Myslím, že nenávidím DC eventy. Temné noci - Metal byla příšernost, Nejtemnější noc byla katastrofa. Jsem přesvědčený, že absolute kravina bude i DC KO. Prostě jenom vykonstruovaná příležitost, aby se mohli mlátit všichni se všemi. Bohužel se spoustou debilních keců kolem. Nezájem. Tento sešit mi to jenom potvrdil. Koupil jsem si to kvůli crossoverům, ale ve výsledku tam ty hostující postavy moc prostoru nedostaly.
Kresba je pěkná.
Opět parádní dobrodružství. Líbí se mi humor a emoce, které nejsou prvoplánové a neodehrají se na jednom nebo dvou panelech, ale vyplývají z děje delšího příběhu. Stejně tak je parádní dynamika kresby, kterou jsem nyní vnímal možná více než v předchozích knihách. Předmluva Dana Černého je opět zasvěcená a užitečná.
Další Rok jedna. Tentokrát s noirovou atmosférou ovlivněnou děním v Evropě na sklonku druhé světové války. Je super, že zde Batman čelí něčemu, co jsem ještě nečetl. Nevím, jestli se něco podobného někde už objevilo, ale pro mě to byl kompletně nový příběh. Je to docela drsné, místy morbidní a jsou tam nečekané, šokující momenty. Já jsem si ten příběh užil.
Kupoval jsem to ale hlavně kvůli kresbě Mika Perkinse. Jednak se mi jeho kresba líbila už v předchozích komiksech, a taky se mi nechce kvůli podpisu táhnout na komiksový festival do Polska taková bichle, jakou je Svědectví. Mikova kresba není dokonalá a hlavně na začátku jsem v ní viděl spoustu nedostatků. Potom jsem se ale začetl a všechno si sedlo. Pro ten příběh je Mikova kresba naprosto dokonalá.
Pochválit musím celkové zpracování knihy. Když jsem ji vybalil z igelitu a sundal přebal, byl jsem vážně ohromený. Desky knihy jsou parádní. Super jsou i předsádky s novinovými výstřižky, z nichž jeden se odkazuje na Batmanův úplně první příběh.
Fajn dobrodružné příběhy s příjemným tempem vyprávění. Nesnaží se to být prudce vtipné, ani se to nesnaží o ďábelskou pointu na konci. Prostě ty příběhy příjemně plynou, a já jsem si užíval čtení každého panelu. Kresba je parádní. Jak jsem psal už u předchozí knihy Pasti plné zlata - tohle je milé komiksové pohlazení.
První kniha se mi líbila a bavila mě. Doufal jsem, že to Jérémy na konci nepokazí. Skoro se mu to povedlo…
První kniha měla poměrně jednoduchý přímočarý děj. Byla tam nonstop akce, nebyl čas zvolnit. Ale druhá kniha je trošku jiná. Po úvodní akci na chvíli zpomalí, aby se připravily a rozmístily figurky na velký epický závěr. Taky se tam dost skáče v čase.
Jérémy si nepřipravil jednoduchý přímočarý závěr. To teda rozhodně ne. Bylo potřeba napřed odvyprávět historii inkvizitorského řádu, bylo potřeba odvyprávět celou mytologii a dávnou historii tohoto fantasy světa, aby se z toho mohla uplést zápletka, která je příšerně komplikovaná. Čtenářům se pak obšírně vysvětluje, kdo je vlastně kdo a jak z toho ven. No prostě guláš, chaos a bordel. V jednu chvíli už jsem si říkal „Jérémy, ty vole, tys to nakonec přece jenom posral.“ Ale on z toho nakonec se ctí vybruslil. Nakonec si to celé tak nějak sedlo a já můžu říct, že to má docela dobrý konec.
Byl jsem na Vesper zvědavý, ale velké očekávání jsem neměl. Jérémyho kresbu jsem měl zařazenou ve škatulce “pěkná kresba s oboupohlavními ksichty”. Nemůžete se tomu divit, protože v Rytířích z Heliopole i v Barakudě vycházela ta oboupohlavnost ze scénáře. Tady se ale oboupohlavnost nekoná a kresba je pořád skvělá. A taky je to úžasně barevné. To se jen tak nevidí. Opravdu, tohle je 100% fantasy. Příběhem i vizuálem. Žádné snahy o zasazení děje do alternativní historie, nebo o nějaké žánrové přesahy. Jen čistá esence fantasy. Náramně se mi to líbilo. Četl jsem to jedním dechem. Záporáci jsou příkladně zlí, klaďasů moc není a hlavní hrdinka Vesper je někde mezi, což z ní dělá zábavnou postavu. Jsem zvědavý na závěr v druhé knize. Doufám, že to nepokazí.
Měl jsem na to být připravený, ale jsem zkrátka velký Danův fanda, takže jsem se na jeho kačery hodně těšil. A s čím mám teda problém? Nejspíš s tím, že tam toho z Danovy charakteristické práce moc není. Vysvětlím…
Naposledy jsem z kačerů četl Pasti plné zlata. Ta kniha obsahuje delší příběhy, které výborně fungují. Mě krátké příběhy obecně tolik neberou. Nedokážou mě pořádně vtáhnout a nestává se často, aby měly nějakou opravdu silnou pointu. Dan zatím ale kreslí jenom krátké příběhy. Jo, pousměju se u nich, ale to je tak všechno. Žádnou větší emoci z nich nemám. Většina příběhů v této knize je od jiných scénáristů a jen dva jsou od Dana Černého. Oba patří k těm nejlepším. Jsou vtipné a mají nečekanou pointu na konci. Dan zkrátka příběhy psát umí. To je ostatně krásně vidět na Čtyřlístku. Kupuju si jenom ty Čtyřlístky, které Dan nakreslí i napíše, protože jedině ty jsou pro mě dobré. Asi je nutné poznamenat, že mi táhne na 50. To aby byla zřejmá perspektiva mého hodnocení.
A teď ke kresbě. Jasně, celé to kreslil Dan Černý. Ale jeho styl v tom není. Alespoň já ho neumím rozeznat. Musí se držet zavedeného stylu a designu nizozemské redakce a nemá prostor prosadit více sebe. Pokud to tam je, a já jsem to neviděl, pak se omlouvám. Jediné, co mě potěšilo, jsou Danovy easter eggy z našeho českého rybníčku. A že jich tam je! Od postaviček z jeho komiksů, přes Čtyřlístek, až po Kosí bratry a další večerníčky. Samozřejmě je tam i pár dalších malých vtípků, jako třeba když normální kachna a myš hrají na farmě svlíkací poker a kolem nich leží oblečení, které vyhráli nad tím druhým (hádejte jaké). Taková narážka na Donalda v komiksu s Donaldem.
Nechci aby toto hodnocení vyznělo negativně. Ostatně hvězdiček dávám dost. Měl jsem nerealistická očekávání, což je jenom moje chyba. Pokud si odmyslím to, že to dělal Dan Černý, tak bych řekl, že je to asi normální kačeří mainstream. Nahoru to tahají jenom ty Danovy easter eggy a vtípky. Hodně to Danovi přeju, že se dokázal takhle uchytit, a jsem zvědavý, kam se posune za pár let a jestli dostane šanci napsat něco delšího.
Tohle je rozhodně zajímavý komiks. Kriminálka z ne úplně běžného prostředí BDSM. Zapomeňte na Sunstone, tohle je úplně jiné hřiště. Tady teče krev a věší se na háky. Věděl jsem, že komiks je o holce, která má ráda bolest, a tak se tím živí. Věděl jsem, že je její zákazník zavražděn a že ona uteče s diamanty. To vše je v anotaci. Nebyl jsem ale připravený na to, jak komplexní kriminálku dostanu. Lulu totiž není jenom tak trošku více ujetá, ale je taky chytrá, a je schopná dát dohromady odvážný plán.
Celkově je ten příběh drsný a má skvělé tempo. Je dobré také zmínit, že “Vraž mi” není erotický komiks, ač je o BDSM. Nedojde tam k jediné souloži, ani není odhalen žádný pohlavní orgán. Tohle je kriminálka, za kterou by se nestyděl ani Ed Brubaker.
Autorka scénáře, Christa Faust, je bývalá domina, a tak o tom prostředí BDSM něco ví. To dává celému příběhu určitou hloubku a autenticitu. Navíc ke komiksu napsala zasvěcenou předmluvu, kde vysvětluje, že sexuální pracovnice jako Lulu nejsou oběťmi, ale jsou těmi, kdo určuje pravidla. Já jsem za tu předmluvu vážně rád, protože mi dala patřičnou perspektivu, která mi umožnila si ten příběh plný násilí užít.
Ondrovi a Vojtovi se povedlo se povedlo vyvolat hype, jaká že je to pecka, a tak jsem se na Holoprsého Medvědobijce docela těšil. Musím uznat, že ze začátku mě to hodně bavilo. Některé nápady a vtipy jsou v tom komiksu vážně zábavné. Jenže se to poměrně rychle omrzelo. Jakože, vtipy byly vtipné pořád, stejně jako pleskající rozkostičkovaný penis, ale zápletka celého příběhu mě příliš nebavila. Kresba je tak nějak přiměřená příběhu. Je zábavná, akční, ale to je tak všechno. Ono to není málo, ale zkrátka mě neoslnila a nepřiměla mě hledat, co ještě Nil Vendrell nakreslil.
Co si z toho odnést? V prvé řadě asi to, že je to groteska plná nekorektního humoru, ironie a sarkasmu. Ale taková trošku smutná a melancholická. Má to děj, ale nemá to scénář, který by striktně směřoval k cíli. A jak se dozvíte v doslovu, nikdy to nemělo být jinak. Tady se pomalu odvíjí děj, plný vtipných scén, nápadů a dialogů. Ale místo, aby se dějové linky postupně sbíhaly a spojovaly, tak zde se pomalu rozvětvují. Tak jak postupně přicházely nápady.
Druhá věc, kterou je třeba zmínit, že ten svět je docela bizarní. Lidé a antropomorfní zvířata zde žijí pospolu. Jde zde sice o nerovný vztah, ale ne tak jak byste čekali. Nejde zde o rasismus. Děj se soustředí hlavně na antropomorfní zvířata, a ty jsou ve všech možných postaveních. Jsou to dělníci, zdravotníci, umělci, policisté i velkopodnikatelé. Ale jsou to pořád zvířata. Takže když “pan prase” pracuje jako účetní v masokombinátu, a dojde k restrukturalizaci a propouštění, tak jako první skončí na jatkách, a pak ve výloze masny s jablkem v tlamě. Nebo se můžete dovolat na mobil býkovi, který má zrovna zápas s toreadorem v koridě. Ale není to vždy tak jednostranné. Hlavní hrdina, automechanik Salvatore, takový menší pes, má u domu v boudě jako domácího mazlíčka maličkého lidského účetního, který je mu věrný jako pes. Bizár. Ale je to vtipné.
Třetí věc, kterou byste měli vědět, je to, že to není ukončené. To mě nepříjemně překvapilo. Netuším, jestli někdy bude nějaké pokračování. Myslím si ale, že i kdyby pokračování vzniklo, tak by to stejně nemělo konec. Myslím, že konec není tomuto komiksu souzený.
Výtvarný styl Nicolase de Crécyho je zvláštní. Na první pohled trošku škaredý, roztřepaný, ale dostane se vám pod kůži a po nějaké době vás začne bavit. Alespoň u mě to tak bylo. U obou komiksů, které jsem od něj četl.
Depresivní jízda pokračuje. Nějak si na tento nový styl želv nemůžu zvyknout. Bolí to, vidět želví bráchy takto rozhádané a v takové mizérii, ale zároveň chcete vědět, jak to dopadne. Neustále jsem doufal a čekal, kdy se to zlomí. Jestli k tomu došlo, a zda jsem se při tom přiblble usmíval, to už vám neprozradím.
Jedno je jisté. Tohle je nejdospělejší komiks s Teenage Mutant Ninja Turtles, jaký u nás vyšel. Teď mě tak napadá, že “teenage” už by tam dávno nemělo být. Kresba mě hodně baví. Juan Ferreyra mě hodně bavil už v komiksu Chlad a baví mě i zde. Taky mě hodně potěšilo, že jsem na některých panelech viděl velkou inspiraci Frankem Millerem. Krásně to k tady sedí.
BTW, viděl jsem nějaké paralely s Absolutním Batmanem, který vyšel ve stejném roce. Náhoda?
Těšil jsem se na tyhle želváky, a moje očekávání byla velká. Čekal jsem, že to bude drsné, ale taky že to bude sranda. Ale tady žádná sranda není. Je to depresivní od začátku do konce. Je to plné beznaděje. Nejen proto, co všechno se želvákům děje, a v jakých sračkách je New York, ale zejména proto, jak moc jsou želvy vzájemně rozhádané. Až to bolí, vidět oblíbené hrdiny takto.
Co se týká střídajících se kreslířů, tak vlastně nevím, jestli se mi to líbilo, anebo nelíbilo. Jednotlivé styly se mi líbily, ale jako celek mi to připadalo roztříštěné.
Naprostá pecka! Čte se to úžasně. Tenhle komiks jde za hranu toho, na co jsme z komiksů s Batmanem zvyklí. Je to drsné, krvavé, brutální a nepředvídatelné. Vážně, i když je to série o Batmanovi, tak jsem často netušil, jak to bude pokračovat, kdo přežije a kdo zemře. A pokud Batman přežije, jaké to pro něj bude mít následky. Karty jsou zde rozdány naprosto nečekaně. Všichni víme, kdo je kdo ve světě normálního Batmana, ale tady je všechno jinak. Kým se kdo stane, a jak se to stane, se dozvídáme postupně. A i když se zde zrodí Two-face, Crock, anebo Hádankář, tak pořád nevíme, co od nich můžeme čekat, a jakou roli v budoucnu sehrají. Kresba je taky parádní a já jsem si užíval každý panel. Na další knihu budu čekat velmi netrpělivě. Toto hodnocení je společné pro první dvě knihy.
Naprostá pecka! Čte se to úžasně. Tenhle komiks jde za hranu toho, na co jsme z komiksů s Batmanem zvyklí. Je to drsné, krvavé, brutální a nepředvídatelné. Vážně, i když je to série o Batmanovi, tak jsem často netušil, jak to bude pokračovat, kdo přežije a kdo zemře. A pokud Batman přežije, jaké to pro něj bude mít následky. Karty jsou zde rozdány naprosto nečekaně. Všichni víme, kdo je kdo ve světě normálního Batmana, ale tady je všechno jinak. Kým se kdo stane, a jak se to stane, se dozvídáme postupně. A i když se zde zrodí Two-face, Crock, anebo Hádankář, tak pořád nevíme, co od nich můžeme čekat, a jakou roli v budoucnu sehrají. Kresba je taky parádní a já jsem si užíval každý panel. Na další knihu budu čekat velmi netrpělivě. Toto hodnocení je společné pro první dvě knihy.
Byl jsem zvědavý, s čím Stéphane Deteindre přijde tentokrát, aby se neopakoval. A vlastně se mu to povedlo. Album otevírá krátká epizoda ze zimní plískanice. Zbytek alba pak obsahuje jeden víceméně souvislý příběh. V něm se napřed dozvíme, čím se mladí divočáci živí a jak se jim daří v kancelářské práci, aby na konci pracovního týdne vyrazili s celou partou na dovolenou na hory. Tam si mladí divočáci užijí pro změnu terénní motorky a túru s horským průvodcem. Ač jsem tomu u té úvodní zimní epizody moc nevěřil, tak jsem si to zase užil.
Jodo občas píše úplné bláboly. Pak už záleží jen na tom, nakolik jste ochotni přistoupit na jeho hru. Tady na mě ty nesmysly doslova řvaly. Zejména v prvním albu, které je zároveň jediné dokončené. Při kreslení druhého alba Gal zemřel. Mám z toho pocit, Jodo měl nápady na některé konkrétní scény, či události, a ty potom horkou jehlou sešil dohromady. Zkrátka to nefunguje. Zvratům a rozhodnutím hlavních postav se nedá věřit. Například, když se na začátku královna Diosamante dozví, že je v jiném království král, který vládne ve svém království lépe než ona ve svém, tak se okamžitě rozhodně že jej musí jet zabít. A je už na následujícím panelu, samotná jen s koněm. Své královstvé prostě jen tak opustí… Jinak ten scénář samozřejmě obsahuje všechny Jodovy příchutě - znásilňování, krutost, mystiku, transcendenci a osvícení.
Kresba Gala je pěkná a hodně detailní. Některé stránky by se vyjímaly zarámované na zdi. Ale někdy je méně více, a platí to i o množství detailů v Galově kresbě. Na scénář, jaký to má, byla kresba takového množství detailů vyloženě zbytečnou ztrátou času. Ale uznávám, že tohle může být čistě subjektivní.
Typický Lemire s ne až tak typickým příběhem. Je to jako vždy hluboký příběh, plný emocí, tak jak jsme u Lemira zvyklí. Tentokrát ale vykrádá sám sebe, ale přináší upírský příběh, jaký jsem asi ještě nečetl. Nejde jen o to, že jde o děti, ale o to, co ty děti řeší. Napřed jsem si myslel, že to bude polemizování o tom, co je dobro a co zlo. Ale tak to úplně není. Žádné závěry, které si snad z toho příběhu uděláte, nejdou aplikovat na reálný život. Já tam žádné poselství nevidím. Ale proč taky hledat poselství v komiksu o upírech, že? Tohle je hlavně zábava.
Zpočátku jsem byl příběhem hodně nadšený. Vztahy mezi aktéry byly dobře nastaveny a napětí neustále rostlo. Ke konci už jsem měl ale pocit, že to Lemire přehání se snahou stupňovat napětí. Neustále opakoval některé vzpomínky, a hlavně do nekonečna opakoval, že “Tohle je příběh jedné noci a několika dětí”. Už mi to pak začínalo lézt krkem. I proto, že tohle není příběh jen jedné noci. Celkově jsem si to ale užil.
Kresba Dustina Nguyena je perfektní. Skvěle zde funguje černobílé provedení, s červenou krví a občas s barevnými kresbami na zdech. Dobře zde kontrastuje vizuál dětské nevinnosti s krutou dravostí upírů.
Cena 97,- Kč ve slevě mi zatemnila mysl a já jsem tak zapomněl, jak moc se mi to nelíbilo, když jsem tím kdysi listoval. Ale co, aspoň to dostalo další šanci, přesvědčit mě o svých kvalitách. Celý problém tohoto komiksu je popsaný už v předmluvě. Ta mě mimochodem bavila z celé knihy nejvíc. Jodo načrtl scénář na pět stránek, ale potřebovali udělat pětadvaceti stránkový komiks. A tak každému panelu dali samostatnou stránku. A aby toho nebylo málo, tak na každou lichou stránku dali další zbytečný obrázek. Korunu tomu potom nasadilo Argo, které to vytisklo v monster formátu na extra tlustý papír. Kdyby to bylo těch pět stránek třeba v Aarghu, tak bych to asi hodnotil mnohem lépe. Ale ke komiksu. Příběh je taková hříčka, která na konci vyvolá protichůdné emoce. V jednu chvíli to vyvolá pocit soucitu a naděje, aby to následně bylo přebito nečekanou zbytečnou krutostí. Ale to mi tak nějak k Jodorowskému a jeho příběhům sedí. Typická je zde i Moebiova kresba. Mám jeho kresbu rád. Zde mě ale nepříjemně překvapil svou kresbou kočky, která zde vypadá jako nepříliš umě vyřezaná hračka ze dřeva. Vesměs jsou ty stránky ale úchvatné. Možná je na nich poznat, že je to hodně zvětšené, ale pořád to vypadá dobře. Až mě trošku láká některé stránky z té knihy vyříznout a dát je na zeď. Za ty prachy…
Už dříve jsem od Alfonse Casase četl Krizi v hlavě. Docela se mi líbila, a tak jsem si chtěl přečíst i jeho předchozí knihu, tedy Bludy v hlavě. Stejně jako u Krize jsem měl trochu jiná očekávání. Popravdě, Krize v hlavě se mi asi líbila víc. Vyprávěla víceméně souvislý příběh tvůrčí krize a jejího překonání. Tady souvislý příběh není. Většina knihy se věnuje ukázkám zřejmě nejběžnějších bludů, kterými člověk může trpět, a jak to dokáže otravovat život. Závěr knihy pak jen ukazuje, že se těch bludů nikdy nezbavíte. Musíte je jen přestat poslouchat a nepodléhat jim. V knize jsou i zajímavé myšlenky a úvahy, ne že ne. Nejpřínosnější ale možná je to, že vám to ukáže, že v tom nejste sami. Každý má nějaké své bludy v hlavě. I vy pravděpodobně v knize najdete něco, co trápí i vás. Je svým způsobem uklidňující vědět, že je to něco, co má své jméno. To totiž znamená, že je to pravděpodobně opravdu jen blud.
Tohle se vážně povedlo. Jak po stránce příběhu a scénáře, tak i kresba a barvy. Mýty a legendy mám rád, ale ty tady slouží jenom jako základní kostra a odrazový můstek k brutálnímu masakru v útrobách labyrintu. Pokud to náhodou nevíte, tak tohle je horor a taky tak trošku sci-fi. Krev zde teče proudem a členové Théseovy družiny umírají hodně nepěkným a explicitním způsobem. Vyprávění má dobré tempo, má to spád, a je zde i několik nečekaných zvratů a odhalení. Zkrátka mě to bavilo číst.
Deratizátor je sci-fi příběh krysaře v blíže neurčené postapokalyptické budoucnosti. Nechybí tady motiv vykonané, leč nezaplacené práce. A taky nechybí krysy, samozřejmě. Tím ale podobnost s Viktorem Dykem končí. Tato prvotina Daniela Tejnického je temnější a krvavější. Po výtvarné stránce je to velmi zdařilé. Kresba vypadá jako pěkný americký mainstream, velmi podobný stylu Michala Suchánka. Vůbec mě nepřekvapilo, že mu Daniel na konci knihy děkuje. Se scénářem a produkcí knihy je to ale horší.
Přečetl jsem si to celé dvakrát, což není problém, protože je to docela rychlé čtení, a příběhu samotnému není moc co vytknout. Je to taková kraťoučká povídka. Problém je v tom, že to scénář natáhl na sto stran. Daniel se snažil o atmosféru, takže vždy, když Deratizátor někam jde, tak se rozhlíží po okolí, a to zabere spoustu panelů, na kterých si můžeme prohlédnout ulice i podzemí postapo města, ve kterém se příběh odehrává. Celé to ale zabíjí tisk a zvolený matný papír. Je to tmavé a postrádá to kontrast. Náhledové obrázky neodpovídají tomu, jak to vypadá na stránkách.
Dalším neduhem jsou souboje. Jsou pečlivě rozfázované, ale je jich tam hodně. Každý chvat a úder vypadá promyšleně a má smysl. Jenže je to zase spousta panelů, které buďto rychle přeletíte, aniž byste ocenili detaily, anebo budete studovat každý panel, protože je to místy trošku nepřehledné. Kdyby to v té knize bylo jednou, nebo maximálně dvakrát, tak by to bylo fajn. Ale je to u každé potyčky a těch je v knize pět. Každá potyčka pak zabírá několik stran.
Knihu jsem koupil na Comic-Conu na stánku Centrály, kde Daniel každému knihu podepisoval a kreslil do ní obrázky. Velmi oceňuji, jak si s každým obrázkem vyhrál a jak detailně ho nakreslil. Proto mě mrzí, že můžu dát jen 3*. Jedna musí jít dolů za ten nepovedený tisk.
Mám s knihami, a vlastně i s filmy, takový malý problém. Když se na ně těším, tak si dopředu představuji, jaké budou, a pak jsem trošku zklamaný, když se moje představy nenaplní. A na “Krizi v hlavě” jsem se těšil. Anotace mě hodně nalákala. V poslední době jsem ve svém okolí slyšel o vyhoření, a tak nějak jsem přemýšlel, jaký je to vlastně pocit? Jak poznám, že se mi to stalo? Doufal jsem, že mi na to ten komiks dá nějakou odpověď. No a samozřejmě mám taky v hlavě nějaké své vlastní bludy. Ale kdo ne, že? No ale zpátky ke komiksu. Zpočátku jsem byl zklamaný, ale někde uprostřed knihy se to zlomilo a já jsem vlastně dostal to, co jsem čekal.
“Krize v hlavě” je autobiografický komiks, ve kterém nám Alfonso Casas vypráví, jak si prošel tvůrčí a osobní krizí, a jak se z toho dostal. Cestou pak spolu se svým kámošem Crisem (personifikovaná krize) sypou spoustu mouder. Moudra schválně nedávám do uvozovek, protože to jsou skutečně věci, nad kterými neškodí se občas zamyslet, anebo si je alespoň uvědomit. Nejsou to žádné revoluční myšlenky. Ve svých skoro padesáti letech jsem to všechno slyšel už stokrát. Ale i tak bylo fajn si to znovu připomenout. Jo a abych nezapomněl, celá kniha se odehrává v Alfonsově bytě a v jeho nitru. A taky to nepostrádá humor, což považuji za hodně důležité.
Celé by to nefungovalo bez přitažlivé kresby. Protože už v té se skrývá část již zmíněného humoru. Kresba je hravá a možná i trošku mangoidní. Nebudu vymýšlet květnaté popisy, podívejte se obrázky. Pro mě byla kresba to, co mě nakonec přesvědčilo ke koupi knihy. Kreativní je zde práce s barvami. Osciluje od černobílé po plně barevný komiks, protože barvy vyjadřují psychické rozpoložení hlavního hrdiny.
Semjon Ivanovič je hajzl, o tom není pochyb. Hajzl, podvodník, zloděj, vrah a taky zbabělec. Jo a taky vlastně docela smolař. Každá levárna se mu nakonec nějak vymstí. Ale musím mu přiznat taky nějaké dobré vlastnosti. Je podnikavý. Vždy, když ho osud a zkurvená doba srazí na kolena, tak se znovu zvedne a snaží se dostat znovu nahoru, hnán věštbou staré cikánky. Tahle podnikavost, zarputilost a vytrvalost, ve spojení s morálnějším charakterem, by dala stvořit velikému a úspěšnému člověku. Ale ne v této zkurvené době, ve které Semjon žije. V té není pro morálku místo. V té mohou prosperovat jenom hajzlové jako je Semjon. Je taky nutné říct, že Semjon většinou není ten největší parchant ve městě. Ta doba stvořila mnohem větší zrůdy. Anebo je to taky naopak. Tu dobu stvořily právě ty velké zrůdy. Ať se to tak nebo tak, Ibikus není kniha jenom o jednom parchantovi. Je svědectvím doby. Je svědectvím toho, jak se rodila říše zla, se kterou vlastně musíme bojovat ještě dnes, po více než sto letech.
Fascinující je výtvarná stránka komiksu. Komiksy kreslené, či alespoň vybarvené vodovkami mě fascinují. Tím, jak se dá pracovat s rozpitými barvami i tím, jak je nutné pracovat s nedotčenými bílými plochami. Tady je práce s vodovkami lehce extrémní. Žádná kresba tužkou a potom vybarvení. Všechno rovnou vodovkami. Navíc je to všechno malované jen černou barvou. Hodně mě ta kresba bavila.
Kdysi jsem si říkal, co všichni na tom Brubakerovi a jeho Criminalu mají a proč jsou z toho všichni tak odvaření. Potom jsem si to přečetl a měl jsem jasno. A potom jsem přečetl spoustu jeho dalších knih. Všechny byly skvělé. Nejinak je to s Reckless.
Neuvěřitelně dobře se to čte. Příběh, či spíše příběhy, se velmi příjemně rozbíhají a rozvíjí. Nechybí tomu správná gradace a hořké konce. Postavy jsou velmi uvěřitelné, mají hloubku a jejich dialogy jsou přirozené. Ne vždy to má nečekané příběhové zvraty, ale to vůbec nevadí. Někdy to vyprávění prostě jenom příjemně plyne. Je zde spousta textů vypravěče, ale to je u podobných příběhů běžné, že nám detektiv neustále vykládá tok svých myšlenek. To k tomu prostě patří a bez toho by to nefungovalo. Dělá to tu správnou atmosféru.
Ed Brubaker chtěl příběhy Ethana Recklesse vzdát poctu starým brakovým příběhům. To se mu myslím dokonale povedlo. V prvním příběhu se musí Ethan Reckless vypořádat s drogovým gangem, i s vlastní minulostí (1981). Ve druhém příběhu se ponoří do filmového průmyslu béčkových hororů (1985). Ve třetím příběhu se zaplete s politiky, ale hlavně zde vypráví o svém přátelství se svou asistentkou Annou (1988). Následuje tak trošku duchařský příběh, ve kterém se mimo jiné dozvíme také něco o vztahu Anny a její matky (1989). Poslední příběh v knize se odehrává paralelně se čtvrtým ‘duchařským’ příběhem a jeho konec je tou správnou, smutně nostalgickou, tečkou na uzavření knihy (1989). Roky v závorkách jsou samozřejmě roky, kdy se jednotlivé příběhy odehrávají.
Ed Brubaker v doslovu posledního příběhu píše, že se chce k sérii Reckless ještě vrátit, a já si to samozřejmě velmi rád přečtu, ale těch pět příběhů (knih), které jsou v tomto omnibusu, tvoří pěkný kompaktní celek, který působí konzistentně a uzavřeně. Ale samozřejmě, prostoru pro další příběhy je tam ještě spousta.
Kresbu a barvy nemá snad ani cenu zmiňovat. Sean Phillips je jako vždy skvělý, ale mě snad ještě více fascinuje koloring jeho syna Jacoba Phillipse. Ne tím, jak je precizní. Právě naopak. Je až arogantně ledabylý. Zfušovaný. Barevné plochy často působí jako náhodně nanesené a zcela ignorují obrysy a kresbu. Naprostá šílenost. Jenže to funguje. A právě to mě fascinuje. Zmínit musím i určitou konzistenci a nevím, jestli to mám připsat Seanu Philipsovi anebo Edu Brubakerovi. Jde o detaily, jako jsou třeba filmové plakáty na zdi v servise promítaček a obchodě s filmy. Přestože tam Ethan zavítá hned v několika knihách, tak tam jsou na zdi, jako zcela nepodstatné pozadí, stále stejné filmové plakáty. Asi nemusím zmiňovat, že to jsou kopie skutečných filmových plakátů. Je to sice drobnost, ale potěší.
Cyklus ohně je jiný než předchozí cykly. Předtím byli ve hře démoni anebo mytologie. Tohle je spíše akční politický thriller. I když kapka fantastiky tam přece jenom je. První album je docela dobré. Zeširoka jsme seznámení se situací a hlavními hrdiny, a děj poté pomalu graduje a směřuje k překvapujícímu finálnímu masakru. Druhé album pak ukazuje následky událostí z prvního alba, a odhaluje hlavním hrdinům, co se tam vlastně stalo. Problém je, že čtenář už půlku věcí ví a tu druhou si už tak nějak domyslel. Celkově mi druhé album připadalo jako nepřehledný chaos. Je to škoda, protože jinak mám sérii Okko rád. Má úžasnou atmosféru alternativního středověkého Japonska.
Z komiksu V horách šílenství jsem byl nadšený a těšil jsem se na další Tanabeho adaptaci. Nakonec jsem ale zklamaný. To, co se mu povedlo s Horami šílenství, se zde nepovedlo zopakovat. Marně přemýšlím proč. Možná je to zkratkovitostí, tím, že tomu nevěnoval dostatečný prostor, a proto se mu nepovedlo vybudovat napětí, které je u Lovecrafta klíčové. Ten pomalu se plazící děs, který otravuje mysl a způsobuje šílenství. V Horách šílenství se sice ta strašidelná atmosféra taky nedostavila na sto procent, ale bylo to výpravné a ohromující. Však to taky bylo ve dvou knihách. Tady je pět povídek v jedné knize. Je v nich sice kompletní děj těch povídek, ale nějak to nestačí. Možná, že jsem měl jen přehnané očekávání. Během psaní tohoto hodnocení jsem to znovu rychle prolistoval a nenapadá mě, co by tam po komiksové stránce muselo být jinak, aby to bylo lepší. Asi by tam muselo být více Lovecraftova textu. Možná to zní jako nesmysl, ale poslechl jsem si znova povídku Věc z temnot, a ten konec je prostě lepší. Barvitější. Tanabeho závěr je vykleštěný. V každém případě nakreslené je to parádně. Další knize Stín nad Innsmouthem dám zase šanci.
Hodně působivé čtení! Číst tohle na samém začátku Covidové pandemie, tak bych byl asi docela vyděšený. Hlavně z první část s pandemií. Mluví se zde pouze o epidemii, ale tohle nutně muselo zasáhnout celý svět.
Příběh se rozbíhá hodně zeširoka a na každé druhé nebo třetí stránce skáče vyprávění jinam, na jiné lidi. Někteří se objevují častěji než jiní, ale většina se objeví jen proto, aby mohli brzy ošklivě zemřít. Zpočátku jsem v tom měl trošku guláš, kdo je kdo, ale po nějaké době jsem si začal hlavní postavy pamatovat.
Vyprávění má pomalé, pozvolné tempo. Není to humorné. Je to depresivní a plné beznaděje. Hlavně první část, která se věnuje epidemii. Ta je děsivá i bez nadpřirozených prvků. Potom se to promění v postapokalyptickou roadshow. Ale na rozdíl od například Larcenetovy Cesty, zde hlavního strašáka nedělá zvlčilost přeživších, ale nadpřirozený “bubák” - temný muž. Druhá polovina knihy se pak věnuje budování nového společenství, nebo spíše dvou společenství. Jedno na straně boha, a tedy dobra, a to druhé na straně zla. Že dojde ke konfrontaci je asi každému jasné. Vyprávění je natolik poutavé, že jsem neměl čas začít se bát, že se konec nepovede, nebo rozplizne. Vyvrcholení příběhu přišlo nečekaně a k mé plné spokojenosti. Dokonce jsem ocenil i docela dlouhý a pomalý dojezd celého příběhu.
Nejlepší na tom komiksu jsou ale postavy. Asi všechny hlavní postavy, a je jich zde dost. Stephen King je napsal do neuvěřitelné hloubky a postupně je rozvíjí. Místy to až překvapuje, kolik péče každé postavě věnoval a jak skutečně působí. V komiksu je spousta textu vypravěče, ale dá se to odpustit a pochopit, protože bez toho by nešlo jít do takové hloubky a takových emocí, a to by byla škoda. Celkově ten svět působí hodně komplexně a já jsem si ho náramně užil. Původní Kingův román jsem nečetl, ale na adaptaci scénáře odvedl Roberto Aguirre-Sacasa zatraceně dobrou práci.
Zmínit musím samozřejmě i úžasnou kresbu. Před koupí jsem se snad ani nepodíval na ukázky. Jednak je to King a taky jsem na to už dříve slyšel spoustu dobrých doporučení. O to víc jsem byl kresbou při otevření knihy překvapený. Je realistická a precizní. Na první pohled mi připomněla kresbu Steva Eptinga, se kterým Mike D. Perkins pracoval na Brubakerově Captainovi America.
Naprostá pecka! Boží! Musím říct, že jsem se už dlouho nesmál tak, jako u této šílenosti. Tohle že vycházelo v Pevnosti? Evidentně jsem si Pevnost už dlouho nekoupil. Během čtení jsem si mockrát řekl, že tohle v tom časopise nemohlo vyjít, že tohle je už pro takový časopis možná moc. Evidentně není. To je za mě skvělé vysvědčení pro pevnostní redakci. Nikkarinův humor mi fakt sedí. Chci víc!
Tohle bylo úmorné. Pro mě je to velké zklamání. Od Neprakty jsem doposud znal jenom jeho vtipy a ilustrace, a jeho styl kresby miluji. K jeho komiksům jsem se ještě nedostal, anebo si je z dětství z Ohníčku a Dikobrazu prostě nepamatuji. Vzhledem k tomu, že si půlku z nich nepamatuji už teď, po dočtení knihy, by se nebylo čemu divit.
Mám takový dojem, že většina těch komiksů jsou relikty doby, a nadčasových je jen pár z nich. Jsou zde většinou stripy anebo jednostránkové příběhy, které někde vycházely, často plnily nějaké politické anebo propagační zadání, a také byly velmi často z politických důvodů předčasně ukončeny. Humor mi mnohdy přišel takový mdlý a nevýrazný. Ale chápu, že to musí být těžké, dělat legraci v časopisech pro děti a navíc tak, aby v tom totalitní režim nenacházel provokaci.
Navíc je to spousta stripů a krátkých příběhů najednou. Pokud to někde vychází jednou týdně, tak to je asi osvěžující. Zvláště v té době. Pokud to ale konzumujete ve větším množství z knihy, tak se toho rychle přejíte.
Některé komiksy nemají jen text bublinách, ale také text pod panely. Například v úvodních příbězích Seka a Zuly z pravěku. S tím jsem měl obrovský problém. Většinou jsem texty pod panely zapomínal číst a potom jsem je zpětně dočítal. Je zajímavé, že když v ty texty pod panely skončily, tak mě to začalo mnohem víc bavit a přišlo mi to vtipnější.
Ale abych k těm komiksům nebyl jenom kritický. Některé z nich jsou vtipné a zábavné od začátku do konce. Jsou to většinou komiksy se souvislým dějem. Nejvíce mě balily komiksy Jak vyhubili (vyhynuli) upíři na Rusi, Léčka (Kopyto a Mňouk), Pan Šambule rovná svět, Sága rodu Krokova (škoda, že to komanči zařízli) a Kouzelný míč. Jiné komiksy mi přišly zábavné jen po určité období (například Sek a Zula). No a některé komiksy, jako třeba jednostránkové příběhy z historie hradů a zámků (Co ve starých kronikách nebylo), mě rozesmály jenom v několika epizodách.
Ocenit musím i jistou míru brutality v komiksech. I v těch pro děti. Mám obavu, že některé dnešní děti a jejich rodiče by z toho dneska byli špatní.
Tuto knihu ale zabíjí něco úplně jiného - zvolený formát, editorská práce a redakce. Je to katastrofa. Většina komiksů je dělaná na šířku, ale kniha je dělaná na výšku. To znamená, že jsou na jednu stránku dány dvě původní stránky, aniž by se minimalizovaly prázdné okraje. Takže je to často všechno malé a stěží čitelné. Ať už bubliny, nebo texty pod obrázky. Jeden milimetr vysoké ruční písmo je fakt masakr. Průser je taky to, když je dlouhý čtyřřádkový komiks rozdělený vertikálně v půlce a ty půlky jsou pod sebou, bez jakéhokoliv upozornění. Takže to chvíli trvá, než vám dojde, že máte číst řádky v pořadí 1,5,2,6,3,7,4,8. A na protější straně je jiný komiks zprasený úplně stejně. Přitom stačilo dát ty půlky vedle sebe, tj. jeden řádek přes dvě stránky. Podobný rébus na vás čeká v komiksu o lachtanovi Alfonsovi, kde musíte přeskočit třetí řádek na první straně, a přečíst ho až po třetím řádku na druhé straně.
Ale to není jediný problém, který mě na zpracování této knihy vadí. Tady prostě naházali všechno na stránky bez přemýšlení a bez jakékoliv editace. V komiksech, zvláště pak v textech pod obrázky, zůstaly chyby. Nevím, jestli je tak nechali úmyslně, kvůli autenticitě, nebo si toho nevšimli, anebo jim to bylo jedno. Hrubky se ale nevyhnuly ani doprovodným textům. Problém je také s obrázky. Některé jsou rozostřené, v některých jsou fleky, které mohou být ze špatné archivace, anebo chyby v původním tisku, a někde je vidět jiný odstín papíru, který byl naskenovaný. Nikomu evidentně nepřišlo důležité s těmito nedostatky něco dělat. Je to takové hodně punkové vydání.
Nic jsem o tom komiksu nevěděl. Jenom to, co říkala anotace. Jenom to, že meteorolog je obviněn z vraždy 18 miliard lidí. A mou logickou otázkou bylo “Jak?”. Špatnou předpovědí? Zaujalo mě to a těšil jsem se. A jak to dopadlo?
Je to moc dobrý příběh a je to skvěle napsané. Je to napínavé a plné zvratů. A taky všechno logicky sedí. Anebo z toho alespoň nic netrčelo jak péro z gauče a netlačilo mě to do prdele. To se nestává často. Je fajn, že příběh se poměrně brzy začne ubírat úplně jiným směrem, než jsem očekával. A taky jsem si zde poměrně rychle oblíbil všechny postavy. I ty, u kterých jsem to na začátku nečekal. Prostě paráda. Všechny postavy mají motivaci a své vlastní démony. Jsou vnitřně rozpolcení a musí řešit spoustu dilemat. Jako čtenář jsem s nimi cítil a chápal jsem je, bez ohledu na to, jestli kopou za dobré nebo špatné. Teda až na nejhlavnějšího záporáka.
Skvělé je i tempo vyprávění. Třeba když jedna z postav začne odpočítávat, a při každém dalším čísle skočí následující panel na jinou postavu na jiném místě. Funguje to parádně a graduje to napětí. Celkově se mi práce s panely líbila. Povedené jsou akční sekvence i obyčejné dialogy. Tím se dostávám ke kresbě. Ta je velmi dynamická. Hlavně při akci, kdy se dynamice podřizuje vše. V klidnějších chvílích je kresba velmi pěkná a hlavní hrdinku jsem si dokonce zamiloval. Všechno dokonale funguje a táhne vás to dál.
Tohle se Mighty Boys hodně povedlo. Trošku mi to připomnělo Agenta Strachu. Je to převážně tragický příběh, ale nechybí ani humor, a má to i vřelé a milé momenty. Patří to k nejlepším komiksům od Mighty Boys a od Zpěvu Neznáma jsem si od nich nic tak moc neužil, jako tohle.
Macbeth mě doposud míjel. Když Comics Centrum oznámilo tento komiks, jak jsem teprve začal zjišťovat, o čem to vlastně je. Mimo jiné jsem zjistil, že to bylo asi milionkrát zpracováno ve filmu, takže mi vůbec není jasné, jak je to možné, že se mi dařilo se tomu vyhýbat. Nicméně, děj jsem si dopředu nastudoval, abych mohl alespoň trošku posoudit zdařilost a věrnost této adaptace.
Můžu říct, že jsem spokojený. Jsou zde nějaké odlišnosti oproti původní hře, ale celé to krásně drží pohromadě. Hodně povedená je i grafická stránka komiksu. Je to převážně černobílé, ale obloha anebo pozadí má většinou některý z odstínů červené. To dodává patřičnou dramatičnost. Krev je samozřejmě krvavě rudá. Kresba také pěkně zobrazuje emoce i Macbethovo šílenství. Jako čtenáři sledujeme, jak mu vina postupně otravuje a sžírá mysl.
Tak tohle jsem vážně nečekal. Na Žalozpěv Ztracených zemí jsem se hodně těšil a nyní cítím zklamání a zmar. Ač jsem to po prvním přečtení neplánoval, tak jsem si to dal s časovým odstupem ještě jednou. Chtěl jsem tomu dát ještě jednu šanci. Na výsledném dojmu to ale moc nezměnilo. Zkrátka mě to nebaví.
Prvním překvapením knihy je, že začíná skicářem, který doprovází historie ostrova, na kterém se to celé odehrává. Musel jsem si to přečíst dvakrát, abych to pochopil. A to nejen proto, že to plynule přechází od Rosinského, jako autora, a od nepodepsaného scénáře, k historii ostrova v příběhu. To je zatraceně matoucí. Během čtení komiksu jsem se pak k tomuto úvodu několikrát vracel, což vypovídá o povaze této komiksové série. Je to komplikovaný svět, a ještě k tomu je to příšerně vyprávěné. Tato kniha otevírá celou ságu někde v její druhé třetí třetině. Další dva cykly předchází ději v této knize.
Při čtení příběhu mi to lehce připomínalo tři jiná díla. Prvním je Hra o trůny (nebo spíše Písně ledu a ohně), druhým je Královská krev od Jodorowského a třetím je “Já, drak” od Juana Gimeneze. V žádném z nich ale nemá magie tak silnou roli jako v Žalozpěvu. Když ale říkám magie, tak tím nemyslím nějaké čarování a zaklínání. Tady jde spíše o temné mágy, prokletí, proroctví a nezranitelné bojovníky. Nejde tady o magii, která by měla nějaké jasně daná pravidla. Tady se to prostě tak nějak divně děje. Nějaké vysvětlování evidentně není podle Dufauxe potřeba. Tady šlo hlavně o to, aby to bylo temné a osudové. Mě to ale nebavilo. Pro mě to bylo hlavně depresivní.
Co se týká výtvarné stránky, tak jsem si napřed říkal, že jsem už dlouho od Rosińského nic nečetl. Z Thorgala, Šninkla i Skarbeka jsem si pamatoval jeho kresbu mnohem pěknější. Před druhým čtením jsem toho Thorgala vytáhnul z knihovny a kresbu jsem porovnal. Ona tady ta kresba není vůbec špatná, je srovnatelná s Thorgalem, ale asi se mi do jejího vnímání přenáší nepohoda ze scénáře.
Tento komiks vás donutí přemýšlet a hledat odpovědi. Je to jeden z těch komiksů, kdy máte v hlavě milion otázek a chcete napsat hrozně moc postřehů a úvahu. A přitom je jedno, jestli vás ten komiks nadchnul, anebo naopak neuspokojil. V každém případě víte, že o něm bude ještě dlouho přemýšlet. Já se momentálně cítím být neuspokojený, ale přesto jsem si většinu knihy vážně užil.
Chápu, proč jsou v jiných recenzích zmíněné filmy Blade Runner a Matrix. Mě ještě napadl seriál Lost, ale není to správné přirovnání. Lost byl od začátku podvod na diváka a tahali nás za nos zatraceně dlouho. Šestiprsťák / Ruka od začátku vysvětlení i smysl má. Jenom si nejsem jistý, jestli dávají smysl všechny detaily. Možná to jenom musím nechat déle šrotovat v hlavě a pak si to ještě jednou celé přečíst.
I přes tyto výtky tomu dávám poměrně vysoké hodnocení. Jak už jsem zmínil, po většinu knihy mě to čtení bavilo a nutilo mě to přemýšlet. Také kresba obou kreslířů mě bavila. Pochválit musím i zpracování a design samotné knihy.
Krátký příběh z dob křížových výprav. Rytíř Rodric, který se vrátil do Jeruzaléma s další várkou poutníků, náhodou odhalí spiknutí Templářů a slíbí doručit listinu, která může zabránit krvavé válce. Přímočarý, zábavný a trošku zkratkovitý dobrodružný příběh s lehkou fantastikou ve velmi vedlejší roli. Ani by nemělo smysl tu fantastiku zmiňovat, kdyby ta fantasy ženština nereprezentovala tento komiks na obálce. Původně jsem si myslel, že ten komiks bude o ní, ale ona se tam jen 2x mihne. Celý příběh je uzavřený ve dvou albech, ale působilo to na mě, jako by to byl jen úvodní díl nějaké delší plánované série. Hlavní postavy jsou docela sympatické a je lehké jim fandit.
Výtvarná stránka je velmi povedená. Je na tom vidět, že je do docela staré, ale ta kresba je vážně pěkná a táhne ten komiks nahoru. Jediné, co se tomu dá vytknout jsou dvě malé chyby v koloringu na začátku.
Na Lailu Starr jsem se hodně těšil, ale po dočtení se cítím být neuspokojen. Ale začnu pozitivně. Dobře se to čte a je to plné emocí. A to už od začátku, od prvních stránek. Taky tam je několik zajímavých úvah o životě a o smrti. Chvíli jsem přemýšlel, proč Laila tak často umírá a myslím si, že to má jediný důvod. Umožňuje to elegantně posunout děj o několik let dopředu. To je zatraceně chytré. Jedna věc mi však čtení kazila. Nemohl jsem nad tím během čtení přestat přemýšlet. Z pohádky Dařbuján a Pandrhola dobře víme, jak to vypadá, když smrťák nemůže dělat svou práci. Tady bohyně smrti dostane padáka, ale svět funguje pořád stejně a pořád se umírá. A nikomu to nepřipadá divné, ani samotné propuštěné smrti.
Zpočátku mě to moc nebavilo. Hlavní hrdina se choval jako kretén a těžko jsem si k němu hledal cestu. Ale postupně se to usadilo a Raven se začal profilovat. Docela mě překvapilo, že to piráty nijak neidealizuje a je to docela kruté. Vyprávění postupně získává na tempu a na konci jsem byl spokojený a měl jsem Ravena docela rád. Kresba je pěkná a dobře balancuje mezi realistickou kresbou a komiksovou stylizací.
Zpočátku mě to moc nebavilo. Hlavní hrdina se choval jako kretén a těžko jsem si k němu hledal cestu. Ale postupně se to usadilo a Raven se začal profilovat. Docela mě překvapilo, že to piráty nijak neidealizuje a je to docela kruté. Vyprávění postupně získává na tempu a na konci jsem byl spokojený a měl jsem Ravena docela rád. Kresba je pěkná a dobře balancuje mezi realistickou kresbou a komiksovou stylizací.
Já tuhle sérii prostě miluju. Hrozně mi sedí humorem i kresbou. Od Alessandra Barbucciho jsem si pořídil i jeho sérii Sky-Doll. Líbí se mi všechny ty jeho vtípky v kresbě. V těchto dvou albech jsou i hodně povedené příběhy a jejich zápletky.
Krátký příběh o konci pohanství v Beskydech. Příběh, který se snaží být smířlivý k pohanství i křesťanství. Cyrila a Metoděje líčí tak, jak nám je líčí křesťané. Jako dva dobráky plné boží lásky. Jenže ti dva napsali “Zákon sudnyj ljudem”, podle kterého byl zabavován majetek celým vesnicím a pohani byli prodávání do otroctví. Boží láska ohněm a mečem. O nějaké smířlivosti nemůže být řeč. Také druid, coby duchovní vůdce slovanské družiny, je poněkud mimo. Ale beru to tak, že tak byl označen pro zjednodušení.
Když ale pomineme dlouhé diskuse o boží lásce, ať už té Kristově, nebo Radegastově, tak scénář a kresba dobře pracují s dynamikou. Ať už jde o všechny akční scény, ve kterých se utíká lesem, tak i scény, ve které je obří socha Radegasta. Panely s Radegastem působí tak, jak mají působit. Jsou ohromující. I díky zvoleným barvám. To se Petrovi Vyoralovi opravdu povedlo. Ty akční pasáže jsem si docela užíval.
Tyhle staré příběhy mají něco do sebe. Něco, co moderní příběhy, na které jsem se nechal nalákat v poslední době, nemají. Třeba takový Donald jako Wolverine, nebo Nekonečno pětníků, ty příběhy mi přijdou, ve srovnání s Barksem, tak nějak agresivní, špatně fungující. V téhle knize funguje všechno. Kresba i humor. Je to takové milé komiksové pohlazení, ale zároveň čiré dobrodružství. Je to nadčasové, a troufám si tvrdit, že je to pro všechny generace čtenářů.
První sci-fi od nakladatelství Vybíral. Námět jeho příběhu není úplně originální. Podobných příběhů z vesmíru už jsme viděli spousty. Vůbec to ale nevadí. Nechybí tomu to, co je pro komiksy od Vybírala důležité. Je to ryzí dobrodružství, nechybí tomu špetka humoru, a je to napínavé. Má to dobré tempo, ale zároveň to na mě ve zvratech působilo poněkud uspěchaně. Prozrazovat více by bylo na škodu.
Silnou zbraní tohoto komiksu je jeho výtvarná stránka. Kresbu i barvy jsem si hodně užíval. Panelům nechybí pozadí, a popředí hlavní hrdinky je jasný útok na mužského čtenáře. Přiznávám, tohle na mě vždycky funguje. U barev si nejsem jistý, jestli jsou ruční, nebo počítačové, ale jejich tlumené odstíny a styl mi evokovali akvarely, a to mám rád.
Druhá kniha je o chlup lepší, ale jen o kousek, o prsa asijské běžkyně. Ale stačí to? Druhá kniha se snaží prohloubit charaktery ostatních hrdinů, ale pořád mi připadají plytké a povrchní. Pořád z toho cítím, že jde o dialogy ve hře na hrdiny, což je vlastně asi v pořádku, ale nebaví mě. Taky mi dost vadí, že snad dvě třetiny textů jsou monology hlavního hrdiny směrem ke čtenářům. Je to takové nekonečné nezáživné plácání.
Mám ale i pozitivní postřehy. Nelogičnost z konce první knihy je zde přiznána a částečně i vysvětlena. Vysvětlení se odkazuje k autorům a dílům, o kterých jsem dosud neslyšel. To samozřejmě není problém autora, ale můj. Druhý pozitivní postřeh je ten, že jsem si na konci uvědomil, že mě trošku zajímá, jak to bude pokračovat. To jsem na konci první knihy neměl.
Co se týká kresby, tak jsem někde v půlce knihy zjistil, že už mi ta kresba tak moc nevadí. To ale neznamená, že bych občas neměl pocit, že je to příšerně statické a místy to vypadá jako výtvor AI. Na druhou stranu, pořád tam jsou moc pěkné obálky a taky nějaké pěkné panely.
Co se týče závěrečných textů, tak tady jsem to někde v půlce vzdal, protože mě to vůbec nezajímá. A to normálně čtu úplně všechno. Komentář od Kerbellose je výstižný.
Dungeons and dragons jsem nikdy nehrál. Brácha chtěl, abychom to zkusili, byť už jsme zasloužilí fotři, ale jeho kniha s návodem stále leží někde ve skříni. Nepřečtená. Princip ale zhruba chápu. Když se to hraje s partou přátel, tak to je asi zajímavé. Možná to někdy s bráchou a našima děckama zkusíme. Ale zpátky ke komiksu… Tenhle komiks je důkazem, že zprostředkovaně už to tak dobře nefunguje. Je to jako někomu vyprávět, o čem jste se včera večer bavili v hospodě.
Tahle kniha nejlépe fungovala na začátku, než se hrdinové dostali zpátky do fantasy světa. Pak už přišly včerejší zážitky z hospody. Já mám tuhle schopnost, tak udělám tohle, ty máš tam tu schopnost, tak uděláš tamto. A pořád dokola. Nuda. Jediná výjimka nastala ve chvíli, kdy přišlo na Tolkiena. Protnutí Hobita a zákopů první světové války byl zajímavý nápad a je poměrně dobře zpracovaný. Zapůsobilo to na mě o to více, že zrovna poslouchám audiobook Na západní frontě klid.
Chtěl jsem napsat, že ukecanost a filozofování hlavního vypravěče tomu moc nepomáhají, ale ono je to vlastně to nejdůležitější, co tam je. Dostaneme trošku minulosti i od ostatních hrdinů, ale nemá to moc velkou hloubku. Ta možná přijde v dalších knihách. Absence humoru to pak úplně zabíjí. Bere se to hrozně vážně, tragicky a osudově.
Hodně mě taky zklamal cliffhanger na konci, protože ten podle mě naprosto porušuje pravidla a logiku toho světa.
Co se týká kresby, tak to je “velký špatný”. Hodně panelů se mi líbilo. Obálky jsou taky úžasné. Ale jako celek to nefunguje. Počítač z toho smrdí na sto honů a v závěrečných esejích je zmíněno, že je to tak schválně. Já jsem měl často pocit, jako by to byl produkt AI. To už je mi milejší obyčejná mainstreamová kresba. A když už jsem zmínil ty eseje, ty pro mě byly takřka k nepřežití. Stálo mě hodně sebezapření, abych je všechny přečetl.
Jediné, co můžu pochválit, je zpracování knihy. Sice je to brožované a desky jsou bez chlopní, ale jsou na omak velmi příjemné, dobře se otevírají a parciální lak je použitý smysluplně. Vypadá to decentně a pěkně. Jo a marketing byl taky dobrý, protože mi prodal první dva díly najednou…
Anotace říká, že je to mix hororu, historie a psychologického dramatu. Je důležité dodat, že jde o alternativní historii, a taky že je to hodně fantasy. Celé je to o boji s monstry a o vývoji vztahů mezi členy expedice. A taky je to o tom, co je kdo ochotný udělat pro dosažení svých cílů. Je to dobře napsané a vyprávěné. Nebojí se to šokovat a nikdy nevíte, kdo a kdy zemře příště. A umírá se zde hodně a ošklivě. Zlé jazyky tvrdí, že umře mnohem více členů expedice, než kolik jich v expedici bylo. Mě je to celkem jedno. Neměl jsem čas ani potřebu to počítat. Příběh vás nenechá vydechnout. První svazek jsem přečetl za dva dny. Druhý mi ve výsledku trval asi pět dní. Když jsem oběma knihami listoval zpátky, abych srovnal vazbu, tak jsem byl překvapený, kolik stránek zabírá každé monstrum a každá událost. Při čtení mi to tak dlouhé nepřišlo, protože příběh a kresba vás pohltí.
První svazek se více zaměřuje na setkání s monstry a na boj s nimi. Druhý svazek se pak více zabývá členy expedice. Nejenom vztahy mezi nimi, ale také prohlubuje jejich charaktery, odhaluje jejich minulost, a ukazuje, kam až je kdo ochotný zajít. Ale o monstra ani zde nepřijdete. Vyprávění je zpočátku hodně přímočaré a bez flashbacků. Ty se začnou objevovat až později. Stejně tak se v druhé půlce prvního svazku objevuje druhá časová linie s jinými postavami. Nechci prozrazovat více. Jen chci upozornit, že je důležité sledovat datumy, kdy se která událost odehrává, jinak z toho budete stejně zmatení jako já. Prostě sledujte datumy a styl písma vypravěče. Pomůže vám to. To je zpočátku jediný způsob, jak ty časové linie odlišit. Výtvarně je to stejné. Já jsem to z počátku nenáviděl, ale později jsem provázanost těch časových linií začal oceňovat jako poměrně rafinované zpestření jinak jednoduchého přímočarého vyprávění.
Zajímavé je i to, jak se postupně začínají odhalovat záhady, o kterých jste netušili, že tam jsou, anebo jste o nich moc nepřemýšleli. Až když se tomu začne komiks věnovat, tak si uvědomíte, že tam ta otázka, nebo záhada, opravdu od začátku visela. Takový přístup se mi docela zamlouvá.
Co se týká protagonistů příběhu, tak já se je zdráhám nazvat hrdiny. Jistě, po většinu knihy se s nimi poměrně snadno identifikujete a užíváte si jejich příběh. Pak ale přijdou situace, které vás překvapí a šokují. Rozbijí vám představu o tom, jací vlastně jsou. Chápete, proč udělali, co udělali, ale zároveň s tím nesouhlasíte. Svět není černobílý, i když se nám to nelíbí.
Výtvarná stránka komiksu je fantastická. Kresba i barvy. Lidi a příroda jsou pěkné, ale monstra, ty jsou naprosto úžasné a krásně nechutné. Tady se ten velký formát knih vyplatí. Jen na pár stránkách jsem měl pocit, že pro ně nebyly patřičně kvalitní grafické podklady. Jinak jsem si čtení komiksu neskutečně užíval. Dokonce bych řekl, že mě po všech těch 48 sešitech mrzelo, že už je konec.
Nechal jsem se nalákat nadšenými hodnoceními a koupil jsem si to do vlaku. A je to bohužel pitomé, až to tříská dvěma. Rozesmát mě to nedokázalo, ale na necelé dvě hodiny mě to aspoň trošku zabavilo. Nevím, co k tomu dodat. Ten humor je takový infantilní. Nic inteligentního v tom nehledejte. Všichni si pořád dělají srandu z toho, jak je Peacemaker debilní. Kresba je takový mainstream. Nenadchne, neurazí a ničím nevyčnívá.
Pan Vybíral přinesl opět další westernovou bombu. Je zajímavé, že tento komiks vychází krátce po “Zjevném údělu” od Comics Centra, protože oba příběhy se vzájemně dotýkají a sdílí některé historické postavy. Nutno dodat, že příběh komiksu “Proti proudu Velké řeky” se mnohem více drží historické reality a není o výpravě Lewise a Clarka. Vypráví příběh třech Francouzů, které osud ve Francii rozdělil, a zavál je do nově nabyté americké divočiny - do Luisiany. Příběh nemá závratné tempo, přesto je plný akce a rozhodně nenudí. Působí spíše osudově než epizodně. Vyprávění je jen zdánlivě pomalé a díky tomu má čtenář čas prohlížet si nádhernou malbou Patricka Prugneho. A věřte mi, že je nač se dívat. Jde o jeden z nejpěkněji namalovaných komiksů, a to nejen westernových. Při čtení jsem často vzpomínal na obálky Mayovek od Zdeňka Buriana. Tak pěkně nakreslení Indiáni a příroda se často nevidí. Místy jsem měl pocit, že je to trošku statické, ale to je asi cena za to, že jsou některé panely doslova promakané obrazy.
Kačer Donald jako Wolverine není úplně špatný příběh. Ale musím říct to samé, co jsem říkal už u Nekonečna pětníků. Typické Disneyovské příběhy mi s těmi postavami sedí více. Jako záchodové čtení je to super.
Není to úplně originální, ale je to pěkně napsané a pěkně nakreslené. Nejsem odborník na sériové vrahy, ani na seriály a filmy o nich. Ani Dextera jsem neviděl, ale žánrem úplně nedotčený nejsem. A příběh Samanthy přesně zapadá do škatulky. Charakterem hlavního hrdiny i příběhem. Ale to vůbec nevadí. Jak už jsem říkal, je to pěkně napsané a baví to. Pár výtek bych ale měl. Konec je příšerně rychlý. Alespoň jeden sešit navíc by to sneslo. Druhá výtka směřuje k tomu, že je zde trestuhodně málo využitý potenciál toho, že hrdiny jsou antropomorfní zvířata. Je zde kontrast toho, že jsou zde i normální zvířata, a také paradox, který známe i z Čtyřlístku - Bobík normálně žere buřty. Tady je také naprosto normální řeznictví. Jako ono se s tím trošku pracuje, ne že ne, ale umím si představit mnohem větší polemizování nad tím, že je pro medvědici je zabíjení přirozené a býložravci by se dravců měli přece jenom trošku obávat. Bylo by to něco navíc oproti typické zabíjačce.
Tohle se mi náhodou dostalo do ruky po pár pivech a panácích, a musím říct, že mě to vážně pobavilo. Tohle je velká divočina, kterou jsem přečetl za pár minut a na konci jsem se musel smát. Takový zvrat jsem vážně nečekal. Pro děcka to fakt není.
Tenhle komiks má tak trošku naivní kresbu. Ne škaredou, nebo jednoduchou. Naivní jako z dětské knížky, přátelskou. I díky tomu má ten komiks zvláštní atmosféru. Idylický obraz amerického venkova ze sedmdesátek i retro představa futuristického města. V těchto kulisách se odehrává děj, který ze Supermana ukazuje v prvé řadě jako člověka. Jasně, to dělají všechny komiksy se Supermanem, ale tady je na to kladen zvlášť velký důraz. Ukazuje ho jako člověka, který má milující rodiče, své přátele a také své pochyby. A ani k tomu nepotřebuje super padoucha. Pokud teda nebudu počítat Lexe, který zde není zas až tak důležitý.
Kniha je rozdělena na čtyři části pojmenované podle ročních období. Každá z nich má jiného vypravěče. Jaro vypráví Clarkův otec Jonathan Kent, léto Lois Laneová, podzim Lex Luthor a zimu Clarkova kamarádka ze Smallville, Lana Langová. Konec knihy pak tvoří ještě krátké dodatky, které jsou vyprávěné Marthou a Jonathanem Kentovými. Zejména části vyprávěné Clarkovými rodiči a kamarádkou Lanou jsou neuvěřitelně silné a emoční. Nečekal jsem, že se budu takto dojímat u Supermana. Tahle kniha o Supermanovi je jiná, a právě proto je skvělá.
