„Svět se změnil… Tohle už není místo pro supertýmy a úžasný grandiózní plány!“ Mark Millar a Steve McNiven nám představují jednu z možných budoucností marvelovského univerza, v níž vládnou superpadouši a pro hrdiny (případě snad naději) tady takřka není místo. Že je to budoucnost syrová a brutální o tom žádná. Steve McNiven ji vdechl skutečně pochmurnou a bezútěšnou náladu a ukazuje ji v těch nejotřesnějších scénách, plných násilí, hrůzy a šílenství. Road movie dvou stárnoucích chlápků napříč zpustošenou Amerikou tak vyznívá jako cesta za ideálem, za očištěním duše od hříchů minulostí a za odpuštěním všech vin. Cesta nelítostná a smrtící pro všechny, kdo se postaví Spider-bugině do cesty. Millar si rozhodně servítky nebere a jde přes mrtvoly. Masakruje protivníky ve velkém stylu a žádný způsob smrti mu není dost dobrý. Finální „speciální“ řežba nechť toho příkladem. Tím spíše, že mu McNiven nabídne panely s tak úžasnou dynamikou, že podobnou aby člověk pohledal. Když například Spider-manova vnučka Ashley setne hlavu mladému Kingpinovi, tak ta krev stříkne až na vás a budete mít co dělat, abyste ji dostali pryč ze svých hadrů. Možná je toho zabíjení na jeden příběh až příliš, ale sílu tomuhle komiksu určitě nikdo upřít nemůže.

Newyorská čtvrť Hell´s Kitchen se proměnila v Říši stínů. Scenárista Andy Diggle s podporou kreslíře Billy Tana oblékl Daredevila, muže beze strachu do černé kombinézy s ohnivou dvojicí písmen D na hrudi a udělal z něho monstrum, pekelnou bestii, proti níž nemají ani spojené síly Avengers žádnou šanci. Když s nápravou z cesty sešlého Matthewa Murdocka nepohne ani Ghost Rider, je načase začít se bát. Diggle se s tím opravdu nemazlí a vede nás do pořádně temných zákoutí. Billy Tan se s touto temnotou popral se vší parádou. Jeho kresba je dynamická, ostrá a nadčasová. Skvěle zapadl i Spiderman, který pochmurnost Daredevilova království odlehčuje inteligentním a decentním humorem. Naopak nepovedlo se účinkování Moonknighta, který chvíli vypadal, že bude mít co říct, ale nakonec se ztratil mezi řádky jako dým při silném větru. Digglemu se krásně podařilo vygradovat i finále, které doplnil usmiřujícím epilogem. Pětidílnou Říší stínů jsem si užil na maximum. Je to rychlé, úderné a adrenalinové čtení s těmi nejlepšími parametry.

Přestože jsem nepátral po posloupnosti jednotlivých hrdinských crossoverů, začínajících Občanskou válkou, podařilo se mi zcela mimoděk jít tou správnou cestou (Občanská válka-Tajná invaze-Obležení). Chyběla mi tak jen Bendisova Temná vláda (Dark Reign, 2008), abych pochopil, že tím, kdo nyní vládne superhrdinům, je Nor-man Osborn, bývalý protivník Spidermana, kterého znovu vzkřísil k životu v roce 1996 Warren Ellis. Ostatně Bendisův scénář mi k pochybnostem mnoho prostoru nenabídl. Pustl se totiž bez velkého otálení do akce, a to opravdu ve velkém stylu. Normanovým cílem totiž není nic jiného, než dobytí Asgardu a jedinými, kdo ho mo-hou zastavit, jsou sesazení Avengers v čele s Captainem Amerikou. Netrvalo dlouho a Bandisovo vyprávění mě pohltilo. Ne, že bych se tomu bránil, přestože jsem na začátku pociťoval jistou skepsi a zdráhání přijmout psy-chotika Osborna jako hlavní postavu a hybatele děje. Výtvarník Olivier Coipel mi však svým precizním a živým stylem nedal na vybranou. Jeho dynamické panely mě prostě vtáhly přímo doprostřed bitevního pole a já jeho naléhání bez výhrad podlehl. Výsledné resumé: líbilo, hodně moc, skoro na pět hvězd.

Po prvním náhledu a rychlém prolistování Tajné invaze jsem měl hned jasno: tohle bude pořádný nářez a žrádlo pro fajnšmekry. Bendise mám zařezaného mezi autory, kteří dokážou stvořit ohromující příběh, často jdoucí až na dřeň postav a událostí. Nicméně v tomhle vpravdě monumentálním crossoveru jsem narazil kosou na kámen. Ten příběh je natolik megalomanský, až je chvílemi nesrozumitelný a já si musel dát některé pasáže (ne-li celé sešity) i dvakrát za sebou, abych se vůbec zorientoval, co se to tady vlastně děje a kdo ke komu vlastně patří. Nejednou jsem si posteskl a horoval pro nezpochybnitelnou moudrost, že méně je někdy více. Bendis do invaze Skrullů zapojil snad všechny, kdo měli ruce, nohy a masku, navíc vzal některé dvojmo přes kopírák. Určité postavy se tu objevily dokonce jen proto, aby prokázaly svou existenci, aniž by do děje jakkoliv zasáhly (nejkuriózněji je to vidět v případě Watchera). Nebýt skvostné a ve všech polohách nádherně čitelné kresbě, kterou se prezentuje filipínský kreslíř Leinil Francis Yu, asi bych byl v hodnocení o dost skeptičtější. Ovšem to, co tady - na ploše osmi sešitů - předvádí, je natolik strhující a pohlcující, že jsem zapomněl na všechny výhrady a nechal se unášet jeho mistrovstvím.

„V těch nejtemnějších hlubinách pekla se vypráví o jezdci oblečeném v kůži, který jezdí na tavící se oceli a hořících gumách…“ Přízračný jezdec neboli Ghost Rider pánů Gartha Ennise a Claytona Craye je temný, drsný a opravdu hrůzostrašný příběh, vzešlý z těch nejhlubších pekelných jam. Šest sešitů tvoří nepřerušovanou jednolitou dějovou linku, u níž si člověk téměř učurává do kalhot. Garth Ennis se rozhodně nebojí pořádně umazat a napumpovat ji adrenalinem, co se jen do ní vejde. Dialogy jsou brutálně upřímné, přímočaře úsporné a před nějakým ostřejším výrazem si na prdel nesednou. Charaktery aktérů jsou dány s rozhodnou a zdrcující silou. Ženský archanděl Ruth, jdoucí po stopě démona, je stejně strašlivá a nelítostná stopařka jako samotní vyslanci pekla. Otáčky jdou hodně přes červenou čáru. A pak je tu Crayova počítačově vrstvená kresba, a to je přinejmenším kapitola sama o sobě. Dokonalost je slabé slovo. To, co předvádí v Cestě do zatracení, prostě bere dech. Už jenom ta rozostřená fotorealistická pozadí, kontury, detaily, figury, monstra, dynamika a atmosféra… všechno dohromady je zážitek k nezapomenutí, zážitek ze samotných hlubin pekla.

Nejvyšší čaroděj Země byl kdysi na začátku prvotřídní chirurg, který ctil zásadu, že bude „lékařské úkony konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku… a to za každou cenu.“ Na Hippokratovu přísahu se rozpomene ve chvíli, kdy je u jeho věrného sluhy a společníka Wonga diagnostikován mozkový nádor. Získat lék z jiné dimenze je hračkou, ale udržet si ho už je větší problém. Brian K. Vaughan za podpory kreslíře Marcose Martina rozehraje partii, která sice nehýří slavnými postavami marvelovského univerza ani si neztěžuje úlohu komplikovaným dějem, přesto nabízí silný příběh spíše komorního charakteru. Žádná velká gesta, žádné krkolomné dostihy s nespočtem mrtvol, lemujících cestu k cíli, ani žádné ultra animózní zvraty nebo podivné odbočky. Vaughanův Strange si jde za svým, jasně a srozumitelně. Martinova kresba svým úsporným a střízlivým projevem tento záměr maximálně podporuje. Výsledkem je dospělý komiks, který spíše než marvelovského superhrdinu, představuje člověka s pracně získaným, mimořádným nadáním, bojujícího za záchranu přítele.

Tohle dítko scénáristy Stana Lee a kreslíře Steva Ditka mi z neznámého důvodu nešlo do hlavy ani přes oči. Prodíral jsem se přes těch sedmnáct sdílených sešitů, jako by mi někdo vzadu držel tričko a já díky tomu nemohl najít ten správný přístup, jak si zápas Dr. Strange se strašlivým Dormammuem vychutnat. Přestože je Leeův uzavřený příběh atraktivní, přišel mi neohrabaný a chvílemi až přehnaně afektovaný. Nejmarkantnějšími příklady bezuzdného přehánění jsou závěrečné strofy jednotlivých sešitů, lákající na další pokračování. Neustálé vychloubání a bušení se do hrudi Dormammua a stejně tak i jeho služebníka barona Morda je natolik zveličené, až působí komicky a hloupě. Ditko je dnes možná považován za velkého umělce a ve své době byl bezpochyby jedinečný, originální a revoluční, ale že by mě jeho kresba vzala za srdce, to zase ne. Původní obálky Strange Tales sešitů mají zcela jistě dokumentární hodnotu, ale vhledem k tomu, že Dr. Strange byl vždy pouze doplňkovým příběhem, je jejich funkční potenciál tak trochu mimo mísu. Protlačil jsem se každopádně až na poslední stránku souboru a musím říct, že smekám spíše před ikonickými jmény tvůrců, než před obsahem tohoto díla.

Čtvrtou edici Daredevila otevřeli v roce 2011 scenárista Mark Waid a kreslíři Paolo Rivera a Marcos Martin. Ultimátní komiksový komplet nám představuje šest dílů této edice, které ve mně bohužel zanechaly rozporuplné pocity. Na první pohled není jasné, zda se jedná o nezdařený pokus o souvislou dějovou linku napříč všemi sešity, nebo řadu samostatných příběhů, které se stejně neúspěšně pokusily najít společnou nit. Zkratkovitě, nedotaženě a samoúčelně působí i většina vstupů, např. Spota, Captaina Ameriky, Ulyssese Klawa, ale i třeba zástupkyně státního návladního Kirsten McDuffieové. Mark Waid chtěl z Daredevila udělat muže, hýřícího optimismem, snad mu i vykouzlit úsměv na tváři, odpárat z jeho života všechen ten cynismus, ponurost a nesmiřitelnost, jenže jakoby se tento smělý koncept zadrhl v půli. Nakonec se zdá, že to není tak ani tak, a z celého nápadu zbylo jen roztříštěné obludárium jednotlivých skečí, které k sobě pasují jen s největším sebezapřením. Kresba tento dojem podporuje: chvíli precizní a vysoce dynamická, jindy zase dětsky skicovitá skoro až nudná. Dobrá zpráva je, že Daredevil neustrnul na místě, ale vyvíjí se. Otázkou je, zda se vydal tím správným směrem.

Daredevil volume 2 a roky 1998-1999. Za dirigentským pultíkem stojí Kevin Smith, kreslí fenomenální Joe Quesada společně s inkerem Jimmy Palmiottim, barvy si vzali na starost Dan Kemp, Richard Isanove, Laura a Drew ze studia Avalon. V příběhu narazíme na Natashu Romanovovou alias Black Widow, Petra Parkera čili Spidermana, mihne se tu doktor Strange, záporáky pak zastupují Mysterio a Bullsey. Tohle všechno a ještě mnohem víc je osmidílný Ďábel strážný. Scénář je povedená směs akčního příběhu a hloubání nad božím poselstvím. Smith tyhle dvě roviny dokonale spojil, přidal pár drásavých scén s matkou Maggie, bezejmenným dítětem a především s rozervanou Karen Pageovou, zahustil, zamíchal a nakonec to celé protáhl mlýnkem na maso. Startovní výstřel byl vskutku grandiózní a minimální první polovinu příběhu jsem div nevytrhával stránky z knihy. Jakmile se však blížilo odhalení pravdy, začal jsem mít neblahý pocit, že vyprávění se vydalo špatným směrem a zní falešným tónem. Naštěstí tu byl ještě Joe Quesada, jehož přesná a precizní kresba, podpořená navíc výrazným a nezaměnitelným Palmiottiho konturováním, je prostě úchvatná. Byť mi v některých panelech Daredevil připomínal čertíka z krabičky a v jiných zase zatraceného newyorkského hip-hopera, bylo cestování skrz panely zážitek nad zážitky (a ten Natashin zadeček v modro-černé kůži prostě neměl chybu). Za mě to bylo Daredevilovské dobrodružství jak se sluší a patří.

Frank Miller začínal s komiksovým Mužem beze strachu - Daredevilem jako kreslíř, záhy už ale promlouval do celého konceptu a směrování této superhrdinné série. V roce 1986 pak společně s Davidem Mazzucchellim stvořili sedm sešitů, které dohromady dávají souvislý příběh Born Again neboli Zmrtvýchvstání. Millerův výbušný scénář nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co může komiksový svět nabídnout. S Mattem Murdockem si sáhneme až na samé dno, abychom se od něho odrazili a vybojovali bitvu nejen proti zběsilým protivníkům, ale i s vlastní nepříčetností a paranoiou. Miller si to nijak neusnadňuje. Ten pád cítíte ve všech kostech a záhybech těla. Je to drsné a nekompromisní vyjednání, přitom se neztrácí promyšlená a do posledního detailu propracovaná struktura. Žádné zběsilé scény nejsou na pořadu dne, občas vykoukne i nějaká ta lyrická pasáž. Kresba Davida Mazzuccheliho jde s tímto vyzněním ruku v ruce. Je právě tak uvolněná, dynamická a koherentní, jak je v daném okamžiku třeba. Snad jen do obálek jednotlivých sešitů mohl přidat více šťávy. Každopádně tato Daredevilovská minisérie mě hodně bavila.

Na tomto výběru Daredevilových dobrodružství je jasně vidět, jak vypadal komiks na přelomu 70. a 80. let. Šablonovité epizodní scénáře, jednoduchá kresba s jednolitě barevným pozadím (na renderované prostředí rovnou zapomeňte), ukecané dialogy (vysvětlující mnohdy vše okolo samotného děje, včetně scénických komentářů) atd. Zásadním problém podobných výběrů je vytržení z kontextu série (pokud nemáme to štěstí, že se jedná o samostatné příběhy). V tomto kompletu je to tak i tak. Skutečně markantní hození do studené vody je hned první sešit č. 158 s názvem Smrtelný omyl, který nás bez skrupulí vrhne bezprostředně do probíhajících událostí, včetně odkazů do hluboké Deredevilovské minulosti. Přestože vydavatel dělá všechno pro to, aby nám chybějící děj přiblížil v úvodním textovém prequelu, k úplné čtenářské pohodě to nestačí. Tím hůře, že i v dalších kapitolách, které jsou už přece jen příběhově ucelenější, se sem tam předpokládá znalost předchozích dílů. Bullsey, Hulk, Octopus, Gladiátor, Mauler, ti všichni stojí proti Muži beze strachu a rozehrávají na stránkách Černé listiny svou špinavou hru.

První kniha Ultimátního komiksového kompletu a hned pecka všech pecek. Scénárista J. Michael Straczynski vdechl do legendární postavy novou energii a obohatil ji i o pochybnosti okolo samotného zrození coby superhrdiny. Příběh je to čistý a vyvážený, velkolepý a dramatický, plný akce i času na přemýšlení, úderný i pokorný. Je v něm všechno to, co dělá Spider-mana Spider-manem a ještě něco navíc. Mýtické pohrávání si se zvířecími symboly, totemistická síla, kolumbovská otázka, originál versus napodobitel, postavit se výzvě nebo utéct a je možné zachránit alespoň někoho, když už ne všechny? - to je jen pár motivů, které Straczynski včlenil do svého vyprávění, a pár otázek, na které hledá odpovědi. Kreslíř John Romita jr. mu k tomuto hledání poskytl mohutný a precizní vizuální aparát, který přestože ctí klasické postupy, je moderní, dynamický a především inovativní. Jedno a více stránkové pohybové studie jsou tou nejokázalejší ukázkou právě řečeného a jsou bez debat ohromující. Bavily mě i ty klidnější, zadumanější pasáže, už proto, že dělají z Petra Parkera člověka, kterým (i přes všechny své mimořádné schopnosti a skrývání se pod maskou) pořád je. A Návrat je komiks nejen o Spider-manovi, ale současně i o Petrovi Parkerovi.

Slovíčko Astonishing znamená při překladu do češtiny „udivující, ohromující, podivuhodný, úžasný“. A přesně takový je bez diskuze pětidílný Thor v podání pánů Roberta Rodiho a Mike Choie. Samostatná minisérie bez jakýchkoli vazeb na pravidelně vycházející Marvelovskou sérii vidí boha hromu Thora v konfliktu s vesmírnými entitami, které nemají nic společného s Asgardem ani se Zemí. Cizinec i Sběratel jsou přitom Thorovi rovnocennými partnery. Chvíli se mi sice zdálo, že v rámci zápletky působí jejich příspěvek malinko šablonovitě a zjednodušeně, jenže mistr Choi oběma vtiskl natolik fascinující vizualizaci, že jsem zahodil všechny invektivy a nechal se unášet atmosférou. Když jsem se navíc ztratil v očích krásné Zephyr, bylo vymalováno. Choi prostě kouzlí a onen přívlastek ohromující je v jeho případě zcela na místě. Pochválit také musím barvy Franka D´Armata, které jsou jedním slovem úžasné a podtrhují Choiovo snažení o skloubení mytického a futuristického vyznění Thorova světa. Astonishing Thor se už natahoval po páté hvězdě a jen nepochopitelná pasivita a unylost Thorových protivníků jej o ni připravila.

Jak už sám název knihy napovídá, Stan Lee zde mapuje samotné začátky Norrina Radda alias vesmírného strážce Silver Surfera, který se poprvé objevil jako součást příběhů Fantastické čtyřky a teprve později se dočkal vlastní série. K pěti příběhům, uvedeným v této knize, je třeba přistupovat s vědomím, že vznikly už v roce 1968 a ono více než půlstoletí je na nich zcela pochopitelně znát. Scenárista Stan Lee chtěl do Marvelovské stáje přidat jednu bytostně čistou duši, což se mu možná povedlo až příliš. Apoštolská vznešenost jeho hrdiny je místy tak ostentativní, až je směšná. V dnešní globálně konzumní době vyznívá veškerý ten biblický patos nepřirozeně a přehnaně uměle. Člověk pak lehce nabude dojmu, že velký hrdina, bojující všemu navzdory za lidské uznání, je ve své podstatě hlupák, jehož kdekterý padouch opije rohlíkem a natlačí do role, kterou nechtěl nikdy hrát. Celkovou dynamiku také sráží jistá repetitivnost motivů, kdy se opakují jednotlivé prvky, záměry a dokonce i celé pasáže. John Buscema s Joem Sinnottem naproti tomu odvedli v kresbě výbornou práci a ukázali, že už na konci 60. let minulého století měla výtvarná stránka komiksů vizionářský potenciál.

Neila Gaimana jsem měl doposud zařazeného v přihrádce „geniální snílci“. S Věčnýma se to změnilo, tenhle sedmidílný komiks byla podpásovka non plus ultra. Vlastně je docela možné, že jsem se z ní ještě nevzpamatoval. Pořád mi bzučí v hlavě všechny ty nápady a myšlenky, které sem Gaiman zapracoval. Masakr, ale naprosto geniální a uhrančivý. Na to, že se vlastně jedná o „remake“ Kirbyho know-how ze 70. let, je to komplexní moderní příběh, promyšlený do všech detailů. Bavil jsem se od začátku do konce. Projel jsem na jeden zátah všemi sedmi sešity a nedokázal jsem se odtrhnout ani zastavit. Chvílemi jsem snad i zapomínal dýchat. Úvodní kombinace obálky Ricka Berryho a prvních panelů Johna Romity jr. mi sice způsobila vyrážku (to jako vážně?), ale pak přišla scéna na vyhlídkové plošině Royerovy budovy a už jsem věděl, že si mám utáhnout pásy a nalít pořádného panáka. Pak přišlo probuzení Makkariho na večírku Vorožejské ambasády a byl jsem definitivně ztracen a pohlcen. Při Romitových dvojstránkových panelech se mi točila hlava, přičemž jsem si vychutnával každý jednotlivý detail jeho grandiózní kresby. Klobouk dolů a potlesk ve stoje na otevřené scéně. Tohle nebyl komiks, tohle byl zážitek.

Mimozemský symbiont Venom, který pro přežití potřebuje hostitele, je momentálně majetkem armády Spojených států, která ho používá pro svoje vlastní cíle. Spojení s handicapovaným válečným veteránem Eugenem „Flashem“ Thompsonem dalo tvůrcům nebývalou škálu možnosti, jak se postavit k odvěkému zápasu dobra a zla, bezohledné touhy zabíjet, anebo být prospěšný svému okolí. Thompson se nepotýká jenom s Venomem, kterého „nosí“ a který se ho snaží zlákat na temnou stranu, ale má i svoje vlastní démony, proti kterým musí bojovat. Scenárista Rick Remender se do tohoto zápasu pustil s odvahou a odhodláním. Podle mého mu ne vždy vše vyšlo, ale i tak se drží nad vodou a ukrajuje si z koláče Venomovými zuby pořádně velká sousta. Koneckonců má se o co opřít, neboť záda mu kryje svou výbornou kresbou Toni Moore. Fenomenální jsou především jeho bojové scény, ať už s Jackem O´Lanternem, lovcem Kravenem, Crime-masterovými poskoky, Human Flyem nebo vrcholem všeho Spiedermanem. Předvádí v nich neuvěřitelný cit pro dynamiku, úhel pohledu a rozvržení scény, který už se blíží filmovému zpracování. Rozhodně dávám palec nahoru.

Svobodná, úspěšná a občas i zelená Jennifer Waltersová, sestřenice světoznámého Bruce Bannera, je jednou z nejzábavnějších, nejvtipnějších, nejšarmantnějších a nejveselejších superhrdinek Marvelovského univerza. Přitom nemluvím o nějakém šibeničním žertování, ztřeštěných absurditách ani o ničem podobném. Scenárista Dan Slott vybavil sérii She-Hulk decentním a inteligentním humorem, bez pochyby stravitelným širokou čtenářskou obcí. Jennifer Waltersová je v obou svých podobách maximálně čitelná a přesvědčivá. Její příběhy mají jasně definovanou zápletku, která se nesnaží být světoborná ani znovu vymyslet kolo, ale cestu k cíli si razí s neochabující vehemencí a vysoko-oktanovým akcentem. Juan Bobillo a Paul Pelletier pak toto Slottovo snažení podpořili výbornou kresbou, využívaje jednoduchých triků pro zvýšení dynamiky výsledného dojmu. K už tak našlápnuté dějové linii přidávají další rozměr a zhušťují atmosféru až k bodu těsně před výbuchem. Pochválit musím i famózní obálky Adi Granova, které zdobí jednotlivé sešity. Svobodná, úspěšná a zelená She-Hulk mě skutečně bavila.

Nezdolný Iron Man se v roce 1968 konečně dočkal své vlastní komiksové řady, když vystoupil z dvojtitulu Tales Of Suspense. Právě tento zlomový okamžik si vybrali redaktoři Ultimátního komiksového kompletu, aby nám představili muže ve zlaté zbroji. Díky jejich rozhodnutí si tak můžeme připomenout účinkování Iron Mana v Napínavých příbězích, jak si ho vysnila dvojice Stan Lee/Gene Colan, přechod na samostatnou platformu, kde Stana Leeho vystřídal na postu scénáristy Archie Goodwin a konečně start čistě ironmanovské série, v níž se kreslící tužky chopil Johnny Craig. To vše ve víceméně kontinuálním příběhu, rozprostřenému přes čtrnáct sešitů. Padouši, s nimiž se musí Iron Man vypořádat, jsou sice různorodí, ale trochu jednostranní. Crushera, Titanium Mana, Greye Gargoyla, Whiplashe, Unicorna a konečně i Demolishera můžete klidně hodit do jednoho pytle. Sebevědomí jim v jejich touze být nejmocnějším hrdinou a ovládnout svět rozhodně nechybí. Je to bohužel trochu jednotvárné, zvláště když nemusíte na další dobrodružství čekat měsíc, ale máte je všechna takhle pohromadě v jedné knize. Stejná zápletka, stejné rozuzlení, občas i stejné hlášky vytvářejí pocit jakéhosi prefabrikátu, který se snaží oživit alespoň jednotliví výtvarníci. Kresba je mimochodem na vysoké úrovni, byť žádné velké překvapení a ohromení nepřináší. Tragédií tato komiksová kolekce určitě není, ale bohužel není ani triumfem, alespoň v mém případě.

Iron Man versus Ezekiel Stane a sedm sešitů maximálně podmanivé zábavy. Scénárista Matt Fraction stvořil inteligentní, dramatický a komplexní příběh, kterému pak kreslíř Salvador Larroca vtiskl tak dechberoucí vizualizaci, že mě panové doslova a do písmene posadili na prdel a na nějaké dvě, tři hodinky mi zabránili se pořádně nadechnout. Několikrát jsem se dokonce vracel, jen abych si ještě jednou užil ty nádherné panely. Fractionovo vyprávění je lineární a potenciálně nezáludné, s úžasnou dynamikou a nádhernou gradací. Celé to drží skvostně pohromadě a každá jednotlivost tu dává smysl. Dějová linka je stejnou měrou dobrodružná a úderná, jako přemýšlivá a hloubavá. Matt Fraction klade otázky, na něž není lehké odpovědět, ale staví se k nim čelem a s plnou zodpovědností dosáhnout úspěchu, ať už se nám výsledek líbí nebo nelíbí. Přitom se nenechal zlákat, aby do akce zapojil i další superhrdiny a stvořil týmové obludárium. Možná právě proto se mi Pět nočních můr Tonyho Starka tolik líbilo, že není megalomanské. Připočtu-li tu úchvatnou, graciézní, čistou a do všech detailů propracovanou grafiku Salvadora Larrocy, nemohu jinak, než dát maximální hodnocení. Fantastické a nezapomenutelné!

Scénárista Brian Michael Bendis přichází rozbít mýtus o nezničitelném týmu superhrdinů a vzpomínat na uplynulá léta, v nichž se Avengers dařilo někdy lépe, jindy hůře, ale vždy se vztyčenou hlavou a svými neobyčejnými schopnostmi v pozoru ve službách lidstva. Bendisův počin lze z dnešního pohledu považovat za jeden z milníků marvelovského univerza, protože po něm už Avengers nikdy nebyli (a ani nemohli být) stejní jako dřív. Co to tedy tento muž s psaním strojem vlastně udělal? Je to ve své podstatě prosté a jednoduché: vzal základní tým Avengers a srazil ho na kolena. Ani všichni superhrdinové světa, bývalí členové Avengers nebo třeba i ti, kdo se jimi chtěli někdy v minulosti stát, nedokáží zvrátit běh strašlivých událostí. Čtyři sešity napumpované adrenalinem z jednoho rohu do druhého. Děs, hrůza, zlost doslova vyhřezávají z jednotlivých panelů. Vše zbarvené do krvavě ruda, do barvy krve a beznaděje. Kreslíř David Finch tu odvádí neskutečnou práci. Přes všechen chaos a zmatky davových scén je stále přehledný a čitelný. Buší do vás horem, spodem, až si čuráte do kalhot. Odhalme tajemství! Kdo za to všechno může? A to ještě není všechno, přichází totiž velkolepé vzpomínkové finále, kde každou „dvoustránku“ maloval jiný umělec. Ufff… Avengers se loučí a vy přátelé zamáčkněte slzu a vzpomínejte v dobrém.

Scenárista Steve Englehart se v jednu a tu samou chvíli nachomýtl ke dvěma marvelovským superhdinským řadám, a tak léto roku 1973 zažilo do té doby neviděný střídavý crossover mezi týmy Avengers a Defenders, jejichž členové byli postaveni proti sobě navzájem v zápase o nejmocnější zbraň vesmíru Zlé oko. Jako zloducha, který stojí v pozadí všeho dění a tahá za nitky, vybral Englehart strašlivého vládce temné dimenze Dormammua. Objeví se ale také Loki, Watcher, nebo Nick Fury a jeho S.H.I.E.L.D. Příběh se rozprostřel přes čtyři sešity v každé řadě, přičemž tu Avengerskou nakreslil Bob Brown, zatímco u Defenders se kreslící podložky chytil Sal Buscema. Oba výtvarníci se shodli na stylotvorných prostředcích i parametrech kresby, takže i když teď jsou všechny sešity takhle krásně pohromadě v jedné knize, nemá člověk při sledování hrdinného boje jednotlivých protagonistů žádné rušivé pocity. Vlastní příběh je ve své podstatě jednoduchý: o šest artefaktů má být svedeno šest soubojů na život a na smrt, přičemž motivem pro jejich získání je záchrana zkamenělého Black Knighta. Poslední Temná a bouřlivá noc pak celé to týmové soupeření dá do patřičných souvislostí a dotáhne příběh do zdárného makabrózního konce.

Ne-tým Defenders se dal oficiálně dohromady v komiksech s hlavičkou Marvel Features a pod taktovkou Roye Thomase, jemuž za kreslící podložkou sekundoval Ross Andru, potíral nepřátele ve třech sešitech této řady. Poté se přesunul do své vlastní série, které se ujali Steve Englehart jako scenárista a Sal Buscema jako mistr kresby. Toto číslo Ultimátního komiksového kompletu představuje ony první tři Thomasovy příběhy, doplněné bonusem Návrat, u něhož Rosse Andrua nahradil Don Heck, a dalších pět sešitů Englehartova cyklu. Myšlenka spojit samorostlé superhrdiny Dr. Strange, Hulka a Namora alias Sub-marinera nabídla řadu potencionálních výzev, a také příležitost podívat se pod pokličku marvelovských stereotypů. Kromě boje s padouchy se otevřel prostor pro vnitřní konflikty a další podivuhodné zápletky uvnitř zápletek. Pohříchu ani jeden ze scénáristů neměl pro nové možnosti více nadšení, než bylo nezbytně nutné, a tak se ve většině příběhů jako kolovrátek opakuje stále stejné schéma: znič, zabij, roztrhej. Až příchod Valkýry alespoň na chvíli naruší onu maskulinní defenestraci tábora zrůd a monster, přičemž rázná bojovnice přijde s otázkami, které by si její partneři nikdy nepoložili.

„Kdysi byl nazýván Korvacem, oživlým strojem, a byl úhlavním nepřítelem Strážců galaxie, kteří ho pronásledovali. Unikl jim a během bizardního sledu okolností se přeměnil v esenci vědomosti a moci. V této inkarnaci si říká Michael. Avengers ho nazývají Nepřítel a hluboko ve svých srdcích se ho i oni, nejmocnější hrdinové světa, bojí.“ Jim Shooter a George Pérez stvořili megalomanský příběh, do něhož zapojili každého hrdinu, který jim přišel pod ruku a mohl přiložit své polínko do ohně. Vznikla nesourodá a schizofrenní skrumáž, v níž je obtížné udržet si přehled kdo, kde, kdy a proč dělá to, co dělá. Více jak tucet Avengerů proti jedinému nepříteli a výsledek je přesto nejistý. Zapojení kdejakého hrdiny marvelovského univerza je kontraproduktivní a vyprávění spíše ubližuje, než aby mu přinášelo nějakou přidanou hodnotu. Akce jsou sice vysoce brizantní, ale co je to platné, když nezaujmou. Postesk, že méně je někdy více, sem pasuje více než kam jinam. Vlastně se celou dobu nudím a jen s obtížemi sleduji tok událostí. Nebýt myšlenkově bohatého finále, asi bych Korvacovu ságu úplně zavrhl a zapomněl na ni. Takto si vybojovala alespoň standardní sazbu hvězd.

Dvě rozpínavé vesmírné rasy, dvě znepřátelené civilizace a ve středu jejich bitevního pole doposud opomíjená planeta Země se všemi jejími obyvateli a superhrdiny. Že se dříve či později stane předmětem zájmu jedné či druhé strany, která bude chtít získat nad nepřítelem výhodu, bylo nad slunce jasnější. Jenže teď to spíš vypadá, že je jak Skrullům, tak Kree, trnem v oku a chtěli by jí zničit. Roy Thomas napřed využil sekundárního týmu Avengers, aby pořádně zamíchal karty a rozjitřil emoce všech zúčastněných, načež ho rozpustil a vrhl do hry staré, protřelé harcovníky Captaina Ameriku, Iron Mana a Thora. Ti se mají postarat o nápravu škod a zabránit zničení Země. Snad v každém sešitě se setkáme s odkazy do minulosti, ať už samotných Avengers, tak i například Fantastic Four, Captaina Mar-vella, Nelidí a mnohých dalších. Občas je moje neználkovství této historie trochu frustrující a možná to je také důvod, proč mě příběh až tolik nevtáhl do sebe. O kresbu se podělili tři mistři: začíná Sal Buscema, štafetu po něm přebírá Neal Adams a poslední sešit v knize si vzal na starost John Buscema. Nejvíc se marvelovských standardů vymanil Neal Adams a je také pocitově nejpřesvědčivější.

Zatímco Avengers dávají dohromady svou ambasádu na Manhattanu a snaží se vymyslet, co si počít s Jackem Hartem, bůh hromu Thor se s Iron Manem nemohou shodnout v otázce válečného konfliktu v Slokovii. Scénárista Geoff Johns si po revoluci, kterou způsobil v DC univerzu, odskočil k Marvelu zatřást se slavným týmem Avengers. Příběh dával dohromady ještě s dalšími dvěma spolupracovníky - Danem Jurgensem a Mikem Grellem. Počin, který v jejich rukách vznikl, je zajímavý, nicméně malinko nesourodý. Nebýt famózní kresby Alana Davise, asi bych ho zatratil na věky věků už po prvním sešitě. V úvodu je to totiž sprostá předváděčka postav, které jsou pro další vývoj bezvýznamné. Jejich epizodní vstupy jsou nanicovaté a k ničemu. Rozvodové stání druhého Ant-Mana Scotta Langa a následná záchrana jeho dcery mohly být bezpochyby nejdojemnějšími scénami pod sluncem, kdyby nebyly prázdné a bez hloubky. Šťouchanou mezi Thorem a Iron Manem zachraňuje Alan Devis dokonale zpracovanou dynamikou svých panelů, protože jinak celá ta tří sešitová potyčka valný smysl nedává a morální poučení také chybí. Pokud už bych chtěl nabrousit nože, ubral bych natupírovaných superhrdinů, politických blábolů a vzývání božstev, místo toho přidal nějakou tu myšlenku, pořádnou zápletku a není co řešit. Takhle ale bohužel…

Po rozpadu Avengers v roce 2005 se objevilo hned několik navazujících sérií, jednou z nich byli i Young Avengers Allana Heinberga a Jima Cheunga. Osmička teenagerů s nadpřirozenými schopnostmi funguje ne jako izolovaná skupina hrdinů, ale je pevně svázána se starými dobrými Avengers, a koneckonců i s X-Meny a mutanty všeobecně. Vždyť sám mocný Magneto se holedbá vírou, že dva z chlapců jsou jeho vnuci. Billy Kaplan alias Wiccan a Thomas Shephard alias Speed jsou také hlavními hybateli děje, neboť jsou to právě oni, kdo se vydají hledat svou údajnou matku, Wandu „Scarlet Witch“ Maximoffovou, a to i přes nesouhlas všech okolo. Allan Heinberg stvořil bohatý epický příběh s novými i starými postavami a podmanivou zápletkou. Nic tady nejde tak úplně snadno a plány se mění doslova z hodiny na hodinu. Šermuje se mocnými kouzly, energií života i časem. Až si chvílemi říkám, zda té epičnosti není už příliš a Heinberg nás nevodí jako hodné pejsky jen okolo domu. Naštěstí je tu ještě Jim Cheung, který dal Dětské křížové výpravě opravdu nádhernou vizuální podobu. Nijak výrazně neexperimentuje, ale dá vám přesně to, co chcete v superhrdinné týmovce mít a možná i něco navíc (věřte nebo ne, ale Wandiny zelené oči dokážou člověka doopravdy uhranout). Young Avengers si v této knize ostudu rozhodně neudělali.

Jdeme do finále! Boj mezi Avengers a X-Meny, jež si uzurpovali moc vesmírně entity zvané Phoenix, vrcholí. Bratr proti bratru, přítel proti příteli, nic ze starých vazeb už neplatí. Jedni ztrácejí kontrolu nad sebou samými, druzí hledají sílu postavit se zlu, které je už na první pohled mocnější než oni sami. Ani spojeným úsilím není možné přemoci ohnivládného Phoenixe. Kdo dokáže zkrotit běsnění živlů, kdo převezme odpovědnost, kdo obětuje všechno, co má? Třetí knize Avengers versus X-Men zbyla nevděčná úloha nalézt východiska a smysluplně završit fascinující ságu. Že to tak úplně nevyšlo asi netřeba připomínat. Finále prostě zůstalo (po všech těch ohromujících scénách) daleko za očekáváním. Namísto vrcholně bombastického závěru, jenž by navázal nit předchozích frenetických zápletek, se nám dostalo nemastného, neslaného vyvrcholení, které sice mí snahu zúčtovat s viníky, ale po všem tom napínavém a do extrému dotaženém zápolení, je výsledkem plytké a prázdné úsilí zavděčit se všem bez rozdílu. To, co fungovalo na začátku, už prostě dosáhlo stropu a pro udržení maximálního zážitku to chtělo nějaký ten wow efekt, který se bohužel nedostavil. Třetí kniha tak těžila z nadšení, které se mě zmocňovalo u jejích předchůdců, aniž bych snižoval její nabídku vysoce kvalitního příběhu i ohromující podívané.

Pokud si někdo myslel, že dokáže zastavit Phoenix na jejím postupu k Zemi, se zlou se potázal. Je tady, a to, co dosud vypadlo jako obyčejná přetahovaná, se mění v regulérní válku. Superhrdinové proti mutantům, mutanti proti superhrdinům. Není čas na ohledy, není čas na shovívavost, kdo se postaví síle Phoenix, musí být smeten a odstraněn. Ve hře jsou velké cíle a velké ambice. Boj nabývá na intenzitě a nemilosrdnosti. Pryč jsou zábrany a váhání. Jízda na vzedmuté vlně pokračuje. Celostránkové panely vám vyrazí dech, a ty ostatní nezůstanou pozadu. Je to bitva všech bitev, akce střídá akci, na odpočinek není čas. Přesto za vším tím adrenalinem a zlomenými kostmi, přeraženými nosy a rozdrásanými těly cítíte myšlenku, která mrazí a postaví vám všechny chloupky na těle. Ještě jste nepřestali dýchat? Tak možná v příští kapitole! Namorova zášť, spanilost Scarlet Witch, neústupnost Captaina Ameriky, rozpolcenost Hope Summersové, až nepřirozený chlad Emmy Frostové, vstup Charlese Xaviera, Magneto, Iron Man, Thing, Magik, T´Challa… jeden velký kolotoč, který se snad nikdy nezastaví. Malström, jenž vás strhne s sebou. A jako dodatek osobní souboje vybraných hrdinů, zpod tužky těch nejlepších z nejlepších. Dokážete si představit, něco úžasnějšího a nezapomenutelnějšího?

Neskutečně mocná, vesmírná entita zvaná Phoenix se z vesmírných dálek vrací na Zemi. Jedni se jí obávají jako smrtelné hrozby pro všechno živé, druzí ji vítají coby spasitele vlastního druhu. A někde uprostřed nich je ještě nedospělá Hope Summersová, která se má stát pro Phoenix novým hostitelem. Lidstvo stojí na prahu konfliktu, který v novodobých dějinách nemá obdoby. Superhrdinové se postaví proti mutantům a zdá se, že neexistuje síla, která by dokázala oba tábory usmířit. Dva nejmocnější marvelovské týmy v zápase o bytí a nebytí. Máte-li pocit, že jste už ve světě komiksu zažili všechno, měli byste zvážit přehodnocení svých postulátů. Tohle je tak velkolepé představení, že slovíčko monumentální je na tento příběh zcela nedostačující. Dohromady ho dávalo hned několik scénáristů, plejáda těch nejlepších kreslířů, linkeři, koloristi… výčet všech, kteří se zasloužili o vznik tohoto díla, nebere konce. Současně je to jeden z nejpřístupnějších crossoverů v marvelovské historii. Nepotřebujete znalosti světa Avengerů, nepotřebujete znalosti světa X-Menů, přesto okamžitě pochopíte, o co tady jednomu každému jde. Navíc je to tak parádně nakreslené, že už jen za to si tahle kniha zaslouží být v síni slávy a na tom nejčestnějším místě v knihovně.

Jak rozčarovaný jsem byl z první Morrisonovy knihy nových X-Menů v rámci Ultimátního komiksového kompletu, tak nadšený jsem z jejího pokračování v podobě Impéria. Možná také proto, že o většinu sešitů se výtvarně starají Ethan van Sciver a Igor Kordey a oba pánové jsou prostě fantastičtí. Širokoúhlé panely klidně i přes dvě stránky, monumentální celostránkové ilustrace, obraz v obraze, perfektní detailní kresby, hutnost a dynamika… uchváceně jsem tímhle albem projížděl stránku za stránkou a žasnul. Kuriozitou je i sešit 121 Franka Quitelyho, který je celý beze slov. Příběh díky zapojení Shi´arské říše císařovny Lilandry nabyl vpravdě vesmírných rozměrů, Grant Morrison ho přesto drží stále pevně sevřený ve svých rukách a nenechá ho sklouznout bokem. Máme tu tak zápas o přežití mutantů (a dost možná i lidské rasy jako takové). X-Meni ještě nikdy nestáli proti takovému soupeři jako je Cassandra Nova, která je donutila spolupracovat spolu navzájem v takové míře, která dosud neměla u tak odlišných individualit obdoby. Je to drama od začátku do konce a žádná z kapitol si nenechá vzít svou dávku napětí a adrenalinu. Vlastně už jsem sahal po páté hvězdě a ani nevím, co mi nakonec stáhlo ruku zpátky. Oproti předchozí knize jsem si ale Impérium užil mnohem plněji a opravdověji.

S Grantem Morrisonem přichází nová éra mutantů a začíná vskutku monumentálně. Pouhopouhé čtyři sešity, ale nápadů a úchvatných scén tolik, že by stačily minimálně na dvojnásobek. X-Meni se v nich musejí vypořádat s nebezpečím hrozícím od Sentinelů, které ovládá dvojče Charlese Xaviera. Morrison vyházel všechny, po léta střádané, zbytečnosti, kosmetické doplňky zrecykloval a tým očesal na nezbytné minimum. Když pak vyrazil do boje, vůbec se s tím nepáral. Koneckonců kdo jiný by dokázal během jediné chvilky zničit 16,5 milionů mutantů, a ještě navíc mu k tomu stačily jen čtyři panely. Příběh má sílu a údernost ocelové pěsti, přitom ale nabízí i nestandardní pohled na svět a myšlenky, které mají k obyčejnosti daleko. Na druhou stranu je ovšem také nutno přiznat, že občas je až příliš strohý a vezme to zkratkou (některé momenty by si skutečně zasloužily více prostoru). S čím jsem zápasil, byla kresba. Frank Quitely je bezpochyby fenomenální umělec, ale jeho postavy se mi prostě nelíbí. Jeho anorektické dětské figurky ve stylu Ken (Scott) a Barbie (Jean) mi prostě nešly pod nos (vrcholem všeho pak je kočičí podoba Hanka „Beast“ McCoye). V posledním sešitě to sice trochu napraví Ethan van Sciver (minimálně dá X-Menům o poznání dospělejší vzhled), ale škoda už byla spáchána a nelze ji odestát.

Roy Thomas a Neal Adams pokračují přesně tam, kde skončil Soumrak mutantů. Přestože pro původní X-Meny to byla labutí píseň a série se po 66. sešitě na pár let odmlčela (než byla znovu reinkarnována v nové podobě), dali do toho oba pánové vše, co mohli. Že to nestačilo v 70. létech (a nestačí to bohužel ani dnes), je věc druhá. V prvních sešitech této knihy ještě dokončujeme přerod Alexe Summerse v Havoka, což s sebou přináší postavit se jak okřídlenému Sauronovi, tak společně s Ka-zarem navrátivšímu se Magnetovi. Následuje Donem Heckem nakreslená epizoda s japonským Sunfirem, načež nás Dennis O´Neil seznámí s mimozemskou hrozbou v podobě Z´Noxů, plenitelů planet. Souboj s nimi je tak zničující, že X-Meni budou ve finále potřebovat pomoc i Bruce Bannera alias Hulka. Jako bonus je přidána samostatná kapitola o Hanku McCoyovi a jeho proměně z Beasta v chlupatou Bestii. Je kuriózní, že série spějící ke svému zániku se v posledních okamžicích (především díky Roy Thomasovi) nadechla k novému životu, oprostila se od banálních, tuctových zápletek, hýřila nápady a inovovala se i po stránce výtvarné. Historie nakonec jasně ukázala, že X-Meny nikdo do koše házet nebude, a tak kniha Ve stínu Saurona možná ukazuje konec jedné éry, ale ne hrdinů jako takových.

Tři příběhy X-Menů z pera Arnolda Drakea a Roye Thomase rozprostřené přes deset sešitů. V prvním z nich se tým mutantů v čele se Scottem Summersem alias Cyclopsem snaží vyrvat z rukou zmrtvýchvstalého Magneta jeho údajnou dceru Lornu Daneovou, ve druhém krátkém příběhu mají co do činění s hrozivým Blastaarem a ve třetím musejí bojovat nejen o své vlastní přežití, ale přežití všech mutantů na celém světě, když se proti nim postaví mocní Sentinelové Larryho Traska. V prvních dvou případech, kdy je za dirigentským pultíkem Arnold Drake, tak trochu vaříme vodu a systémem šup sem šup tam se pohybujeme od ničeho k ničemu. Odpovídá tomu i kresba, napřed Jima Sternanka, posléze Barryho Smitha, která je solidní, ale ničím zajímavým nepřekvapí. S nástupem Pharaoha se začíná blýskat na lepší časy. Štafetový kolík přebírá scénárista Roy Thomas, za kreslící podložku usedá Don Heck a vyprávění pozvolna nabírá na obrátkách. Když pak ještě Dona Hecka vystřídá Neal Adams se svou výraznou a ostrou kresbou, máme tu najednou spoustu akce, napětí a dobrodružství, podpořené navíc obdivuhodnými hrátkami s panely. Je to úplně něco jiného než na začátku a člověk nestačí žasnout, kam na ty nápady autoři chodí.

„Kdysi byl Luther Manning. Kdysi sdílel svůj život s manželkou a dítětem, nyní svůj život sdílí se strojem. Kdysi byl mužem z masa a krve, nyní je jen kyborg, zpola lidský mechanismus naprogramovaný výhradně k ničení…“ Výtvarník Rich Buckler přišel se svou představou umělého poločlověka už v roce 1974, ale nezdá se, že by mu čas příliš uškodil. Možná je to i zásluhou výborných scénáristů Dougha Moencha a Billa Mantla, kteří dali Deathlokovi do vínku nejen přímočarou pomstu na těch, kdo mu způsobili všechno trápení, ale přidali i pohled dovnitř rozhárané duše, konfrontaci se sebou samým a s počítačem, řídícím cíle a zájmy kyborgského těla. V prvních dvou sešitech jsem byl sice notně zmatený časovou posloupností jednotlivých událostí, plácal jsem se v tom jako ryba na suchu a už jsem nad příběhem málem zlámal hůl, ale hned poté s třetím sešitem jsem byl zachycen a vtažen hluboko do probíhajícího konfliktu, z něhož jsem už nevystoupil až na samotném konci. Deathlok není typickým představitelem Marvelovských superhrdinů, a možná proto je tak zajímavý a poutavý.

Psal se rok 1973 a král Wakandy T´Challa alias Black Panther získal na stránkách Jungle Action svou vlastní sérii. A byla z toho pecka jako hrom, protože scénárista Don McGregor nepromarnil svou šanci a do třinácti sešitů naládoval jeden z nejdynamičtějších souvislých příběhů, jaké do té doby komiksový svět poznal. Přestože nám v každém díle představí nového záporného hrdinu, nějakou novou bestii, s níž se musí T´Challa vypořádat (ať už je to Venomm, Malice, baron Macabre, král Cadaver, lord Karnaj, Sombre, Salamander K´ruel, madam Slay či samotný Eric Killmonger), dokázal jednotlivé epizody spojit, vdechnout jim kontinuitu a přidat i něco navíc - filozofii muže jdoucího za posláním, ne pro uspokojení vlastních choutek či naplnění svých sobeckých cílů, ale pro udržení integrity země, zachování tradic a naplnění života. Rich Buckler, Gil Kane a Billy Graham se pak postarali, aby McGregorovy nápady dostaly spanilou grafickou podobu. Je tu spousta akce, pohybu, střihů, nejrůznějších postav, ale i úchvatných celostránkových panelů. Nějak takhle si představuji klasiku: mnohovrstevnou, silnou, stále se ženoucí vpřed.

Kdo je Black Panther? Řekl bych, že samotná duše černého kontinentu, povýšená na hrdinský ideál. V Reginaldovi Hudlinovi se rozhodně nezapře filmový režisér a scenárista. Má snahu dělat věci jinak, moderně, dynamicky a od základů. Pro vstup do Wakandského království snad ani neexistuje lepší materiál, než právě tento komiks. Jsou tu pohromadě primitivní rituály, náboženství, technologie, politika, boj a samozřejmě superpadouši v čele s Drápem. Snad jen ten rytíř na bílém koni už je nadsázka tak monstrózní, že až hraničí s kýčem. Dialogy fungují skvěle a i samotný lettering je přehledný a čtivý. Romitova kresba je jednoduchá, místy až strohá. Prosta jakýchkoli extravagancí se může zdát skoro až nudná, nicméně stále si drží solidní úroveň klasického stylu. Snad jen matrixová vsuvka se moc nepovedla a vypadá jak z 60. let. Suma sumárum: oceňuji ucelený příběh braný, jak se říká, od píky, zajímavé postavy, dialogy, celkové pojetí.

Jmenuje se Marcus Johnson, je nadrotmistrem armády Spojených států a měl by bojovat ve válkách, ne proti superpadouchům jako jsou Taskmaster nebo Orion. Jenže tady se hraje o mnohem více, než jen o jeden (ne)obyčejný život. Pokud máte zájem o vysoce akční komiks, jste na správném místě. Pokud ale chcete příběh, sáhněte raději po jiném albu. Nemohu samozřejmě s čistým svědomím říct, že by Válečné jizvy neměly myšlenku nebo že by postrádaly souvislou a smysluplnou dějovou linii, jenže tady je v popředí zájmu zběsilé tempo, které člověka nenechá vydechnout a hrne se vpřed jako těžkotonážní buldozer s obrovskou radlicí. Taskmaster, captain America, S.H.I.E.L.D., Deadpool, Hadí bratrstvo a velké tajemství Nicka Furyho prostě nedají nikomu moc prostoru na přemýšlení nebo šťourání se v detailech. Šest sešitů nepřetržité bojové akce podle Christophera Yosta bravurně zhmotněné výtvarníkem Scotem Eatonem. Natlakováno je na maximum, airbagy jsou odpojeny, poutat se je zbytečné, protože tohle je jízda smrti…

Tým pro jemnější a nenápadnější práci, pro boj ve stínech proti utajeným hrozbám všech velikostí a podob - to jsou Secret Avengers, stvoření v roce 2010 scénáristou Edem Brubakerem a kreslířem Mikem Deodatem. Do jejich čela pánové postavili prvního Captaina Ameriku Steve Rogerse, jehož velení svěřili dalších osm superhrdinů včetně takových jmen jako Natasha Romanovová alias Black Widow, doktora Henryho McCoye neboli Beasta či Marca Spectora známého jako Moon Knight. Že jim to spolu funguje o tom žádná. Příběh o třech korunách moci, které otevírají Propast a probouzejí Nejtemnější dítě, je ponurý, záhadný a je v něm spousta utajování. Skupin, majících zájem o koruny je povícero a není na první pohled jasné, o co které z nich jde a v čem všem má která z nich prsty. Samotná mise na Marsu je ovšem natolik strhující, aby přebila případné výhrady k zbytečné spletitosti vztahů a zájmů. Zvláště, když se ocitla v rukou tak fenomenálního výtvarníka, jakým je Mike Deodato. Jeho kresba je prostě parádní, jak v detailech, tak v celkové kompozici. Žádné dvě stránky nejsou stejné, pořád se něco děje, pořád se něco mění. Ani se nenadějete a jste na konci, kde vám ještě na rozloučenou Ed Brubaker pořádně zamotá hlavu.

Jestliže se v prvních šesti sešitech Millar/Hitchovy série Ultimates potýkal tým superhrdinů pouze s problémy ve svých vlastních řadách, v sešitech 7-13 už jim autoři přivedli soupeře z venku: mimozemskou rasu Chitauri, známou také pod jménem Skrullové. Tito bytosti, které na sebe mohou brát lidskou podobu, infiltrovali za léta svého působení na Zemi mnoho klíčových pozic ve všech důležitých institucích a vládách. Nyní zdá se, nadešel čas, kdy se rozhodli převzít kontrolu na lidskou rasou. Po vypadnutí Wasp a Giant-Mana se k týmu přidali Natasha Romanovová alias Black Widow a Hawkey. Angažmá Quicksilvera a Scarlet Witch jsou čistě okrajovou záležitost a do děje nijak výrazně nezasáhnou. Millar každopádně výrazně přitlačil na pilu a pedál plynu zatížil pořádným špalkem. Po úvodním zaváděcím sešitě nasadí vpravdě vražedné tempo, z něhož už pak neslaví až do konce. Bryan Hitch mu k tomu dodává opět neskutečné širokoúhlé výtvarno, které je snad ještě lepší, než tomu bylo v prvních šesti sešitech. Je až neuvěřitelné, co tento člověk ze sebe dokáže dostat a jak umí vtáhnout do příběhu. Nicméně ani s touto druhou knihou Ultimates jsem se nedostal k pěti hvězdám, přestože se mi líbila více než její předchůdce. I tady se našel nějaký ten detail, nějaké drobnost, která mi zkazila celkový dojem.

Ultimates jsou novým moderním pohledem na legendární tým Avengers tak, jak si ho představují scénárista Mark Millar a kreslíř Bryan Hitch. V týmu jsou Captain Amerika, Iron Man, Wasp, Giant-Man a poněkud neochotný Thor. Vědecký tým vede doktor Bruce Banner, alespoň do chvíle, než se jeho Hulk vymkne kontrole. Pak jsou to chladně kalkulující Ultimates versus rozzuřený Hulk. Jejich boj v ulicích New Yorku jsou vrcholem této první šestice sešitů a možná také tím nejlepším, co tato kniha nabízí. Přestože Mark Millar má v hledáčku už od samého začátku spíše Captaina Ameriku, jeho linie bohužel zůstane ve stínu rozervané duše Bannera/Hulka. O něco lépe se daří dvojici Wasp/Giant-Man, která vrcholí skutečně překvapivým konfliktem a ukazuje, že i superhrdinové mohou být pořádní parchanti. Ultimates: Nadčlověk určitě není adrenalinovou jízdou od začátku do konce, spousta sekvencí je přemýšlivá a některé na mě dokonce působili jako intelektuální výplň bez přímé souvislosti s vlastním dějem. Zachraňuje to fenomenální Bryan Hitch s Andrewem Curriem a Paulem Mountsem. Jejich výtvarná práce dává tomuto komiksu úplně nový rozměr a povyšuje ho na úroveň, před kterou smekám.

Příběhy z Asgardu jsou pětistránkové doplňky originálních příběhů v sešitech Journey Into Mystery vol. 1 a Thor vol. 1, vycházejících v letech 1963-1967. Stan Lee a Jack Kirby se v nich pustili do oživování starověkých severských mýtů, prozkoumávání legendární historie a transformace asgardských bohů do marvelovského vesmíru. Vedle Thora, Odina, Lokiho a strážce duhového mostu Heimdalla se tak objevili ledoví a bouřní obři, drak Fafnir, ohnivý démon Surtur, strážce lesa Sigurd, bohyně Iduna, královna létajících trollů Ula, jednooký strážce Ogur, nebo bohyně smrti Hela. Nechybějí samozřejmě ani statečný Baldur a trojice Thorových společníků: elegantní Fandral, pochmurný Hogun a nenasytný Volstagg. Jestliže na začátku se jednalo o skutečné jednoaktovky, s postupem času dostávaly příběhy hloubku a přelévaly se z jednoho sešitu do druhého. To částečně zmírňuje častý problémem souborných vydání, a totiž jejich monotónnost (jedna dějová zápletka opakovaná zase a znovu v každém dalším pokračování). Co funguje s měsíčním odstupem, se může zajídat, čteme-li všechny díly pohromadě v jedné knize pěkně za sebou. V Příbězích z Asgardu je to o to markantnější, že tady je těch kapitol celkem 49 a číst po třiatřicáté velkohubé Volstaggovo chvástání, nebo po pětadvacáté Asgarďané do boje je únavné a frustrující.

„Nejsou bohové, kdo rozhoduje, jestli člověk existuje nebo ne… je to člověk, kdo rozhoduje, jestli existují nebo neexistují bohové!“ Skvělá myšlenka pro zasmušilý příběh o hledání a osamělosti. Thor zničil věčný koloběh Ragnaroku, koloběh zrození a umírání Asgarďanů za cenu nekonečně velké oběti. Nyní je povolán, aby obnovil zašlou slávu severských bohů a znovu vystavěl a zalidnil město na konci duhového mostu. Tohle opravdu není akční komiks, i když sem tam nějaká ta bojůvka se tady také najde. Nicméně Straczynski nevypráví o bitevní slávě, která se bude připomínat v legendách na věky věků, on vypráví o touze žít, být a milovat, o nalezení ztraceného ráje a přátel a lepšího místa pro přetřásání všech těch slavných historek, v nichž se vyznamenali praví hrdinové. Zrození se dá pojímat buď jako úžasná nonkonformní zábava, nebo jako hloubavá myšlenková studie o přístupu k životu, byť nám ji předkládá sám bůh hromu. V obou případech to funguje až překvapivě dobře. Svůj lví podíl na tom má i parádní kresba Oliviera Coipela, která k vyjádření pocitů, emocí a postojů ani nepotřebuje mnoho slov. Chyběl mi snad jen návrat bojovnice Sif, a tak mě otevřený konec malinko zklamal.

Dva příběhy z pera Walta Simonsona. V prvním bojuje Thor po boku Beta Ray Billa za záchranu jeho lidí, prchajících před démony z jiné dimenze, ve druhém se pak Thor po boku posledního Vikinga utká se znovu povstanuvším drakem Fafnirem přímo v ulicích New Yorku. Na pozadí těchto dvou vyprávění navíc kontinuálně ubíhá linie výčitkami sužovaného šlechetného Baldera. Simonson se přitom sám samojediný postaral jak o scénář, tak i o kresbu, a v obou případech odvedl skvělou práci. Příběhy jsou dobře vyvážené, žádné zběsilé tempo od jedné krvavé mrtvoly ke druhé, přesto v sobě mají potřebné napětí a neoddiskutovatelné charisma. Když se objeví Odin, je to božsky monumentální, když naopak promluví Asgarďanka Sif srdce hrdých válečníků jihnou, přestože její souboj s trpaslíkem Throggem má všechny parametry drsné podívané. Kresba klasická, ale velmi dobře zacílená a přehledná. Proměna Thora v Sigurda Jarlsona naprosto dokonalá (ani Superman by ho nepoznal). V rámci Ultimátního komiksového kompletu máme k dispozici barevně remasterované vydání, a je to na něm rozhodně poznat. Steve Oliff si za svůj citlivý přístup k originálu určitě zaslouží potlesk a obdiv. Bavil jsem se celou dobu, takže za mě palec nahoru.

Souboj mezi Fantastic Four a Dr. Doomem neskončil pro nikoho bez vážných následků. Victor von Doom skončil v pekle, království Latvera je bez vládce ohrožováno svými sousedy a Fantastic Four i když navenek stále vypadají jako tým, uvnitř to pořádně skřípe a Reed Richards se pro tuto chvíli rozhodl jet po své vlastní koleji. Problémy se do Latvery hrnou ze všech světových stran a je úžasné, jak mistrně a zkušenou rukou je Mark Waid kočíruje. Příběhová linie je pořádně sevřená a soustředěná na základní reálie, nikam neodbíhá ani se nekroutí po kdejakých odbočkách, nýbrž si jde přímo a neochvějně za svým. Nic to neubírá na působivosti, spíše naopak. Je to komplexní příběh a nápadů mají autoři na rozdávání, jak scénárista Mark Waid, tak oba kreslíři Howard Porter (nakreslil prvních šest sešitů) a Mike Wieringo (nakreslil zbylé tři sešity). Všechny ty temné emoce (protože veselo tu rozhodně není a svůj pověstný humor ztratil snad i modrooký Thing, o Reedově frustraci ani nemluvě) zpod jejich tužek doslova odlétávají a vlévají se do nejúžasnějších panelů, jaké jsme kdy měli možnost v cyklu Fantastic Four vidět. Ostatně i finálové rozuzlení je dostatečně originální a překvapivé, aby člověka povzneslo nad rámec obyčejného vyprávění.

Reed „Mr. Fantastic“ Richards si nikdy nepomyslel, že bude-li chtít zvítězit nad protivníkem a zachránit svou rodinu a přátele, bude se muset vzdát svého analytického vědeckého myšlení a věřit na kouzla a čáry. Strašlivý Dr. Doom totiž tentokráte útočí právě jimi a nezastaví se před ničím. Nic mu není svaté a v honbě za úspěchem neváhá vztáhnout ruku ani proti malým dětem. Mark Waid napsal fascinující příběh, který se dokázal v míře více než obvyklé vyhnout většině komiksových klišé. Tím, že do centra bezcitné šarvátky zasadil dětské postavy (navíc ne jen tak ledasjaké, ale hned Valerii a Franklina Richarsovy), vytvořil z nich klíčové elementy a nechal je prožívat všechno okolní běsnění, vnesl do vyprávění lehký závan skřítkovství. Na nějaké cukrbliky a veselé hrátky s čerty ale hned zapomeňte. I přes výše uvedené se tu totiž odehrává jedno z nejtemnějších a nejdrsnějších dobrodružství FF univerza. Připočteme-li exkluzivní, přesnou a ostrou kresbu Mike Wieringa (potažmo Casey Jonese v dvoudílném doplňkovém příběhu Páté kolo), která celému zápasu Fantastic Four s Dr. Doomem dává nezapomenutelnou vizuální podobu, není od věci použít klasické zvolání: „Jen houšť a větší kapky.“

Soudný den přímo navazuje na jinou knihu Ultimátního komiksového kompletu, a to Příchod Galactuse. Tam, kde jsme Fantastic Four v posledním sešitě tohoto výběru opustili, tam nyní pokračujeme plynule dalším dobrodružstvím našich čtyř hrdinů. A začínáme pěkně ostře, neboť se nám poprvé v premiéře představuje dědičný náčelník Wakandy T´Challa alias Black Panther, který si členy Fantastic Four spletl s lovnou zvěří. Hned poté, co si obě strany vyjasní své postoje a usmíří se, už na dveře klepe další nebezpečný protivník Klaw - pán zvuků. Trumfnout ho může snad jen vládce království Latvera Dr. Doom, jenž Silver Surferovi uzmul jeho kosmickou sílu a díky tomu má konečně prostředky splnit si svůj sen: ovládnout svět. Kromě toho samozřejmě pokračuje linie s Black Boltovými Nelidmi a svou polívčičku si přihřeje i Sandman s Wizardem. Děje se tu toho opravdu spousta a vyprávění občas připomíná opičí překážkovou dráhu. Jedna sekvence střídá druhou a my mezi nimi skáčeme jako splašené jojo. Sem, tam, jako na střelnici. Přihlaste se, komu se z toho kolotoče nezatočila hlava. Tím spíše, že některé epizody ani nemají završení a jsou tu jen tak pro efekt. Na mou ubohou hlavu bylo toho roztříštěného reje až příliš. Připočteme-li poněkud zkratkovité finále, bouchání zátek šampaňského se odkládá na neurčito.

Fantastic Four jsou už více jak půlstoletí jednoznačně a neoddiskutovatelně vlajkovou lodí společnosti Marvel. Možná žádná jiná parta nedala komiksovému světu tolik, co čtyřka hrdinů, vedená Reedem Richardsem. Sešity v tomto kompletu vycházely v letech 1965 a 1966, přičemž na nich pracovali dva nejikoničtější komiksoví tvůrci té doby: scénárista Stan Lee a kreslíř Jack Kirby. Úvod obstarává ročenka se svatbou Reeda a Sue Stormové, která je všechno jiné (jak také jinak) jen ne bezproblémové a romantické dostaveníčko. Poté, co si naši hrdinové řeknou svoje ano, už se naplno rozjíždějí dobrodružství Fantastic Four: napřed s Black Boltem a jeho Nelidmi - Gorgonem, Tritonem, Medúzou, Crystal a dalšími, poté s mocným Galactusem a jeho heroldem Silver Surferem. Na rozdíl od nesmrtelných superhrdinů je základní devízou Fantastic Four skutečnost, že jsou tak lidští, jak jen je to se superschopnostmi možné. Mají emoce, nejrůznější manýry, zlozvyky, zájmy, typickou mluvu, a samozřejmě i chyby. Nejsou neomylní ani dokonalí, dokážou ustoupit (pokud to má smysl) a dokonce se smířit i s prohrou (nebo alespoň remízou). Kromě hlavních dějových linií, je tu i pár odboček a vedlejších zápletek, které (světe div se!) jsou pro příběh stejně důležité a zajímavé jako linie s Black Boltem a Galactusem. Kresba na 60. léta svůdná a virtuózní, příběh hluboký a s přesahy, takže za mě spokojenost…

S tím jak se rozrůstal marvelovský vesmír vyvstala v 70. létech i potřeba nových neohrožených hrdinů. Rostli jako houby po dešti, a tento ultimátní výběr představuje skutečné začátky (nebo chcete-li zrození) několika z nich: Luka Cageho, Ghost Ridera, Iron Fista, Novy, Captaina Britaina a ženských odnoží slavných mužských protějšků Spider-Woman a She-Hulk. Vedle nich se připomene novým dobrodružstvím Warlock a Hulk společně s Wolverinem. Co sešit to jiný scénárista, jiný přístup, jiný námět, jiné grafické zpracování… přesto jedna základní a unikátní „marvelovská“ superhrdinská filozofie. Oproti předchozí dekádě je nicméně vidět posun ve vnímání okolního světa a začleňování jeho stavebních prvků do jednotlivých příběhů. Už to není to naivní a rozevláté opojení tvůrčími možnostmi, ale postupné a cílené budování rozsáhlého univerza, jež žije z odkazu slavné minulosti a nahlíží do oslnivé budoucnosti, v níž nic není nemožné. Jednotlivá vyprávění už mají myšlenkovou hloubku a prozkoumávají nové terény životních zkušeností lidí v extrémních situacích. Snad jediným mínusem tohoto souboru je skutečnost, že k rozuzlení mnoha příběhů dojde až v navazujících sešitech a my jsme tak ochuzeni o pointu.

Začínaly 60. léta a v Marvelu se rodily první čísla speciálních řad superhrdinských komiksů: Fantastic Four, Incredible Hulk, X-Men, Daredevil. Následně se v 39. čísle Tales Of Suspense poprvé objevil Iron Man, ve 27. čísle Tales To Astonish se z Henryho Pyma poprvé stal Ant-Man, aby k sobě o pár čísel dále našel družku Janet van Dyneovou známou jako Wasp, v 15. čísle Amazing Fantasy se představil světu Spider Man a v boji proti Lokimu se poprvé dali dohromady i Avengers, aby tak zahájili sérii, která žije dodnes. Superhrdinové byli tehdy na úplném začátku svých dobrodružství, neznámí, ještě nevyprofilovaní. Příběhy, které prožívají, jsou z dnešního pohledu naivní, upovídané, s minimem grafických efektů (pokud vůbec nějakých) a držících se hodně zpátky. Přesto jsou základem, z něhož všichni hrdinové povstali a k němuž se pozdější autoři v nejrůznějších flashbacích vraceli, vracejí a v budoucnosti pravděpodobně ještě vracet budou. Za mě je asi nejlépe a nejkomplexněji zpracován příběh Daredevilova původu, takže pokud bych si měl vybrat favorita, sázím na něj.

Předehra je grandiózní dílko, přesně v duchu všech Gaimanovských snových světů a fantazií. Když se k tomu přidá geniální kresba J.H.Williamse III a famózní kolorování Dave Stewarta, už to není komiks, ale úchvatné grafické představení, které člověka doslova vtáhne a pohltí ve svých barevných útrobách. Je úplně jedno jak silný či zmatený je příběh, zda člověk zná nebo nezná celou Sandmanovskou sérii, tohle je o emocích. O emocích, které se doslova valí z každé stránky, z každého panelu, z každé jednotlivé drobnosti. A to ani nemluvím o rozkládacích listech nebo o otáčení knihy na konci čtvrtého dílu. To jsou věci hodné mistrů, kteří mají vše promyšlené do posledního detailu. Zážitek nad zážitky.