Proč? Protože mě ještě žádná manga takhle nechytla. Proč ještě? Jakožto obyvatel Mostecka, kde polovina původních měst a vesnic zanikla kvůli těžbě uhlí, se dokážu vcítit do Trojočka, pohrdajícího městem světel. Proto.
Akce po ukecané 2.1 konečně dorazila a pořádně nám dala do těla. Když příběhrozeberu (kvalitu kresby jsem už chválil u minulého dílu): příběh Hawkeye byl drsný a cool, příběh Captaina Americy byl smíšený- chvíli to pro mě byl nafoukaný symbol své země, chodící satira na vymaštěné vojáky USA, chvíli pro mě bylo dojemné jeho osamění v době, která mu nebyla určena, příběh Thora (velké plus z minulého dílu) se tu zvrátil, průběh ok, konec s vikingy a iracionální chování Lokiho mě nasraly. Potěšující byl i tým záporáků, který byl z určitého úhlu pohledu týmem klaďasů... jsem na vážkách. Nakonec se hodnocení od dílu Bohové a monstra moc nemění. Může za to pro mě blbý a odfláknutý konec, na druhou stranu to nějak skončit muselo a možná by konec ,,v podstatě končíme tam kde jsme začínali!" byl ještě horší.
Jednou za čas přijde v úspěšné řadě číslo, ve kterém je samé tlachání a málo akce. Jenže na co už pár lidí zapomíná je to, že tato čísla rozvijí charakter postav a masírují nám ramena před dvakrát tak velkým nášupem. Proč to říkám? Protože přesně v tomhle tkví klady i zápory třetího booku Millarových Ultimates. Když už je řeč o mém oblíbenci, jeho rukopis je zde znatelný a kresba pana Hitche je dokonale detailní, přehledná, syrová i čistá. V podstatě jediný problém je ten, že tahle část příběhu je samostatná knížka. Všechny knihy ultimates jsou minimálně za 90% ale takhle zvlášť, musím pro nedostatek akce těch deset procent prostě vzít.
Už to není původní originální hellboy a kresba poslední povídky mě úplně rozladila (negativně), noirpovídku o mozku jsem nějak nepobral, Dutozem a Abe sapien vs věda mile připomínají rudého přítele, který odešel.
Skvělé. Netřeba slov (v tomto díle, ne v komentáři). Zneklidňující série surrealistických povídek obalená příběhem malé dívky, která v automatech na pouti nahlíží do bizarních osudů lidí, které potkala cestou. Nic víc není tajemné výpravě do temného světa nadpřirozena potřeba + fakt, že každé jednotlivé okénko je pracně vyrytý obtisk linorytu... no, pokud jste to někdy zkoušeli, musíte uznat, že už jen to si zaslouží uznání a potlesk.
ale no tak lidi! tohle je kult! Millar nám tu dává svátečního krocana se zlatem, nacpaným v prdeli. Rychlou, inteligentní, trochu přisprostlou satyru snad na všechno, od konzumního stylu života, po svět hrdinů bez hrdinů. Dává nám jízdu, nadopovanou popkulturními odkazy i šikovné používání komiksových realit (trochu si zastřílíme v realitě, narvané superhrdiny). Někdo sice neskousne provokaci a eminemův xicht. Nenechte se zmást, tu rádoby černou svini nemá rád nikdo, tudíž ani já, ale někdo to tak chtěl a mě kupodivu baví hádat komu je kdo podobnej a rád bych se s tím setkal i nadále. Udělat si herce ve filmu, rozděleném do jednotlivých okének...jo,jo.
miluju oldschool kresbu Bruce Timma, stejně tak i způsob, jakým je vyprávěný příběh o zrodu Harley Quinn a její Šílené lásky k Jokerovi, které by byla schopná snad jen... zase Harley Quinn.
líbí se mi styl kresby a piplačka s každou dekorací a postavou. Děj- Tohle není arkham, ale to po Pokrevných příbuzných ani nikdo nemůže chtít. Je to oddechovka, jak i naznačuje časté přehánění hlavních postav a prostota jejich rozhodování v klíčových situací. Člověk musí vědět do čeho jde
možná mohl bejt trochu lepší vzhled arcipadoucha Morluna, to jediné se dá vytknout, 80% jde za mého oblíbence Romitu, nostalgii a fajn příběh, zabývající se podstatou totemistické síly v každém (nejen) superhrdinovi
Překvapení s velkým W a H. Úmyslně trochu sentimentální záležitost spojená s občasnými gagy, které by nikdo u dvou nejdrsnějších hrdinů Marvela těžko čekal. Kresba Sama Kietha je umělecký originál, který se nám zde nabízí jako často měnící se chameleon... A já ho s chutí koupil. Na plnej počet mi to stačí.
Žádná Amerika, pověry pěkně po Evropsku. Hektolitry černé tuže a několik litrů červené na hlavního hrdinu, máme tu originál. Mám chuť zazpívat si hezky jako Boney M. ,,Ra-Ra-Rasputin, Russia's greatest love machine, it was a shame how he carried on!"
jak už píše kubanec13, je trošku škoda, že tu máme rozehranou velkou hru s osudem týmu wildcats a pak náhlý konec. Je to tak trochu nefér. Komiks je trochu víc o dialozích místo o rubačkách, jak by se nejdřív zdálo a příběh nám nabízí celkem fajn satyru na politiku i na svět superhrdinů. Povědomé že? Ale pořád na Alana Moorea poměrně slabé a neúspěšně sebevykrádající... ale zábavné a sexy.
Doplním jen to, co přibylo od I. Do příběhu se přimíchávají snad všichni zásadní padouši batmanovské série a ti, co se neukážou jsou alespoň zmíněni. Hush Batmanovi tak silně pocuchal nervy a zahýbal mu vesmírem, že si v samém závěru nemůže být jistý naprosto ničím. Příběh je i přes své kvality skvělé detektivky pozlátkem pro takovou bat-enciklopedii zásadních postav a událostí někde uvnitř toho všeho, čímž se nám naskytuje skvělá možnost začít s batmanem bez obav, že snad nebudeme vědět co se dělo před tichem. Jakožto fanoušek samozřejmě sleduji jak je to v Batmanově Gothamu nyní a je třeba říct, že právě Ticho bylo dost zásadní pro následující slet událostí.
Dynamický styl kresby superhrdinského totemu, zvaného Batman, rukou Jima Leeho rozhodně neurazí a dobře se na něj kouká. Po příběhové stránce dávám ,,jen" 90%, protože jak ukazuje II, jde to ještě lépe a tvůrci si tohle dostaveníčko Batmana s Poison Ivy dávají jako rozcvičku.
první díl- Mahnke se vykresluje z ,,rychlých šípů" až do vybledlé neonoirové kresby, příběh je fajn a originální, ale občas pokulhává 80%
druhý díl- příběh už nic moc, kresba se zlepšuje(i když já nejradši závěr jedničky) 70%
třetí díl- příběh kluků co si předávají masku je ještě horší než u druhého dílu a Doug si osvojil kresbu, které se drží dodnes, což je úspěch. 60%
Neni Gaiman, není Morfeus, ale je Smrt, ta pobaví, ať chcete nebo ne, příběh taky není špatný a myšlenka Smrti, poznávající život na jeden pouhý den, aby si při svém povolání průběžně uvědomovala jeho cenu, je dokonalá. Tam, kde není souvislost s ultraskvělou sérií Sandman, je zas skvělé a hluboké zamyšlení a nádherně hluboké postavy, ať jde o smrt nebo nesmrtelnou šílenou babku, která neví, kde nechala před lety srdce.
Aneb sejdou se takhle v krčmě bytosti ze všech realit, které sem zavedla...bouře realit. Chytlavé příběhy přetne ve finále fakt, že někdo hodně významný umřel a způsobil tak onu bouři realit. Když divákovi dojde, kdo v nebeském průvodu velkolepých (včetně věčných) chybí, je to pro něj jako herda do zad.
Morfeův roadtrip, kde se tak nějak všechno děje takovou zvláštní náhodou a nebo jsem to asi nepochopil. Kresba taky moc neoslovila. Zklamání, nicméně stále nemůžu klesnout pod 80%, beru-li Krátké životy stále jako střípek celkového příběhu, který je velkolepý.
Po Snu noci svatojánské se Gaiman ve svých dílech vrací k příběhům, které vkládá do skutečných událostí historie lidské společnosti. Každá povídka je kreslená jiným autorem, v každé má Sandman jinou podobu. Díky za vše, Neile, i za to, že si díky tobě pamatuji něco málo z francouzské revoluce a císaře Augusta:-D
Takovej Sandman bez Sandmana, zobrazuje následky dění v prvním a druhém svazku, ale skvělé, perfektně pasuje, uzavírá některá prázdná místa v příběhu a dokonale dokresluje universum série.
po nasazení vysoké laťky u prvního dílu a mírném poklesu u druhého, se dočkáváme třetího, povídkového Sandmana, který potěšil pokrokem v kresbě od dílu druhého a originalitou jednotlivých povídek- Calliope je takovou ženskou verzí prvního dílu Sandmana, Sen tisíce koček dojme a připomene muzikál Cats, Sen noci svatojánské zas trošku obohatí sandmanovo universum o skutečné historické události, o které se později s oblibou znovu opírá a nové světy. Poslední Fasáda je trošku zklamáním, hororová povídka svým kouzlem připomíná finále prvního svazku, ale nějak nezaujme ani nenaštve.
Příběh Domečku pro panenky už jemně otrkává a připomíná dějovou linku prvního dílu, Sam Kieth chybí, ale stále jde o nadprůměr a puclík do dokonalé Gaimanovy skládačky jménem Sandman.
První kniha díla, které přesvědčí laika o tom, že i komiks může vyprávět velkolepé temné fantasy, ke kterému se vždy s chutí vrátí. + Kresba Sama Kietha. Jasný klenot.
Příjemné překvapení, moc jsem chtěl, koupil jsem a ani na minutu jsem koupě nelitoval. Drsný příběh o geekovi, co se stane v reálném světě stane superhrdinou jménem kick-ass, i když jeho hrdinskou kariéru vystihuje spíš titul ASSKICK. Hrdina se prokopává dějem, žádná famme fatale ho nečeká a od začátku do konce je nýmandem a taky jím zůstane. Mark Millar je bůh, který dokáže vzít kult, postavit ho před vás na stůl a střílet po něm automatickou puškou, dokud se nezačnete smát jeho tanci.
Kresba Romity juniora je pro kickass dost výstižná: hubené (nikdy ne tak svalnaté postavy), co nevypadají jako metrosexuálové, takový protipól superhrdinského ideálu, který si Nářez bere na paškál. Krom toho pomočenej, zmučenej kickass je drsnej, stejně jako soply a vystřelenej mozek. Prostě nářez. Jako scénář. Jako název. Jako fil- ne, ten ne.
