít chyceného čtenáře za varlata až do konce... není to dokonalé, ale je to setsakramentsky dobré.
Já jsem se s Páprdou setkal až teď, takže jsem možná už ve špatné době na poznávání.... každopádně po tomto setkání mohu konstatovat, že se jedná o strašně nevtipnou a nezábavnou věc, u které uznám všehovšudy jeden dva lehce dobré nápady. Jinak jsem měl pocit nepříjemného svědění v zátylku, pozvednutého obočí, pokrčeného nosu a neustálého trapna...
Dvojice Brubaker-Phillips snad nemůže vysloveně zklamat. A tady řádí doslova pekelně. Občas se sice scénárista ve svém zamilovaném sebeposlouchání oddálí od hlavní linky a možná až zbytečně květnatě rozvíjí svůj příběh, ale vždy se vrátí zpět, navíc na poměry komiksu píše fakt dobře. Občasné žoviálně plytké a rádobyironické sociálně-kritické poznámky též odpouštím; tohle je totiž opravdu napínavá jízda, která přestože obsahuje jeden značně fantastický prvek v podobě démona, je to primárně kriminální thriller zajímavě problematizující otázku dobra, zla a viny. A také ukazuje, že být mstitelem není skutečně tak jednoduché, jak to občas v popkultuře vypadá.
Zajímavý vhled do fascinujícího a plodného života architekta, který má velmi zásadní zářezy i v Praze. Stvořitel, ničitel i recyklátor. Člověk skromný i náročný. Obdivovaný i nenáviděný.
Kateřina Čupová ukazuje jako moc je čup(r), skvělý talent, nebo spíše už zavedená autorka na české scéně. Tady jsem tedy mimo cílovou skupinu, ale i tak se mi to líbilo, krásné barvy, vtipné to je a utíká to od začátku do konce.
Pod originálním názvem a obálkou, pod mou oblíbenou značkou a autorem, se skrývá celkem zajímavý a promyšlený příběh, ovšem plný až nechtěně parodických klišé.
