+10 dalších obrázků

Píšou se 80. léta 20. století a mladý šestnáctiletý Guy Delisle si hodlá přivydělat nějaké ty peníze. Zamíří si to o letních prázdninách na pohovor do quebecké papírny a je přijat. O své zkušenosti tehdy ještě aspirujícího studenta a umělce, jenž neumí ještě ani anglicky, se rozhodl vyprávět tento komiksový tvůrce a animátor ve svém autobiografickém komiksu, který poprvé vyšel uprostřed covidové pandemie.

Quebecká papírna, kterou v roce 1927 navrhl architekt George F. Hardy ovlivněný tehdejšími newyorskými mrakodrapy, se tyčí nad městem jako tajemný hrad v oparu a dýmu valícího se z jeho komínů. Delisle do ní dojíždí na kole a tráví zde své noční dvanáctihodinové směny. Uprostřed této ohromné budovy neustále rotují veliké tambory s navinutým papírem, pracuje se s celulózou, jeřábem, vzduchovou pistolí apod. Staří harcovníci to nedělají, ale Guy Delisle ano – v těchto prostorech je takový hluk, že si do uší dává špunty, aby ochránil své zvukové smysly.

V továrně se děje plno věcí, ale čas, když jde všechno tak, jak má, ubíhá někdy strašně pomalu. Ve zvukově izolované boudě uprostřed papírny jsou lavice a televize. Zde Delisle potkává své kolegy, stálé pracovníky i brigádníky, podivíny i zajímavé typy, často oboje dohromady. S nimi vede rozhovory a poznává tak svět dělníků, jejich každodenních starostí, snů, zkušeností, ale někdy i zatvrzelých a omezených názorů. Celkově zde panuje určitá hierarchie, ve které hrají roli četnost práce, pracovní pozice v továrně i věk. Velká štěpící linie pak vede mezi těmi "dole", kteří pracují rukama, a těmi, co pracují v kancelářích a dolů chodí výhradně s bílými helmami, tedy "inženýry". Běžní pracovníci, spojení v odborech, helmy přes bezpečnostní rizika nenosí – je to jakási podivná třídní hrdost.

Léta před čerstvou dospělostí jsou samozřejmě pro každého velice formativní. Delisle továrenský život nasává a pozoruje ho zpovzdálí jako outsider a typický puberťák, který doma matce odpovídá nezúčastněně a jednoslovně. Během směn a klidnějších fází si čte velikány typu Johna Steinbecka či Gabriela García Márqueze. Ve svém volnu objevuje městskou knihovnu a pročítá celé komiksové oddělení, nechává se inspirovat a obdivuje různá díla a autory, zejména pak Moebia. A samozřejmě kreslí a připravuje se na svá umělecká studia a potenciální kariéru animátora, která však čeká jen na pár vyvolených.

Takto autor stráví tři letní období a my s ním můžeme sledovat vnitřní svět továrny, kam nikdo jinak nechodí, i vnitřní svět budoucího tvůrce. Delisle, dnes už samozřejmě vykreslený a slavný autor, neopomene do svých autobiografických životních střípků zakomponovat klasicky i nějaké naučné prvky, dozvíme se něco málo o tovární budově, výrobě papíru nebo třeba zakázané tradici vorařství. Je tu však ještě jedno velké téma, které prosakuje čas od času celým dílem a visí nad stránkami jak šedý mrak. A tím je vztah s vlastním otcem. Ten se s Delisleho matkou rozvedl, bydlí sám a co je to nejdůležitější – pracuje už několik desetiletí v papírně jako právě onen lehce pohrdaný inženýr. Syn ho sem tam v jeho bytě navštěvuje, ale ani jeden z nich neumí příliš komunikovat. Nezdá se, že by mezi nimi existovala nějaká averze, ale komunikační zeď, neschopnost mluvit a říct si to, co si otec se synem normálně říkává, je zřejmá. Do otcovy kanceláře se mladý Guy podívá až po velmi dlouhé době. Občas ho zahlédne v prostorech továrny, ale dříve, než si rozmyslí, že za ním půjde pozdravit ho, otec se svou helmou a brýlemi zmizí někde v útrobách...

Zaujme i estetická stránka komiksu, ve kterém Delisle do svých klasických linek, které známe z jeho autobiografických reportáží, a černobílých a šedých tónů přimíchal jedinou barvu, a to žlutou. Funguje to náramně. Factory Summers si vysloužily v roce 2022 i nominaci na cenu Willa Eisnera za nejlepší grafické memoáry. Jsou to vzpomínky na dobu, na kterou se – dle vlastních slov autora – nečekaně snadno rozvzpomínalo. Na dobu, kdy ještě čtenářství a papír nebyly (možná?) na ústupu.