Břemena se nikdy nenesou snadno, a pokud vás vážně pronásleduji, neskryjete to. Minulost si vždycky najde cestu, jak se zarýt pod nehty. Jak v nekonečném kruhu. A někdy, doufejme, že zřídka, jde o kruh násilí.

Místo činu je děsně fajn jednohubka, po které, ale budete chtít více. Což je asi hlavní zápor celý tyhle estrády. A hned na začátku je taky nutné vytknout dvě důležitý okolnosti:
- Ed je miláček a projde mu u mě skoro cokoli (takže úplně objektivní nebudu);
- je to jedna z prvních publikovaných prvotin (a tak nutně může některé namlsané fanoušky jiných a známějších děl tohodle tria zklamat).

Místo činu je skutečně jedním z prvních společných děl Eda Brubakera a Seana Phillipse a já jsem děsně rád, že to vyšlo česky. Ed kriminálky umí a je to přesně takový typ noir příběhu plného postav s temnou minulostí, který od Brubakera člověk vlastně i čeká. Hlavní hrdina je Jack Herriman, průměrný soukromý detektiv, vlastně holobrádek, co se neumí ani pořádně prát. Jack se trochu nechtěně ujme případu zmizelé dívky v temné noci za hustého deště (jak jinak, že ano). A jelikož je to klučina z policajský rodiny, dobře mu to pálí, tak nemá problém daný děvče najít, leč... a ano, vše se tak hezky rozvíjí, proplétá, kapitola střída kapitolu a vy zjistíte, že jste na konci děsně rychle. Brubakerovi čtenáře asi taky nepřekvapí, že Jack a vlastně každá druhá postava chtě nechtě řeší i vlastní traumata a démony, kteří se tu a tam vynoří a nejsou to pak hezké scény.

Tenhle debut je výborným příkladem toho, proč jsou Brubaker a Phillips v tomhle žánru uznávání po celém světě. Jejich schopnost vyprávět detektivní příběhy s velmi jasným, osobitým grafickým rukopisem, je pastva pro mou duši. Na první pohled se může zdát, že jde o zaměnitelný styl, ale opak je pravdou. Nakonec není náhoda, že tahle věc Brubakera vystřelila mezi top talenty branže. Phillips a Lark ho skvěle doplňují a dávají příběhu tu správnou atmosféru a lehce čtenáře vtáhnou do děje (byť pršet by v San Francisku nemuselo zas tak často).

Pokud máte rádi chytré kriminální příběhy, pak si tento rozhodně nenechte ujít. Pro fanoušký Eda je to samozřejmě povinnost a rozhodně nebudou zklamání. Hlavně tedy závidím všem, jež by s Brubakerem (v tomhle žánru) začli přímo tady a pak si dali třeba Criminal, Zatmívačku a pozdější díla.

Plusy
- dobře napsaný hlavní hrdiny, co není superman
- obecně výborný příběh, s dobrým spádem a propracovanou plasticitou klíčových postav
- drsná kresba plná stínů, která vás do příběhu lehce vtáhne (byť i Philips umí lepší kousky)
- v rámci noir žánru dostanete přesně to, co očekáváte
- fajnový bonusový příběh (není od věci vlastně začít až tam)

Mínusy
- jde ještě vidět, že je to prvotina a na kratičkou noir detektivku je tam fakt dost textu - mně osobně to až tak nevadí, ale sám Brubaker tvrdí, že je to příšerně moc
- ve srovnání s ostatními a staršími díly Eda člověk čeká větší plátno a než se nadechne, jsme u konce
- člověka zamrzí, že těch příběhů není více
- děsně rád bych to měl v pevné vazbě

Celkové hodnocení: 75 %

„Už dávno se davům vyhýbám. Vím, že skoro všechno vzešlo od nich… Válka a všechny kazerskwiry, které lidem otevřela v mozcích. Můžeme se utěšovat, že je to vina těch, co to podnítili. Není to pravda. Dav je obrovské tělo složené z tisíců dalších vědomých těl. Neexistuje šťastný ani mírumilovný dav. Za smíchem a hudbou vře krev. Já je viděl při práci, ty lidi, když získali jistotu, že nejsou sami…“

Jednoznačně finalista komiksu roku 2023! Manu Larcenet vás chytne a nepustí. Od první stránky čtenáře vtáhne do tísnivé atmosféry horské vesnice, kde se příběh odehrává krátce po skončení války. Vesnická komunita, stále omámená stíny minulých konfliktů, však skrývá svá temná tajemství, jež jsou vložena hluboko v jejich duších i fungování místní vesnice. Do této uzavřené společnosti však vstoupil záhadný cizinec, jehož místní pojmenují Anderer (mrk, mrk) a má nebývalý apetit reflektovat zdejší realitu. Je prostě jiný, je divný, není místní a hlavně má tendenci se dívat a popisovat místa, kde někteří vesničané schovávají věci, které by neměly nikdy vyplavat na povrch. A když jednou nastaví ono pověstné zrcadlo, tak si moc přátel mezi místními věru nezíská. Ale to trochu předbíháme. Náš příběh totiž začíná jeho náhlou smrtí.

"Moje jméno je Brodeck a nemám s tím nic společného," začíná Brodeck svou zprávu. "Chci, aby to všichni věděli. Neměl jsem s tím nic společného." Možná má, možná ne... Brodeck, je navrátilec z koncentračního tábora a hlavní hrdina příběhu. A jelikož se zdá, že u smrti Anderera nebyl, je pověřen místním vedením, aby o incidentu sepsal zprávu a pokud možno danou věc uzavřel (ať už to znamená cokoli). Do mysli se hned vtírá otázka, zda skutečně s danou věcí nemá náš hlavní hrdina nic do činění. Člověk se ani nenaděje a hltá jednu stranu za druhou. Ale rychlost by v tomhle případě byla vskutku na škodu. Rozhodně doporučuji nespěchat a opravdu nechat obrazy hovořit a pomalu je zpracovávat (zároveň jsem se při druhém čtení přistihl, že když to člověk čte nahlas, pomalu a potichu, má to ještě lepší grády).

Brodeckova zpráva, původně vytvořená Philippem Claudelem, který za svůj román získal oprávněně několik cen, je zde luxusně převyprávěna štětcem, tužkou, uhlem a všemi černými odstíny Manu Larceneta. Naprosto famózní a atmosférické kresba, která dává příběhu ten nejlepší možný ráz! Román odkrývá hluboké vrstvy lidské podstaty v časech válečného utrpení a následných konfliktů. Brodeck nás provází nejen vlastním vyšetřováním, ale i svými introspektivními úvahami, které nám odkrývají bolestné vzpomínky na jeho minulost a vnitřní boj o identitu a lidskost. Asi nepřekvapí, že to dílo je jasným a silným varováním před xenofobií a manipulací davu. Mimoto se vše odehrává v boji o duši a identitu hlavního hrdiny.

Říká se, že naše přítomnost je jen chvilkovým prodlouženým minulosti, jež s ní hned splyne. Přítomnost existuje jen v kratičkém okamžiku a tak jde především o to, jak a jestli dokážeme změnit budoucnost. Zní to zbytečně filozoficky, ale na černobílých stránkách a obrazech života Brodecka se nevyhnete těžkým otázkám, o našich vlastních motivech či o tom, jak by se člověk zachoval, kdyby byl v kůži hlavního hrdiny nebo třeba starosty, jež se má postarat o okupanty.

Naše zážitky, prožitky, vlastní interpretace, a především hluboká traumata, jsou hlavními faktory, které nakonec formují naše vidění budoucnosti i světa kolem nás... a nás samotné. Jak se ve světě orientují lidé, kterým vzali vše, na čem jim záleželo? Jak se hojí rány, které se nechtějí zacelit? Jak vidí svět a budoucnost lidé, kteří si prošli vyhlazovacím lágrem? Dokážou v tom všem najít špetku smyslu, a především naději do budoucna? A jak se vyrovnají s tím, že chapadla zla se natahují i mimo mříže koncentračního tábora? Jak se vypořádat s tím, že kořeny toho zla zakořenily u vašich sousedů ještě dříve, než postavili první ostnatý plot lágru? Jak se člověk má vyrovnat s tím, když zlo vidí každý den v nepřítomných očích manželky, která vás kdysi budila veselou písní?

Dokážete se se s tím sžít, zapomenout nebo pomůže se z toho vypsat? Stěží. Přesto v tomhle skvěle napsaném i nakresleném románu máme před sebou člověka s nespočtem traumat, jež dokáže na kusu papíru zachytit jen těžko představitelné situace a zůstat k sobě upřímný. V realitě, kde minulost těžce odnáší tíhu a formuje současnost, Brodeckova zpráva odhaluje stíny lidských srdcí, zakryté sněhem zapadlé vesnice na konci světa. Tento vizuálně poutavý román není pouhým odrazem poválečné společnosti; je rozhodně mementem, které nejen varuje před absenci lidskosti, ale umně rozprostírá obrázek zlomené lidské duše, jež se snaží nejdříve přežít a pak najít budoucnost i sebe sama.

Kresba Manu Larceneta je mistrovským ztvárněním této temné a ponuré atmosféry. Jeho černobílé ilustrace nejenže dokonale podtrhují téma příběhu, ale také nám umožňují ponořit se do každého detailu a prožívat každou stránku, kde není třeba žádných bublin. I když některé scény knihy mohou být pro některé čtenáře obtížné, celkový dojem z tohoto díla je prostě ohromující. Brodeckova zpráva je dílem, které si zaslouží širší pozornost i diskusi. Larcenetovo dílo je vynikajícím příkladem toho, jak může komiks osvětlovat temná místa lidské duše a upozorňovat na důležitá sociální a historická témata, přitom vás naprosto uhranout. Každé okénko tohoto komiksu dokazuje sílu obrazového vyprávění a jeho schopnost autora přenést emoce i atmosféru průvodního příběhu. Až bych spíše napsal, že to není jen adaptace, ale prostě úplně jiná dimenze vyprávění. Vynikající!

Plusy
- silný a uvěřitelný příběh, autentický hlavní hrdina
- skvělá adaptace, kterou komiks ještě o něco posunul (rozhodně umocnil lyričnost a vlastní výrazivo předlohy)
- výborný překlad respektující původní přeloženou předlohu
- netradiční formát, který knize velmi sedí
- a samozřejmě impozantní kresba, která není jen atmosférická, ale je to detailní poezie (a není to umění pro umění)

Mínusy
- pro nepozorné se může zdát, že řada postav vypadá stejně (...ačkoli, mrk mrk)
- rozhodně to není věc do postele (formátem) a natržení papírového pouzdra, je jen otázka času

Celkové hodnocení: 95 %

"Můj nejmilovanější, jsi více než jen příběh..."

Habibi je fakt víc než další příběh. V těchto slovech hlavní hrdinky knihy se odráží přesný dojem, kterým tato kniha na čtenáře působí. Je to více než jenom příběh – je to zážitek, umělecké dílo a okno do jiného světa. Habibi je bezpochyby jedním z nejvýznamnějších grafických románů své doby a Norri to vyšvihnul hned v druhé větě - ta kniha je skvělá a je vynikající na mnoha úrovních! Je to naprosto epesní záležitost a jsem rád, že tu vyšlo už 2. vydání v luxusní formě. Je to kniha, kterou rozhodně chcete v knihovně mít, kterou si můžete listovat opakovaně, i proto, že vás kresba Craiga Thompsona uchvátí.

Thompsona jsem si zamiloval díky jeho intimnímu autobiografickému příběhu Pod Dekou a musím říci, že ani zde neubral nic na svém stylu a dramatizaci. V Habibi se proměňují kulisy - mění Bibli za Korán, Západní civilizaci za Blízký východ, a sníh za poušť - přesto však zůstává věrný způsobu popisu vnitřních prožitků, zranitelnosti a velkých výzev, kterým musí jeho mladí hrdinové čelit. Z prvních listů máte hned pocit, že se snaží překonat sám sebe a těšíte se, až zase otočíte list.

Na první pohled vás uchvátí vizuální stránka knihy - a je to jedna z hlavních silných stránek, na kterém příběh i celá kniha stojí. Tohle je prostě opravdu grafický román, který si budou vaše oči užívat. Thompsonova kresba dosahuje nových výšin, a to zejména díky pečlivému zaměření na arabskou kaligrafii a abstraktní geometrické vzory. Každý panel knihy je tak detailní a výtvarně bohatý, že to s klidem označím za skutečné umělecké dílo (a já chápu, proč na tom pracoval několik let) - vyloženě jsem si užil Thompsonovu snahu vyjádřit kresbou nekonečnost Boha a zároveň vnitřní pocity hrdinů.

Přestože je Thompson především vynikajícím kreslířem, nezapomíná ani na svou schopnost vyprávět intimní i drsné příběhy zároveň. Habibi je obstojný román, kde se snaží své postavy rozvíjet a dodat jim důležitou plasticitu, ale nedosahuje to takové úrovně jako u své biografického díla. Přesto se s hrdiny dokážete lehce sžít, dokážete jim porozumět, trpíte s nimi a je přirozené, že jim fandíte. Z předchozích komentářů by se mohlo zdát, že by mohlo jít pouze o parafrází příběhu Tisíce a jedné noci, ale není tomu tak. Je to originální příběh, který pouze čerpá z kultury, do níž je usazen, ale je rozhodně samostatný a čtenář netuší, jak se vše nakonec skutečně vyvine.

Jednou z nejvýraznějších vlastností knihy je právě způsob propojování i kontrastů. Na první dobrou tady máte propojení výtvarného talentu s příběhem, kde se spojuje mnoho kulturních, mystických a náboženských prvků s lidskou přirozeností a drsností reálného světa, kde je čistá voda vzácnost. Zároveň objevujete svět plného kontrastů a protikladů, kde se ideály, islámské motivy a symbolika prolínají s emocemi a osudem hlavních postav. Bohatství a chudoba. Technologické vymoženosti vs devastace planety. Thompsonova reflexe nad otázkami identity, sexuality, svobody a vztahem k náboženství dodává příběhu hloubku a sílu. Hlavní hrdinové jsou komplexní postavy s autentickými emocemi. Jejich vývoj a vztah jsou srdcervoucí a přinášejí do příběhu opravdovou lidskost. Sledovat jejich cestu přežití i touhu po naplnění ve světě, který je často krutý a neúprosný, je emotivní zážitek.

Přestože má Habibi mnoho kladných stránek, nelze opomenout ani některé jeho nedostatky. Možná nejvýraznějším je jeho plynutí a hlavně nadměrná stereotypizace arabského a islámského světa, která se vyskytuje v celé knize. Najít postavu vyloženě mimo rámec, je obtížné a potkáte je jen pouze jako odloučenou komunitu. Navzdory tomu, že fiktivní příběh má současný rámec, tyto stereotypy mohou působit dost rušivě. Jistě, moderní otroctví stále existuje, stejně jako obchod s lidmi či nedobrovolná prostituce, ale většina postav kolem, obzvláště ty, jež nesou plášť padoucha, jsou spíše groteskní představou Američana, který viděl Araba či Peršana pouze ve filmu plného islámských teroristů. Thompsonovi ambicí bylo jistě přiblížit islámský svět v jiném světle, ale úplně se mu to nepodařilo a některé stereotypy spíše zesílil.

Klady knihy ovšem jednoznačně přehlušují tyhle negativa a rozhodně potěší každého náročnějšího čtenáře. Thompsonova práce v Habibi je nádherným důkazem síly komiksu jako uměleckého média a jeho schopnosti sdělovat hluboké lidské příběhy črtem fixu se snad už učí na školách.

Plusy
- vizuální nádhera - detailní a ladná kresba spojující arabskou kaligrafii i lidské emoce
- hustá a poetická atmosféra, která dodává příběhu hloubku i uvěřitelnost imaginárního místa
- Silné postavy, uvěřitelný příběh navzdory kulisám příběhu Šeherezády
- kniha, která se dotkne vašich emocí

Mínusy
- Některé pasáže mohou být pro české čtenáře obtížněji pochopitelné kvůli kulturním / náboženským rozdílům
- 700 stránek, ve kterých příběh plyne leckdy velmi volným tempem a když vše skončí máte pocit, že by se mohlo ještě vyprávět,
- přílišná stereotypizace negativních elementů arabského a muslimského světa

Celkové hodnocení: 90%

„Děkuji ti, Bože, za tvé dokonalé stvoření… Děkuji za rytmus jejich pohybů, jak se choulí a zase protahuje, za to, jak její obrysy pod dekou plynou podobné vlnkám. Je tvoje. Je dokonalá. Je to Chrám. Když se k ní tisku, slyším věčnost – prázdné, osamělé prostory a proudy, jež se bez konce čeří a napadaný sníh vitá ten, co ještě nedosedl šepotem: pššš…“

V té knize dost sněží.

Od první stránky budete bojovat s tím, abyste se zbavili chladu, který se vám pomalu ale jistě dostane pod kůži. Ale sníh nebude hlavní příčinou. Při otáčení stránek vás budou zebat dost prsty, ačkoli duši často oblaží hřejivé emoce. U srdce vás to tu a tam intenzivně píchne a ti jemnější z nás mohou bojovat s jistou vláčnosti v očích, ale nakonec si řeknete – „ach, tohle bylo sakra dobrý. Tohle pohlazení jsem potřeboval.“

Je to román oslavující křehkost, intimitu, první lásku i první velký žal. Znamenitě vykresluje (vlastní) dětství a dospívání se vším, co k tomu patří, i tím, co by k tomu patřit v dokonalém světě nemělo. Je to velmi citlivé, velmi bolestivé, nádherné, a přitom to drží při sobě svou obyčejností, banálními zážitky ze zapadákova, strastmi dospívání i fádností všedního života. Nad to vše je to autentické a uvěřitelné právě proto, že jde o autobiografický román, což tomu dává obrovský rozměr, ale hlavně to korunuje excelentní kresba, jež je příběhu ušitá na míru, bez jakékoli vady na kráse.

Nejde ale jen o zpětný pohled na vlastní dospívání a velkou první lásku. Krása knihy spočívá také v tom, jak Thompson popisuje a propojuje různé životní deky (i proto se mi líbí originální název s množným číslem Blankets) a to nejen díky fyzickým dekám v příběhu. Jsou totiž situace, kdy máte pocit, že se dusíte, že vás svírá temnota, že dostáváte „deku jako na vojně“ a že celé vaše bytí je pod dekou. Jindy je deka místem, kde se lze skrýt před venkovní zimou. Deka, pod kterou si vlezete s milující osobou a neměnili byste za nic na světě. Symbolismus ale zde není vůbec prvoplánový a také oproti HABIBI (další naprosto famózní věc) tolik knihou neprostupuje. Je jemný, schovaný mezi řádky a při četbě vůbec neruší. Stejně i snové či alegorické kresby tu přirozeně zlepšují popis vnitřních prožitků a umocňují jedinečnost knihy. Román je přímočarý, dialogy někdy možná drhnou jednoduchostí, ale má to spád a člověk má možnost nahlédnout do pestré mozaiky klíčových událostí, které pomohly zformovat jednoho z nejnápaditějších autorů dneška.

V popisu prožitků outsidera, osamělosti i radosti z první velké lásky a prvních dotyků jsem našel tolik společných rysů z vlastního dospívání, až mě mrazilo. A jsem si jistý, že nebudu mezi čtenáři jediný. U hlavní dějové linky se budete prostě dost obtížně bránit dojetí, ale znovu, tyhle emocionální a sentimentální věci nejsou podávaný vůbec lacině, ani prvoplánově a pokud hledáte knihu s jednoduchým happy-endem, nebude to kniha pro vás. Ale ochudili byste se. Taky to není kniha pro lidi, co mají rádi akci a velký tempo hned od první stránky. Má to 600 stránek, ale i tady musím napsat, že tempo knihy je výborné a neztrácí své jedinečné flow na žádné stránce.

V neposlední řadě je to odvážný a velmi tíživý coming-out. Jsem přesvědčen, že to rozhodování o tom, zda vydat či nevydat veřejně tuto retrospektivu, nebylo pro Thompsona vůbec jednoduché. Když si vezmu v potaz reálie amerického středozápadu, a hlavně situaci ve vlastní rodině, pak opravdu klobouk dolů. Pro některé z nich musela být četba docela emocionální hard-core. Pro české čtenáře bude trochu nepochopitelné, proč Craig věnuje tolik stránek křesťanskému prostředí i vnitřním rozpravám s Ježíšem a vlastním pochybám. Proč je tam tolik dialogu s pastory či rodinou věnovaným náboženství. Jako by to byl snad středobod světa – jenže on tam tak nějak je. Spojené státy obecně jsou velmi spirituální místo k životu a pokud žijete v nějakém zapadákově ve Wisconsinu, je křesťanská komunita častou jedinou, která alespoň nějak „funguje“. Komunita, kde můžete alespoň předpokládat, že vás budou brát takové jaké jste, že si tam můžete najít životního partnera s nějakým zdravým souborem hodnot. Ale jak to bývá, právě takové komunity jsou opakem toho, co inzerují. Dokážou jednoduše skrývat predátory, utiskují individualitu a místo, aby podporovali křesťanské „,miluj vším, co jsi a máš... hledej, tluč a bude ti otevřeno“, tak s lidmi spíše manipulují.

Z posledních stránek se zdá, že Thompson nenechává na křesťanství (jež ho obklopovalo) nit suchou, abychom ho nalezli usmívajícího se nad znovu nalezenou Biblí, kde s úlevou zjišťuje, jak je to kniha, nad kterou samotní teologové pochybují -„Ohromilo mě kolik je tam výkladových poznámek, které znamenají pochybnosti. Tohle se mi líbí - ty poznámky. Pochybnosti jsou uklidňující“ – a to se líbilo zase mě. Myslím, že málokdo udělal pro rozvoj výchovy mládeže (nejen) v křesťanských kruzích tolik jako právě Craig Thompson a tahle kniha, kde by se ale neměli najít jen outsideři, ale hlavně sociologičtí a duchovn pracovníci s mládeži. Tohle by měla být podle mě povinná četba - právě mezi duchovními. Třeba to nejen těm americkým docvakne.

Pod Dekou mě pod deku dostalo při četbě mnohokrát. S touhle knihou ožívají vlastní vzpomínky na první lásky, první zlomená srdce, první nepochopení, první experimenty, první sexuální i duševní vzrušení a extáze. A snad si vzpomenete na ten moment svobody, kdy člověk zjistil, že nemusí vypadat jako všichni kolem nebo tak, jak se ho snaží nejbližší okolí formovat. Ano, tenhle román se může jevit jako 600 stránek obyčejnosti, ale takový život v drtivé své části je. A málokdo umí na tak dlouhé fresce hladit a probudit imaginaci takovým způsobem, jako právě Thompson.

Plusy:
- atmosférická a černobílá kresba: Kam se hrabe ladovská zima! Prožívání, snění, emocionální výrazy tváře – jsou tam políčka, u kterých doporučuju vydržet a vychutnat je s čajem a nohami pod dekou
- autentický a poetický příběh ve všech různých vrstvách s plastickou postavou, která se otevře ve všem
- 600 stran, u kterých se nenudíte. Vše plyne přesně tak, jak má
- každému, komu sem to doporučil, byl nadšený a každého se nějakým způsobem ten příběh niterně dotkl.

Mínusy:
- některé nuance evangelikálního amerického světa mohou českým čtenářům ujít (a není jich tam vůbec málo)
- biblické překlady (když už jsem u toho) - to je obecná bolest českého hobitína. Kdykoli se objeví nutnost citací, šáhne se po kralickém překladu z roku 1613, přitom existují dávno překlady v moderní češtině (tahle zarostlá nutnost archaizovat Bibli za všech okolností, je od dob komunismu zažraná snad v každém překladateli. U Viktora to ale dost zabolelo).
- 600 stránek je hodně, ale máte pocit, že musí přijít asi dalších dvacet kapitol a ono to najednou skončí.

Jinak teda, bacha hlavně na tohle – v tý knize strašně sněží. Sněží tam furt. Vemte si k četbě deku! :)

Celkové hodnocení: 90 %

"Hlavně mě nelituj! Opovaž se mě, k*rva, litovat..."

Myslím, že máme jasného finalistu pro comics roku 2022, který vyšel v ČR.

Alias je nejlepší příběhový výlet do mini-universa stvořeného Brianem M. Bendisem (a to si myslím, že laťku s omnibusy Daredevila nedal nijak nízko). Je to to nejlepší i proto, že to není typický marvelovský příběh superhrdiny ani laciný pokus o stvoření antihrdiny. Alias si skutečně zasluhuje řadu superlativů a ano, v jistém ohledu je revoluční - ostatně i proto vznikl "dospělácký" imprint MAX - ale není to jen kvůli jaderné mluvě, krvi či obnaženému ramenu v posteli, ale především díky samotnému příběhu a dobře vykresleným dramatům a (ne)fungujících mezilidských vztahů ve světě, který chrání Avangers.

Alias se těžce zařazuje a to je dobře. Je to výborný crossover a zároveň unikátní věc, která má správně vyvážený spád příběhových linek a odkrývání charakteru, motivací a dramat hlavní hrdinky. Není to detektivka, ačkoli se hlavní hrdinka živí jako soukromé očko. Není to typický noir, rozhodně žádný Brubaker, ačkoli je plný temných zákoutí, lidských poklesků, kde nechybí prázdná sklenka alkoholu. Není to psychodrama, ačkoli o duši a identitu hlavní hrdinky tu jde především. Není to pláštěnková mela postavená na superschopnostech, ačkoli se to superhrdiny poměrně hemží a dostane se i na souboj s opravdu zvrhlým záporákem.

Alias je především komplikovaným a dobře stavěným příběhem dospělé mladé ženy. Hlavní hrdinka - JESSICA JONES - vás totiž zaujme od začátku, bude vás bavit a zároveň nesmírně iritovat. Ačkoli nestojí o nějaký zájem, adoraci natož lítost, je těžké s ní nemít soucit. Pro čtenáře (a zejména čtenářky) je naopak velmi přirozené se vcítit do jejich monologů, dialogů a prožitků, která by ráda nechala navždy pohřbené. Některé traumata si vlastně ani nedokážu představit a spíše mi běhal mráz po zádech. Tady je pro mě Alias opravdu nejsilnější a naprosto skvělý. Alias je velmi uvěřitelný a civilní příběh (nevyrovnané) osobnosti, která nehledá pouze řešení případů, ale hlavně hledá samu sebe a to kým je a čím chce být (a k tomu zaplatit složenky za elektřinu).

Díky rozsahu 28 čísel tu dostáváme skvěle plastický obraz hlavní hrdinky s dobrou náloží zápletek, které spolu více či méně souvisejí a které logicky propojuje právě soukromé očko z kanceláře s názvem Alias (což je vzhledem k tomu, jak postupně odkrýváme různé vrstvy života Jessicy, moc hezká alegorie celého díla). Od prvního políčka víte, že tohle bude jiné, že to nebude hezké, ale že chcete znát nejen rozuzlení případů, ale zjistit, co je Jessica vlastně zač a proč opustila svou dřívější kariéru superhrdinky s názvem Jewel. Zároveň si myslím, že pro čtenáře, kteří se Jessicou poprvé setkávají na stránkách Alisu, jde o velkou výhodu. I proto, že Alias v retrospektivních příbězích a vzpomínkách ukazuje pozadí rodinné tragédie, formující trauma a zdůvodnění proč Jessica nechce používat své superschopnosti... ale k tomu se musíte taky dočíst. Je to velmi dobře poskládáno.

Ten crossover žánrů a různé životní zvraty hlavní hrdinky naprosto skvěle doplňuje kresba Michaela Gaydose. Tam, kde přichází na scénu flashback příběh Jewel nebo niterná zpověď traumatu, přepne Gaydos do stylu zlaté ery minulého století, nebo stylu X-manů a zářivých barev 60. let. Na první dobrou nemusí asi někomu úplně vyhovovat noir styl, ve kterém je kreslena převážná část příběhu a chce to vážně dobré světlo, ale se všemi kolážemi a změnami skládá Gaydos výtečnou vizuální mozaiku, která jen podtrhuje jedinečnost Aliasu. Takže souhrně:

plusy
- skvělý, uvěřitelný, mnohovrstevný příběh - dobrý zápletky, zajímavé případy (z nichž musím vyzdvihnout hlavně poselství případu ztracené dívky a americkém zapadákově)
- kombinace několika žánrů a příběh z Marvel universa, který prostě nečekáte
- celková atmosféra a velmi plastická hlavní hrdinka, dobré průpovídky, černý humor i pár hlášek se našlo
- noir kresba, která se k příběhu hodí, kterou doplňují flashback střípky v jiném stylu - mnoho okének je bez textu a vy najednou vidíte, jak se před vámi zhmotňuje napínavý film či sarkastické ticho. A plyne to fakt přirozeně.
- doprovodný materiál - kde samotní tvůrci komiksu rozvíjejí alternativní verzi, která vás taky bude bavit, byť je příliš krátká a jde spíše o náčrt (v porovnání s celkovým příběhem).

mínusy
- největší slabina je ve způsobu pojetí souboje s hlavním záporákem. Hezky stupňovaný příběh dochází rozuzlení v klasickém marvel-superhero-stylu a vůbec se do příběhu nehodí. Vypadá to nepříliš promyšleně až uspěchaně. Zároveň i epilog působí sice dojemně a přející čtenář musí cítit zadostiučinění, třeba se i dojmout, ale opět to přináší až moc rychlé zářívé světlo ve světě MAX stínů předchozích stránek. Ale Jesicce to nakonec asi budete přát všichni :)
- vazba je příšerná. Argo muselo vědět, že 720 stran potřebuje fakt profi držení, ale kvalita je hrůzná naprosto to podcenili. Normální verze se i přes pečlivé a citlivé zacházení odírá a vazba se bortí (jestli můžete, tak si raději asi pořiďte limitky, kde je to snad lepší)... jestli potkám někoho z Arga, kdo je za to odpovědný, tak ho asi nenalezne ani paní Jonesová.

Celkové hodnocení: 90 %

Nejsem úplný příznivec hororů, ani krátkých příběhů, kde nás autoři vedou poměrně předvídatelně za ručičku, ale tahle povídka vlastně stojí za to a nakonec jsem si to docela užil. Dobrý je, že to nejsou žádná jatka, kde na každý stránce stříká krev. Oceňuju rozhodně kresbu a stejně tak i atmosféru + ty palčivé otázky, které ostatně příběh předkládá. Všichni, jež vyrostli v komunistickém bloku nebo ti, jež mají ponětí o hrůzách gulagů, se příběh dostane lehce pod kůži. Ale jak anotace nasvědčuje nejde jen o hrůzy, kterých se na nás dopouštějí jiní, nejde tak o šílený režim, který je schopen odsoudit člověka na 20 let za pitomý vtip, jde o to, co tyhle děsy dělají s námi. Jak bychom se vlastně zachovali sami? Co bych dělal pro přežití v gulagu nebo mimo v něj v tak zvráceném systému a na takovém nehostinném místě jako je Sibiř. Jakou cenu má můj život v mých očích (Vs hodnoty na kterých život stavím)? Jakou cenu má život spoluvězňů, jakékoli jiné lidské bytosti? Jak rychle se dokážu proměnit v něco, co si raději projektuju mimo sebe, co si vlastně ani sám nechci přiznat? Inu, klasika.

Inu, klasika, ostatně nějaký moudrý muž už dávno prohlásil, že až pod nečekaným a těžkým tlakem se teprve ukáže, kdo ve skutečnosti jsme a tohle je další alegorie na dané rčení v hororovém hávu z nedávné doby. Nebylo to nakonec vůbec špatné. MB svou druhou knihou opět nešlápli vedle. Takže jen houšť.

plusy
- kresba, která sedla příběhu a vlastně ho udala a udělala. Cormack umí hru se stíny a staví dobrý atmo
- uvěřitelný příběh (ostatně tyhle hrůzy se fakt děly) a uvěřitelné postavy (na těch pár stránek)
- hmatatelná atmosféra (takhle v zimě na horách, v mrazu - to fakt chceš číst)
- hororové a metafyzické elementy jsou v náznaku a davaj volnost pro interpretaci čtenáře a nejsou hlavním hybatelem příběhu

mínusy
- příliš jednoduchá zápletka (ale i kus suchýho chleba je v gulagu posvícení) - na můj vkus nás ale vedl autor až moc za ručičku a to napětí nestupňoval asi tak, jak bych čekal
- příběhu by seděl alespoň nějaký ten nečekaný zvrat. Je to zbytečně trhané, přímočaré a rychlé. Až moc rychlé (s charaktery, minulostí, gulagem, ruskými bajkami si šlo pohrát daleko lépe - je to fakt promarněná příleřžitost)
- ten závěr je ještě kratší než by mu slušel. Je evidentní, že Douek chtěl alespoň na závěr nějaký překvápko, kde by položil pointu / otázku pro čtenáře, ale úplně se to nepovedlo. Přišlo mi to opět moc narychlo a bez lepšího prolnutí.

Doslov je must-read, pro celkovej kontext. Je stejně krátký jako příběh, ale mnoho z nás si znovu asi položí otázku, proč do toho Douek nedal prostě více... takže pro někoho je to plus, pro jiného mínus a řada lidí to ani nemusí přečíst. Ale určitě stojí za to užít si každou stránku, pač jich vskutku není mnoho.

Celkové hodnocení: 70 %

hravé, tuze milé, jednoduše podané a velmi kreativní - tohle se vážně povedlo a kde bych dneska byl, kdyby takhle nějak vypadaly učebnice fyziky! ;)

Neobyčejné příběhy obyčejných lidí v (ne)obyčejné době totalitního zřízení - skvělý počin Postbelum (posluchači Příběhů 20. století z ČRo řadu příběhu znají a mají výhodou, pokud si vzpomenou na hlas samotných vypravěčů - zároveň se komiks snaží jejich vyprávění rozšířit / zredukovat do souvislého příběhu). Je to jedna z mála knih, která dokáže na příbězích lidí ukázat drobné ostrakizaci i naprosto hroznou zhoubu člověka, ale i odvahu a boj vůči zrůdnému systému.

Nutno říci, že kresba a hlavně vyprávění u některých příběhu pokulhává - zvláště díky nutné zkratkovitosti, či jednoduchému "překreslení" vzpomínek, ale jako celek to působí dost plasticky a člověku, jež nezažil tuhle dobu, dá alespoň solidní vhled do minulosti. Rozmanitost autorů není vůbec na škodu, právě naopak - ostatně hlavní jsou tu příběhy a všechny mrazivě fungují. Celý sborník považuji nakonec za neoddiskutovaný skvost české tvorby a jsem za ní rozhodně vděčný.

Kresbou tahle záležitost úplně nenadchne a zřejmě najde jen málo čtenářů, kteří by si z toho odnesli silný zážitek, byť příběh popisuje naprosto přelomové události roku 1989. Dokázal bych si k tomu představit daleko lepší vyprávění, ale chápu, že se to v historických konturách nedělá jednoduše - na druhou stránku, to není vůbec špatný dárek pro dospívající děti a mládež - když jim chcete vysvětlit, co všechno se tu tenkrát dělo.

Tohle lze číst pořád a už se těším, jak tohle budu číst se svým synem :) Je to komiks s kterým jsem vyrůstal, takže tohle prostě v knihovně musí být - ale v knihovně to hlavně chcete a to nejen proto, že jste milovník Foglarovek a Rychlých šípů. Je to kus naší beletrické historie a jsem rád, že i dnes Foglar může v digitální době dodávat "nenápadně" kus hodnot každému čtenáři.

PS: není to možná tak vymazlená artovka jako ta od Albatrasu (kde jsou i všechny verze příběhů), ale zase je to kompletka se všemi autory.

Qui custodiet ipsos custodes?

Strážci jsou a zůstanou bez jakékoli pochyby přelomovým dílem v celé historii komiksů (u mě osobně patří mezi pět nejlepších knih, ke kterým se rád vracím). Jsem zároveň přesvědčen, že tohle je nejlepší, co Moore kdy napsal (a že má za sebou naprosto epochální kariéru). Jestli něco nesmí chybět ve vaší knihovně, pak jsou to Watchemni. Pokusím se v "krátkosti" napsat, proč (a zároveň se pokusím neopakovat, ostatně je tu více jak 100 komentářů, které jasně deklarují, že je to MUST-READ). Zde překládám pozitiva i negativa (a schválně nepíšu, co je co):

REDEFINICE KOMIKSU – Celou tohle legendu sepsal Moore v letech 1986-1987 a hlavním tématem knihy, výkresem postav, jejich motivů, jejich charakterových vad, předností i celým příběhem přinesl do žánru větší hloubku a více úrovňové vyprávění. Je obdivuhodné, na kolika vrstvách pokládá onu úvodní sugestivní otázku – „kdo hlídá strážce“. Celé dílo je vlastně retrospektiva celého žánru do dané doby – co a kdo jsou superhrdinové? Jak se k nim staví společnost (respektive čtenář)? Jak se stavíme jeden ke druhým? Kdo a proč má moc? Jak je taková moc (zne)užívána? Kdo mocné kontroluje? Kdo definuje a udržuje dobro či zlo? Kde začíná a končí moje ignorace / starost o lidi kolem? Je ten můj pohled vlastně správnej? Moore se s každou vrstvou a každou kapitolou snaží ty hranice posunout a dělá to tak, že si toho vůbec nevšimnete, ale nutí vás to přemýšlet. A ačkoli se zdá, že celé dílo může být parodií na superhrdiny, není tomu tak. Je to dekonstrukce klasického pohledu a jemný či ironický výsměch toho, co si do superhrdinů (či politiků, celebrit) projektujeme.

POSTAVY – skvělé podané, výborně fungující a lehce uvěřitelné. Nejsou tak ploché a přímočaré, jako klasičtí superhrdinové se svými přednostmi či jedním, dvěma komplexy, které je kdysi pomohly stvořit. Na to, jak krátké to dílo je, dokáže Moore velmi skvěle vykreslit a postavy, které jsou tajemné. Introverti se představí spíše činy a naopak mluvkové jsou opravdu filosofičtí. Postavy jsou plastické a skvělé to celé funguje. V základu tam hlavně nenajdete žádného jasného hrdinu či padoucha na první dobrou. A o to jde. Ty postavy jsou na první dobrou spíše nesympatické a cestu si k některý najdete později, k některým vůbec, ale budete jim rozumět. Jsou autentické a hlavně každá z nich přináší naprostou dekonstrukci správného hrdiny, který by nikdy nejednal nečestně (viz pokus o znásilnění, konspirace, nevěra…). Vidíme tady lid v plášti, kteří dokázali získat status celebrity, poloboha, ale i maskované muže, kteří se stáhli na kraj společnosti. A právě z této pozice má každý dost jiný pohled na morálku či „dobro“. Postavy zde nejsou hrdiny, jsou především lidmi.

VÍCEÚROVŇOVÉ VYPRÁVĚNÍ – Za mistrovskou práci považuji i všechny úrovně, kterým Moore příběh propojuje. Na začátku se přitom může zdát, že flash-backy postav jsou matoucí, nebo, že historické psané okénko „pod kápí“ či komiks v komiksu jsou spíše rušivé či zbytné. Jenže celému příběhu dodají opravdovou hloubku a některé detaily zacvaknou právě ve správný čas. Moore nespěchá. Příběh vyprávím a spojuje pomalu. Přitom to pomalé tempo je v naprostém kontrastu s „dooms-day hodinami“, které jasně evokují, že konec se blíží, a že se události – ať už děláte, co děláte – jen akcelerují a vy se nemůžete dočkat finále (a pro lepší pochopení postav i reálií universa doporučuji autobiografii Sůvy nepřeskakovat).

NADČASOVOST A KONTEXT – Moore má ve zvyku provokovat a nepodceňuje inteligenci svých čtenárů. Je překvapivé, jak nadčasové dílo to je a zároveň, jak skvěle fungovalo v kontextu dobu. Na začátku 80 let vpadl SSSR do Afganistánu, v USA stále rezonovalo Vietnamské fiasko a v roce 1985 obhájil jestřáb Reagan prezidentské křeslo. Studená válka byla stále velmi živá… Jednou z otázek knihy, je – jak přimět svět k větší kooperaci? A jde o to vůbec lidem, jež mají moc? Platilo to v osmdesátkách a platí to i dnes. Vzájemné vztahy mocností nejsou vůbec růžové, mění se klíma a zažíváme celosvětou pandemii. A zatím co ony doomsday hodiny ukazovaly v roce 1984 za 3 minuty 12, v roce 2020 je vědci posunuli na 100 sekund do půlnoci. Celé vyústění příběhu je nakonec skvělou alegorií ke všem těm, kteří buď říkají, že nám nic nehrozí a nebo naopak všem těm, kteří v prosazení svých ideí a lepšího dobra pro všechny, nutí svůj pohled na svět.

KRESBA a DETAILY – setkal jsem se s velkou kritikou, ale naopak považuji Gibbonsovu kresbu za naprosto dokonalou, nejen v kontextu doby, ale právě v kontextu celého příběhu. Ta kresba možná na první pohled vypadá, že naprosto nedostačuje tomu, čemu bychom řekli dnešní standard, ale je psal se rok 1986 a pro ten příběh je to si nemohl nakladatel vybrat lepšího kreslíře. Moore a Gibbons se snaží vytěžit z každého políčka maximum a je radost sledovat opravdu drobné detaily, které lze jednoduše přehlédnout. Když si je všimnete musíte se uculit. Prostě je radost si to vychutnávat a nespěchat se čtením.

Jestli něco nemá chybět ve vaší sbírce, nebo jestli si chcete to nejlepší od Moora nechat na konec (při jeho objevování), pak si dejte Vendetu a Watchmani až na samotný konec. Nebudete litovat. Tohle je poklad a vskutku mistrovské dílo.

Celkové hodnocení: 95 %