+8 dalších obrázků

Nakreslit komiks je někdy sprint, jste-li autorem úspěšné série, která je vydávána periodicky v krátkých intervalech. U autorských vážněji laděných děl to však bývá běh na dlouhou trať. Takový Chris Ware své knihy tvoří i desítky let. Známý kanadský autor Guy Delisle svou knihu Hostage (česky "Rukojmí") ze sebe potil 15 let. Ne, že by nad tímto námětem trávil celou dobu den co den, ale od semínka nápadu přes první nástřely až k finalizaci opravdu zabraly desetiletí a půl. Události, o kterých píše a kreslí, se udály v roce 1997. V roce 2002 se o nich dovídá z novin a zaznamenává si vzpomínky hlavního protagonisty, se kterým se potkává. Mezitím se však během několika let proslaví celou řadou cestopisných autobiografických děl ze Severní Koreji, Číny, Barmy a Jeruzalému. Nakonec se však hecne a až v roce 2016 dokončuje více než 400 stran komiksu, o kterém neustále pochyboval. Nebyl však důvod, dílo je to silné, svým způsobem jedinečné a sklidilo pozitivní ohlasy.

Středobodem celého vyprávění je Christophe André, administrativní a finanční pracovník zdravotnické neziskové organizace, která operuje v Nazrani, toho času hlavního města Ingušska, autonomní ruské republiky. Jenže je jednou v noci unesen z domu do sousedního a tehdy de facto nezávislého Čečenska. Jak bylo řečeno, píše se totiž druhá polovina 90. let a my se nacházíme v krátké pauze mezi první a druhou čečenskou válkou. Komiks nás s prvními stránkami vrhá ihned do "akce", přesněji řečeno do tohoto aktu únosu, kdy je Christophe vláčen z postele, neoblečený veden setmělou krajinou a odvezen autem, kdy mu je na zadním sedadle k tělu přitlačena pistole. Nakonec skončí v poloprázdné místnosti na matraci, připoután jednou rukou k radiátoru.

A tak začínají ubíjející dny plné nejistoty a úvah o vlastním osudu. Christophe si nejprve myslí, že byl přepaden kvůli finanční hotovosti, kterou jeho organizace měla v sejfu, ale brzy mu dochází, že o těchto penězích jeho únosci neměli ponětí. Stal se zkrátka rukojmím, se kterým se bude handlovat. Ač několik holých místností nešťastný hrdina vystřídá, svět kolem něho je takřka neustále stejný. Připoutaný u matrace, občas jeden z jeho únosců přijde a přinese mu jídlo, či ho dovede na záchod. Ve výjimečných případech dostane příležitost si zakouřit či možnost se po mnoha dnech umýt. Časem však cigarety mizí, toaletu nahrazuje kbelík. Jinak to jsou dlouhé a nekonečné hodiny, ve kterých Christophe zůstává sám se sebou samým. Svou mysl zaměstnává teoriemi o okolnostech únosu, podle proužků dopadajícího světla přes zabedněné okno či podle hluku v domě odhaduje denní dobu, počítá dny, přehrává si události napoleonských válek či občanské války v USA. Ze dnů se stávají týdny, z týdnů měsíce.

Je fascinující, kterak neustále zarůstající rukojmí, ač do jisté míry vystrašen, neztrácí duchapřítomnost. Neustále analyzuje svou situaci, přemýšlí a srdnatě se drží nad propastí šílenství. Každá změna či nečekaná malá událost jsou mu zdrojem úvah i určité "radosti". A čtenáři tuto kalvárii díky chytře vystavěnému komiksu prožívají s ním. Je to vlastně komorní a opakující se statické dění s menšími obměnami takřka výhradně mezi těmi jedněmi čtyřmi stěnami. Už zítra se něco stane, už zítra přijde vysvobození, říká si Christophe i čtenář a oba jsou mnohonásobně znovu a znovu zklamáni, když přijde rozbřesk nového dne. Unylost plynutí takového času a takové beznaděje je zachycena Delislovým výtvarným stylem, tmavým, téměř bezbarevným, a jednoduchou, lehce rozháranou kresbou, která připomíná skicák. Delisle chce vyprávět výhradně z perspektivy mysli svého hrdiny. "Věděl jsem, že musím napsat knihu, která čtenáře vtáhne do děje. Chtěl jsem, aby se čtenář s hrdinou skutečně dusil, aby s ním zůstal a ukázal, jak přežít v situaci, kdy nemáte nad svým životem žádnou kontrolu," popsal autor v jednom z rozhovorů. Zároveň se svěřil se svými sebekritickými postoji: "Po dokončení 300 stran byl Christophe stále v té místnosti a já si pomyslel, že to bude nuda. Měl jsem pochybnosti, tak jsem to dal přečíst přátelům, kterým věřím, protože jsou dobří čtenáři, a svému vydavateli, a čekal jsem na jejich reakci. Řekli mi, že je to dobré, a požádali mě o zbytek stránek..."

Tím se komiks dostává do svého zlomového bodu, do dramatického vyústění, ve kterém díky hloupé náhodě závisí vše a jenom na Christophovi, který má jen pár hodin na to se rozhodnout. A je to volba, kterou by nechtěl zažít asi nikdo. Ztvárnění celého tohoto několikaměsíčního utrpení se Delislemu však povedlo umělecky znamenitě – autenticky vtáhl čtenáře do děje. A podle vlastních slov tím potěšil i po tolika letech samotného protagonistu: "Byl velmi šťastný. Jeho rodina prožila tuto událost velmi traumaticky, protože nevěděla, co se s Christophem stane. Pro jeho sourozence a celou rodinu bylo mnohem snazší pochopit jeho zážitky, když viděli příběh, který jim tolikrát vyprávěl, v grafickém románu, než si to dokázali kdy představit."