Predposledné číslo. Kým v minulom zošite sa okrem Spajdyho nachádzali ešte Ultimate X-Men a to čísla 24 a 25, tentokrát odchádzame k trochu inej sérii a to konkrétne k štvordielnemu crossoveru Ultimate War, presnejšie povedané k číslam 1 a 2 (dokončenia sme sa dočkali v nasledujúcej knihe). Je to niečo iné... ale nie úplne. X-Meni tu figurujú, ale skôr vo vedľajšej línii a o hlavné slovo sa hlásia Avengers pardon Ultimates. Pekne naštvaní Ultimates, treba dodať. Celé to ešte i v r. 2023 (kedy som to čítal prvý raz) pôsobí radikálne, moderne, svižne, sviežo a robustne. Tomu napomáha nielen „politický“ scenár od Marka Millara (Kisk-Ass, Superman: Rudá hvězda), ale tiež kvázi nezávislá kresba Chrisa Bachaloa (Daredevil, Doctor Strange), ktorá je sympatická špinavá a (v rámci superhrdinských možností) realistická (ehm). Je pôsobivý mix politicko-superhrdinského a špionážno-teroristického hi-tech trileru a páčilo sa mi poňatie Capa ako relatvíne staromódneho a konzervatívneho vojaka, ktorý má dobré srdce, ale je už tak nejak unavený a vyhorený a občas na ňom vidno, že nemá až tak ďaleko od toho, aby sa sám stal zatrpknutým extrémistom. U Spajďáka je situácia klasická, teda štandardne sa pokračuje v sérii číslami 30 a 31. New York terorizuje Pavúkov dvojník, čo vie samozrejme len Peter Parker a ostatným je to fuk, proste ho chcú vidieť za mrežami, prípadne mŕtveho, veď nič na svete nie je nežnejšie, než láska človeka k človeku (a pavúkovi). Je tu postrelenie, je tu kapitán Stacy a je tu všeličo ďalšie. Možno až priveľa, ak uvážime, že máme dočinenia len s dvojicou zošitov. S Bagleyho kresbou to mám u Steňoleza raz hore a raz dole, ale tu sa mi páčila, oceňujem najmä rozkošný kukuč MJ v reakcii na holý zadok istej osoby, ktorú tu teraz radšej nebudem menovať. Mám pocit, že v každom čísle sa MJ aspoň raz nezabudnuteľne zaksichtila (podprahový trademark série?). Druhou stranou mince je, že so scenármi to ide dole vodou. ZAČIATOK SPOILEROV Spider-Mana postrelia, ale samozrejme to nie je také fatálne, ako to vyzerá na začiatku a po krátkom dvojitom ošetrení (ktoré pôsobí skôr dojmom, že si porezal prst, keď v nedeľu doobeda tete May pomáhal nakrájať kura na obed) je všetko znova po starom, chytí ho polícia, ale o stranu neskôr im proste utečie tak, ako v predchádzajúcich desaťročiach stovky krát a to fakt nikomu nenapadlo prehľadať kontajner veľký ako dodávka? KONIEC SPOILEROV

Úvodní příběh s Elrikem patří paradoxně – při Moorcockově slávě – k tomu slabšímu, co album nabízí, především kvůli faktu, že pochmurnou Melnibonskou dekadenci se do komiksu ze sedmdesátých let zkrátka převést nepovedlo. Je to takové to fantastické absurdno, kdy se pro efektní scenérie moc nepřemýšlí nad logikou, protože tady když je něco třeba, objeví se v pravý moment někdo, kdo to kouzly udělá.
Jakmile však přijde ke slovu dobrodružství v Bal-Sagotu a následné válečné tažení proti Makaletu, představuje druhá kniha Archivní kolekce to nejlepší, co Roy Thgomas a Barry Windsor-Smith společně vytvořili. Akcí nabité a atmosférou tajemna prodchnuté příběhy, plné neočekávaných zvratů, netušených intrik a překvapivých úmrtí, dělají z takřka desetisešitové jízdy plnohodnotnou heroic fantasy.
Z bonusů pak stojí za pozornost dopis od Cenzurního úřadu Comics Code Authority, vypisující, co všechno je na povídce Dcera Pána mrazu špatně a musí se předělat, aby nebyla ohrožena počestnost mladistvých.

Jak by řekla klasička: "Tady vidím velký dobrý!" První kniha se jeví jako čisté fantasy, ale zbylé tři jsou už žánrově i atmosférou dost jinde. Příběh je neuvěřitelně vyvážený - civilní a zároveň epický. Dal jsem to na jeden zátah, vtáhlo si mě to a nepustilo. Už aby tu byla druhá polovina a snad bude stejně strhující!

Cuteness: 50 %
Naivety: 90 %
Pathos: 110 %

Celkový dojem: 30%

Na 9 stránkách odvyprávěný příběh jednoho dostihového utkání, vše se dokáže změnit ve zlomku vteřiny.
Opět trošku jiný výtvarný styl autorky. Milé, vtipné, nedělní.

Jak píše GWB, překvapilo mě, kolik informací v knize bylo a přitom příběh krásně odsýpal.
Způsob podání mi taky přišel ideální - pokud knížky tvrdí, že jsou "naprosto nestranné a nebudou Hitlera démonizovat", vypadá to častokrát tak, že má autor doma nad stolem Hitlerův portrét, pokud naopak Hitlera chtějí zesměšnit, nedozvíme se faktografického skoro nic. Tady se dozvídáme spoustu faktů, satira však vyplývá hlavně z karikatur, které se tu Šigeru Mizukimu fakt povedly.
Hitlera tedy tahle manga tak nějak "polidšťuje", ale ne ve smyslu, že by nebyl ten šílený diktátor, spíš poukazuje na to, jak "goofy" týpek to vlastně byl, což je přesně to, co by ho naštvalo jistě mnohem víc, než text, který ho vyobrazuje jako vraždící monstrum a nejhoršího člověka v historii. Taky to bohužel implikuje, že tihle lidé se nerodí jednou za sto let, ale ve "správných" podmínkách může podobný osud čekat kdejakého jedince.

Nevím, jestli tahle publikace bude dostačující pro lidi, kteří koukají každý týden na dokumenty o Hitlerovi, ale pro někoho jako já, kdo o Hitlerově životě pořádně slyšel naposled na dějepisu na střední, je to perfektní.

Dobrý psycho...

Ohromné překvapení. Nejen pro povedený portrét tvůrčí cesty kultovního režiséra, ale i pro autorčinu bezprecedentní práci s komiksovým médiem. Při čtení jsem měl pocit, že koukám na Tarantinův film. Skvěle napsané dialogy jejichž informační hodnota a rozsah je právě tak akorát, aby se čtenář dozvěděl celkový rámec autorovy tvůrčí kariéry opentlené pikantními detaily "z natáčení". Stejnou měrou se ovšem vypráví i obrazem, takže na pozadí vyprávění o Quentinově angažmá ve videopůjčovně můžete studovat filmové hity na nichž tenkrát ujížděl. Autorka mění komiksové žánry ze stránky na stránku a střípky z Quentinova dětství podává jako komiksový strip, zatím co jednání z producenty se nesou v noirovém duchu. Reflektuje dobu i žánry filmů o nichž kreslí. Stejně jako v Tarantinových filmech tu najdete hromady chytře uchopených popkulturních referencí dobře doplňujících téma knihy. Celé to působí dojmem, že člověk milující komiksy skládá komiksovou poctu člověku milujícímu komiksy, který občas mezi jejich čtením napíše a natočí film v nezřídka komiksovém duchu. Pokud máte rádi Tarantina, nebo komiks, typicky ovšem obojí, tak tohle byste neměli minout.

Pěkná "adaptace" (spíš jen na motivy...) Fričovy knížky o indiánovi Čerwuišovi, který nějaký čas pobýval i v Praze. Ocenil bych pěknou kresbu a to, že se povedlo přenést humorná i vážnější místa z původní knihy, aniž by se četba Fričova inspiračního zdroje stalo zbytečnou. Je to zkrátka něco jiného. V komiksu jsou ztvárnění epizody že života někoho známého nebo zajímavého poměrně běžnou záležitostí a Divoši jsou v tomto žánru vyprávění poměrně dost tradičně. Jinde mě to občas odradí, ale tady to je zkrátka dobře udělané...

Regulérní Batman. Layman víceméně nedělá nic špatně, dokáže nastavit atmošku, dát prostor vyšetřování, hodit do toho i akci... ale kromě toho vlastně nedělá nic navíc. Potenciál skýtá celkem zajímavý námět s mladším a zdánlivě i lepším nástupcem Penguina, jenže s tím se ve výsledku skoro vůbec nepracuje a zůstává to v pozadí pouze jako takové slabší lepidlo pro jednotlivé epizody.
Zbytek je prostě klasika, která se nečte špatně, ale není to nic, co bychom neviděli už ve stovkách jiných variant. Joker svým vlivem na šílenější obyvatele Gothamu vyvolá v ulicích anarchii? Jako, fajn, ale prostě to už nedokáže nadchnout tak, jako kdybych tohle četl poprvé nebo třeba ještě i po padesáté. Vlastně něčím se Layman své vyprávění snaží ještě trochu ozvláštnit - snad v každém příběhu různě přeskakuje v čase, ale naprosto zbytečně, protože příběhy to jsou jinak přímočaré a tahle snaha je udělat o něco komplexnější vůbec nezabírá.

Takže čistý průměr. K zahození to rozhodně není a pokud chcete sázku na jistotu, tak rozhodně tohle. I já po Imperátorovi Penguinovi rád sáhnu v případě, kdy budu chtít na vypínák nenáročného Batmana s jeho veškerými typickými atributy. Stejně jak neurazí, tak ale za mě ani nějak extra nenadchne.

České komiksové anály pamätajú viacero začatých a nedokončených sérií (sfleku mi napadajú Želvy ninja od Comics Centrum), ale asi len u máloktorého predčasného krachu ma to mrzí tak, ako u Tarzana legendárneho Joea Kuberta. Vydavateľstvá BB/art a CREW v r. 2010 spojili sily, aby postupne skompletizovali tarzanovské dielo tohto slávneho amerického ilustrátora (potomka poľských prisťahovalcov), ktorého synovia Joe a Andy patria takisto k špičke US komiksového ilustrátorstva. Joeov Tarzan, hoc je z dávnych 70. rokov 20. storočia, je pecka. Podieľal sa na ňom ako scenárista, ilustrátor a editor a ja som si jeho prácu aktívne užil. Pravdupovediac ma to (samozrejme milo) prekvapilo, lebo som čakal neznesiteľné ťažkopádne retro a napokon som výsledok zhltol ako malinu (pardon, banán). Asi je to dané čiastočne i tým, že mám na Tarzana príjemné nostalgické spomienky. Čítal som (a dodnes vlastním) skvelú 8-dielnu sériu Feďa Fialu (ktorú v 90. rokoch vydávalo Stredoslovenské vydavateľstvo), sledoval som báječne zlý kanadsko-mexicko-francúzsky seriál s Wolfom Larsonom, ako malého ma hlboko traumatizovala filmová verzia s Christopherom Lambertom, spokojne som si podupkával pri disneyovke z r. 1999 a svoje urobil Semic-Slovart, ktorý u nás v deväťdesiatkach vydal 4 zošity zo série Tarzan sa vracia. Pravdaže som čítal knihy s fantastickými názvami ako Tarzanov návrat, Tarzanov syn, či Tarzan a cudzinecká légia. Takže Kubertov príspevok bol pre mňa povinný. Kubertova kresba je dynamická, živelná, robustná, ale nie prehnaná; v tomto smere ma pobavil Joeov úvodný komentár „svaly na svaloch“. Tak to tu fakt nenájdete. Scenáre ma prekvapivo bavili, užil som si ich a to vrátane WTF okamihov (Tarzan ovláda umiestňovanie interpunkčných znamienok azda lepšie, ako niektorí učitelia slovenského jazyka a literatúry). Spýtavo obočie som nadvihol vari len pri scéne, v ktorej Tarzan žiarli na šimpanziu samicu Týku, po ktorej pokukuje opičiak Taug, s ktorým sa ako malý hrával, odporný zradca. To už mi pripadalo trochu cez čiaru, ale tak jasné, Tarzan nikdy nevidel ženu a je nadržaný. Zaujímavé je, že ku koncu do jeho príbehov začína prenikať čoraz viacero rozprávkovejších motívov, ale nevadilo mi to, skôr naopak (v tej chvíli to začalo pripomínať Conana). Vyzdvihnúť musím parádny vzhľad: prebal, úvodné slovo, medailóniky autorov, pevná väzba, lesklý kvalitný papier, lacetka... no proste radosť listovať... a ešte väčšia čítať.

S každou další knihou se příběh Akiry mění. V podstatě už první kniha byla “postapo”, ale tak nějak už přeléčené. Po konci třetí knihy tady ale máme “postapo” se vším, co k tomu patří. Kulty, sekty a anarchie. Pár přeživších hrdinů se snaží dostat z místa A do místa B, zatímco jiní zneužívají nově nabytou moc. Příběh se zde příliš neposunuje. Spíše se nastavují nová pravidla v nové realitě a vyvíjí se hlavně Tecua a jeho schopnosti. Není to špatný díl, ale připadá mi méně zajímavý než ty předchozí.

Tak nic. Začátek vypadal slibně (i když trochu perverzněji), ale to finále mi zase bylo fakt nepříjemné (a ne tím správným způsobem). Má to určité kvality, takže nakonec 3/5*, ale po tomhle díle končím a další už číst nebudu.

Prozatimní vrchol kraťasovských sborníků.

Krásně tripoidní jízda. Velmi jsem se bavil.

Graficky i příběhově takřka stejné jako Babi. Dohromady krásný komiksový kontrapunkt. Komunismus nebo kapitalismus, setkání s babičkou je nejvíc. A je jedno, jestli jsou reálie okolo zářivé nebo šedivé.

Ďalší z pomerne širokej rady komiksov od BB/art z cca rokov 2002 – 2003 (ďalej napr. I.R.$, Niklos Koda, či Vlad), ktoré to na našom trhu skúsili v ambicióznej podobe (menej známi tvorcovia, nesuperhrdinská tematika, rozmery A4, tvrdá väzba) a ktoré sa mali stať úspešnými, dlhovydávanými sériami, ale napokon to predčasne zabalili, tu po jednej časti, tam po dvoch, v najlepšom prípade „až“ po štyroch (Strygy). Ale nebola zo psa slanina a tiež Colby to po dvojke (vrátane) zabalil a už sa na náš trh viac nevrátil. V jeho druhom samostatnom dobrodružstve sa (u nás neznámy) scenárista Michel Regnier Greg venuje „atraktívnej“ téme v podobe dozvukov Pearl Harboru, čo patrí dodnes spolu s indiánskou tematikou, rasizmom, či vojnou vo Vietname, medzi traumatizujúce témy americkej spoločnosti. Celé je to riadne noir retro so skvelou kresbou. Francúzskemu ilustrátorovi Michelovi Blanc-Dumontovi (Go West Young Man) sa podarilo skvele vystihnúť „čarovnú“ dobu americkej prvej polovice 20. storočia. Atmosféra danej doby z komiksu prostredníctvom áut, či kostýmov a interiérov a exteriérov budov, dýcha doslova z každej strany. Benzín za pár centov, klobúky, „starodávne“ autá, pouliční čističi topánok, mliečne bary... fakt super. Ale na mňa zároveň paradoxne (?) pôsobila neživotne. Cítil som sa trocha ako keď sa ku mne kedysi dostal Rip Korby, akurát toto bolo aspoň vo farbe. Scenár ma nudil. Asi to chcelo pritvrdiť (erotika, násilie). Uznávam, týmto smerom asi tvorcovia ísť nechceli, ale i vinou toho to vyzerá ako dospelé Rýchle šípy, ktoré emigrovali do USA a pokúsili sa natočiť remake Čínskej štvrti. Naopak, potešilo ma, že ako napr. I.R.$. 2: Hagenova strategie, aj Colby 2 sa venuje špinavým tajomstvám vojny, o ktorých si niektorí mysleli, že sú dávno pochované, lež nie je to tak úplne pravda a koniec nie je kým, nie je koniec. Je to skôr len 2,5* než plnohodnotné tri, ale prižmurujem oko, lebo som v živote čítal oveľa horšie komiksy.

Rozdělil bych to podle prostředí - v Londýně to sedí na komentáře podemnou "naivita", "beznaděj", tato část se mi líbí velmi a zakomponování postavy z Londýnského folkloru to jen podtrhuje. Cokoliv co se pak děje na ostrově je nuda, nic víc nic míň. Vyjímka potvrzující pravidlo je posttraumatický syndrom toho kluka co měl sestru (už si nepamatuju ani jméno). Plottwist celé knihy je úplně debilní a úplně mě to až znechutilo k dalšímu čtení. Suma sumárum, ostrovem sem se pronudil těšíc se na Londýn, při přechodu z Londýna na ostrov pak doufal v brzký návrat. Hodnocení na 3 hvězdy odpovídá aritmetickému průměru mezi londýnem a ostrovem.

Možná je to zvláštní... ale líbí se mi to víc? Spoustu věcí fungovalo líp a příběh pěkně odsýpal - nebyl to už jen popis děje.

Další díl pro mě asi bude kritický, protože tady jsme ukončili konflikt o Prahu, tak snad to neztratí dech.

Pocitově totožné s Babi, jen v Německu se očividně žilo lépe (co do šíře sortimentu a množství dostupného zboží).

Hvězdička navíc za to, že je to prostě Duna.

Jinak je to úplně zbytečný komiks. Film se mi celkem líbil, ale tohle je jen doslovné převyprávění filmu. Plus teda nechci útočit na výtvarníka, ale působí to na mě dojmem "udělali jsme screenshoty filmu a hodili na to filtr", takže ani po té grafické stránce to nemá moc valnou hodnotu. Zkusím ještě kouknout na to komiksové zpracování, co vydal Dobrovský.

Základní kostra příběhu by dokázala dobře fungovat i bez superhrdinů. Ti tomu dodávají jiný level, ale paradoxně nejvíce tím, že se nejedná o klasický superhdinský spektákl, ale o poměrně civilní detektivní vyprávění. Vina, trest, hříchy minulosti, které začnou mít velký vliv na současnost, cesta do pekla, která je dlážděna dobrými úmysly. Jo tohle se povedlo. A velkou měrou k tomu přispěla i výborná kresba, která dokázala skvěle vystihnout emoce hlavních postav tak, že některé obrázky se vám obtisknou do paměti tak, že se jen těžko dostávají z hlavy. Jediné mínus pro mne bylo, že díky velkému počtu DCU postav jsem asi některé vedlejší linie příběhu nepochytil/nedocenil. Za mne by tak kniha mohla být o pár desítek stran útlejší.

No... teda nevím. Jsem zvyklý na ledajaké nechuťárny a jasně, jde najít i horší věci, ale stejně už to začíná být celkem torture porn aneb "jak chudák do ještě větší nouze přišel", kdy se postavám dějí ty nejhorší věci tím nejhorším způsobem a pak to hraje na city tím nejvíc japonským způsobem.

Klady
- To téma je prostě zajímavé, manga z našeho prostředí se jen tak nevidí
- Kresba je občas nekonzistentní, ale jinak celkem povedená
- Oceňuju optiku, že všichni mohou být ve válce hajzlové
- Zajímalo mě, co se bude dít dál

Zápory
- Už zmíněné "hnus jen aby to víc šokovalo" (nevadí mi válečný gore, ani tragická backstory Šárky, že ji ve 12 znásilnili, ale vykreslovat ji pak nahou, jak ji krvácí rozkrok a kouká na svou mrtvou famílii, to imho na tragičnosti nepřidá, jen je to nechutný)
- Dost debilní příběh, který je zatím spíš jen popis děje
- Občas je český překlad po grafické stránce nacpaný do bublin dost krkolomně

Jinak teda oceňuji odvahu Arga, že se do něčeho takového pustili. Nečekal bych, že když už u nás vyjde nějaká manga s vyobrazeným sexem, tak zároveň bude rovnou plná nahých nezletilých (V tomhle díle není nic moc vidět a i u toho mála to nemá být erotické, ale stačí se podívat na připravovanou obálku pátého dílu a je hned jasné, že to opravdu má být fanservice).
Přečtu si celou sérii, ale nevím, jestli to budu kupovat.

Notyvole… To je má autentická reakce na závěr knihy. Ale pojďme od začátku. Akira je vzbuzený a na útěku. Tím se z něj stává míč ve hře, o který usilují hned čtyři týmy najednou. A je to mazec. Čtyři týmy a všichni proti všem. Z Neo-Tokia se stává bitevní pole a celé to připomíná bláznivý akční film. O Akiru se všichni neustále přetahují a vzájemně si jej kradou. Jako by to ani nebyl člověk, ale kus hadru. Bojuje se všemi prostředky a naprosto bez skrupulí. Hodně se mi líbily scény, kde hlavní hrdinové projíždí ukradeným tankem skrze domy se spícími lidmi. Tak trošku drsná komedie, která ale směřuje k nečekanému. Na konci se totiž hodně intenzivně ukáže, o co se vlastně celou dobu hrálo. Kdo je teď padouch a kdo hrdina?

je to hezky nakreslený výcuc do čtenářského deníku

O scénář komiksu se postaral Joshua Williamson, který píše Flashe, takže zná titulní antihrdiny do nejmenšího detailu. Williamson vsadil na civilnější pojetí a méně známe záporáky - pokud nemáte načteného Flashe nebo jste neviděli seriál, tak nebude postavy znát. Ale neznalost postav vůbec nevadí, ba naopak, příběhu to hezky prospívá. Další věc, co příběhu prospívá je ta, že Williamson do příběhu nezapojuje žádné superhrdiny, organizace a nejznámější záporáky. Tady fakt máme bandu "béčkových" záporáku, co mají své nejlepší roky za sebou.

Hodně moc se mi líbilo, jakým způsobem Williamson využívá civilnost, reálnost (cestování, práce, vystupování postav) a přízemnost. První dva sešity jsou v tomto skvělé, protože staví na postavách, dialozích a taky na tom, jak se dávají dohromady jako tým. Williamsonovi se parádně povedlo vytvořit chemii mezi postavami, a během pár stránek si je oblíbíte a budete jím celkem fandit. Škoda, že tenhle přístup nevydržel Williamsonovi i ve zbylých sešitech.

O kresbu a barvy se z velké časti postarali výtvarníci z Itálie. O hlavní kresbu se postaral umělec, jenž se jmenuje Leomacs. Když, jsem prolistovával komiks, tak se mi kresba nijak zvláště nelíbila. Prostě jsem si dovedl představit jinou a zajímavější. Tyhle mé zbytečně kritické myšlenky zmizely hned, co jsem si přečetl pár stránek. Pak jsem si kresbu užíval až do samotného konce. Kresba sama osobě není dokonalá, ale k příběhu pasuje skvěle. Krásně dokáže vystihnout podstatu příběhu, prodat postavy a skvěle odvyprávět to, co se děje. Leomacs vdechl život Williamsonovýmu scénáři. Osobně se mi dost líbili barvy jaké komiks má. Většina postav má jistou barevnou auru kolem sebe a díky tomu se mění i barevná paleta. Leonard jí má do modra, Grodd a jeho město mají žlutohnědou, a taková Magento růžovou až fialovou.

Čistě z mého pohledu má komiks dva velké zápory. První je ten, že druhá polovina komiksu je hodně uspěchaná. Čtyři velké sešity jsou málo. Tenhle příběh by snesl klidně další dva velké sešity. Samotný závěr mi přišel hodně uspěchaný, až moc akční, a postavy se začnou chovat jinak.

Druhý nedostatek je ten, že většina vedlejších postav nedostane mnoho prostoru. Prostě tam jsou v pozadí, pak něco udělají, a tím to pro ně končí. A je to velká škoda, protože kdyby měly více prostoru, tak by to pro čtenáře fungovalo o dost lépe. Lépe by pak fungovaly zvraty, samotné vykreslení postav, jejich vzájemná chemie a samozřejmě i celkové vyznění příběhu.

Komiks Ranaři vychází v luxusní podobě, a je vidět a i cítit, že tomu CREW věnovalo maximální péči, aby čtenáři byli spokojený. Krom velkého formátu a pevné vazby komiks nabízí také galérii obálek od různých autorů a skici od Leomacsa. Ranaři jsou dobrý a zábavný komiks, který mi dost sedl a ve výsledku jsem si ho užil. Sice k němu mám pár výhrad, ale to nemění nic na tom, že jde o nadprůměrný komiks, jenž dokáže přinést spoustu kvalitního čtení.

Myslel jsem si že mám docela přehled jaké série nyní trendují na Dálném východě, ale tohle mi uniklo. Super že si toho Crew všimla a palec nahoru za tuhle fungující spolupráci s Animefestem. Hodně mě to bavilo, postavy jsou nadržené asi tak jako já v patnácti (nebo ve čtrnácti), příběh zatím nenudí zbytečnými odbočkami a jako bonus je to celé velmi hezky nakresleno...

Ultimátní jízda od začátku do konce. Všechny postavy jsou tady skvělé. Jenom si už nejsem jistý, kdo je padouch a kdo hrdina. Což je ve své podstatě skvělé. Protože černobílá je tady jenom kresba, narozdíl od postav a příběhu. Nejsou totiž důležité jenom činy a použité prostředky, ale také motivace, která za vším stojí. Protože ve své podstatě je motivace všech, kromě armády, velice pochybná. A když už jsem zmínil kresbu, tak ta je skvělá. Perfektně prokreslená, ale pořád přehledná. A to i v akcích a soubojích.

Slovíčko Astonishing znamená při překladu do češtiny „udivující, ohromující, podivuhodný, úžasný“. A přesně takový je bez diskuze pětidílný Thor v podání pánů Roberta Rodiho a Mike Choie. Samostatná minisérie bez jakýchkoli vazeb na pravidelně vycházející Marvelovskou sérii vidí boha hromu Thora v konfliktu s vesmírnými entitami, které nemají nic společného s Asgardem ani se Zemí. Cizinec i Sběratel jsou přitom Thorovi rovnocennými partnery. Chvíli se mi sice zdálo, že v rámci zápletky působí jejich příspěvek malinko šablonovitě a zjednodušeně, jenže mistr Choi oběma vtiskl natolik fascinující vizualizaci, že jsem zahodil všechny invektivy a nechal se unášet atmosférou. Když jsem se navíc ztratil v očích krásné Zephyr, bylo vymalováno. Choi prostě kouzlí a onen přívlastek ohromující je v jeho případě zcela na místě. Pochválit také musím barvy Franka D´Armata, které jsou jedním slovem úžasné a podtrhují Choiovo snažení o skloubení mytického a futuristického vyznění Thorova světa. Astonishing Thor se už natahoval po páté hvězdě a jen nepochopitelná pasivita a unylost Thorových protivníků jej o ni připravila.

Jak už sám název knihy napovídá, Stan Lee zde mapuje samotné začátky Norrina Radda alias vesmírného strážce Silver Surfera, který se poprvé objevil jako součást příběhů Fantastické čtyřky a teprve později se dočkal vlastní série. K pěti příběhům, uvedeným v této knize, je třeba přistupovat s vědomím, že vznikly už v roce 1968 a ono více než půlstoletí je na nich zcela pochopitelně znát. Scenárista Stan Lee chtěl do Marvelovské stáje přidat jednu bytostně čistou duši, což se mu možná povedlo až příliš. Apoštolská vznešenost jeho hrdiny je místy tak ostentativní, až je směšná. V dnešní globálně konzumní době vyznívá veškerý ten biblický patos nepřirozeně a přehnaně uměle. Člověk pak lehce nabude dojmu, že velký hrdina, bojující všemu navzdory za lidské uznání, je ve své podstatě hlupák, jehož kdekterý padouch opije rohlíkem a natlačí do role, kterou nechtěl nikdy hrát. Celkovou dynamiku také sráží jistá repetitivnost motivů, kdy se opakují jednotlivé prvky, záměry a dokonce i celé pasáže. John Buscema s Joem Sinnottem naproti tomu odvedli v kresbě výbornou práci a ukázali, že už na konci 60. let minulého století měla výtvarná stránka komiksů vizionářský potenciál.

Well, that escalated quickly.

Celkový dojem: 70%

Přes počáteční nedůvěru ke způsobu ztvárnění jednoho z největších diktátorů a vrahů historie, si můj mozek zvykl, přijmul estetiku "mangahitlera" a užil si to! Je to skvěle vyvedené dílo. Když se podíváme v historických dokumentech a knihách na Herr Hitlera a jeho družinu šílenců, tak se nevyhneme myšlenkám na jejich značnou komičnost - tragikomičnost. Hitler, Goebbels, Hess, Goring, Rohm, jsou karikaturami sami od sebe a proto jim Mizukiho ztvárnění prostě padne. A např. Rudolf Hess je, v kvalitě autorova provedení,
přímo kandidát na postavičku Funky POP!

Kvalitně "překreslený/přemalovaný" čb film Otakara Vávry z roku 1948. Nic víc. Bohužel. ČSFD 83%

Kým som sa po niekoľkých dňoch prelúskal týmto (fakt gigantickým) omnibusom, zostal som zarazený. Nechápal som. Čoho som sa to vlastne práve stal svedkom? O čo šlo? Čo presne som to čítal? Čo konkrétne mi uniká? Prečo som sa do toho dostával ťažko do takej miery, že som sa do toho v podstate až do samého konca de facto nedostal? Odpovede na tieto otázky, ani na mnohé ďalšie, som nenašiel. Cítil som sa ako keby som čítal komiksovú adaptáciu špecifického japonsko-laponského kresleného sci-fi seriálu z 80. rokov, konkrétne siedmu sériu, pričom ale prvých šesť sa ku mne nedostalo. Ak by som to mal k dačomu prirovnať, tak k situácii z r. 2006, keď som si pozrel Whedonov celovečerák Serenity bez toho, aby som vzhliadol seriál Firefly. S tým rozdielom, že Serenity sa mi paradoxne mimoriadne páčilo i bez znalosti seriálovej predlohy, čo o Neviditelnom království povedať nemôžem. Zmiešané pocity som mal nielen z divno-nudného scenára, ale tiež z kresby. Tá mi nesadla, pár obrazcov bolo úchvatných a nádherných (najmä vesmírne scenérie), ale vo všeobecnosti pre mňa vizuálna strana veci predstavovala nemalý problém. Mal som pocit, že to kreslilo viacero výtvarníkov, keďže niektoré postavy v každej kapitole vyzerali inak (viac, ako samotná kresba, sa mi páčili farby, tie boli krásne). Situáciu komplikovali neprehľadné vzťahy medzi nimi.

Neviem, nejak ma to nechytilo. Pritom je v tom všetko: Indiáni, kovboji, Divoký západ, mystické indiánske pohrebiská, smrtonosný sup, zrada, krv, vlaky rútiace sa strmhlav po železnici postavenej v divokých skaliskách, lukostreľba, prestrelky, smrť číhajúca na každom kroku. Kebyže sa čosi takéto ku mne dostane v 9O. rokoch, kedy som bol puberťák, dalo by sa moje nadšenie krájať motorovou pílou. Ono je to nakreslené pekne, s citom pre detail a má to super farby. Indiánsko-zimná výprava tomu veľa dáva, ale scenár ma nebavil a bol príliš ukecaný, hoc áno, páčilo sa mi, že u Dorisona len málokto je vyložene dobrý, alebo vyložene zlý a áno, sú tu svine, ale vlastne aj ich motiváciám chápete. Lež to nie vždy stačí. Tentoraz to nestačilo. „Prevýchova“ Indiánov je vo všeobecnosti silná a nosná téma a dodnes nemalá trauma v srdci tak americkej, ako i kanadskej spoločnosti a po druhom čítaní to do seba lepšie zaklaplo a chytilo ma to... ale nie na 4*.

Daltonovi utíkají z vězení a překračují hranice s Kanadou. Naneštěstí pro ně však spravedlnost nezná samosprávních hranic.

Měl jsem strach, aby to nedopadlo jako s jinou sci-fi manga klasikou - Ghost in the Shell - která se mi popravdě nečetla moc dobře. Akira je ale jiná. Má skvělé tempo a dobré postavy. Hlavní hrdinové příběhu nejsou žádní klaďasové. Jsou to “mladý zdravý delikventi první jakosti” a členové motorkářského gangu. Na jedné ze svých vyjížděk narazí na cosi, se je nenávratně zatáhne do záležitosti, o kterých neměli nejmenší tušení. Zápletka se odkrývá pozvolna a vyprávění postupně zrychluje. Konec knihy patří velkolepé motorkářské akci, která vás nenechá vydechnout. Nehýří to přehnaně humorem, ale vtipné momenty tomu nechybí. Když je potřeba, tak je to pěkně drsné, ale není to přehnaně explicitní. Docela mě to chytlo a těším se na pokračování.

První a druhá kniha byla strašlivá, ale tato sbírka mě prostě bavila. Pořád je to naivní, ale tentokrát spíše zábavně naivní, tedy můj oblíbený typ retro komiksů :)

Monstrum, masový vrah, diktátor určitě by jste ho nenazvali, lidskou bytostí, přesto se vás tato manga bude snažit o opak. Tvůrce přináší svůj typický styl, kdy téměř útržkovitě nakreslené postavičky vkládá do realistického prostředí. Výsledná práce je pohlcující studie cílevědomého odhodlání vadného ​​obyčejného jedince, kdy získá obrovský vliv. Dozvíte se zde málo známá fakta, zejména z jeho mládí.
Konečným výsledkem je kronika, která je v současných paralelách děsivá, když si uvědomíme, kolik lidí na mocenských a vlivných pozicích se začalo učit z historie, tak aby ji neopakovali.

Četl jsem všechny Lucky Luky, kteří u nás vyšli před tím, než se do vydávání pustila Crew a tento bohužel patří mezi ty horší. Dostal jsem sice přesně to, co jsem očekával, ale hlavní příběh bohužel nebyl tak nosný, jak v jiných případech a i vtipných nebo zapamatovatelných situací zde bylo méně, než jsem byl zvyklý.

Sacca mám opravdu rád a toto dílo mělo všechno, co mě na něm baví. Jen na můj vkus bylo trošku moc natahované. Na začátku jsem byl rád, že je kniha tak objemná, ale na konci čtení jsem si říkal, že mírné zkrácení by nebylo na škodu. Jinak příběhově velmi silné a poučné.

Az na ten mirnejsi preklad, je super miti vsechny 4 B/SD pribehy pohromade a v pevne vazbe.

Taková milá kravinka. Víc se mi líbily ty části o historii Žižkova, než ty autobiografické části, ale špatné to nebylo.

Scenárista John Layman se vrací k tradici Detective Comics a spíš než velkolepé akční příběhy napříč několika řadami staví své epizody na rámcově uzavřených kriminálních zápletkách. Člověk tak nemusí znát nazpaměť všechny detaily kánonu a ani se přesně orientovat v ústřední linii, odehrávající se o sérii vedle (rozhodně ale nezaškodí znát Smrt rodiny Scotta Snydera). Kontext každopádně zůstává zachován a vy si tak můžete plnými doušky vychutnat vzestup jednoho z vedlejších padouchů netopýřího univerza, který však působí natolik atraktivně, až je skoro škoda, že se k postavě Ignatiuse Ogilvyho tvůrci příliš často nevrací. Na druhou stranu, Oswald Cobblepot alias Penguin může být na scéně jen jeden, to dá rozum.
Kromě nové figury autor také moc hezky rozehrává psychologii patologických následovníků šíleného Jokera, přičemž mrazí v zádech, jak nepříjemně blízko pravdy je – stačí chvilku sledovat zpravodajství a s hrůzou sledovat, čemu všemu jsou fanoušci chaosu ochotni provolávat slávu.

Spolu so Zaklínač 5: Blednoucí vzpomínky zatiaľ najlepší komiksový Zaklínač! Pekná štýlová kresba a nejednoznačný zaujímavý scenár. Celé to tentokrát síce má málo akcie, ale vôbec to nevadí, keďže to ťahá silný detektívny príbeh. Som veľkým fanúšikom kníh (hlavne prvé dve poviedkové) a hier (celá trilógia) a preto ma nesmierne teší, že vznikol ďalší skvelý komiks. Určite si ho prečítajte, je to taká zaklínačská drsná verzia rozprávky o Červenej čiapočke a vlkovi. Veľká spokojnosť a vlastne nemám, čo by som komiksu vytkol. =►Celá recenzia◄=

Komiks, který se snaží být nenuceně vtipný a který se snaží občas vypadat jako počítačová verze, si zajímavě hraje s motivem Červené Karkulky a podobně jako v předchozích dílech implementuje do příběhu aktuální společenské problémy - tentokrát otázku developerů a gentrifikace. Bohužel mě to i přes finální scénu ala Hercule Poirot odhalující řešení mezi kruhem podezřelých jako celek moc nebaví, některé podezřelé věci byly jasné takřka od první stránky...

Celkový dojem: 50%

Neila Gaimana jsem měl doposud zařazeného v přihrádce „geniální snílci“. S Věčnýma se to změnilo, tenhle sedmidílný komiks byla podpásovka non plus ultra. Vlastně je docela možné, že jsem se z ní ještě nevzpamatoval. Pořád mi bzučí v hlavě všechny ty nápady a myšlenky, které sem Gaiman zapracoval. Masakr, ale naprosto geniální a uhrančivý. Na to, že se vlastně jedná o „remake“ Kirbyho know-how ze 70. let, je to komplexní moderní příběh, promyšlený do všech detailů. Bavil jsem se od začátku do konce. Projel jsem na jeden zátah všemi sedmi sešity a nedokázal jsem se odtrhnout ani zastavit. Chvílemi jsem snad i zapomínal dýchat. Úvodní kombinace obálky Ricka Berryho a prvních panelů Johna Romity jr. mi sice způsobila vyrážku (to jako vážně?), ale pak přišla scéna na vyhlídkové plošině Royerovy budovy a už jsem věděl, že si mám utáhnout pásy a nalít pořádného panáka. Pak přišlo probuzení Makkariho na večírku Vorožejské ambasády a byl jsem definitivně ztracen a pohlcen. Při Romitových dvojstránkových panelech se mi točila hlava, přičemž jsem si vychutnával každý jednotlivý detail jeho grandiózní kresby. Klobouk dolů a potlesk ve stoje na otevřené scéně. Tohle nebyl komiks, tohle byl zážitek.

Mimozemský symbiont Venom, který pro přežití potřebuje hostitele, je momentálně majetkem armády Spojených států, která ho používá pro svoje vlastní cíle. Spojení s handicapovaným válečným veteránem Eugenem „Flashem“ Thompsonem dalo tvůrcům nebývalou škálu možnosti, jak se postavit k odvěkému zápasu dobra a zla, bezohledné touhy zabíjet, anebo být prospěšný svému okolí. Thompson se nepotýká jenom s Venomem, kterého „nosí“ a který se ho snaží zlákat na temnou stranu, ale má i svoje vlastní démony, proti kterým musí bojovat. Scenárista Rick Remender se do tohoto zápasu pustil s odvahou a odhodláním. Podle mého mu ne vždy vše vyšlo, ale i tak se drží nad vodou a ukrajuje si z koláče Venomovými zuby pořádně velká sousta. Koneckonců má se o co opřít, neboť záda mu kryje svou výbornou kresbou Toni Moore. Fenomenální jsou především jeho bojové scény, ať už s Jackem O´Lanternem, lovcem Kravenem, Crime-masterovými poskoky, Human Flyem nebo vrcholem všeho Spiedermanem. Předvádí v nich neuvěřitelný cit pro dynamiku, úhel pohledu a rozvržení scény, který už se blíží filmovému zpracování. Rozhodně dávám palec nahoru.

Svobodná, úspěšná a občas i zelená Jennifer Waltersová, sestřenice světoznámého Bruce Bannera, je jednou z nejzábavnějších, nejvtipnějších, nejšarmantnějších a nejveselejších superhrdinek Marvelovského univerza. Přitom nemluvím o nějakém šibeničním žertování, ztřeštěných absurditách ani o ničem podobném. Scenárista Dan Slott vybavil sérii She-Hulk decentním a inteligentním humorem, bez pochyby stravitelným širokou čtenářskou obcí. Jennifer Waltersová je v obou svých podobách maximálně čitelná a přesvědčivá. Její příběhy mají jasně definovanou zápletku, která se nesnaží být světoborná ani znovu vymyslet kolo, ale cestu k cíli si razí s neochabující vehemencí a vysoko-oktanovým akcentem. Juan Bobillo a Paul Pelletier pak toto Slottovo snažení podpořili výbornou kresbou, využívaje jednoduchých triků pro zvýšení dynamiky výsledného dojmu. K už tak našlápnuté dějové linii přidávají další rozměr a zhušťují atmosféru až k bodu těsně před výbuchem. Pochválit musím i famózní obálky Adi Granova, které zdobí jednotlivé sešity. Svobodná, úspěšná a zelená She-Hulk mě skutečně bavila.

Nezdolný Iron Man se v roce 1968 konečně dočkal své vlastní komiksové řady, když vystoupil z dvojtitulu Tales Of Suspense. Právě tento zlomový okamžik si vybrali redaktoři Ultimátního komiksového kompletu, aby nám představili muže ve zlaté zbroji. Díky jejich rozhodnutí si tak můžeme připomenout účinkování Iron Mana v Napínavých příbězích, jak si ho vysnila dvojice Stan Lee/Gene Colan, přechod na samostatnou platformu, kde Stana Leeho vystřídal na postu scénáristy Archie Goodwin a konečně start čistě ironmanovské série, v níž se kreslící tužky chopil Johnny Craig. To vše ve víceméně kontinuálním příběhu, rozprostřenému přes čtrnáct sešitů. Padouši, s nimiž se musí Iron Man vypořádat, jsou sice různorodí, ale trochu jednostranní. Crushera, Titanium Mana, Greye Gargoyla, Whiplashe, Unicorna a konečně i Demolishera můžete klidně hodit do jednoho pytle. Sebevědomí jim v jejich touze být nejmocnějším hrdinou a ovládnout svět rozhodně nechybí. Je to bohužel trochu jednotvárné, zvláště když nemusíte na další dobrodružství čekat měsíc, ale máte je všechna takhle pohromadě v jedné knize. Stejná zápletka, stejné rozuzlení, občas i stejné hlášky vytvářejí pocit jakéhosi prefabrikátu, který se snaží oživit alespoň jednotliví výtvarníci. Kresba je mimochodem na vysoké úrovni, byť žádné velké překvapení a ohromení nepřináší. Tragédií tato komiksová kolekce určitě není, ale bohužel není ani triumfem, alespoň v mém případě.