Knihu otevírá krátký příběh “Letmé setkání”. Vypráví o dvou prastarých sithských mečích a o dvou Skywalkerech, kteří se téměř setkali. A taky o závodech kluzáků. Zkrátka pěkná jednohubka s pěknou kresbou.
Prvním hlavním příběhem je “Smrt naděje”. A je to skutečně přiléhavý název. Příběh navazuje na “Vzpouru na Mon Cale” a na zradu, která byla odhalena na jeho poslední straně. Tady vidíme důsledky té zrady a je to skutečně epické. Je zde beznaděj i velkolepá vesmírná bitva. Je zde také jedna z dalších ukázek přátelství, které je mezi Lukem, Leiou a Hanem.
Příběh “Ztrestání Shu-Torunu” navazuje na “Smrt naděje”. Je to takové ‘oko za oko’ aneb ‘Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku’. Luke, Leia, Han a pár dalších expertů se vydávají na trestnou výpravu na Shu-Torun. Prý nejde o pomstu, ale o vyřazení zásobování Impéria. Malé pomstě královně se ale nikdo nebrání. A jak už to bývá, všechno jde perfektně podle plánu, dokud do toho někdo nehodí vidle. Plán nabere jiný směr a začne jít skutečně o hodně. Stejně jako v předchozích příbězích je i tady perfektní scénář. Je to napínavé, je to dramatické a čte se to opravdu jedním dechem.
Všechny příběhy v knize mají několik výtvarníků. “Letmé setkání” má kresbu asi nejvíce osobitou a nemám ji co vytknout. Horší je to u příběhů “Smrt naděje” a “Ztrestání Shu-Torunu”. Občas je to takový ten styl, kdy máte pocit, že nečtete komiks, ale sledujete film. Zkrátka moc pěkná kresba. A občas je to naprostá katastrofa. Jenže tyhle příběhy hrozně moc táhnou scénáře, takže jsem se nakonec nějakými excesy v kresbě ani moc nezabýval.
Doktorka Aphra patří k tomu nejlepšímu, co Star Wars komiksy od Egmontu nabízí. Není to jen samotnou Aphrou, ale také existencemi, kterými se obklopila. Všichni jsou tak úžasně vynalézaví a krutí, až je to vtipné. Tato kniha navazuje na knihu, ve které Aphra získala krystal s šílenou myslí prastarého Jedie a ve které přehodila Luka Skywalkera upírské královně. V této knize krystal stále má, a v první části s názvem “Enormní zisk” se jej snaží prodat na aukci pro zločinecké bossy. A je to opět jízda a skvělá zábava. Asi není nutné zmiňovat, že to všechno nedopadlo podle plánu. Tradičně nezklamali zvrácení vražední droidi, ani Černý Krrsantan.
Druhá část s názvem “Já pán, ty pán” navazuje na předchozí příběh, a Aphra je zde vydírána svým bývalým droidem Nulákem. Ten si rozjel svůj zločinecký syndikát a posílá Aphru na loupežné výpravy, od kterých mimo jiné očekává, že zlomí její morálku. Důležitou roli zde opět hraje Aphřino geniální plánování, ale ještě důležitější je zde prvek, který v předchozích knihách zcela chyběl. Znovu se zde setkáváme s imperiální důstojnicí Tolvan, a s ní přichází i romantická linka. Není to žádná růžová knihovna a v rámci celé Star Wars série je to docela osvěžující.
Povedená je zde i kresba všech zúčastněných výtvarníků. Docela dost jsem si všechny příběhy užíval. Čtu tuto Star Wars sérii od Egmontu už měsíc a musím říct, že jsem z toho už docela unavený. Nadšení z prvních knih už bylo skoro úplně pryč a přečíst každou další knihou začínalo být těžší a těžší. A potom se vrátila Aphra a já jsem to celé přečetl na jeden zátah. Takže v rámci Star Wars komiksů si tohle 5* zaslouží.
Tahle kniha obsahuje pro mě možná nejužitečnější povídku ze všech Star Wars komiksů, které u nás vyšly - ‘Vzestup Kyla Rena’. Kylo Ren a První řád pro mě byli a stále jsou velkou záhadou a pořád nějak plně nechápu, co se sakra stalo mezi VI. a VII. epizodou. Tak teď znám alespoň pěkný origin Kyla Rena. Sice není jeho přechod na temnou stranu tak podrobně zmapovaný jako u jeho dědy, ale je zřejmé, že se jelo podle podobného scénáře. Stejně jako Anakin, i Ben s temnou stranou dlouho bojoval. Tenhle origin od Charlese Soula jsem si vážně užil. Kresba Willa Slineye je sice trošku hrubší, ale nejsou tam ty příšerné fotky obličejů a dobře se to čte.
Druhý příběh s názvem ‘Na kraji galaxie’ vypráví o pečlivě naplánované krádeži jednoho artefaktu, která nakonec opravdu nešla podle plánu. Hlavními protagonisty jsou pro mě zcela neznámé postavy, ale příběh má spoustu odboček ve formě vyprávění, ve kterých se setkáme mimo jiné s Hanem Solem a Chewbaccou, s Doktorkou Aphrou anebo jedním z Jedijských mistrů během rozkazu 66. Každá druhá postava má v rukávu zajímavou historku, o kterou se musí podělit s ostatními, i když jsou v naprosto nevhodných a vypjatých situacích. Celý tento koncept je docela zajímavý, protože všechno směřuje ke konci, kde se některé linky a vyprávění protnou, ale zároveň to rozbíjí kompaktnost celého vyprávění. Prostě je to roztříštěné a já jsem nad tím usínal několik dní.
Knihu uzavírá povídka ‘Oddanost’. Stejně jako druhá povídka ‘Na kraji galaxie’ se i ‘Oddanost’ odehrává mezi VIII. a IX. epizodou. Ukazuje dvě paralelně běžící mise. Na jedné se Po a Finn snaží sehnat nějaké zbraně pro Odboj, zatímco na druhé se generálka Organa a Rey vydávají na Mon Calu a ve jménu Odboje tam škemrají o lodě. Zase… Kromě pěkné kresby Luka Rosse nemá ‘Oddanost’ moc co nabídnout. Škoda, že celá kniha nebyla věnovaná Kylo Renovi a vzestupu Prvního řádu.
Při psaní tohoto hodnocení jsem dlouho přemýšlel nad tím, co to vlastně jsou generické příběhy. Neumím se rozhodnout, jak jsou na tom, v tomto ohledu, příběhy v této knize. Pokud jsou generické příběhy takové, které nijak neovlivní hlavní dějovou linku, pak příběhy v této knize generické nejsou. Byť to spojení s hlavním příběhem je často velmi tenké. V prvním krátkém příběhu Jasona Aarona nakoukneme opět do Obi-Wanova deníku. Je to pěkná vzpomínka na Lukovo dětství a na to, jak mu Obi-Wan dělal tajného strážného anděla. Kresba Mika Mayhewa je pěkná, ale občas to vypadá, že základem panelu je fotka postavy, nebo obličeje, které byly překreslené důležité obrysy. Nepůsobí to tak špatně, jako výtvory Salvadora Larrocy (který, bohům žel, nakreslil zbytek knihy), ale přesto se nad tím pozastavíte, protože to prostě ke zbývající kresbě okolo úplně nesedí.
Hlavními příběhy knihy jsou Popel Jedhy a Vzpoura na Mon Cale. V Popelu Jedhy se podíváme na měsíc Jedha, který byl téměř zničen ve filmu Rogue One. Právě tento příběh bych se nebál nazvat generickým, pokud by v něm nebyl začátek něčeho, co má poté pokračování ve druhém příběhu. V druhém příběhu Vzpoura na Mon Cale se dozvíme, jak rebelská aliance ke flotile přišla. Dějově to navazuje jak na Popel Jedhy, tak i na Moře v plamenech. Děj je sice přímočarý, ale není úplně triviální a nepostrádá humor. Celkově musím říct, že mě dějově celá kniha bavila. To už se ale nedá říct o kresbě. Oba hlavní příběhy kreslil Salvador Larroca, kterého už po několikáté kritizuji za vkládání fotografií obličejů herců do kresby. Vypadá to hrozně pitomě a kazí mi to zážitek ze čtení. Nejenom že ty fotky v kresbě razí jak pěst na oko, ale také někdy dělají příšerné grimasy. No hnus…
Tohle je opět velmi povedená kniha. Charles Soule jede. Darth Vadera musíte obdivovat i nenávidět zároveň a Soule tyto emoce umě zprostředkovává. Pro celou knihu, vyjma jednoho sešitu, zůstal v roli kreslíře Giuseppe Camuncoli, který se u mě dobře zapsal už v minulé knize. Má velmi pěknou kresbu bez výraznější osobité stylizace. Přesně to od Star Wars komiksu očekávám, tj. vizuální zážitek podobný filmům.
Hned v prvním příběhu ‘Moře v plamenech’ se odehrávají důležité události pro celý Star Wars vesmír. Právě tady je zažehnut oheň revoluce. Tady na vodní planetě Mon Cala. Příběh je pěkně vyprávěný a pěkně využívá prostředí vodní planety.
Druhý velký příběh knihy je ‘Pevnost Vader’. Vader se v něm opět vrací na planetu Mustafar. Na planetu, na které je velká koncentrace temné strany síly, na které se zrodil jeho rudý meč a konečně na které se v plamenech zrodil samotný Vader. Chce si zde postavit svou pevnost, ve které by mohl studovat temnou stranu a dostat od ní vše, po čem touží. Příběh není úplně špatně vyprávěný, má zajímavé momenty, ale tak nějak mě neuspokojil. Místo jasného vypointovaného vyvrcholení jsem dostal metafyzický závěr, který mi nenabídl jednoznačné odpovědi a závěry. Škoda.
Kniha obsahuje také kratší příběhy. Jeden z nich se jmenuje ‘Technologická hrozba’. Napsal ho Chuck Wendig a nakreslil Leonard Kirk. Ač je krátký, tak obsahuje dvě zásadní informace. Jednak poodhaluje jednu z motivací Darth Vadera a vysvětluje některé jeho činy z toho vyplývající. Potom také dává určité pozadí událostem z filmu Rouge One. Pro mě je to velmi užitečný příběh. Kresba Leonarda Kirka dokonale splynula s kresbou Giuseppe Camuncoliho. Víceméně jsem si nebyl jistý, který sešit Kirk kreslil.
Druhým krátkým příběhem je ‘Nebezpečné území’. Tarkin se skupinou lovců se snaží ulovit Dartha Vadera. Proč a jak se dozvíte při čtení. Někomu to může připadat zajímavé, ale mě to nic nedalo.
Oblečením Anakina do ikonické černé zbroje nebyl přerod na Darth Vadera ještě plně dokončen. Každý Sith musí mít svůj krvavě rudý světelný meč. A ten nemůže jen tak dostat, ten musí sám někomu vzít a poté jeho krystal znásilnit a emočně zlomit. Právě na takovou výpravu se v první části, s názvem ‘Vyvolený’, musí Darth Vader vypravit a je to jízda. Je škoda, že nám zde příběh nenabízí zbytky Anakinovy lidskosti. Nějaké vnitřní zaváhání. Ne, Vader je zde již psychicky hotový. Přesto pro něj cesta za vlastním mečem není jednoduchá. Utrpí nejeden šrám a bude muset zapojit veškerou svou technickou zručnost, aby byl schopen svou cestu vůbec přežít a dokončit.
Druhá část ‘Světlo pohasíná’ přímo navazuje na první část. Darth Vader zde dostává na povel skupinu inkvizitorů - bývalých Jediů, aby s nimi zlikvidoval všechny zbývající Jedie. Nejvyšší prioritu ze všech cílů má bývalá knihovnice z chrámu Jediů - archivářka. Skrývá něco, co musí Palpatinovi před svou smrtí prozradit. Ale znáte knihovnice. Jsou drsné. Takže ani tady nemůžete čekat nic menšího než epickou bitvu v knihovně.
“Dej ty špinavé ruce pryč od mých knih.”
Oba příběhy mimo jiné ukazují, že Darth Vader je po své přeměně v rámci Impéria nováček a pro mnohé je záhadou. Včetně představitelů armády a bezpečnostních složek. Nikdo si neuvědomuje, jaké má postavení a moc. Našli se dokonce tací, kteří na něj najali nájemné lovce. Skoro nikdo ještě nezná Dartha Vadera. To je vlastně jeden v nejlepších aspektů této knihy. V závěrečné krátké povídce ‘Pravidlo pěti’ se Vader postará o to, aby se to změnilo. Aby každý věděl, s kým má tu čest.
Charles Soule předvádí své autorské schopnosti a také Giuseppe Camuncoli ukazuje, že ví, jak se má Star Wars komiks kreslit. Moc se mi líbí, že celá kniha je v podstatě jeden souvislý děj, který navazuje na konec Epizody III - Pomstu Sithů.
V této knize se setkáváme s Landem Calrissianem v době, kdy už neměl Millennium Falcon, ale také ještě nevlastní město v oblacích na Bespinu. Nyní je jenom hráčem a zlodějem s obrovskými dluhy. Příští velká ‘rána’ by měla zalepit jeho dluhy, a ještě jej na nějakou dobu zajistit. Je to snadné, stačí ukrást z doků loď nějakého imperiálního pracháče. Nic se nemůže pokazit. První část knihy s názvem ‘Lando’ se dozvíte, jak se takový jednoduchý plán může kolosálně posrat. Někdy prostě šlápnete do zatraceně velkého lejna. Povídka má krásně atmosférickou a barevnou kresbu.
Druhá povídka je krátká a jmenuje se ‘Třináct beden’. Je to moc pěkný zlodějský příběh Sany a Landa. Úplně ho ale kazí fotorealistická kresba ksichtů. Jako kdyby někdo vystřihl obličej z fotky a přidal ho do kresby. Je to hnus.
Třetí povídka ‘Roztříštěné impérium’ nás v celé sérii (či spíše edici), pokud ji čtěte tak, jak ji u nás Egmont vydal, posunuje v čase o kus dále. Doposud se všechno odehrávalo mezi čtvrtým a pátým filmem. Zde jsme hozeni přímo do šestého filmu, do vrcholící bitvy o Endor a o druhou Hvězdu smrti. Zpočátku jsem byl potěšen, že je zde opět pěkná, nestylizovaná kresba, leč i zde se objevily prasárny, jako je počítačově rozostřené pozadí a divné ksichty. Ach jo… Naštěstí to ale není tak velký problém jako u ‘Beden’ a kresba je většinou pěkná.
Jak už jsem zmínil, děj začíná těsně před zničením druhé hvězdy smrti a ukazuje, že tím povstání zdaleka neskončilo. Spolu s pilotkou Sharou Bey a jejím manželem sledujeme, že i v následujících dnech a týdnech měli povstalci i zbytky imperiální armády napilno. Musím přiznat, že tohle mě moc nebavilo.
Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii se jedna doktorka archeologie nečekaně vydala na výpravu do chrámu zapomenutého řadu. Se svým otcem archeologem. S fašisty v zádech. Jestli vám to připomíná Indianu Jonese a poslední křížovou výpravu, tak to musí být podoba čistě náhodná. Obličej Indyho v této povídce s názvem ‘Aphra’ nenajdete. Ten je až v té druhé. Je to zábavné a děj skvěle šlape. Nechybí ani oba zabijáčtí droidi a Černý Krrsantan, u kterého občas zapomínám, že to není Chewbacca. Na kresbě spolupracovali tři výtvarníci a rozdíly v jejich kresbě jsou minimální. Přinejmenším mě jejich přechody nebily do očí. Navíc mi kresba silně připomínala Ú.P.V.O., což jsem tady vnímal silně pozitivně. ‘Aphra’ se zkrátka povedla.
Druhá povídka ‘Citadela hrůzy’ navazuje na tu první. Doktorka Aphra přesvědčila Luka, že to s ním myslí dobře a vzala jej do Chrámu zkázy. Možná si říkáte, že jsem už trapný, s tím Indym, ale počkejte až uvidíte ovládaného a zlého Hana Sola… Citadela hrůzy má pěknou atmosféru, která by se popravdě mohla přirovnat k atmosféře v Chrámu zkázy. Celý příběh pak docela pěkně vyvrcholí laserovou přestřelkou. Problémem ‘Citadely hrůzy’ jsou střídající se výtvarníci. Zatímco v první povídce byly přechody téměř neznatelné, taky je každý kousek nakreslený úplně jinak, výrazně jiným stylem a je výrazně jinak kolorovaný. Nejhorší byla kresba s fotorealistickým koloringem, protože to místy vypadalo, jako by tam někdo nalepil obličeje vystřižené z fotek. Ve výsledku to ale nebylo tak hrozné, aby to zkazilo zážitek ze čtení.
Škoda, že si celá kniha neudržela kvalitu prvního příběhu. Když jsem začal číst první příběh, nazvaný prostě ‘Darth Maul’, tak bylo od první stránky zřejmé, že ta kresba je něco extra. Ta se opravdu povedla a bavila mě. Včetně panelování. Zpočátku mě ale nepřesvědčil příběh. Je to nekončící monolog Darth Maula ceděný skrze zaťaté zuby. Jako správný Sith neustále přetéká hněvem, ale je také plný nedočkavosti a potřeby dokázat si své kvality a svou nadřazenost. Je odhodlaný konečně zabít svého prvního Jedie. I přes zákaz svého mistra. Scénář mě ale dostal ve chvíli, když se Maul poprvé střetl se svou plánovanou obětí, krásnou Jedijskou padawankou. Od toho okamžiku dostalo vyprávění ten správný náboj.
S druhým příběhem ‘Syn Dathomiru’ je to horší. Kresba sice není tak skvělá, jako v prvním příběhu, ale pořád je pěkná. Tady je problémem příběh samotný, který nemá čím zaujmout. Ukážou se tam všichni dosavadní Sithové, ukážou se Mandaloriani, pořád se bojuje, ale nic víc nedostanete. Pěkně nakreslená nuda. Celkové hodnocení zachraňuje první příběh.
Tahle kniha uzavírá sérii ‘Star Wars: Darth Vader’ z let 2015 až 2016. Sérii, ve které Darth Vader usiluje o znovuzískání přízně císaře poté, co ztratil důvěru po zničení Hvězdy smrti. Proti němu se objevila řada konkurentů a potíží, kvůli nimž se musel vydat na tenký led a musel rozehrát vlastní akce, které šly proti zájmům Impéria. Potlačením rebelie na Shu-Torunu má Vader císaři konečně dokázat, že si jeho důvěru zaslouží. Jeho konkurenti proti němu ale mocně intrikují. Planeta Shu-Torun je vulkanická a je téměř celá pokrytá oceánem lávy. Pro Impérium je významným dodavatelem železa a vzácných kovů. Veškerý život i těžba probíhá v podzemí. Příběh ‘Války na Shu-Torunu’ má tedy velmi exotické kulisy, ale dějově příliš neohromí.
Druhý příběh knihy se jmenuje ‘Konec her’ a Darth Vader zde po sobě defakto uklízí. Veškeré rozehrané linky se uzavírají a Vader dělá všechno pro to, aby nezůstal nikdo, kdo by mohl něco říci. Ale zbyli už jen takoví protivníci a spojenci, kteří se nenechají tak snadno zaskočit. Konec her je docela zajímavý, ale některé zvraty na konci jsou podivné.
‘Válku na Shu-Torunu’ i ‘Konec her’ nakreslil Salvador Larroca. Jeho kresba je pěkná, ale nenadchne. V knize jsou však také tři krátké příběhy, které nakreslili jiní výtvarníci a ty se mi líbily o něco více. Zvláště úvodní ‘Předehra’ se povedla. Nejen kresbou Leinil Yu, ale také scénářem, který je krátkou tragédií s esencí Dartha Vadera.
Příběh ‘Vader sestřelen’ začíná ve zběsilém tempu a s úžasnou kresbou Mika Deodata Jr. Ten se v tomto příběhu střídá v kresbě se Salvadorem Larrocou, který mu to trošičku kazí. Jestliže jsem si v předchozí knize (Vader a Stíny a tajemství) pochvaloval málo osobitou čistou kresbu, tak v této knize jsem rád, že ta kresba osobitá je. Mike Deodato zde odvádí nádhernou práci a jeho panely by mohly jít rovnou na plakát. ‘Vader sestřelen’ je šesti sešitová pecka s rychlým tempem a zběsilou akcí. Kromě Vadera tady nechybí kompletní posádka Millenium Falconu a také Doktorka Aphra a její úžasné zlé verze C-3PO a R2D2. Pecka!
Druhým příběhem v knize je ‘V utajení’, a je to krátká špionážní akce na Coruscantu. Rebelský agent dostane rozkaz osvobodit rebelské senátory před popravou. Povídka má noirové vyprávění, ale trošku ji tu atmosféru kazí všechny ty zářivé barvy Coruscantu. Kresba neoslní, ale jinak je to fajn.
Ve ‘Věznici povstalců’ se setkávají následky předchozích dvou povídek v této knize. Nebudu proto nic spoilerovat, ale můžu říct, že je to velmi intenzivní akce ve věznici, kde jsou ti nejhorší vězni zajatí rebely. V hlavních rolích jsou opět oblíbené filmové postavy Leia, Luke a Han, ale také některé postavy, které známe z předchozích knih. Celkem čtyři sešity nakreslené parádní osobitou kresbou Leinila Francise Yu.
Darth Vader už nemá důvěru. Císař jej viní ze ztráty Hvězdy smrti a zbavil ho velení imperiální armádě. Celkově dostává solidní čočku. Nejenom že s ním císař zachází jako s malým fakanem, ale navíc se nově musí zodpovídat velkogenerálovi Taggemu. Vader už si ale začíná rozjíždět vlastní plány a nebojí se jít na velmi tenký led. Setkal se totiž s rebelem, který zničil Hvězdu smrti a který dostal od Obi-Wana Kenobiho jeho vlastní starý světelný meč. Stůj co stůj musí zjistit, co je ten chlapec zač. I když při tom bude muset jít proti rozkazům a zájmům impéria.
Bude potřebovat finance, informace a soukromou armádu. Proto úkoluje lovce lidí a najímá si doktorku Aphru. A právě linka s Aphrou je parádní jízda. Už jsem o této archeoložce slyšel, že prý jsou její příběhy fajn, ale tak nějak jsem očekával, že to je kladná postava. Chyba lávky! Aphra je úžasně nemorální a zvrácená a skvěle doplňuje Vadera. Jsou tu dokonce i zlé protějšky C3PO a R2D2. Úplná cukrárna pro fanoušky temné strany. Je zábavné sledovat dobrodružství záporáků. Je zajímavé vidět Vadera, který najednou není na vrcholu potravního řetězce, jak musí maskovat své akce před svými kolegy a nadřízenými. Pořád je extrémně nebezpečný, ale už není nedotknutelný.
Kresba je perfektní. Není v ní místo pro nějaký výraznější autorský osobitý projev. Je precizní a čistá. A přesně takovou od této série očekávám. Vyprávěním navazuje na filmy, doplňuje je, a tak jsem rád, když navazuje i vizuál.
Leo bere to kolonizování planet z úplně jiného konce než všichni ostatní. Anebo alespoň než většina ostatních. Aldebaran i Betelgeuse jsou silně zaměřené na prostředí. Možná by se tomu dalo říkat environmental sci-fi, ale to by to mohlo vyznít jako ekologická agitka, a ta to určitě není. Mimozemská fauna a flóra hraje v celém cyklu obrovskou, a možná i nejdůležitější roli, ale není to primárně o potřebě chránit mimozemskou přírodu nedotčenou. Je to spíše o poznávání a porozumění. O tom nechat se okouzlit něčím nový a neznámým. V tom je Leo mistr. Ale to není vše. Důležitou roli hraje i kontakt jinými inteligentními formami života. Leo mám ukazuje, že ne vše můžeme hodnotit jen podle našich omezených měřítek.
Z anotace jsem měl pocit, že příběh Betelgeuse je jen dalším příběhem ze stejného Leoversa, který se příběhu Aldebaranu dotýká jen lehce. Opak je pravdou a já jsem rád, že jsem si před čtením Betelgeuse dal napřed opáčko Aldebaranu. Měl jsem taky strach, že když se na Betelgeuse opakuje scénář z Aldebaranu, tedy kolonisté, kteří ztratili kontakt se Zemí, že už nová kniha nebude tak originální. A opět jsem se naštěstí pletl. Ano, i zde jsou tendence vládnout malé kolonii tvrdou rukou a vše podřídit prospěchu společenství, ale to asi není překvapivé. To je téma staré jako fantastika sama. A navíc to není to nejdůležitější téma celé knihy. Hlavním tématem je otázka, zda má lidstvo právo kolonizovat planetu Betelgeuse-6. Lidstvo si totiž radou OSN odhlasovalo, že lidé mohou kolonizovat jen planety, kde nejsou tvorové s rozvinutou inteligencí, kteří používají nástroje a oheň. Splňuje ale Betelgeuse-6 tuto podmínku? Co jsou záhadní Jumové vlastně zač?
Kniha Betelgeuse pěkně rozvíjí záhadu kolem Mantisy z Aldebaranu. Opět se zde setkáme s většinou postav z Aldebaranu a Kim je zde hlavní protagonistkou. V Betelgeuse je mnohem více sci-fi prvků, než bylo v Aldebaranu. Je zde více cestování vesmírem a celkově více sci-fi techniky. Vyprávění příběhu příjemně graduje a konec se ubírá docela nečekanou cestou. Takže s příběhem jsem spokojený. Jasně, jsou zde určité prvky, které se mi až tak nelíbí, anebo se mi zdají divné, či naivní, ale to jsou nepodstatné detaily.
Kresba v Aldebaranu mi z počátku přišla trošku nepatřičná pro sci-fi. Nevadila mi, ale působila na mě jako klubácké dobrodružství v časopise ABC. Později si to ale sedlo a v Betelgeuse už to bylo od začátku v pohodě. Technika je technicky střízlivá, fauna a flóra fascinující a ženy… Leo nešetří s nahotou, což se mi líbí.
Doufám, že Crew brzy vydá pokračování, protože jsem zvědavý, kam se celý příběh bude ubírat.
Na třetí díl této archivní kolekce jsem se těšil. Kdysi jsem se četl Conana, který vyšel u Barlow Comics, a přestože to bylo příšerně vytištěné, tak bylo evidentní, že John Buscema Conana umí. V předchozí knize jsme dostali ochutnávku a tady jsme dostali Johna Buscemy pořádný nášup. Chvilku jsem přemýšlel, jestli mi přece jenom nechybí kresba Barryho Smitha. Říkal jsem si, jestli těch prázdných pozadí není nějak moc. Ale ne, nechybí a není. Buscema zkrátka umí a na jeho Conana se dobře dívá. Přesto si myslím, že byl v této knize překonaný, a to Nealem Adamsem v povídce Prokletí zlaté lebky, která dala jméno celému tomuto svazku. Adamsova kresba a práce s panely posunula tu povídku na úplně jinou úroveň. Ale k tomu se ještě vrátím.
I přes veškerou mou chválu výtvarné stránky musím zůstat s hodnocením této knihy poměrně nízko. Důvod je jednoduchý - příliš krátké a generické povídky. V předchozí knize jsem si chválil, jak na sebe téměř všechny povídky navazují a působí dojmem souvislého děje. Tak to mám rád. Tady je jenom jeden příběh delší, a to příběh z Kitaje tvořený povídkami Ohnivý vítr tajuplné Kitaje, Zkouška sedmi mečů a Svůdkyně z ohnivé věže. Ale to je všechno. Všechno ostatní jsou zcela izolované krátké povídky. Občas se v některé z nich objeví zajímavý moment, ale to nestačí. Většinou jsou tak krátké, že než začnou bavit, tak skončí, a jsou děsně generické. Jednou z mála povedených izolovaných povídek je již zmíněné Prokletí zlaté lebky. To mi připadalo poměrně dobře napsané a ve spojení se skvělou kresbou Neala Adamse to byla zábava.
Druhá kniha archivní kolekce je lepší než ta první. Nejenom po výtvarné stránce, ale také scénaristicky. Ale i tahle kniha mě na začátku vyděsila. Můžou za to obličeje Barryho Smitha. Já jsem ty jeho obličeje nemusel už v první knize, ale to co předvedl v úvodním příběhu s Elrikem z Melniboné, to je extrém. Naštěstí se potom jeho kresba zlepšila a ke konci knihy je už jeho kresba úplně jinde. Je detailní, hodně prokreslená a celkově bych řekl povedená. V obličejích je sice stále vidět jeho styl, ale už to není taková hrůza.
Několik sešitů v této knize nakreslili také jiní výtvarníci. Dva sešity s příběhem Bohové Bal-Sagotu nakreslil Gil Kane. Ta změna stylu oproti Barrymu je osvěžující. V posledních dvou sešitech se kresby série ujímá John Buscema. Ta změna stylu je obrovská, i když to tak na první pohled nevypadá. Kresba Johna Buscemy je oproti kresbě Barryho Smitha, hlavně v jeho posledních sešitech, značně jednodušší. Není tak prokreslená a tím pádem je přehlednější. Ne všechny panely mají nakreslené pozadí, ale zvýšila se tím dynamika vyprávění. No a pak hlavně obličeje jsou pro mě stravitelnější.
Co se týká scénáře, tak úvodní dva sešity s Elrikem z Melniboné jsou nejhorší také po příběhové stránce. Celkově to vůbec nefunguje. Objevuje se tam Elrik z Melniboné a protivníci z jiných světů, jenom proto, aby se spolu nějakou dobu bili a potom zase zmizeli. Nuda. Tady šlo jen o to použít v Conanovi známé jméno.
To Dcera pána mrazu, to je jiné kafe. Viděl jsem už několik jiných zpracování této povídky a je zajímavé je vzájemně porovnávat. Toho není špatné, byť je vykleštěné.
Od povídky Bohové Bal-Sagotu, tj. od třetího sešitu, pak na sebe všechny následující sešity souvisle navazují a dá se tudíž říci, že tvoří jeden příběh. Jeho součástí je i sešit Mořští jestřábové, který dal jméno celé této knize. Později dojde i na chapadla a na Rudou Sonju, která zde ještě nemá své legendární “šupinové bikiny”. Celkově se mi zde líbila atmosféra a Conanovo znechucení z civilizace.
Kniha má opět obsáhle bohusy a jedním z nich jsou i autentické instrukce, jak změnit a vykleštit Dceru pána mrazu, aby prošla přes tehdejší komiksovou cenzuru. Je škoda, že součástí bonusů není i ten původní komiks před zásahem cenzora.
Tento komiks mi prodala už jeho obálka. Jak jsou na obálce dvě nahaté holky, tak objednávám. Příběh je o krizi středního věku, tvůrčí krizi a krásách koupání bez plavek. Dvě holky se vydávají na výlet s cílem znovu nakopnout spisovatelskou kariéru jedné z nich. No a jak myslíte, že to dopadlo? ‘Jedna k jedné’ je naprosto pohodový komiks. Krásný únik z drsné reality do kempu Hladina, kde můžete vystavit slunci i ty části těla, kam vám slunce běžně nesvítí a každé ráno se můžete smát tomu, co jste vyváděli předešlý večer. Jasně, řeší se tam i nějaké ty splíny a depky, ale ne moc. Prostě na pohodu.
Kresba je svérázná a často má k dokonalosti hodně daleko. Je ale krásně hravá. Bavil jsem se panelováním a různými úhly pohledu. Některé panely jsou dokonce skvělé. A taky je tam Olinka a její gumoví medvídci.
Tohle se panu Vybíralovi opět povedlo. Naprostá pecka! Ta kniha je jiná, než jakou jsem si ji dopředu představoval. Vím, neměl bych to dělat, protože jsem potom často zklamaný. To ale není případ této knihy. Očekával jsem hlavně dobrodružství v “jiném” fantasy světě. Prostě začátek v reálu a potom šup skříní někam jinam, kde budeme až do konce. Jenže tady se větší část knihy odehrává v reálném světě. V reálném světě, který pociťuje následky událostí, kterých jsme byli svědky v onom “jiném” světě. Erwan a jeho přítelkyně jsou jediní, kdo tuší, co se děje, a kdo by snad mohl postupující katastrofu zastavit. Ale je to zábavné, napínavé, místy trošičku strašidelné, místy drsné, ale zároveň je to i romantické.
Kresba je úžasná a je plná detailů. V některých komiksech je skvěle nakreslená jenom příroda, nebo města. V jiných jsou pěkně nakreslení jenom lidé. Tady je úžasně nakreslené všechno. Přírodní scenérie jsou epické i tajemné, města jsou živá a plná detailů, a lidé jsou, i přes komiksovou stylizaci, takřka skuteční. A holky, ty jsou tady krásné…
Kniha je opět skvěle udělaná a má bonusy s nádhernými celostránkovými a dvoustránkovými malbami. Mám standardní verzi, ale držel jsem v ruce i limitku, a musím říct, že jsem zaváhal. Desky standardní verze jsou pěkné, ale limitka je nádherná. Už aby vyšla druhá, závěrečná kniha.
Tak tohle se vážně povedlo. Je to perfektní a řadí se to k nejlepším komiksům, jaké jsem četl. Je to chytré a zábavné od první stránky. Má to hloubku, ale zároveň tomu nechybí humor a hravost. Osm miliard lidí dostalo jedno přání a vypukl očekávaný chaos. Už jenom ten by stačil na fajnovou povídku. Ale Charles Soule zde jde mnohem, mnohem dále. Nechává čtenáře sledovat vývoj událostí daleko do budoucnosti. Je to takové postapo po velmi nepravděpodobné katastrofě. Budu se opakovat, ale je to perfektní a má to dokonce i povedený a uspokojivý konec.
Výtvarnou stránku měl opět na starosti Ryan Browne, který se Soulem dělal i Kletbu. S potěšením můžu říct, že tady odvedl daleko pěknější práci. Kresba je jemnější a preciznější. Více se mi líbí i barvy.
Je to zajímavá městská fantasy, která mě sice bavila, ale nadšení se nedostavilo. Má to zajímavou zápletku, která se postupně rozkrývá a uzavírá přes všech více než 700 stran. S tím “uzavírá” bych ale asi měl být opatrnější. Soule si nedokázal uhlídat kauzalitu, čili příčiny a následky, a vzniklo zde cosi jako časový paradox. Do poslední chvíle jsem doufal, že Soule přijde s nějakým uspokojivým vysvětlením, ale dopadlo to přesně naopak. Konec se zvrhl v jednu velkou šílenost, ve které už nebylo pro jakoukoliv logiku místo.
Jinak je ten svět ale vymyšlený dobře a zábavně. Líbí se mi zde použité principy magie a čerpání moci. Nemůžu se ubránit pocitu, že jsem něco podobného už viděl, ale zde se s tím pěkně pracuje. Oceňoval jsem při čtení zejména “indikátor nabití” u Čaroda a to, jak s ním Ryan Browne pracoval v kresbě. Líbí se mi zde nápady, které jsou bláznivé a zábavné a často mají své následky později v příběhu. Přestože je to dlouhé, tak to nesklouzne k epizodovosti, tedy k tomu, že by tam byly uzavřené menší příběhy s hlavním příběhem na pozadí. Tady se pořád jede hlavní příběh a nic tam není zbytečné. Moc mě nebavil veškerý děj, který se odehrává v Dutozemi. Přišel mi docela otravný. Je to ale neoddělitelná a důležitá součást příběhu.
Kresba je na první pohled pěkná a při rychlém čtení není co řešit. Při bližším pohledu a delším prohlížení panelů ale ten první dobrý dojem často opadl. Některé stránky jsou skutečně precizní a pěkné. Jinde mi ale obličeje připadaly škaredé a kresba příliš hranatá. Zpracování knihy je opět prvotřídní.
Parazmatek… Příhodný název. Tahle kniha vám dá pocítit velikost Bizárova šílenství, ale to je všechno. Nic víc. Nic co bychom neviděli už dříve. Miluju kresbu Tylera Crooka a ta je to jediné, co se mi na této knize líbilo. Je škoda, že zde ta úžasná kresba nevypráví skutečný příběh.
Příběh Aristophanie není tak úplně originální. Příběh několika sourozenců, kteří se nečekaně ocitli v magické válce dvou znepřátelených frakcí, a mohou sehrát klíčovou roli, by snad mohl být i označován za jeden z tradičních a osvědčených fantasy námětů. Při čtení jsem si vzpomněl na Letopisy Narnie, které teda znám jenom z filmu, ale zároveň jsem si vzpomněl i na romány Cliva Barkera, které jsou o hodně temnější než Narnie. Nicméně, přestože se zde nekoná žádná revoluce, tak jsem si to náramně užil. Je to dobře napsané. Je tam hodně povídání, ale vyprávění má to správné tempo. Není to uspěchané, ale ani to nikde nedrhne a pořád se něco děje. Navíc to neskutečně táhne výtvarná stránka. Prohlížet si ty panely je lázeň pro oči. Má to úžasnou kresbu, dynamiku, práci se stíny i barvy. Naprostá pecka.
Tak toto je velmi zajímavě a chutně namíchaný guláš. To co víme o původní Octobrianě jsou skutečně pouhé fragmenty, polotovary, ze kterých si každý může uvařit co se mu zachce. Pánové Marek Berger a Ondřej Kavalír přidali trošku Hellboye a potom tam nasypali celou hromadu nejrůznějších sci-fi námětů. Nakonec to ozdobili různými politickými a kulturními odkazy. Guláš ostrý jako když Indy mrská bičem.
Hodně se mi líbilo, že je tam zakomponovaná scéna s obřím radioaktivním mrožem. Celkově se mi mi asi líbila více první polovina knihy. Škoda, že se to poté úplně odklonilo od Ruska a komoušů. Pak už vůbec nezáleželo na tom, jestli je to Octobriana anebo nějaká úplně jiná ženská. Závěr se podle mě moc nepovedl. Celá ta sci-fi zápletka nakonec potřebovala nějak moc vysvětlování a tak nějak to ztratilo šťávu. Celkově jsem se ale bavil. Výtvarná stránka je povedená. Hodně se mi například líbily letecké scény. Měně jsem byl spokojený s lidmi, ale ani ti nejsou nakreslení vyloženě špatně. Chyběla mi větší ‘smyslnost’ Octobriany. Octobrianu jsem vždycky vnímal jako velmi živočišnou, divokou, až vulgární. To mi tady chybí, přestože je často nahá.
Potěšil mě doslov Tomáše Prokůpka. Sice jsem většinu toho četl už v knize o Bimbovi Konečném, ale nikdy neuškodí přečíst si to znova. Přál bych si, aby u nás někdy vyšel průřez tím nejlepším, co v zahraničí s Octobrianou vyšlo. Třeba to, jak šla na swingers party. :-)
‘Cyklus matky’ mě doslova vystřelil ze sandálů. S ‘Cyklem manželky’ mám po prvním přečtení trošku… nechci říct problém, je to stále na pět hvězdiček. Řekněme, že ‘Cyklus matky’ nastavil laťku tak vysoko, že je nepřekonatelná. Jsem zvědavý, jak to budu hodnotit za nějaký čas, až to budu číst znovu.
I druhá kniha s podtitulem Cyklus maželky je pohlcující. Její první část vás ihned vtáhne do děje a přiměje vás hlavní protagonisty milovat i nenávidět. Hodí vás to do 2000 let staré historie a plnými doušky vám to dá ochutnat život římské smetánky za císaře Nerona. Pak se ale vyprávění lehce změní. Místo intrik nastoupí více akce.
Oproti první knize je děj méně sevřený. Už to nejsou jenom intriky v císařském paláci a v domech patricijů. Dějí se zde mnohem větší události, a ty jsou velkolepé, ne že ne. Už zde ale není takové napětí v omezeném okruhu postav. Dojde zde na bitvu v Galii, dojde na požár Říma, ale ty nekonečné intriky a pletichaření z předchozí knihy jsou zde skoro ty tam. Dočkáme se jich zase až na konci knihy.
Postavy z Neronova okolí, které byly v prvním díle odstraněny, zde byly nahrazeny postavami jinými, ale typově naprosto stejnými. V druhé knize dostává větší prostor Lucius Murena a ukazuje se, že ani on, tváří v tvář všem událostem, nedokáže zůstat jenom kladným hrdinou. Je zde ale také spousta odboček k osudům lidí, kteří se v příběhu jen mihli, a kteří pomáhají vykreslit celou tragickou velikost požáru Říma.
Docela mě v této knize rozčilovaly vysvětlující obdélníky, které obsahovaly buďto text vypravěče, dokončení řeči z předchozího panelu, a nebo popis kde jsme, či na jakou osobu se děj zrovna zaměřuje. Občas to bylo nadbytečné a občas se těžko rozlišovalo, o co jde.
Kresba je opět famózní a celostránkové pohledy na Řím vyrážejí dech.
Zase pět hvězdiček, u Tonyho Sandovala nemůžu jinak. A to i když je to nehorázně krátké. Přestože je to Sandovalova prvotina, tak to má všechno, co na jeho komiksech miluju. Temnotu, romantiku, erotiku, tajemno, emoce, zuby i vodní havěť. Prostě všechno, včetně díry místo srdce, kterou později použil i v Doomboyovi. To všechno dohromady totiž vytváří hodně specifickou náladu. Tak trošku jsem věděl, co mám od tohoto komiksu čekat a přesto jsem byl příjemně překvapený lehkou hororovou atmosférou. Kresba je Sandovalovsky osobitá, ale byl jsem překvapený dvěmi polohami v koloringu, kdy některé části jsou stínované jenom jednou barvou. Nevím, jestli je v tom nějaký hlubší smysl, či záměr, já jsem ho neviděl, ale zároveň mi to vůbec nevadilo. Většinu komiksu tvoří plně barevné akvarelové stránky. Jsem rád, že Sandovala u nás vydává Comics Centrum a navíc ve velkém formátu. Jeho výtvarno si to zaslouží. Jenom by mohli zvednou kadenci, protože Sadovala chci více, více, VÍCE!
Perfektní! Nevím, jestli to je lepší než Rozsudek nad Gothamem, jak hodně lidí píše, ale je to skvělé. Je to dobře ujeté a skvěle nakreslené. Všichni jsou tady krásně temní a drsní. Těžko říct, jestli se mi více líbilo, když po sobě Batman s Dreddem šli, anebo když tady spolupracovali, ale ta část, kdy spolu na motorkách projíždí Megakoulí, je prostě super. No a moment, kdy se z Jokera stane temný soudce… paráda! Fakt jsem se dobře bavil a už vím, že Legendy DC: Batman/Dredd prostě potřebuju.
Perfektní! Nevím, jestli to je lepší než Rozsudek nad Gothamem, jak hodně lidí píše, ale je to skvělé. Je to dobře ujeté a skvěle nakreslené. Všichni jsou tady krásně temní a drsní. Těžko říct, jestli se mi více líbilo, když po sobě Batman s Dreddem šli, anebo když tady spolupracovali, ale ta část, kdy spolu na motorkách projíždí Megakoulí, je prostě super. No a moment, kdy se z Jokera stane temný soudce… paráda! Fakt jsem se dobře bavil a už vím, že Legendy DC: Batman/Dredd prostě potřebuju.
Tak tohle je parádní drsňárna. A navíc je to vtipné, bezesporu i díky překladu. Je to skvělý crossover! Je to svižné a z Dredda i Batmana je tam to nejlepší. Skvělá je i kresba. Bisleyho specifický styl mi někdy úplně nesedne, ale tady je to dokonalé. Jaké by to asi bylo ve velkém formátu?
Bohové a smrtelníci je origin, který byl předlohou pro první film s Gal Gadot. Je staré, naivní a poměrně ukecane, ale je to i úžasně nakreslené a já jsem se zkrátka bavil. Je to příběh plný řeckých bohů. Asi jako Souboj titánů. Prostě příjemná pohádka, která neurazí.
Retro origin je brutálně naivní a pitomý. A taky příšerně nakreslený. Ale zároveň je to úsměvné. Taková nechtěná komedie.
Po povedené první knize sklouzává ta druhá pomalu, ale jistě k nepovedenému konci. Od postupného a zábavného poznávání nových kolegu se příběh překlopí do celoplanetární akce, do které jsou zapojení úplně všichni superhrdinové světa. Je to jedna velká, hromadná, dlouhá a nepřehledná bitva s pitomým koncem. Je to škoda, protože začátek byl skvělý.
Retro sešit má jenom pěknou kresbu. Bohům žel postrádá jakoukoliv logiku. Alespoň že má jen na pár stran.
Tahle kniha by ještě nejspíš ležela nerozbalená v jednom z knižních komínků u zdi, kdyby jeden z autorů, kreslíř Barry Kitson, nebyl hostem na vídeňském Comics-Conu. A protože oba díly JLA: Rok jedna jsou to jediné, co od něj mám, bylo jasné, že je musím rozbalit a přečíst. Zpočátku se mi příběh zdál naivní a jednoduchý. Možná to bylo proto, že autoři na začátku se samotným vznikem ligy vzdali hold původnímu vzniku z roku 1962 (ten je jako retro komiks na konci knihy). Potom ale příběh začal nabírat na komplexnosti a já jsem si ho náramně užil. V příběhu mají prostor nejen civilní životy jednotlivých členů ligy, ale nechybí ani reakce okolí na vznik ligy. Příběh totiž nezapomíná ani na ostatní existující týmy superhrdinů a my můžeme vidět jejich reakci na vznik ligy. S jedním z těchto týmu, s Doom Patrol, si dá dokonce JLA na konci této knihy týmovku a je to parádní. Nechybí ani rozpory mezi jednotlivými superhrdiny a rozčarování z toho, že i superhrdinové jsou většinou pořád jenom lidmi s jejich chybami. Určitě bych to nenazýval dekonstrukcí žánru, ale je to osvěžující.
Co se týká kresby, tak jsem možná ovlivněný tím, že jsem se s Barrym Kitsonem setkal, ale jsem s kresbou velmi spokojený. Je to velmi pěkný superhrdinský mainstream.
Teď už je mi jasné, že se celý Akira skládá ze dvou trilogií. První trilogie je o probuzení Akiry a zničení Neo-Tokia. Ta druhá je o růstu Tecua a… a tady nechci předjímat, ale byl jsem teď na Akirovi v kině, a tak už mám představu, jak se to celé může uzavřít. První trilogie měla úžasné tempo a každá z knih byla trošku jiná. Ve čtvrté a páté knize mám pocit, že se to celé točí dokola a příběh se posunuje kupředu jen velmi pomalu. Možná je to i tím, že se to celé odehrává ve zničeném velkoměstě, na troskách mezi polámanými mrakodrapy. Na chvíli je to atraktivní prostředí, ale brzy se okouká a začne být monotónní. Asi nepřekvapí, že kresba je pořád stejná, tj. pořád stejně skvělá.
S každou další knihou se příběh Akiry mění. V podstatě už první kniha byla “postapo”, ale tak nějak už přeléčené. Po konci třetí knihy tady ale máme “postapo” se vším, co k tomu patří. Kulty, sekty a anarchie. Pár přeživších hrdinů se snaží dostat z místa A do místa B, zatímco jiní zneužívají nově nabytou moc. Příběh se zde příliš neposunuje. Spíše se nastavují nová pravidla v nové realitě a vyvíjí se hlavně Tecua a jeho schopnosti. Není to špatný díl, ale připadá mi méně zajímavý než ty předchozí.
Notyvole… To je má autentická reakce na závěr knihy. Ale pojďme od začátku. Akira je vzbuzený a na útěku. Tím se z něj stává míč ve hře, o který usilují hned čtyři týmy najednou. A je to mazec. Čtyři týmy a všichni proti všem. Z Neo-Tokia se stává bitevní pole a celé to připomíná bláznivý akční film. O Akiru se všichni neustále přetahují a vzájemně si jej kradou. Jako by to ani nebyl člověk, ale kus hadru. Bojuje se všemi prostředky a naprosto bez skrupulí. Hodně se mi líbily scény, kde hlavní hrdinové projíždí ukradeným tankem skrze domy se spícími lidmi. Tak trošku drsná komedie, která ale směřuje k nečekanému. Na konci se totiž hodně intenzivně ukáže, o co se vlastně celou dobu hrálo. Kdo je teď padouch a kdo hrdina?
Ultimátní jízda od začátku do konce. Všechny postavy jsou tady skvělé. Jenom si už nejsem jistý, kdo je padouch a kdo hrdina. Což je ve své podstatě skvělé. Protože černobílá je tady jenom kresba, narozdíl od postav a příběhu. Nejsou totiž důležité jenom činy a použité prostředky, ale také motivace, která za vším stojí. Protože ve své podstatě je motivace všech, kromě armády, velice pochybná. A když už jsem zmínil kresbu, tak ta je skvělá. Perfektně prokreslená, ale pořád přehledná. A to i v akcích a soubojích.
Měl jsem strach, aby to nedopadlo jako s jinou sci-fi manga klasikou - Ghost in the Shell - která se mi popravdě nečetla moc dobře. Akira je ale jiná. Má skvělé tempo a dobré postavy. Hlavní hrdinové příběhu nejsou žádní klaďasové. Jsou to “mladý zdravý delikventi první jakosti” a členové motorkářského gangu. Na jedné ze svých vyjížděk narazí na cosi, se je nenávratně zatáhne do záležitosti, o kterých neměli nejmenší tušení. Zápletka se odkrývá pozvolna a vyprávění postupně zrychluje. Konec knihy patří velkolepé motorkářské akci, která vás nenechá vydechnout. Nehýří to přehnaně humorem, ale vtipné momenty tomu nechybí. Když je potřeba, tak je to pěkně drsné, ale není to přehnaně explicitní. Docela mě to chytlo a těším se na pokračování.
Tato kniha se postupně vyvíjí. Já vím, každá kniha se postupně vyvíjí, ale tahle kniha vám na začátku nastaví určitý pocit, dojem, a ten potom postupně proměňuje a prohlubuje. Ve chvíli, kdy už nečekáte, že vás ještě překvapí, se úplně změní. Měl jsem už napsaný první nástřel hodnocení a celou stránku poznámek, tj. byl jsem někde za půlkou knihy, a najednou jsem zjistil, že to můžu celé zahodit.
Zpočátku jsem si kladl otázku, proč tenhle komiks vlastně vznikl. Je to nějaký druh terapie, sebemrskačství, anebo exhibicionismus? Na konci na to čtenáři dostanou odpověď. Už od začátku ale nebylo pochyb o tom, že je za ním kus odvahy. Štěpánka se zde zcela odhalila a obrazně si stoupla před veřejnost s transparentem "Klidně si mě suďte". Protože tendence soudit čtení této autobiografie zcela jistě vyvolá. Zejména první půlka knihy, kdy jsem více sympatizoval s klukama, které Štěpánka sbalila a potom odkopla.
Je ale nefér hodnotit někoho optikou vlastních citů, zkušeností a tužeb. Hodně to k tomu svádí, ale každý jsme jiný a svou cestu ke svému štěstí si každý musí najít sám. A také má každý jiné traumata. Už to, že mě tento komiks donutil nad tím přemýšlet, je docela fajn. Druhá půlka komiksu mi pak v těchto úvahách dala zcela za pravdu.
Ve druhé půlce totiž zjistíte, že nečtete příběh holky, která neví co chce, ale sledujete příběh někoho, kdo je podvědomě ovládaný zneužitím, které už dávno vytěsnil. Zjistíte, že jsme všichni ovlivňováni našimi zkušenostmi z dětství. Zjistíte to i díky edukativní pasáži knihy, která vás komiksovými prostředky seznámí s odbornými poznatky z teorie citové vazby. Zjistíte, že tato kniha má něco společného s Thompsonovým komiksem Pod dekou, což je hodně dobrá společnost.
Je obdivuhodné, jak Štěpánka dokázala sepsat něco tak komplikovaného do scénáře. Do scénáře, který pěkně pracuje s možnostmi komiksu. Najdeme zde různé experimenty s panely, jako například vývojové diagramy, různé srovnávání a tak podobně. Kresba má jasný rukopis a je příjemná na čtení. Celkově můžu říct, že mě to nakonec hodně bavilo a to po všech stránkách.
Tak jsem se dočetl až na konec Knightfallu a musím říct, že to byla fajn jízda. Zvláště tato poslední kniha mě hodně bavila. Jak příběhem, tak i kresbou. Bruce Wayne se musel vrátit k více intelektuální činnosti a nový Batman řádní dosud nevídaným způsobem. Do pokračování už jsem jít nechtěl, ale asi to přehodnotím.
Ten příběh mě baví, ne že ne. Ale četl jsem tu knihu hrozně dlouho. Bůh suď, jestli je to mnou, anebo tou knihou. Ale baví mě to. Má to dobrou atmosféru, stupňující se napětí a kupodivu to nepostrádá ani kapku humoru. Je zde dobře vykresleno, jak Batman ztrácí stále více sil a jede až do úplného dna. Ještě více mě ale baví kresba a barvy.
Docela jsem se toho bál, protože mě superhrdinové v poslední době nějak přestávají bavit. Slavný Knightfall jsem si ale nemohl nechat ujít. V prologu byl povedený především Baneův origin a tak jsem byl zvědavý, jak to bude pokračovat tady. S úlevou můžu konstatovat, že to vůbec není špatné. Příběh je dobře vyprávěný a příjemně graduje. S tím, jak stoupá Batmanovo celkové vyčerpání, tak roste i tísnivá atmosféra v celém Gothamu. Tady s Batmanem hodně soucítím, protože jsem sám v poslední době docela unavený a tak mi ten příběh fakt sedl. Docela si užívám i kresbu a to od všech zúčastněných výtvarníků. Je pěkně dynamická a někdy vyloženě potěší pěknými detaily, jako je třeba spadané podzimní listí, které poletuje za uhánějícím Batmobilem.
Komiksové komplety z trafik jsem přestal kupovat, protože se mi začaly nepřečtené hromadit. Asi už mě superhrdinové neberou tolik jako dřív. Slavný Knightfall jsem si ale nemohl nechat ujít. Nyní, když ho mám kompletní, jsem se konečně pustil do jeho čtení a doufal jsem, že nebudu moc zklamaný. Zpočátku jsem si na styl vyprávění musel chvilku zvykat. Přišlo mi to přestřelené a příliš naivní. Ale potom si to sedlo, zvykl jsem si a musím říct, že jsem se docela i bavil. Azraelův origin jsem neznal a i přes ty pitomosti kolem řádu a démona, které obecně u Batmana moc nemusím, je to docela fajn. Zajímavější je ale origin Banea. Ten byl napsaný nadčasově. Stěžovat si nemůžu ani na kresbu. Je devadesátková, přehnaná, ale má docela dost silných momentů. Co mě nepříjemně překvapilo, je celková kvalita knihy. Pevné desky už nejsou tak pevné, jak u těchto kompletů kdysi bývaly. Vazba ale stále drží.
Po úžasné obálce přišly první stránky a já jsem měl pocit, že je zde všechno špatně. Nelíbily se mi barvy, nelíbil se mi lettering, nelíbil se mi styl vyprávění a hlavně se mi nelíbil hlavní hrdina a jeho charakter. A taky se mě to nedokázalo emočně dotknout. Vážně, znásilnění a vraždy manželky a dcery hlavního hrdiny mě nechali zcela chladným. Z hlavního hrdiny jsem měl pocit, že jej to spíše nasralo, než že by jej to zlomilo.
Většinu textů knihy tvoří monolog, nebo spíše myšlenky hlavního hrdiny. Na monologu není nic špatného a často je zábavný. Ale tady je ho prostě příliš moc. Nemůžu tomu ale upřít fakt, že i přes ten příliš dlouhý monolog si to nakonec dokázalo vybudovat solidní atmosféru. Celý příběh se mi z počátku zdál trošku přitažený za vlasy a o to více mě na konci překvapilo, že je založený na skutečných postavách a událostech. Překvapilo mě i konečné vyústění příběhu a jeho pointa. Pozitivně překvapila, nutno podotknout. Tak nějak celému příběhu dala vyšší smysl.
Příjemným překvapením knihy je bonus ve formě přiloženého dopisu, který dostal hlavní hrdina od své dcery. Dopis je do knihy vložen v obálce.
Je to tak trošku schématické dobrodružství, ale pořád je to zábava. Záporáci z Vatikánu jsou krásně zlí, zatímco hlavní hrdina je správný rebel a proutník, ale zároveň je chytrý a vzdělaný. A samozřejmě, krásné ženské jsou nebezpečné a zrádné. Indiana Jones osmnáctého století. Stačí to, ale víc než zábavu od toho nečekejte. První knihu jsem si pro zopakování chtěl jenom prolistovat, ale nakonec jsem ji kompletně přečetl a vůbec mě to opakované čtení nenudilo. Věřím, že to tak bude i před třetí knihou, kdy si pro zopakování znovu dám tuto druhou. Mariniho kresba je pořád skvělá, samozřejmě.
Než jsem se pustil do této druhé knihy, tak jsem si dal znovu tu první. První kniha je úžasná. Má dobře vystavěný příběh a zápletku a má dobré tempo. Od druhé knihy jsem čekal to samé. Tedy ne nové budování zápletky, druhá kniha je přímé pokračování té první, ale čekal jsem stejné tempo. Mám ale pocit, že zde příběh trošku zvolnil. I druhá kniha obsahuje čtyři alba (dva cykly). První cyklus je přímým pokračování první knihy, a i přes již zmíněné zpomalení pěkně celý příběh o epifytu ukončuje. Navíc to má pořád tu úžasnou kresbu z první knihy.
Čtvrtý cyklus navazuje na předchozí děj volně. Odehrává se sedmnáct let po třetím cyklu a rozvíjí důsledky předchozího děje. Ale také přináší již viděná témata. Zlomeného Metabarona, syna toužícího zabít otce a shrnutí historie celé Metabaronské kasty. Není to úplně špatné, ale už to není tak “nové” jako předchozí tři cykly. Ani záporáci tady nejsou tak zlí, jak jsme u Metabaronů zvyklí. Úplný čajíček. Navíc zde došlo ke změně kreslíře a je to bohužel změna k horšímu. Výsledné hodnocení je tedy spíše jen za první cyklus.
Z dětství si pamatuji jen pár příběhů z této knihy. Některé jsou vtipné, některé jsou děsně naivní a u některých jsem si říkal, že dneska by se to snad už ve Čtyřlístku ani objevit nemohlo. Celkově je to ale nostalgie jako kráva. Šestá kniha se mi asi líbila o chlup více, ale i tak dám stejné hodnocení. Zcela neobjektivně a s respektem k věku. Vždyť ty příběhy jsou starší než ja…
Sněhulení se BeeSeemu a Patovi povedlo. BeeSee se oproti příběhům Melouna&Sirky mohl více odvázat, a to nejen ve slovníku a v lechtivých scénách, ale také v tématech. Kromě běžných srandiček tak můžeme číst, že sněhuláci řeší podobné společenské a kulturní události jako my. Místy je to opravdu povedené a je z toho zřejmý dobový kontext.
Oproti již zmíněnému Melounu&Sirkovi mě zde více baví i kresba.
Kamarády je potřeba podpořit a tak jsem se stal majitelem Melouna&Sirky. Jenže nejsem cílovka. Vůbec. Příběhy jsou to jednoduché a naivní. Inu, pro děti. Jako dospělý jsem tam nic zajímavého nenašel a všiml jsem si i chybiček, kterých si děti možná nevšimnou. Ale na druhou stranu, jak píše BeeSee v jednom ze svých komentářů, nedělejme z dětí blbce. Když už jsem zmínil ty komentáře… Každou epizodu uzavírá BeeSeeho povídání o okolnostech vzniku každé epizody. To je docela fajn.
Překvapením pro mě byl velký rozměr tohoto souborné vydání. Myslím si, že je to zbytečné. Možná to dokonce dělá medvědí službu. Kresba nemá tolik drobných detailů, které by na velkém formátu mohly vyniknout.
Bohům žel, musím Melouna&Sirku hodnotit jako dospělý, ne jako dítě.
Tohle je úplně nový svět. Svět, který tak trošku paroduje svět Marvelu, se všemi jejich létajícími pevnostmi S.H.I.E.L.D.u a zločineckými organizacemi Hydra a A.I.M. Nový svět s brutálnější akcí. Tohle by v Marvelu neprošlo, říkal jsem si. To jsem se ale pletl, protože to u Marvelu původně vyšlo. Na rozdíl od klasického Marvelu tady ale nejsou superhrdinové. Jsou zde jen superpadouši a agenti S.O.S.
Je to také svět, který vzdává hold starým pulpovým příběhům se všemi jejich šílenými vědci, karnevalovými škraboškami a kosmickými plazmovými pistolemi. Je to velmi zvláštní kombinace, která mě bila do očí svou přepáleností a neuvěřitelností. Něco takového jsem po ‘Criminalech’ a ‘Zabij, nebo budeš zabit’ nečekal.
Co se týká příběhu, tak ten je parádní. Stejně jako nápad dát superpadoucha, zbaveného superschopností, do programu na ochranu svědků. Je zábavné sledovat, jak se ve světě běžných smrtelníků trápí. Je zábavné sledovat všechny jenom nemorální myšlenkové pochody a činy. Jenomže tato zápletka nevydrží dlouho. Hlavní hrdina nezůstane bez superschopností napořád a příběh se překlopí někam jinam. Ono to asi není překvapivé. Kdyby se to celé nezvrhlo, tak ta kniha nemá přes 360 stran. Důležité je, že to zůstává zábavné.
U kresby Seana Phillipse se často nechám zaskočit tím, jak na mě na prvních stránkách působí, když se k ní po delší době dostanu. Jako bych očekával něco lepšího. Je to tím, jak si jeho komiksy pamatuji. Ale výsledný dojem nezanechává jen kresba samotná, ale to, jak funguje společně s příběhem. A to si pište, že vždy funguje naprosto perfektně. Po dvaceti stránkách už vždycky nemůžu přijít na to, co se mi vlastně nezdálo. Ta kresba je perfektní. O Phillipsových obálkách nejde říct nic jiného, než že jsou geniální a dokonalé. Ještě že jich je plná bonusová část knihy.
Každý jeden den je jeden z komiksů, které nikdy nebudu číst na veřejnosti. Připadal bych si hloupě, kdyby mě při čtení viděl někdo cizí brečet. Vy to tak nejspíš budete mít také. Zároveň je to ale komiks, který není úplně jednoduchý na pochopení. I když jsem ho četl už několikrát, nyní dokonce v češtině, Crwi díky, tak mám přesto pocit, že mi některé drobnosti stále unikají. Abych nebyl pochopený špatně - ten komiks je úžasný a krásný, a považuji ho za jeden z nejlepších komiksů všech dob. Ale jeho sdělení a pointa jsou těžko uchopitelné a vzdorují pokusům o přesný výklad. Hodně z jeho myšlenek se dá vyložit mnoha způsoby a vy až po nějaké době můžete přijít na to, že to mohlo být myšleno jinak, než jste to pochopili napoprvé. Každá kapitola vytváří specifickou směs emocí a dojmů, které se postupně ukládají a skládají ve čtenářově hlavě, aby potom na konci knihy vytvořili jeden dokonalý a komplexní obraz toho, o čem vlastně život je.
“Život je jako knížka, synku. A každá knížka má konec. Bez ohledu na to, jak moc se ti ta knížka líbí, dostaneš se na poslední stránku a knížka skončí. Žádná knížka není bez konce úplná. A když se tam dostaneš, když si přečteš poslední slova, teprve pak poznáš, jak byla dobrá. Bude ti připadat skutečná.”
Není tajemstvím, že hlavní hrdina Brás de Oliva Domingos na konci každé kapitoly zemře. Co to znamená? Snaží se tím autoři říct, že každý den stojí za to žít, protože nikdy nevíš, jestli není tvůj poslední? To jistě ano. Nestačí totiž jen snít, že bude líp, ale lepší je se za svými sny vydat. Stačí se jen rozhodnout a otevřít oči.
Tento komiks je plný hlubokých myšlenek a životních mouder. Možná to zní jako klišé, ale až to budete číst, tak vás to dostane. Zazní tam také, že "Smrt nám dává úplně jinou perspektivu na život a všechno ostatní". Možná že právě to je ten důvod, proč Brás musí na konci každé kapitoly zemřít. Všechny kapitoly ukazují takové ty důležité dny, které se vám jednou provždy vryjí do paměti a možná vás i navždy změní. No a Brásova smrt nám umožní podívat se na takové chvíle i z jiné perspektivy a celé to zintenzivní.
Tento komiks ale nemá geniální pouze příběh, ale také kresbu. Výtvarná stránka této knihy je naprosto úžasná! Miluji kresbu obou bratrů a tady je navíc doplněná o úžasné barvy Dava Stewarta. Atmosféra kresby a barev skvěle podtrhuje atmosféru a nálady ve vyprávění. Jak je uvedeno v bonusovém materiálu knihy – Fábio Moon a Gabriel Bá se nesnažili, aby svět v komiku vypadal reálně. Oni se snažili, aby emoce toho světa působily reálně. Myslím, že se jim to podařilo.
V této druhé knize jsem si k Elrikovi konečně našel cestu. Tady je konečně hrdinou, jehož příběhy chci sledovat. Nutno podotknout, že první kniha tomu položila nutné základy. Navíc zde Elrik získal parťáka, který jej správně doplňuje. Kresba je opět naprosto skvělá. Doufám, že se dočkáme nějakého pokračování.
Po předmluvě Neila Gaimana jsem došel k závěru, že Moorcock je asi opravdu zásadní autor. Až příště navštívím rodiče, tak musím pohledat na půdě. Jedna kniha s Elrikem by tam měla být z dob, kdy jsem chodil do Levných knih častěji než do školy na přednášky. Po těch letech si její děj už vůbec nepamatuji. Jenom její obálka uvízla v paměti.
Kniha začíná úžasnou předmluvu Michaela Moorcocka, literárního otce Elrika. Komentuje v ní různá komiksová zpracování svého díla a zasazuje vznik Elrika do dobového politického kontextu. Zkrátka parádní předmluva. Druhou předmluvu napsal Alan Moore. Je plná květnatých popisů a přirovnání, plná vzletných myšlenek, ale výsledkem toho je, že se to nečte úplně snadno. Stejně jako se mi snadno nečetl samotný komiks…
Napřed jsem chtěl napsat, že je pro mě Elrik těžce uchopitelný. Když jsem nad tím ale chvíli přemýšlel, tak jsem došel k závěru, že se mi prostě jenom nelíbí styl vyprávění. A nelíbí se mi tento typ hlavního hrdiny. Hlavní příběh a jeho zápletka jsou vlastně hrozně jednoduché. A konec slibuje i zajímavé pokračování. Jenže je to celé obalené něčím, co by samo o sobě bylo zajímavé, kdyby se to více rozvedlo, ale tady je to špatně namíchané. Hrozně moc se toho stane na malém prostoru. Hodně se mluví, hodně se “fňuká” a epické věci kolem se dějí jen tak mimochodem. Skoro jako samozřejmost, které se nikdo moc dlouho nediví. Máme tady mocného vládce, který vládne magií, všichni se jej bojí, ale zároveň je tak slabý, že bez své čarodějky a krve obětí sova “doleze na hajzl”. A ty rozhodnutí, které dělá, to je nepochopitelné. Je těžké se s někým takovým ztotožnit.
Kresba a barvy jsou úžasné. Zpočátku jsem si říkal, že je škoda, že to nevyšlo ve velkém formátu v integrálu s pevnou vazbou. Potom jsem ale došel k závěru, že s takovým příběhem to stačí takto. Ale třeba mě druhá kniha nadchne. Uvidíme…
EDIT: Během čtení druhé knihy jsem Elrikovi přišel na chuť a tak jsem si přečetl znovu tuto knihu a jsem k ní teď trošku smířlivější. Spousta věcí, které jsem napsal pořád platí, proto to nechci přepisovat. Chci zachovat první dojem z té knihy. Je ale potřeba si uvědomit, že tato kniha teprve představuje čtenáři celý svět a co z Elrika udělalo to co je v druhé knize a v případných dalších knihách. Také už nemám dojem, že se zde mrhá epickými momenty. Je jim věnováno přesně tolik prostoru, kolik je potřeba.
