Alenka v říši divů je bezpochyby jeden z nejbláznivějších příběhů, jaký byl kdy napsán. Svět, v němž je téměř všechno vzhůru nohama, všichni se tu chovají divně, dělají bláznivé věci, mluví nesmyslně a někteří vypadají i dost bizarně. Je to tak šílené, až je to kouzelné. Na sedmdesát kreslených stránek samozřejmě nepřenesete původní Carrollův příběh v celé jeho komplexnosti, scénáristovi Lewisi Helfandovi se přesto podařilo řadou jednotlivých skečů navodit tu správnou ztřeštěnou atmosféru. Výtvarník Rajesh Nagulkonda přidal komiksu na pohádkovosti a výsledkem je nekomplikované líbivé leporelo báječných dobrodružství jedné malé holčičky v podivuhodném kraji divů. Nehledáte-li hlubokomyslná životní moudra, literární skvosty či velká umělecká díla, s Alenkou si tady můžete užít chvilku báječné zábavy.

Toto komiksové album obsahuje tři povídky mistra mystické hrůzy Edgara Allana Poea - Jámu a kyvadlo, Černého kocoura a Skokana, a to v moderním podání scénáristy Martina Vaňa (alias Eberhardta von Grubendorfa) a výtvarníka Jiřího Cardy. Adaptace klasických a slavných literárních děl je vždy věc ošemetná, vyznačující se množstvím rizik, a ne vždy se podaří naplnit základní kánon obsahu a atmosféry zpracovávané předlohy. To, že čtenář originál zná, může být stejně tak výhodou, jako nevýhodou. V tomto případě se autorům podařilo vetknout do povídek spoustu temnoty a děsivé atmosféry, malinko jim však pokulhává dějová linka. Některé přechody jsou hodně krkolomné, občas jsem měl dokonce pocit, že jim z řady vypadl nějaký ten panel, tím spíše, že slovní doprovod je ořezán doslova až na holou kostru. Grafika Jiřího Cardy mě osobně příliš neuhranula, nicméně věřím, že se najdou fandové, pro něž je fantasmagorická a nedají na ni dopustit. Jáma a kyvadlo nebyla ódou na radost, ale nebyla ani zklamáním. Technická poznámka: proč je na obálce uvedeno, že se jedná o grafický román, když jak originály, tak obsah téhle kniha jsou povídky?

Dave je dvacetiletý mladík bez peněz, bez děvčete, zato s naprosto marnou a neperspektivní prací v nonstop večerce Poslední zastávka. Teď se ale zdá, že se děje něco významného: Dave se totiž zamiloval. To by koneckonců nebylo nic zvláštního, tedy pokud by Dave nebyl upír. Jessica Abelová a Gabe Soria popisují trampoty upířího mládence s láskou bez velkých gest, fanfár a oslnivého lesku. Jejich civilní, hravý přístup k tématu si tak trochu utahuje sám ze sebe, a také z provařených upířích klišé. Ruku v ruce s tím, jdou i kresby Warrena Pleece, podpořené barvami Hilary Sycamorové, které stojí oběma nohama na zemi a dávají vyniknout silné a sevřené struktuře příběhu. Ten je přímočarý a hodně osobní. Přestože neřeší velká dilemata ani neprovádí hloubkový průzkum upíří duše, dokáže nastolit otázky, na které se obtížně hledají odpovědi. Současně ukazuje, jak zrádná a falešná může být dychtivost po počitcích, které málokdy přinesou to, co se od nich očekává.

Lili byla unesena. Výše výkupného je stanovena na 10000 Euro v malých bankovkách. Místo předání - zámek Bois Renard (Culhat). Brána se otevírá a dobrodružství začíná. Jeho průběh je ponechán na čtenářích, protože to oni rozhodují, jak se bude záchrana Lili odehrávat. Komiks, který je současně gamebookem. Jak se dostanete k závěrečnému vyvrcholení je ponecháno čistě na vás, na vašich špatných či dobrých rozhodnutích a někdy samozřejmě i na štěstí. Problémem gamebooků obecně je skutečnost, že vlastně nemají žádný příběh, byť se mnohdy tváří nesmírně důležitě a poučně. Faktem však je, že přes všechny proklamace a mnohomluvné reklamní upoutávky, jde čistě o to, projít labyrintem a zabít bosse či najít poklad. Můžete to dělat v jeskyních, na hradech, v kosmických lodích nebo třeba na zámku Bois Renard. Bonusem Unesené pak je, že vám celé bludiště nabídne obrazem a v barvách. Kromě neustálého skákání ze stránky na stránku, jsou v některých panelech ukryty tajemné odkazy, které vás nutí být neustále ve střehu. Ztratit se tady, je pravděpodobně ta nejsnadnější věc pod sluncem a nevěřím, že se někomu podaří zachránit Lily hned napoprvé. Z tohoto pohledu je Unesená nápadem k nezaplacení, na druhou stranu je toho bloudění a slepých uliček možná až příliš. Člověk totiž velmi rychle ztratí prvotní nadšení, a kniha mu žádný únikový prostor nenabídne. V komiksovém provedení má gamebook ještě jednu nevýhodu navíc: panely vás zobrazí v místnosti či chodbě aniž by bylo zřejmé, odkud jste přišli.

„Bylo mi souzeno poznat, že víc než slávy je na světě lidské bolesti. A jen ten, kdo ji poznal, může pochopit odvěkou touhu všeho lidstva po věčném míru mezi národy…“ Kdo by neznal Čapkovu Bílou nemoc? Bytostně drásavé protiválečné drama se dočkalo svého filmového zpracování, a teď mu Jan Štěpánek vtiskl i svébytnou komiksovou podobu. A udělal jí s odvahou, úctou k originální předloze, přesto podle svého, odhodlaně, drsně a rozkošně. Jeho „hrubý“ styl sedne k oné štvavé maršálské propagandě, jež je v ostrém kontrastu s humanismem doktora Galéna, jako poklice na hrnec. Štěpánkovi se podařilo vetknout do svého díla onu naléhavost protiválečného odboje, která jde ruku v ruce s někdy až kýčovitými proklamacemi a provoláváním k národu. Asi nejvíce mě mrzelo, jak rychle podlehla maršálova zpupná povaha strachu z vlastní smrti. Tady šlo trochu přitopit pod kotlem, zazdít oportunismus a natáhnout dějovou linku o pár stránek. Ale i tak jsem si Štěpánkovu Bílou nemoc mocně užil a knihu zavíral s pocitem dobře stráveného času.

Počtvrté a naposledy míříme do Gothamu k tamní speciální policejní jednotce, vyšetřující závažné zločiny. Napřed si střihnou případ zabité patnáctileté holky z ulice (Příroda), poté se zapotí při vraždách adolescentů, oblečených do kostýmu Robina (Mrtvý Robin), zúčastní se konce světa (Sunday Bloody Sunday) a vnitřní problémy mezi jednotlivými odděleními sboru vyeskalují až ve válku policajtů (Corrigan II). Scénáristé Ed Brubaker a Greg Rucka vymysleli pro tým kapitánky Sawyerové nové případy a vetkli jim do vínku všechno to, co z této série udělalo takový hit. Snad jen vesmírné kataklyzma Sunday Bloody Sunday trochu vybočilo z celkové atmosféry. Jeho makabrózní dějovou linku bych označil za nejslabší počin tohoto cyklu. Naopak závěrečný Corrigan II mě úplně rozsekal. Lepší finále jsem si snad ani neuměl představit a Gotham Central si ho bezpochyby zasloužil. Výtvarnou stránku si tentokrát vzali na starost Steve Lieber, Kano a Stefano Gaudiano. Všichni drží laťku zatraceně vysoko a jejich kresba je nanejvýš realistická. Podporuje záměry scénáristů a vytváří souzvuk bez rušivých vlivů (možná i díky upozadění všech superhrdinů a superpadouchů). Rozloučení s týmem z Gotham Central je stejně výborné, jako všechny předchozí díly.

Válka městských gangů a ztráta důkazů (Corrigan), Batman jako nepřítel gothamského policejního oddělení závažných zločinů (Zhasínáme), vražda televizního kazatele (V rajonu šílenství) a chemický experiment geniálního Alberta Desmonda alias Doctora Alchemyho (Koumák z Keystoneu), to je čtveřice příběhů třetí knihy z cyklu Gotham Central scénáristů Eda Brubakera a Grega Rucky. A je to stejně kvalitní nálož jako předchozí dvě alba, možná ještě o chloupek hloubavější, propracovanější a napumpovaná adrenalinem až na okraj. Čtenář tu najde hned několik vrstev a rovin, od jednoduchého akčního modelu, přes tvrdou policejní rutinu, až k psychologickému dramatu. Otázky a odpovědi… kde končí hrdinství a začíná hazard, kdo je hoden důvěry a kdo ji zradil, kde je hranice mezi dobrem a zlem, kdo je vítěz a kdo poražený a kdo ztratil všechno, na čem mu záleželo. Detektivové Crispus Allen, Renee Montoyová, Josie MacDonaldová, vyšetřující kriminalista Jim Corrigan nebo komisař Michael Akins, ti všichni se snaží zajistit v Gothamu pořádek a nám čtenářům zábavu. Za kreslící podložkou se k osvědčeným umělcům Michaelovi Larkovi a Stefanu Gaudianovi, přidal Jason Alexander, který si vystřihl titulní kousek s Catwoman v hlavní roli. A stále platí, že nic tu není kašírované, povrchní ani hloupé. Rozhodně příjemný zážitek.

Přestože se říká, že podruhé do stejné řeky nevstoupíš, scénáristé Ed Brubaker a Greg Rucka dokazují, že to nejen lze, ale že je to i nesmírně inspirující a podnětná zábava. Podotkněme ještě, že noirově drsná, drásavá a nic neodpouštějící. Tady se nehraje v nějakých papundeklových kulisách, nepohybují se v nich z papíru vystřižené postavičky a červená neznamená jen tak obyčejnou barvu. Jde tu o víc, jde tu živé příběhy, v nichž jdou oba scénáristé až na samou dřeň lidských životů, do spodních vrstev, které jednotliví protagonisté ukrývají před světem a mnohdy i před sebou samými. Ať už se na to díváme optikou asistentky Stacy (Víra v denní snění), poručíka Probsona (Snadné cíle), seržanta del Arrazia (Život je samé zklamání) nebo detektiva Marcuse Drivera (Neuzavřený), vždy je to opravdové a maximálně uvěřitelné policejní dobrodružství. Snaha zachovat se správně, dopadnout pachatele a usvědčit ho ze zločinu, který spáchal, jsou ty nejzákladnější motivy, pod nimiž se rozkládá celý svět pocitů, dojmů, tužeb a obav, provázejících hrdiny všedních dnů, jakými policisté v Gotham City bezpochyby jsou, na každém jejich kroku. Michael Lark, Greg Scott, Brian Hurt a Stefano Gaudiano tomuto světu dali střízlivou výtvarnou podobu, která k tomuto noirovému představení sedí jako poklice na hrnec.

Městečko Gotham bylo, je a bude už nejspíš navždy spojeno s netopýřím mužem, kterého všichni znají jako Batmana. Je proto od dvojice scénáristů Eda Brubakera a Grega Rucky nanejvýš odvážné umístit sem kriminální případy, která řeší policejní oddělení závažných zločinů. Na druhou stranu je pravda, že i Gotham City žijí a pracují lidé, kteří zde řeší své vlastní problémy i bez přispění onoho superhrdinného městského ochránce. A členové elitního policejního týmu jich rozhodně nemají méně, než jiní, ať už se vyrovnávají se smrtí parťáka jako detektiv Driver (Při výkonu služby), hledají zabijáka čtrnáctileté Boonie Lewisové (Motiv), nebo řeší svou sexuální orientaci jako detektiv Montoyová (Půl života). A po celou dobu samozřejmě soupeří s Batmanem o to, kdo se postará o řádění Mr. Freezeho nebo šílenství Two-Face. Výtvarník Michael Lark dal Gothamu a také policistům, kteří se starají o jeho bezpečnost, tvář - strohou, drsnou a výraznou. Žádné přehnané grafické efekty, experimenty, bombastické panely, ale poctivost a opravdovost. Noelle Giddings, Matt Hollingswoth a Lee Loughridge mu v tom jdou na ruku použitím veskrze temných a tlumených barev. A ejhle, ono to funguje. I přes občasné Batmanovo přispění to gothamští policisté mají pevně v rukou a je to natolik skutečné, jak to jen v daném případě jde. Síla tohoto komiksového alba je právě v oněch všednodenních reáliích, v onom bezskrupulózním, hádavém a neúprosném běhu života…

Udatný Volstagg, krasavec Fandral a mrzout Hogun jsou nejčastěji vidět po boku mocného Thora jako jeho nejbližší společníci, přátelé a rádci při jeho dobrodružných výpravách. Občas se ale stane, že se musejí obejít i bez svého odvážného vůdce. To je i případ, kdy bratři ve zbrani stíhají uniknuvšího vlka Fenrise v čtyřdílném příběhu Billa Willinghama „Odpoledne pod psa“. Za kreslící podložkou mu asistuje Neil Edwards a bez přehánění je to jízda jako hrom. Ty nejlepší fantasy tradice přetavené do šťavnatého, plnokrevného vyprávění bez kompromisů. V druhém, chtělo by se říct shakespearovském, příběhu nám Alan Zelenetz předvede, jaké trampoty mohou postihnout asgardské lordy Mordeho a Unu, když na svůj svatební obřad nepozvou mistra klamu Lokiho. Volstagg, Fandral a Hogun musí zachránit situaci dřív, než bude pozdě. Výtvarník Charles Vess podchytil Zelenetzův humor a obtiskl ho do svých kreseb. Vyprávění tak dostalo nádech veselé taškařice, která se nebere kdovíjak vážně, ale dokáže zaujmout svým svěžím, odlehčeným a hravým tónem. Není to pecka, která by vás nenechala spát, ale nemusejí přece nad Asgardem řádit hromy a blesky, aby se člověk pobavil…

Obávaný tyran a vládce Latverie Victor van Doom prozřel a chce odčinit všechno zlo, které spáchal. Po smrti Tonyho Starka (jenž chránil svobodu lidské populace před pomýlenou Captain Marvel v průběhu Občanské války) zůstalo v marvelovském vesmíru prázdné místo a Victor van Doom se rozhodl vzít roli Iron Mana za svou. Využil svých vědeckých znalostí a pokročilých technologií, aby přetvořil ikonické brnění do nové vylepšené verze. S ním pak pronásleduje padouchy, které zná jako své boty a snaží se udělat svět lepším místem pro život. Že ho pronásledují pochybnosti všech, kdo znají jeho minulost, snad ani netřeba zmiňovat. Ostatně co si budeme povídat, Victorova proměna v „Neoblíbeného Irona Mana“ je pravděpodobně ten nejkontroverznější přerod v historii Marvelu a komiksu vůbec. Brian Michael Bendis však dokazuje, že to lze udělat inteligentně, napínavě a s grácií. Musíte se jen smířit s tím, že hodnoty, které jste měli jako pevně dané, už neplatí. Pomůže vám v tom i Alex Maleev, jehož neortodoxní vizuální ztvárnění Bendisových myšlenek má k tradičním postulátům komiksové kresby daleko, předaleko. Neoblíbený Iron Man je živý příběh a stojí za to mu věnovat pozornost. Odvděčí se za ni.

Kdysi špičkový chirurg, poté mistr okultních umění a nejmocnější čaroděj Země, doktor Stephen Strange se představuje ve vůbec prvním stripu řady Strange Tales, který mají na svědomí nesmrtelní Stan Lee a Steve Ditko. Jednoduchý děj, klasická úsporná kresba a na světě je nový hrdina, který svým tvůrcům (tehdejším i pozdějším) umožňuje zabývat se nejrůznějšími odnožemi magie, temnými artefakty, démonickými bytostmi a mystickými dimenzemi. O dvacet let později - konkrétně v roce 1984 - přichází Roger Stern s příběhy, které z tohoto základu čerpají a rozvíjejí to nejlepší, co může postava nejvyššího pozemského čaroděje poskytnout. Ať už je v sázce zdravý rozum hrdiny, životy nevinných lidí na výletní plavbě po moři, vojenské tajemství nebo snad osud celého světa, zotročeného jařmem despotické krutovlády, vždy je tu Doctor Strange, aby se postavil zlovolným silám a temnotě, hrozícím zvrátit rovnováhu sil. Výtvarníci Paul Smith, Bret Blevins a Mark Badger pokračují přesně tam, kde skončil Steve Ditko. Nepouštějí se do velkých experimentů ani inovací, a tak téměř nepoznáte, že mezi prvním stripem a jejich tvorbou uběhlo celých dlouhých dvacet let. Klasické, milé, poutavé retro, které sice ničím neohromí, ale v rámci možností pobaví.

Představitel ideálu svobody, oděný do hvězd a pruhů, Captain America má za sebou možná nejdelší a nejproduktivnější historii ze všech superhrdinů, co jich svět zná. Edice Nejmocnějších hrdinů Marvelu ho představuje v povídkovém souboru scénáristy Rogera Sterna a výtvarníka Johna Byrneho Válka a vzpomínky. Součástí této řady sešitů je kromě slavnostního 250. čísla (obsahující příběh Cap prezidentem) i jubilejní historické ohlédnutí k 40. výročí, který celý tento soubor uzavírá. Kromě těchto dvou specialit tu pak máme třísešitovou bitvu s baronem Struckerem alias Machinesmithem, dvě kapitoly s Batrocem a uprchlým Hydem, a konečně i temnou upíří Krev na blatech, v níž se Captain America přesouvá do Anglie, aby ochránil rodinu Falsworthů před krvežíznivým baronem Bloodem. Všechny zde uvedené příběhy jsou podány inteligentně, dospěle a s nesmírným zaujetím. Roger Stern má jasno, kdy je čas zatopit pod kotlem a kdy je naopak potřeba zvolnit a zamyslet se. John Byrne jeho vizi podporuje svou uspořádanou a přehlednou kresbou bez velkých experimentů. Ruku v ruce jim to spolu funguje náramně a je opravdová radost si s Captainem Americou projít jeho vzpomínky. Radost a zábava!

Wanda Maximoffová je dost možná jednou z nejproblematičtějších hrdinek marvelovského vesmíru. Rozkročena mezi dvěma světy - Avengers a mutanty, přičemž jedni ji nemají kdovíjak v lásce a druzí jí nevěří - snaží se Scarlet Witch být sama sebou. Pohříchu se jí to daří méně, než by sama chtěla a než by si připustila. Věříce svým pocitům, nechá se (často ke své škodě) snadno zmanipulovat a využít druhými. To je vlastně i případ hlavního příběhu z pera a tužky Johna Byrna, vytvořeného pro sérii West Cost Avengers. Šest navazujících sešitů, zabývajících se asimilující protoentitou, zmrtvýchvstáním původního Human Torcha, rozštěpenou duší Pandemonia a jeho pána Mephista a v neposlední řadě také Wandinými dvojčaty Thomasem a Williamem, je naplněno až po okraj hrdiny ze všech koutů světa, jejich udatnými činy, odkazy na věci minulé, strofami a hláškami, které takto dohromady sice mají obrovský potenciál, ale já se v tom neuvěřitelném kotli beznadějně ztratil. Nejhorší to bylo s anabází Human Torcha, Tora, Immortuse, Visiona a profesora Hortona ve „velkolepém“ padesátém díle West Coast Avenger. Četl jsem ho třikrát dokola a stejně jsem ho nepochopil. Přídám-li k tomu fakt, že mě ona ostentativně proklamovaná Wendina rozervanost chvíli štvala, poté nudila a nakonec mi připadala směšná, na víc než na tři hvězdy to tahle kniha Nejmocnějších hrdinů Marvelu u mě nedotáhla.

Modré oči, bílé vlasy, čelenka a plášť - to je Ororo Munroeová, Storm. Mutantka, zlodějka, členka X-Menů, partnerka, manželka, vůdkyně, bohyně, královna a žena, pro niž snad neexistují žádné hranice. Chris Claremont a Barry Windsor-Smith ji nicméně představují jako nejistou, tápající a pochybující bytost, která poté, co přišla o své mimořádné schopnosti, hledá sama sebe, své místo pod sluncem, svůj cíl a osud. Dvoudílný příběh, v němž se hodně přemýšlí, zpytují se hlubiny duše, pátrá se po odpovědích na trýznivé otázky vlastního svědomí, jde hodně do hloubky a vynáší na světlo světa podivuhodné pravdy o nás samotných. Láska a strach, vina a odpovědnost, minulost i budoucnost, a v neposlední řadě to nejdůležitější: smysl života. Druhý příběh z pera Christophera Yosta, kterému dal obrazovou podobu fenomenální Diogenes Neves, už je o něčem úplně jiném a i samotné pojetí nemůže být odlišnější. Tady se zachraňuje Wakandské království, jeho vládce T´Challa a všichni jeho lidé… a aby toho nebylo málo, tak ještě na druhé straně světa je potřeba ochránit X-Meny před nimi samotnými. Můžete si být jistí, že když Storm zavelí „Důvěřujte mi!“, posadí vás to bez pardonu na prdel. Je doslova úžasné, kolik pohybu a dynamiky dokáže Neves nacpal do jediného panelu, jak kácí hranice, prolíná, spojuje, používá obraz v obraze… a pořád to má hlavu a patu. O Windsor-Smithově zadumané Storm s čírem jsem možná pochyboval, ale před Nevesovou prsatou krasavicí se kdykoli budu plazit po zemi a slíbávat prach z jejích nohou.

Je bohatý, pohledný a má křídla - Warren Worthington III. ve světě Marvelu známý spíše jako Angel. Stál na počátku kariéry X-Menů, byl členem týmu Champions, Defenders i X-Factor. Nikdo z jeho přátel a spolubojovníků neprodělal tak drastické proměny jako on. Scénáristé Arnold Drake a Roy Thomas společně s výtvarníkem Wernerem Rothem nám ho představují ve třech krátkých příbězích na úplném počátku jeho životní cesty, od dítěte školou povinného až mezi zakládající členy X-Menů. Následuje čtyřdílný epos Krvavý úsvit od Bena Raaba a Salvadora Larrocy. Warren zde vystupuje v podobě modrého Archangela, který se společně se starým Gomurrem musí postavit hrozivému démonovi Kuragarimu, aby zachránil svou lásku Psylocke a vlastně i celý svět před magickou temnotou. Hrozivý příběh, kterému nedostižný Larocca svou jedinečnou kresbou vtiskl vpravdě monumentální rozměr. Kuragari je tak strašlivý, že mu chybí už jen pověstné kopyto, Psylocke je kráska mimořádných proporcí v kostýmku, který toho mnoho neskrývá a konečně Warren se ze ztrápeného seladona ve žlutém obleku (který k té jeho modré kůži pasuje jako pěst na oko) propracuje až k andělu pomsty, pro jehož křídla jsou stránky tohoto komiksu doslova malé a nedostačující. Zase jedna parádní jízda bez brzd a bez držení…

Barbara „Bobbi“ Morseová začínala jako bezejmenná hrdinka na stránkách ka-zarovského komiksu Astonishin Tales v roce 1971. Svůj kostým a krycí jméno Mockingbird si pak vysloužila až v roce 1980 v 95. čísle řady Marvel Team-Up, kde společně se Spider-Manem odhaluje zrádce v řadách S.H.I.E.L.D.u. Právě tento sešit s názvem „…a žádný ptáček nezazpívá“ otevírá tuto knihu Nejmocnějších hrdinů Marvelu. Doplňuje ho čtyřdílný příběh Jima McCanna a Davida Lópeze ze série New Avengers s názvem Shledání a jak už sám názve napovídá, máme tu čest prozkoumat, jaké vztahy panují po letech mezi bývalými manžely Hawkeyem/Roninem a Mockingbird. Přestože tu máme hrozbu od tajné teroristické organizace A.I.M., které je potřeba bezodkladně zabránit, jádrem vyprávění je především pošťuchovaná mezi Clintem a Bobbi. Chápu, že tvůrci chtěli předvést, že i neohrožení superhrdinové mají své trápení a emoce jim nejsou cizí, ale Shledání to vzalo za špatný konec. Mělo to být nejspíš veselé povídání o smutných věcech, s nadhledem a nadsázkou, okořeněné nějakou tou akční podívanou a řadou doplňujících flashbacků, ale dopadlo to přinejlepším rozpačitě a neurčitě. Korunu tomu nasadilo sladké hollywoodské finále… ani jedno oko nezůstane suché!

Bývalá ruská špiónka Nataša Romanoffová alias Black Widow se poprvé představila v roce 1964 v sérii Tales Of Suspense, které v té době kraloval Iron Man a samotná Nataša zde vystupovala ještě v civilních šatech jako svůdná agentka, mající za cíl zlikvidovat Tonyho Starka. V další hostovačce, tentokrát u úžasného Spider-Mana v roce 1970, jsme svědky jejího přerodu z „růžové Madam Nataši“ na skutečnou, v černé kůži oděnou, „Black Widow“. Ani v jednom z těchto příběhů nehraje hlavní roli, přesto je nepřehlédnutelnou postavou. Když se jí v roce 2004 ujali spisovatel Richard K. Morgan a kreslíř Bill Sinkiewicz, aby ji v šestidílné minisérii Návrat domů poslali zpátky do Ruska, měla už za sebou úctyhodnou kariéru a něco v marvelovském světě znamenala. To však autorům nevadilo, aby si ji nevzali do parády a nerozebrali její život na prvočinitele. A nutno říct, že to dělají skvěle. Kresba úžasná, stylová a nenapodobitelná, příběh temný, drsný, moderní a poutavý. Oba umělci si na střídačku uzurpují svůj díl pozornosti a přihrávají si nápady, jakoby se jen proto narodili. Je to fantastická souhra textu a obrazu, parádní čtení ve všech ohledech. Troufám si dokonce tvrdit, že Návrat domů je zatím to nejlepší, co mi Nejmocnější hrdinové Marvelu nabídli.

Black Panther T´Challa, vládce nikdy nedobyté africké Wakandy, debutoval v roce 1966 na stránkách Fantastic Four. U kolébky mu stála slavná autorská dvojice Stan Lee a Jack Kirby, přičemž mu dali do vínku mimořádné bojové umění, nezměrné bohatství, mrštnost, smysl pro odpovědnost a silné vůdcovské schopnosti. T´Challa nic z toho neztratil ani po létech, a tak když v roce 2008 zaútočila na Zemi rasa mimozemšťanů schopných měnit podobu, známá jako Skrullové, měl scénárista Jason Aaron snadnou úlohu, koho postavit jako předvoj pro odražení ničivé invaze. Spolu s kreslířem Jefte Paloem stvořili temný a uhrančivý příběh, který nedá nikomu nic zadarmo. Snad jen bolest a strach. Ten s sebou přinášejí na Zemi Skrullové, v čele s nelítostným komandérem K´vvvrem, který považuje obsazení Wakandy za rychlý a snadný úkol. Samozřejmě se nemohl více zmýlit. Black Pantherovi stačí pouhopouhé tři sešity, aby postavil skrullskou invazi na hlavu. Rozsahem nevelký, přesto s hlubokomyslnými myšlenkami a skutečnou syrovostí, je příběh „Vidět Wakandu a zemřít“ mistrovskou ukázkou toho, jak pracovat s postavou, která v minulosti zbořila většinu známých komiksových, ale i společenských pravidel.

Wolverine, muž s adamantiovou kostrou a drápy, jehož regenerační schopnosti jsou přímo neuvěřitelné, se nám v této knize představí v jednoaktovce s Incredible Hulkem Přichází Wolverine od Lena Weina a Herba Trimpeho, poté v čtyřdílné minisérii Hon na Mystique, kterou napsal Jason Aaron a nakreslil Ron Garney. První z uvedených kousků je sice premiérou Wolverina coby komiksového hrdiny, ale takto vytržena z kontextu předcházejících a navazujících sešitů je pouhou úlitbou komiksovým bohům, směřující odnikud nikam. Hon na Mystique je o více jak 30 let mladší a je to na ní už na první pohled vidět. Příběh je strukturovanější, kresba plastičtější a dynamičtější, užijeme si výtvarné efekty, celostránkové panely i ucelený příběh s řadou flashbacků. Přesto to v mém případě fungovalo jen napůl. Možná za to může neustálá nejistota, kým Mystique, která na sebe může vzít jakoukoli podobu, v dané chvíli zrovna je (muslim, jeptiška, děvka, šéfka bandy podvodníků, senátor, miss prosinec, guvernér banky). Připočteme-li k tomu neustálé změny časových rovin, vzniká docela slušný chaos, v němž jediným určujícím bodem je Loganova urputnost. Je jí tolik, že doslova zválcuje všechno a všechny. Finále je ale perfektní, za něj klobouk dolů.

Roztříštěná mysl doktora Bruce Bannera dala v průběhu let vzniknout celé řadě Hulkových inkarnací a Váleční štváči Paula Jenkinse ukazují některá z nich, od šedého Joe čističe až po zelené monstrum a lá Vetřelec. Proti Hulkovi tentokrát překvapivě nestojí žádné nepřirozené obludy ani zmutovaní padouši, ale jen jeho rozervaná duše, vážná nemoc a… proradný generál Ryker (který je ovšem svou bezohlednou necitelností dost možná větší příšera, než kdekteré jiné monstrum, proti kterým kdy Hulk stál). Paul Jenkins vede svou dějovou linku poměrně přímočarým způsobem bez zbytečných kudrlinek a odboček rovnou k cíli. I přes onu zmíněnou neuhýbavost, najde se v hlavním toku příběhu prostor na nejedno zamyšlení (nad povahou člověka především). Ron Garney (jemuž dělal obtahy sám slovutný Sal Buscema) dodal všem těm Hulkovým podobám vizuální podobu. Jeho kresba je precizní v detailech i celkovém rozvržení, dokáže vzít s sebou i překvapit, a Hulk je v jeho provedení opravdové svalnaté monstrum. Váleční štváči jsou inteligentní zábava bez kompromisů.

„Jsem Thor, syn Odinův. Nejsem bůh pochopení a rozprav, jsem bůh hromů a blesků.“ S tímto provoláním otevíráme třicátý druhý svazek Nejmocnějších hrdinů Marvelu, abychom se seznámili napřed s Thorovým debutem na stránkách Journey Into Mystery (scénář od Larryho Liebera zkreslil nesmrtelný Jack Kirby), poté v minisérii Michaela Avona Oeminga, Daniela Bermana a Andrey di Vita s názvem Ragnarök. Zatímco Kamenní lidé ze Saturnu jsou takovým jednoduchým a nezáludným příběhem, Ragnarök už má ambice daleko vyšší. Thor zde nemusí ukázat jen sílu svých svalů a své odhodlání pokořit nepřítele, musí překročit svůj stín a nalézt moudrost nad moudrost. Soumrak bohů si žádá monumentálnost: velká slova, velká gesta a velká osudová rozhodnutí. Tady se mu jich dostává měrou vrchovatou. Andrea di Vito pak onu scénickou velkolepost zhmotňuje svými panely. Žádné drobné kresbičky, kde se jich tucet vleze na stránku, ale pořádné panely, kterým je jedna stránka malá. Má to drive i myšlenku, krev i slzy. K plnému hodnocení chybělo málo: být víc vtažen do příběhu, být rozdrcen a znovu poskládán, polaskán a pohlazen…

Defenders jsou partička, která se tak trochu vymyká klasickým trendům: žádní stálí členové, žádná pravidla, žádná společná základna ani technické prostředky k potírání padouchů. Možná tím nejcharakterističtějším rysem je, že se navzájem zase až tolik nemusí a mnohem raději by pracovali sami. Edice Nejmocnější hrdinové Marvelu je představuje v uceleném, pětidílném příběhu Bez nároku na obranu z pera Keitha Giffena a John M. DeMatteise. Výtvarnou stránku si vzal na starost Kevin Maguire a podává velmi dobrý výkon, byť jsem se s ním neztotožnil na sto procent. U celostránkových panelů jsem měl neodbytný pocit, že si s nimi neví rady a tluče tužkou na hluchý buben. Daří se mu naopak facelift (a třeba alternativní Avengers, Daredevil či Spider-Man jsou hodně zajímaví). Příběh je na tom koneckonců podobně jako kresba: Dormammuovo znovuzrození všech bytostí ve všech vesmírech je nápad k nezaplacení a potápí ho snad jen ty obrovské dávky melodramatičnosti, patosu a sarkasmu, kterýchžto ingrediencí je ve vyprávění bohužel přes míru. Šlehy, které byly na začátku k popukání, se neustálým omíláním a zveličováním proměňují v uslintaný, bezzubý škleb, jaký vyprodukuje na poslední dvoustránce pokořený Dormammu.

Chlupatý a nebezpečný mýval Rocket se někdy v budoucnu stane nepostradatelným členem Strážců vesmírů, ale tady v příbězích scénáristy Billa Mantla má k této osudové roli ještě nebetyčně daleko, tady je po boku svého přítele a prvního důstojníka Wal-ruse strážcem kvadrantu Keystone. Jestliže se v černobílém Čarodějném světě (1976) jen mihne jako jedna z vedlejších postav, v Černých dírách Siria Major (1982) je už stejně důležitou postavou jako sám neuvěřitelný Hulk. K samostatné minisérii se propracoval až v roce 1985 a její tvůrci Bill Mantlo a Mike Mignola se pokusili ukázat o něco víc z jeho historie a zasadit ho do marvelovského světa. Byť oceňuji úsilí všech zúčastněných stvořit postavu, která by se vymykala klasickým šablonám a vnesla do světa komiksu nový druh drsného dětsky dospělého humoru, všechny tři pokusy mě nudily a ani v jednom případě se mi nepodařilo naladit se na jejich vlnu. Rocketova komika mě zdaleka míjela a obsah vyprávění nezabrnkal na jedinou strunu, která by mě rozechvěla. Nepovedlo se to ostatně ani kresbě: pěkná práce, ale na prdel mě neposadila. Strážce Rocket tak v tomto případě zůstal daleko za očekáváním.

Koho jiného představit v první knize Nejmocnějších hrdinů Marvelu než proslulé Avengers? Stan Lee a Jack Kirby nám v úvodním sešitě z roku 1963 ukazují, jak a proč to celé začalo. Narychlo spíchnutá náhražka Daredevila se ukázala nebývale životaschopná, a tak tu jsou s námi Avengers dodnes a stále se mají čile k světu (a nejen ve světě komiksu). Jejich první ještě netýmové dobrodružství je jednoduchým příběhem, poplatným době svého vzniku, jak z pohledu scénáře, tak kresby. Nicméně položilo základy, na kterých všichni pozdější tvůrci Avengers mohli stavět. Kurt Busiek a George Pérez uchopili tento odkaz po svém a stvořili v roce 1999 v rámci třetí sady minisérii s názvem Ultron nespoutaný. A opřeli se do toho pořádně. Jestliže v nultém sešitě, který funguje jako jakási předehra, ještě drží běsi na uzdě, hned v následujícím už do toho jdou naplno a s každou další otočenou stránkou přitahují šrouby. George Pérez se představuje jako megaloman, který se utrhl ze řetězu. Jeho dynamická kresba vás doslova zatlačí do sedačky a jediné, co poněkud kazí dojem je Busiekova upovídanost (Richard Starkings natlačil textové bubliny snad do každého panelu, který mu Pérez předhodil). Příběh ale drží pevně pohromadě a Avengers v něm řádí, jako vyhládlí vlci. Pominu-li některé hvězdné manýry a vrtochy, bavil jsem se od začátku do konce.

Fantastic Four jsou čtveřicí hrdinů, jejichž počátky sahají až do nejranějších dnů společnosti Marvel Comics a současně byli těmi, kdo pomáhal utvářet to, co se dnes nazývá superhrdinský komiks. V jedenácté knize Nejmocnějších hrdinů Marvelu máme tu čest seznámit se s příběhem, nazvaným Pád doktora Dooma. Je to příběh, který vycházel v roce 1978 a jeho kostru tvoří pět sešitů (včetně jubilejního dvoustého čísla) z pera Marva Wolfmana a ilustrátora Keitha Pollarda. Předcházely mu čtyři sešity (Kdo seje vítr, Den démona smrti, Pomsta je má, Dej si pozor na Pátrače), které byly sólovkami jednotlivých členů Fantastic Four - Johnny Storma alias Human Torcha, Bena Grimma alias Thinga a Susan Richarsové alias Invisible Woman. V těchto sešitech se o zábavu starali Roger Slifer a Bill Mantlo coby scénáristé, George Pérez a Keith Pollard coby ilustrátoři. Jejich protivníky jsou Texas Twister, Darkoth, Diablo a robotičtí Pátrači z Atlantidy prince Namora. Celá Fantastic Four se pak sejde až v Pádu doktora Dooma a je to dobrodružství, které prověří jejich schopnosti a sílu soudržnosti až na samou krajní mez. Nenudil jsem se ani chvíli a boj s doktorem Doomem jsem si užil do poslední čárky finálního panelu.

Zásahová jednotka pro přísně tajné operace, vytvořená a vedená Steve Rogersem (prvním Captainem Americou), má za úkol chránit lidstvo před jakoukoli vnitřní či vnější hrozbou, ale především před sebezničením. Nejmocnější hrdinové Marvelu na úvod často přinášejí první číslo, ve kterém se ten který hrdina objevil. V případě Secret Avengers to však byl výstřel naslepo. Příběh Eda Brubakera a Mike Deodata jr. nijak nepřibližuje jednotlivé členy týmu, jejich role, postoje ani úkoly, a co hůře - zůstává nedokončený (pokud si ho chcete přečíst celý, doporučuji sáhnout po Ultimátním komiksovém kompletu č. 66 Secret Avengers: Mise na Mars). Zbývá tak sbírka Warrena Ellise z roku 2011 s názvem Nenápadně zachraň svět. Jedná se o pět samostatných misí, přičemž každou z nich kreslil jiný umělec. Máme tu Jamieho McKelvieho, Keva Walkera, Davida Aju, Michaela Larka a Alexe Maleeva. Každý z nich má svůj osobitý styl, každý z nich zaujme něčím jiným. Všem je ale společná obrovská dávka energie, výbušnosti a neotřelých nápadů, které se doslova valí ze stránek a z jednotlivých panelů. Zajímavé postavy, spousta technických vymožeností, propracované zápletky a vtipné glosy dělají ze Secret Avengers opravdový čtenářský zážitek.

Možná nejsympatičtější člen Fantastic Four Benjamin „Thing“ Grimm se představuje v šestisešitovém příběhu „Projekt Pegas“ Marka Gruenwalda, Ralpha Macchia, Johna Byrneho a George Péreze z roku 1979, doplněného o dvě jednohubky: „Thing a Impossible Man“ a o něco starší klasiku „Člověk s tváří netvora“ z dílny Stana Leeho a Jacka Kirbyho. Thing se v každém ze zde uvedených sešitů musí vypořádat s nějakým tím podivným protivníkem, ať už je to nelidský Deathlok, radioaktivní Nuklo, bojovnice Thundra, Solarr či Klaw, ale nejimpozantnější boj ho čeká s proměněným doktorem Tomem Lightnerem, který svou singularitou ohrožuje celý svět. Jeho zápasy jsou jadrné, energické a plné hrubé síly, která se na nějaké škody rozhodně neohlíží. Přestože se scénáristé snažili dát jednotlivým epizodám strukturu, vysokou prokomponovanost, myšlenku a kontinuitu, vyšel jim z toho nakonec zase jen pouťový wrestling z rohu do rohu a s pěstmi proklatě nízko. Kresba je solidní standard konce sedmdesátých let, jednoduchá, líbivá se spoustou zajímavých momentů. Takže pojďme si dát držkovou a můžeme pokračovat s další knihou…

Zakladatel a vůdčí osobnost Fantastic Four Reed Richards je jednoznačně nejvzdělanější postavou marvelovského vesmíru a jeho neutuchající motivace žene motory Fantastické čtyřky stále vpřed. Je vědcem, hrdinou, manželem i otcem a věří, že věda nezná překážky, jež by se nedaly překonat. Problémy proto řeší více rozumem, než silou svých svalů. Ještě předtím než nám Mark Waid a Mike Wieringo naservírují svůj pětidílný opus Citlivka, seznámí nás Stan Lee a Jack Kirby s tím, jak to všechno začalo a jak se Fantastic Four vypořádali se svým prvním případem. Po eliminaci Molemana přeskočíme čtyři desetiletí a společně s PR manažerem panem Shertzerem se vydáme zmapovat život rodiny Reeda a Sue Richardsonových a jejich přátel Bena Grimma a Johnyho Storma. Pravdou je, že Waidův scénář se prodírá vpřed poněkud trhavým způsobem a nejednou mě vyhodil ze sedla, takže jsem se musel vrátit o několik panelů zpátky, abych se znovu chytil. A to i přesto, že samotný příběh je poměrně „civilní“ a nějaká ta zapeklitá akce hodná Fantastic Four se objeví až v úplném závěru. Tyhle výpadky hravě překlene precizní kresba Mike Wieringa, která je prostě úchvatná a když nic jiného, člověk se alespoň může kochat tím, co tenhle chlápek s tužkou dokáže.

Velitel X-Menů Scott Summers dostal dovolenou. A možná to není ta nejhorší dovolená, co kdy zažil, ale rozhodně do ní nemá daleko. Cestu mu totiž zkřížil Odysseus, bývalý vojenský velitel elitní skupiny zelených baretů cvičených k boji proti nadpřirozeným hrozbám, jenž přišel vinou mutantů o celý svůj tým a teď má jediný cíl: odplatu. Čtyřdílný příběh vzešel z dílny Briana K. Vaughana a Marka Texeira a bez přehánění je to jízda s pedálem u podlahy. Přes sekvence sršící adrenalinem a urputnými bojovými akcemi se pánové přitom nevyhýbají ani závažnějším otázkám o odpovědnosti za spáchané činy a lidi okolo sebe. Sem tam se dokonce objeví trefná sarkastická hláška či odlehčující komentář. Přidáme-li parádní kresbu, je Odysea aspirant na maximální hodnocení. Bohužel o něco usedlejší a civilnější jednohubka První roky Scotta Summerse od Stuarta Moora a Jesse Delerdanga už taková pecka není. Jednak recykluje starou historii, ale především je poněkud emočně plochá a nevýrazná. Obávám se, že Stuart Moore nevyužil potenciál, který se mu nabízel a promhral příležitost ukázat něco víc ze Scottova dětství.

Anna Marie alias Rogue je jednou z těch mutací posedlých hrdinů, kteří svou kariéru započali na špatné straně zákona. Jako členka Bratrstva zlých mutantů bojovala proti Avengers a teprve ve chvíli, kdy nad získanými superschopnostmi ztrácí kontrolu, vyhledá pomoc profesora Xaviera a je přijata mezi X-Meny. Právě tyto klíčové okamžiky v jejím životě nám představuje scénárista Chris Claremont ve svých dvou příspěvcích s názvy „Zrazena svými přáteli!“ a „Rogue“. Jeden je z roku 1981 a nakreslil ho Michael Golden, druhý pak z roku 1983 a za kreslící podložkou se objevil Walt Simonson. Zbytek knihy vyplňuje čtyřdílná samostatná minisérie Howarda Mackieho a Mike Wieringa s názvem „Nový začátek“. Rogue se tady snaží vypořádat s dědictvím své minulosti a najít odpuštění za hříchy, které spáchala a to ruku v ruce se svým přítelem Gambitem. Všechny zde uvedené příběhy jsou dostatečně energické, aby nenudily, a mají osobitou hloubku, aby dokázaly zaujmout i přemýšlivější čtenáře. Rogue si své místo na výsluní marvelovského světa určitě zaslouží.

Hank McCoy alias Beast započal svou kariéru marvelovského hrdiny jako člen Xavierových X-Menů. Jeden z nejnadanějších studentů Školy pro nadanou mládež následně prošel řadami Avengers, Secret Avengers, Defenders i X-factor. Přestože nikdy nezískal svou vlastní samostatnou sérii (nepočítáme-li Amazing Adventures featuring Beast) je postavou, která se zlatým písmem zapsala do komiksové historie a je těžké si bez něj představit jakoukoli inkarnaci X-Menů. Nejmocnější hrdinové Marvelu ho představují v otvíráku Gerry Conwaye a Toma Suttona Zrození bestie a v navazujících pěti sešitech Amazing Adventures z pera Steve Engleharta, které doplňuje příběh Neuvěřitelného Hulka s názvem Za obzorem číhá smrt. Při hodnocení těchto komiksů je nutno vzít v potaz skutečnost, že se jedná a sešity, které vznikaly v 70. létech (konkrétně v letech 1972-1973), a tak je potřeba se smířit s prostoduchostí scénářů (všechny tvořené podle jedné šablony) a s kresbou, odpovídající technickým možnostem doby a nijak se nesnažící změnit status quo. Nicméně, budeme-li upřímní, kniha ničím nepřekvapila ani nijak výrazně nezaujala.

Jean Greyová - jedna z nejikoničtějších žen marvelovského univerza se představuje hned ve třech příbězích. Napřed nám Sean McKeever společně s fenomenálním Mike Mayhewem ukážou její cestu od prvních dětských trampot až k odhodlané teenegerce na Xavierově škole pro nadanou mládež. Poté Fabian Nicieza za podpory Andy Kuberta sezdají Jean Greyovou se Scottem Summersem a nakonec se v čtyřsešitovém příběhu Scotta Lobdella a Geneho Ha vydáme do dva tisíce let vzdálené budoucnosti, kde se oba novopečení manželé musí postarat o výchovu malého Nathana Christophera Summerse a ochránit ho před Apocalypsem. Všechny tři příběhy mají něco do sebe, ale nejvíce se mi líbily První roky Jean Greyové, v nichž silný scénář podpořila doslova dechberoucí vizuální podoba. Mladá Jean je tady prostě nezapomenutelná a před Mike Mayhewem se klaním až k zemi. Věčná pouta byly díky nasazené laťce trochu zklamáním, a to jak po stránce příběhu, tak kresby. Závěrečné dobrodružství si mě získávalo postupně: na začátku jsem byl ze všech těch manévrů a nových postav zmatený jak labuť v zimě, ale s rozvíjením zápletky a pronikáním do hlubin světa budoucnosti jsem se zorientoval, setřepal led z křídel a nechal se unášet k finálnímu rozuzlení. Takže za mě spokojenost.

Nejrychlejší muž marvelovského světa Quicksilver má za sebou velice pestrou minulost. Stál po boku Magneta v boji za ovládnutí světa, poté změnil strany a přijal místo v řadách Avengers, aby se záhy objevil u Nelidí, mezi nimiž si dokonce našel manželku. Byl také členem vládou sponzorovaného mutantského týmu X-Factor, aby se později proti němu postavil. Vyučoval v Akademii Avengers, spolu s Magnetem se svého času přidal k Doktoru Doomovi a v této knize ho vidíme v roli vůdce Wundagorských rytířů, a to zrovna ve chvíli, kdy se pod vedením Mistra Evoluce pustili do Exoduse a jeho přisluhovačů. Pět sešitů na střídačku ze série Nájemní hrdinové a Quicksilver, doplněných o speciál z roku 1998, je natlakováno na samou hranici a sem tam dokonce i přes ni. Toho bojování je tu tolik, že v podstatě není místo na nic dalšího, ať už se na to díváte zprava nebo zleva. Kreslíři Paschalis Ferry, Derek Aucoin a Chris Renaud odvádějí mistrovskou práci, a to i přes to, že jim monotónní scénář mnoho prostoru nedal. Fakt zvířecký komiks, ale co je to platné, když mi bylo vlastně jedno, jak skončí.

X-Meni jsou dnes celosvětový fenomén a jedna z největších marvelovských sázek, která několikanásobně překonala očekávání. Scénárista Dennis Hopeless s Jamie McKelviem a Mike Nortonem v roce 2012 zrekonstruovali původní x-menovský příběh Stana Leeho a Jacka Kirbyho a originální pětici - Cyclopse, Beasta, Icemana, Angela a Marvel Girl - představili novým čtenářům. Ostatně ani pro ostřílené fanoušky série není návrat do Xavierova institutu pro nadanou mládež žádnou pohanou a do nudné epizody má sakramentsky daleko. Na McKelvieho čistý kreslířský styl se navíc moc příjemně kouká. Vedle Premiéry pak kniha obsahuje ještě silný příběh s názvem „Co Bůh miloval, člověk zabil“ z pera Chrise Claremonta, jemuž za kreslící podložkou asistoval Brent Anderson. Tento komiks z roku 1982 ukazuje více než přesvědčivě, proč se z X-Menů staly takové komiksové ikony, jakými dnes jsou. Energie doslova stříká z každé dvoustránky, a byť mi Andersonova kresba tak úplně nesedla, považuju tuhle čtyřdílnou odyseu za parádičku par excellence.

Čtvrtá kniha Nejmocnějších hrdinů Marvelu nabízí tři zastaveníčka s Clintem Bartonem alias Hawkeyem, mužem, který na rozdíl od ostatních maskovaných hrdinů nemá žádné speciální superschopnosti. V příběhu Ostrostřelec Stana Leeho stojí ještě na druhé straně zákona proti Iron Manovi, ve Starých pořádcích už ale prozřel a v rámci nápravy se hlásí do týmu Avengers a konečně v čtyřdílné minisérii Marka Gruenwalda se společně s bývalou agentkou S.H.I.E.L.D.U Mockingbird staví na vlastní nohy a bojuje s padouchem jménem Crossfire. Rozdíl dvacet let, které od sebe dělí Leeho a Gruenwaldovy příspěvky, není téměř poznat. Dalo by se říct: najdi deset rozdílů a vyhráls! Jednotlivá vyprávění jsou hodně naivní a přímočará. Jednoduché zápletky si jdou za svým a mnoho prostoru pro zajímavé nápady nenabízejí. Mark Gruenwald jako kreslíř kopíruje styl 60. let, jak ho představují Don Heck a Dick Ayers, takže na první pohled je kniha výtvarně stejnorodá. Neurazí ani nenadchne.

Právnička Jennifer Waltersová, sestřenice Bruce „Hulka“ Bannera, se v roce 1980 za dramatických okolností stala zelenou Amazonkou She-Hulk. Poté, co se léta protloukala Marvelovským vesmírem jako členka Avengers či Fantastic Four, ji devět let po debutu John Byrne coby Senzační She-Hulk zajistil samostatnou pravidelnou sérii. Kromě jiného ji dal do vínku jedinečný a specifický přístup k vyprávění příběhů. Jennifer si totiž uvědomuje svou existenci komiksové postavy, což jí umožňuje přímo komunikovat se čtenářem, přeskakovat mezi panely, protrhávat se skrz stránky, obracet se na své tvůrce a zapojovat je do dění, prostě využívat všech možností, jak bořit hranice svého fiktivního světa. Druhým nepřehlédnutelným elementem popularizace She-Hulk je Byrnův humor, který se neostýchá rýpat, ostouzet a parodovat cokoli, co mu přijde pod ruku. Od Star Treku, Robocopa, kreslené seriály pro děti, rytíře na bílém koni až k Santa Klausovi (dokonce ani samotný Marvel nezůstal ušetřen pohany). Někdy je veselosti až příliš a sklouzává ke stupiditě, ale povětšinou se Byrnovi daří balancovat na hladině vkusu. Kresba klasická „osmdesátková“, ale fajn s letmým blýskáním na překvapení.

Zbrusu nový Ghost Rider, který v pravém slova smyslu Ghost Riderem vlastně není. Robbie Reyes neuzavřel smlouvu s ďáblem, nejezdí na nadupané motorce a o pomstu neusiluje on, ale jeho alter ego, satanistický masový vrah Eli Morrow. Spojení obětavého a zodpovědného středoškolského studenta, který se stará o postiženého bratra, s duchem mrtvého démonického zabijáka, dává autorům širokou škálu možností, jak na hrdinu nahlížet a do kolika osidel ho zaplést. Poněkud nešťastným se nicméně jeví přeskočení čtyř prvních sešitů po úvodním startupu, neboť čtenář se pak v následujícím pěti sešitovém Odkazu plácá jako moucha v kaluži vody a zoufale hledá souvislosti, které mu unikají tím více, čím se příběh noří hlouběji. Kresba je parádní, ovšem v dvoustránkových kolážích je až neskutečně chaotická a nepřehledná. U některých z nich jsem ani netušil, na co se vlastně dívám, kde mají postavy hlavu a kde patu, o dalších elementech ani nemluvě. Dynamika a drive jsou neskutečné, ale stará pravda „méně je více“ tady platí jako vyšitá.

Kaskadér Johnny Blaze se díky neuvážené smlouvě s ďáblem stal monstrem jménem Ghost Rider. Celé to odstartoval v roce 1972 sešit Marvel Spootlight č. 5, který pak záhy následovala samostatná série a nejrůznější klony, reuniony a hostovačky nás provázejí v podstatě až do dnešních dnů. Příběhy Začarovaný kruh a Pekelný dluh z let 2006-2007, obsažené v této knize, má na svědomí scénárista Daniel Way, za kreslící podložkou mu asistovali Javier Saltares, Mark Texeira a Richard Coben. Základními elementy obou vyprávění jsou zlost, vina a pomsta. Plynulost a sourodost děje tu rozhodně nejsou hlavní veličinou, zabýváme se spíš dílčími myšlenkami a jednorázovými nápady, které drží pohromadě jen silou vůle a člověk se zde ztratí pouhým otočením stránky. Problémem je už vlastně samotná postava Ghost Ridera, jehož od základu nenávistný a agresivní postoj buď akceptujete, nebo nad komiksem rovnou zlámete hůl. Kresba solidní, pár ohromujících panelů, ale povětšinou rutina, v případě Pekelného dluhu už téměř karikatura.

Byl víc než ostatní, nejrychlejší bytost na Zemi, rychlý jako vítr, jako blesk. Byl Quicksilver. Ale poté, co jeho sestra Wanda vyřkla svá tři osudová slova, jimiž téměř zcela zbavila planetu mutantů, je už jenom obyčejný člověk Pietro Maximoff. A udělá cokoli, aby své ztracené schopnosti získal zpět v jakékoli formě a za jakoukoliv cenu. Zpočátku jsem byl hodně skeptický. Nevěřil jsem, že by David Hine dokázal na příběhu jednoho zoufalého muže vybudovat tak silnou zápletku, aby to stálo za víc, jako jedno rychlé „prolistování“. Jenže chyba lávky. David to vzal z gruntu a vůbec si nebral servítky, o ohledech k citům většiny protagonistů ani nemluvě. Je to zemité a hluboce drásající vyprávění, které dokáže pořádně seknout po prstech. A stejně jako jsem podcenil práci scénáristy, totéž se mi stalo s výtvarnou stránkou. Ta éterická, pastelová kresba, postrádající výraznější linky se mi prostě nelíbila. Jenže s postupujícím časem a s přibývajícími panely se věci začaly měnit a já si úsporný styl Roye Allana Martineze zamiloval. Jeho práce nestaví na efektech ani bombastických scénách, ale není o to méně účinná. Možná spíše naopak. Je v ní vyjádřena všechna tvrdost a nekompromisnost špatných rozhodnutí a dopadá na vás jako ocelová pěst. Oproti Bendisovu Klanu M je více přímočarý a přehledný, takže do finále doputujete ztracenou rychlostí Quicksilvera a můžete si to dát celé znovu.

Způsobila rozpad Avengers, zabila své kolegy, přátele a dokonce i manžela, ze světa udělala podivnou utopii, v níž každý zdánlivě dostal to, po čem toužil, ale nikdo z toho není kdovíjak nadšený a teď završila všechno své šílenství proslulým výrokem „Už žádní mutanti“. To je Wanda Maximoff, alias Scarlet Witch. Brian Michael Bendis je autor, který se nikdy nečetl zrovna lehce na první brnknutí. Dává prostor čtenáři, aby se domýšlel, představoval si a odvozoval závěry. Klan M budiž toho příkladem. Žádné dlouhé uvádění do děje, vysvětlování, nebo flashbacky, zato spousta nápověd, náznaků, myšlenek, které se rozvíjejí kdesi vzadu za dějovou linkou. V jeho vyprávění je spousta věcí, které vám při prvním čtením ani nedojdou, nebo si jich nevšimnete. Někdy máte pocit, že jste se ztratili, že jste přeskočili pár panelů, které vám teď chybí. Ale když se vrátíte, zjistíte, jak geniální přesmyčku na vás Bendis vytáhl, jak šalamounsky vás poslal na úplně jinou vlnu, než jste očekávali. Myslím, že tohle si mohou dovolit jen ti nejlepší z nejlepších. Oliver Coipel tomuto způsobu práce poskytl grafický podklad, který se v ničem nenechává zahanbit. Temné, drtící a beznaděj vzbuzující stránky střídají jasné, zářící a pastelově pestré panely plné naděje, že všechno zlé se v dobré obrátí a budoucnost je možné zachránit. Klan M je přemýšlivý crossover, který si vyžaduje všechnu čtenářovu pozornost.

„…jestli k tobě přijde smrt a nebude tě chtít pustit… nezapomeň se jí pořádně vyřvat do ksichtu!“ Následkem Anihilační války je vesmír v oslabeném stavu a rozevírající se Trhlina mezi dimenzemi propouští věci, které by v normálním světě neměly existovat. Vše, co má ruce a nohy se staví na obranu křehké hranice. Dan Abnett a Andy Lanning stvořili příběh, který je tak bombastický, že ho nejspíš vůbec nepochopíte. Bez znalosti série Strážci galaxie, a příběhů Anihilace, Dobytí a Válka králů, snad ani nemá cenu se do čtení nezbytného Thanose pouštět. Já se v tom potácel jak slepý slon v porcelánu. Ještě u žádného komiksového vyprávění jsem nebyl tak dokonale ztracený a mimo veškeré dění, jako v tomto případě. Zmatení postav, událostí, motivací, pohnutek, dokonce celých vesmírů. Kdo byl s kým a proti komu, kdo stál na straně dobra a kdo se upsal zlu, kdo se o co snažil, za čím šel… a co je probůh špatného na slovíčku „zatraceně“, že ho v tomhle komiksu nahradili patvarem „zakrápeně“? Miguel Sepulveda a Brad Walker na pozici kreslířů odvádějí „zakrápeně“ dobrou práci a některé jejich scény doslova berou dech. Jenže… k vynikajícímu prožitku to nestačí, když nechápete, co vlastně chtějí říct. Pročíst se až do finále byl sisyfovský úkol bez jakéhokoli odškodnění.

Mohlo to být skvělé poslední (?) dobrodružství Fantastic Four, ale jak se často stává, pokud toho chce člověk moc najednou, zůstanou mu tak akorát oči pro pláč. Alan Davis je bezpochyby umělec od pánaboha, ale v případě Konce velké čtyřky dal toho do tyglíku prostě příliš mnoho, a výsledkem je přeplácaná kostýmní přehlídka hrdinů, padouchů i tvorů, stojících mimo obě skupiny. Vše smícháno dohromady v nepřehledné směsici. Uměleckým záměrem nejspíš bylo udělat grandiózní sestřih scének, které by následovaly v rychlém sledu za sebou, přičemž by nedaly čtenáři čas na nic jiného, než na zběsilé otáčení stránek a lapání po dechu. Že se to tak úplně nepovedlo, je dáno už zmíněnou snahou mít tam všechno možné a nejlépe trojmo. Což o to, nakreslené je to parádně (člověk si až učurává do kalhotek), co je to ale platné, když za líbivou bombastickou obálkou, nenásleduje nic moc dalšího. Alan Davis rozjíždí tolik dějových linií, že vám z toho půjde hlava kolem, jak skáčete z jedné strany vesmíru na druhou, zpracováváte kdejaký historický odkaz a v patách se vám řítí snad úplně všechny týmy, co jich Marvel zná. Líbil se mi dětský odlehčující prvek (hmyzí úderka je úplně dokonalá), bohužel ho převálcovaly davy, jejichž síle se nemohla postavit ani Sue Richardsová se svým originálním krátkým sestřihem.

Poté, co se vypořádá s Night Phantomem, Unicornem a Red Ghostem, čeká Tonyho Starka zkouška z nejtěžších: vinou robotického dvojníka doslova ze dne na den ztrácí kontrolu nad svým impériem a v tu nejméně vhodnou chvíli se přihlásily také problémy s jeho nemocným srdcem. Polívčičku si pak přihřívají Midas, Lucifer, Crimson Dynamo a Titanium Man. Výsledkem toho všeho je, že se v Iron Manově zbroji nakrátko objeví náhradník, který na sebe vezme část oné nesmírné odpovědnosti. Archie Goodwin nikdy nebyl zářivou a oslavovanou scénáristickou hvězdou, ale jeho příběhy mají pevnou strukturu, skvělou zápletku a atraktivní vedení děje. Přes všechny zákruty, smyčky, manévry a zvraty se vyznačují přehledností a čistotou, kterou by mu mohli závidět mnozí slavnější kolegové. Možná je to i proto, že se nebojí ukázat neporazitelného hrdinu, dennodenně zachraňujícího lidstvo, jako člověka, který má sem tam i slabší chvilku, je plný pochybností a někdy se mu dokonce pod jeho ocelovou maskou pohne i nějaký ten lícní sval. O tom by koneckonců mohl něco říct i kreslíř George Tuska, který tyto pocity zvěčnil svou tužkou. Jeho silné a ostré linie se k opancéřovanému Avengerovi hodí dokonale a některé jeho panely se prostě nedají přejít bez rozechvění. Deset Iron Manových sešitů tohoto ultimátního kompletu mě přesvědčilo, že i komiksy staršího data mají pořád co říct.

Dobrodružství Avengers pokračuje. Přenesením boje do Immortusova sídla v limbu si nepomohli. Naopak teď musí členové Avengers čelit nové hrozbě od Správkyní času, které chtějí pomocí krystalu věčnosti vymazat prakticky všechny existující časové linie a zničit všechny odlišné reality, ve kterých by mohla být ohrožena jejich existence. Nové nápady, nová koncentrace událostí, nové zákruty na cestě k cíli, nové postavy a spousta vysvětlování. Čím blíže jsme závěru, tím zběsilejší tempo příběh nabírá, aby nakonec vyústil v oslepující katarzi. Poslední kapitoly tohoto vyprávění jsou ohromující, jedna monumentální davová scéna za druhou v nekonečné řadě na dvojstránkách i v jednotlivých panelech. Zvrhlí a zkažení Avengers proti čestným a šlechetným Avengers. Souboj století…? Událost, na kterou se nezapomíná…? Přes všechnu tu pompu a bombastičnost se mi však v hlavě objevuje zrádná myšlenka, že je toho tady až příliš, že je to zbytečně překombinované, cirkusácké, ztrácející smysl. Carlos Pacheco na druhou stranu mohl ukázat, co všechno v něm je, protože zvládnout ty hromady postav a udržet si přitom přehled a jasnou mysl, chce určitě pořádnou dávku umu a pevnou ruku. Pro nás čtenáře je tu pak spousta věcí k objevování.

Ricka Jonese ohrožuje vládce času Immortus. Aby se mu ubránil, použije Rick nově získanou „osudovou moc“ a přivolá si na pomoc sedm členů Avengers, kteří jsou každý z jiného času. Nový tým je okamžitě vtažen do víru dění a přestože nemají tušení, o co v této hře jde, o nepříteli nepochybují. Ani o úkolu ho zastavit. Scénárista Kurt Busiek se s přispěním Rogera Sterna pustil do ságy, která nejenom staví před Avengers nové výzvy, ale připomíná i mnoho z historie marvelovského světa. Znalci si tak mohou vychutnávat mnohé narážky a výjevy z minulosti jednotlivých superhrdinů či jejich protivníků. Příběh je nicméně samonosný, takže si ho užijí i ti, kdo zase až tolik zkušeností s vesmírem značky Marvel nemají. I přes poměrně komplikovanou strukturu vyprávění, je děj přehledný a srozumitelný. Hrdinové z různých časových rovin (stejně jako cestování časem) navíc autorům nabízejí zajímavé možnosti, které vytěžují, seč jim síly stačí. Samozřejmě v popředí zájmu stojí, co jiného než boj na tisícero způsobů. Konečně mluvíme tady o největších bojovnících Země. Šťávu a neuvěřitelnou energii všem bojovým scénám (a nejenom jim) pak dává fenomenální Carlos Pacheco, před jehož výtvarným cítěním se hluboce skláním. Jeho kresba je prostě skvělá a na ty úžasné panely, kterými pokryl stránky, se dá koukat zas a znova pořád dokola, aniž by se člověku omrzely. Je to on, kdo dal tomuto komiksu duši a bez něhož by to prostě nebylo ono.

Než se Avengers (tady ve složení Giant Man, Wasp, Hawkey a Black Panther) podívají na zoubek šílenému robotovi s božským komplexem, který si říká Ultron-5, musejí se vypořádat s nejednou lapálií, občas vycházející z jejich vlastních řad. Napřed jsou tu Páni zla a proradná zrada komorníka Jarvise, poté se společně s Captainem Amerikou vydají strojem času dr. Dooma do minulosti, aby vypátrali, jak to bylo s Buckym a baronem Zemem, aby se hned po svém návratu museli vypořádat s proměněnou realitou a Scarlet Centurionem. Setkání se syntezoidem Visionem konečně probudí v Avengers zájem o původce všeho zla Ultrona, a když je tento padouch zpacifikován už se na scéně objevuje Yellowjacket, jehož svatbu s Wasp nevybíravě přeruší Ringmaster se svým cirkusem. Řečeno jednoduše „pro tým superhrdinů práce až nad hlavu“. Přes všechnu snahu se začíst, mi jednotlivé příběhy malinko splývají. Těžko v nich hledám něco, co by mě zaujalo nad rámec průměrného zážitku a určilo sekvenci k zapamatování. Tento problém mám ostatně se všemi scénáři Roye Thomase, ať už jsou účinkujícími X-Meni, Defenders, Inhumans, neuvěřitelný Hulk nebo jako v tomto případě Avengers. Dokonce ani King Size Annual #2, který je součástí tohoto ultimátního kompletu a který vrací do hry původní tým Avengers, na tom nic nezměnil.

Telepat Quentin Quire alias Kid Omega možná ani sám netušil, co svým vpádem na konferenci o regulaci zbraní, způsobil a jak strašlivou lavinu uvedl do pohybu. Pro Cyclopse a Wolverina je spouštěčem roztržky, která rozdělí komunitu mutantů do dvou táborů. Scénáristé Jason Aaron a Kieron Gillen se pustili do konfliktu dvou prominentních mutantů s veškerou vervou a stvořili výjimečný příběh, který svým dopadem dalece přesáhl jejich pětidílnou minisérii. Na začátku je tým, který chrání svět, na konci dva rozzlobení muži, kteří si vybíjejí frustraci jeden na druhém a jejichž vize budoucnosti nemůže být odlišnější. Boj proti sentinelovi odkryl hloubku propasti mezi nimi a zdá se, že není síly, která by ji dokázala překlenout. Kdo z ostatních mutantů se přidá na tu či onu stranu, je pak předmětem zkoumání posledního sešitu Obrození. Co se týče výtvarné stránky, přestože každý díl kreslil jiný umělec, není to rozbité ani nesouvislé. Samozřejmě si okamžitě všimnete rozdílů ve způsobu kresby, v kompozici, faceliftu i rozložení panelů, ale najdete i spoustu společných znaků a vůli vytvořit stejnorodé prostředí, ve kterém se při přechodu z jednoho sešitu na druhý neocitnete pokaždé na jiné planetě. Když vezme do ruky tužku takový Carlos Pacheco, Alan Davis nebo Adam Kubert (abych jmenoval alespoň některé) je na výsledek jejich práce opravdu radost koukat.

„Před lety jsem spatřil narození Jean Greyové. Viděl jsem, jak z dítěte dospěla v ženu, jak převzala své předurčené místo mezi X-Meny. Viděl jsem ji zemřít… a viděl jsem ji znovu se zrodit jako Phoenix!“ Jenže teď je z ní vinou Masterminda neovladatelná Dark Phoenix, která je hrozbou pro celý vesmír. Scénárista Chris Claremont má neoddiskutovatelnou zásluhu na tom, že jsou dnes X-Meni tím, kým jsou - jednou z vlajkových lodí marvelovského vesmíru. On je pozvedl z prachu až k hvězdným výšinám a pak jim po dlouhá léta věnoval svůj um a péči. Dark Phoenix je v téhle záslužné práci navíc ještě milníkem. Představil nejsilnějšího člena týmu v jeho životné formě, ale zároveň mu nedal dojít odpuštění. Příběh tímto dramatickým zakončením nebývale zhořkl a nabral na závažnosti, která pak do budoucna dala autorům řadu podnětů ke zkoumání. John Byrne na pozici výtvarníka a spoluautora příběhu vdechl postavám přirozený sex appeal a zápletkám dynamiku a napětí. Jeho panely jsou krásně čitelné a přehledné, takže nehrozí, že se v nich ztratíte. Je střídmý v používání pompézních efektů, přesto vás provede dějovými zákrutami s neobyčejnou vervou a nasazením.

V roce 1975 nastartoval speciál Giant-Size X-Men #1 scénáristy Lena Weina a kreslíře Dave Cockruma novou éru marvelovské série X-Men. Byli to oni dva, kdo na scénu vrátili Wolverina a přidali do hry nové hrdiny: Storm, Colossuse, Nightcrawlera, Bansheeho a na krátkou dobu i Thunderbirda. Jejich nápadu se pak chopil Chris Claremont a společně s kreslířem speciálu Davem Cockrumem ukázal světu předávání žezla, původní X-Meni skončili a odcházeli, noví se poznávali a učili se, jak pracovat jako jeden tým. Vše pro ochranu světa, který je ani po všech těch letech nepřestal nenávidět a bát se jich. S druhou generací začala nová éra X-Menů, kteří si následně vydobyli post světové komiksové stálice. Tato kniha ultimátního komiksového kompletu představuje úplné začátky nového týmu. Deset sešitů nejrůznějších dobrodružství, s hrabětem Nefariou, s Kierrokem, se Stevem Langem a jeho sentinely a nakonec s Blackem Tomem Cassidym a Juggernautem. Jednotlivé příběhy mají solidní drive i zápletku, ale poněkud zkratkovité a náhlé konce. Rozuzlení příběhů se často odehraje na jediné stránce, v horším případě na několika málo posledních panelech. Jako by autoři už měli v hlavě nový nápad, nový příběh, a tak honem pryč se starým. Za mě dobré, ale s nějakými těmi rezervami.