Úplně nevím, jestli je to "rozjezdový díl", naopak se zdá býti celkem uzavřený (samozřejmě s příslibem "to be continued"). To, co mi trochu vadilo, bylo skákání z jedné roviny do druhé, ale gradovalo to paralelně vedle sebe celkem pěkně.
Tohle mi už nesedlo. Moje nadšení z prvotního dílu a objevování nově pojatého magického světa Doctora Strange je ta tam.
Nepopírám, že u prvního a třetího příběhu mě zaujala kresba, v první části se i docela vtipně hláškuje (kromě Spider-Woman, ta mě iritovala), ale celkově to na mě působí jako chaotický příběh v chaotických kulisách, kde dříve než se v akci rozkoukám, už je konec. Na vině je určitě i to, že jsem nějaké narážky či kontinuity nepobral. Pro mě to bylo, stejně jako jméno scenáristy - hopeless.
Neumím se rozhodnout, zdali je to odkrytí karet zajímavé, nebo mě trochu zklamalo... poprvé jsem u této série začínal dostávat dojem, že ji autor klasicky natahuje (akční honící scéna), že se stává banálně ukecanější, nežli mi je milo, ale nějak se to zase srovnalo. Už necítím takové super napětí jako u pětice prvních dílů, ale ještě jsem zaujatý.
Každopádně by mě dost zajímalo, jestli Kaiu Shirai jí maso či vejce. Protože tohle by byl skvělý veganský manifest.
Živé barvičky, roztomilá Violetka, dynamický vesmír, kresba plná skvělých detailů, dobrodružství, milé vtipy... ale příběh je takový dětský, no.
P. S. proč nejdřív Violet vtipkuje o tom, že Elliot nebude z "volného chovu", načež je po několika stranách šokována, že se kuřata kdysi jedla? Nějak mi to neštymuje.
Komiksové autobiografické příběhy / vzpomínky Daniely Schreiter se podobají na první pohled různým jiným autorům / autorkám, které se vypisují a vykreslují ze svých introvertně-úzkostlivých traumat. Ale zatímco u tzv. introvertů (kam se řadím) to někdy hraničí s jakousi ukňučeností nad tím, že člověka nebaví party, autismus zdá se býti problémem vážnějším. Autorka sice také naříká, ale stejně jako introverti umí svoje slabiny pojmenovat, ale zároveň je proměnit v silné stránky a de facto se jimi pochlubit. Je to zajímavý vhled. Co je paradoxní, je fakt, že autistický člověk takto dokáže ze své pro "normálního" člověka zdánlivě iracionální bubliny vystoupit a nahlížet na sebe náhle nezaujatě a srozumitelně pro ostatní. Je to zvláštní.
Krom toho, že je to místy děsná ptákovina, tak je to hlavně - a vlastně asi i proto - děsná nuda. Sice jsem měl radost, že nějaký prostor dostali lidé z GCPD, ale Gordon jako Batman je silné "meh", stejně jako zápletky...
Cyboy má pravdu a samotného mě to hned napadlo - Grandville, ani Blacksad to opravdu není. Nicméně nějaké napětí, příběh, humor a satira reagující na současné společenské otázky (politická korektnost ad.) se tam v tomto vtipně-divném "pozvířetělém" světě dá nalézt.
Je to zase pěkně nakreslené, srší to nápady, zpočátku je to docela i satirické. V podstatě je to ale zase jenom Jodorowsky, "jenom" takové bláznivé sem tam psychedelicko-surreálné dobrodružství ve vesmíru, jehož svět je sice vskutku originální, ale vůbec mě nezajímá.
Je to trochu nefér... nemínil jsem si číst druhý díl, ale tenhle skončil tak napínavě, že se do něho asi pustím. Prostředí mi připomnělo Scorseseho film Gangy v New Yorku a celou tu depresi slumu umocňuje dobrá Kakizakiho kresba, kterému jde nejlépe - jak už jsem se přesvědčil u jeho Skrýše - když je nějaký nečas, když prší. A různé zrůdičky. Jinak hlavní postava je taková typicky mangovsky předrsnělá, klasika. Příběh westernovský, napínavý, ale relativně konvenční.
Tenhle komiks má své klady. Má výbornou kresbu, dobré nápady, místy je napínavý, místy vytváří zdařilou atmosféru, vyskytují se tam některé mé oblíbené postavy apod. Dokonce se zde zjeví občas zajímavá myšlenka, jindy je to však jen takové rádoby hluboké tlacháníčko. A obecně příběhově to je dosti slabé.
Katastroficky-kriminální tečka nakonec. No. Musím říct, že Tomáš Motal rozhodně umí kreslit, že jeho vydané sešity mají sex appeal. Ale sovětská dějová linie z Majáku 1 mě zaujala zatím jaksi nejvíce.
Co je na této knize opravdu úctyhodné, je délka. Ta se však lehce může proměnit, jak zmínil Lenny na Goodreads, v utahanost. Nad zápletkou přimhouřím obě oči, neb zavdala důvodu všem peripetiím, komediím, dramatům a tragédiím celého příběhu. Tezuka má jinak též celkem úctyhodný rozhled v evropských dějinách, byť některým věcem jsem příliš nerozuměl - např. německá armáda po dobytí Polska směřovala do Finska? A ač byla finální scéna skutečně hodně drsná (dobrá), trochu pochybuji, že by se jí účastnil zrovna Adolf Eichmann, jinak válečný zločinec a morální zrůda. Moje výtky též směřují ke scénáři, kde je na můj vkus až příliš umělých "náhodných" setkání a náhlých zjevení postav. Jinak se to ale čte docela dobře, přes závažnost tématu nechybí ani humor, který umocňuje manga kresba, či jiné milé vedlejší zápletky. A respekt Anně Křivánkové, tu Muriel si asi zasloužila.
Na tuto knihu jsem narazil díky náhodné nabídce z hlavní stránky ComicsDB. Stripy jsou to bezesporu originální a nápadité, někdy i milé, ovšem u většiny postrádám to základní - vtip. Druhou půlku této útlé knížečky jsem už jen proletěl.
Silný námět a velmi dobře odvyprávěný skutečný příběh plný hrdinství, emocí a neskonalé nacistické brutality. Veškerá čest a respekt Petřekovi a jeho druhům. A ačkoli zlo je pojmenováno jasně, ani zde není vše černobílé jako kresba, která protektorátní události doprovází. Doporučuji filosofickou esej Otázka viny od Karla Jasperse, kterou jsem nedávno četl; cituji:
...každý z nás má vinu, pokud zůstal nečinný. Vina pasivity je jiná. Bezmocnost omlouvá, neúčinná smrt se morálně nepožaduje. Už Platón pokládal za samozřejmé, že je třeba skrýt se ve zlých dobách a beznadějných poměrech a zůstat naživu. Ale pasivita ví, že je morálně vinna každým selháním, které zanedbává povinnost chopit se jakékoli možné aktivity k ochraně ohrožených, k ulehčení bezpráví, k odpírání zlu. V bezmocném podrobení zůstávalo vždy volné pole pro aktivitu, která sice nebyla bez nebezpečí, ale při obezřelosti mohla být účinná. Jednotlivec bude muset uznat, že promeškal-li úzkostlivě tuto příležitost, je morálně vinen. Slepota vůči neštěstí druhých, tato chybějící fantazie srdce, a vnitřní nedotčenost viděným zlem, toť morální vina.
Ještě ke zmíněné kresbě - nevadila mi, je poměrně dynamická a živá, nebojí se skutečně zobrazit ledacos. Na druhou stranu až karikaturně zobrazuje každého nácka jak vyšinutého prskajícího hrdlořeza, o celkovém mašíblovském vykreslení postavy Hitlera ani nemluvě. Ne, že by nacisté nebyli morálními zrůdami, ale tohle kladení ostré hranice mezi normální homo sapiens a pekelné démony (nacisté) mi přijde lehce přehnané. Sugestivní kresba to tedy rozhodně je, také si to vysloužilo nominaci Muriel, nicméně mně se tahle afektovanost příliš nelíbila.
Stejně jako jsem byl nadšen z adaptace Prsten Nibelungův, jsem naprosto unesen a uchvácen tímto operním kompendiem. Shodou okolností jsem byl před Vánoci na loutkové operní adaptaci v pražském Národním divadle marionet, po které jsem musel konstatovat, že jde o předraženou past na turisty. O to raději jsem si hned úvodním příběhem této knihy zmíněný kus "přehrál" znovu a hned jsem byl šťastnější. Russell je génius, pomalu každé jeho okénko se rovná uměleckému dílu, precizní linka, téměř secesní zdobnost, fantastická estetika, která funguje navzdory (nebo snad právě kvůli) jisté vybledlosti barev. Adaptační zkratka fungovala všude na výbornou, snad vyjma oněch minikraťasů (Mahlerovy písně). Příběhy mě pohltily a svým patosem a epickou naléhavostí ve mně probouzely správné operní emoce. Mnohdy je zde šikovně propašován i milý humor. Co mi přišlo zajímavé, bylo zasazení většiny příběhů do jakéhosi magického dějinně-fantastického až pohádkového mlhavého bezčasí, jako by zde autor vytvořil své vlastní russellovské komiksové univerzum, v čemž mu, přiznávám, napomohly jistě samotné předlohy. Za mě skvostné - a dá se vzhledem k době vznikání říct i životní - dílo.
Ne, že by povídky byly kdovíjak skvěle vypointované, ale já se umím spokojit se skvělými náměty a atmosférou hellboyovského světa. To jsem chtěl a to jsem dostal.
Mně na téhle sérii vadilo, že jsem se při tom rychlém střídání časových rovin cítil, jako když ocucávám různé bonbóny z pytlíku, ale za chvíli je zase musím vrátit, tedy že si je ani řádně nevychutnám. Měl jsem pak tendence trochu se ztratit a pražádnou vůli se soustředit pořádně na to, co se skutečně děje. A když už jsem nad příběhem téměř lámal hůl, finále se mi paradoxně docela líbilo.
Jde bezesporu o zajímavé dílo z českých luhů a hájů. Jelikož snad nikde není explicitně řečeno, že se jedná o autobiografické zážitky, je čtenář i díky snovým sekvencím v permanentním napětí, kdy si není vůbec jistý, zdali jde o skutečné a reálné vzpomínky či o rafinovanou autorskou fabulaci a metafory. Franta pracuje s mnoha okénky a snaží se tvořit nekonvenční styl ala Chris Ware, ale musím říct, že často spíše vznikla zmatečná stránka. Natažení jedné scény mnohdy neposiluje atmosféru ani emoce, které by z toho měly vyplývat. Ostatně, mnoho věcí se mi v komiksu zdálo tak trochu nadbytečných. Tedy, ačkoli jsem se komiksem docela bavil, na pár místech jsem se začal chvílemi nudit - a to mě nikdo nemůže obvinit z toho, že prahnu po akci, ba naopak.
Avšak celkové vyznění příběhu, kdy zhrouceným vztahem zoufalý hrdina utápí v alkoholu a zajde si s kámoši na fotbal (hospody i fotbal jsou super, ale tady to působí značně depresivně a prázdně) dojde jakéhosi prozření, povedeně a překvapivě vygraduje a je silné. Syntéza někdy až banální každodennosti a vyprávění se symbolickými prostřihy tvoří skutečně zvláštní dílo. Zajímavá je i postupující cizelovanost kresby, jako by se autor během tvoření komiksu zlepšoval. Třeba to byl záměr. Ale kdoví.
Patřím dlouhodobě mezi fanoušky tvorby Toy_Box, zejména co se týče jejího výtvarného projevu, ale i jejích námětů. Tentokrát i nám kreslířsky nepolíbeným laikům nabízí relativně čtivou publikaci, kde nabízí své přiznaně subjektivní rady a řadu zajímavých postřehů. Na jednu stranu navzdory samotné tloušťce knihy Toy_Box informacemi příliš nezahlcuje, což je příjemné, ale ke konci mi to bylo možná až trochu líto - přecejenom komiksů mám načteno dost, teoretické práce McClouda aj. také znám, takže místy to příliš objevné nebylo. Nicméně poznatky filmové, psychologické či ilustrátorsko-pracovní mě mnohdy zaujaly, stejně jako jsem celou dobu napjatě čekal, jak to skončí mezi Adélkou a Radimem. Kniha je to příjemná a hezká.
I u druhého dílu jsem byl nadšený kresbou a roztomilostí, ovšem tentokrát mě trochu iritovala ona latentní či někdy spíše explicitní "výchovná" nota...
Průkopník, revolucionář, klasik, nejlepší, legenda, talent, ověnčený tvůrce... ony medailonky autorů jsou někdy opravdu úsměvné. Nijak neshazuji tvůrce a jejich um, pouze jich je nějak moc skutečně nejlepších!:-)
Co se týče samotných příběhů, je to dosti tlustý sborník, takže ačkoli byli vybráni ti "nejlepší", některé mikropovídky stojí za starou bačkoru a některé jsou normální, průměrné, méně zajímavé. Proto jsem se jakožto velký Báťův fanoušek zaměřil spíše na kresbu, která je mnohdy zajímavá a je kde se kochat. Některé styly mi sedly hodně. A abych nebyl nespravedlivý, najde se i celá řádka komiksů, které jsou skutečným klenotem i po stránce scénáristické - buď jsou zábavné, nebo jsou opravdu dobře vypointované. Není jich moc, ale není jich ani úplně málo.
Wow, ostřejší a drsnější než šmirglpapír. Nečekal bych, že něco takového napíše Jodorowsky. Povedený western s permanentní tématikou pomsty, který se dobře četl, jen člověku po nějaké době dojde, že osoby (nikoli Bouncer samotný) jsou takové jednoznačně černobílé. Respektive skoro všichni černé jak dehet. Nehostinné místo ten Divoký západ.
Ale bavilo. Čekal jsem, že teď nastoupí postava Princezny, ale vlastně jsem rád, že ani ne. Znovu a opět jsem přemýšlel nad tím, že jsem otrokem série psané lehce bez konce jako nějaká uměle natahovaná manga, ale přesto Kirkman vždy něčím překvapí a nějakým záhadným způsobem neomrzí.
Ani za skopčáků sem se tolik nebál jako teď. Tenkrát si aspoň věděl, kdo je jejich a kdo našinec...
To, že jsem si minimálně jednou spletl postavy, které byly nakresleny skutečně dost podobně, je snad jediná výtka k celému tomuto dílu. A ano, dostanete přibližně to samé, jako v díle prvním. A to je dobře. Napínavý příběh a děsivé kulisy zrůdného bolševického režimu, který se sice teprve etabloval, ale už stihl napáchat nenapravitelné škody, povraždit mnoho lidí a zničit nespočet životů. Neskonalý respekt patří těm, kteří se nebáli vzdorovat, ba i pomáhat druhým.
Ani po pátém díle mě tato série vysloveně nezklamala a jsem zvědavý, jak to všechno dopadne. Ale jsem si vědom toho, že tomu odpouštím řadu věcí a ona napínavá atmosféra a postupně odkrývané tajemno kompenzuje jiné slabiny...
Nekonečné osobní intriky a primitivní násilí v době, která se vyznačovala svou "civilizovaností" a velkolepostí; příběh takřka bez kladných hrdinů, ale čtivě odvyprávěný. Opět, byť ne všechno mě odstřelí rovnou na Mars, musím pana Vybírala a jeho ERB pochválit.
Sedm let práce na 11 kapitolách. Sedm let! Vždycky si uvědomím, jak moc náročné je pro dva lidi (tedy zejména kreslíře) dělat komiksy. Stejně jako u jedničky mě kniha nejdříve pohltila, abych ke konci trochu vystřízlivěl, nicméně jako celek se mi to vlastně líbilo. Takže díky za tu práci!
První příběhy mě bavily hodně, další už tak nějak průměrně. Mnoho docela zábavných (a chytrých!) situací, řada narážek na mnoho věcí z oblasti popkultury, historie, filosofie, politiky atd., včetně televizního seriálu samotného. Fajn.
Budu se opakovat - výtvarná stránka a kouzlo tohoto světa jsou mimořádné, leč během čtení se vnitřně neustále usmívám. Přes všechny ty nápady, je to roztomile hloupoučké, ať už dialogy, nebo scénář.
Výborná adaptace snad největšího špionážního klasika všech dob. James Bond rozhodně není žádný feminista, ale přesto (nebo spíše právě proto) mě jeho postava tolik baví. Má styl, smůlu i štěstí, super ženský, vtip, eleganci, o věcech a své práci přes veškeré rozkazy neustále přemýšlí. Asi jako byl Fleming skvělým "literárním řemeslníkem", je i toto komiksové převyprávění řemeslně bravurně a napínavě ztvárněno. Přitom zatímco slabší bondovská série od Comics Centra sází na akci a přestřelky, čímž se stává nudnou, tento Flemingův debut umí být vícevrstevný a nervy drásající i v jiných ohledech. Spojení řekněme nechudého vypravěčského stylu, u kterého jsem si však neříkal, že je zbytečně ukecaný, a parádní kontrastní kresby se povedlo. Mně se to moc líbilo. Musím tak dát za pravdu Václavu Dortovi, který do mě během Black Friday hustil, jak je to skvělé...
Jo, asi mě to bavilo o něco více než druhý díl. Bez znalosti seriálu bych to ale asi nedával. Ne snad kvůli nějaké časové kontinuitě, ale kvůli celkovému nastavení seriálu a jeho principům.
Pohlavní styk za dvě minuty? Po všech těch vraždách už by to mělo být celý uzavřený policií a psychologové by jeli na plný úvazek, ne? Jakože scénáristicky mě to strašně rozčiluje, ale i když je to prvoplánovité a trochu nedomyšlené (přes veškerou masku komplikovanosti), tak mě dost zajímá, kdo je sakra Král a jak to dělá... čte se to naštěstí samo.
Stručné i zajímavé seznámení se se slavným klasikem. Autor to byl plodný a myšlenek, obzvlášť těch kontroverzních (rasismus), měl plno, ale k těm se člověk dostane až při hlubším zkoumání jeho osobnosti - v komiksu na ně není pochopitelně tolik místa. Neřadím se mezi velké znalce Lovecrafta, proto nedokážu tento komiks objektivně posoudit. Já se něco dozvěděl.
zprvú jsem si myslel, že jaz úž nví coby, že potřebůje brahi, které úmí tóbřé fivařít. pó bar ztrankách jsem sé ále docela bafil, ňěkteré vtipy byli bofedené. po par dalších stránkách jsém pomýslel, že to jaz bsal na hoúbičkah. ke gónci úš jzém se strašňe nutíl. ňíú, krawu je třébá bodojit, dógůt dafá.
(http://pocitacova-lingvistika.cz/opraskovac/)
Nám introvertům jsou autorčiny problémy blízké, leč Debbie Tung trochu vykrádá sebe sama a jak jsem psal u titulu "Ze života knihomolky", je to taková Sarah Andersen. Jenže u Sarah cítím jakýsi větší nadhled, u Debbie větší sebelítost a paradoxní snahu o pozornost.
Subjektivně shledávám, že tato komiksová série si hraje na víc, nežli v ní skutečně je. Trochu nyní lituji toho, že jsem pro tuhle sérii hlasoval v letošních Goodreads nominacích, protože jediné, co mě na tom ještě baví, je kresba. V první polovině knihy je vám servírováno několik dějových linií najednou, po jedné či dvou stránkách se vám ve filmovém střihu míhají jakési zápletky, které u mě mají tu nevýhodu, že mě ani jedna vlastně nezajímá. Metodologicky to tedy je v podstatě zajímavé, řemeslně zdatně to opisuje jakýsi dějový oblouk, avšak obsahově je to k uzoufání prázdné, neb všechny tyhle nitky vedou jenom k jedné finální rubačce. Jak jinak. Z této série cítím neutuchající ambici postavit se po bok jiných slavných, moderních komiksových univers, což se UA vzhledem k prestiži asi povedlo, ale u mě to v mnoha směrech klopýtá.
Oba chlapci pode mnou mají pravdu, je to čtení zneklidňující i trýznivé, zkrátka značně náročné. Drnaso se pokouší pracovat s drobnými panely trochu jako Chris Ware, ale ne tak úplně ulítle - ještěže tak. Je to hodně obrázků a hodně mluvení. Nepřijde mi to zbytečné, pouze to podtrhuje tíživou atmosféru každodenního života, do kterého přišla velká tragédie. Je to v podstatě relativně zdárně vykreslený obraz několika nešťastných jedinců a pohled na část společnosti vymytou konspiračními teoriemi. Myslím, že jim autor nepropůjčuje žádné zdání legitimity, naopak poukazuje na jejich nebezpečnost a stupiditu. Co mě však štve, je fakt, že Drnaso v tom táhlém vyprávění vlastně nic pořádného nevyřeší. Artové záležitosti se tak často "chovají", ale mě to pak znepokojuje ještě více. Komiks to není špatný, ale protrápíte se tím trochu.
Kresba a zobrazení tématu je mnohdy vzrušující, což o to, ale jinak je to jen takový Markýz de Sade v moderním hávu. Tedy ukrutná nuda. Nesoudím předlohu, neb ji neznám, ale pramálo mě to láká...
Tak jsem nakonec poslechl tu stranu, která mi říkala, že si to přečíst klidně mohu, nežli vyjdou další Mýty. A musím konstatovat, že je tam plno věcí, o kterých nevím! (Nebo jsem je zapomněl? To se mi může též lehce stát). Crossovery obecně nemusím, ale tohle je mnohem lepší než třeba takový Velký mýtický crossover. Zde má člověk pocit, že čte hlavně Mýty, Mezi řádky tam de facto jen hostují. Nevím, zdali je tento díl "vzrušující na niterné a intelektuální úrovni" (jiné bezesporu jsou), avšak zábavné a "zručně" napsané to většinu knihy je. Pointa a konec mě totiž příliš neoslovil.
Nějak jsem si vzpomněl jak jednička, která mě docela bavila, urazila všechny snowflakes ze Spolku přátel bílého heterosexuálního muže:)) Mně to přijde osvěžující, vtipně a nekonfliktně napsané. Ale pod tím vším je to furt jenom takovej mainstreamek o hrdinech mlátící padouchy.
Velmi podobné témata a metody, jako u Essex County, které jsem dočetl včera večer. Opět Kanada, rodinné trable, sourozenci, co se mnoho let vůbec neviděli, hokej... tento komiks mi ale mnohem více připomněl moji cestu do Kanady před třemi lety. Také mě (podruhé) s majáčky naháněla kanadská policie daleko na severu, aby mi následně sdělila, že můj kamarád, co se mnou jel v autě, před chvílí močil ve "městě", tedy na veřejnosti (rozuměj někde u stromu v trávě mimo lidi). Violation ticket za "public peeing" jsme tehdy bohužel nedostali. Též si vybavuji ty řídce osídlené krajiny, sruby v dalekých končinách, vykořeněné původní obyvatelstvo, soby, přenádhernou přírodu. Naštěstí jsem tam byl ale v létě, a nikoli během té zkurvené zimy, která sálá z každé Lemirovy stránky...
... takže zpět ke komiksu. Příběh není složitý, je však v takovém tom stylu "Fargo", což se mi líbí vždy. Napjatě jsem četl do poslední stránky a ač jsem si myslel o Beth, že je tak trochu kráva, a o Derekovi, že je fakt trochu mimo, samozřejmě jsem jim fandil. Kresba je jaksi "vybroušenější" nežli u Essex County, ale nemůžu říct, že by se mi více líbila, možná právě naopak. Ale těžko říct, oboje je skvělé. Essex je více propracovaný, ale opět, nemohu říct, že by mě Rváč zklamal zase na této frontě. Lemirovi se myslím povedla obě tyto díla, která jsou v lecčem jiná, a v lecčem velmi zatraceně podobná.
