1

Mám ráda autobiografický komiksy. Takže jsem se hodně těšila. První třetinu jsem zhltla, druhou pomaleji přečetla a snažila se příliš nekroutit hlavou nad pro mě až nesmyslným analyzováním nic neříkajicích úryvků z deníků desetileté hlavní hrdinky. Zbytek jsem se modlila ať už je konec. Dcera učitele literatury, která sama studuje literaturu - asi je pravděpodobné, že tahle skutečnost se odrazí na způsobu vyprávění. A ten se valnou měrou změnil z celkem poutavýho povídání o dětství ve srovnáváni sebe sama, svých příbuzných a různých zážitků k postavám a zážitkům z velkých literárních děl. Ke konci už mě to hnidopišský nutkavý šťouráni a neustálý připodobňování a hledání neexistujících souvislostí přivádělo k zuřivosti.
Takže můj závěr zní: na trhu jsou dostupné zdařilejší životopisné komiksy a tomu, kdo ještě žádný nečetl bych doporučila začít některým jiným. Nicméně mě kniha inspirovala k přečtení některých v ní zmíněných děl, což je jednoznačně plus.
Kresba na mě neudělala žádný zvláštní dojem, ale je přehledná a celkem příjemná. Celkové zpracováni knihy je přímo krásné.

Alison Bechdel je jednou z těch autorek, podobně jako David B., Art Spiegelman, Joe Sacco a další, kteří ukazují, že komiks není jen žánr superhrdinů s obrázky. Komiks, to je svébytné umění, které dokáže řešit závažné myšlenky, dokáže být o něčem. To, že se jedná o formu, která je velmi vhodná pro životopis, je dáno především tím, že do autorského komiksu mohou tvůrci vložit svoje myšlenky, ale ještě je prezentovat pomocí kresby. Vzpomínkám se tak dostává vizuálního zobrazení, ale také zkreslení, které může být velmi přínosné v tom smyslu, že vzpomínky dostávají naprosto nový rozměr. "Rodinný ústav" je krásným důkazem toho, že komik může být dílo filozofující, životopisné, myšlenkově plné a dějově zajímavé, navíc není nutné vyprávět chronologicky. Především se ale jedná o dílo kvalitní. Více: http://www.comics-blog.cz/2013/11/366-rodinny-ustav-95.html

Jako autobiografie/terapie/očistná vzpomínka je to celkem silné a působivé. Po nějaké vypravěčské a čtenářské stránce by myslím knize prospělo, kdyby nebylo všechno zcela jasné po třiceti stranách. Nadprůměrné ****.

Souhlasím s tím, že hned první kapitola do člověka zatne dráp zaujetí a vtáhne ho do "děje". Místo gradace však nastoupí pomalý a lehký styl vyprávění, který skutečně žádný brutální zlom nepřinese, což ale narozdíl od flipflopa nepovažuji za tak hrozné minus. Já sám jsem přistoupil ke knize se značným skepticismem vzhledem k dílu Lesby k pohledání, které mě velice zklamaly. Tohle je však úplně jiné kafe. Autorka skromně doznává, že nebýt to biografie, stojí taková kniha za nic, s čímž tak úplně nesouhlasím. Kapitoly dokáží navodit velmi melancholicky nostalgickou atmosféru plnou vzpomínání a rozporuplných psychologických rovin. Jaký měla autorka vlastně vztah k otci? Negativní nebo pozitivní? Byl otec zastaralý kutil s absencí vkusu nebo těžký intelektuál, drsný frajer nebo trochu ňouma a slaboch, hodný táta nebo špatný táta? Bechdelová se v tom tak krásně pitvá a nimrá, že člověk čím více ví, tím více je zmaten.

Více než o biografii jde spíše o nevyřešené vztahy s otcem a o sexuální orientaci autorky, nicméně ani jedno z toho na díle nic neubírá. Knihu jsem četl několik dní a skutečně mě pohladila po duši - kdo by řekl, že mě takový příběh zaujme? Bechdelová to ale dokázala.

Jako autorčina autoterapie zafungoval tenhle komiks určitě skvěle. Je to upřímné a otevřené dílko. Všechno podstatné se ale dozvíme už u v první kapitole (ze sedmi). Po jejím přečtení jsem byl vážně nadšen a těšil se, co se z toho dál vyklube. Pak ale přišlo zklamání v podobě neustálého opakování hlavní pointy a více či méně zábavným doplňováním dalších střípků mozaiky. Žádná skandální odhalení, žádné pikantnosti, ale hlavně ve mě celá kniha nevyvolala snad žádné emoce. Spíše než o hledání vlastní sexuality se jedná o příběh otce, který si neví sám se sebou rady. Tragické je jen to, považovat tenhle příběh za nějakou tragédii. Nic hrozného se neděje a myslím, že Alison prožila vcelku spokojené mládí. Stačí se rozhlédnout a člověk uvidí skutečně tragické rodiny. Pro mě tedy docela nuda. Pokud zrovna nejste hledající se homosexuál, kterého by odstrašujícím příkladem mohl tenhle komiks přivést na cestu sebepoznání a pravdy, neztrácejte čas čtením a jděte raději někam trochu žít.

Komiksová tvorba jako forma sebereflexe a sebeočisty - je fajn, že u nás vycházejí i tyhle vážné grafické romány, tedy dílka, nad kterými si nedovolí ohrnovat nos ani intelektuálové. Je to opravdové a upřímné, ale bez toho by tahle autorčina umělecká autoterapie neměla smysl.

Při čtení jsem jen litoval, že jsem nepřečetl všechna díla, o kterých se Bechdelová zmiňovala, asi by pak na mě kniha působila ještě silněji.

Myslím si, že takhle nějak by měl povedenej autobiografickej komiks fungovat: Tak především má A.Bechdelová o čem vyprávět - to tichý drama v rodině Bechdelů přidává s každou stránkou na dB, a skutečnost, že jde vlastně o rodinnou tragédii je servírována s takovým nadhledem (a v neposlední řadě se skvělým - a přehledným - využíváním retrospektiv), že smutek z pomalu se rozkrývajícího debaklu vzájemných vztahů působí nenápadně a z počátku i lehce komicky. Postupně ale komično mizí a pocit absurdity věčně "přivíraných vrátek" roste - a dovolím si hádat, že podobně vztestupně jako samotnej původní prožitek autorky. O to věrohodnější zážitek taky "Rodinný ústav" přináší. A ke scénáři už jen: Homofobům velice nedoporučuju.
Kresbě není co vytknout - naprosto se kamarádí se scénářem. Jen mě napadlo (ale to není výtka), že kresba všech dam v poslední době u nás vydaných (Satrapiová, Lia, Modanová, Bechdelová) si je v podstatě dost podobná....