Jak výstižně zazní v dokumentu "Dear Mr. Watterson", každý čtenář Calvina a Hobbese má dva stripy zaryté hluboko v paměti a srdci: jeden svůj osobní nejoblíbenější, který je u každého individuální, a ten úplně poslední. Sice nás může mrzet, že Watterson své dílo uzavřel a rezolutně se k němu odmítl vrátit, ale o to více nás může fascinovat svou nekompromitovanou osobitostí. Na rozdíl od Garfielda se Calvin a Hobbes nikdy nerozmělnili nekonečným opakováním, ani se nezaprodali coby marketingové produkty, protože Watterson jakýkoli merchandise zakázal. V dnešní době franšízové popkultury tak jeho dílo zůstává jedinečným ostrovem autorství a osobitosti, které právě díky neoblomnosti a rozhodnosti jeho tvůrce může upřímně fascinovat stále nové generace. Watterson nám ukázal, že svět je kouzelný a zároveň nás vyzval, abychom jej inspirováni malým klukem a jeho tygrem šli prozkoumat. Drahý pane Wattersone, pane Podaný a páni z Crewe, velké díky vám.

Přímočará exploatačka na téma odvrácená prostopášná a zvrácená tvář renesance - na "mistrovské dílo evropského komiksu" hodně málo. Je jasné, že i Jodorowsky musí za něco platit nájem, ale to není nikterak polehčující argument pro zcela předvídatelný a ničím zajímavý scénář. Od vyprávění po kresebné zpracování představují Borgiové jen řemeslně standardizovaný produkt bez špetky osobitosti. Nutno pochválit české vydání za to, že pánové z Crew se odhodlali zařadit doslov, který zcela upřímně poukazuje na nedostatky díla. A s tím, že Manara je sice dobrý řemeslník, ale umí kreslit jen jeden tělesný typ žen, nelze než souhlasit.

Skalpy jsou jedna z nejoriginálnějších a nejpropracovanějších sérií na poli komiksu, a to jak z hlediska scénáře, tak i kresby a layoutu stránky. Je skvělé, že budou vycházet česky, ale postupné uvádění v Crewi se v praxi ukazuje poněkud dvousečné. Americké vydání pracuje s klasickýcm komiksovém formátem stránky i hrubým matným papírem, který skvěle souzní s barevnou paletou série, obzvláště pak od šestého sešitu / druhé knihy dál, kdy se kolorování ujala Giulia Brusco s vyprahlejšími odstíny. Crew s formátem A4, kde jsou původní komiksové stránky nastavovány bílými okraji, a její lesklý křídový papír, jenž barvám dodává vysokou ostrost prostě nejsou optimální. Nicméně jako upoutávka na budoucí vydání souborných knih Skalpů, určená po jeho zakoupení k vyhození, je to v zásadě přijatelné. Překlad série, kde zásadní roli hraje styl mluvy coby způsob ponoření čtenáře do prostředí indiánské rezervace, představuje ohromně náročný úkol a i když v některých případech Štěpán Kopřiva český překlad směřuje spíše do roviny tuctové drsňácké mluvy, je třeba mu uznat životnost a dynamiku promluv. A dále? Rex Mundi ani napodruhé nezaujal, ono ani není moc čím. Svět to má nápaditý, ale vyprávění zatím zavání kupou klišé a finální podprahová reklama na to kolik času si lze ušetřit, když má člověk u sebe sirky, spíš nezáměrně pobavila. Poslední, v pořadí čísla první, je pak Anita, což doufám, že má být důmyslný tah vydavatele, jak upozornit na osobitost Skalpů, ba dokonce i Rex Mundi. Ale asi je to jen znamení pro jakou čtenářskou skupinu je Crew zamýšlená (a znak toho, z čeho někteří už vyrostli). Jak jinak si vysvětlit, že jako předskokan dvou etablovaných a vyzdvihovaných sérií (přinejmenším v případě Skalpů navíc série postavené na propracovaném vývoji postav a důmyslném vyprávění) figuruje šablonovité dílko, které je odškrtávacím seznamem všeho, co komiksy stigmatizuje coby juvenilní médium nejen v očích laické veřejnosti?

Ačkoli by se neměly absolutní superlativy používat, protože pak dochází k jejich devalvaci, Calvin a Hobbes prostě je nejchytřejší a nejosobitější syndikovaný strip posledních osmdesáti let (to aby se nebyl o superlativy ochuzený Little Nemo). Nakladatelství Crew si zaslouží velké díky za to, že jeho slávu šíří českým vydáním, obzvláště pak ve špičkovém a stylově nesmírně svěžím i přirozeně znějícím překladu Richarda Podaného. Byl jsem nicméně zvědav, jak se vydavatel vypořádá s tím, až v chronologickém vydání dojde za hranici roku 1992, kdy si Waterson prosadil nedělitelný formát pro nedělní speciály. Bohužel tentokrát se poprvé opravdu projevila tragédie faktu, že originální tiskové podklady zřejmě sežrali krvelační dinosauři či vesmírné příšery, a české vydání bylo zajištěno za cenu scanování. Nedělní stripy od roku 1992, kde Waterson výrazně experimentoval s rozložením i formátem panelů, jsou znatelně zmenšeny, aby se vešly na zavedenou velikost stránky, a hlavně jsou černobílé bez odseparované barvy (na rozdíl od doposud vydaných nedělních stripů), což má za následek, že některé z nich se topí v šedi a zorientuje se v nich jen čtenář notoricky obeznámený s originálem. Nicméně nelze než tento fakt prostě přijmout s povzdechem, protože vynechání těchto stripů by bylo mnohem větší katastrofou. Ostatně můžeme doufat, že podobně jako v případě prvních souborných vydání v USA i zde dojde posléze na speciální vdání jen nedělních stripů v celobarevné publikaci. Potažmo můžeme doufat v český ekvivalent definitivního vydání The Complete Calvin and Hobbes (viz Amazon). Calvin a Hobbes a famózní český překlad by si to zasloužili.

Talbotova Pohádka o zlobivé kryse sice nezapře příliš okatou snahu být angažovaným komiksem, který brojí proti vnímání komiksu jako média nedospělých či prvoplánově patetických příběhů; obzvláště pak v českém vydání. Samotné vyprávění je nicméně impozantní ve svém záběru, který bezešvě spojuje civilnost s fantazií i agitační příběh, britskou literaturu pro děti, sociální fenomény doby svého vzniku i ódu na anglickou krajinu. Vše dobře doplňuje Talbotova hyperrealistická kresba, která stejně zobrazuje šedou realitu i fantazijní prvky. U takto výjimečného díla ale o to více zamrzí zpackaný český překlad. Tristní stylistická úroveň si zde podává ruce s přemírou anglikanismů a doslovných překladů frází. Je škoda, že zrovna na tomhle komiksu jsem musel zjistit, že tituly, které překládá Dana Krejčová, je lepší si pořídit v originále. Když ponecháme stranou tristní schopnosti překladatelky, zajímalo by mě, za co si vysloužili své jmenování v tiráži lidé, kteří jsou tu uvedeni jako redaktoři a korektoři.

Humor je věc silně subjektivní, takže ponechme stranou, jak moc je tohle vtipné či ne. Stripy ostatně většinou nestojí na jednom gagu či pár hláškách, ale na postavách, které se čtenáři rezonují. Nutno uznat, že v tomto ohledu má Liberty Meadows co nabídnout. Jen škoda, že místo toho, aby autor plně využil potenciál praštěných a civilizačními chorobami (od závislosti přes hypochondrii až po fanouškovství) stižených postaviček, většinou sází na omleté fórky o nesmělosti balit holky a tuctové popkulturní citace. Takových stripů je plný internet a to nemluvě o těch webkomiksech, které Choa a jeho zvěřinec strčí do kapsy. Ale samozřejmě zatímco webkomiksy cílí na úzkou skupinu příznivců, Cho dělá novinový strip, který má být přístupný širokému spektru čtenářů. "Liberty Meadows" jsou tak vlastně v principu ekvivalentem "Big Bang Theory", když vtípky internetové subkultury a fandomu přetváří v populární zábavu pro všechny.

Roztomile zlomyslné epizodky z absurdního universa (zkončené emotivnější notou v posledním příběhu, který zasáhne každého, kdo znal Hibiho). Rozhodně je moc dobře, že Jaromír Plachý se odhodlal vytáhnout Kouli, krychli a jejich kamarády na bílé světlo, protože jejich eskapády představují zcela uhrančivý solitérní směr nejen v české komiksové krajině.

Zpátky na zem přináší stripový humor na téma nemožná cesta z města s velmi předvídatelnými pointami. Ty stojí na utužování stereotypu moderního člověka vystaveného přírodě, který je podáván s líbeznou úsměvností. Pravda, naštěstí to nespadá do kýčovité pitoresknosti oslav odpoutání se od civilizace ve stylu filmů Tomáše Vorla, ale současně se prostě ani nekoná tvrdě bizarní vystřízlivění z ideálů spjatých s očistnou mocí přírody jako v geniálním kultu Withnail a já. Prostě jen takové ňuchňání se ve statutu quo.

Exploatace pro military fandy, která klišé klasických válečných příběhů nahrazuje schématy okázalého násilí a patosu. Projekt, který umně blafuje vážnost a závažnost. Co si ale myslet o díle, které se na jedné straně prsí seznamem literatury a obšírným doslovem, kde Ennis zdůrazňuje studium reálií, ale při tom si tvůrce ani nedal práci s pořádným překladem němčiny? Všechny německé průpovídky v první a třetí povídce jsou jak z předpotopního autotranslátoru (z angličtiny do němčiny s pochopitelným překlopením anglického slovosledu i absurdně doslovnými překlady frází).