Preacher je ku*evsky skvělá série, a ani ve svém závěru neztratila nic ze své kvality. Postavy se sice povahově příliš nevyvíjí, ale jsou popsané do úžasné hloubky a jsou naprosto uvěřitelné. Zamiloval jsem si je úplně všechny. Jak hlavní postavy Jesseho, Cassidyho a Tulip, tak i všechny záporáky, ale také všechny vedlejší postavy. Nevyjímaje velkouzenáře, Prdelmana a hlavně Herr Starra. Až mi toho chudáka bylo líto, jak každý jeho plán vedl k jeho vlastním tělesným ztrátám. Všichni jsou úžasní a já jsem si všechny jejich dobrodružství užíval od první stránky až do té poslední. Je to chytré, vtipné, nahláškované, brutální a perverzní. Upřít tomu ale nemůžu ani hlubší myšlenky.
Díky téhle sérii také přehodnocuji svůj názor na Dillona. Tady jsem si jeho kresbu užíval.
Na začátku série jsem se bavil hlavně brutalitou a drsnými hláškami. To poměrně brzy ustoupilo do pozadí a já si nyní užívám ty úžasně napsané postavy. A nejenom hlavní hrdiny, ale i ty úžasné záporáky a jejich přisluhovače. Užívám si postavy, jejich vztahy a dialogy. Je to vážně pecka. Jsem rád, že se Crew do těchto omnibusů pustila, protože jinak bych se k této sérii asi nedostal.
Vše podstatné k Bohu, Genesis a andělům už bylo řečeno v první knize. Tato kniha sice posouvá děj trošku kupředu, ale to hlavní je zde vývoj vztahů mezi postavami. Dostáváme zde také nějaké speciály, a to konkrétně o Svatém zabijákovi, Cassidym, Herr Starrovi, Prdelmanovi a o těch dvou parchantech z jihu, kteří makali pro Jesseho babičku. Všechny speciály jsou povedené, ale u prvních dvou, o zabijákovi a Cassidym, které otevírají knihu, mě trošku mrzelo, že přerušili atmosféru souvislého hlavního příběhu. Ale chápu, proč to tam je. Hlavní příběh se na to později totiž odkazuje. Navíc, když se konečně zase rozjede hlavní příběh, tak vás sám nakopne zpátky do sedla. Většina zmíněných speciálů je kreslená jiným výtvarníkem, než Dillonem, ale vůbec mi to nevadilo. Výtvarně je celá kniha povedená.
Tohle bylo moje první setkání s Preacherem a musím říct, že jsem se toho trošku bál. Od Ennise jsem už dříve četl jiné komiksy a líbily se mi. Ale z Kazatele jsem měl obavy. Možná i kvůli Dillonově kresbě, která mě moc nebrala v Aaronově Punisherovi. Možná jsem se bál, že se to bude brát příliš vážně. Ale Kazatel je naprosto skvělý. Čím víc jsem toho měl přečteného, tím víc jsem byl nadšený.
Postavy jsou skvělé napsané a nejde si je neoblíbit. Včetně záporáků. Zpočátku jsem se bavil hlavně brutalitou, hláškami, černým humorem a ano, i každým sprostým slovem. To se ale později změnilo. Tady jde všechno krásně přes čáru tak moc, až je to vtipné. Ale není to jenom o nekorektním humoru. Je to například také o přátelství. Vztah Jesseho a Cassidyho, a jejich dialogy, to je naprostá paráda. Jsou tam taky skvěle napsané situace, nebo řekněme souběhy událostí. Prostě je to radost číst.
Sedí mi to i tématem. Jako ateista mám tyhle mytologické hrátky s bohem, anděly a démony rád. Vrcholem je pro mě samozřejmě série Lucifer, ale i tohle má dobře našlápnuto. Jesse je sice špatný kněz, ale víceméně dobrý člověk. I když to je relativní. Často je to spíše méně než více. Někdy ho chytne rapl a občas zkrátka někdo musí zemřít. Jestli ho zabije Jesseho božská síla, anebo jestli někomu Jesse vymlátí mozek z hlavy, na tom už celkem nesejde.
Kresba Steva Dillona mi v Punisherovi moc neseděla. Byly to strany plné velkých hlav. Taky je to jiné a líbí se mi. Jasně, není to vrchol komiksové kresby, ale všechny scény tam dobře fungují a brutalitky jsou zobrazeny naprosto parádně.
Tak jsem to přečetl a vůbec nevím, co si o tom mám myslet, a co si z toho mám vzít. Snad jenom to, že se nemám pouštět do debaty se starýma bláznivýma ženskýma. Celý večer jsem četl vyprávění člověka, který prožil toxické dětství a nechalo to na něm psychické následky, se kterými, více či méně úspěšně, bojoval celý život. Eskapády a historky jsou to sice divoké, ale ve skutečnosti, naživo, bych to fakt poslouchat nechtěl. Už jenom proto, že polovina z toho není skutečnost, ale směs halucinací, snů a fantazií.
Připouštím, že některé úvahy a postřehy o životě byly zajímavé. Stejně tak mi přišlo zajímavé, jak lehce může psychicky labilní člověk uvíznout ve spárech sekty, přestože předtím věděl, že to jsou bláboly.
Tento typ komiksů nemám rád. Knihy, které nabízí milion různých interpretací. Zkoušel jsem na internetu hledat, jestli je nějaká konkrétní pointa celého příběhu. Našel jsem spoustu subjektivních výkladů a mám pocit, že jejich autoři jsou ještě vyšinutější než Daniel Clowes. Já to beru tak, že je to o životě s psychickými následky z traumatizujícího dětství. Je to o hledání odpovědí a smyslu života. A taky o utíkání z reality do vlastní fantazie.
Během čtení jsem nechápal, k čemu tam byly lovecraftovské kapitoly z Ingelwoodu. Mají docela slušnou atmosféru. Až později jsem na internetu zjistil, že to jsou pravděpodobně povídky, které napsala Monika a promítají se do nich některé detaily a traumata z jejího života.
Co se týká výtvarné stránky, tak Clowes má svůj styl a ten je ve svéráznosti pěkný. Navíc sedí k tomu jeho podivnému stylu vyprávění.
Třetí kniha definitivně uzavírá celou sérii. Celá se věnuje odhalování lidské teroristické organizace Sui luris. Ukáže se, kdo byl zase jednou za užitečné idioty a jestli expedice Renesance skončí úspěchem anebo fiaskem. Ač už se zde neřeší velká spousta věcí, zájmů a zrad najednou, tak je to stále napínavé, akční a neztrácí to ani politický rozměr. Pořád je zde zmiňována ekologie a obnovitelné zdroje, ale to zkrátka ke sci-fi nutně patří. Nechybí zde opět spousta akce a boje. Znovu musím zmínit podobnost se sérií Orbital. Jestli se vám Orbital líbil, bude se vám líbit i toto. Já jsem spokojený. I s koncem.
Jestli této sérii můžu něco vytknout, tak je to špatné vysvětlení odporu lidstva. Není úplně jasné, proč se chováme jako nevděční parchanti. Má za tím stát potlačení svobodné vůle lidstva, ale to potlačování není v komiksu nijak ukázáno.
První album v knize dokončuje problémy nastolené v první knize. Tedy boj proti umělé inteligenci, mimozemské pašeráky i záhadný virus, který decimoval lidstvo. Tím je tak nějak uzavřena úvodní část expedice Renesance.
Druhé album nás pak posouvá 20 let kupředu. Lidem už se žije dobře v moderních obnovených městech, veškeré epidemie byly potlačeny a obnova planety neustále probíhá. Stejně jako neutuchající politický meziplanetární boj o možnost těžit na Zemi vzácné suroviny. Nezměnila se také nenávist lidí vůči Renesanci. Když pomineme autonomní oblasti, což jsou jakési rezervace pánbíčkářských rasistů, které jsou bez jakéhokoliv vlivu a technologie Renesance, tak je tu také nebezpečná teroristická organizace, která svým útokem zabila stovky mimozemšťanů. Ale zločinci nejsou jen na lidské straně a k porušování vlastních zákonů dochází zřejmě také v řadách Renesance.
Je to trošku jiné než první kniha, ale pořád je to napínavé. Pořád to má silné ekologické poselství i kritiku lidstva. Jestli této sérii můžu něco vytknout, tak je to špatné vysvětlení odporu lidstva. Není úplně jasné, proč se chováme jako nevděční parchanti. Má za tím stát potlačení svobodné vůle lidstva, ale to potlačování není v komiksu nijak ukázáno.
Jsem ohromený a nadšený. Renesance je název mimozemské záchranné intervence na Zemi a v mnohém připomíná sérii Orbital. Jestli se vám líbil Orbital, bude se vám líbit i toto. Je to neuvěřitelně komplexní. Celá zápletka je docela komplikovaná, ale Fred Duval to zvládá vyprávět tak, abychom informace dostávali postupně, přehledně, a zároveň aby to pořád bylo napínavé.
Celý příběh je k lidstvu poměrně kritický a ukazuje, že umíme být pěkní ko*oti. Nejenom že jsme vydrancovali svoji planetu a vymkly se nám z rukou naše vlastní technologie, ale pořád jsme dost velcí idioti na to, abychom v těchto sračkách spolu stále bojovali. Přiznejme si, že tohle je věrný obrázek lidstva. To, že je velká část lidí hodných a laskavých, na tom bohužel nic nezmění.
No a potom je tady koalice mimozemských ras, stojících za expedicí Renesance, kteří sice mají hodné a laskavé rasy, ale taky takové, kteří se před ničím nezastaví a chtějí si nadrancovat všechno co půjde. Nad tím vším stojí meziplanetární politika, ve které se také dají nalézt pěkné paralely s politikou pozemskou. A opět jsme u toho, že umíme být pěkní ko*oti.
Parádní je I kresba. Zdevastované pozemská města s pracujícími mimozemskými stroji vypadají úžasně. Ale nejlepší jsou scenérie z cizích planet. Ty jsou doslova fantastické a kreativně nápadité.
Tato první kniha je moc pěkný rozjezd, který dokázal nastínit, jak moc široký je rozsah problémů, které Zemi a expedici Renesance čekají.
Anotace této knihy slibuje velké finále. A ono to finále je, ale bitvy, nikoliv celé války. A jak už to u takových velkých finále bývá, sešli se tam skoro všichni, převážně proto, aby mohli zemřít. Je to drsné, kruté a krvavé. Pro humor zde opět není moc místo. Kresba je stále famózní. Naštěstí na dokončení celé série nebudu muset dlouho čekat.
Pokračování příběhu v této knize je opět velmi temné. Je zde však prostor i pro humor, byť černý jak uhlí. A taky je to pokračování velmi krátké. Jednu třetinu knihy vyplňují krátké povídky, tentokrát kompletně od jiných autorů. Je jich celkem sedm, každá od jiného autora, a čtyři z nich tvoří dohromady jeden příběh. Ve srovnání s Goonem od Powella však vůbec neobstojí. Scénáře jsou slabé a kresba nepěkná. Místy je to až trapné. Mám chuť jít kvůli tomu s hodnocením dolů, ale Goon, ten pravý od Powella, si to nezaslouží. Navíc je zde moc pěkná předmluva od Briana K. Vaughana.
Situace v Lonely Street je stále temnější a vládu přebírají síly mnohem zákeřnější než páter monster. Goon si je moc dobře vědom toho, že začíná jít do tuhého. Zároveň se do série vrátil ten styl drsného a nekorektního humoru, který mi od třetí knihy chyběl. Já jsem spokojený. Kresbu už ani nekomentuju, to je tutovka.
Tohle byl hodně hustý díl. Skoro žádné zombie a humor vůbec žádný. Jenom hořkost a žal. Je to smutný příběh o Goonovi a ženách v jeho životě. Po této knize už víme o Goonovi asi všechno. Líbí se mi, jak je Goon do hloubky vykreslená postava. Bonusová část je obsáhlá, ale více než návrhy obálky anebo stránky jen v tužce, se mi líbí Powellovy komentáře.
Už jsem si konečně ujasnil, co od této série očekávat, respektive neočekávat. Mám chuť si to teď dát celé znovu bez špatných očekávání. Je to zvláštní, vždycky jsem preferoval delší příběhy než kratší, ale krátké drsné gagy v prvních dvou knihách mi náramně sedly. Ale už jsem se chytil a nasedl na ten delší příběh, který zdaleka není tak humorný, jak jsem předpokládal.
Zvrhlé choutky jsou povedené stejně jako předchozí knihy. Až na pár kraťasů na konci kniha obsahuje souvislý příběh.
Příběhy v této knize jsou fajn. Příběh s americkým fotbalem je správně gangsterský a Příběh s Hieronymem Slitinou se příjemně přelil do něčeho, co by se dalo považovat za souvislé vyprávění. Dokonce i tu Vánoční koledu jsem si nakonec užil. Ale mám pocit, že už tam není to, co bylo v prvních dvou knihách. Anebo to tam je, ale už mi to nepřipadá výjimečné. Těžko říct. Možná toho Goona musím prokládat něčím jiným. O kresbě nemá smysl mluvit. Tak je konstantně skvělá.
Tahle kniha má dle mého zatím nejpropracovanější povídky. Některé z nich jsou na konci dokonce lehce dojemné. Zároveň ale ubylo brutálního humoru. A taky je tam Hellboy.
Goon 0 beru jako bonusovou knihu. Jsou to první Powellovy komiksy, první díly Goona. Najdete zde první verzi toho, jak to bylo s tetou Kizzie a s Labraziem, dozvíte se, proč Rybí Péťa nenávidí Goona, a jiné brutálně vtipné historky. Co se týká kresby, tak je sice pravda, že zde Powell ještě nemá vypilovaný svůj styl, ale i tak je to už velmi povedené. Goon je zde více nasvalený, nebo jsou ty svaly jen více vidět. A jestli je už takový dobrák, jak se jeví v pozdějších příbězích? Těžko říct.
Komiksy s Goonem nejsou moc o příběhu, nedej bože o nějakém poselství nebo poučení. Je to o zábavě během čtení. Je to o brutálním humoru, který by jinde nemohl fungovat. Je to objevování, jakou další prasárnu si Powell vymyslel, aby nás pobavil. A funguje mu to. Všechno po podporuje jeho skvělá kresba.
Taky se mi líbí, jak se Goon postupně, po malých kouscích profiluje. Tim, co řekne, co udělá, nebo co o něm řeknou ostatní. Ukazuje se, že Goon není jen drsný bouchač a kriminálník, ale taky týpek s dobrým srdcem, který obyčejným lidem rád pomůže. Týpek, který musím svou dobrou stránku balancovat se svou drsňáckou pověstí, která mu poskytuje jisté výhody a možnosti. Ale nejde nemít rád ani Franka, toho malého šmejda. :-)
Když už má konečně vyjít dokončení Goona, tak je teď ideální příležitost se do té série vůbec pustit. Není to tak, že bych měl doma nakoupených deset knih, a přitom vůbec nevěděl, co od toho mám čekat. Kdysi jsem přečetl několik sešitů v elektronické podobě a vím, že se mi to hodně líbilo. Jenom jsem si nebyl jistý, jestli jsem už, za ty roky, z tohoto fekálního, nechutného a absurdního humoru vyrostl. A je to dobré, furt se tomu směju. Navíc miluju Powellovou kresbu a styl. Ten chlap vážně umí kreslit. A to nejen ve stylizované komiksové poloze, ale i v té více realistické. Vrchol je, když to všechno zkombinuje v jednom panelu. Je to vážně nádhera.
Co se týká děje této knihy, tak to jsou krátké hororové povídky s drsným humorem. Takové příjemné přímočaré jednohubky. Nic složitého. A v tom je jejich síla.
Když jsem začal Vyvrhela číst, tak jsem vůbec nevěděl, do čeho se pouštím. Nic jsem si dopředu nezjišťoval, ale myslel jsem si, že to je o lovecraftovském zlu. Těsně vedle. Je to o démonech, vymítání a různých maloměstských záležitostech kolem. Částečně teda. Víc se toho říct nedá, abych neprozrazoval děj a různá odhalení. Snad jen můžu dodat, že se zde na démony a jejich podstatu nahlíží úplně jinak, než jak jsem kdy dosud viděl. A taky se to celé moc dobře čte. Obě knihy jsem přečetl tak nějak na dvě posezení. Zhltl jsem je jako malinu, teda dvě. Rychlé čtení podporuje i kresba. Ta je pěkná, ale nevrtá se ve zbytečných detailech.
Ale abych jenom nechválil. Přestože se to moc dobře čte, tak se ten děj tak trošku vleče. Hustý a intenzivní začátek se změnil v opatrné přešlapování na místě. Na začátku se několik hororových a strašidelných scén objevilo, ale pak, zejména v druhé knize, aby je člověk pohledal. Je to zkrátka hlavně konverzačka, kde občas někdo dostane přes držku.
Vyvrcholení příběhu se mi moc nelíbí. Připadá mi nedotažené a napsané narychlo. To, co se dlouho připravovalo a objasňovalo, se najednou stalo a vlastně nikdo neví, co se přesně stalo. A závěr? Tak ten jsem tomu už vůbec nevěřil.
Je to sice jenom poloviční Sandoval, ale i tak je to skvělé. Pro někoho možná právě proto. Nechybí tomu Sandovalova poetika a tajemno, ale je to taky velmi vtipné. A samozřejmě je to bláznivé a ulítlé.
Komiks používá hovorový jazyk, a zajímalo by mě, jestli je stejný styl jazyka použitý i v originále. Dobře se to čte a často je vtipná už samotná volba slov. Celým příběhem provází hlas vypravěče, který to vypráví, jako by to bylo čtení pro děti. Zvláště ve spojení se Sandovalovým stylem kresby to tak opravdu místy působí. Příběh ale často sklouzne k brutalitě, masakru a oplzlostem. Brutalitě a masakrům nakresleným a oplzlosti ve slovech. Všechno dohromady to funguje naprosto dokonale. Už dlouho jsem se u komiksu tak často nesmál.
Anotace na obálce slibuje divoké popkulturní narážky, ale já mám evidentně málo načtené prokleté francouzské básníky a málo nastudované filmové klasiky. Bylo by pěkné, kdyby se na konce knih dával rejstřík s vysvětlivkami pro kulturní barbary.
Typický Frank Cho. Kresbou i scénářem. Mám Frankovu práci rád. Krásně se na to dívá a je vidět, jak moc to má v ruce. Ale zároveň mi ta kresba přijde tak trošku sterilní. Co se týká scénáře, tak ten je napsaný tak, aby bavil, ne aby přinášel zásadní otázky a politické přesahy. Pokud to srovnám s jeho starším komiksem Skybourne, tak jsou Královny Impéria určitě lepší. Trošku mě zklamalo, jak rychle všechny ty zkoušky adeptek na královnu proběhly. Čekal jsem delší zápolení ve všech výsadcích.
Když je v čísle Čtyřlístek od Dana Černého, tak ho kupuji vždycky. Jeho první příběhy Čtyřlístku mě sice bavily více, ale ani Harampádov není špatný. Jen mám pocit, že už není tak jiný, jako ty dřívější příběhy. Zápletkou a dialogy mi připadá typicky Čtyřlístkovský a Danovy srandičky a odkazy jsou pouze v kresbě. Pořád je to ale tisíckrát lepší než Závody ponorek od Veroniky Růžkové a Richarda Svitalského. Kresba je zde v pohodě, i když v té jsou také opomíjené důležité detaily, ale ten příběh naprosto postrádá jakoukoliv logiku.
Ostatní komiksy v čísle jsou docela fajn. Nemám k nim žádnou výtku, ale zároveň mě nijak nenadchly.
Will Eisner je velké jméno, ale jeho komiksy, které u nás vyšly, mě svým názvem odrazovaly od čtení. “Spiknutí: Tajný příběh protokolů sionských mudrců”, “Žid Fagin” a nyní “Smlouva s Bohem”. To jsou názvy slibující polemiku nad židovskou vírou. Do toho se mi pouštět nechtělo a dost jsem se divil, jak se mohl Eisner takovými komiksy proslavit. Zkrátka, měl jsem předsudky a bál jsem se konzervativní nudy. Naštěstí jsem se ale nechal přesvědčit a do Smlouvy s Bohem jsem se pustil.
Smlouva s Bohem: Život na Dropsie Avenue je integrálem obsahujícím trilogii původně samostatných knih. Celý integrál je pojmenován podle první knihy a ta je pojmenovaná podle první povídky té knihy - tedy Smlouva s Bohem. Středobodem celé trilogie je činžák s číslem 55 na Dropsie Avenue. Dropsie Avenue je fiktivní čtvrť v New Yorku inspirovaná Bronxem, ve kterém Eisner vyrůstal.
Asi není překvapením, že povídka Smlouva s Bohem je polemikou nad židovskou vírou. Jenže je zde jedno velké ale. Není to vysvětlování židovské víry, jejich zvyků, nebo já nevím čeho ještě. Je to o vztahu člověka k Bohu. A je asi jedno, o jakého boha jde. Je o náhodách a ironiích osudu. Je to víceméně téma, nad kterým občas hloubá i takový zatvrzelý ateista jako já. Eisner se do toho pustil s nečekaným nadhledem. Smlouvu s bohem doplňují v první knize další tři povídky, které už nejsou o Bohu, ale o obyčejných lidských osudech, s jakými se Eisner ve svém životě setkal. Jsou skvěle vyprávěné a vypointované. A zároveň jsou i svědectvím o životě v New Yorku před velkou hospodářskou krizí.
Druhou knihou v trilogii je Životní síla. Odehrává se za velké hospodářské krize a opět vychází z příběhů, které se staly v Eisnerově okolí. Eisner v tomto příběhu proplétá osudy několika lidí žijících na Dropsie Avenue a je to opět skvělým svědectvím doby. Připomnělo mi to sérii Berlín od Jasona Lutese. Zatímco Lutes popisoval hospodářskou krizi v Berlíně a vzestup nacismu, tak Eisner vypráví o hospodářské krizi v New Yorku, o vzestupu mafie a komunistických aktivistů. A také o imigrantech prchajících před nacisty z Německa.
Eisner se v Životní síle zamýšlí nad stárnutím a mudruje nad životní silou. Jaký je smysl života a proč se každý den snažíme přežít a pachtit se dál. V čem se lišíme od švába? Eisner odpovědi nedává, ale podněcuje k zamyšlení. A navíc je to, samozřejmě, skvěle nakreslené a napsané.
Třetí kniha v trilogii se jmenuje Dropsie Avenue. Je to průlet historií této fiktivní čtvrti. Podle Eisnerovy předmluvy je to opět směs fantazie a inspirace z Eisnerovy minulosti. Je ohromující, že to není skutečná historie, protože je to neuvěřitelně živé. Je to úžasně zpracovaná kronika, která není jen suchou historií, ale zachycuje proměny čtvrti a příčiny těchto změn. Zachycuje dynamiku společnosti, příchody a výměny etnických skupin, a také způsob, jakým proměny čtvrti ovlivňuje politika. Celé je to vyprávěno skrze osudy několika rodin, které v historii čtvrti zanechaly výraznější stopu. Je to strhující čtení. Nikdy bych nečekal, že historie městské čtvrti může být takto napínavá. A opět musím dodat, že je to skvěle nakreslené, samozřejmě!
Jestliže jsem na začátku zmínil, že jsem nechápal, jak se Eisner mohl proslavit něčím, co je jmenuje Smlouva s Bohem, tak už se nedivím. Tohle stojí za to, mít to v knihovně, protože se k tomu budu často vracet. Je to plné silných příběhů a podnětných myšlenek.
Tato kniha uzavírá čtvrtý cyklus a také dvacetiletou spolupráci Stephena Desberga a Enrica Mariniho na Škorpionovi. Další díly už kreslil Luigi Critone. A je to rozloučení, jak se patří. Šachovnice příběhu byla kompletně uklizena, všechny dějové linky byly ukončeny a příští díl může začít s čistým stolem. Vyvrcholení celého příběhu, který začal už v první knize, přišlo už v minulé knize, tj. v albech 9 a 10. Tato kniha s alby 11 a 12 je tak trošku bonusová. Rozehrává příběh o tajemství rodiny Trebaldiů a zároveň ho i ukončuje. A také značně redukuje počet postav. A to jako že hodně. Zkrátka úklid. Mariniho kresba je opět dokonalá a už jenom kvůli ní stojí za to Škorpiona číst. Tím nechci nijak hanit scénář. Ten opět parádně šlape a je to napínavé. Nevím, jestli bude pan Vybíral pokračovat ještě jednou knihou, ale za sebe můžu říct, že celá ta série je parádní.
Je to krátké a příběhově hodně syrové a temné. Tady happy end nehledejte. Má to svoje nedostatky, ve scénáři i kresbě, ale je to prvotina. Příběh na mě působí hodně negativně, ale uznávám, že to je hodně subjektivní.
Dotyk Tamirovy ruky je pro mě zklamáním. Po dokonalé Kletbě černého kamene jsem čekal něco v podobném duchu. Něco podobně epického a dobrodružného. Dostal jsem ale něco úplně jiného. Tohle je, víc než co jiného, horror, odehrávající se jedné noci v jednom městě. To by samo o sobě nebylo zas tak špatné, kdyby ta hororová atmosféra nebyla neustále přerušovaná Conanovýma vzpomínkama na Belit. Vím, že to má v příběhu svůj smysl, ale to výsledný dojem nespraví. Vysledkem je pro mě totiž nejlítostivější Conan, jakého jsem kdy četl. A to vážně není to, co od Cimeřana očekávám.
Překvapením pro mě byla i změna kreslíře. Doug Braithwaite sice není špatný, ale Roberto De La Torre mě v minulé knize ohromil a já jsem se na jeho art těšil. Doug mi přišel tak nějak statický, jako kdyby jeho obrázky byly jen ilustrace k textům v bublinách a žlutých rámečcích. Prostě mi to dohromady moc nefungovalo.
Můj problém s komiksovými stripy v knihách je ten, že mám iracionální potřebu začít po pauze zase od začátku knihy. Tady to až tak iracionální není. Stripy na sebe navazují a občas je dobré si pamatovat, co se stalo předtím. Třeba když přes noc zapomenete, kde se stal z hlavního hrdiny zombík a jak to, že mají dráčci jen jednu hlavu. Přesto, anebo právě proto, mám pocit, že tomu ta návaznost škodí. V časopise to jako izolovaný strip, kdy vidíte další díl nejdříve za měsíc, působilo zábavně a správně absurdně. Tady to jako souvislý příběh začne trošku nudit. Zlom nastane někde v půlce knihy, kdy se série zbaví “toho žlutýho debila”, a otěže převezmou dva hadi, kteří glosují popkulturní fenomény. Tam už každá stránka působí samostatně a já jsem se dobře bavil.
Jako velmi povedenou hodnotím bonusovou kolekci stripů s Doktorem Zdeňkem Dosiprdem z komiksových začátků Dana Černého. Je to vtipné a každý strip si vystačí se třemi políčky.
Povedené je i provedení knihy s parádními obrázky na deskách a na předsádkách.
Roboti s emocemi jsou tu s námi prakticky od vzniku slova robot. Přesto se mi to zde zpočátku zdálo lehce nepatřičné. Možná proto, že jinde jsme většinou zvyklí vnímat emoce u robotů jako něco vtipného. Tady jde ale o mnohem více. Tohle je Jeff Lemire, takže jde o skutečné emoce. Tohle je drama, ve kterém nejde o nic menšího než o střet uhlíkových a silikonových bytostí. O střet plný nenávisti a zášti. A na jeho pozadí se snaží malý nevinný robotický chlapec najít svého lidského bráchu.
Příběh je poměrně zajímavě vystavěný. Nepracuje se spoustou nezodpovězených otázek, ale občas se odhalí něco, co celý příběh posune, a celý svět udělá o něco složitější a komplexnější. Je zde jediná velká otázka. Kdo jsou obří roboti, kteří zdecimovali populaci v celé galaxii a kdo je vyrobil. Velmi si cením toho, že všechny otázky byly průběžně zodpovězeny.
Není to nekonečná sága, ale poměrně komplexní a uzavřený příběh. Je to akční sci-fi jízda s jasný rukopisem Jeffa Lemira. To znamená, že z vás v pravidelných intervalech vymáčkne emoce a případně i nějakou tu slzu. Myslím si, že to je přesně ten důvod, proč jeho příběhy máme tak rádi.
Velmi výrazné je výtvarné zpracování tohoto komiksu. Stručně by se dalo říct, že je to vybarvené vodovkami. Popsat ale kresbu Dustina Nguyena nějak více není vůbec jednoduché. Než jsem si ty knihy koupil, tak jsem viděl jenom pár obrázků a okamžitě mi to spadlo do složky “chci, protože vodovky”. Pak mi ta kniha dlouho ležela v knihovně a já jsem se na tu kresbu těšil a možná si ji i idealizoval. Na začátku pak proto přišel trošku šok. Kresba není dokonalá ve smyslu preciznosti. Kresba je dělaná tužkou nebo pastelkou a tvoří ji jen tenká linka. Často je kresba jen částečná a zbytek je dodělaný barvami. Zpočátku jsem se možná příliš soustředil na detaily a někdy mi ta kresba přišla trošku odbytá. Tento pocit ale poměrně rychle odezněl.
Stejně jako kresba, zpočátku místy působil nedokonale i koloring. Obdivuji u všech autorů, kteří pracují s barvami, jak umí pracovat s prázdnými plochami, které zůstávají bílé, a které tam musí být, aby celý obraz fungoval. Obdivuji to, jak to musí mít dopředu promyšlené a oni s tím přitom pracují zcela přirozeně. Tady je to tak, že nevíte, jestli všechny bílé plochy, nedotažení, nebo naopak přetažení, jsou záměrem anebo ledabylostí. Ale to nejdůležitější na Nguyenově kresbě a koloringu je to, že jako celek to vypadá naprosto úžasně já jsem si to užíval. U mě je to ještě umocněno tím, jak je v barevných plochách vidět struktura uměleckého papíru, což se mi hrozně líbí.
P.S. Na začátku jsem zmínil vznik slova robot. Myslím že s R.U.R. se zde dají najít pěkné paralely a Jeff Lemire se Čapkem dost možná inspiroval.
P.S.2 Knihu jsem četl v anglickém vydání, ale věřím, že Comics Centrum odvedlo dobrou práci a plný počet hvězdiček patří i českému vydání.
Roboti s emocemi jsou tu s námi prakticky od vzniku slova robot. Přesto se mi to zde zpočátku zdálo lehce nepatřičné. Možná proto, že jinde jsme většinou zvyklí vnímat emoce u robotů jako něco vtipného. Tady jde ale o mnohem více. Tohle je Jeff Lemire, takže jde o skutečné emoce. Tohle je drama, ve kterém nejde o nic menšího než o střet uhlíkových a silikonových bytostí. O střet plný nenávisti a zášti. A na jeho pozadí se snaží malý nevinný robotický chlapec najít svého lidského bráchu.
Příběh je poměrně zajímavě vystavěný. Nepracuje se spoustou nezodpovězených otázek, ale občas se odhalí něco, co celý příběh posune, a celý svět udělá o něco složitější a komplexnější. Je zde jediná velká otázka. Kdo jsou obří roboti, kteří zdecimovali populaci v celé galaxii a kdo je vyrobil. Velmi si cením toho, že všechny otázky byly průběžně zodpovězeny.
Není to nekonečná sága, ale poměrně komplexní a uzavřený příběh. Je to akční sci-fi jízda s jasný rukopisem Jeffa Lemira. To znamená, že z vás v pravidelných intervalech vymáčkne emoce a případně i nějakou tu slzu. Myslím si, že to je přesně ten důvod, proč jeho příběhy máme tak rádi.
Velmi výrazné je výtvarné zpracování tohoto komiksu. Stručně by se dalo říct, že je to vybarvené vodovkami. Popsat ale kresbu Dustina Nguyena nějak více není vůbec jednoduché. Než jsem si ty knihy koupil, tak jsem viděl jenom pár obrázků a okamžitě mi to spadlo do složky “chci, protože vodovky”. Pak mi ta kniha dlouho ležela v knihovně a já jsem se na tu kresbu těšil a možná si ji i idealizoval. Na začátku pak proto přišel trošku šok. Kresba není dokonalá ve smyslu preciznosti. Kresba je dělaná tužkou nebo pastelkou a tvoří ji jen tenká linka. Často je kresba jen částečná a zbytek je dodělaný barvami. Zpočátku jsem se možná příliš soustředil na detaily a někdy mi ta kresba přišla trošku odbytá. Tento pocit ale poměrně rychle odezněl.
Stejně jako kresba, zpočátku místy působil nedokonale i koloring. Obdivuji u všech autorů, kteří pracují s barvami, jak umí pracovat s prázdnými plochami, které zůstávají bílé, a které tam musí být, aby celý obraz fungoval. Obdivuji to, jak to musí mít dopředu promyšlené a oni s tím přitom pracují zcela přirozeně. Tady je to tak, že nevíte, jestli všechny bílé plochy, nedotažení, nebo naopak přetažení, jsou záměrem anebo ledabylostí. Ale to nejdůležitější na Nguyenově kresbě a koloringu je to, že jako celek to vypadá naprosto úžasně já jsem si to užíval. U mě je to ještě umocněno tím, jak je v barevných plochách vidět struktura uměleckého papíru, což se mi hrozně líbí.
P.S. Na začátku jsem zmínil vznik slova robot. Myslím že s R.U.R. se zde dají najít pěkné paralely a Jeff Lemire se Čapkem dost možná inspiroval.
P.S.2 Knihu jsem četl v anglickém vydání, ale věřím, že Comics Centrum odvedlo dobrou práci a plný počet hvězdiček patří i českému vydání.
Pan Vybíral mě naučil mít rád westerny, a komiks Wild West patří k těm nejlepším, které u nás vyšly. Není to jen tím, že hlavními hrdiny jsou slavné postavy divokého západu - Divoký Bill a Calamity Jane, ale hlavně skvělým scénářem Thierryho Glorise a naprosto fantastickou kresbou a barvami Jacquese Lamontagneho. Všechny postavy na těch stránkách doslova žijí (pokud už nejde o mrtvoly, samozřejmě) a žádná akce nepostrádá dynamiku a prokreslené detaily. Děj této knihy se soustředí na stavbu železnice a na vyšetřování série brutálních vražd. Připouštím, že první kniha se mi zdála o chlup lepší, ale i tak to stačí na plný počet hvězdiček.
V předchozí knize jsem si pochvaloval, jak se tam krásně intrikuje. To jsem ještě netušil, co dostanu v této knize. Je to velký mazec! V této knize dojde k odhalení toho, po čem Škorpion celou dobu pátrá. Ale nečekejte přímočarý děj. Tohle je rozplétání hodně zašmodrchaného klubka a my drobečky vedoucí k odpovědi dostáváme postupně a vždycky tak, abychom nevěděli, jak zapadají do celku a zda jim můžeme věřit. Chvíli mi bylo líto, že všechny věci nabraly až příliš velký spád a začíná to být chaotické. Začal jsem si říkat, jestli to není až moc překombinované. Ale tohle je velké finále jak se patří. Až na to, že to vlastně finále není. Ano, zodpověděla se otázka, která byla klíčová od úplného začátku. Její zodpovězení však jen přestavělo hrací desku a já se hodně těším, čeho se dočkáme příště.
Mariniho kresba a barvy jsou stále úžasné.
Po excelentní první knize jsem se na závěr příběhu ve druhé knize velmi těšil. Jsem však více méně zklamaný. Jak z děje druhé knihy, tak i ze zdůvodnění toho, o co v celé sérii šlo.
Druhá kniha navazuje plynule na první knihu. A když první kniha končí katastrofou přírodní i humanitární, tak druhá kniha v tom pokračuje. Celá tři alba ze čtyřech se rochní ve zkáze světa a v totálním rozpadu společnosti. V jedné dějové lince sledujeme Pauline a Gaélle při putování rozpadajícím se světem. Čelí zde všemu, na co jsme z postapo příběhů zvyklí a není to pěkné. Ve druhé lince pak sledujeme Erwana, který se snaží přežít s malou Blanche a její s absolutní absencí morálky a citů. Obě tyto dějové linky působí jako solidní horor, ale zároveň jako úplně zbytečné. Rozuzlení dostaneme až v posledním albu, jehož konec, vzhledem k předchozímu ději, působí až překvapivě emotivně. Oproti první knize jsem postrádal nějaké odlehčení vážných situací. Druhá kniha je tak trošku depresivní. Excelentní jsou však stále kresba a barvy.
Další samostatný detektivní případ. Je to intenzivní, má to spád a fajnou atmosféru. Ale je to tentokrát také přímočaré a předvídatelné. Celkově se to ale moc dobře čte.
Pánové z Limehouse aneb Velké potíže v malé Číně. V předchozím díle skončil dějový oblouk s Moriartym a jeho následník. V tomto osmém díle dostáváme nový samostatný příběh, který zde začíná i končí. Tentokrát se děj točí kolem opia a jedné staré přísahy. Buďte si jistí, že opět půjde o kejhák. Po osmé vychvalovat tuto sérii by už bylo zbytečné. Je to pecka. Jak scénářem, tak i výtvarně.
Marně přemýšlím, jak říct něco k příběhu a zároveň něco nevyzradit. Protože tento příběh je o neustálém odhalování a čím méně toho o něm budete na začátku vědět, tím lépe. Základní premisa se odhalí už v úvodním sešitě, ale i tak stojí za to přečíst si to v knize než někde na internetu. Zkrátka skupina lidí, jež má společnou minulost, je pozvána na týden do domu na jezeře. Do domu, kde některé věci fungují zcela nečekaným způsobem. Nutno říct že příjemně nečekaným. To místo je ráj. Ukáže se ale, že hostitel, který je přítelem všech pozvaných, není tím, za co ho všichni spoustu let měli. Asi nemá smysl zmiňovat, že se všechno hodně rychle nepěkně zvrhne.
Nevím, do jakého žánru ten příběh zařadit. Na přebalu to samo sebe označuje za horor a jsou tam zároveň zmíněny příběhy jako je Kingovo “To”, ale také seriál Lost - Ztracení. Ale jsou Ztracení horor? Ztracení jsou vcelku dobré přirovnání. “Nice house on the lake” také sleduje izolovanou skupinu lidí, šťourá se v jejich minulosti a vzájemných vztazích, a občas do vývoje zasáhne něco nepřirozeného. Opravdu hodně se v tomto komiksu mluví. Navíc jsou do příběhu často vložené stránky s přepisem konverzace, s emaily, nebo se záznamy chatu. Celý děj se odehrává víceméně v poklidu, v konverzačním tónu, lehce pod stresem, ale občas to velmi pěkně vyeskaluje a potom je to hodně intenzivní. Neoznačil bych to za psychologický komiks, ale něco málo to o lidech a jejich tendencích vypovídá.
Nejúžasnější na tomto komiksu je ale jeho výtvarná stránka. A to jak kresba, tak i práce s barvami a s panely. Kvůli výtvarné stránce mě ten komiks zaujal a koupil jsem ho. Bez ohledu na to, o čem to je. Celé to vypadá jako kreslené barevnými pastely, nebo štětcem a barvami, i když je to celé nejspíše dělané na počítači. Prostě to na mě na první i druhý pohled působí naprosto úžasně. Po celou dobu čtení jsem si to užíval. Nějaké výtky bych ale měl. Když se začtete, tak se často snadno ztratíte v tom, jak máte panely číst. Často jsem na konci levé stránky zjistil, že tahle dvoustrana se měla číst dohromady. Taky mi párkrát vadilo, že jsem pořádně neviděl, co je ukryté uprostřed ve vazbě, a násilím jsem to více rozevírat nechtěl.
Za příběh bych dal čtyři hvězdičky, ale za tu kresbu musím dát plný počet.
P.S. Toto hodnocení jsem psal k anglické deluxe verzi. Jsem zvědavý, jak ta kresba vypadá v o chlup menším formátu. Po přečtení české verze doplním.
Na jednu stranu by se dalo říct, že je to jen další postapo, se vším, co k tomu patří. Mutace, tělesné deformace, anarchie, nebezpečné gangy, kanibalové a zvrácené církve. Tohle se ale odlišuje tím, jak je vyprávěné. Autoři čtenáře od začátku tahají za fusekli. Není nouze o nečekané odhalení, a to dokonce takové, které celý příběh postaví na hlavu. Scénárista Tristan Roulot v jednu chvíli normálně rozkope kostky a začne z nich stavět něco zdánlivě jiného. Při čtení jsem ten twist fakt nenáviděl. Zpětně ale uznávám, že první kniha je fakt chytře pojatý úvod příběhu ve druhé knize. Jestli ale čekáte, že to od tohoto twistu začalo být boží, tak nezačalo. Protagonisté jsou i nadále divní a závěrečný zvrat nepřesvědčivý. Přesto se ale najde něco, co na tom můžu pochválit. V prvé řadě je to kresba, která je čistá, líbivá a explicitní. Ještě víc mě ale zaujal samotný postapo svět, nebo lépe řečeno jeho příroda. Není to spálený svět po atomové válce anebo svět po suchu a hladomoru. Je to životem překypující příroda, která zamíchala karty a začala hrát podle nových pravidel, na které si člověk teprve bude muset zvyknout. Ty nová pravidla jsou tam naznačeny jen lehce a krátce, ale zajímalo by mě, jak se ten svět bude rozvíjet v dlouhodobějším horizontu.
Na jednu stranu by se dalo říct, že je to jen další postapo, se vším, co k tomu patří. Mutace, tělesné deformace, anarchie, nebezpečné gangy, kanibalové a zvrácené církve. Tohle se ale odlišuje tím, jak je vyprávěné. Autoři čtenáře od začátku tahají za fusekli. Není nouze o nečekané odhalení, a to dokonce takové, které celý příběh postaví na hlavu. Scénárista Tristan Roulot v jednu chvíli normálně rozkope kostky a začne z nich stavět něco zdánlivě jiného. Při čtení jsem ten twist fakt nenáviděl. Zpětně ale uznávám, že první kniha je fakt chytře pojatý úvod příběhu ve druhé knize. Jestli ale čekáte, že to od tohoto twistu začalo být boží, tak nezačalo. Protagonisté jsou i nadále divní a závěrečný zvrat nepřesvědčivý. Přesto se ale najde něco, co na tom můžu pochválit. V prvé řadě je to kresba, která je čistá, líbivá a explicitní. Ještě víc mě ale zaujal samotný postapo svět, nebo lépe řečeno jeho příroda. Není to spálený svět po atomové válce anebo svět po suchu a hladomoru. Je to životem překypující příroda, která zamíchala karty a začala hrát podle nových pravidel, na které si člověk teprve bude muset zvyknout. Ty nová pravidla jsou tam naznačeny jen lehce a krátce, ale zajímalo by mě, jak se ten svět bude rozvíjet v dlouhodobějším horizontu.
Ačkoliv pro mě prozatím zůstává vrcholem archivní kolekce Conana její čtvrtý svazek, tak i s pátým svazkem jsem velmi spokojený. Jen se nedostavilo stejné nadšení jako u předchozí knihy. Velmi kvituji, že jsem v obou knihách netrpěl přílišným opakováním tradičních conanovských motivů a často jsem byl překvapený směrem, jakým se každý následující příběh vydal. Pátý svazek není tak konzistentní a kontinuální jako čtvrtý. Ve čtvrtém děj plynule přecházel z příběhu na příběh od začátku knihy až do jejího konce. V páté knize je kontinuální děj přerušen povídkou “Tajemství řeky lebek”, která se odehrává v úplně jiném období, a na konci je kniha doplněna několika povídkami z Conana Speciál. Díky (anebo kvůli) tomu se v knize setkáme i s jinou kresbou než jen tou od Johna Buscemy. Mě kresba všech zúčastněných hodně bavila. Celkově jsem archivní kolekcí velmi příjemně překvapený. Na to, že jsou ty komiksy stejně staré jako já, tak netrpí stejnými neduhy, jako jiné superhrdinské komiksy té doby. Možná je to tím, že u Conana není až tak důležitý samotný příběh, jako jeho atmosféra. Ta je zde správně barbarská.
Pátý svazek obsahuje obsáhlé bonusy a tentokrát jsou převážně textové. Jsou zajímavé, ale zároveň jsou lehce únavné. Najdete zde shrnutí celé dosavadní historie komiksového Conana, velmi dlouhý rozhovor s Royem Thomasem, článek o gramofonové desce se čtyřmi conanovskými povídkami od Marveláckých scénárisů, a také článek o životě Roberta Ervina Howarda.
Mia už se svým slavným otcem zažila ledacos. Její otec byl slavný výzkumník a od dětství byly součástí jejího života vědecké výpravy a otcovi spolupracovníci. Dokonce s otcem a bratrem vedla výzkumy na vesmírné stanici. Hledali život mimo zemi. Po letech neúspěchů se její otec rozhodl začít hledat nový život úplně někde jinde a z vesmíru zamířil do největších hlubin oceánů. Tam už jej však Mia odmítla následovat. Jednak nesnáší vodu, ale hlavně chce žít svůj vlastní příběh. Ne ten otcův. Rozchody nikdy nepřináší nic dobrého a ani zde to nebylo jinak. Teď je však její otec mrtvý a ona na dno oceánu musí, aby vyšetřila jeho vraždu.
Komis Odd.H má brutálně intenzivní rozjezd. Má to vysoké tempo, je tam spousta nových informací, úplně nové a netradiční prostředí, funguje tam atmosféra izolované stanice, bez možností utéct, i paranoia, protože každý z nich může být otcův vrah. Navíc nečekané události na sebe nenechají dlouho čekat, a já jsem jako čtenář doslova hltal stránku za stránkou. Už ve třetí kapitole jsem se divil, jak může přijít vyvrcholení příběhu tak brzy. Jenže chyba lávky, tohle je pořád ještě začátek.
Později ale vyprávění zpomalí, ač na podmořské stanici přetrvává velmi dramatická situace a každému jde o život. Mia se všech přítomných vyptává na vztah k jejímu otci a pokouší se najít motiv jeho vraždy. To velmi rozvolňuje tempo vyprávění. Hodně prostoru zde dostávají flasbacky a vzpomínky. A právě to je jádro celého příběhu - rozplétání složitých vztahů, starých křivd a promarněných příležitostí.
O kresbě Matta Kindta se toho dá říci hodně, ale určitě ne, že je prvoplánově líbivá. Na první pohled působí neohrabaně, načmáraně, jen jako rychlá skica. Později ale zjistíte, že umí být plná detailů a dokáže zachytit epické obrazy. Stejně tak umí být nečekaně uhlazená, anebo technicky precizní. Docela jsem si ji oblíbil. Hodně se mi líbí také vodovkový koloring, který umí být také docela divoký a hodně používá rozpíjení barev. Povedený slipcase s želvou je bonus navíc.
Jednou to přijít muselo. Poprvé jsem zklamaný z komiksu Tonyho Sandovala. Přitom to začalo tak dobře. Standardně skvělá Tonyho kresba a skrze ni zprostředkovaná úžasná atmosféra venkova někde na břehu oceánu. Příběh o dospívání, o konci dětství, o začátku puberty, a o všem s tím spojeného. V půlce to ale celé najednou přestalo dávat smysl. Přišly zvraty, které nedávají žádný smysl a vlastně ani k ničemu nevedou. Řada věcí se stane bez jakéhokoliv vysvětlení a vlastně jenom proto, aby se to všechno nějak ukončilo.
Gó Tanabe dokázal nakreslit nepopsatelné. A udělal to takovým způsobem, že to spíše ohromuje, než děsí. Román V horách šílenství jsem poslouchal jako audiobook v rámci přípravy na Mooreovu Providence. Lovekraftova síla je v popisu, který dráždí čtenářovu představivost. Když jsem poslouchal, jak se příšerný Shoggoth hnal tunelem za Dyerem a Danforthem, tak jsem pociťoval jejich hrůzu. V Tanabeho manze jsem na něj hleděl s úžasem a obdivem. A nemyslím to jako kritiku, jakože Tanabe Lovecrafta zkazil. Vůbec ne. Myslím si, že to udělal nejlépe, jak to udělat jde. Je to zkrátka daň za převod slov do konečného obrazu. Jeho kresba je detailní a epická, ale zároveň, přece jen, místy nechává prostor pro představivost.
Jsem rád, že je ten román převeden do mangy kompletně. Občas jsem měl pocit, že Tanabe příliš rozvolňuje tempo, ale pravda je taková, že oproti Lovecraftovi má Tanabeho vyprávění docela vysoké tempo. Rád se k této manze budu vracet. Ať už proto, abych si to znovu celé přečetl, anebo prostě jenom proto, abych si prohlédl Tanabeho úžasnou kresbu. Tento komentář je společný pro obě knihy. Tekeli-li.
Gó Tanabe dokázal nakreslit nepopsatelné. A udělal to takovým způsobem, že to spíše ohromuje, než děsí. Román V horách šílenství jsem poslouchal jako audiobook v rámci přípravy na Mooreovu Providence. Lovekraftova síla je v popisu, který dráždí čtenářovu představivost. Když jsem poslouchal, jak se příšerný Shoggoth hnal tunelem za Dyerem a Danforthem, tak jsem pociťoval jejich hrůzu. V Tanabeho manze jsem na něj hleděl s úžasem a obdivem. A nemyslím to jako kritiku, jakože Tanabe Lovecrafta zkazil. Vůbec ne. Myslím si, že to udělal nejlépe, jak to udělat jde. Je to zkrátka daň za převod slov do konečného obrazu. Jeho kresba je detailní a epická, ale zároveň, přece jen, místy nechává prostor pro představivost.
Jsem rád, že je ten román převeden do mangy kompletně. Občas jsem měl pocit, že Tanabe příliš rozvolňuje tempo, ale pravda je taková, že oproti Lovecraftovi má Tanabeho vyprávění docela vysoké tempo. Rád se k této manze budu vracet. Ať už proto, abych si to znovu celé přečetl, anebo prostě jenom proto, abych si prohlédl Tanabeho úžasnou kresbu. Tento komentář je společný pro obě knihy. Tekeli-li.
Prvotina Pavla Čecha sice ještě postrádá jeho pozdější kresebnou vytříbenost, ale již ji nechybí jeho styl, vtip, hravost, nadsázka a rovněž určité černobílé kouzlo. Dokonalost z tohoto komiksu však dělá příběh a texty v bublinách. Nechybí tomu drama, romantika, vtip, kamarádství až za hrob, zarputilost a ani nekonečná osudovost. Smíchy jsem u toho řval jako zvíře.
Hlavní příběh pak doplňují dva příspěvky z magazínu Aargh. V jednom hledá Pavel Čech inspiraci pro pohádku a my tak dostáváme začátek Ruddyho překreslený v barvě. V tom druhém je pak Ruddyho smutné čtyřstránkové vzpomínání.
Občas si po dočtení Conan říkám, proč to vlastně dělám. Vždyť je to pořád to samé dokola. Démoni, čarodějové a věže zahalené v divné mlze. Adaptace Howardových povídek jsme už viděli několikrát a nové povídky většinou také nic nového nepřináší. Tak proč se do toho pořád všichni pouštíme? Možná proto, že je skvělé být alespoň na chvíli Conanem. Alespoň na chvíli si představit, že všechno se dá vyřešit mečem a že v každé hospodě na nás čeká houf polonahých ženských.
Čtvrtý svazek Conanovy archivní kolekce je skvělým prostředkem pro tyto výlety do bájí. Ta kniha je krásná už na první pohled. Už obálka láká čtenáře k otevření, a uvnitř je pak přesně to, co obálka slibuje. Což není zase tak obvyklé. Celá kniha je kreslená úžasným Johnem Buscemou a já jsem si liboval doslova nad každou stránkou. Ale není to jen kresba, co se v této knize povedlo. Až na dvě výjimky je kniha složená z dlouhých příběhů, což mám rád. Snižuje to kadenci příjezdů k tajemným věžím a mrtvých čarodějů, a dává to prostor pro vyprávění příběhů a snad i pro vývoj postav. Dalším bonusem této knihy je, že Conan má u sebe neustále nějakou ženskou. A přestože mezi nimi většinou nic intimního není, tak je to prostě osvěžující.
Tato kniha je zatím nejlepší z této archivní kolekce, a já doufám, že i další knihy si udrží tuto kvalitu.
‘Půlnoční král a jiné příběhy’ je rozhodně povedená monografie. Přináší tři Pávovy komiksy a každý z nich jej ukazuje v trošku jiné poloze. Pro mě je tahle kniha tak trošku sbírkou kuriozit, protože jsem vůbec netušil, že ty komiksy existují.
První dva komiksy mají dohromady přes 70 stran a s Liborem Pávem je dělal Jiří Hrdlička. Výsledek jejich spolupráce je úžasný. ‘Půlnoční král’ je dobrodružný příběh o mstiteli. Je to vtipné a je v tom cítit silná inspirace komiksy Káji Saudka. Nejen kresbou, dynamikou, kompozicemi, hrou světel a stínů a vtípky v pozadí, ale také scénářem.
Druhou spoluprací dua Hrdlička-Páv je ‘Tajemství černého brouka’ a ‘Bantam’. Trošku mě překvapilo, když jsem se v textu Tomáše Prokůpka dočetl, že to bylo napsané a nakreslené pro malé děti. Jasně, on ten příběh i vtípky jsou jednoduché a nic závadného tam není, ale je to tak úžasně šílené, s lehce absurdním humorem, že je to zkrátka pro každého. Škoda, že druhý příběh ‘Bantam’ není dokončený. Kresba těchto příběhů už toho se Saudkem nemá moc společného. Kresba některých obličejů se mi nelíbila, ale mnohem více je tam úžasných panelů.
Třetím komiksem je ‘Ken Ward’ podle Zane Greye, do komiksu převedený Antonínem Matějkou. Za mě je to nejslabší komiks v knize. Scénářem i kresbou. Scénář je až nesmyslně uspěchaný, děj málo pravděpodobný a kresba hrubá.
Celou knihu uzavírá text ‘Život a tvorba Libora Páva’ od Tomáše Prokůpka. Je to dobře napsané, plné zajímavých informací a bohatě doplněno ukázkami komiksů a plakátů. Mám rád tyto Tomášovy texty na konci knih. Dobře přibližují atmosféru, v jaké se u nás komiks po totalitě sbíral z popela. Škoda, že v knize nejsou některé komiksy z ukázek - například ‘Čtyři spravedliví z Cordoby’ anebo ‘Druhý dům Usherů’.
Příběh Čtyřlístku, Zahrada vynálezů, je nevtipný, schématický a nudný. Během jeho čtení jsem přemýšlel nad tím, zda je dobře, že se design robotů a technických udělátek ve Čtyřlístku za posledních 50 let vůbec nezměnil. Zbytek příběhů také za moc nestál. Až na jednu výjimku a tou je nečekaně Sedmikráskov. Mňauronovo oko je docela vtipnou parodií na Pána prstenů. Celkové hodnocení to ale nezachrání.
Nechal jsem se nalákat na lehký hype kolem Aaronova komiksu s kačerama. Ve výsledku mě ale jiné příběhy v knize bavily více než Aaronův ‘Pětník nekonečna’, teda vlastně ‘Nekonečno pětníků č. 1’. Ten příběh je totiž vzhledem k námětu nepatřičně krátký a děsně uspěchaný. Celkově si myslím, že celá kniha je pro děcka Super. Jako dospělý jsem se u těch příběhů docela bavil, jako děcko, zvláště v časech mého dětství, bych byl nadšený.
Knihu bohům žel sráží vydání od Egmontu. Příšerné grafické úpravy, jako jsou například názvy povídek, které v Egmontu klidně dali jenom tak přes obrázek. Evidentně jim bylo jedno, že černý text bez ohraničení nepůjde kvůli pozadí přečíst. A to už vůbec nemluvím o přeložených textech mimo bubliny, jako jsou například nápisy na dveřích, nebo na zemi. Egmontu evidentně stačí, že ten nápis v obraze nějak je, a už vůbec neřeší, jak to vypadá. Samostatnou kapitolou je redakce a překlad. Ale proč si vlastně stěžovat. Varování jsme dostali už v překladu názvu knihy.
Uběhlo více než deset let a děj příběhu se přesunul z Hollywoodu do Las Vegas. Konsorcium firem dokončuje Hooverovu přehradu a něco začíná zabíjet majitele zúčastněných firem. Mladý a neústupný šerif se pouští do vyšetřování, které nebude pěkné a už vůbec se mu nebude líbit, kam to všechno povede. Tento příběh s názvem Ďábel v písku tvoří hlavní část knihy. Jednou z hlavních postav je opět ten největší parchant, Skinner Sweet. O kresbu se postaral, stejně jako v první knize, Rafael Albuquerque.
Druhá a kratší část se jmenuje Úniková cesta a tvoří ji dvě paralelní dějové linky, přičemž každá z nich patří jedné z hereček z první knihy. O kresbu tohoto příběhu se postaral Mateus Santolouco, a pro mě je jeho kresba lepší než kresba Rafaela Albuquerqua. Také dějově mě příběh bavil více, možná i díky trošku vyššímu tempu.
Celkově jsem se opět bavil, možná dokonce více než v první knize. Skupina postav, která pravděpodobně bude hrát roli i v budoucnu, se příjemně rozšiřuje. Jsem zvědavý, co bude dál. Pořád ale nevím, jestli to bylo dost na to, abych si pořídil celý omnibus.
Včera jsem byl v kině na Nosferatu a dnes Crew oznámila datum spuštění předprodeje Omnibusu Amerického Upíra. Asi prozřetelnost. Kdy jindy bych se měl pustit do čtení této knihy, která roky čekala v knihovně na svou příležitost, než právě dnes?
Slyšel jsem na ten komiks tolik chvály, že jsem asi čekal něco víc, než jsem nakonec dostal. Není to výjimečné dílo, nejsou tam hluboké myšlenky, nejsou tam až tak skvělé hlášky a vlastně ani žádné překvapivé zvraty. Ale nemůžu tomu upřít, že mě bavilo to číst a že se těším na pokračování. Hodně tomu komiksu pomáhá kresba, která je pěkná, ale zároveň působí tak nějak správně “špinavě”. Místy působí lehčeji, jako z dětského animáků, a jindy zase temná a hrubě naškrábaná.
Typický Jodo, tak jak jsem se ho naučil mít rád. Dystopie s morálně zvrácenou tyranií a všeobecnou neúctou k lidskému životu a realitě. A také hledání nového mesiáše, který bude ideálně androgynní bytostí. Tentokrát je to okořeněné špetkou humoru a erotické nálady. Počítačový art Freda Beltrana mi tady sednul a s jeho Adamou a princeznou Kavatah bych se rád setkal v úplně jiném typu komiksu. Ostatně ochutnávku jsme dostali už ve Svůdných schůzkách a touhách.
Problém tohoto komiksu spočívá ve třetím a zároveň posledním albu. Je to tam všechno hrozně rychle vysvětleno a uzavřeno. Úplně to popřelo styl příběhu i atmosféru předchozích dvou alb.
Tak nějak nevím, kde začít.. Poslední třetina knihy mi připomínala jeden starý kreslený vtip z roku 2012. Byl to takový jednostránkový komiks a byl spíše smutný než vtipný. Ani bych se nedivil, kdyby právě tento vtip stál za zrodem této knihy.
Celkově se mi ten nápad na příběh líbí, a líbí se mi i jeho rozvedení. Líbí se mi, jak příběh řeší, co by se všechno mohlo stát a jak by někteří lidi a společnosti na situaci, nastíněnou v anotaci knihy, reagovali.
Jsou tu však i věci a rysy scénáře, které se mi až tak nelíbí. A je to čistě subjektivní, protože jiní to můžou shledávat jako to nejlepší.
Jde o bilancování života hlavního hrdiny. Je jasné, že to tam být musí, o tom ta kniha je. Jsou na to navázané úvahy o smyslu života i závěrečná pointa celého příběhu, ale za mě toho bylo možná až moc. Možná to při příštím čtení budu vnímat trošku jinak. Taky mám pocit, že oproti začátku knihy ke konci vymizel humor.
Druhá věc, která se mi jeví jako lehce nepatřičná, jsou emoce robotů. Z celé knihy jsem měl dojem, že se jedná o hard sci-fi. Až na ty roboty. Ti se chovají jako Sonny z ‘Já, robot’, anebo jako C3PO ze ‘Star Wars’. Anebo jako Johnny 5 a WALL-E (nešlo je nenapsat). A zase, chápu, proč to tam je, ale v určitých momentech mi to tam vůbec nesedělo.
Moc se mi líbí kresba. Možná ještě více ve skicáři než v samotném komiksu. Bonusová část tentokrát opravdu potěšila.
Jo a co se týká kytary, tak na tu se vůbec nehraje. Ta je buďto někde opřená, anebo přenášená. Tak nějak mi připomněla některé knihy, které jsem schopný vozit na dovolené i několik let, než se do nich konečně začtu.
