koncepce antihrdinů a opravdových lidí je vskutku znamenitá, nicméně neubrání se mírné šablonovitosti a hlavně trochu nudí.. osobně si mě získal až poslední příběh.

Práce s informacemi je v tomhle díle vážně hodně rozháraná a některé takřka nezbytné panely prostě chybí (je vidět, že se s tím Mignola dost trápil), přesto se po vícerých přečteních stává tenhle díl dosti lahůdkovým.. Jestli se někdy dočká doplnění a přepracování, bude patřit k tomu nej..

Je to zábavné a chytré, ale nijak to nevybízí k opětovnému čtení, či zásadnějšímu studování jednotlivých oken.

tohle není komix, ale ilustrované intoušské tlachy posmívající se pražákům i vesnickejm buranům

Co se výtvarné stránky týče, byl jsem příjemně překvapen, popkulturními odkazy (zejména těmi méně nápadnými viz. šrotiště) pobaven a vůbec má to něco do sebe a je to pro mě tak nějak za hranicí průměrnosti české scény. Ohromné výtky mám ovšem ke scénáři. Nikkarin by si vážně měl najít někoho, kdo by se téhle úlohy zhostil za něj. Osnova příběhu je jen kompilát viděných nápadů z různých konců umění (fallout, clarke, exupéry, aronofsky, strugačtí), příběhově se to naprosto rozloží a vůbec působí to dojmem, že to vznikalo hrozně spontáně a bez plánu, což by nevadilo, kdyby udržel formu nahodilých lehce fantaskních historek z pustiny a nesnažil se na samotný konec hrubě naroubovat "rozjezd s malým princem", který je děsně doslovný, popisný a až moc křečovitě se snaží nějak vysvětlit, sjednotit a obhájit vše předchozí... Rušivé jsou i šedě lemované předělové stránky a hlavně, vcelku nesebevědomě, komix trpí naprosto brutální přemírou nadbytečných bublin. Nikkarin nezřídka slovy znova popisuje to, co vypráví už obrazem a je to vážně škoda, protože tak ukrutně ubírá vyprávění na imaginativnosti a lehkosti.

vizuálně velmi milé, obsahově pravdivé, jímavé, surreálné i smutné. bez jediného slova autor rozproudí celý karneval mezilidských vztahů, citů a bolesti. bohužel nelze říci, že by nabízel něco zcela neviděného, či unikátního. přesto se jedná o titul, který by měl vzít do ruky asi každý, moc času to nezabere a snad ho to donutí pozastavit se na chvíl nad tím, co považuje za život.

přes nesporné kvality to pro mě Pixyho nepřekonalo. s výjimkou Lolity si dnes (a je tomu asi čtyři roky) už nepamatuju jedinou povídku, což je trochu nechvalná známka patrně dobré zábavy, prosté však jakéhokoliv zásadnějšího přesahu.

a ty jsi, vašku, moderátor nebo jenom zmrd? tipl bych to druhé a mám na tebe taky prosbu. než se příště začneš nad ostatní (a jejich názory + formu) povyšovat, uvolni se, nadechni se a zamysli se nad tím, jak širokou má tahle databáze asi komunitu, že se každý názor počítá a hodí a že tvoje chování možné přispěvovatele akorát odradí. že jsem neudržel své postřehy v jednom "postu" mě mrzí (ale projevil jsem nad tím povzdech sám), ale to tvoje napadání komentářů je mnohem nadbytečnější a především pro databázi škodlivější.

je to švéd a já se roztahuju. švédi to je stejná verbež.

teď jen doufám, že je Henrik brit, protože jsem si to nezjišťoval, ale měl sjem dojem, že takovou aroganci příslušník jiného národa projevit nedokáže... :)

aneb britové se v duchu své dlouholeté tradice opět vysmívají francouzům, tentokrát jejich literárním skvostům..přes to, co se tvrdí na přebalu, tahle kniha nabídne nejvíce právě těm, kdo kýžené tituly podléhající redukci na vtip s pointou, četli. k výtvarné stránce věci nelze asi moc dodávat, je spíš doplňkem než cílem. každopádně místy zábavné, místy trapné, vzásadě podle toho, jaký máte k zesměšňovaným dílům vztah. evidentní dílo burana a trochu kalkul, rozhodně rychle sejde z mysli, ale jako dárek vámi nesnášeným inťoušům to fungovat může.

ty kde se mrdá snad zklamat ani nemůžou, jinak celkem bída, nebejt těch urážek mareše, nemá to co říct:)

bohužel výrazně slabší odvar jedničky. děje zbytečně bobtná a chybí mu spád, navíc se topí v neustálých odkazech na vlastní univerzum a prakticky nedokáže překvapit. stejně tak vizuálně ubylo nápadů a spíš se recykluje to lepší z minula. nadto neuvěřitelně kolísá kvalita kresby. spíše pro fandy série.

výtvarně a kompozičně neskutečně nápadité, s komentáři o přesné délce, tak akorát aby vám urvaly koule. tancující nancy, počáteční rozjezd v pokoji, déšť nad basinem, výstřel u zpovědi, to jsou jen drobné střípky podtrhujcí Millerovu vizuální virtuozitu. pochvalu si zaslouží dle mého mínění i český překlad.

aneb kolik srandy lze vytěžit z minimalismu. vtipné a inteligentní. škoda, že tak krátké.

Jeden z nejpozitivnějších komixů, co jsem kdy četl. Humor a nálada světa Donžonu mi skvěle kápla do noty a zaručeně mě pobaví, kdykoliv se k němu vrátím. Škoda, že série s přibývajícími díly tak vehementně ztratila dech..

popravdě, docela děsný. předloha prakticky otrocky převyprávěna a vizuální styl jednotlivých autorů se pohybuje někde mezi kolotočovým airbrushem a prachsprostou vykrádačkou andressena.

zas tak pozoruhodné to tedy není.. popravdě se to skutečně objevné děje spíš v rovině výtvarné než scenáristické. ale že se mi z toho párkrát postavil klacek popřít nemůžu.

jak už to bývá, prostřední díl je jistě tím nejslabším článkem série.

nutno říci, že třetí díl katapultoval významově celou sérii do úplně jiných výšin. i tak se ale jedná o dílo, které v paměti na příliš dlouho neutkví.

taková holčičí ucintanost, ale velmi zábavná a uvěřitelná. za pozornost stojí především dívčí hrdinka a náladové scény se sněhem a zrněním..

skvělý první krok do světa "trochu jiného" komixu. max andersson je takový tim burton světa komixu. stejně zvrhl, škodolibý, zábavný, okouzlující a přiznejme si, i povrchní.

---

"Ahoj mami, to jsem já. Počkej chvíli, něco tu šumí. Na tomhle smradlavym místě neni moc dobrý pokrytí.. Slyšíš? Ptáš se, kdo volá? No já, přece, tvůj potracenej plod, ty děvko."

Tak se přihlaste, kdo z vás by chtěl dostat takovej telefonát? A kdo z vás by "to chtěl vůbec dostat"? Angína Pektoris teda dítě rozhodně nechtěla. Jenže i potracený embryo odchází na onen svět a běda jak se tam dopídí ke žlutejm stránkám.. To vás pak čeká pořádná porce čtení ukolébavek po telefonu. Ještě, že je tu Alka, otec toho nevyvinutýho šmejda, zkrachovalec s těžkou šichtou v mincovně, kde centy serou jak slepice. Alka se nebojí vzít devítiraňák a věci do svejch rukou.
Nejspíš si totiž ještě neuvědomil zásadní otázku - jak zabít někoho, kdo už je mrtvej?

Komix Pixy - vpravdě gejzír bizarní originality a strhujících kreseb. Řekl bych, že už není třeba prozrazovat více z mírně netradičního příběhu. Věty, jež padly pro ilustraci, stačí. Stejně jako pro ilustraci, tentokrát tu vizuální, stačí dvě barvy - černá a bílá - tedy lehké retro, jež nikdy nevyjde z módy.

Max Andersson, autor komixu, je zkrátka člověk k popukání a tam, kde lidi chčijou z imaginace a zvrhlosti Tima Burtona, se on jen lehce uchechtává a do bubliny svýho hrdiny vráží moudra typu: ,,Tvoje hlava s tim culíkem vypadá jako koňská prdel, chybí ji akorát díra.. BANG!"

Nečekejte však drsnou jízdu ve stylu Bukowskýho a podobnejch ošoustů, Pixy je přes všechnu svoji brutální totalitně-konzumně-degenarativní stylizaci vlastně dost roztomilá záležitost, vedle který pak věci typu Emily the Strange nebo Lenore vypadaj podobně trapně jako potítko s lebkama v Kenvelu.

Pokud jste teda ve světě "intelektuálněji laděných" komixů doma a nacpat dvě kila do sedmdesáti dvou stránek křídovýho papíru s kvalitním materiále vám přijde jako rozumná investice, nelze tenhle skvost než doporučit. A jestli jste snad při bádání v kalných vodách komixu skončili u Čtyřlístku, pak je to přímo povinnost.

Možná se tak v knihkupectví potkáme, můj výtisk skončil v bytě bejvalky, která ho tutově ani nečetla a už se mi začíná stejskat. Embryo na ní. ♣

zábavné, názorné, místy rendundantní a příliš subjektivní, ale velmi zásadní

Nudní antihrdinové, okupující odlehlý ostrov, mimo dosah gama paprsků, radiace a meteoritického záření, stále představují pouze drobný mys naděje v komixových vodách. Není divu, komu by se také mohli líbit? Neoplývají výjimečnými schopnostmi, neprožívají fantaskní dobrodružství, jejich význačnost tkví pouze v protipólu ke klasickému komixovému osazenstvu. Přesto se najde několik podivínů mezi už tak dost divnou partičkou čtenářstva, kteří právě tyto hrdiny hledají. Jsou to milovníci alternativních komixů a jim je poslední dílo Chrise Warea, Jimmy Corrgian, určeno.

Hlaví hrdina eponymního titulu "Jimmy Corrigan nejchytřejší kluk na světe" není ani inteligentní a dávno už ani klukem. Nosí šle a košili zastrčenou v kalhotech, když mluví se ženou, což se nestává moc často, nikdy se jí nepodívá do tváře. Kontakt s opačným pohlavím pro něj vlastně představují jen dlouhé telefonáty s matkou, doprovázené výčitkami a iluzorní představou druhého otce, superhrdiny z krabice na vločky, který jej, narozdíl od toho skutečného, nikdy neopustil.

V Jimově pomalu hníjícím, otupujícím a vágním životě však dochází ke kolapsu, když Jima po letech právě jeho biologický otec vyhledá a stráví s ním několik dní. Historie rodiny Corriganů se uzavírá a zacyklí. Je to řetěz nesouladu otců a synů, zklamání, bezvýchodnosti a míjení, plný nanicovatého ticha, které jen místy protne zpěv mrtvého ptáka, či kašel umírající báby.

"Jimmy Corrigan", komixové drama z pera a tuše Chrise Warea, je, jak už vám patrně došlo, neveselým počtením a jak autor přiznává, i velmi osobní zpovědí.

Filmovou formu s jakou Ware při rozvržením oken komixu pracuje lze přitom popsat jako opojnou, líbivou, dokonce až naivní. Právě kontrast obsahu a formy je tím geniálním i šíleným zároveň. Aby se snad čtenář v labyrintu halucinací, vzpomínek a časových rovin jednotlivých životů Corriganů neztratil, Ware poskytuje hned zkraje návod jak komix číst. Přes jistou netypičnost sledu oken, ho však rozhodně není třeba a jeho přítomnost, spolu s dalšími texty laděnými do stylu reklamních sloganů, je spíš cynickou sebeironií, stejně jako vystřihovánky, potištěné z obou stran, které tak nelze složit.

I tyto nejmenší drobnosti mají za úkol podrthovat nenaplněnost Jimova života, jehož je on spíš pozorovatelem, než aktérem. A právě díky tomu se s Jimem ocitáte na stejném břehu a intimita s jakou prožíváte jeho démony minulosti a strašáky nynějška, se tak stává přímo nesnesitelnou.

Pokud je na "Jimmovi Corriganovi", krom jeho mnohovrstevnosti a rafinovaného využítí všech myslitelných vyprávěcích prostředků, které médium komixu skýtá, ještě něco pozoruhodné, pak jistě výtvarná stylizace. Pokud by se Chris Ware neživil komixem (což se asi nakonec taky neživí), jistě by našel uplatnění coby architekt. Jestli je pro vzezření "Jimmyho Corrigana" totiž něco typické, pak až maniakální přesnost s níž je vedena každá linie. Komix by stejně dobře mohl posloužit jako obrázková učebnice americké architektury za posledních padesát let. Každý, kdo má pro tohle slabost, bude nadšen. Ware si navíc potrpí i na náladové scény, takže se lze na několika oknech obdivovat tomu, jak elektrické dráty nad McDonalds postupně pokrývá sníh.

Ať už tedy půjde o kochání se strhující formou, nacházení zprvu skrytých detailů, či hlubší pronikání do symbolické, či významové roviny příběhu, "Jimmy Corrigan" zkrátka nabízí hodně příležitostí, proč se k němu vracet a znovu nadšeně adorovat jeho komplexnost.

Milovníky alternativního komixu musí jistě ohromit ♣

já bych pro horké hlavy navrhoval možnost editovat příspěvky, ušetřilo by to plno multiple postů a flameů z nich vzniklých...