První ze Snopyho výběrů, který u nás vychází. A jelikož je to bezesporu kult (mimochodem, věděli jste, že kódová označení Snoopy a Charles Brown byly použity i v programu Apollo při přípravě letu na Měsíc?), muselo být pro editora sakra těžké z těch 18 000 stripů vybrat ty nejlepší. I proto se soustředil na "zlaté období", tedy éru let 1970-1990. Podle mě se mu to celkem povedlo. Jako bonus pro neznalé pak je představení hlavních postav. A mimochodem, je normální, že si člověk dávkuje ve čtyřiceti letech čtení "od velkého obrázku k velkému obrázku"?
Dnes je svatého Valentýna. A i když patřím do generace, co tento "svátek" neslaví, knihu jsem si patřičně užil. Ta je totiž valentýnek a lásky - i když většinou neopětované - plná. Budeme svědky platonického vztahu Charlieho Browna s nikdy nenakreslenou Zrzečkou i jeho (snad jedinému oboustrannému) románku na táboře. Uvidíme trápení Lucy s Shroederem a Sally s Linusem, či prazvláštní Woodstockovi lásky. A samozřejmě milovníka z největších - Snoopyho. Mnozí z nás se v tomto povedeném výběru určitě najdou.
Hlavní devizou této knihy je kresba, která je v rámci žánru mangy neskutečně propracovaná a detailní. Příběh je sice lehce klišovitý, což se ale k hororu perfektně hodí. Navíc ho ozvláštňují flashbacky, umožňující nahlédnout do ztrápené duše hlavního hrdiny. V některých okamžicích jsem si dokonce říkal, jestli se celá ostrovní linka neodehrává pouze v jeho hlavě. Nakonec jde sice "jen o monster origin", ale s perfektní atmosférou a přečtený jedním dechem. Pozn.: Když Kakizaki knihu kreslil, musel mít pořádný vztek na nějakou ženu. Protože takhle nesympatickou mrchu už jsem dlouho nepotkal.
Po Židu Faginovi je to má teprve druhá kniha klasika komiksu Willa Eisnera. Hlavní devizou je úžasná, lehce karikaturní, kresba. Tentokrát se autor snaží vypořádat s pamfletem "Protokol sionských mudrců". Ten vznikl na zakázku ruské tajné služby na začátku dvacátého století. Mnohokráte byl vyvrácen jako padělek, přesto ho antisemité dodnes zneužívají. Pokud na citace z něj někde na internetu narazíte, může vám v orientaci pomoct i tento grafický román.
Kurono se mise v Ósace nezúčastní, protože je... mrtvý. Alespoň prozatím. Tak se do akce ostatní hrdinové vydávají pod vedením Kata. A nejen oni, přidávají se k nim i dva z upírů. Nepřáteli jsou tentokrát bůžkové a démoni z japonské mytologie. Problémem se stává i ósacká skupina, poněkud lehkovážná k okolí a závislá na drogách.
Musím se přiznat, že nepatřím k velkým fanouškům Johnnyho Cashe a country vůbec. K tomuto zpěvákovy jsem se dostal až díky skvělé předělávce Hurt od Trenta Reznora. A samozřejmě i díky filmu Walk The Line. Ale jsem obrovským fanouškem Nicka Cavea, jehož životopis od Reinharda Kleista mě doslova nadchnul. Takže jsem sáhl i po Cashovi. Jeho příběh tolik neodbíhá do snů a představ, takže je více srozumitelný. Ale podobně temný. K tomu napomáhá perfektní černobílá kresba. Občas mi (například ve ztvárnění kouře) připomínala mého oblíbeného Franka Millera nebo Mike Mignolu. Ale tomu srovnání se asi nikdo, kdo kreslí tuží, úplně nevyhne. Podle mě jde o dobrý způsob, jak se seznámit s tímto hudebním fenoménem i pro člověka, jehož šálkem kávy zrovna country není.
Tento grafický román jsem začal číst jedním dechem... a někde v půlce přestal. Ne, že by mě nebavil, nebo snad dokonce nudil. Ale začal jsem se v něm ztrácet. Proto jsem znovu vytáhl diskografii The Birthday Party, znovu přečetl Oslici a až pak se ke knize vrátil. Je stejně divná, jako samotná Caveova tvorba, plná citací, náznaků a snů. A stejně tak dokonalá.
Znovu perfektní. Setkání Chizu a Kitsune ukazuje, že ani ninja nemusí zůstat vždy ledově klidný a ženské si dokáží pěkně "zajet do vlasů". Dva příběhy se zaobírají šermíři, které fascinuje násilí, dokud nenarazí na někoho lepšího, než jsou sami. Jak už bylo řečeno, historka s kamenem krásně zobrazuje lidskou omezenost a hamižnost. A poslední Nevěsta mé celkem překvapivou pointu.
Pomalu se blížíme ke konci. Válka vrcholí. A i když se zdá, že ghúlové v okrsku 20 vyhrávají, ÚPG mají jedno eso. Smrtící holubici Kišó Arimu. Labužník bere na procházku malou Hinami a mezi tím se vrací do kavárny Anteiku Kaneki i s přáteli. A pan Jošimura odhaluje svou minulost, ve které hraje velkou roli i Jednooká sova.
Kanibalismus ghúla posílí na těle, ale oslabí na duchu. To poznává i pološílený Kaneki, který nyní ovládá dráp natolik, že se dokáže proměnit v jakousi monstrózní stonožku. Při soubojích nehledí na přátele, ani na nepřátele. Bitva v laboratořích se rozhořela na plné obrátky. A zpovzdálí to s doktorem sleduje i jednooký král.
I když se jedná "jen" o čtyři případy Sekce 9 a hlavní úlohu po Motoko v nich přejímá Bató, stejně se jedná o nadprůměrnou mangu. Hlavně díky skvělé kresbě s důrazem na detail. Hvězdičku navíc přidávám díky často vtipným poznámkám pod čarou.
Člověk by ani neřekl, že už tu je dvoustý příběh s Usagim. I když se jedná o historky mimo hlavní dějovou linii, jsou zase naprosto vynikající. Sakai dokáže vymyslet zajímavé příběhy i z na pohled tak banálních témat, jako je výroba sójové omáčky, nebo transport ledu, a při tom nás nenásilně seznamuje s japonskou kulturou. Jako bonus nahlédneme do různých fází jeho práce. A jen tak mimochodem, mají jeho postavy ocásky?
I když se Kei vrátil do civilního života s vymazanou pamětí, jeho tým na něj nezapomněl. V našem světe totiž řádí upíři, kteří jsou možná nebezpečnější, než mimozemšťané v Gantzově světě. A nikdo není nesmrtelný...
Išida už po několikáté mění žánr, tentokrát na klasický béčkový horor. Laboratoř doktora Kanóa je totiž typický strašidelný dům, včetně stěn z masa a mutantů, vyskakujících z temných stok. Oproti předchozímu dílu se dočkáme také podstatně více akce. Nevím, jestli je to pouze zvykem, ale tentokrát mi souboje přišly celkově přehlednější.
Díl, ve kterém se po dlouhé době nedočkáme žádné akce. Jde vlastně o detektivku, která nám dává postupně nahlédnou do psychologie postav A to Išida umí. Na scéně se také objevují nové důležité postavy jak na straně ghúlů, tak inspektorů. Poslední panel představuje pořádný příslib do dalšího děje.
Znovu vynikající Usagi. Povídka o ropuším oleji pobaví a Kitsune je okouzlující. Ústřední příběh je na začátku předvídatelný, ale vyústí celkem překvapivě. A v dodatcích se dozvíme, že sepuka je celkem věda. Už se těším, až se děj vrátí do hlavní dějové linie.
Jsme těsně za polovinou a nastává zlomový okamžik. Většina týmu dosahuje 100 bodů a dostávají na výběr ze tří možností: 1. vymazání paměti a návrat do života, 2. mocnou zbraň a 3. oživení mrtvého. A někteří si vybírají dost překvapivě. Díl, ve kterém se sice nedočkáme mnoho akce, ale zato se posuneme v příběhu. Ozvláštněním je několik stránek, které vidíme z pohledu Katóových očí a samozřejmě nás autor neošidil o bonus, tentokrát v podobě převlékající se Reiky.
Děj je tentokrát poněkud akčnější, čímž trpí trochu nepřehledná kresba. Přesto však dostaneme hlubší náhled do života sourozenců Tóky a Ajata, což nám trochu osvětlí jejich chování. Kaneki nakonec přijímá svou ghúlí podstatu, čímž se uzavírá jedna část příběhu.
Gantz jsou akční série. A víc než akci v tomto svazku nečekejte. Vlastně "jen" souboje se dvěma démony. Ten, kdo hledá filozofii, ať hledá jinde. Kdo hledá skvělou a přehlednou kresbu, bude spokojen. Tu Hiroyta Oku totiž umí jako málo kdo.
Oproti prvnímu dílu může kniha vypadat chaoticky, protože se převážná část děje odehrává v kyberprostoru a Motoko často mění identitu. I díky tomu po čtenáři požaduje alespoň základní znalosti sítí a počítačové terminologie. Pokud se na ní ale dokážete soustředit, znovu vás vtáhne nejen úchvatnou kresbou.
Jeden ze zásadních příběhů japonské historie o věrnosti až za hrob a kodexu Bušidó přepsaný Američanem? A proč vlastně ne. Navíc, když se o ilustraci postaral Stan Sakai. Jeho kresby mohou na první dojem působit jednoduchým, až dětským dojmem. Jsou ale plné historicky přesných detailů a je vidět dlouholetá zkušenost se samurajským tématem v sérii Usagi Yojimbo. Pro milovníky východních kultur téměř povinnost.
Tohle bylo mé první setkání s rozhodně jsem od něj čekal něco trochu jiného. Ne sondu do fantazie dospívajícího chlapce míchající se s realitou povinného výletu disfunkční rodiny. Tohle je opravdu velmi temné a depresivní. Detailní černobílá kresba to jen podtrhuje a velký formát, kde dobře vynikne, jí sluší.
Znovu totální jízda. Chapadlovití vetřelci vyrůstající z lidí jsou jen malou nepříjemností. Tou větší jsou dva členové Hikawovi skupiny. Ohnivák a Měňavec. Díky tomu druhému se do akce i "akce" tentokrát dostane i Reika.
Na scéně se objevuje skupina mocných ghúlů, kteří mají za úkol do domovského 11. okrsku přivést nazpět Rize. Nebo alespoň to, co z ní zbylo. Čímž se Ken dostává do smrtelného nebezpečí. Ještě navíc, když je mezi nimi Tókin bratr Ajató. Na druhé straně pak stojí mladý, brutální a protěžovaný komisař Džúzó. Spíše konverzační a neakční díl, kde na scénu vstupuje plejáda nových zajímavých postav.
Základní premisa je převzata z Kurosawova filmu, který dal celé této sérii Stana Sakaie název, z Yojimba. Kromě Usagiho je ale ve městě i další výtečný šermíř Kato, s kterým spojí své síly. A v jediném obrazu se nám připomene i ztělesnění zla, démon Jei.
Pokud čekáte akční příběh Elektry - zabijáka, nedočkáte se. Hlavní postavou je spíše agent Shieldu Garrett. A ani to není úplně jisté, protože děj je značně schizofrenní a skáče z místa na místo, z figury na figuru a z času do času. Nevyrovnaná psychická hladina většiny zúčastněných na jednoduchosti také nepřidá. To ještě podtrhuje kresba, na kterou je potřeba si zvyknout. Pro lidi, kteří se neorientují ve vesmíru Marvelu je kniha možná složitá až příliš.
Jestli mi u této série něco nesedí, je to trochu chaotická kresba při soubojích ghúlů. A pátý díl je vlastně jeden dlouhý souboj s "Labužníkem". Přesto se děj posune zase o kus dál a dva bonusové příběhy vedlejších postav jsou skvělé. Vysoko nastavená laťka zůstala zachována.
Opravdu silná kniha, která bez obalu ukazuje, jaké je válka svině. Je vidět, že autor nastudoval plno pramenů, z nichž vytvořil tři vynikající příběhy. Stejně tak ilustrátoři dokázali přesně vystihnout nejen zobrazovanou techniku. Ale jestli bych měl něco opravdu vyzdvihnout, je to začátek druhé povídky. Z britských žen, kterým stéká po stehnech krev, a čekají v moři s hrdostí na poslední kulku, mě bude mrazit ještě hodně dlouho.
Poznámka pod čarou k překladateli: Zobrazené Hurricany Mk.IIC neměly kulomety, ale kanóny.
Kurono dostává nový podmět k tomu, aby porazil Izumiho a dosáhl potřebných sta bodů. Děj rychle ubíhá, odchází jedna z hlavních postav série a Kaze se bude muset nejspíš postarat i o někoho jiného, než sám o sebe.
Na scéně se objevuje další záporák, který nám ukazuje další společenskou vrstvu ghúlů. Kanibalské aristokraty, ne nepodobné upírům. A s nimi další z problémů pro hlavního hrdinu.
Absolutně chápu, proč si tato kniha vydobyla status kultu. Upřímně, po první kapitole jsem jí chtěl odložit. Ale pak se zaryla pod kůži a až do konce jsem jí přečetl jedním dechem. Možná celkově běžný příběh protiteroristické jednotky obohacuje filozofie možnosti stěhování "duší" mezi kybernetickými těly, která tvoří zajímavé zápletky. K tomu si připočtěte perfektní kresbu a vysvětlující, někdy velmi vtipné, poznámky autora pod čarou. Ghost se posunul na první místo mého osobního manga žebříčku a už se nemůžu dočkat dalších dvou pokračování.
Před dvaceti lety bych byl z dvou hispánských punkerek, poslouchajících Black Flag a zažívajících bizarní dobrodružství, stejně jako obyčejné holčičí trápení, nadšený. Dneska mě spíš zaujalo panoptikum vedlejších postaviček v čele s rohatým miliardářem Costiganem a kamarádkou Izzy, která je krásným předobrazem dnešních emařů. Ale hlavně mi sedla perfektní kresba.
Kdo čeká Fincherovu verzi, nedočká se. Tohle je doslovný přepis krátké Fitzeraldovi povídky, která se odehrává v úplně jiné době a i děj je o hodně přímočařejší. Přesto je to vtipné a líbivě ilustrované.
Černobílá kresba si bere inspiraci z Franka Millera nebo Mika Mignoly, povídkové rozložení, příběhy i hlavní hrdina mi zas v mnohém připomínali Sapkowského Geralta. Rozhodně ale nejde o nějaké kopírování a rozhodně ne o nudu. Sympatický počin z našich luhů a hájů.
Aby bylo hned na úvod jasno, kniha nemá kromě obálky s Princem, tak jak ho všichni známe, nic společného. Dvě dějové linky jsou někdy poněkud matoucí, ale orientovat se v tom nakonec dá. Největším kladem se pak stává kresba, která si občas pohrává s detaily a dokáže být i pěkně brutální.
Nádherná kresba mi připomíná spíš evropskou školu a první, kdo mě napadl byl Grzegorz Rosiński a jeho Šinkl. Příběh Mose Fagina je vymyšlený dobře, ale připadá mi, že právě ty typové stereotypy, proti kterým se autor snaží bojovat jsou někdy až příliš do očí bijící.
Myslím, že v dnešní době, kdy se evropská společnost fašizuje, má kniha co říct ještě víc než v době, kdy vyšla. Příběh a hlavně jeho zasazení jsou vynikající, i když trochu předvídatelný. Bohužel jsem se ale ztrácel v kresbě Davida Lloyda. Připadá mi nevýrazná a postavy bez nějakých čitelných rozlišovacích znaků mi brzo začaly splývat.
Znovu vynikající Usagi, tentokráte stojící kvůli tak obyčejnému předmětu, jako je zapínání sáčku na peníze, proti mocnému kouzelníkovi a armádě nemrtvých. Ale i ostatní povídky jsou výtečné, ať už jde o Skrytou pevnost, která je pojmenována podle slavného Kurosawova filmu z roku 1958, nebo Kami z jezírka, které přináší trochu jiné morální ponaučení, než které bychom asi čekali.
I ten nejnevinnější ghúl muže být smrtonosný pro sebelepší "holubici". Znovu vynikající kresba s trochu chaotickým ztvárněním drápů a zbraní lovců. Ale předpokládám, že tam jde o záměr autora. Ještě více se rozetřou kontury mezi dobrem a zlem a já se těším na další díly.
Prstenové přízraky jsou tím nejmenším problémem. Kurono teď společně s ostatními dostal ten nejtěžší cíl. A Gantzovi oběti se musí rozhodnout, jestli se přidají na stranu jeho, nebo Izumiho. Patnáctý díl má za celou dobu možná nejzajímavější zápletku a já se nemůžu dočkat jejího rozuzlení. Mimochodem, i když Gantz rozhodně nejsou žádnou Hentai, milovníci erotiky se dočkají orálního sexu rozkresleného na téměř třicet panelů.
I když jsem přesně ta generace, na kterou je cíleno, tedy pamětník Komety a Amerického ninji s rychlodabingem na VHS, tady na mě nostalgie nějak neúčinkovala.
Filozofický přesah jednoduchého neuzavřeného a dosti nelogického příběhu jsem příliš nepochopil. A tak jediná, ale velice kladná stránka útlé knihy pro mě zůstává kresba, připomínající mexický svátek Día de los Muertos.
Na trochu dětinskou kresbu se dá vcelku brzo zvyknout. Autor má nejspíše rád vojenskou techniku, protože ta je vykreslena sice schématicky, ale docela přesně. Jinak pohled na válku očima dospívající Němky z Jihlavy je hodně zajímavý.
Operaci Jericho a povídky pana Šorela jsem jako dítě doslova hltal. A ještě navíc byly převážně o letcích v Anglii a Francii. Rok před revolucí. Pak se i ta režimu poplatná Nebeská rudá jízda dá odpustit. Tenhle časopis ve mě, spolu s Velkým cirkusem, formoval mou lásku k letectví.
Můj druhý Daredevil. Znovu od Franka Millera a znovu téměř bez... Daredevila. A tak funguje nejlépe. Ve světě, kde může být superhrdinova identita prozrazena za dávku heroinu a kde se Matt Murdock dostane až na samé dno. Bohužel, v poslední třetině, kdy nastupují Avengers a na scénu se dostává agent Nuke trochu ztrácí dech i přehlednost. I přesto se ale jedná o nadprůměrné čtení.
Mé první, když nepočítám Bena Afflecka, setkání s Daredevilem. A myslím, že lépe než Frank Miller by mi ho asi nikdo jiný nepředstavil. I když vlastně sledujeme příběh Matta Murdocka a s tím pravým Daredevilem se setkáme až na poslední dvoustraně. Stejně tak i ostatní postavy tohoto univerza jako jsou Electra a Kinpin. Já mám zkrátka rád tu Millerovu noirovou atmosféru, kdy jednu z hlavních "postav" tvoří ono "zlé" město, v tomto případě New York. A Romitova kresba se k tomu skvěle hodí.
