Scénář možná místy až moc uměle sešitý, ale napjatého mě to drží stále. Ta atmosféra! Možná kdyby se nosily během první světové války roušky, ten mor by se tolik nešířil...
Mě tenhle díl naopak celkem bavil. Téma vztahu dvou čarodějek a "veřejného mínění", stejně jako otázka vypořádávání se s běsy a tím, co je jiné, bylo fajn.
Souhlasím se všemi předešlými komentujícími - opravdu skvělá série, "důstojné zakončení" i to skutečně trochu ke konci "ztrácelo dech". Chtěl jsem něco málo poznamenat k ději, ale nebudu u tohoto finále přece nic prozrazovat. Jenom mě tíží otázka - copak neumí Kirkman napsat alespoň tři věty v doslovu, aniž by to furt končilo třemi tečkami?
Jinak je to pravděpodobně asi nejdelší komiksová série, kterou jsem kdy četl. A obávám se (doufám), že u toho zůstane!
No, je to vskutku víceméně jen "rubanice" a stejně jako filmová adaptace to úplné převyprávěné veledílo není. Navíc tady chybí Angelina Jolie. Ale Rubínova kresba mi vůbec nevadí a jako taková kochací jednohubka, proč ne...
Autorovo srdce a mozek občas na internetu potkávám. Co se týče této knihy, některé případy mě celkem dost zaujaly (např. hned ten první, plž v noze), místy to bylo i celkem vtipné. Jindy to bylo ale celkem nudné a nezajímavá kresba na požitku úplně nepřidává.
Tom King je prostě... king. Můj oblíbený king. King rafinovaně stavěných scénářů, king podivností. První povídka se mi líbila moc, pak přišly na řadu zase jeho totální úlety, což konstatuji jako neutrální fakt.
Mně malý formát nevadí, ba naopak. O chloupek větší by to mohlo být, ale ne o moc, mám raději tyhle "knižní" formáty nežli super těžké tlusté cihly - u Mobyho Dicka jsem to vnímal stejně.
Jinak takové super komiksy a příběhy u nás vycházejí tak jeden dva tři do roka. Četbu, kresbu, všechno jsem si užíval až do konce. Samotné vyústění možná nepatří k těm nejlepším, ale scenáristicky a obrazově je to napínavé a svěží dílo.
Znovu opakuji, že nejsem žádným lovecraftologem jako jiní zdejší komentátoři (byť už jsem přečetl tolik adaptací, že na amatérskou verzi trochu aspiruji). A z této pozice konstatuji, že se mi hororové povídky (a řadu z nich již z komiksů znám a mohu porovnat) dost líbily. Ona černobílá barva a kresba, která si hraje s děsivou a tajemnou atmosférou, pohybuje se od realistických tahů až k těm abstraktně expresionistickým, kolážovitým, rozpitým atd. je úchvatná. Stejně jako v případě příběhu, kdy nemůžete ono skryté "nahmatat", podobně obtížně to rozpoznáváte v kresbě. Řekl bych: dosti "poctivá" práce. Pěkné.
Motivaci hlavního protagonisty, ani kdovíjakou výchovnost komiksu (snad malé náznaky, proti kterým nemůže nikdo nic mít) neřeším, nepřišlo mi na tom totiž nic zarážejícího, zavádějícího, či špatného. Přikláním se tedy v mnohém k hodnocení trudoše. Jinak onen seversky laděný svět a kresba je moc příjemná a užil jsem si to. Jediné, co jako starší čtenář mohu vytknout - přesněji řečeno již tak neprožívat -, je dětsky naivní a relativně přímočarý příběh.
No, bohužel se dostávám asi do fáze, kdy tohle čtu podobně jako Simpsony - jinými slovy miluji ten seriál a svět, proto se do něj rád nořím i v komiksové formě. Jenže nedostávám příliš zábavné a dobré příběhy, pouze kupu často velmi vtipných hlášek, které mě potěší znovu jen proto, že mám rád Ricka a Mortyho a že jsem si koupil minulý týden v Croppu další rickomortyovské tričko... neurazí, lehce pobaví, ale asi by se vůbec nic nestalo, kdybych to nečetl.
Říkal jsem si, že tohle musím prubnout, když to vydalo Comics Centrum. Po prvních stránkách a po první povídce jsem si naopak říkal: opravdu ztrácím čas čtením o mluvících psech, kteří "vyšetřují" mysteriozní jevy ve svém okolí? No, ale po přečtení celé knihy musím konstatovat, že mě to docela chytlo. Umí to být milé, vtipné, sem tam i celkem strašidelné (četl jsem to po půlnoci a u ztracených štěňátek mi tedy běhal mráz po zádech)... je to skvěle nakreslené... a jsou tam i kočky!
Já nemohu hodnotit z pozic psychologických, neb v tomto ohledu vzdělán nejsem. Co se týče samotného stylu vyprávění a vystavění kapitol, zde odvedla Forney podle mě dobrou práci, čte se to celkem hezky, kresba je přiměřeně příjemná. Sem tam jsem se něco dověděl. Poklona zároveň pro redakci a sazeče, neb museli překládat a přemalovávat strašně moc stránek, a udělali to skvěle.
Co mi však dosti vadilo, je osoba samotné autorky neboli hlavní hrdinky. Dejme tomu, člověk může být nemocný, a to nechci nikterak znevažovat. Jenže. Třeba jsem až moc útlocitný, ale tak egocentrický komiks jsem dlouho nečetl. Jasně, je to žánr autobiografický, ale ze všech stran jsem cítil, jak Ellen Forney touží po uznání; naprosto vše, co se v komiksu vyskytuje je vztahováno výhradně k ní a její subjektivitě; její nenápadné naznačování o tom, jak je v normálním stavu děsně free (sexuálně, drogově, konverzačně, intelektuálně), bylo unavující. Její neustálé přemýšlení nad kreativitou není bez zajímavosti, ale neustále opakování, kterak slavní umělci byli též bipolární, byli blázni a páchali sebevraždy, bylo zase takovým přemýšlením nad tím, že Ellen mezi ně chce patřit a snad si i dokonce myslí, že mezi ně patří. Veškeré byť sebeupřímnější odhalování vlastní slabosti a pláč na mě působil opět jen jako snaha o pozornost, snaha o to říct, jak moc je ilustrátorka zajímavá, ale celkově rozervaná, což je vlastně též děsně zajímavé, žejo. Také vzlykajíc (neumím přechodníky) objímala strom v arboretu a vlezla si v šatech do studeného moře - so crazy!
Shrnuto, kniha mi celkem sympatická byla, hlavní protagonistka moc ne.
Všechno, jen ne vyčerpávající biografie nesmírně zajímavé postavy a umělce druhé poloviny dvacátého století, neboť zachytit komiksovou formou vše, co se odehrálo v životě Andyho Warhola, by vydalo na knihu biblických rozměrů. Samotná postava výtvarníka v komiksu říká: "Přesný životopis by měl být dlouhý přesně jako život." Mám pocit, že české redakci sem tam něco uniklo, ale jinak je to po formální i obsahové stránce zajímavě odvyprávěný příběh, který - je-li člověk nekonečně zvídavý jako já - otevírá celou řadu dalších otázek. Čím více se chcete o Andym dovědět, tím více se stává postavou záhadnější. Kresba je skvělá, s formou si neustále trochu hraje.
Ono se tam jen zdánlivě "nic neděje". Problémy dospívání a psychologické pnutí ve vztazích řady účinkujících probublávají celou dobu - byť zprvu mírně - na povrch, abych ke konci vygradovaly v jakousi katarzi. Kresba je úžasná.
Kdybych do toho chtěl rejpat, najdu pár věcí, ale dělat to nebudu, protože mě ta série furt baví a je napínavá. Na rozdíl od jiných manga sérií se stále někam ubírá; ono tajemství, které je třeba rozklíčovat, se pomalu odkrývá, ale zároveň vznikají nenásilně další otázky. Zatím je to scenáristicky koherentní. Kaiu Shirai, opět slovy Huga Toxxxe: "sypu to po špetkách". Kéž se to nepokazí.
Cyboy má v mnohém pravdu - já sice oceňuji prostředí a lokace, ve kterém se děj odehrává, dosti oceňuji i kresbu, ale též jsem měl někdy problém pochopit, co se na daném okénku vlastně děje. A putování po všech klášterech (aby měl autor šanci všechny zkratkovitě představit) není bez zajímavosti, ale scenáristicky a logicky je to trochu ubíjející. Jinými slovy, má to dobré nápady, ale je to značně béčkově zpracované.
Já teda asi půjdu zase proti proudu. První příběhy jsou sice z raných devadesátek a nevylučuji, že se tato dlouhá série časem výrazně promění, tedy zlepší, ale první ochutnávka je naprosto chuťově fádní. Předrsnělý borec s obřím žehlícím prknem, což má být jako meč, se někde potlouká, aby to tam pak zmasil. Černobílý svět i postavy, triviální zápletky.
Je to slabší odvar nežli předešlý díl, je to v podstatě stále taková primitivní surová pohádka pro dospělé a ty klece mi přišly hodně naivní... ale nemůžu si pomoct, to je jedna z mála věcí od Jodorowského, která mě vysloveně baví.
To, když se chytří lidé snaží něco vysvětlit malým dětem (a nám hloupějším) přístupnější formou, ale z uměleckého, dějového a ani informačního hlediska to stejně příliš nefunguje.
Poslední sešit, tedy Clayfaceův origin, mě bavil celkově víc než celý předešlý děj, který je mimochodem dosti nehezky nakreslený. Nebo jinak - mně osobně se ta kresba nelíbila. Batwoman mě štve od prvního okamžiku, co jsem se s ní seznámil. Syndikát obětí je ale sám o sobě prima nápad.
Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že Fatale je "jen" tetralogií a ke konci jsem začal být poněkud zmatený, respektive zvědavě neukojený. Ale už chápu, ještě nás čeká finále. Musím říct, že jak mě Fatale jako celek trochu zklamal (ještě to samozřejmě může pointa či závěrečný díl celé napravit), tahle kniha fungovala téměř celá jako samostatný díl a samostatně fungující příběh, který mě bavil.
Dosti mrazivé čtení. Není rozhodně od věci si podobné bolševické zrůdnosti připomínat (zvlášť v době, kdy komunistická prasátka opět vystrkují svoje rypáky), stejně jako odvahu a morální kvality popravené ženy, včetně jejich spolupracovníků, kteří mnohdy také zaplatili svým životem. Co nestačili udělat nacisté, dodělali komunisté. Ležákův scénář je ležákovsky životopisně standardní, kresba Štěpánky tomu sluší (až na Hitlera, toho neumí). Oceňuji opět medailonky osob na konci knihy.
Tohle jsem příliš nepobral. Tady má být vyprávěn veliký Příběh, příběh všech příběhů o ukřižování Krista. Za mě skvělá tématika, ale... kolem toho běhají cartoonovská zvířátka a humor má celé Evangelium přiblížit (asi) dětem. Jenže vtipné to fakt není, ta zvířata jsem též nějak nepochopil. Pronudil jsem se a přiznávám, časem už jsem jen přelétával očima a přeskakoval...
Když jsem viděl, jak se sestavuje supertým, říkal jsem si: "a sakra". Jenže Willingham to zvládl celkem pěkně odvyprávět, byl dokonce i vtipný. V podstatě se mi i docela líbilo, jak se popasoval s big boss fightem (rozuměj překvapivě).
Úplně stejně jako Kazumaki jsem chtěl doporučit naprosto výborný (a podle mě neprávem nedoceněný) Scorseseho film Mlčení. Jinak normálně bych tenhle díl označil za průměrný, či lépe řečeno sakaiovsky klasický. Zdá se, že ho detektivní linka začala nějak bavit. Ovšem ona tématika a její skutečně "citlivé" (Kazumaki) podání mě velmi zaujala, stejně jako celkové vypointování. Vlastně až ta poslední stránka mě stoprocentně přesvědčila, že si 33. volume zaslouží pět hvězdiček (což je de facto stejně průměr, který Sakaiovi v průběhu let dávám).
- "Máte tady i komiksy?"
- "Komiksy?! Tohle je knihkupectví... ne hračkářství!"
Když se objevila zpráva, že tenhle komiks vyjde u nás a když mi to i Joachim Dvořák osobně potvrdil, byl jsem radostí bez sebe! Dodnes považuji jeho Ruda za jeden z nejlepších a zejména nejvtipnějších komiksů, co jsem kdy četl. I tentokrát jsem při čtení nesmírně bavil, chtěl jsem si četbu rozložit, alespoň do dvou dnů, ale i když se mi chtělo značně spát, nevydržel jsem to a přečetl jsem si to před spaním celé. A dostal jsem zase vtipný příběh, v lecčem i zajímavý a správně pošahaný. Kdyby se mě někdo zeptal, asi budu preferovat stále Ruda, ale nemá smysl porovnávat... je to super, nasmál jsem se! Daniel Majling je zkrátka nesmírně inteligentní a duchaplný autor. Je-li někdo skutečně fanda jeho komiksových děl a zároveň by si od něj ještě něco rád přečetl, vřele doporučuji jeho povídkovou knihu Ruzká klasika. Možná to nejlepší, co jsem loni četl.
Jsou to mnohdy jímavé příběhy z důležité doby, která nám už ale pomalu uniká mezi prsty, poslední pamětníci už z tohoto světa pomalu ale jistě bohužel odcházejí. Proto si práce Post Bellum nesmírně vážím, jejich snahy a metody orální historie jsou skvělé. Člověk se akorát ale zase naštve, že demarkační linie ležela takhle hloupě... mohl jsem se z okna koukat léta na Pattona a ne na Koněva. Který už tam teda není, hehe.
Práce studentů jsou kvalitativně různé, ale často zaujmou, ať už skvělou kresbou (L. Nguyen), obsahem (svým způsobem téměř všechny), uchopením (T. Pánek) nebo vtipem (P. Ward). Ač nejsem žádný angažovaný feminista, trochu se mi ulevilo, že přestože autorek komiksů je hodně, vzpomněli si alespoň i na jednu pamětnici a věnovali jí jeden příběh. Co je však značně příšerné, je lettering. Bohužel strašně fádní a trochu kazící výtvarný dojem.
Jakože málokdy se mi stane, aby něco bylo zároveň tak trochu střídavě nudný a hloupý, ale i neskonale napínavý. Jo, chci vědět, jak to dopadne. Chcípá to tam dosti solidně, skoro bych řekl, že brutálně.
Hehe, "Leonarda ne!" - to je celkem vtipné, též jsem na to pomyslel. Jinak je to parádně nakreslené, ale ostatní je typická Jodorowského šílená dějová jízda a... v podstatě klasicky a opět nuda. Už Borgia mě nebavila. Ke konci jsem si říkal, že budu subjektivně trochu uchlácholen jakýmsi pavlovským či ebenezerovským obratem, ale ne.
Ano, je to poněkud slabší kniha. Při čtení encyklopedie v poslední části knihy jsem si říkal, zdali Lemirovy ambice tvořit takové rozlehlé komiksové univerzum nejsou poněkud přehnané. Dal bych přednost komornějšímu vyznění.
Neřekl bych, že je to jen rubanice, je to zabalené v trochu komplikovanějším hávu. Jak poznamenal karl173 pode mnou, je to "standartní Mignola", mě to celkem bavilo.
U těchto děl je vždy největší problém umět si nasadit jakýsi vnitřní filtr a neutvářet si obraz historické osobnosti - v tomto případě Caravaggia - na základě autorových uměleckých fabulací. Manara se samozřejmě inspiroval skutečnými událostmi, ale rekonstrukce malířova života samozřejmě plave... ve většině případů se zcela logicky nedozvíme, jak to "přesně bylo", což je nahrazenou uměleckou licencí a je to tak v pořádku. Jindy se však Manara, co jsem tak zběžně koukal, rozchází s fakty. Nic proti tomu, je to komiks bez akademických ambicí, ale já ten filtr skutečně potřebuji.
Kresba je samozřejmě úžasná, nejrůznější kresebně formální inspirace i doslovné reference na Caravaggiovo dílo jsou skvělé. Vyobrazená jihoevropská města a scenérie s antickými troskami jsou estetickým pohlazením. Samozřejmě si Manara nemohl odpustit i své krásné nahotinky, které umí sice skvěle, ale polovina z nich vypadá jak přes kopírák (všude nějaká Gulliveriana, Klaudie a další jeho hrdinky erotických komiksů), navíc to trochu v takovém množství dle mého názoru devalvuje celkem zajímavý životopisný příběh. Ale dívá se na to samozřejmě moc hezky, četlo se to dobře.
Kazumaki má svým způsobem pravdu, hned úvodní scéna byla možná nejlepší. Poté mi sem tam vadilo až příliš černobílé vyobrazení některých postav, zejména Caravaggiových "nepřátel".
Nelze tomu upřít výbornou cartoonovskou kresbu a celkem vtipnou práci s pohádkovo-fantasy klišé, ten svět je celkem zábavně barevný a bohatý. Jenže Gertruda je nesympatická kráva a přes detaily a sem tam povedené fórky je celkový příběh obecně strašně a zoufale nevtipný. Místy je to hloupější než Lobo.
Je to permanentní rubačka, kolem které defilují celkem zajímavé mytologické postavy a kolem které se vine ještě relativně zajímavý příběh, který mě zajímá.
Je pravda, že nizozemské výtvory mě příliš nezaujaly, tedy až na jeden - Táta od André Sloba byl vynikající. Podle mě nejkrásnější příběh je hned ten úvodní od Kateřiny Čupové. Hezky se dívalo na Amazonu. I přes celkem šerednou kresbu mě bavil naopak super příběh Hezitující warlok. Potěšil mě rozhovor s mým oblíbeným tvůrcem Vojtěchem Maškem i jeho kraťas.
Tak to mám za sebou. Dílo epických rozměrů, při kterých si můžete představit, jak dlouhé jsou vlastně série, které má člověk rozečtené. A to tohle patří ještě k těm kratším. Sice se o tom rozepisuje skvělá Anna Křivánková v doslovu, a sice, že se Tezuka (a Japonci obecně) vyznačují bláznivými skopičinami uprostřed díla, mě však tahle diskrepance mezi totální seriozností a drastičností příběhu na jedné straně, a touhle až karikaturou na straně druhé, opět trochu rušila. Slintající Hitler? To už vlastně není ani karikatura, to je totální klišé. A všechny ty manga úšklebky atd. Přežiju to, ale není to prostě můj šálek kávy. Pak mi vadily opět drobné Tezukovy fakticko-historické chyby, co se týče evropských událostí, ale to lze také pochopit... ale co mě štvalo úplně nejvíce, a teď mě berte s nadsázkou, je idiotská postava Adolfa Kaufmanna, psychopata, kterému jsem jeho psychická dilemata a pokusy o jeho komplikovanost a neplochost, nevěřil snad ani vteřinu. Příběh je to ovšem napínavý až do konce, napsaný a nakreslený takřka na výbornou. Ano, lidé, čtěte!
Jsem si říkal, že první povídku znám! Ale nemyslím si, že to táhnou pouze corbenovské příběhy, které jsou samozřejmě skvělé, mě celkem bavil i Rakvář a Hellboy se žení. Vlastně mě nebavila jediná povídka, a to ta druhá.
Tohle mě úplně na Mars nevystřelilo. Kresba je pěkná - sice jsou stránky při podrobném zkoumání na můj vkus až moc experimentálně fragmentované do okýnek, ale čtení to v podstatě nepřekáží - a příběh rychle plyne. Je to trochu s nadhledem pojatý dračák se svými klišé zkombinovaný s tématem ze starého či fantasy světa vyrvaného hrdiny v současnosti, tentokrát jakéhosi conanovského typu. Ale moc mě to nevzalo.
Jak jsem byl kdysi celkem zaskočen a zklamán, když jsem se dozvěděl z eseje Filosofie básnické skladby od E. A. Poea, že je Havran naprosto literárně vykalkulovaný; dnes jsem paradoxně zklamán doslovem, ve kterém se dovídám, jak tato série vzniká - trochu jako když pejsek s kočičkou vaří dort, zdá se mi. A ano, už během čtení tohoto dílu jsem měl místy pocit, že se šláplo náhle na plyn a zkratkovitě se doskákalo ke katastrofě apokalyptických rozměrů.
Kresba prvního příběhu je skutečně náramná, ale celkově mi přišly adaptace až příliš přímočaré, někdy až zkratkovité. Conanův svět jsem si opět užil, ale postrádal jsem u jednotlivě seřazených povídek zároveň nějakou dějovou kontinuitu - takto oddělené příběhy jsem si hůře užil. Možná jsem už trochu přesycen, když paralelně sem tam nahlížím do conanovské kolosálky, ale ta mě naopak stále baví, tak nevím...
Jelikož hltám nejrůznější webcomicsy, tuhle rodinku už jsem trochu znal. Je to místy celkem vtipné, má to vtipné slovní hříčky (respekt překladu), pěkné interkulturní narážky a je to fajn nakreslené. Dokonce i místy roztomilé. Ale ač jsem se jednu dobu více znal s různými metaláky a darkulíny různého typu (někdo z toho vyrostl, někdo ne), já sám jsem k této módě a subkulturám nikdy výrazněji neinklinoval. Jo, mám rád nějakou tvrdou muziku, občas mi kromě Rammsteinu hráli v sluchátkách i tyhle tmavější (nejlépe folk) věci typu Dimmu Borgir, Ensiferum, Eluveitie, Arkona atd. atd., ale poslouchám raději jiné věci. Jinými slovy uznávám, že si tenhle komiks nalezne své přesvědčené a pobavené fanoušky. Pro mě se však tématika až moc recykluje a mnoho stripů zase tak skvěle vtipných ani není.
Trudoš pode mnou (báj da wej - hezká ikonka!) zmiňuje, že se zde ani nekope moc do církve a že to není vulgární. Já bych řekl, že vulgarismy nehrají prim, ale je jich tu dost. A křesťanské symboly se tu staví sice někdy vtipně na hlavu, ale též velmi často banálně ponižují. Tohle udělat s islámskými symboly, pálí se v celém islámském světě finské vlajky. Já samozřejmě bych na základě tohoto komiksu Ahonena upálil a do Finska vyhlásil křížovou výpravu. Deus lo vult! Neudělám to jen proto, že nejsem papež a ten současný je celkem sympaťák, a protože Ahonen se jmenoval můj nejoblíbenější skokan na lyžích.
Žít bych v tom nechtěl, ale rád si o tom mrazivém světě čas od času přečtu. Kresba je boží. Ta ukázka na konci je fascinující - je to fakt hodně poctivé práce.
