Ke komiksu jsem přistupoval vřele hned ze dvou důvodů. Zaprvé, je to Joe Sacco, jeden z mála mých oblíbených levicových autorů, který mi kdysi ukázal, že svět komiksu může řešit i nesmírně důležité věci a že to není jenom médium maskovaných podivínů. Za druhé, tentokrát si vzal za téma oblast, kterou jsem měl tu jedinečnou šanci alespoň do jisté míry poznat, tedy Severozápadní teritoria. Hned mě zaujal fakt, že tam, kde my jsme kdysi končili na "dalekém severu" za 60. rovnoběžkou u severních břehů Velkého Otročího jezera, kde končila asfaltová cesta, Joe Sacco své "putování" začíná. Ano, Kanada je velká a sever ještě rozlehlý. A nesmírně fascinující. Rád jsem se tam prostřednictvím této knihy vrátil.
Sacco opět poctivě dělá své reportážní řemeslo a problematiku kanadských Indiánů přežvykuje ze všech stran. A i když může být patrné, že některé morální problémy jsou předem rozsouzeníhodné: kolonialismus x domorodci, těžba x příroda, internátní školy x tradice, kapitalismus x divočina atd., některé věci se nakonec ukazují méně černobílé než na začátku. A je jen dobře, že se na tyto problémy poukazuje, je dobře, že se o nich mluví. Jenom jsem měl pocit, že tak, jak Sacco knihu tentokrát koncipoval, tak ji udělal trochu delší, než by musela být. Řada věcí se ústy mnoha zpovídaných aktérů totiž trochu opakuje.
Ačkoli je zde prezentovaný příběh relativně známý a ačkoli se zde objevují smyšlené dialogy, které celý proces a okolnosti případu svým způsobem spolu s jakousi uhlazenou komiksovou formou zlidšťují, jedná se o velmi dobré ztvárnění naprosto zásadních událostí a otázek lidských dějin - holocaust, otázka trestu smrti, spravedlnost, vina a zodpovědnost... Tady snad moje ratio nemůže vznášet připomínky banálního charakteru ohledně formy apod., tady hodnotí moje emoce, které tento komiks nakonec úplně dostal... dokonce mi téměř vehnal slzy do očí. Silná záležitost.
Velmi slušně napsaný a vystavěný napínavý příběh, který vás nepustí od první do poslední stránky. Slabší jedinci se začnou po přečtení otáčet paranoidně za rameno a ptát se sami sebe, co dělali včera večer. Já si třeba teď nevzpomenu, co jsem předevčírem obědval; vždycky z toho jde na mě úzkost a představím si, kdyby mě vyzvídal policista, že nemám alibi. A to nejsem (snad?!) schizofrenní. Konkrétně tady je schizofrenní i stavba panelů, ba i celé vyznění. Atmosférická a beznadějně znepokojivá záležitost.
Těžko se mi empaticky vztahovat k osobě hlavní hrdinky, byť knihovnici, která je mi značně protivná a nesympatická. Ano, řeší to nějaké ty "existenciální" záležitosti, smysl života, mezilidské a rodinné vztahy či stárnutí, místy i relativně zajímavě nasvícené v rámech každodennosti a občasného pokrytectví postav, ale celá zabedněnost Norky jménem Marit tomu poměrně ubližuje... nejen skrze ní jsou zde představovány patrně osobní názory autorky v jakémsi liberálním skandinávském vzoru, které nám jasně říkají, co je dobré a co zlé. Dost by mě zajímal význam věty "lidé ho měli rádi, i když byl věřící", protože hloupější jsem dlouho neslyšel.
Zajímavá implementace psychoterapie, otázky potratů a kolektivní viny mužů do fantasy světa Zaklínače, přičemž všechny otázky a problémy zůstávají v určité mlze nejednoznačnosti. Bohužel je to už několik posledních dílů ne zcela hezky nakreslená nuda.
Velmi příjemné tempo vyprávění ovinuté šálou tajemství. Komorní prostředí, ve kterém je ono "Venku" vlastně čtenářovo "Uvnitř", a cosi divného je tam venku, jinde. Hraje to na city, příšerka a roztomilá holčička. Plus cliffhanger na konci, který mě asi bohužel zaháčkoval na díl druhý...
Ačkoli jsou zdejší komiksové panely zabydleny téměř výhradně postavami a jejich dialogy, přece jenom je z toho cítit ona liduprázdnost a chlad dalekého Islandu. Příběh je lehce zamotaný a do jisté míry nejednoznačný, ale v podstatě triviální. Kriekova kresba fajn.
Asi bych tady potřeboval vysvětlit, jaký je rozdíl mezi komiksovou povídkou a komiksovou novelou. Každopádně na všech příbězích je opět znát skvělý Brubakerův scénáristický rukopis, snad jen Mí hrdinové byli vždycky feťáci na mě působil dojmem, že se tady někdo snaží udělat jakože hodně cool příběh s cool vyprávěním a cool zápletkou, jejíž rozuzlení je však prakticky hned jasné. Škoda jen, že autor sám přiznává, že komiksy vznikaly tak trochu experimentálně ("co série snese"), což je často na sériích děsně znát a mě to jaksi ruší... kdosi napíše překvapivě úspěšné příběhy a pak je tak trochu ne zcela promyšleně natahuje, aby vzniklo něco dalšího. Ale jsem za to ve výsledku vlastně rád, Criminal, přinejmenším první dva díly, je výborná série. Z třetího dílu je hodně cítit znalost, inspirace a zběhlost ve skutečném komiksovém prostředí; ony komiksy v komiksu zrcadlí lásku k tomuto řemeslu a místy mě i mile pobavily.
Moje nadšení zde plyne zejména z té neskonalé roztomilosti a gejzíru nápadů, příběhy mě tolik neberou a vůbec ta dvojka mi přišla poněkud slabší. Ale! Četbu jsem si nemírně užil, až jsem se místy culil... co víc si přát.
Tak je to příšerně udělaná publikace s jakousi fixo-kresbou, která k nám promlouvá skrze pixely a špatný lettering, ale když člověk přistoupí na tuhle amatérskou rovinu a fakt, že je to vlastně celé takové odlehčené a vlastně psina, může se i místy pobavit. A něco se dozví, což oceňuji vždy a bezvýhradně. Prostě takový "hospodský" komiks.
Problém je, že mohu celkem bezprostředně srovnávat s Timothy Trumanem a jeho adaptacemi, které jsem četl nedávno. A tam, kde je Truman králem scénáře (adaptace) a dokázal stvořit neskutečně záživné a zábavné vyprávění, Patrice Louinet trochu selhává. Jeho styl je chaotičtější a rychlejší, věci se prostě nějak rychle dějí, přicházejí a odcházejí... jako by se muselo všechno na těch pár stránek vejít a řadu věcí alespoň zmínit, aby se neřeklo. Troufám si tvrdit, že bez Kolosálního Conana bych se třeba v postavách jediného Howardova románu absolutně neorientoval. Jinak komiks má své světlé stránky: kresba je výborná a má několik velmi výrazných působivých až pozitivně děsivých momentů. Conanovský svět je zde velmi živý a barevný, místy násilně naturalistický. Ale nečíst jiné Conany, budu si asi o Howardově díle myslet, že je to velmi průměrné fantasy.
Formálně konvenční, ovšem obsahově nesmírně důležité dílo a dojemné srdceryvné svědectví o romském holocaustu, povinná četba pro Míly Roznery a podobná košťata a obhájce prasečáků.
Já už se fakt někdy od začátku v duchu hurónsky směju... tak hloupoučké náhody a naivní zápletky, které servíruje Segrelles jsou opravdu děsně roztomilé. Přes to všechno však fantasticky maluje a udržuje čtenáře v tom svém scénáristickém horko těžko soudržném blábolu jaksi napjatého. Svět, který v sobě spojuje fantasy a technologické sci-fi prvky - vše navázané nějakými reminiscencemi na naší reálnou historii -, je svým způsobem dechberoucí a plný imaginace. Proto to stále čtu.
Můj oblíbený postmoderní autor opět sklouzává ke své bohužel až místy rádoby přeintelektualizované vypravěčské sebelásce, které jsem zprvu vůbec nerozuměl. Ale zachová-li si člověk klidnou mysl a koncentrovanost, začne mu tato vlastně celkem příjemná surrealistická záležitost dávat smysl. Škoda jen, že celá kniha vyznívá tak trochu jalově...
Nesmírně vtipné minipříběhy ze života umělce a satiricky břitké, stejně jako milé a zejména sebekritické postřehy mi vykouzlily mnohokrát úsměv na tváři. Dost mě mrzí, že tohle není jedna velká série, rád bych to četl na pokračování.
Bezesporu zajímavý komiks s úspornou, místy ponurou a každopádně funkční kresbou, která samotnému příběhu sedne. Ten si dává poměrně načas a pozvolným tempem nás uvádí do děje, který po celou dobu dává tušit záhadu, jež se možná postupně odkrývá, ale neustále ponechává stopu tajemství a nerozlousknutí. Hodně jsem váhal mezi 3 a 4 hvězdičkami, neboť s vyzněním celého komiksu spokojený nejsem, na druhou stranu jsem si celou četbu od první do poslední stránky užil, a to včetně příjemného architektonického "vibu", kterým dílo oplývá. Skutečně překvapivé je pro mě zjištění, že lázně skutečně existují a vypadají děsně cool. Navíc je to pěkný koktejl napínavého a nadpřirozeného záhadna s obyčejnými lidskými a společenskými momenty, dialogy, ve kterých debutant Harari prokazuje přes veškeré divnosti celkem um...
Tam, kde mignolovské komiksy trochu skřípou v příběhu, umí to nahradit parádní atmosférou. Zde se jedná o podobný případ, byť děj není tak strašný, to rozhodně ne... a zdá se mi to, nebo byl Mignola před lety v Českém Krumlově a oblíbil si ho? Každopádně zde ho podle mě využil mnohem elegantněji a zajímavěji než v Lady Baltimore, i zdejší čarodějnice působí strašidelněji a upíří ekipa je dost cool.
V celkem zajímavé předmluvě se Lemire zpovídá ze svých kritických pohledů na své starší práce, kterak se vyvinul, zlepšil atd. Je to možné, ale typický lemirovský (formální) rukopis je patrný už tady, a i když je to skutečně poměrně dost syrové i surové zároveň, celkem se mi to líbí. S příběhem je to horší. Různé momenty děje nejsou úplně originální, dialogy nejsou úplně vybroušené a na konci zbyde jen taková čtenářská pachuť deprese. Ale ne takové deprese "wow, to byl mazec", spíše takové "hm". Bylo by krásně na světě, kdyby každý ne úplně dokonalý debut dostal takové pěkné knižní zpracování!
Nejedná se, upřímně řečeno, literárně vzato o žádné veledílo, autor se trochu opakuje a místy sklouzává ke coelhovsky laděným citátům; zároveň se nedomnívám, že humorné stránce prospěji tím, že zařadím hned několik fekálně-pšoukacích vtipů. Na druhou stranu, velmi těžko si člověk vyobrazí autorovu nesmírnou bolest, kterou ve svém díle na pomezí kresleného deníku a komiksu popisuje. Zvlášť na začátku jsem měl co dělat, abych si s Garym nepobrečel.
Akční lehce post-apo kyberpunk, který je vlastně tak trochu převlečený superhrdinský (anebo superpadoušský?) žánr, neboť co jiného jsou Tecuo či Akira, než namakaní jedinci se superschopnostmi? Co jsem psal u prvního dílu stále platí, děj není zběsilý, přesto velmi příjemně svižný a zejména velmi zajímavě "nastříhaný". Některé dějové linky mi přijdou až trochu nadbytečné a jiné upozaděné, ale kdoví, kam se to celé vyvine, čte se to nesmírně příjemně a jedním dechem. Zejména chválím úvodní opakovačku předešlého děje; tohle by měla obsahovat každá série, která vychází jednou za uherský rok, i kdyby ji měl sepsat jen redaktor.
Ačkoliv je King scenáristický king a i zde je jeho rukopis poměrně dost patrný, musím souhlasit s Walomem v tom, že mě tento příběh nechával po celou dobu naprosto chladný. Ačkoliv mám příběh celkem sympatické ambice být hlubším a bezesporu komiksově originálním zamyšlením se nad otázkou (nejen) lidské duše, tyto umělé entity u mě nevzbuzovaly pražádné empatie, ani sympatie (snad místy s výjimkou nebohé matky). Přitom ne úplně zlá zápletka, byla-li by naroubována na rodinu jiného superhrdiny, fungovala by podle mě mnohem lépe. Zde jim ty emoce nevěřím, navíc to není Číslo 5, které by mě dohnalo svým kukučem k slzám.
Kladl jsem si podobnou otázku jako Hanussen pode mnou, ale netrápila mě dlouho, přece jenom jsme ve sféře historické fantasy-hororové fikce, kde se historické události mohou odvíjet různorodě, což se týká i WW2 samotné, jak patrno časem z děje. Jinak zdá se, že já jsem od Baltimora očekával trochu něco jiného než faster86. Obálka vypadá fantasticky, samotný fakt pokračování zdařilé série, tlupy čarodějek a Český Krumlov; to vše zní lákavě. Ale snaha ždímat ze zavedené značky další úspěchy naráží na své limity - ona původně skvěle vykreslená atmosféra plná beznaděje a temnoty se zde vytrácí v chaotické akci a příběhové lince plné postav, ať už hlavnějších či anonymních. Vše připomíná spíše jakýsi osmý díl dobrodužné videohry či generické young adult fantasy bez větší hloubky.
Jasně, že je to stále Conan jednoduchý a zdánlivě přímočarý, že je de facto nesmrtelný a ze všeho se dostane, že se kolem vyskytují pouze ženy s božskými proporcemi se šňůrkovým spodním prádlem, že celý život je sledem podivuhodných náhod... ale je to Conan zábavný, vtipný, napínavě psaný, zkrátka "howardovsky" poctivý, kresbou i stylem vyprávění vyšperkovaný, plný zajímavých hyborijských zákoutí. A koruna a plnovous Conanovi příběhově značně sluší.
Moje cesta k Hellboyovi byla složitá, ale nakonec jsem si ho celkem dost oblíbil. Tady je ďábelský prťous celkem vtipný a roztomilý, to jeho neustále přiblblé a dětsky naivní žvanění... ale ten příběh? "Mdlý" je eufemismus... Není tohle spíše nějaká parodie?
U posledních knih z Harrow County mám neodbytný pocit, že se z té výborné kresby a "příjemně" mrazivé atmosféry dá vytěžit prostě něco víc. A jedno Bereničino rozhodnutí se mi zde jevilo trochu nelogické, ale nechci spoilovat. Každopádně zdá se, že není všem dnům a dílům konec...
Pomalu jediný klad tohoto obyčejného stěží průměrného příběhu je fakt, že se rychle přečte. Akčně-dobrodružný Conan se s ničím necrcá a dojde - jako vždy - přes všechny patálie k svému cíli. Jinak mě trochu fascinuje, že má CC vždy plnou tiráž redaktorů a korektorů, ale stejně pak v bublině objevím poklady (stejně jako Conan) typu "pokud se mapa nemílí"...
To si tak jdete (nebo jste neseni v kleci) a najednou obří pralesní opice! A pak obří leopardi! A pak zrovna výběrčí daní a hned na to nájezdníci s momentálně hlavním padouchem na koni! A u všeho, jako na potvoru, Conan... to jsou, panečku, náhody. To je tak příšerně psaná conanovská série, až mě to mrzí. V Kitaji to dostalo alespoň trochu čínsko-fantastický nádech a známku rafinovanějšího příběhu, ale přiblbý scénář prosakoval neustále. Škoda.
V poslední době je Usagi krásně barevný, ve větším a snad i příjemnějším formátu, ale nadšením zrovna nehýkám. Někde jako by Sakai sahal po větších detailech, jinde jako by si práci kreslíře usnadňoval. Po prvním příběhu jsem měl pocit, že je Sakai na drogách, Sojobo byl hodně zvláštní. A ani dva další příběhy mě příliš neoslovily, jsou buď divné, předvídatelné, nebo se v nich kupí prazvláštní náhody, které jsou ukotvené v jakési minulosti, ze které lze čerpat donekonečna. Nedomnívám se, že jsem přesycen, roninský ušák mě naláká vždycky, ale asi bych dal přednost zase nějakému ucelenějšímu příběhu.
Sám o sobě je onen indiánský příběh milý, ale Pavel Čech zkrátka všechno povýší minimálně o jednu úroveň výše, nemohu si pomoct. Klidně by si Čechova ilustrace vystačila bez předchozího textového uvození, zbytečně se to pak opakuje, řekl bych. Ale třeba člověk musí na tu horu dvěma různými cestami.
Škoda, že si to po pěti letech zase příliš nepamatuji, ale zdá se to jako celkem důstojné ukončení trilogie, která zaujme mírně epickým vyprávěním, kresbou, mravním ponaučením, ale i drobnými detaily: např. pohled Asiata na Evropu jeví se mi jako zajímavé zrcadlo.
Hehe, to je celkem šílená obskurnost a úlet, autor asi trochu úchyláček, ale myšleno celkem v dobrém. Kniha sice překračuje velmi výrazně hranice konvenčnosti a dobrých mravů, ale nepřekračuje nikde výrazně tak, aby se dalo vyloženě mluvit o pornografii či nepřiměřeném násilí. Hodně mě baví ta originalita a občasný humor (politická korektnost to rozhodně schytává). Horší je to s příběhem. Člověk čeká, co se z toho třeba vyklube a ono vlastně nic...
Po prvním listování komiksem jsem očekával nějakou plytkou řachandu, ale nakonec jsem dostal neuvěřitelně vtipnou záležitost, kdy se pod jedním zhuleneckým tripem s mluvícím kancem skrývá celkem vážnější vztahově-psychologická zápletka s pěknou pointou. Mám občas z té nastupující generace autorů vážně radost.
Velmi slušně a s napětím vystavěný krátký příběh, kde je znát patrně autorčina záliba v Japonsku a kde bych jenom přimaloval zvířecí ouška a šup... jsem ve světě Usagiho. Dobrý.
Těšil jsem se na atmosférickou záležitost, neboť Nilesovo dílo z mrazivé Aljašky takové bylo. Zde chce horor týt z podobných prostředků, ale zasazených kamsi na americký venkov. Kresba je fajn a poselství i celkem roztomilé, ale příběh jako by si vymyslel pouze zajímavou zápletku a pak s ní jen trestuhodně a banálně naložil... celkem překvapivá nuda; mnoho věcí ponechaných jako nevysvětlené, což není obecně vzato nutně na škodu, tady ale zbyla jakási pachuť vyprázdněnosti.
Ačkoli podobných příběhů jsme měli možnost na komiksovém poli vidět již mraky, toto westernové vyprávění nezklame. Drsné i bezskrupulózní, jak to tak v těchto končinách a žánrech bývá, přesto nechybí ani lidská stránka. Možná ona přítomnost skutečných a zajímavých historických postav dodává celé věci šmrnc.
Dufaux mě bavil v Mureně, o dost méně (až že nebavil) v Sáze Valty a N. Kodovi. Tady je zatím tak někde mezi. Když ovšem pominu fakt, že se v druhé části stáváme svědky trochu přitažených telenovelních romancí a pokusů o groteskno, jedná se zatím o přiměřeně napínavý příběh odvíjející se v rámci žánru pirátského dobrodružství. A to i tehdy, když, jak sám autor v předmluvě přiznává, scénář "otočil kameru směrem dovnitř", na souš. Obálka je pak naprosto super.
Vítejte ve světě přehnaných eg a až místy buranského humoru, který se vyznačuje vysokou dávkou machismu a nekonečných hovorů, vtipů a machrování na téma motorek. Je to tedy komiks hlavně pro fajnšmekry a fanoušky jednostopých vozidel, nicméně humor to umí být i velmi milý a umí se shazovat, což bývá nejdůležitější. Navíc se netýká pouze detailních znalostí motocyklů, ale prostě jen rychlé jízdy a závodění, policistů, alkoholu, žen atp. Klasická kresba ala "Francie 90s" celou grotesknost posouvá samozřejmě ještě o úroveň výše.
Tak jednoduchá zápletka a kolik vlastně nebezpečí a mrzení to může napáchat, takový Batman dvojník! To je vlastně geniální nápad, jak netopýřího muže zdiskreditovat. Člověk má zároveň pocit, že tahle špinavá práce není někdy od věci, aneb k čemu je, když Batman vždy někomu natluče, oni ho zavřou, ale on zase zdrhne a vraždí nevinné... Ke konci je to víceméně trochu jasné, žádné šokantní rozuzlení nás nečeká, s vyzněním komiksu (že škoda už byla napáchána a nelze vzít zpět) absolutně nesouhlasím, ale celkově se mi námět líbil, byl značně čtenářsky znepokojující, role detektivky Wong byla fajn, příběh opsal pěkný dějový oblouk a kresba též téměř bez námitek (až na to, že jsem ke konci nepoznal, kdo je kdo).
Namlsaný dokonalými Klecemi jsem se na tento komiks více než těšil. Po vizuální stránce nelze knize absolutně nic vytknout, je výborná. Příběh, ačkoli je opravdu příjemně "podivný", tajemný a v lecčem inspirativní, celkově je místy naopak až nepříjemně neuchopitelný - art pro art, nic víc.
Rusko je esencí deprese a beznaděje, u příběhů ze sovětské éry to platí milionnásobně. Tohle je celkem fajn hororová jednohubka, kde těžko rozhodnout, zdali je tím nejhororovějším komunismus, fantastický prvek nebo snaha tří "hrdinů" přežít... škoda, že jsem většinu knihy nebyl schopen rozpoznat, kdo je kdo v těch ušankách.
Já bych si strašně přál, aby se mi to líbilo! Jenže nelíbí... příběhy jsou to celkem fádní, achjo. Zaujal mě snad jen bohatý tvůrce miniatur na kolečkovém křesle a japonská agentka.
Kresby na linkovaném papíru se mi celkem líbí; Adrian Tomine svůj životopisný komiks vrhl jakoby na čtverečkovaný notes a komiksům to celkem sluší. Tady vidím ale zásadní problém v tom, že kancelářské příhody mi přijdou značně nevtipné, nehledě na to, že pochází opravdu ze světa nudného a vyprázdněného světa korporátních človíčků postmoderního kapitalismu, který sám o sobě už podstaty nemůže vygenerovat něco zásadně zajímavého (výjimkou budiž - jak správně připomíná Zack, můj CEO - geniální Dilbert). Jde tedy jen o slabé a banální příhody z coffee breaků, porad a kancelářských chodeb. Je to takový univerzální svět, kde je jedno, kdo co dělá, a který je aplikovatelný na ledasjakou dnešní práci, proto zní v podtitulu ono lákavé "komiks ze života, ve kterém se možná poznáte". Zároveň se komiks označuje jako "satirický", mně se ovšem spíše zdá, že si v onom kancelářském rybníčku více než libuje...
Do toho ti všichni zpravidla anonymní stickmani působí, že byli obšlehnuti od Chrise Hallbecka, autora Maximuble.
