Další parádní, ne-li zatím nejlepší díl s hutnou atmosférou, napětím a gradací. Postavy se tu pěkně vybarvují a čtenáři se více než jindy začíná nastinovat, jaké jsou motivy nejen tajemného žháře, ale i ostatních postav, resp. kdo stojí/bude stát na čí straně. Převážná většina děje se tentokrát navíc soustředí pouze na jedno (velice důležité) místo, což za mě bylo efektivní a celkově fungovalo skvěle.
Po letech re-reading této nestárnoucí a legendární klasiky. Hell's Kitchen na čtenáře dýchá svoji pochmurnou, noirovou atmosférou, která je v kontrastu s až poetickým, s citem psaným textem. Je to mnohem více přízemní, než klasické superhrdinské příběhy, vlastně je zde téměř naprostá absence jakýchkoliv okostýmovaných superhrdinů, a ani Mattovy smysly posílené na maximum mu nezaručí neomylnost... a tak to funguje perfektně.
Příběh je rozdělen do tří částí - tří etap Mattova života, ve kterých vždy hrají velkou roli okolní postavy (které jsou v dnešním kánonu Daredevila zásadní). Fungují jako odpuzující se magnetové póly:
1) dětství: věhlasný, avšak roztržitý otec Jack x neznámý a klidný Stick;
2) dospívání: flegmatický Foggy bez majetku x extrovertní Elektra ze zámožné rodiny;
3) dospělost: bezbranná a víceméně nevinná Mickey x prohnilý vládce podsvětí Kingpin
Tyto postavy mají na Matta zásadní vliv a jeho charakter stále někam posouvají. Výsledkem je osobnost hrdiny, který je (právě jako navzájem se odpuzující magnety) neustále v rozporu sám se sebou - silně věří v zákon a chce dodržovat zásady, zároveň sám zákon ustavičně porušuje a jedná na vlastní pěst. Od první do poslední stránky jsme však svědky významné proměny - z věčně roztržitého mladíka, který byl sám žákem, se stává klidně uvažující učitel... a z kluka z ulice se stává plnohodnotný hrdina. Což je hlavní pointa tohoto vyprávění.
Kresba mi k tomu bez výhrad sedí, postavy jsou uvěřitelné, je to do správné míry temné a drsné, má to tempo a pořádné napětí. Celé to ani trochu neshazuje retro sešit s původním originem, který je i dnes v pořádku čitelný a vlastně i zábavný. Tady nemá člověk zkrátka co vytknout, plný počet je jasný.
Akční a velice přímočarý nářez se zajímavou premisou a parádní kresbou. Velmi jsem si užíval sestavu hrdinů - žádní polobozi nebo vlastníci zbroje za miliony (tihle byli rozumně odsunuti už na začátku příběhu), avšak více přízemní (anti)hrdinové, kteří se spíše soustředí na pouliční kriminalitu, či si neberou žádné servítky. Nové Daredevilovo alter-ego mě bavilo, v soubojích se nikdo s ničím nepáral, četlo se to svižně a zároveň to nebylo uspěchané. Až na menší výtku uvedenou dole ve spoileru jsem s tím spokojený.
SPOILER
Jediné, co mě zamrzelo, bylo klasické superhrdinské zachování statusu quo - příběh má neskutečný potenciál zamyslet se nad morálkou hrdinů (pokud chcete nastolit větší pořádek a případně bezpečí, jsou tak ospravedlnitelné i veškeré vaše činy, kterými tím chcete dosáhnout?), případně je někam posunout jako charaktery. Ve finále se to ale všechno smete ze stolu s tím, že nikdo za nic nemůže a nic nemysleli zcela vážně, protože nejednali z vlastní vůle a vina se svalí na nějaké mystické zlo v pozadí. Nikam to neposunuje nejen charaktery, ale ani dříve nastolené otázky o morálce, protože podle tohohle je jediná správná cesta prostě být hodný a konec.
Během prvních pár stran jsem se bál, že to bude průser. Nezaujala mě kresba, nebavily mě vtipy a celkově jsem asi čekal něco jiného. Naštěstí jsem se později chytil a čtení si užil. Kyle Baker má fajn nápady a nebojí se tvořit těžce bizarní situace. Příběh, byť mohl být o chlup promyšlenější, dokázal i tak nabídnout nějaké ty zajímavé zvraty; a vtípky, které mohly být občas dotaženější, dokázaly i tak párkrát pobavit nebo alespoň neurazit. Minimálně několik výjevů mi v hlavě chvilku zůstane, což se dá považovat za úspěch. A i ta kresba mi ve finále sedla - když si člověk uvědomí, že celý příběh a samotná podstata Plastic Mana je opravdu neskutečně absurdní, tak si to už ani neumí představit nakreslené jinak, než právě jako animovanou grotesku (která zároveň dovoluje využívat kreativních schopností hlavního hrdiny naplno).
Miloučce debilní, lepší tři hvězdy si to zaslouží, a někdy se k tomu jako k odpočinkovému čtivu rád vrátím (a třeba to vytáhnu na tu čtvrtou hvězdu).
Velmi napínavý díl s rychlým tempem a osudovými zvraty. Více než textem se tu vyprávělo obrazem, což ještě více podtrhovalo už tak mrazivou atmosféru. Spokojenost.
Celkem vyvážené akcí a kecacími pasážemi, ve kterých se udělá v mnohém pořádek. Díky přítomnosti Wolverina se taky v lecčem upustily uzdy - seká protivníky do krve, mluví sprostě, a dokonce si i vrznul (?). V žádném případě se nejedná o extrémy, i tak mě to ale překvapilo vzhledem k tomu, že tenhle komiks primárně míří na mladší čtenáře (alespoň jsem to tak doteď vnímal). Takže je otázkou, jestli je to špatně, nebo by se naopak tahle odvaha a přesvědčení, že ani v dětském komiksu by Wolvie neměl být z cukru, mělo ocenit. Nebo to celé úplně přejít, protože dnešní děcka jsou už na tohle všechno stejnak zvyklá.
Lepší průměr.
Zaplnila se u nás žánrová mezera co se "zombie v manze" týče, ale to je asi tak všechno. Samotná manga je hrozně tuctová, prostě typická zombie akce, která ale nedělá nic navíc, nenabízí (a ani se nepokouší nabízet) v žánru něco nového, není tu nic, na co byste si po dočtení později vzpomněli. A ano, sice to má tempo a odsýpá to, na druhou stranu je to často až moc zkratkovité a žádné situace ani postavy se tu více nerozvíjí. Čistočistý průměr.
První příběh je parádní, Peter je tentokrát vedlejší postava a veškeré dění tak sledujeme z pohledu "obyčejného" (velmi zaslepeného a fanatického) chlápka, jehož veškeré neduhy jsou ztvárněny uvěřitelně. Děj má originální a fungující zápletku, má správné tempo a navíc velmi dobře vyobrazuje osobnost Dr. Octopuse - vysoce inteligentní, avšak chladnokrevný manipulátor.
Druhý příběh má potenciál a zajímavé prvky - politika, konspirace, vyšetřování - které mi však bohužel nedokázal vůbec prodat a ve finále byl z toho těžký průměr, škoda.
První příběh za 4*, druhý za 3*, celkově tak 4* s odřenýma ušima.
Od první do poslední stránky je to nabouchané hláškama, některé ušly a některé vůbec. Má to taky docela fajn výpravu a celkově je to prostě takový neurážející průměr.
Klasický Morrison, který vytáhne naivňoučké charaktery z dob krále Klacka, a hodí je do nekompromisního a psychologického thrilleru. S touhle směsicí pak ještě pořádně zatřese, aby v tom byl pořádný bordel a vy tak měli problém pochopit, co se to tam sakra vlastně stalo. Jo jo, takového Morrisona mám rád.
Tomuto popisu odpovídá především první polovina knihy, která je zdařilou a velmi napínavu variací na Deset malých černoušků. Sice jsem se v tom ztratil (často i kvůli panelování, byť art style byl skvělý), něco si četl znova a následně si pro jistotu googlil vysvětlení (se kterým mi to i tak přišlo lehce překombinované), ale užil jsem si to. Asi to moc přesvědčivě nezní, ale je to tak.
Pokud jsem ale během první poloviny knihy pociťoval při rozuzlení příběhu lehké wtf, tak druhá polovina byla wtf na druhou. Je to víceméně příprava na události v Batman R.I.P., představuje se zde mnoho aspektů, které budou hrát ve finále velkou roli... ale je to tam naházené jak Jojo Mixle Pixle. Opět mi musel na pomoc přispěchat strýček Google, který mi prozradil, že například o takové vedlejší lince/jedné z halucinací o Joe Chillovi vedou fanoušci debaty dodnes. Skutečně se to takhle stalo? Nebo to byla pouhá halucinace? A mně se to tímhle stylem zase líbilo... je to něco, co může i vůbec nemusí zapadat do Batmanova kánonu, je to logické rozšíření jeho historie a zároveň naprosté převrácení naruby. A je jen na čtenáři, s jakým vysvětlením se spokojí.
Tohle je prostě jízda, jeden z nejkomplexnějších story arců s Batmanem a upřímně asi i jeden z mých nejoblíbenějších. Je to naprostý hot mess, ale zároveň geniální a především velký zdvižený prostředník klasickému mainstreamu. Je velmi snadné se v tom celém ztratit a považovat to za nicneříkající blábol... ale pokud se chytnete a zvládnete se zorientovat (což nebude zadarmo, o to uspokojivější pak ale bude výsledek), tak je i velmi snadné celému tomu šílenství propadnout a vychutnávat si ohromné množství detailů, odkazů a nejrůznějších interpretací.
Sice jsem se ne vždy orientoval v pointách některých "komiksů" (které jakoby sázely především na vizuál - který byl někdy skutečně skvělý - nebo rádoby umělecké pojetí, avšak na úkor srozumitelnosti/myšlenky "příběhu"), ale rozhodně jsem zde našel i několik opravdu fajn kousků. V hlavě mi nejvíce utkvěly Prostor mezi námi, Jak jsem nejel do Číny (vážně vtipné, trefné a přínosné), Vážka a Nesmrtelná nostalgie. Články a rozhovory byly jinak parádní, opět jsem se mnohému přiučil a doplnil si zásadní mezery.
UKK 103 Smrt Stacyových a KK 49 Smrt Gwen Stacyové fungují v trochu odlišných rovinách, proto stojí za to si přečíst oba svazky. Jak názvy napovídají, tak zatímco první ze zmíněných se soustředil čistě na úmrtí obou členů rodiny Stacyových - nic víc nic míň, úderné, ale osekané - tak ve druhém toho máme víc, ale to i s mnohem více vaty. V této knize není obsažena smrt kapitána Stacyho, místo toho je pozornost zaměřena především na dění kolem Osbornových a vztahu Petera s Gwen. Ve finálním souboji tak máme jako čtenáři znalosti z mnohem širšího kontextu. Všechny ty příběhy okolo se možná můžou zdát tematicky mimo (a nejsou to ani bůhvíjaká mistrovská díla, jsou to neurážející průměry), avšak v každém je ukrytý kousek důležitý pro onen širší kontext a tvořící větší příběh. Co se samotné 121 a 122 týče, to jsou naprosto ikonické, na tu dobu opravdu vybočující kvalitní sešity, a především hlavní tahouni celé knihy (s nově přidanou 123 mě však lehce zarazilo, jak Peterovi stačil víceméně jeden sešit, aby se přes smrt Gwen dostal... no jo, muselo se jet dál, depresivní hrdina by se neprodával).
Nedokážu si to však vysvětlit jinak, než že právě u 121 se vyměnili překladatelé, a po zbytek knihy byl ten překlad k zblití. Takhle otrocký a nepřirozený překlad jsem nečetl už dlouho, a nechápu, jak se tohle dostalo jako finální verze do tisku. U mnoha vět jsem se zastavoval, protože význam se sice vyčíst dal, ale bylo to šíleně krkolomné. Skladba vět, tykání/vykání, užití určitých výrazů v danou chvíli... snad každá druhá bublina byl nějaký paskvil, vypadalo to jako text od prvňáka. To je takový problém si to po sobě přečíst (nebo to dát přečíst někomu jinému)? Říct si, jestli by to takhle v reálu vážně někdo řekl? Hnus, velebnosti.
121 a 122 jsou jednoznačně za 5*; ostatní příběhy jsou fajn (a pro kontext důležité), ale shazují to na 4*; no a ten pozdější překlad už byl jen třešnička na dortu, za který si to (bohužel) zaslouží 3*.
Stejně jako v předchozí knize dostaneme nějaké odpovědi, ale zároveň se nabízí mnoho dalších otázek s příchodem nových postav. Na své pochmurnosti a mysteriózní atmosféře to nijak neztrácí, naopak oboje o něco více přituhuje. Celý ten tajemný svět a záhady si opravdu užívám.
Tak za mě to před prázdninovou pauzou skončilo ideálně - mnohé se vysvětluje, avšak nabízí se zcela nová otázka/zvrat, který mění celou situaci a dost navnadí na pokračování. Sešit se jinak jako obvykle čte skvěle, má to klasicky parádní kresbu, atmosféru, spád.
Tak opět žádná sláva, ale úplně k zahození to taky není. Zrekapitulují se zde postavy a skupiny, které byly představeny v Bodu nula, a zároveň se rozjíždí nový příběh - opáčko a úvod tak zaberou kompletně celý sešit a není tak prostor, aby se vlastně něco pořádného stalo, pro reálný příběh tak zbývají pouze další čtyři sešity. Oproti Bodu nula je zde však více stránek a žádné reklamy uprostřed sešitu (což oceňuji vzhledem k tomu, že to má stále stejnou cenovku), takže prostoru snad bude víc než dost.
Zároveň je zde oproti minulé sérii také rozdíl v pokusu o větší návaznost s herním lorem. Což na jednu stranu také oceňuji, protože se tím celý fiktivní svět stává komplexnějším, ale osobně jsem měl ve všech těch odkazech na herní události bordel. Není to tak přímočaré, jako Bod nula, což je kladem i záporem zároveň. Kresba je fajn, našel se i milý odkaz na marvelovské Tajné války.
První díl sice pouze rozestavil všechny postavičky na hrací pole, ale jsem docela zvědavý, co se s nimi bude následně dít (jen ten Spider-Man by nemusel mluvit jako úplné děcko).
Musím říct, že mě příhody tohoto malého svinského OP dinosauříka a s nimi spojený humor bavil více, než jsem čekal. Jednotlivé povídky jsou dobře vypointované a zábavné bez potřeby použití jediného slova, a navíc to má i suprovou kresbu.
Další skvělý Asterix. Poněkud méně mě snad bavil pouze Asterix v Hispánii, kde mi prostě nesedl ten drzý fracek a ani zbytek (vtípky, zápletka) mě moc neposadil na zadek, nicméně to bylo minimálně fajn. Ostatní příběhy však byly klasicky dokonalé. Kotlík byl hodně nápaditý a vtipný, a bavilo mě pozorovat, s jakými všemožnými způsoby vydělání peněz Goscinny přijde, byla to až taková ekonomická, smutně pravdivá sonda do života. Nesvár měl parádní a originální myšlenku i ponaučení. Možná jsem se jen neubránil menšímu pocitu, že zápletka nebyla tak silná, aby sama utáhla celých 50 stran a přišlo mi, že se to tak občas trochu natahovalo. Uvidím při druhém čtení, tak jako tak to bylo super. Asterix v Helvétii byl pak absolutní strop. Mělo to všechno, co na Asterixovi naprosto zbožňuju - trefné národní narážky (které jsou univerzální a budou trefné ještě hodně dlouho), povedené vtipy a slovní obraty, skvělou výpravu a celkově chytře vyeskalované situace.
Seřadit to dle oblíbenosti, tak s prvním místem bych váhal mezi Helvétií a Kotlíkem, poté Nesvár a až na posledním místě pro mě trochu slabší Hispánie.
Co dodat? Silně atmosférický příběh, ve kterém se Moore ladně pohybuje mezi s citem napsanými pasážemi, které chytnou za srdce, a napínavou akcí s hororovými prkvy. Naprostá spokojenost.
Lehce jsem se bál, že to bude propaganda ve stylu "sovětský Superman je největší zlo, dobrá Amerika zachrání svět" avšak tyto obavy byly zahnány již v samotné předmluvě. Miller pochopil a zpracoval Supermana na jedničku. Je vážně jedno, kam by tenkrát spadl, ať už do Ameriky, Ruska, Afriky, Japonska... vždycky to bude starý dobrý Superman se svými ideály, kterými by se zkrátka snažil lidem pomoct. Jen by se lehce lišila cesta k dosažení těchto ideálů, a na tom je postavená Rudá hvězda. Ukazuje zde klady a zápory nejen komunismu, ale i kapitalismu (resp. Ameriky), a vyhání je do extrémů (několikrát jsem přemýšlel, zda-li příběh sloužil jako inspirace pro Injustice). Zároveň zde Miller chytře zakomponuje nejrůznější varianty známých hrdinů a padouchů tak, aby to celé zapadalo a pro příběh dávalo naprostý smysl. Do toho všeho přidejte úchvatnou kresbu a máte něco, co funguje nejen jako našlapaný DC Elseworld, na který je radost se dívat a číst; ale i sociální kritiku, která donutí k zamyšlení.
Klasický Morrison, který vždy vypráví vícevrstvý příběh s nepříliš známými postavami. Avšak je až překvapením, že to není tak šíleně překombinované, jak je u tohoto autora zvykem, a osobně jsem si tak užil parádní a dramatickou výpravu s cílem najít Bruce Waynea. Má to spád, napětí, gradaci a fungující postavy. Tak snad se brzy (zda-li vůbec) dočkáme pokračování.
Hřbitovní směna je zatím zřejmě nejpestřejší sbírka povídek, které jsem s Batmanem četl. Je zde směsice nejrůznějších námětů, pro Temného rytíře naprosto příhodné ale i zcela netypické... od honu na sériového vraha, přes boj s nadpřirozenem po boku Supermana (můj favorit), až po Batmana budoucnosti. Vše, co vás jen (ne)napadne. Co mám obecně u povídek z této kolekce rád je prostor, který dostanou méně využívané/známé postavy z gothamské galerie, a nejinak je tomu i zde. Žádný Joker pořád dokola.
Velmi nápadité a kreativní, k mému překvapení jsem více než spokojený. Každá povídka byla unikátní a zábavná.
Sakryš, vážně luxusní retro! Batman pokračuje ve své běžné rutině s chytáním hajzlíků, ale jak sám brzy zjistí, tentokrát je naháněný on sám. Musí čelit nejedné fyzické zkoušce, jelikož po něm jde gothamská policie; ale i zkoušce psychické, kterou si pro něj připravil zvrácený psycholog Hugo Strange (souhlasím s Palebrasem, že bych se nedivil, kdyby tato premisa sloužila jako lehká inspirace pro nedávného Dvojníka). Všechny postavy přitom fungují jak mají, jsou svým zvláštním způsobem pochopitelné a především uvěřitelné.
Millerův Rok jedna z tohohle přímo řve, má to stejně hutnou atmosféru prohnilého a nelítostného Gothamu, pohled nejen Batmanův ale i Gordonův, avšak i hodně textu - ten mi ale nijak nevadil a snad ani jednou jsem nenarazil na vyloženě hluché místo. Velmi tomu napomohla i volba lepšího fontu pro monology, jenž se četl mnohem snadněji než psací písmo z originálu a Roku jedna.
Dialogy jsou navíc dobře vykompenzovány souboji, které mě po dlouhé době uspokojily jako žádné jiné - detailní a přehledné souboje na blízko, které se neodbydou jen na pár panelech, ale nebojí se ukrojit si pro sebe kus prostoru pokrývající i několik stran. Jako třešnička na dortu se mi líbilo zakomponování Batmanova vozidla a Catwoman - mihnou se zde jen částečně čistě jako představení (v této sérii/restartu se jednalo o nové prvky), ale zároveň mají v příběhu svoji menší roli, která přijde ve správný moment.
Jen ten překlad občas skřípal, moc mi nesedělo Batmanovo označení "kára" pro jeho auto/vozidlo, a už vůbec ne tykání s Gordonem (zvlášť když mu při prvním oslovení vyká a až potom přejde na tykání). Nijak to ale neubírá na kvalitě samotného příběhu, po kterém rozhodně sáhněte, chcete-li kvalitní retro s Batmanem... nebo ještě líp, pokračování již zmiňovaného Roku jedna.
Tak jsem se po Generaci nula konečně dokopal k Aargh!u s tím, že jsem si pořídil dvě momentálně poslední čísla a starší se pokusím nějak... ehm... doshánět. Píšu to však především z toho důvodu, že bude moje recenze z pohledu naprostého nováčka, který dosud neměl tu možnost porovnávat s jinými čísly a začíná až tady.
Mile mě překvapil a velmi sedl koncept komiksů a kvalitní publicistiky, kterou jsem se ale, přiznám se, cítil lehce zahlcen a po dočtení jsem si jednotlivé komiksy horko těžko vybavoval - nic to ale nemění na tom, že to bylo rozhodně přínosné. Víceméně mě bavil veškerý text, až na již zde několikrát zmiňovaný rozhovor s Alešem Kotem. Úspěch mu přeju, působil však na mě arogantně a sám sebe vnímajícího jako metačlověka, kterému se po otevření třetího oka ukázala veškerá pravda světa. Přesný opak pak byla Kateřina Čupová, která mi vyloženě spravila naládu a jejíž komiksové R.U.R. si rozhodně v budoucnu pořídím.
Celkově se mi líbilo pojetí výročí, které se neomezovalo pouze na Aargh!, ale český komiks celkově a s ním i ruku v ruce jeden z největších pilířů komiksového média obecně - superhrdiny. Pomohlo mi to si v mnohém doplnit a rozšířit obzory.
Co se samotných komiksů týče, tam mě nejvíc bavily ty první, oslavující výročí. Byly vtipné, kreativní a měly společné téma. Zbytek se hodnotí hůře... něco lepší, něco horší, rozhodně však pestré a milé číst. Souhlas s DR, Lov byl skutečně borec na konec.
Celkově mi to vážně sedí, je to parádní a jedinečné odpočinutí si od mainstreamu, a možnost seznámit se s kreativními příběhy od autorů z celého světa (ale především s těmi našemi, což byl pro mě osobně jeden z hlavních důvodů zakoupení), na které byste možná jinak ani vůbec nenarazili + kvalitní a obohacující publicistika. Až mě mrzí, že jsem s Aargh!em nezačal už dříve, nicméně v něm rozhodně hodlám pokračovat.
Jakožto Kafkův velký nadšenec jsem sáhl po tomto komiksu aniž bych měl nějaká přehnaná (zda-li vůbec nějaká) očekávání... a i tak jsem byl zklamaný. Nejenže je to suše převyprávěný děj a přidaná hodnota komiksu je tak (až na vizuál - jakž takž) téměř nulová, ono to navíc ani nefunguje samostatně. Když se nahází na hromadu repliky z předlohy bez větší snahy uvést čtenáře do širšího kontextu, tak to pak v tomto komiksu prostě nedává smysl.
Vzhledem k médiu bych pochopil naprostou absenci (či osekání) některých situací a popis vnitřních pochodů postavy. To je ale riziko adaptace a s cílovým médiem se tak musí od začátku příslušně pracovat, vynahradit absenci prvků z předlohy aby to pak fungovalo samo za sebe. K tomu ale tady nedochází.
Vizuál byl jakž takž fajn, byť na mě místy nepřehledný... chápu, byla snaha o vytvoření onoho tísnivého, místy až pošahaného Kafkova světa, což se i občas zadařilo (děti u malířova pokoje). Někdy to ale bylo až moc, a prostě jsem se v tom neorientoval nebo mi to přišlo jako tlačené na pilu.
Co jsem si měl z této adaptace odnést, to nevím. A už vůbec nevím, komu je komiks určený. Pro znalce předlohy je tohle maximálně tak připomenutí si pár situací, pro neznalce to bude těžko dávat nějaký smysl. Opravdu si raději přečtěte knihu...
Tady nemám co vytknout, tohle je opravdu parádní a pestrá sbírka z české komiksové scény, která splňuje to co má. Je to tak různorodé, a spousta stylů skvělých a jedinečných (které zvlášť vyniknou ve větším formátu knihy), že jsem si připadal jako bych navštívil galerii umění. Navíc je to dobře rozděleno do příslušejících kategorií a následně seřazeno tak, aby čtenář následně nečetl byť jen trochu podobný příběh (barvy, množství textu), jako byl ten předchozí.
Mým absolutním favoritem je Hřebík od Jaromíra Plachého, jehož specifický styl a druh humoru známý z her od Amanita Design vážně můžu.
Zbožňuju příběhy typu Shutter Island, ve kterém je vše vystavěno tak, aby to divák mohl sledovat dvěma zcela odlišnými způsoby, přičemž oba dva jsou naprosto funkční. Když jsem přečetl Ozvěny poprvé, dostal jsem hodně dobrý psychologický thriller s hororovými prvky, a viděl jsem to na 4*.
Pak jsem si to ale přečetl podruhé, více se soustředil na veškeré detaily, a byl to o úroveň vyšší zážitek. Užíval jsem si hru, kterou zde Fialkov se čtenářem hraje a kterou si čtenář napoprvé možná ani plně neuvědomí. Když už si myslíte, že jste na to kápli, tak najdete v příběhu kus dialogu/střípek, který může ale nemusí vaši teorii vyvrátit. V tom Ozvěny naprosto excelují - knihu můžete opětovně číst vícero způsoby, protože je pro ně napříč příběhem zakompováno dostatek prvků, které ten či onen způsob/teorii podporují či zcela ničí. Nemůžete si být jisti ničím, stejně jako hlavní schizofrenický hrdina Brian. A ať už je "pravdivá" kterákoliv verze, tak každá znepokojuje zcela odlišným způsobem.
Do toho přidejte podmanivou, pochmurnou kresbu, která společně s rozvržením panelů vytváří silný a ojedinělý zážitek ve filmovém stylu.
Tohle svůj prostor využívá naplno, žádná stránka ani dialog nepřijde nazmar, postavy fungují jak mají, vizuál je parádní, má to atmosféru, a je to tak akorát dlouhé, aby příběh(y) dával dostatečně smysl a mohl být vzápětí přečten jiným pohledem.
Dostáno jako dárek, sám bych si to zřejmě nekoupil - což je paradox, protože samotná myšlenka této knihy je se o sexualitu zajímat zcela otevřeně a naprosto normálně, jako například o historii lidstva. A Sex komiks rozhodně historií lidstva je, zaměřuje se však na věci, které v historických učebnicích nenajdete. Přitom je sexualita zcela přirozenou součástí naší existence, provází nás už od pravěku, zasahuje do všemožných kulturních sfér a našeho běžného života, vědomě i nevědomě.
Ano, někdy se ty vtipy opakují nebo jsou až moc tlačené na pilu - ale nejednou jsem se upřímně zasmál a téma knihy tak vychází čtenáři mnohem více vstříc (i díky milé kresbě). Je to brané se správnou mírou nadsázky a nebojí se to dělat si legraci ze všeho a všech (což opravdu oceňuju).
Ano, těch faktů je tam nasázeno bez nějaké větší struktury tolik, že jsem se občas musel vracet - avšak téma je to neskutečně široké, pokrývající celé dějiny lidstva. Tohle zpracovat na prostoru nějakých ani ne 200 stran je pak vlastně úctyhodné.
A ano, je tu nemalé zaměření na Francii - ale to je zcela pochopitelné a odpustitelné, protože faktů z ostatních zemí je tu více než dost.
Ve finále mě to opravdu velmi mile překvapilo. Po dlouhé době jsem četl komiks s velkou přidanou hodnotou, navíc jediný svého druhu.
Jeden z mála případů, kdy je animák desetkrát lepší než předloha. Je to akční, fajn nakreslená jednohubka, která se čte svižně a představuje jednu z nejzajímavějších (a pro mě i nejlepších) postav z gothamské scény - Red Hooda. Problém však je, že to rychle uteče až příliš, a ve finále čtenář nedostane odpovědi na velmi zásadní otázky. Člověk si pak říká, že všechen ten prostor mohl být využitý mnohem lépe... na souboje je stránek dost, ale to nejdůležitější se pak odbyde během pár panelů.
4* s odřenýma ušima.
Zaujalo mě to kresbou, neodolal jsem a koupě rozhodně nelituji. Dívka ze země Venku nabízí podmanivý, mysteriózní příběh, ve kterém si vše z tajuplného světa skládáte dohromady jako skládačku... v jednom svazku dostanete tak akorát dílků, abyste se necítili zmateni/frustrování hromadou nezodpovězených otázek, ale zároveň chtěli pokračovat a získat další dílky. Na mangu je to navíc celkem netypická věc (v dobrém slova smyslu), alespoň co se té kresby týče. Nenáročné, vyprávěné s lehkostí, schopné být milé (až pohádkové) a zároveň i pochmurné. K tomu všemu zvolen papír více typický pro mangu (a pro tento typ příběhu více než vhodný), obsahující na začátku pár barevných stránek, s pouhými 11 svazky tvořící celou sérii - za mě rozhodně spokojenost. Budu se těšit na další díly a doufám, že se nové nakladatelské značce Gate bude u nás dařit.
Představte si, že jste členem skupiny nejmocnějších bytostí na planetě. Najednou se objeví záhadný vrah a vy jste si na 100% jistí, že jde po vašich příbuzných (zvlášť, když jim byly poslány výhružné vzkazy). Nejeden z vašich supermocných přátel má tajné skrýše a nedobytné pevnosti po celé planetě (i ve vesmíru); přenést sem všechny ohrožené, než by byl vrah vystopován, by byla otázka pár minut. Dokonce se to už i předtím několikrát aplikovalo.
Co uděláte?
No, v Krizi identity doporučili superhrdinové svým partnerům a rodičům zamknout dveře, a být opatrný. Lol.
Samozřejmě, že je to takto vystavěné, aby se vůbec něco mohlo dít, ale autor si mohl dát alespoň tu práci a vymyslet sebemenší důvod, proč to tak nejde.
Příklad: Superman se kvůli těmto událostem rozhodne LOGICKY přenést Lois do Pevnosti osamění, kde by byla pravděpodobně v mnohem větším bezpečí. Avšak i zde dostane výhružný vzkaz (který by vzhledem k profilu vraha dostat mohla). A hle, už vás ostatní tak neiritují a nepřipadá vám, že snad jakoby naschvál vystavují všechny své nejbližší do nebezpečí, zvlášť když se o ně jakože můžou celou dobu zbláznit strachem. Takhle to je blbě řečeno příběh o tom, kde všichni pouze čekají jak ovce na porážku a já už se pak ani nedivil, že je někdo sejmul. Proto - nehledě na kresbu, dialogy, cokoliv - nemůžu mít tenhle event bůhvíjak rád, protože byť mi ten nápad přijde skvělý, tak mi ale samotné provedení a logika v mnohých situacích přijde vážně debilní. Jak mi obvykle u pláštěnek mnoho věcí ve prospěch zápletky nevadí, tak mě to tady bohužel bilo do očí během téměř celého čtení.
Bohužel to není jediný kámen úrazu. Byť se mi líbí dekonstrukce hrdinů, více lidský pohled na věc a mnohem temnější přístup (což je - specificky jedna kontroverzní scéna - údajně pro zahraniční čtenáře další mínus... je to hodně podobné jako u Hříchů minulosti od Straczynského s tím rozdílem, že ale český čtenář měl mnohem větší povědomí a tím i vztah k Gwen, než ke zdejší u nás celkem no-name postavě; proto mi to tolik nevadilo), tak se neubráním pocitu, že strašně moc věcí tam je vyloženě jenom na efekt (smrt jistého superhrdiny, který měl v ději nulový význam a člověk ani pořádně neví, kdo ho zabil, natož proč vůbec bylo nutné, aby umřel) nebo tam zkrátka pokulhává logika (doteď mi hlava nebere odůvodnění přítomnosti onoho vražedného plamenometu, je to hrozně lámané přes koleno - spíš je to podfuk na čtenáře, protože tím máte dost mizivou šanci na odhalení pachatele, což je v jakékoliv detektivní zápletce špatně).
Ani ten konec mě nijak neuspokojil, hrozně narychlo uzavřené... po takovym průseru bych čekal nějaké větší reakce.
Ano, je to velmi zásadní event a rozhodně to změní váš celkový pohled na DC svět. Jenže stejně jako to má mnoho skvělých momentů, tak to má i mnoho slabých. Tady se u mě ten hype bohužel nenaplnil, rozhodně se ale k tomu někdy vrátím a dám tomu druhou šanci.
Nadčasové dílo mistra Moorea, na kterém se jako u většiny jeho tvorby téměř vůbec nepodepsal zub času.
Zbožňuju příběhy, ve kterých nic není černobílé, což je pro mě osobně jeden z mnoha úchvatných aspektů této knihy. Tohle není klasický příběh "dobro vs zlo", není tu "hrdina vs zloduch" (byť se to tak může zdát, jelikož tu máme tajuplného bojovníka proti orwellovskému státu - oba prvky jsou mimochodem zpracovány naprosto perfektně). Tohle je střet dvou extrémů, anarchismus vs fašismus, svoboda za každou cenu vs absolutní kontrola, přičemž mají obě strany svůj vlastní úhel pohledu. Moore čtenáři neříká, co si má myslet... Moore pouze pobízí k zamyšlení obecně. A že tu těch věcí k zamyšlení je.
Jako jedinou vadu na kráse shledávám občasnou nepřehlednost v ději, resp. v postavách, nejednou jsem se ztratil v kdo je kdo. Jinak je tohle naprostý skvost, který by byl hřích přečíst pouze jednou.
Ach jo, a přitom to mělo takový potenciál...
Green Arrow a Green Lantern se rozhodne vydat na road trip po Americe, během kterého řeší společenské problémy (nejen) té doby. Tohle zelené duo za mě funguje dost dobře, a o akci ani napětí rozhodně není nouze. A co víc, na to že je komiks ze sedmdesátých let, tak to není tak ukecané, jak jsem se bál... a hlavně je to parádně nakreslené. U některých panelů jsem se zastavil a musel si kresbu více vychutnat. Tohle všechno mě rozhodně mile překvapilo. Scenář, kresba, akce... až se mi ani nechtělo věřit, že to je opravdu ze sedmdesátek.
Bohužel, jak už tady zaznělo, to sráží dva poslední sešity. Příběh se celou dobu vzhledem k řešícím se problémům držel na dost civilní úrovni. Jenže pak se vše přenese do kosmu a tím se dosavadní události smetou ze stolu. "Závěr" celého putování po Americe se nakonec odehraje v posledních dvou panelech posledního sešitu, a ten je nijaký. Ono vůbec najít odpověď na otázku "proč se lidé chovají, tak jak se chovají" je docela nereálný úkol, ale dala by se vymyslet mnohem uspokojivější odpověď, než jen "možná to, možná ono...". Jaký to tedy celé mělo smysl? K čemu to celé směřovalo? Přijde mi, že sám autor vůbec nevěděl, jak to celé smysluplně uzavřít, proto ta náhlá odbočka do kosmu, a pak jen rychlá odpověď ve stylu "vlastně nevim". Jak mě celá kniha bavila a s chutí se vrhal do dalších sešitů, tak mi po dočtení zůstala hořká chuť.
Nebýt posledních dvou sešitů, které jsou za mě naprosto mimo a celý příběh dost sráží, tak to je za 4*.
Pro Gutse a Jestřáby se uzavírá jedna životní etapa, a začíná nová. Nikoho z nich by ale ani ve snu nenapadlo, jakým směrem se bude všechno od teď ubírat... Dostalo se nám zase něco z té politiky, ale především velmi důležité části s vnitřním rozpoložením Gutse a následné reakce Griffitha. Kresba je s každým dalším dílem úchvatnější. "Těším se" se na to, co se bude dít v následujících svazcích.
Každý díl mě bavil o něco víc (ať už kvalitou nebo zvyknutím si), takže tady už se 4* nemám problém. Občas mi trochu nesedí ta cenzura, resp. u jakých konkrétních slov se vyskytuje, ale budiž. Nejsem si jistý, zda-li tahle série bude pokračovat... pokud ano, rád půjdu do dalších dílů, pokud ne, nic tak hrozného se neděje (ale byla by to trochu škoda vzhledem k tomu, že např. takoví Simpsonovi se tu drží jak dlouho, přitom Rick a Morty mají potenciál na nekonečně mnoho kreativnějších a originálnějších zápletek). Tak jako tak, pokud byl tohle u nás poslední díl, tak byl rozhodně obstojný a celá série, byť nebyla bůhvíjak geniální, byla víc než fajn.
Bylo to tu řečené už x-krát a stála na tom i reklamní kampaň, takže se sice budu opakovat, ale musím to za sebe potvrdit...
Při rozhodování, zda-li koupit/nekoupit tento komiks se můžete silně odrazit od vašich pocitů z nového filmového Batmana s Pattinsonem, protože těch podobností je tady víc než dost (o prequel ani sequel k filmu se však nejedná). Pokud vám nesedělo pomalé tempo, depresivní protagonisti a méně akce, tak se pravděpodobně nebudete bavit ani při čtení Dvojníka. Naopak, pokud vám vše předchozí nevadilo/vyhovovalo, a chcete k tomu stejně jako z filmu více realistického, vyšetřujícího a na vizuál sázícího Batmana, tohle je pak přesně pro vás. Nutno podotknout, že zrovna vizuál, byť po většinu knihy naprosto úchvatný, se v těch několika málo akčních sekvencích stává silně nepřehledným. To je ale asi snad moje jediná větší výtka. Jinak mi tohle zahrálo na notu téměř dokonale. Kromě teď už po milionté zmíněném filmu jsem z toho i cítil Rok jedna a Gotham Central, zároveň to stojí a funguje naprosto samostatně bez nutnosti přečíst kdy s Batmanem jediný sešit. Dvě nové ženské postavy, leč pochopitelně zastupující současné standardy, mi absolutně nevadily a naopak přinesly celému pojetí Temného rytíře nový, fungující rozměr. Celkově se to pak čte jako jeden uzavřený film, jelikož to má strukturu a snad všechny aspekty, které najdete v moderních blockbusterech. S tímhle jsem vážně spokojený, zaslouží si to lepší 4* a jak jsem již psal na začátku, bavil-li vás Pattinson, tak tohle můžu jedině doporučit.
Jednoduchý děj, pubertální humor, zvláštní překlad. Díky bohu, že jsem od Mladé spravedlnosti nic nečekal a nemohlo mě to tak ani moc zklamat. Nemám vůbec nic proti mladším verzím členů Ligy spravedlnosti, naopak, je to fajn změna. Navíc, počiny jako Robin: Rok jedna byly pro mě důkazem, že i příběhy s mladšími superhrdiny mohou být zpracovány stejně/podobně kvalitně, jako s jejich dospělejšími protějšky. Tady to ale dopadlo veskrz průměrně. Díky některým vtípkům mi lehce zaškubaly koutky úst, převážně ale byly prostě suché nebo trapné. Našly se tu jak zajímavé (linka s Harmem, pokec u táboráku), tak vyloženě blbé dějové linky (Supercykl). Musím ale přiznat, že mě tahle děcka neštvala tak moc, jak jsem se obával... naopak, docela jsem si na ně v průběhu čtení i zvykl a celkově mi připadali jako správná sebranka.
Volání po spravedlnosti nabízí skutečně zajímavou premisu a pohled na hrdiny. Hrdiny, mezi nimiž panuje velmi napjatá atmosféra, a kteří již nehodlají pouze dále čekat, než jednoho z nich sejme někdo z řad záporáků. Termín "jiný" je u superhrdinských komiksů používán poměrně často, avšak zde je to opravdu jiné na druhou. Více realistické, více nekompromisní, a především mnohem méně klišovité... vlastně mi až připadá, že to vyloženě stojí na tom mnoho klišé zbořit. Tohle všechno je skvělé, proto mě mrzí, kolika neduhy komiks trpí. Snad téměř celá první polovina knihy je šíííííleně roztahaná. To, co se "vyřešilo" během celé první půlky příběhu, by se s přehledem dalo vyřešit během jednoho sešitu. Má to tři prdele postav, a já si nejsem jistý, zda-li oprávněně. Nejsem si ani jistý, jestli mě moc bavily dějové linky s Mikaalem a Congorillou. A kresba během akčních pasáží v druhé polovině knihy je opravdu k pláči... tuctový děj má celou dobu nádhernou kresbu, a napínavé scény pak mají kresbu naprosto otřesnou.
Tohle je opravdu silně nevyvážená věc. Každá pozitivní věc je vyvážená něčím negativním. Rozhodně stojí za to si to přečíst, někdy napodruhé mě to třeba bude bavit o stupeň více... takhle to ale pro teď vidím na lepší 3*.
Prašině se daří si mě získávat víc a víc. Pátrání po tajuplném žháři pokračuje, městské mýty se rozšiřují, a pochmurné uličky střídají úchvatné scenérie. Oproti minulému dílu jsou tu také lépe vyváženy scény s textem a bez textu. Suma sumárum, i druhý díl je radost číst a dívat se na něj, takže jen tak dál.
Tak tady mě Dini bavil víc než v Detektivovi. Jedná se o nenáročné příběhy, ve kterých mají prostor i méně známé/využívané postavy. Je sice škoda, že Dini nedokáže povětšinou vymyslet jinou cestu, než že se Batman promlátí k hlavnímu padouchovi a ten mu jeho mistrovský plán či životní příběh milerád odvypráví sám (takže tu Batman ve finále nic moc nevyšetřuje - výjimkou je poslední příběh, který mě mile překvapil právě tím, že se konečně něco reálně vyšetřuje a Batman se sám dopracuje k finálnímu verdiktu), avšak i tak je to čtivé a zábavné. První dva příběhy mě upřímně nenadchly, zbytek to ale na tu čtvrtou hvězdu vytahuje. Pokud vás bavil už Detektiv, rozhodně sáhněte i po Tajných případech, které jsou pro mě osobně o stupeň lepší.
No sakra. Tohle bylo vážně něco, a já si vůbec nejsem jistý, co teď s tím. Asi bych začal tím, že jsem se před začtením bál mnohem zmatenějšího příběhu... a ono ne. Ano, je to opravdu šílené, a ano, je tam pochopitelně znát fakt, že se jedná o závěr příběhu mnohem většího než je obsažen pouze v tomto svazku. Já osobně však ale četl Batmana a syna před x lety, Černou rukavici vůbec, víceméně mi však stačilo přečíst si shrnutí v 'Stalo se...' a číst celý příběh s důkladnou pozorností, abych se dokázal jakž takž zorientovat. Bez dalších znalostí jsem si tak tuto knihu/jízdu dokázal užít na lepší 3* s tím, že jsem si uvědomoval ony mezery v příběhu.
Jenže jakmile jsem si ony mezery doplnil a všechny věci zapadly, tak už tak fajn příběh se vyzdvihnul na něco opravdu výjimečného. Před tím, co tady Morrison dokázal vytvořit, opravdu smekám.
A tady je kámen úrazu a téma nikdy nekončících debat lidí, kteří hodnotí jakýkoliv druh tvorby...
Je úžasné dílo, k jehož docenění potřebuji znát více informací než je obsaženo pouze v něm samotném, stále tak úžasné? Jakmile jsem si doplnil veškeré mezery, je to pro mě opravdu jeden z nejlepších Batmanů, které jsem četl, a nebál bych se tomu dát 5*. Jenže bez všech těch okolních informací (a že jich je sakra dost, Morrison vyhrábává trezorové věci, které mají v paměti snad jen ti nejzarytější celoživotní fanoušci Batmana) jsem to viděl na 3*. Takže...?
Takže to vidím na 4*. Unikátní a komplexní příběh, který ale doceníte pouze při důkladnějším nastudování a samostatně je to čitelné, avšak "pouze" fajn.
Duo Loeb - Sale vážně můžu. Byla by kravina od tohohle očekávat Dlouhý Hallooween, který čtenár už ze samotného principu, že se jedná o povídky, nemůže dostat. Povídky jsou to ale opravdu skvělé, perfektně balancující mezi střety s vyšinutými nepřáteli Batmana, a osobním, zde až křehkým životem Bruce Waynea. Každá ze tří povídek má hezky fungující, nijak na pilu tlačený halloweenský nádech, a pointu, která dokáže být jak lehce smutná, tak úsměvná. V tom tkví kouzlo celé knihy a důvod, proč tohle tvůrčí duo dohromady tak dobře funguje. Je to vyprávěné s neskutečnou lehkostí, bez překombinovanosti nebo nutnosti vymýšlet bůhvíjak složité zápletky, přináší se i nové prvky, a zároveň je to stále ten pochmurný, všem dobře známý Gotham, který je o stupeň pochmurnější než obvykle.
Jediná škoda, že první dvě povídky, byť s odlišným záporákem a pointou, mají silně podobnou strukturu. Dovolím si však nad tím přimhouřit oči a dát Blouznivému rytíři, který navíc mezi ostatními batmanovskými tituly (skvělým vizuálem i scénářem) hezky vystupuje, plný počet. Milerád si to někdy přečtu znovu jak samostatně, tak i jako přípravu na již zmiňovaný legendární Dlouhý Hallooween.
Nadupané volume téměř celé zasvěcené jednomu z nejlepších a nejikoničtějších soubojů v Naruto sérii. Pár věcí kolem souboje ale působí poněkud lámané přes koleno (Sakura sejme tři ninji, jednoho z nich s elitním výcvikem, blbými uspávacími bombami; k tomu zvládne během zmíněného souboje sem dorazit odkudsi během relativně krátké doby, doběhne ji Kakaši a brzy dorazí i Naruto, který se ještě stihl prospat... prostor a překonávání vzdáleností celkově nikdy nebyla silná stránka série), a zamrzí menší či větší chyby v překladu, kterých bylo tentokrát více než obvykle, především tedy na úplně poslední straně. Čtvrtýmu byl Oročimaru u zadku, správně tam měl být Třetí. Hádám, že člověk, který to překládal, byl rád za další dokončenou práci a prostě to už neřešil.
Budu si to muset někdy přečíst znova, ale takhle napoprvé to je čistý průměr.
První problém je z části moje chyba, a to byl až moc velký prvotní hype kvůli Mooreovi... ten člověk je génius, tady byl ale (jak je uvedeno v předmluvě) coby spisovatel ještě nováček, a je to vidět. Ať jsem se snažil sebevíc, nějaké geniální linky nebo myšlenky jsem v tom prostě neviděl, a nijak to nezmění fakt, že to psal "ten Moore".
Další věc je ta, že jsem moc nedokázal uchopit první příběh a nebyl jsem si jistý, jak ho mám číst... je to canon (jak to ale funguje v rámci událostí po Krizi na nekonečnu zemí)? Nebo budoucí canon, či-li návrh toho, jak by někdy mohl Superman ukončit svoji kariéru...? Nebo je to pouze něco symbolického, a příběh se "odehraje v našich představách", jak je uvedeno v Stalo se... (a upřímně je to pro mě wtf fráze, která u mě akorát vyvolala tohle dilema). A číst něco, co ani nevíte, jak má vlastně fungovat, moc zábavné není.
Oprostím-li se od těchto otázek (protože odpovědi mi na ně sám komiks neposkytl), a soustředím se čistě na samotné příběhy, tak tu mám prostě průměr. Jednotlivé povídky nezobrazují Supermana jako neporazitelného boha, nýbrž bytost, která si kvůli nejrůznějším důvodům sáhne na limit svých sil a pro jednou je to na jeho přátelích, aby mu pomohli. Často se tak blíží svému konci, přičemž je to i konec symbolický, konec jedné éry. Někdy to sklouzává ke klasickému naivnímu retru, někdy se to vytasí se zajímavými nápady. Všechno se to tak sice čte fajn, ale abych to plně docenil, tak bych zřejmě musel mít načteno se Supermanem více - což ale vzniká další problém, o kterém tu už kdysi psal GWB... musíte mít načteno x desítek sešitů a mít lore dané postavy v malíčku, abyste si mohli jeden příběh užít naplno?
Vážně mám z toho rozporuplné pocity. Tak snad příště.
Z tohohle jsem naprosto nadšený. Straczynski dokázal pro Sůvu vytvořit příběh, který krásně funguje jak sám za sebe (a má plno zajímavých motivů a smysluplných myšlenek), tak i parádně a hlavně nenásilně rozšiřuje původní Strážce. Máme tu dětství a počátky Dana v roli bojovníka se zločinem, a odpovědi na to, jak Dan a Walter (aka Rorschach) přišli k jistým předmětům... a celé to tam pasuje zcela přirozeně. Až budu číst původní Strážce znovu, rozhodně si vzpomenu na tento příběh (čímž je podstata této knihy splněna na jedničku). K tomu všemu je zde na výbornou vykresleno dynamické parťáctví Sůvy a Rorschacha, kde jsou u obou ukázány jejich přednosti ale i nedostatky, a jak tyhle faktory fungují společně v tomto dvoučlenném týmu. Je to čtivé, zábavné, a ze scénaristického hlediska opravdu kreativní a chytré.
Dr. Manhattan je napsán se stejnou grácií a důvtipem, avšak z jiného důvodu - samotný děj je slušný mindfuck, aneb příběh, který je u takto komplikované postavy očekáván a žádoucí. Chce to využít veškeré jednotky pozornosti, aby se v tom člověk neztratil, ale za mě dokázal Straczynski zpracovat celkem komplikované téma tak nejsrozumitelněji, jak to jen šlo. A já si to užil. Příběh má navíc luxusní art.
Molocha jsem pak bral jako takový bonus na závěr, upřímně mě zas tolik neoslovil a navíc mi tam některé věci v rámci kontinuity ale i logiky neseděly. Špatné to však nebylo, a rozhodně mi to nijak nezkazilo perfektní zážitek, který jsem měl z předchozích, hlavních dvou příběhů.
Druhé čtení tu dopadlo podstatně lépe, protože - jak už zmiňoval DR pode mnou - člověk už nemá tak přehnaná očekávání, že dostane druhé Strážce. Nejsou to příběhy, které původní svět postav rozšiřují, ale zároveň jim nijak neubližují a do toho světa bez problému zapadnou. Azzarello dle mého Komedianta i Rorschacha pochopil dobře, a podle toho jim zde vytvořil příběhy na míru - Komediant, problematický jedinec vnímající vlastenectví a další záležitosti po svém, zasazený do prostředí politiky, Vietnamu a amerických dějin; a Rorschach, vigilant vidící svět jako prohnilé, černobílé místo, v temnějším příběhu o vymlácení jednoho gangu. Oba příběhy jsou navíc správně atmosfericky vystihnuty kresbou a barvami, obvzláště tedy Rorschach.
Problém je ten, že Komediantův příběh, byť nabízející více než jednoduchou dějovou linku (řeší se politika a historie, čímž se Azzarello dokázal přiblížit původním Strážcům), je zmatečný. Prostor a čas je zde uchopen prazvláštně a moc přehledné to není. A Rorschach, byť přehlednější a pro mě zábavnější, je ale přímočarý až moc. Je to mezi 3-4 hvězdami, ale k čisté čtvrté hvězdě mi tam bohužel lehce chybí něco víc.
Vždy, když načtu určitý počet superhrdinských komiksů, tak se vrátím ke Strážcům jako ke starému příteli, se kterým si rozumím jako s nikým jiným. Jakmile člověk jednou projde tímto zážitkem, je nemožné ho dostat z hlavy a nevšímat si toho, jaký vliv má na superhrdinský žánr až dodnes. Nadčasové a geniální dílo, jehož každá kapitola by vydala za samostatnou recenzi. Moore vytvořil v jediné knize jeden z (ne-li ten nej) nejuvěřitelnějších a nejkomplexnějších světů se superhrdiny, kde nic není samoúčelné a vše se smysluplně propojuje a doplňuje. Postavy, kresba a panelování, příběh, dekonstrukce žánru, politický a historický přesah, myšlenky... dokonalé, do detailů propracované a za mě stále nepřekonané dílo, na kterém se téměř vůbec nepodepsal zub času.
