První půlka příběhu, tedy první kniha, budovala zápletku a atmosféru. Obojí zde, ve druhé knize, poměrně rychle vyeskaluje. Rychle, ošklivě a zároveň úžasně. Celosvětová politická situace kolem superhrdinů se zvrhne do fatálních rozměrů, za osobní účasti toho cypa Putina. Následující hromadná superhrdinská bitka může vzbudit zdání, že Geoffu Johnsovi došel dech a nápady, ale chyba lávky. Je to začátek složitého a zmateného vysvětlování základní otázky života, vesmíru a vůbec. Mám na mysli DC vesmír, samozřejmě. Musím připustit, že když jsem pochopil, k čemu celý tenhle celý crossover se Strážci slouží, tak mě to ohromilo. Vážně! Tohle všechno museli mít vymyšlené už tehdy, když začali vymýšlet celý Rebirth (Znovuzrození hrdinů DC). Vysvětluje to, jak se do DC vesmíru vrátili staří hrdinové a proč se věci změnily. Jasně, bylo to naznačeno už v úvodním sešitu Znovuzrození, ale tady to jde do hloubky. To, jak Dr. Manhattan postupně odhaluje princip fungování multivesmíru DC a princip všech jeho restartů, je kouzelné. Jako by dával nakouknout pod pokličku těm, kdo v DC vymýšlejí dlouhodobé plány. Škoda jen té složitosti a zmatenosti. Johns zkrátka není Moore a když dva dělají totéž, tak to není totéž. Tím mám na mysli například Manhattanovo neustálé mentální skákání v čase s popisem toho, co se děje. U Moora to bylo přehledné a čtenář se v tom zvládal orientovat. Tady by snad nepomohlo ani kreslení časové osy. Chápu, historie vesmíru DC je velmi složitá, ale číst a chápat to bylo občas náročné. Kresba a devíti panelové stránkování je pořád úžasné.
Jsem příjemně překvapený. Po Odznaku jsem nevěřil, že se propojení vesmírů DC a Strážců povede. Jasně, bylo by naivní si myslet, že to může dosáhnout kvalit Moorových Strážců, ale přesto jsem doufal, že to bude aspoň trošku důstojně navazovat. A ono se to povedlo. Má to signatury obou světů a je to i dobře vymyšlené. Stejně jako Strážci to má několik dějových linek, ale přesto je to srozumitelné a pěkně komplexní.
Od Strážců to má vypůjčený i trik s trafikantem a vložený příběhem Černé lodi. Tady se důchodci v domově hádají o dálkové ovládání a přepínají mezi noirovou detektivkou a zprávami informujícími o dění ohledně celosvětové superhrdinské paranoie. Pokračuje to i s novinovými články a různými jinými dokumenty na konci každého sešitu. Chybí tomu ten všudypřítomný strach z atomové války, který byl jednou z hlavních přísad původních Strážců. Ne že by se o to Geoff Johns vůbec nesnažil, ale jeho příběh se zde ubírá jinam a tak je to pochopitelné. Příběh se totiž přesune do DC světa, kde prozměnu vzrůstá ona paranoia vůči superlidem a vůbec všem maskovaným. Taková marvelovská X-Maní klasika. Samotný střet superhrdinů a superpadouchů z obou světů je dokonalý. Celkově musím říct, že jsem Hodinami posledního soudu nadšený.
Potěšilo mě i dodržení devíti-panelového rozložení na každé stránce. To stále funguje skvěle. Kresba samotná je naprosto dokonalá. Možná je to mainstream, ale já tento typ mainstreamu můžu.
Moje první setkání s Lucií Lomovou. Komiksové i osobní. V roce 2019 jsem navštívil její přednášku k Divochům na Světě knihy. Tam jsem od ní tuto knihu koupil a ona mi ji pokreslila a přidala milé věnování. Nyní jsem se konečně dostal k jejímu čtení a jsem velmi spokojený. Hodně mě to bavilo a přečetl jsem to takřka jedním dechem. Je to vtipné a poučné zároveň. Je to biografie skutečného českého cestovatele Alberto Vojtěcha Friče a dává to nahlédnout na události, které se mohou zdát jen těžko uvěřitelné, a přece se staly. Život píše zajímavé příběhy a je dobře, že se k tomuto příběhu Lucie Lomová dostala a zpracovala ho. Kniha také ukazuje společenské nálady, které panovaly před vznikem Československa, i nezdravou rivalitu, jen na první pohled úsměvnou, mezi pražskými cestovateli.
Kresba je pěkná a dokonale k vyprávění sedí. Je dynamická i dostatečně popisná, aby ukázala pražské i jihoamerické reálie. Rozhodně to výtvarně patří k tomu lepšímu, co u nás vzniká.
Tato kniha mi v knihovně ležela roky, než jsem se do ní pustil. Možná i díky plánované návštěvě výstavy Český komiks a jeho svět v brněnském muzeu. Kniha mě bavila už od začátku. Od prvních odstavců textové části. Vždycky jsem si představoval Josefa Ladu jako starého pána, který si kreslí své venkovské scenérie, Bubáky a Hastrmany a nebo Kocoura Mikeše. Tady jsem najednou četl o mladém Ladovi, který s kreslením teprve začíná a hledá inspiraci kde se dá - doma i v zahraničí. Kniha moc pěkně propojuje text s obrazovým materiálem a kromě Ladových prací ukazuje i ukázky jeho inspirací.
Když pak dojde na obrazovou část knihy s obrázkovými příběhy, tak je to paráda. Je to často chytrý a občas i rošťácký humor, který pobaví i dnes. Je tak nějak nadčasový, ale zároveň odráží tehdejší bídu. A kresba? Je to Josef Lada. Více asi není třeba říkat, jeho kresbu zná každý. Většina příběhů je částečně vybarvená pastelkami, ale jen velmi decentně, aby redakce věděla, kde má vybarvovat plnými barvami. Na mě tohle pastelkové vybarvení působí příjemně. Je to barevné, ale přitom barva nezabíjí kresbu tuší.
Kniha je vytištěná na kvalitním a pevném papíru a listování v ní působí luxusním dojmem. Škoda jen, že v knize nejsou všechny obrázkové příběhy, které jsou zmíněné v textové části. Na některé z nich jsem byl zvědavý.
Musím říct, že jsem trošku zklamaný. Od průniku světa superhrdinů DC a světa Watchmenů jsem čekal trošku víc. Asi jsem doufal, že tam bude více geniality ze Strážců, ale ono tam je více Flashova kosmického běžeckého pásu. Hodně to navazuje na Flashpoint, ale ten mě bavil více. Bylo tam více děje a méně cestování v proudu času. Tady je to navíc s Batmanem vlajícím v čase na provazu jako papírový drak. To mi připadalo vážně pitomé. Nebudu ale tvrdit, že jsem se nebavil. Kresba je super a je jen škoda, že si to neudrželo devítipanelové rozložení stránek po celou dobu. Taky mě bavila Kingova práce s emocemi.
České vydání jsem nečel, hodnotím na po přečtení anglické verze.
Boží! Nejenom že je to jeden ze zlomových, ba přímo klíčových komiksů v DC vesmíru, ale ono je to zároveň zatraceně dobré! Trošku jsem se bál, že to bude pitomost. Buďto naivní anebo nepřehledná. Ale tohle je chytré a emotivní. Jsou tam momenty, kdy jsem se musel smát vtipným věcem a momenty, kdy jsem musel uznale pokyvovat hlavou nad něčím epickým. Kresba je taky skvělá. Tohle se vážně povedlo!
Retro komiks o zrození Reverse Flashe je sice naivní, ale svým způsobem i zajímavý. Minimálně jeho přidání k Flashpointu dává smysl.
Ozymandias rozhodně nepatří k mým oblíbeným postavám. Po pravdě jsem na jeho příběh byl zvědavý nejméně. Když jsem se ale pustil do čtení, tak mě na první pohled zaujaly dvě věci. Ta první je legendární scénárista Len Wein, který mimo jiné dělal editora Alanu Moorovi a Davovi Gibbonsovi když dělali původní Strážce. To byl příslib dobrého scénáře. Druhá věc, která mě zaujala, byla kresba, protože ta na mě na první pohled křičela Jae Lee. Jeho styl je nezaměnitelný a jeho kresba Sentryho se mi hodně líbila.
Nakonec ale scénář nenaplnil všechna má očekávání. Většinou nepřináší nic nového a jen ukazuje události, které už byly nějakým způsobem vyprávěné. Tady jsou ale vyprávěny podrobněji, anebo je vidíme z Ozymandiasova úhlu pohledu. Z pohledu nejchytřejšího člověka na světě, namyšleného psychopata bez špetky empatie (jak jsem říkal, nemám ho rád). Zajímavé je, že Weinovo vyprávění neobsahuje jenom události z původních Strážců, ale také z příběhů jiných postav ze série Před Strážci. Weinův příběh proto působí jako “temná strana” celého tohoto vybudovaného vesmíru. Jako by vám najednou někdo vyprávěl všechny ty historky z natáčení a drby ze zákulisí, které jste ještě neslyšeli. Všechno, co vám doposud mohlo chybět do skládačky, vám tady Ozymandias ve svých pamětech vysvětlí. Vlastně ne, on se tím pochlubí. Zpočátku mě to moc nebavilo, ale postupně jsem to shledal zajímavým. Hodně tomu pomohla velmi atmosférická kresba a barvy.
Karmínový korzár
Čekal jsem, že příběh Karmínový korzár bude spjatý s komiksem, který si ve Strážcích čte u novinových stánku mladý klučina. Proč jinak by tady ten komiks byl? Myslím si, že ta spojitost je jen symbolická. Jde o dobrodružný, až hororový, pirátský příběh, který byl vyprávěn několik měsíců po dvou stránkách v sešitech série Před Strážci. Tady ho máme celý najednou. Tím, že ho máme koncentrovaný, tak je docela ukecaný se spoustou vypravěče. Přesto jsem si to náramně užili. Asi i proto, že je to úžasně nakreslené Johnem Higginsem - koloristou původních Strážců.
Dolarový Bill
Krátká historie krátkého života Dolarového Billa. Je to docela ironické a vyprávěné s nadhledem. Pěkná dekonstrukce superhrdinského žánru.
Příběh Sůvy je přesně to, co jsem od této série čekal. Je příznačné, že to volně a samozřejmě i nevyhnutelně navazuje na povedené Minutemany, kteří byli také hodně povedení. J. Michael Straczynski napsal origin, v jaký jsem u Sůvy doufal. Zároveň v něm vytvořil i origin Rorschacha jako pošuka s cedulí, v jaký jsem doufal už v jeho příběhu od Azzarella. Straczynského vyprávění má silné momenty, ale nejvíc asi miluji Sůvův milostný románek se Soumračnou Dámou, který Alan Moore v původních Strážcích jen naznačil. Hodně mě bavila výtvarná stránka - kresba, inking i barvy. Když poprvé nastoupil do akce nový Sůva se svým vznášedlem, tak mi spadla brada. Tohle se vážně hodně povedlo.
Dr. Manhattan
Dr. Manhattan je jediný, u kterého jsem neměl tušení, o čem by jeho příběh mohl být. Moore se mu ve Strážcích věnoval dostatečně. Ani náhodou by mě nenapadlo to, co napadlo J. Michaela Straczynského. Vrátil se k událostem ze Strážců, kdy Jon stojí na Marsu a prožívá najednou všechny klíčové okamžiky svého života. Straczynski ho nechá prožívat je znova, ale nechává ho nad nimi jinak přemýšlet a dívat se na ně z jiné, kvantové perspektivy. To spustí řetězec událostí, které ve výsledku vyústí v takový konec Strážců, jaký ho napsal Moore. Je to zajímavé, je odvážné vytvořit takový fyzikální konstrukt, ale není to nijak extra zábavné. Nemůžu se zbavit dojmu, že to v logice tak trošku drhne. Ale možná jsem to jenom úplně nepochopil.
Na tento komiks jsem se těšil hlavně kvůli výtvarné stránce, protože je to jediný komiks Adama Hughese, který u nás vyšel. Jeho kresbu mám rád.
Moloch
Posledním příběhem knihy je dvousešitové shrnutí Molochova života. S největší nemesis světa Strážců jsme se u Moora setkali až na sklonku jejího života. Potkali jsme ji jako nemocného a zlomeného muže. Straczynski nám ho naservíroval komplet od kolébky do hrobu. Je to zajímavé vyplnění bílého místa, ale je dobře, že to není delší.
Je evidentní, že J. Michael Straczynski hodně vychází ze stylu Alana Moora. Ve svých příbězích se vrací ke stejným momentům, k jakým se stále vracel i Alan Moore. Je otázka, jestli tím na něj jen navazuje, skládá mu poctu, anebo jen kopíruje. Osobně tipuji to první. Je také zajímavé, že má všechny své příběhy propojené v detailech. To dělá jeho rozšíření světa Strážců komplexnější.
Když jsem tuto knihu začínal číst, tak jsem doufal, že to nebudou jedny z těch Azzarellových scénářů, které mi moc nedávají smysl. Naštěstí to tak není. Právě naopak. Je to luxusní politicko válečný thriller. Brian zde staví Komedianta do situací, kdy musí čelit událostem kolem JFK, válce ve Vietnamu, protiválečným náladám ve společnosti, ale také svým činům. Ne vždy tomu ale dokáže čelit jen s cynismem sobě vlastním, protože některé události se ho opravdu hluboce dotknou. Musím říct, že tohle vyprávění mě bavilo. Ne, nemám teď Komedianta raději než dřív, ale bylo fajn nahlédnout také pod jeho cynickou masku. Vyprávění z Vietnamu mi připadalo slabší, ale chápu, že bylo důležité pro pozdější děj v Americe. Děj kolem JFK a RFK byl perfektní.Kresba je hodně fajn.
Rorschach
Příběh Rorschacha je jedna velká deprese. Beznaděj v prohnilém městě bez vyhlídky na spásu. Kresba Lee Bermeja tuhle náladu ještě umocňuje. Víc k tomu není co napsat. Rorschach tak, jak jej znáte z Moorových Strážců - nemilosrdná, nesmiřitelná a černobílá pomsta. Týpek, kterého nechcete mít za přítele a už vůbec za nepřítele. Je škoda, že se Brian nepustil do nějakého jeho originu, ale jenom odvyprávěl případ s jedním gangem. Případ, který není ničím výjimečný. Prostě jeden z mnoha. A také asi jeden z těch, kdy to nešlo tak úplně podle plánu.
Druhá kniha série Před Strážci je opět dobrá, ale kvalit té první, od Darwyna Cooka, nedosahuje. Oba Azzarellovy příběhy jsem si užil. Jak jejich scénáře, tak jejich kresbu. Galerie obálek a bonusy jsou opět perfektní. Překlad textů v obrázcích šel zase do neuvěřitelných detailů.
Darwyn Cooke navazuje na Alana Moora a pokračuje v dekonstrukci superhrdinského žánru. Chybí mu však Moorova elegance a hloubka. O to sžíravější a kritičtější ale je. Navazuje na Moorovy ukázky z Masonovy knihy "Pod kápí" a dále je rozvíjí do dalších vzpomínek a událostí. Vypravěčem je právě původní Sůva, Hollis Mason. Cooke je ve svém vyprávění mnohem explicitnější než Moore a to, co je ve Strážcích jen naznačeno, to je zde rovnou ukázáno. Vypráví také o komplikacích a nevoli svých bývalých kolegů před vydáním knihy. Během čtení jsem si říkal, že se Cooke nechal příliš unést a až moc se vzdálil Minutemanům z Moorových Strážců. Závěr ale přináší něco, co všechno uvede na pravou míru. Takže ve výsledku musím říct, že jsem s těmito Minutemany spokojený. Zpočátku se mi sice zajídalo velké množství vyprávěcích obdélníků, ale časem si to sedlo a já jsem si to užil. Hodně tomu pomohla Cookova kresba, která je zkrátka geniální.
Hedvábný přízrak
Je zatraceně těžké být dcerou Sally Jupiterové. Terorizuje tě matka, která se z tebe snaží vychovat vlastní kopii, a sežrat ti to dávají i ty krávy ve škole, které proti tobě taky použijí tvoji matku. To prostě nechceš. Proto Laura utíká do hipísáckého San Francisca plného drog. Jízda plná míru, lásky a divokých barev začíná…
Komiks Hedvábný přízrak je o mladické rebelii proti rodičům, o prvním velkém zklamání, o drogách a samozřejmě i o nějaké té superhrdinské akci. Scénář Darwyna Cooka a Amandy Connerové je zde úplně jiný, než jací jsou Minutemani. Amandina kresba a barvy jsou taky úplně jiné než od Darwyna. Přesto se ty dva příběhy tak nějak zvláštně doplňují. Když jsem tuto první knihu ze série Před Strážci začal číst, tak jsem dopředu počítal s tím, že ty knihy nemají nejlepší pověst. Za sebe ale můžu říct, že s touto knihou jsem spokojený. Jasně, nemá to kvalitu Strážců, to málo co, ale sedlo mi to.
Přečetl jsem si to teď po letech znova a užíval jsem si každý panel. Ty detaily, kterých jsem si dříve nevšiml, anebo jsem na ně zapomněl, jsou úžasné. Také osvědčené panelování tři na tři funguje pořád skvěle. O barvách se to, bohům žel, říct nedá a začínám uvažovat o novějším vydání s novějším koloringem.
Co se týká děje, tak není pochyb o tom, že je to jeden z nejlepších komiksů všech dob. Není to jenom skvělou zápletkou. Je to tím, jak dobře se to čte, jak je to promyšlené a jaké to má bezchybné tempo! Nechci tím říct, že to přečtete za jedno odpoledne. To vůbec ne. Já jsem to teď po letech četl týden. Je to tak, že mě to baví číst a chvíli nad tím přemýšlet. Má to zajímavé nápady a poskytuje to náměty a prostor k úvahám. Výborně fungují i rozhovory. Je to teda hodně ukecané, ale ty texty skvěle zprostředkovávají náladu. Strážci jsou totiž nejen skvělá dekonstrukce superhrdinského žánru, ale je v tom krásně hmatatelný strach z atomové války a vůbec z konfliktu s Ruskem. Vlastně je to dneska možná ještě aktuálnější, než když to v roce 1986 začalo vycházet poprvé. Jenom se dneska všechny ty děsivé novinky dozvídáme z novin u novinových stánků, ale na internetu. Moorovo vyprávění skvělé zprostředkovává atmosféru v celé společnosti všechny její obavy. A to nejen komiksem, ale také fiktivními ukázkami z knihy "Pod kápí" a i jinými dokumenty a esejemi, které jsou na konci každé kapitoly.
K zajímavostem ve scénáři patří to, jak se Alan Moore v ději často vrací k určitým momentům, ale vždycky je vidíme a vnímáme z pohledu jiné osoby. Je zajímavé sledovat, jak ty situace jejich účastníci vnímají rozdílně a dělají z nich rozdílné závěry. To je myslím jeden z typických znaků tohoto komiksu.
"A pak tu byl ještě Lišaj, Silueta, Komediant a já, všichni jsme se oblékali do křiklavých operních kostýmů a prostým, dětinským způsobem jsme vyjadřovali svoje představy o dobru a zlu, zatímco v Evropě dělali z lidí mýdlo a stínítka na lampy." - Hollis Mason, Pod kápí
Pokud netušíte, co to znamená “dekonstrukce superhrdinského žánru”, pak si Strážce přečtěte a pochopíte. Alan Moore vám ukáže, že superhrdinové nejsou ti dobří sousedi Spider-mani a skautíci Supermani. Jsou to lidé, kteří si trikoty oblékají z nejrůznějších osobních důvodu a ne vždycky jsou ty důvody ušlechtilé a ne vždycky mají v pořádku svůj morální kompas.
Jediné co jsem o Petru Panovi věděl předtím, než pan Vybíral vydal tuto knihu, bylo, že je to kluk který se rozhodl nestárnout a lítá. Taky jsem měl povědomí o nějakém pirátovi s hákem a vílách. Všechny filmy na toto téma mě úspěšně minuly a knihu jsem nečetl, takže jsem hledal způsob, jak se na toto čtení tématicky připravit. Nakonec jsem si Petra Pana poslechl jako rozhlasovou hru s Vlastimilem Brodským. Bylo to asi hodně zjednodušené, ale dozvěděl jsem se alespoň základní děj a taky o tikajícím krokodýlovi. Jenomže na obsah tohoto komiksu asi není možné se dostatečně připravit. Jednak se odehrává ještě před dějem původní Barrieho knihy a hlavně Loiselův komiks vůbec není pro děti.
Celý Loiselovo vyprávění má dvě roviny. V té první vypráví o původu Petra Pana, o tom jak se dostal do Země Nezemě (když nad tím tak přemýšlím, tak tento název v komisu vůbec nezazní), o tom proč ho kapitán Hák (tohle jméno tam také nezazní) nenávidí, proč si říká Petr Pan, jak se tam dostali “ztracení kluci”, i proč ten zatracený krokodýl tiká. Druhá rovina příběhu však naznačuje určité spojení Petra Pana s jistými nehezkými událostmi z viktoriánského Londýna. Musím se přiznat, že tuto rovinu vyprávění ještě plně nechápu a stále hledám spojení různých událostí a indicií. Je možné, že tam hledám něco, co tam ani není. Jestli to tam najdu, tak dám plné hodnocení.
Nicméně, celý komiks výborný. Je krutý a místy značně brutální, nebojí se nahoty, ani nízké morálky londýnské spodiny. Kladného hrdinu aby v této knize člověk pohledal a celé je to vlastně dost depresivní.
Co se týká výtvarné stránky, tak ta je ohromující. A to říkám přesto, že mi Loiselova kresba nesedí úplně vždycky a k jeho kresbě některých obličejů mám výhrady. Ale když to vezmu jako celek, tak je to pecka. Ať je řeč o detailech, ulicích Londýna, přírodě, zvířatech a nebo o ženských tělech, má to něco do sebe.
Třetí omnibus obsahuje kratší povídky a jak říká Ed Brubaker v předmluvě, zkoušel co všechno formát Criminalu vydrží. Proto se třeba první dva příběhy prolínají se stránkami komiksů, které hlavní protagonisté čtou. Trošku mi to připomnělo pirátský příběh z Watchmenů. Zde je to záměrně trapná kopie Conana a potom taky Kung-fu vlkodlak ("Museli bejt úplně zhulený"). Zajímavé je, do jakých detailů u těchto čtených komiksů šli. Tím mám na mysli třeba tiráže, sekci s dopisy, reklamy a podobně. Samotné kriminální příběhy jsou skvělé, ale relativně krátké, protože rádoby Conana a vlkodlaka je tam zbytečně moc. První příběh je o Teegovi Lawlessovi. Hrdinou druhého, lehce navazujícího, příběhu je Teegův dvanáctiletý syn Tracy. Je to pěkně drsné nahlédnutí do zkurveného dětství. Tracyho nenávist k otci se tady pěkně zhmotňuje.
Třetím příběh se jmenuje "Mí hrdinové byli vždycky feťáci". Dost podivný název, který ale začne dávat smysl. Takhle povídka klame tělem. Skoro až do konce netušíte, proč v této knize je a k čemu to všechno povede. Když to pak na konci zjistíte, tak si to pravděpodobně dáte znovu od začátku, abyste si ověřili, že všechno sedí. Nejzajímavější je však na této povídce koloring. Styl, jaký dosud nebyl v žádném předchozím příběhu Criminalu použitý, ale je částečně používaný v dalších příbězích. Možná je to i tématem této povídky, že zde byl takový styl použit. Je to světlejší, barevnější a celkově "ležérnější". Jakoby byly hrubým štětcem řešené větší plochy bez přílišného lpění na obrysech kresby. Hodně mi to sedlo.
Zklamala mě povídka "Noční rozhodnutí", podle které se jmenuje celá kniha. Ona sama o sobě povedená je, ale čekal jsem ultimátní dlouhý příběh, ale je to jenom povedený začátek něčeho, co není v této knize dál vyprávěno. Prostě je to najednou ukončené a nashledanou. Snad BBart vydá knihu Cruel Summer, která na "Noční rozhodnutí" navazuje.
Jestliže se prvními dvěmi příběhy prolínaly komiksy čtené hlavní postavou, pak "Zlý víkend" jde tématicky ještě dále a je o komiksových autorech, comics-conech a komiksových originálech. Ale také o výčitkách a zahořklosti. Kriminálníci tady hrají až druhé housle. Ed Brubaker tady umě fabuluje příběh, ve kterém se mísí skuteční a smyšlení komiksoví autoři, a celé to na mě působí jako Edův dárek skalním komiksovým fanouškům. Poslední povídku 'Sirotci" nemá cenu více rozebírat. Je to jenom krátký střípek do mozaiky celého rozmáchlého světa Criminalu.
Bonusy jsou jako obvykle velmi obsáhlé. V poznámkách k příběhům odhaluje Ed Brubaker detaily ze svého dětství a mládí. Určitě to nebylo jednoduché, ale spíše hodně divoké. Nemůžou chybět obálky, ilustrace, komiksové upoutávky, eseje, ukázky scénáře a skicáře.
Příběhy Eda Brubakera jsou dokonalé. Jsou chytré, uvěřitelné a neskutečným způsobem vás chytnou a táhnou vás do svého velkého finále. Jsou plné překvapení a nečekaných zvratů, takže si ani náhodou nemůžete být jistí tím, jak to dopadne. A že to jsou kolikrát drsné překvápka! Protagonisty prvních dvou příběhů už známe z první knihy. Ve třetím příběhu, který dal knize jméno, je hlavní hrdina nový. Ten příběh je jiný než všechny předchozí. Nebudu říkat jak, to bych vám zkazil překvapení. Snad jenom tolik, že není jiný jenom příběhově, ale částečně také výtvarně. Sean Philips prokládá svou standardně skvělou kresbu jinou, úplně odlišnou, kresbou, aby rozlišil přítomnost od vzpomínek. Je to osvěžující prvek, který se mi tu opravdu líbí, ale vice ho radši v dalších povídkách mít nemusím.
Bonusy jsou opět velmi obsáhlé a plné úžasných Philipsových obálek a ilustrací, komiksových drobků a Brubakerových textů.
Poslední kniha patří epické bitvě o osud světa. Patří hrdinským činům i podlému chování. Patří všem, kteří jsou ochotní pomoci, i těm, jejichž talent, mnohdy proklínán, pomůže zachránit den. Tahle kniha má šílené tempo, které vás nutí otáčet stránku za stránkou a hladově hltat jejich obsah. Je to povedený konec skvělé série, který nepostrádá nic, co dobrý konec má mít.
Pokud bych měl zhodnotit celou sérii jako takovou, tak musím říct, že jsem vůbec nepřišel na chuť snové mytologii a principu tohoto světa. Moc jsem nechápal ty zákonitosti kolem snění a myslím si, že se ani Jeff Smith moc nesnažil ty zákonitosti nějak více propracovat. Ale vůbec to nevadí, protože měl promyšlené všechno ostatní. Hlavně se mu povedlo tu sérii dokonale vybalancovat. Ničeho tam není příliš moc a ničeho tam není málo. Je tam epické fantasy plné draků a bitev. Je tam chytrý a ztřeštěný humor i romantika. Je tam roztomilost i temnota. Postavy nejsou ploché a každý má své dobré i špatné vlastnosti. Je to dokonalý mix, který sedne dětem i dospělým.
Děj se přesunul do bývalého královského města a příběh tím získal nový náboj. Víc nových lidí, kteří ještě neznají koumáka Podfu, a víc příležitostí k humorným situacím. Ale temnota zůstává a stahuje se kolem všech. Navíc městu vládne tyranský řád, který jde po všech uctívačích draků. Děj sleduje několik postav a dějových linek, které se vzájemně proplétají a vytváří pěkný kompletní obraz.
Došlo k obrovskému kataklyzmatu a celé údolí je zničené. Je z něj obrovské spáleniště plné neviditelných smrtících pastí. Spousta lidí zemřela. Jediný, kdo může putující společenstvo skrze pasti provést, je ten, který nese prsten. Dobrá, dobrá, nechal jsem se trošku unést. Mladá děvčica Trnka, vyvolená probuzená, v sobě nese kousek moci místního Saurona. To jí dává určitou moc, ale zároveň ji to vyčerpává. A o tom je celá kniha. Může to znít trošku nudně, pokud za sebou nemáte šest předchozích knih. Pokud jste si ale všechny postavy oblíbili, tak je to napínavé, lehce temné, místy smutné, ale pořád to má i místo pro humor.
Další dobrý díl. Válka je v plném proudu a již brzy vyjde krvavý měsíc, při kterém má být Pán Kobylek osvobozen. Vyprávění je velmi komplexní a několik dějových linek se postupně sbíhá dohromady. Zároveň se spousta věcí vyjasní. Ničím ale tento díl neohromí. Navíc mám pocit, že je zde hodně poznat, že to cílí na děti. Děj je i přes svou komplexnost jednoduchý a rychlý. Hrdinové jsou příliš silní a snadno si se vším poradí. Snad je to tím, že je zde celkově málo postav a Jeff Smith nechtěl přešlapovat na místě a vařit nastavovanou kaši, tak děj prostě rychle popostrčit kupředu.
Tohle je příběh Kůstků Ferdy a Švandy a celé řady lesních zvířátek. Včetně filosofujícího horského lva. A krysáků, samozřejmě. Žádní lidé, ani draci, v této knize nemají prostor. Zpočátku to vypadá, že roztomilost a odlehčená atmosféra je zpátky. Ale ani tady není nouze o dramata a o úvahy, co je v životě důležité. Je důležité štěstí, uspokojení, anebo moc? Jeff Smith ani tady nezapomíná na humor a ve spojení se svou úžasnou kresbou vytváří řadu vtipných momentů.
Tohle už není ta pohádka z prvních dvou knih. Tohle je Společnost prstenu i Dvě věže zároveň. Tohle je předvečer druhé světové války. Tady už se jedou bomby. Jeff Smith je vážně machr a dokonale tady proplétá a graduje několik zápletek najednou. Jednak je tady odmítání a následné přijetí břemene vyvoleného, potom tady máme dokonalou ukázku populismu a xenofobie a jejich zneužití (Hitlera jsem na jednom panelu vážně skoro viděl), no a nakonec spousta dalších drobnějších linek. Na humor už tu moc místa nezbývá, ale pořád tu je. Přitom je to pořád i pro děti. Přečetl jsem to doslova jedním dechem.
Tady se vyprávění mění. Nebudu se opakovat s vychvalováním milé kresby. Ta kresba je pořád stejně pěkná, ale možná mi už lehce zevšedněla. Úžasní jsou už jenom krysáci a červený drak. Začal jsem si všímat některých nesrovnalostí, kterých jsem si předtím nevšímal, anebo tam předtím nebyly. Mám pocit, že se hodně mění kresba Trnky, kdy někdy vypadá už jako teenager a jindy zase jako ještě dítě. Kůstek zase pořád někde něco nechává a nikdo to neřeší. Ona se ta brašna nebo kniha zase objeví, až je bude potřeba. Jsou to drobnosti, ale při čtení mě prostě praštily do bulvy. To důležité je v této knize děj, který nabývá na dramatičnosti a napětí. Ať už jde o útoky krysáků, hádky, anebo o odhalování rodinných tajemství. Přitom je to ale pořád plné humoru. Takového, který děti pochopí, ale zároveň je chytrý a ocení ho i dospělí. Přes všechny výtky musím dát zase maximální hodnocení.
Pro druhý díl platí to samé, co pro první. Je to vtipné a skvěle nakreslené. Děj se trošku posune kupředu a tajemství na pozadí všeho začíná ukazovat své kontury. Je super, jak je to napsané a nakreslené - jak pro děti, tak i pro dospělé.
Krásně milé. Celou dobu jsem se musel usmívat a místy pochechtávat. Tuhle knihu jsem už kdysi četl černobíle a jsem rád, že to s barvou neztratilo své kouzlo. Miluju krysáky, červeného draka, oposumy a vůbec všechny kromě toho hajzlíka Podfy. Kresba je úžasná a já jsem si to užíval jako malý.
Výborně vyprávěný příběh. Vypráví o Calamity Jane a Divokém Billovi, jejichž životy se řízením osudu náhodně proplétají. Je to jako sledovat drsný výpravný film, který správně dávkuje tempo a napětí. A ta úžasná kresba! Všechny ty detaily, emoce v obličejích, perfektní barvy a stíny! Jsou to hlavně detaily, které dělají z dobrého komiksu komiks nezapomenutelný. A tyhle nezapomenutelné detaily tady jsou. Jako třeba zkreslený pohled skrz nedopitou hranatou láhev whisky. Nedominuje to celému panelu. Je to jenom malý detail, který tam vůbec být nemusel. Ale Jacques Lamontagne si s ním dal práci a já ji teď můžu ocenit. Tady není o čem debatovat. Tohle je na absolutní hodnocení.
Komiksové legendy a Conan od Semicu mě minuli, a tak jsem dlouho plánoval, že si některé ty Komiksové legendy s Conanem koupím. Čistě ze zvědavosti. Proto mě potěšilo, že se Comics Centrum pustilo do těchto archivních kolekcí. Doufám, že s nimi budou pokračovat a dočkáme se i Conanů kreslených Johnem Buscemou.
Zpočátku jsem se bál, že koupě této knihy byla chyba. První příběhy mě vylekaly, že tohle bude retro k nepřežití. Potom ale přišel “Soumrak sivého boha” a “Sloní věž”, a já jsem se do toho začal dostávat. Nemůžu říct, že bych pak byl ze všeho bezuzdně nadšený a do dalšího čtení mě poháněla hlavně zvědavost. Byl jsem zvědavý, jak se scénárista Roy Thomas vypořádal se známými příběhy, které jsem četl už od Dark Horse anebo od francouzských scénáristů, a jak dokázal napsat příběhy nové. A nejsem zklamaný. Je to zkrátka Conan. Zvědavý jsem byl ale také na výtvarné zpracování. Pozoruji u sebe totiž v poslední době slabost pro kresbu takovýchto starých komiksů. Zvláště kresba komiksů z EC comics se mi v poslední době zdá velmi zajímavá, ale to sem nepatří. Kresba tohoto retro Conana není vůbec špatná. Panely mají dobrou kompozici a často jsem si užil i rozložení děje na stránce. Těch vyloženě nepovedených panelů je tady málo. Dříve jsem byl silný zastánce barevných komiksů, oproti těm černobílým. To se však již dávno změnilo a byl bych velmi zvědavý na černobílou verzi této knihy. Především kvůli práci inkerů, v čele se Salem Buscemou. Zároveň ale musím připustit, že by to přineslo spoustu problémů.
Kniha obsahuje také velmi obsáhlou bonusovou část, ve které je spousta povídání Roye Thomase o cestě Conana do Marvelu, o výběru výtvarníků i o vzniku prvních sešitů. Roy mi přišel jako docela arogantní týpek, ale povídání je to zajímavé. Jsou zde také vynechané panely a stránky, ukázka námětu prvního sešitu psaná Royem Salovi (snad mu pak dodal i scénář…), návrhy obálek a samozřejmě také ukázka stránek bez vybarvení.
Když to shrnu, tak to není vůbec špatné. Je to zkrátka retro a pulp. Ducha a atmosféru conanovských příběhů to má. Nedokázal jsem tu knihu přečíst najednou a četl jsem ji několik dní po pár sešitech. Jeden se toho totiž snadno a rychle přejí. Ve výsledku jsem se však bavil.
Jedno musím říct hned na začátku. Ta kniha je skvělá! Po všech stránkách. Desky jsou úžasně udělané a na první pohled můžou vypadat jako luxusní vydání Koránu. Komiks je vytištěný na hrubém, ale velmi lehkém papíru, takže celá kniha je i při svých rozměrech neuvěřitelně lehká. Černobílá kresba na něm vypadá skvěle a stránky se dobře otáčely. Kresba Craiga Thompsona je stejně fantastická jako v jeho předchozí knize Pod dekou. Je ladná a krásně stínovaná pomocí jemného šrafování. Ale to není všechno. V této knize je navíc na stránkách spousta ozdobných rámečku a jiné orientální estetiky, a to celou knihu posunuje někam jinam. Co se týká příběhu, tak tomu se budu věnovat v následujících odstavcích. Zde už jen dodám, že vyprávění je velmi chytlavé a těch 672 stran uteče jako voda.
V jednoduchosti se dá říct, že příběh je o dvou dětech, které se spolu protloukají fiktivním arabským světem. Celý příběh se odehrává v průběhu nějakých osmnácti let, takže ony děti jsou na konci už dospělými lidmi. Starší dívka často vypráví mladšímu chlapci příběhy z Koránu a ty ho následně provází celým životem. Kouzlo je zde v souvislostech a okolnostech. Vyprávěný příběh je vždy podobenstvím k aktuálnímu dění v hlavním příběhu obou dětí. Ve výsledku to tedy vypadá tak, že ke každé životní situaci a ke každé nesnázi existuje nějaký příběh, ve kterém jeho posluchač může najít ponaučení anebo úlevu. Není to však jen o vyprávění příběhů mezi těmi dvěmi. Dojde také na jejich odloučení a jejich samostatné osudy. Oba se však k vyprávěným příběhům ve vzpomínkách vrací a ty jim pomáhají přečkat těžké časy.
Komiks se také hodně zabývá arabským písmem, magickými čtverci a jinou perskou alchymií a mysticismem. Pro neznalého je to příjemně informativní. Zajímavé je také poznání, jak známé biblické příběhy vypráví Korán a jak se ty verze vzájemně liší.
Druhým aspektem celého vyprávění je onen fiktivní svět, ve kterém se to odehrává. Je to jakási poušť s jedním vyspělým městem a jednou velmi nuznou vesnicí. Je to směs moderního světa s jeho mrakodrapy, auty, motorkami a přehradami, a středověkého světa s jeho sultány, harémy, strážnými s halapartnami místo “ákáček” a samozřejmě s otrokáři a otroky. Během čtení jsem často zapomínal, že jde o současnost, a ne o dobu pohádek Tisíce a jedné noci. Nejhorší na tomto fiktivním světě je, že nevím, jak moc fiktivní je. Co když taková místa na středním východě anebo v Africe stále existují? Co když stále jsou místa, kde rodiče prodávají své dcery, místa, kde je život černého otroka nemá žádnou cenu, místa, kde středověk neskončil…
Třetím aspektem komiksu je to, jak se člověk chová k přírodě. Jak zasírá každý kout přírody svými odpadky, jak někteří lidé z pozice síly kradou přírodní zdroje ostatním. To ovšem není specialita jen islámského světa. Tohle téma ani není v komiksu hlavní. Jenom je tam ten bordel všudypřítomný a podtrhuje ten propastný rozdíl mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi.
Bludiště je o vyrovnávání se se ztrátou. A taky o tom, že cestu k novému začátku má každý ve své hlavě jinak dlouhou a jinak klikatou. Zpočátku jsem si myslel, že Bludiště patří ke slabším Lemirově komiksům. Ale není tomu tak. Je to jeho naprostý standard. Jak způsobem vyprávění, kdy celou knihu buduje atmosféru, aby ve vás na konci vyvolal silnější emocionální reakci, tak kresbou, prací s barvami a v neposlední řadě i prací s panely. Lemire často pracuje s odstíny jedné chladnější barvy, aby v určitých momentech umocnil vyprávění použitím byť jediné červené čáry, anebo dokonce celobarevné dvoustrany. Také často experimentuje s panely a tady to dělá naprosto stylově. Panely se totiž v jedné části knihy klikatí dvoustranami jako cesta bludištěm. Jednu věc ale musím u této knihy zkritizovat a to její zpracování. Comics Centrum dělá své knihy velmi dobře. Pevná vazba je jasná věc, za tu jsem rád. Často jsem rád i za pevný papír, který je navíc odolnější proti otiskům. U téhle knihy jsem měl ale pocit, že mi ten tuhý a nepoddajný papír znesnadňuje čtení.
Stokrát opakovaný vtip přestává být vtipem. To mi velmi často vytanulo na mysli především v první polovině knihy. Scénáře asi nejsou horší než v první knize a kresba je pořád skvělá, ale už mě to moc nebaví. Až na výjimky, které tady naštěstí jsou. Říkal jsem si, že by to chtělo změnu a ony tady změny oproti první knize opravdu jsou. Přibylo zde bourání čtvrté stěny a kromě toho, že postavy vnímají čtenáře, tak se čtenáři komunikuje i vypravěč. Občas je to opravdu vtipné a autoři se pouštějí do divokých komiksových vtípků, kdy si dělají srandu i sami ze sebe. Jindy to ale působí, jako by autoři už nevěděli, co vtipného by na Iznouguda ještě vymysleli, tak se snaží bavit čtenáře jinak. Iznougudův poskok v této knize hláškuje jako o život, ale to nenahradí menší množství slovních hříček, které mi chyběly hlavně v první polovině knihy. Ale jak už jsem psal, najdou se zde i výjimky, jako například v příběhu Ice Crime (Zmrzlinový zločin). Těch pár výjimek tomu zachránilo stejné hodnocení, jaké jsem dal první knize.
Pět skvěle napsaných a dobře nakreslených povídek. Povídky většinou moc nemusím, ale tyhle se vážně povedly. Mají spád, napětí a potřebnou dávku mystična.
Je to taková blbina. Tento díl je více noirový a je plný gangsterů, detektivů a kanibalů z kanálů. Hlavním mysteriózním prvkem je v této knize Černý plamen a Kamala. Ale něco tomu chybí. Dobře se na to dívá, ale je to prázdné, nemá žádnou hloubku. Černý plamen a Kamala nemají vlastně ani žádnou motivaci. V první knize se mi líbilo, jak se pomocí vložených novinových článku pracovalo s fabulací kolem historie příběhů a filmů Humra Johnsona. To zde není a celá kniha na mě působí trošku jinak. Kresba k době, ve které se příběh odehrává, dokonale sedne.
Moc pěkný sborník, který ukazuje žánrovou a výtvarnou pestrost českého komiksu. Nestává se mi často, aby se mi líbil skoro celý sborník. Geniální je už jeho obálka. Jsou tu kuriozity, které vzdávají hold historii českého komiksu, jsou tu humory, reportáže a sociální dokumenty, ale také příběhy obyčejného života. Někde je povedenější výtvarná stránka, jinde scénář, a občas jsem byl v úžasu nad tím, jak forma, kterou bych normálně nemusel, funguje naprosto dokonale se scénářem a příběhem.
Ten humor je pořád stejný a pořád bezvadně funguje. Příběhy v této knize se odehrávají 20 let po prvním dílu. Divočáci z první knihy jsou už staří pardi, stěžující si, že dnešní mladí už neumí jezdit. Do Joeova baru ale začíná chodit omladina s mopedy a skútry, která sní o větších objemech. Přijmou je ostřílení piráti silnic do svého teamu? Seženou junioři své vysněné mašiny? Kresba je stále prvotřídní a Joe Bar Team se neomrzel ani ve druhé knize.
Dvě legendy komiksové, dvě legendy scénáristické a jeden kreslířský bůh. Těch komiksových legend z časopisu ABC je samozřejmě více, ale první trilogie ze Žluté planety a Vzpoura mozků patří bezesporu k těm nejlepším. Tahle komiksová lahůdka za 89,- Kč nemá žádnou slabinu.
Když už jsem tuto knihu vytáhl v knihovny, abych ji srovnal s novým vydáním Kruana, tak jsem si ji rovnou přečetl znova celou. Přece jenom bylo potřeba doplnit komentář…
Největší část knihy zabírají příběhy Kruana a Malého boha. Tyto příběhy patří bezesporu mezi největší československé komiksové legendy. Vlastislav Toman vzal dänikenovské téma a otočil ho naruby. Výsledný střet pravěkého společenství na Žluté planetě se sci-fi technologiemi ze Země je dodnes kouzelný. Užívám si hlavně části, kde vystupují pozemšťané. V těchto pasážích je cítit obrovská úcta Gron-c-chů k Zářícím a zároveň obrovské nadšení pozemšťanů. Úžasná je i kresba Františka Kobíka. Je to poctivá ruční práce. Občas hrubší a jindy detailní kombinace hrubých a tenkých linek tuší je vybarvená vodovými barvami. To se mi opravdu líbí. Doba vzniku se v tom nezapře, ale pořád to vypadá dobře. Hodně by mě zajímalo, jak by se to ve své době chytlo na frankofonním trhu.
Kniha obsahuje všech šest původních příběhů, obě takzvané Kruanovské trilogie, které v této knize vyšly poprvé kompletní. Obsahuje také dvě Tomanovy povídky, ze kterých komiks vychází. Celkově jsem už Krunana vychválil, zmínit musím výjimku. Tou je šestý příběh s názvem Kruan a Služebníci zla. Zde je autorem kresby Michal Kocián. Kresba působí dynamicky a na svou dobu i moderně. A tomuto stylu je přizpůsoben i scénář. Jenomže se to vůbec nehodí v předchozím příběhům. Všichni jsou zde děsně sexy, bojují akčně jako Van Damme a mají cool hlášky. Po úctě Gron-c-chů k Zářícím už tu skoro není ani památky a Kruan tu Artovi juniorovi na pohodu řekne “Nevěděl jsem, že jsi tak dobrý”. O tom, že se v bublině mihne i slovo “děvka”, ani nemluvě. V novém souborném vydání Kruan ze Žluté planety je tento šestý příběh kompletně nově zpracovaný pod názvem Kruan a návrat Zářících.
Druhá velká část knihy patří výpravám do Ztraceného světa. Mám je rád stejně jako Kruana. První výpravě, která je adaptací románu Artura C. Doyla, se dá vytknout spousta věcí. Kresba Jiřího Veškrny mi úplně nesedí, přesto jsou jeho panely pro mě nezapomenutelné. Komiks je také plný textu a popisných rámečků, přesto jsem si ani jednou neřekl, že je jich moc a že je jejich čtení únavné. Ten příběh zkrátka dokonale funguje, a to i přesto, že je trošku zkratkovitý. Druhá výprava je nakreslená Františkem Kobíkem a to je pro mě to pravé. Scénář už není adaptací, ale je to původní Tomanův příběh a je to znát. Krásně plynule navazuje na První výpravu, ale je techničtější a dějově rozvětvenější. Třetí výprava už je jen takový dodatek nakreslený Jiřím Petráčkem. Není to ani pořádný komiks. Je to jen pár stránek s rozhovorem v pokoji jakéhosi blázince. Je tvořený obrázky, kolážemi a texty. Ve scénáři jsou navíc občas chyby, takže například stránky s dialogem na sebe špatně navazují.
Zbytek knihy pak tvoří tři krátké sci-fi povídky. Ty jsou spíše zajímavostí, než že by byly zajímavé.
Nové souborné vydání Kruana ze Žluté planety jsem začal číst s tím, že budu chválit. Že ocením námět, nápady, výtvarné zpracování a v neposlední řadě i zpracování celé této knihy. Zavírám ji lehce rozčarovaný.
Není pochyb o tom, že Kruan a Malý bůh jsou československé legendy. Vlastislav Toman vzal dänikenovské téma a otočil ho naruby. Výsledný střet pravěkého společenství na Žluté planetě se sci-fi technologiemi ze Země je dodnes kouzelný. Užívám si hlavně části, kde vystupují pozemšťané. V těchto pasážích je cítit obrovská úcta Gron-c-chů k Zářícím a zároveň obrovské nadšení pozemšťanů. Úžasná je i kresba Františka Kobíka. Je to poctivá ruční práce. Občas hrubší a jindy detailní kombinace hrubých a tenkých linek tuší vybarvená vodovými barvami. To se mi opravdu líbí. Doba vzniku se v tom nezapře, ale pořád to vypadá dobře. Hodně by mě zajímalo, jak by se to ve své době chytlo na frankofonním trhu.
Kniha obsahuje také několik stránek bonusů, na kterých je jednak historie všech příběhu ze Žluté planety, od úplného počátku až po současnost, tak i ukázky návrhů a kresby různých výtvarníků, ilustrací z původních povídek, obálky ABC speciálů, a podobně. Tím ale ta jednoduchá část hodnocení končí.
Pro správný kontext a co největší objektivitu jsem po dočtení této knihy otevřel Zlatou knihu komiksů Vlastislava Tomana a ABC speciál - podzim 2008. První, co mě v tomto novém vydání překvapilo, jsou texty pod každou stránkou. Ty většinou shrnují děj na stránce a případně její obsah interpretují, či kladou otázky. V předchozích souborných vydáních tyto texty nejsou. Byly na zadních stránkách časopisu ABC, kdy se jimi časopis se čtenáři do příštího čísla loučil. Mají však smysl v souborném vydání? Navíc jsou ty texty, oproti těm v časopise ABC, pozměněny. Ale asi to není nic proti ničemu. Někdo je možná ocení. Já jsem je poctivě na každé straně četl a myslím si, že narušují plynulost čtení.
Druhou spornou věcí je upravený konec čtvrtého příběhu "Kruanova cesta" a začátek toho pátého "Kruan v Kraji jezer". V bonusech knihy se dočtete, že k této úpravě došlo ve snaze o lepší plynulost děje. Na internetu pak můžete najít i informaci, že se tím autoři změny snažili logicky získat čas, aby se Hor-tidé v pátém příběhu stihli zabydlet v Kraji jezer. Podle mě však tento zásah plynulost děje jenom zhoršil.
Samostatný odstavec, či dva, si zaslouží poslední šestá část, která je zde nazvaná "Kruan a návrat Zářících". Jde o úplně nové zpracování nakreslené Karlem Zemanem a je vytvořené přímo pro tuto knihu. Anotace zde říká, že jde o přepracování zkráceného Kruana a Služebníků zla Michala Kociána. Pravdou je, že zkáceno je toto nové, přepracované vydání. Po referenčním přečtení Služebníků zla musím uznat, že toto zkrácení a přepracování mělo smysl. Po dlouhých letech od předchozího přečtení Kociánova zpracování jsem úplně zapomněl, jak je hrozné. Nové zpracování mnohem více odpovídá duchu předchozích příběhů. Vizuálem i scénářem. Ale i tak je toho mnoho, co mu musím vytknout.
Scénář se mi zde občas zdál zkratkovitý či nelogický, zvláště pak ke konci. Jednou obsah panelů neodpovídal textu v bublinách, což mě dost rozčilovalo (příhoda s divokým oroňem). Někdy byly bubliny a text v nich rozmístěny nelogicky a bylo nutné je číst nadvakrát. Co jsem ale vůbec nepochopil je technicky špatné zpracování panelů a bublin. Jako kdyby to ani nebylo skenováno, ale foceno z prohnutého papíru. Části panelů a bublin jsou totiž rozostřené. Navíc jsou texty v bublinách opravovány korekční páskou a je to vidět. To bych chápal někdy v devadesátkách, ale ne u komiksu vytvořeného v roce 2022. Nechápu, jak se něco takového mohlo stát.
Co se týká samotného zpracování knihy, tak zvětšený formát Kruanovi sluší a díky lepšímu papíru, oproti Zlaté knize, se v ní mnohem lépe listuje. Jediné, co mi chybělo v úvodu knihy anebo v jejím obsahu, je informace, co který kreslíř nakreslil. Neznalý čtenář to pak musím hledat v bonusových textech.
Mám hudbu rád. Má na mě blahodárné účinky. Uklidní hlavu a pohladí po duši. Je úplně jedno, jestli je to folk anebo death metal. Mám rád i komiksy o hudbě a muzikantech. A není jich málo! Těch komiksů tedy. Několik jich vydalo i Comics Centrum. Pokud si dobře pamatuji, tak kromě oper převedených do komiksů jsou to Doomboy Tonyho Sandovala a Poslední pokušení Alice Coopera. Balada pro Sofii je jejich nejnovější komiks v této dobré společnosti.
Musím se hned zkraje přiznat, že jsem měl při čtení poměrně brzy slzy v očích. Buď už na mě působí předvánoční atmosféra, anebo je to vážně skvěle napsané. Rozhovory a vyprávění jsou naprosto přirozené a čtenáře strhnou. Lehkost, s jakou scenárista Filipe Melo a kreslíř Juan Cavia rozbouří emoce, je neuvěřitelná. Tak to neumí ani Jeff Lemire. Možná tomu pomáhá právě ta hudba, která je vždy především o emocích. Zkrátka, celá kniha je jedna velká emoční nálož. Celý na měkko jsem hltal stránku za stránkou, abych si na konci pobrečel jako želva. Vážně síla.
Hrozně mě bavila kresba. Juan Cavia udělal od “Rafana Mendonçy a poslíčka s pizzou” obrovský pokrok, ačkoliv i tam bylo mezi jednotlivými alby vidět zlepšování. Jeho kresba je lehce karikaturní a úžasně vtahuje čtenáře do děje. Dokonale umí vyjádřit všechny emoce, a to nejen obličeji, ale i držením těla jednotlivých postav. Děj knihy má dvě časové roviny. Jedna je současnost a ta druhá je vyprávěná minulost. Cavia je vzájemně odlišuje lehce jiným stylem a barvami. Kresba současnosti má čistou tenkou linku a živé barvy. Oproti tomu vyprávění je neuhlazené s ponechanými pomocnými čarami tužkou, a trošku jinou paletou barev s jemným rastrem, který mi lehce evokoval starý tisk. Nádhera!
Vůbec jsem ještě nezmínil, o čem to vlastně je, a považuji za zbytečné to více rozebírat. Vše, co potřebujete vědět, je už v anotaci a na zadní straně přebalu. Je to dojemné vyprávění o jednom pohnutém životě. Je to plné hlubokých myšlenek a lásky k hudbě.
Asi bylo jasné, že ve světě Černé Palice musí dříve či později na dojít i na parafrázi Batmana, a tady to máme. Myslím, že se to velmi povedlo. Všichni hlavní hrdinové i padouch jsou dokonalí. Máme tu Drtileba, který je spíše odrazem Punishera, než Batmana, máme tady Kostříka jako Robina, poctivou detektivku Reyesovou jako detektivku Montoyovou a samozřejmě Škleba jako Jokera. Všichni jsou skvělí a příběh funguje. Někdo by mohl říct, že na tom nic není, okopírovat skvělé postavy, ale udělat to tak, aby to nebylo trapné, to je něco jiného. Hodně musím pochválit taky panelování, kresbu a barvy Tončiho Zonjiče. Protože už jenom ta samotná kresba mě bavila. Sice by to mohlo být zajímavé, mít to celé nakreslené a vodovkami vybarvené Lemirem, jak je ukázáno v bonusech, ale Zonjičiho kresba je tady určitě ta lepší volba. V neposlední řadě je třeba zmínit, že ani tato kniha nepostrádá svou dávku “lemiroviny” a její konec mě překvapil.
Na tuhle knihu jsem se hrozně těšil, už od doby, kdy byla v Americe oznámena. Jednak jde o severskou mytologii, a navíc jsem už delší dobu žádného Hellboye nečetl. U Mignoly jsem se nebál, že by tu mytologii nějak zprasil. On i Golden k těmto záležitostem umí přistupovat citlivě a jsem rád, že mě nezklamali ani tentokrát. Neměli potřebu adaptovat nějaký známý příběh, Hellboy se nemusel vydat do času bájí, ale prostě jenom navázali na odkaz legend v současnosti. To se povedlo. Kosti obrů mají zdánlivě všechno. Mají dobrý příběh, dobrou kresbu, nechybí jim humor, ale jedno přece jenom postrádají - atmosféru. Ono příjemné mrazení ze skrytých lovecraftovských hrůz, které mám s Hellboyem spojené. Navíc mám pocit, že scénář místy lehce drhne.
Na první pohled se ani nechce věřit, že to napsal stejný autor jako předchozí knihu. Když jsem se nad tím ale zamyslel a znovu jsem to prolistoval, tak ten příběh nějak přece jenom funguje. Teda až na tu část v lese. To je hodně velký úlet. Bylo to jako zúčastnit se týdenní skupinové terapie s bandou zfetovaných bezdomovců někde v lese za železniční vlečkou. Ta část v lese zbytečně odvádí pozornost od toho hlavního. Od toho, co mělo dostat mnohem větší pozornost a péči. Byl by to pěkně temný příběh o vině, mstě a výčitkách svědomí. Taky by to samozřejmě muselo být pěkně nakreslené.
Tím se dostávám k výtvarné stránce. Nevídám v komiksech často, aby byl samostatný člověk na kresbu a samostatný na dělání storyboardů. Proto je docela paradoxní, že, co se týká panelování a rozložení stránek, je tento komiks jeden velký bordel. Ve spojení s příšernou kresbou je to hotové dílo zkázy.
Na závěr si dovolím dvě připomínky. Nepamatuji si, že by kdy Geralt vydal kohokoliv k upálení na hranici. To s ním nejde dohromady. Proto nechápu, že to hned na začátku komiksu udělal. A už vůbec nechápu, že na posledních stránkách udělal to, co udělal. Co jej vedlo k domněnce, že to, co nefungovalo napoprvé, bude fungovat napodruhé. Tím to Bartosz Sztybor úplně zabil. A ještě jedno rýpnutí na závěr. Jak se poslouchá “zřetelně”?
Přesně takhle! Takhle se to má psát! Hned první sešit mě vystřelil na měsíc a já jsem věděl, že tomu dám maximální hodnocení. Skvělá atmosféra a nápadité vyprávění s nečekaným zvratem na konci. Zvratem, který mě potěšil i rozesmutněl zároveň. Vím, zní to jako nonsens, ale až to přečtěte, tak pochopíte. K tomu úžasně atmosférická kresba, která mě bavila. Po předchozí knize je to hotový zázrak. To všechno už v prvním sešitu.
Později se kresba zhoršila. Už nebyla tak propracovaná a stala se to hrubší, jednodušší. Ale atmosféra v ní zůstala. A dobrý příběh naštěstí taky. Dobrý, krutý a smutný příběh, který je spíše odkazem Sapkowského knih, než her. Příběh, který se na konci pěkně uzavírá, ale nechává i prostor k úvahám.
První, co mě překvapilo po otevření knihy, byl nový autorský team. A není to ledajaký team. Autory scénáře, kresby i barev jsou ženy. A jaký je Zaklínač od žen? Jako od Disneyho. Skoro pořád se usmívá a pobaveně kouká. Červená knihovna se "smyslným a vilným" zaklínačem. Kresba je docela pěkný mainstream, ale moc mě nebavila - taková disneyovka. Horší je to s příběhem a jeho vyprávěním. Sorry holky, ale stojí to za prd.
Po Liščích dětech jsem k této knize přistupoval lehce nedůvěřivě. Vlastně ani nevím proč. Možná proto, že jsem byl trošku naštvaný kvůli Tobinově přístupu k autorství scénáře.
Ale zpátky k Prokletí vran. Nakonec jsem docela spokojený. Svět komiksového Zaklínače vychází z kombinace Sapkowského knih a her. Tento komiks se odehrává po konci hry Divoký hon, kdy spolu Geralt a Ciri putují už jako dva zaklínači. Dějově Paul Tobin šikovně navázal na úplně první Sapkowského povídku se strigou. Zpočátku jsem měl podezření, že mu to časově nesedí, ale podle internetových análů a jejich časových os je to v pořádku. Zkrátka Geralt s Ciri přijali zakázku na strigu a Geralt cesou vypráví, jak to tenkrát ve Wizimi bylo těžké a komplikované. Ale tentokrát se strigou udělají krátký proces a nebudou si to nijak komplikovat. A co myslíte?
Má to ale i své mouchy. Ne vždy se mi Geralt a jeho rozhodnutí zdály autentické. Říkal jsem si, že takhle by se knižní ani herní zaklínač nezachoval. Stejně tak mi chyběla i určitá melancholie, která je v Sapkowského knihách a cítil jsem ji i ve Skleněném domě. Docela spokojený jsem byl s kresbou. Není to úplná hitparáda a Geraltův obličej pořád vypadá jako vyžehlený v Photoshopu, ale celkově to není špatné.
Na tento komiks jsem se těšil. Kuřimskou kauzu si pamatuju a je to rozhodně zajímavé téma, ale Svatou Barboru jsem koupil především kvůli kresbě. V knize se střídá několik stylů kresby, v závislosti na tom, co je zrovna vyprávěno, a jeden ze stylů se zdá být silně inspirovaný Chrisem Warem, na což jsem se těšil nejvíc. Po výtvarné stránce je kniha zkrátka povedená a nedivím se, že za ni dostala cenu Muriel.
Co se týká děje, tam je to trošku složitější. Nevím, jak to mám celé uchopit. To, co původně mohl být úžasný dokumentární komiks, bylo nakonec změněno na fikci, a to přináší jeden zásadní problém. Autoři se rozhodli z celého příběhu vynechat původní oběti této kauzy. Pro mě je to sporné rozhodnutí, protože dost pochybuji, že to někomu prospěje anebo že to někoho ochrání. Kvůli této změně musel být celý příběh přiohnut. A jakmile už je něco takto změněné, tak už potom nevíte, čemu ještě můžete věřit a čemu už ne. Ale možná že je v této kauze skutečně tolik neznámých, že to jinak než jako fikci vyprávět nešlo.
Celý příběh je vyprávěn z pohledu fiktivní novinářky, která chce odhalit pozadí celé kauzy. To je chytrý přístup a celá tahle linka je zpracovaná poměrně zajímavě. Konec je pak hodně mysteriózní, což je, s odstupem hodnoceno, docela mazané zakončení celé knihy.
Jsem nadšený! Dopis 44 je monumentální sci-fi epos. Skutečně velkolepý a epický po všech stránkách. Vím to, byl jsem jím po tři dny naprosto pohlcený. Nyní mám pocit, jako bych to všechno prožil. Že jsem byl s posádkou lodi Clark v pásu asteroidů i že jsem seděl s prezidentem Bladesem v oválné pracovně Bílého domu a dělal s ním všechna jeho těžká rozhodnutí. Nejsem schopen říct, který sci-fi komiks, z těch, co jsem četl, je nejlepší. Muselo by se hodnotit podle jednotlivých kritérií. Svou komplexností a čtenářským zážitkem však patří Dopis 44 rozhodně k těm nejlepším. V počtu stran jasně vede.
Předně je třeba říct, že je to neskutečně dobře napsané. Hrozně příjemně se to čte. Postavy jsou skvěle napsané a pomalu se vyvíjí. Dialogy fungují a pracují s napětím. Navíc Charles Soule umí pracovat s překvapeními. Často mi po otočení stránky spadla brada a občas jsem nadšením i vykřikoval slova jako “Ho ho ho!” anebo “No, do prdele!”. Prostě mě to pohltilo...
Dopis 44 je spíše technická sci-fi. Není to žádná space-opera anebo divoká vesmírná kovbojka. Je vidět, že Charles Soule má sci-fi rád a že nad tím přemýšlel. Moc se mi třeba líbilo logické rozebrání toho, jestli o nás mimozemšťané vědí a jestli od nás něco chtějí. Tohle mě zkrátka baví číst. Celý příběh má dvě hlavní dějové linky, které jsou spolu propojené. Jedna je spíše vědecko-dobrodružná ve vesmíru a druhá zase politicko-vojenská na Zemi. Celý příběh je dějově neuvěřitelně rozmáchlý a nemá smyl z něj nic přibližovat. Bylo by to jenom zrnko, které by vám stejně nic neřeklo o epické velikosti celku. Bylo by snadné napsat, že je to o povaze člověka a lidstva čelícího setkání s mimozemskou civilizací, ale nebyla by to tak úplně pravda. Je to o konkrétních jedincích a jejich rozhodnutích, které mohou mít a většinou i mají netušené a nedozírné následky. Je to také o nevyhnutelnosti a nesmiřitelnosti. Nikdo zde není jenom záporný anebo kladný hrdina. Každý se rozhoduje zodpovědně na základě vlastního přesvědčení a informací, které má.
Charles Soule a kreslíř Alberto Jiménez Alburquerque mají úžasnou fantazii co se mimozemské civilizace a technologie týká. Alburquerque byl pro tento komiks jednoznačně skvělá volba. Zvládá skvěle technické udělátka i lidi. Jeho kresbu jsem si rychle oblíbil a baví mě. Jednotlivé postavy jsou od sebe jasně rozeznatelné, a to i ve skafandrech.
Vyzdvihnout musím i papír a tisk. Papír je pevný a zároveň příjemný na omak. Neleskne se, nezůstávají na něm otisky prstů, ale tisk je i tak pořád ostrý a barvy syté. Moc příjemně se v tom listovalo. Vazba také naprosto skvěle drží. Když k tomu připočítám i povedený parciální lak na deskách, tak zbývá jen smeknout. Mighty Boys a tiskárna PBtisk odvedli moc dobrou práci.
Tak tohle jsem vážně nečekal a Lemire mě překvapil. Věděl jsem, jak ten příběh začíná. Tu knihu jsem si plánoval koupit už v angličtině, tak jsem o tom už něco četl. Jelikož mám od Lemira už něco přečtené, tak jsem měl určité očekávání, jak se ten příběh bude vyvíjet. A ono ne. Je to úplně jiné a jsem za to rád. Událostmi naznačenými v anotaci je na začátku navozena určitá situace a následný děj pak pomalu nastavuje vztahy mezi čtenářem a hlavními postavami. Potom se příběh najednou zlomí a nabírá takové tempo, že jsem skoro nedýchal. Pecka! Kresba je trošku jiná, není to mainstream nejtěžšího kalibru, a o to více se mi líbila.
To byla ale pitomost! Je to pro mě zklamání, protože jsem se na Nejtemnější noc vážně těšil. Green Lanterni, které jsem doposud četl, mě docela bavili, zejména Tajemství původu. Celý ten lanternovský svět s jeho prsteny a důrazem na Zemi a lidské Lanterny je hodně naivní a vlastně i směšný, ale v předchozích knihách to zachraňovala osobní rovina příběhu. Zkrátka se mi líbil Hal Jordan jako člověk, pilot i Lantern zároveň. Nejtemnější noc je ale úplně jiná.
Nejtemnější noc je jedna velká nepřetržitá rvačka o osud celého vesmíru. To hlavní se samozřejmě odehrává na Zemi. Jeden velký guláš, ve kterém jsou snad všichni známí i neznámí superhrdinové a superpadouši. Živí i mrtví. Prostě všichni. Jedno velké obludárium. A celé se to bere hrozně vážně a osudově. Přitom tam pořád řeší barevné prsteny a jejich podivné zákonitosti. A ty jejich rýmované přísahy k tomu. Drama jak ze zubní pasty Tuti Fruti. Ale pořád se to tváří vážně a děsivě. Hodně mi to připomnělo jiný event - Metal. Tam byli taky všichni, taky to mělo hororovou atmosféru a taky mě to nebavilo. Příště se budu muset třikrát rozmyslet než si nějaký další DC event koupím. Je to zlo!
Kresba je pěkná a barvy taky. Jen mě nebaví to občasné otáčení kvůli dvoustránkám na výšku.
Tady už se to začíná zatraceně komplikovat. A to jako že hodně. Druhou půlku knihy jsem si musel přečíst dvakrát, abych si všechno pořádně srovnal. V jednom sešitě jsou dokonce čtyři dějové linky udělány tak, že je můžete číst všechny současně anebo jednu po druhé. Celá kniha je jako klubko barevných nití, ze kterého trčí spousta barevných konců, které Brian K. Vaughan začne postupně spojovat, a na konci mu, světe div se, nezůstane ani jeden konec volný. Vyústění, či řešení, některých situací je sice přinejlepším podivné, ale to ještě není důvod k reklamaci. Celek funguje výborně. A to včetně všech hlášek a referencí, které dnes už nemusí chápat každý. V tom je ta série skvělá. Často sice ty reference alespoň částečně vysvětluje (jako třeba Babylonskou rybičku), ale když třeba brácha hlavní hrdinky hledá v roce 1988 svůj walkman, s tím, že “bez Jamese a Larse neusne”, tak asi jen někteří čtenáři budou naprosto přesně vědět, jaké album je na té zatracené kazetě nahrané. Já ho mám puštěné při psaní těchto řádků :-). Zkrátka a dobře, i třetí závěrečná kniha je parádní sci-fi jízda, kterou jsem si opravdu užil.
Skvělé pokračování první knihy. Přestože je tato kniha poměrně tlustá, tak jsem ji zhltnul na posezení. Cestování v čase bývá pro příběhy často smrtící, ale tady všechno pořád funguje. Děj a jeho časové smyčky jsou hodně komplikované, ale i tak nemám pocit, že jsem v tom ztracený. To je dost vzácné a Brian Vaughan za to rozhodně zaslouží pochvalu. Pořád mě to hrozně baví a neustále se něčemu pochechtávám, protože to má skvělé hlášky a dialogy. Stejně tak všechny ty časové paradoxy, překvapení a náhody jsou hodně zábavné. Těším se na třetí knihu a doufám, že Brian ten závěr neposere.
Závěr delšího příběhu, který se začal odehrávat už před několika díly. Závěr dramatický, ale ne ohromující, natož šokující. Bohužel, děj byl lehce předvídatelný, protože jedna z indicií je hned na obálce a druhé si pozorný čtenář všimne během čtení. Přesto je to dobré pokračování s tradičně skvělou kresbou.
Série Čtyřka z Baker Street mě hodně baví. Všechny hlavní i vedlejší postavy se mi dostávají pod kůži a já s nimi všechno hrozně prožívám. Napětí, hněv, bezmoc, smutek, naději i radost. Navíc je to celé úžasně nakreslené. Šestý díl, stejně jako několik předchozích, jsou součástí jednoho delšího příběhu. Takže se tímto dílem určitě nedá začít a ani skončit.
