Jak píše BlackJag, ideálně si o kousek buď napište do mejlu... případně mám v plánu dovízt něco do Prahy do Arkhamu a něco do Brna a do HeroComics. V Olomouci můžeme udělat osobní předání.
nejlepší na tomhle vydání jsou sběratelské kartičky (které je teda třeba si vystřihnout). Moje oblíbená je ta, kde se psychopat ve sklepení chystá ubít psa k smrti. Jsou to trochu jiní Pokemoni, co si budeme říkat. Dovedu si představit, že kartičky mohly obsahovat ledacos, ale že tam bude zrovna tohle, to jsem nečekal.
byl jsem asi v deseti trafikách napříč různými firmami. Relay, Geco, Valmont, u různých soukromníků... a ani ťuk. Pokud si polský egmont oťukává český trh, nedělá to zrovna nejlepším způsobem.
Baatcha: Pravdu díš, že ty dlouhé příběhy byly opravdu epické a že např. doteď nic lepšího než Poklad Kapitána Kida nevzniklo. Narážel jsem spíš na příběhy toho ražení, kde například čtyřlístek uvízne na ledové kře, najdou medvěda a nakonec skončí u eskymáků… jakože tomu často chyběla zápletka, ale nepopírám, že měla skvělé nápady, byl v tom humor a bylo to zábavné. Ty příběhy byly jednodušší a já právě nevím, jestli by ještě dnes podobné mohly vznikat. My se třeba s Danem vždycky snažíme, aby to mělo nějaký příběhový oblouk, aby něco, co je na začátku nakousnuto a jemně naznačeno, bylo na konci završeno.
Tak si v tom pojďme trošku udělat jasno... Dan není nová Ljuba Štíplová, nemůže být, protože doba je jiná. Příběhy paní Štíplové měly svoje kouzlo, ale to, co na většinu z nás dnes působí, je ta nostalgie a růžové brýle, se kterými to vždy čteme. Doba se posunula, čtenářské nároky se taky posouvají. Myslím, že kdyby se dnes psaly příběhy, jaké tvořila paní Štíplová, nejspíš by se nadávalo na jednoduchost, prostoduchost, někdy i absenci nějakého hlubšího děje. Snažíme se potom vymýšlet příběhy, které mají příběhový oblouk, zápletku.... což někdy může skončit opačným směrem tak, že je to tak překombinovaný, až to čtenáře umoří. Ale Danovy čtyřlístkovské příběhy tohle nemají. Jsou fantasticky vybalancované, mají děj, kde se linky prolínají, až se spojí v celek. To, co máme rádi z příběhů paní Štíplové, je ta boží atmosféra, ono často v nich nic jiného totiž není. Často to byla jen série na sebe navazujících gegů, případně něco, co končí deus ex machinou. Pořád to v nás ale je, že vzpomínáme, jak to bylo super... v něčem bylo, ale kdyby to někdo takhle napsal dneska, řekneme si: A kde je tam děj? Btw to, jak tady pan Dinik plive na všechno, co Černodan udělá, je celkem k smíchu.
